Za Císaře pána,.......

Začínají dějiny boje o naftu. Student Gavrilo Princip zastřelil následníka trůnu. Super! C.aK. pluky vyrazily na východ.
Končí dějiny boje o naftu. Student Ibrahim al-Marashi napsal seminární práci. Super! Pluky vyrazily na východ.

Britská vláda část zprávy o Iráku opsala ze studentské seminárky

Britská vládní zpráva o iráckých obstrukcích vůči inspektorům OSN je zřejmě plagiát ze tří různých článků, z nichž některé informace jsou až dvanáct let staré. O této možnosti v pátek informovala britská televizní stanice Channel 4 s tím, že autorem jednoho textu je dokonce doktorand.

LONDÝN - Londýn se však vzápětí plně postavil za pravdivost materiálu: vláda prý nikdy netvrdila, že je výhradním autorem dokumentu, který podle Downing Street "odpovídá skutečnosti".

Britská zpráva zveřejněná v pondělí měla přesvědčit svět o snaze režimu iráckého prezidenta Saddáma Husajna ukrývat zbraně hromadného ničení před inspektory. Snahu Británie v OSN pochválil i americký ministr zahraničí Colin Powell: "Chtěl bych své kolegy upozornit na dobře vypracovaný dokument, který předložila Británie. Z textu jasně vyplývá, že čerpá z několika zdrojů a ze zpravodajských materiálů."

Ministři vykradli studentskou seminární práci

Glen Rangwala z univerzity v Cambridge však Channel 4 prozradil, že deset stran z 19stránkového dokumentu je na slovo okopírovaných od jeho studenta, a to dokonce i se stejnými gramatickými chybami a překlepy. "Můj student přiznal, že informace, s nimiž pracoval, jsou dvanáct let staré; to však britská vláda neudělala," řekl Rangwala.

Podle Channel 4 je jedním z "autorů" dokumentu americký student Ibrahim al-Marashi, jenž psal o situaci vedoucí k válce v Perském zálivu v roce 1991. Marashi je podle svých slov velmi "poctěn", a to i přesto, že vláda v dokumentu udělala několik "menších kosmetických změn".

Vláda se snaží oklamat veřejnost

"Pro vládu, která se snaží ospravedlnit válku, to je trapná situace," řekl mluvčí Liberálních demokratů Menzies Campbell. I opoziční konzervativce postoj vlády k reportáži Channel 4 pobouřil a bývalá labouristická ministryně Glenda Jacksonová BBC řekla, že toto je jen další "důkaz, jak se vláda snaží oklamat zemi a parlament kvůli možné válce proti Iráku".

http://www.novinky.cz/

NEW YORK - Americkému ministrovi zahraničí Colinu Powellovi se ve středu v Radě bezpečnosti nepodařilo přesvědčit klíčové spojence o naléhavosti ozbrojené akce proti Iráku. USA přesto prosazují novou rezoluci RB, jež by zaštítila vojenský úder. "Co možná nejdřív budeme muset říci RB, že je načase uskutečnit to, před čím jsme Irák varovali - že bude čelit vážným následkům, pokud nebude respektovat rezoluce OSN," řekla bezpečnostní poradkyně prezidenta USA Condoleezza Riceová. Powell včera v zahraničním výboru Senátu prohlásil, že rozhodnutí padne "během týdnů". Potvrdil, že USA půjdou do války i bez nové rezoluce. Podle něho, Rada loni při schvalování rezoluce 1441 věděla, že Irák bude cílem vojenské akce, pokud neodzbrojí. List The New York Times s odvoláním na diplomatické zdroje napsal, že pokud se v příštích dnech USA a Británii nepodaří získat podporu pro rezoluci legalizující úder, vytvoří vlastní koalici. K přijetí rezoluce je třeba souhlas nejméně devíti z 15 členů RB včetně zbývajících tří stálých členů - Francie, Ruska a Číny. Podle stanice BBC americkou invazi nyní v Radě podporují Británie, Bulharsko a Španělsko. Pro prodloužení inspekcí nebo výhradně mírové řešení jsou Francie, Rusko, Čína, Německo a Sýrie. Nerozhodnuty zůstávají Angola, Kamerun, Chile, Guinea, Mexiko a Pákistán. Prezidenti Ruska a Francie Vladimir Putin a Jacques Chirac se včera v telefonickém rozhovoru shodli, že problém odzbrojení Iráku by měl být vyřešen diplomatickou cestou. Oba se mají setkat v pondělí 10. února v Paříži a dohodli se na "společném těsném postupu", uvedl Kreml.

Hrozící rozkol po vlažném přijetí Powellovy zprávy zažehnal francouzský ministr Dominique de Villepin. "Zůstaneme zítra přáteli, ať se stane cokoli," řekl před schůzkou s Powellem. "Vztahy mezi Francií a USA nejsou v sázce," dodal. Podle Paříže totiž Powellovy důkazy nic zvláštního nepřinesly, je třeba je prověřit. Ještě není čas pro novou rezoluci, protože nebyly plně využity možnosti rezoluce 1441 o odzbrojení Iráku a válka je až nejzazší možností, tlumočil v RB de Villepin. "Válka není nevyhnutelná," prohlásil i generální tajemník OSN Kofi Annan. Důrazně vyzval Bagdád, aby vyšel vstříc OSN a těsně spolupracoval. "Zatím ještě odpovědní američtí činitelé neřekli, že je na mír příliš pozdě," řekl Annan a popřel, že míní jet do Bagdádu. Předseda 57. Valného shromáždění OSN Jan Kavan soudí, že americké důkazy svědčí, že Irák cosi tají. Souhlasí však se stanovisky Francie, Číny a Ruska, že inspektoři mají dostat víc času, aby předložené údaje prověřili a potvrdili, že Bagdád lže. Za nedostatečná naopak označil americká fakta šéf Ligy arabských států (LAS) Amr Músá. "Powellův projev obsahuje nové informace, ale tyto důkazy jsou nedostačující. Jedná se jen o informace, které je nutné okamžitě poskytnout inspektorům OSN, aby je prověřili," řekl.

Berlín vidí důvod zesílit inspekce

Za kvalitní označil Powellovu zprávu vysoký představitel EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Javier Solana. Usoudil, že je jasné, že Bagdád nespolupracuje a ukrývá nebezpečné látky. "Tato situace nemůže pokračovat," zdůraznil Solana. Belgická vláda včera požádala EU o svolání naléhavé schůzky k irácké krizi s cílem prosadit její mírové řešení. "OSN musí dostát své odpovědnosti, aby dosáhla úplného a bezpodmínečného odzbrojení Iráku, a pokud to bude nezbytné, vyslovit souhlas s novou rezolucí o přiměřeném použití síly", prohlásil italský premiér Silvio Berlusconi. Jako důvod pro zesílení inspekcí přijal americké důkazy Berlín. "Jako všechny ostatní země i Německo je znepokojeno předloženými důkazy, podle kterých Irák stále vlastní zbraně hromadného ničení," uvedl v prohlášení mluvčí vlády Bela Anda. Podle Berlína však mají Irák odzbrojit inspektoři, kteří "musejí mít pro svou práci potřebné prostředky a čas. Podporujeme proto návrhy Francie, která žádá zesílení inspekcí," dodal mluvčí. Bulharská vláda včera schválila žádost USA, aby mohly používat bulharskou infrastrukturu a vzdušný prostor. Rozhodla také o vyslání 150 specialistů do Zálivu.

OHLAS NA ČLÁNEK, Právo 8.2.2003

Jiří Pehe se v Právu pustil do Petra Uhla a Václava Bělohradského tvrzením, že oba faulovali, když kriticky zhodnotili dnes už neslavně slavný "dopis osmi" na podporu tvrdého postoje USA k Iráku.

Abychom si ujasnili, kdo a v jakém rozsahu v celé věci ovšem fauluje, připomeňme, jaké hlavní události publikaci dopisu předcházely. Dne 15. ledna byl zveřejněn francouzsko-německý příspěvek pro Evropský konvent.

Prezident Chirac a kancléř Schröder v něm představili návrhy na další rozvoj evropské integrace. Ani jeden z nich přitom neusiluje o vytvoření francouzsko-německého direktoria, oběma zemím jde především o upevnění evropské identity a o nezbytné změny ve fungování rozšířené Unie. Proto mimo jiné navrhli, aby EU měla svého prezidenta a také ministra zahraničí.

To by jí pomohlo překonat vnitřní neshody a rozdíly a nacházet snáz společná stanoviska. Vůči okolnímu světu by pak mluvila čitelněji takříkajíc jedním hlasem. Týden po podpisu francouzskoněmecké iniciativy se na poradě velvyslanců členských států NATO jednalo o americké žádosti o pomoc s přípravou vojenské intervence v Iráku.

Velvyslanci Francie, Německa, ale také Belgie a Lucemburska tento návrh neodsouhlasili - jménem svých vlád nadále trvali na tom, že je třeba nejprve vidět přesvědčivé důkazy a teprve potom jednat na základě rezoluce RB. Americký velvyslanec Burns to vyhodnotil jako blokování preventivní akce proti nebezpečnému diktátorskému režimu.

A týden poté byl zveřejněn dopis osmi státníků. William Safire na stránkách International Herald Tribune podotkl, že ve skutečnosti nešlo o otevřený dopis, protože jeho text nebyl zcela záměrně zaslán ani prezidentu Chirakovi, ani kancléři Schröderovi: ani jeden z nich nebyl vyzván, aby dopis podepsal nebo aby se k němu vyjádřil.

Pro ně oba a pro jejich země to je tím závažnější, že první nosnou myšlenkou dopisu je kritický postoj k jejich návrhům z 15. ledna. Dopis zároveň vyjádřil znepokojení z iráckých zbraní hromadného ničení. A konečně třetím jeho klíčovým bodem je solidarita se Spojenými státy a s jejich tvrdým přístupem k iráckému problému.

Řecko jakožto předsednická země EU v tomto pololetí bylo takříkajíc postaveno před hotovou věc - o dopise bylo informováno až 29. ledna večer. Je takový postup fér? Neobsahoval skutečně žádný diplomatický faul vůči nejméně třem evropským státníkům?

Ani Petr Uhl, ani Václav Bělohradský ovšem neoznačili Američany za nezodpovědné kovboje, jak jim to faulující Jiří Pehe přisuzuje.

Ano, oba mají výhrady vůči přístupu Bushovy administrativy k irácké hrozbě. Ale to ještě neznamená, že je Pehe může účelově nálepkovat v duchu Bushova černobílého vidění způsobem: buď jste s námi, nebo jste proti nám. Irácký problém je totiž mnohem složitější a má řadu odstínů, které USA i Pehe úmyslně zastírají.

Především není pravda, že by Irák mohl "proti nám" použít své zbraně hromadného ničení, jak Pehe tvrdí. Za prvé nemá potřebné nosiče - do Ameriky ani do Evropy nedostřelí. Za druhé si je Saddám i při všech svých chybách velmi dobře vědom, že tím by na sebe i na svoji zemi přivolal totálně zničující odvetu. Výhrady a pochyby kolem chystaného Bushova řešení krize ovšem nyní stále silněji zaznívají i v samotných USA.

Michael Walzer z Princentonské univerzity píše, že proti válce se vyjadřují mnozí příslušníci americké intelektuální levice. Jsou přesvědčeni, že se ještě nevyčerpaly všechny možnosti neválečného nátlaku. Dokud jsou v Iráku inspektoři, Saddám si nemůže dovolit téměř nic, ani použití chemických zbraní proti vlastnímu obyvatelstvu.

Dále v USA zaznívají návrhy, aby pokračovala kontrola bezletových zón a aby byly promyšleněji uplatňovány lépe cílené sankce. To vše jsou opatření na samé hranici války, znamenají soustavný nátlak - ale neobsahují rizika válečného běsnění, které by se mohlo vymknout kontrole a napáchat nedozírné škody nejen v Iráku, ale v celé tamní oblasti. S globálními důsledky.

Jsou tedy i pochybovači z řad americké levice také antiameričtí? A kdo vlastně určuje, co je americké a co antiamerické?

(Autor je vědecký pracovník)

Jan Eichler

Nikoliv Václav Havel vůči ústavě, EU, českým občanům i vůči sobě samému, nýbrž já jsem se prý dopustil faulů vůči Václavu Havlovi tím, jak jsem kritizoval jeho podpis pod textem sedmi premiérů na podporu Bushe (Právo 1. 2.). Tak aspoň soudí Jiří Pehe v článku Fauly Uhla a Bělohradského (Právo 5. 2.).

Prezident republiky zastupuje podle ústavy stát navenek. Tuto pravomoc řadí ale ústava mezi ty, kdy prezident potřebuje k rozhodnutí spolupodpis předsedy vlády. Pehe namítá, že Havlův podpis rozhodnutím nebyl. To je sporné. Ale i kdybychom ho nepovažovali za rozhodnutí, porušil jím prezident přesto ústavu.

Profesor Václav Pavlíček komentuje tento článek ústavy takto: Jako vrcholný představitel státu je (prezident) oprávněn činit též závazné projevy jménem státu vůči jiným mezinárodním subjektům. Patří k tomu vystupování v OSN, na mezinárodních konferencích hlav států, při jiných dvoustranných a vícestranných setkáních hlav států a podobně. I když k projevům v této oblasti nepotřebuje kontrasignaci předsedy a jím pověřeného člena vlády (pokud nejde o rozhodnutí), zařazením do tohoto článku se zdůrazňuje význam jednotného vedení mezinárodní politiky, za kterou též jako součásti výkonné moci odpovídá podle ústavy vláda.

Navenek může vystupovat stát pouze s jednotnou zahraniční politikou. Proto je nezbytná úzká součinnost prezidenta republiky s vládou. Čs. ústava, šitá spíše na "vedoucí úlohu" KSČ, prezidentovu podřízenost vládě neupravovala. Proto i Havel jako čs. prezident mohl vystupovat samostatně.

Pehe argumentuje, že jsem tehdy chválil Havla za jeho postoje k Němcům. Přitom neodlišuje, jak je v kraji zvykem, mezi čs. a českou ústavou. Havlovi jsem ale nevyčetl projev v Karolinu, který měl už jako prezident český a v němž omlouval poválečné násilí vůči Němcům nacistickými zločiny. Mnohé tím zklamal, ale projev byl v souladu s jeho ústavními pravomocemi, byť zjevně ne s jeho svědomím.

Jindy ale Václav Havel na ústavu tolik nedbal. "Hrad" byl v diplomacii až příliš často na vládě nezávislým. Havlovi proameričtí muži, Michael Žantovský, Saša Vondra a Martin Palouš, náměstek ministrovi vnucený, mařili úsilí ministra Jana Kavana o vyváženou, na USA nezávislou zahraniční politiku. Je zázrak, že se Kavanovi vstřícnost "všemi azimuty" dařila, zejména když ji podporou jestřábům v USA a v Izraeli a svým grobiánstvím kazil sám premiér Miloš Zeman.

Vůči EU byl Havlův podpis faulem ne snad proto, že text podepsalo jen pět z patnácti premiérů, tedy třetina z EU (což Jiří Pehe přehlíží), nýbrž proto, že rozpory mezi vládami členských států EU text ještě více prohloubil. I to musel Havel předpokládat. Jen jedno asi netušil - že česká vláda upadne do podezření, že si jeho podpis objednala, že to hraje na obě strany, Bushovu i OSN a EU.

Toto obvinění je nespravedlivé, vláda se podřizuje omezení, které jí dala Sněmovna. Odpor k válce nelze srovnávat s voláním po trestu smrti, jak to píše Pehe. Vyslovit se jménem společnosti pro preventivní válku faulem je, jsou-li občané proti ní a postihuje-li navíc propagaci takové války zákon. V ČR je to podobné jako v EU, kde je 80 procent lidí proti Bushově válce. Pokud by měla být bez mandátu OSN, je proti ní už 76 procent českých občanů. Podle ústavního pojetí funkce prezidenta republiky nepodepsal Havel dopis jako soukromník, nýbrž jménem občanů.

Jiří Pehe zná pochyby Václava Havla k zásahu vůči Iráku stejně dobře jako já. Už proto by neměl tvrdit, že Havel je konzistentní, a dokládat to tím, že Havel prý vždy říkal, že zlu se musí čelit dříve, než má možnost udeřit. Naštěstí to neříkal, takový prosťáček zase Václav Havel není, naopak zdůrazňoval rozdíl mezi válkou proti "Miloševičovi" a "Husajnovi".

Černobílý manicheismus, základ všech doktrín a ideologií zneužitých zločinnými vládami a režimy, je vlastní Bushovi, ne Havlovi. I když se Havel k rétorice "dobro versus zlo" bohužel také někdy uchyluje. Pravda, Václav Havel a sedm premiérů nevyzývalo k válce bez mandátu Rady bezpečnosti.

Solidarizovali se ale s Bushem v okamžiku, kdy bylo jasné, že jeho válkychtivost nenašla prakticky žádnou mezinárodní podporu a kdy ji ztrácí i v USA.

Stále více lidí ho považuje za nebezpečného blázna, ohrožujícího svět. Havel musel vědět, že text "osmi" bude považován za hlas pro rozpoutání Bushovy preventivní války, a také se to stalo.

Učinil tak s vědomím, že porušuje ústavu a nedbá usnesení Sněmovny. A o obsahu textu a jeho důsledcích měl navíc pochybnosti. Označit to jen za fauly je hodnocení ještě přátelské, vlídné.

Datum: 05.02.2003
Autor: Jiří Pehe
Zdroj: Právo
RING VOLNÝ

V článku sugestivně nazvaném Poslední prezidentovy fauly (Právo, 1. 2.) Petr Uhl tvrdí, že se Václav Havel dopustil těsně před odchodem z funkce hned několika faulů tím, že podepsal dopis osmi evropských státníků, v němž žádají Radu bezpečnosti, aby nedovolila Iráku nadále porušovat její rezoluce.

V tomtéž vydání Práva Václav Bělohradský tvrdí, že se v otázce války proti Iráku rozhoduje o přežití demokracie v novém tisíciletí. Je tomu tak prý proto, že doktrína preventivní války je v nejhlubším možném rozporu s evropským pojetím práva. Faulů se ve skutečnosti dopouštějí oba komentátoři, každý po svém.

Oběma je společný antiamerikanismus. Pokud nechtějí páchat na čtenářích fauly, měli by jim to dopředu říci a ušetřit je tak zdlouhavých výkladů, jejichž cílem je v podstatě nám sdělit, že Američané jsou neodpovědní kovbojové. Uhl se pak dopouští konkrétních faulů vůči Havlovi.

Ví velmi dobře, že článek osmi evropských státníků je opravdu jen článkem nebo otevřeným dopisem, v němž tyto osobnosti vyslovují svůj názor. Ví velmi dobře, že článek nezakládá žádné zahraničněpolitické rozhodnutí. O čem tedy mluví, když obviňuje Havla z porušování ústavního pořádku země? Vždyť sám vzápětí správně zdůrazňuje, že ústava vyžaduje souhlas vlády s prezidentovými zahraničněpolitickými aktivitami, jen když jsou spojeny s rozhodnutím.

Havel se prý také dopustil faulu vůči Evropské unii. Ve skutečnosti se faulu dopouští opět Uhl, neboť ví, že EU nesestává jen z Německa nebo Francie. Mezi politiky, kteří též podepsali zmíněný článek, jsou například premiéři Španělska, Itálie, Velké Británie nebo Dánska, což jsou členské země EU. Možná by si měl Uhl stěžovat na faulování u nich. Navíc bychom mohli jeho argument zcela obrátit a zeptat se, zda svými postoji nefaulují EU v současnosti Němci a Francouzi. Třetí údajný faul prezidenta je prý namířen vůči českým občanům, protože 67 procent z nich nesouhlasí s případnou válkou proti Iráku.

Je vůbec možné, že tento argument činí úctyhodný obránce lidských práv Petr Uhl? Většina občanů si například přeje trest smrti. A proč Petr Uhl chválil v minulosti Havla za názor, že by se Češi měli chovat vstřícněji k sudetským Němcům? Vždyť naprostá většina obyvatel si myslí přece opak! Podle Uhla se prý Havel dopustil vůbec nejhoršího faulu vůči sobě, své integritě.

Ve skutečnosti je Havel naprosto konzistentní. Vždy říkal, že se zlu musí čelit ještě před tím, než má možnost udeřit. A to nás přivádí k Bělohradskému. Jak může tento přemýšlivý filozof s takovou jistotou tvrdit, že preventivní válka ohrožuje demokracii? Co když je to v některých případech přesně naopak?

Posílily snad demokracii ústupky Francie a Británie Hitlerovi v Mnichově v roce 1938? Nebyl by tehdy jasný postoj, včetně preventivní války, řešením, které mohlo zabránit nejen zničení československé demokracie, ale také zachránit desítky miliónů životů? Válka v Iráku už dávno zuří. Je to válka iráckého režimu proti vlastním obyvatelům včetně používání zbraní hromadného ničení.

Ti, kdo nyní vymýšlejí důvody, proč Iráku ustupovat, a volají po zachování "míru", jsou rasisté svého druhu. Říkají nám, že oběti Saddámova režimu nejsou jako my, válka režimu proti nim není naší válkou, nestojí nám za to, abychom zasáhli. Intervenovat nemáme, dokud nejsme přímo ohroženi my sami. Jenomže žijeme ve stále více propojeném světě, a jak ukázalo 11. září 2001, ohroženi už dávno jsme!

To jenom ti, kteří si "mír" pletou se svou okamžitou bezpečností, si neuvědomují, že režimy, které nemají problém použít zbraní hromadného ničení proti vlastním obyvatelům, je s velkou pravděpodobností použijí i proti nám, nebo je poskytnou teroristům. A ti je pak použijí zcela jistě.

(Autor je politolog)

Evropská unie: Jedno téma, dva názory

Všechny evropské deníky věnovaly minulý týden hodně místa formuli „stará Evropa“, kterou současná administrativa USA označila německo francouzský odmítavý postoj k válce v Iráku. „S Francií a Německem jsou problémy, ale další evropské státy, které jsou členy NATO, nejsou na straně Francie a Německa, nýbrž Spojených států,“ řekl ministr obrany USA Rumsfeld.

Evropa je v otázce války proti Iráku nejednotná, ale není divu, je to událost, v níž se rozhoduje o přežití demokracie v novém tisíciletí - doktrína „preventivní války“ podobně jako „preventivní cenzury“ je v nejhlubším možném rozporu s evropským pojetím práva. Bushova administrativa vyvlastňuje systematicky OSN, aby se mohla stát jediným legitimním reprezentantem „mezinárodního společenství“ a své strategické zájmy vyhlásit za mezinárodní právo. „Kritizují nás, protože chceme být ze všech nejsilnější.

To není nutně negativní. Amerika používala sílu vždy moudřeji než ostatní“- prohlásil Colin Powell. Evropa má morální povinnost čelit záchvatu velikášství současné americké vlády, ostatně čelí mu i mnoho občanů USA. Romano Prodi odpověděl na americkou kritiku, že Evropa není „stará, ale moudrá“.

Ne, Evropa nikdy nebyla „moudrá“, jak dokazují její krvavé dějiny: náboženské války, koloniální masakry, Osvětim, zpustošená příroda. Evropa je stará především v tom smyslu, že je „matkou (babičkou?) všech revolucí“, všech snů (a nočních můr), které „mladé“ národy neúspěšně uskutečňují na všech kontinentech. V užším smyslu je dnes „stará“ ta Evropa, kterou druhá světová válka, vyvolaná vlastní zaslepeností, roztrhla na půl století do dvou mocenských bloků; a také Evropa sociálních jistot, které vichr globalizace rychle odnáší.

Osa PařížBonn (Berlín), kolem níž se po léta točil proces sjednocování, je pozůstatkem této staré Evropy. Německo a Francie byly sehraná dvojka ex-rivalů, jejichž úzká spolupráce byla obecně užitečná, protože zjednodušovala proces rozhodování ve sjednocené Evropě: Francie promítala do integračního procesu své velmocenské ambice, Německo důvěryhodně začleňovalo svou hospodářskou sílu do demokratického Západu, proti němuž vedlo dvě krvavé války. Může se ale nová rozšířená Evropa dál točit kolem této osy?

Řekl bych, že ne. Každé rozšíření lidských společenství znamená nutně změnu způsobu, jak přijímat závazná kolektivní rozhodnutí, jak vytvářet legitimní zájmové koalice a jak reprezentovat celek, jehož jsme částí. Do procesu rozhodování v rozšířené Unii se musí promítnout politické cíle, ekonomické zájmy a historická identita nových členských zemí.

Rozšířená EU nemůže také legitimně usilovat o jednotnou zahraniční politiku - „mluvit jedním hlasem“, jak říkají eurofanatici. Francie či Británie byly koloniální mocnosti, jejich vztah k Asii, Africe či arabským zemím je nutně jiný než Švédska, Polska, Slovenska. Madrid není jen evropské město, stojí také v centru obrovského „španělsky mluvícího světa“.

Unie není federálním státem a nikdy se jím nestane, bylo by to v rozporu s evropskou tradicí „různosti“.

Je společenstvím národních států, ať tedy každý z nich mluví svým vlastním hlasem v OSN, a teprve tam ať se formují zahraničněpolitická rozhodnutí pro nás Evropany závazná. Idea jedné říše a jednoho hlasu je evropská nemoc, ne evropská tradice. „Uniforma všehomíra není a nebude nikdy přikázáním božím,“ napsal velký Evropan František Palacký.

(Autor je profesorem na univerzitě v Terstu)

Prezident republiky Václav Havel připojil ve čtvrtek v londýnských Timesech svůj podpis ke jménům sedmi předsedů vlád pod článek, jenž vyzývá Radu bezpečnosti (RB), aby nedovolila Iráku nadále porušovat její rezoluce. Článek lze chápat jako výzvu k preventivní válce proti Iráku, zatím tedy, nutno uznat, s mandátem RB. Je to rána pod pás Německu, Francii, Řecku a většině zemí Unie, kritizujících Bushe.

Premiér Špidla i ministerstvo zahraničí se od Havlova podpisu distancovali, Špidla přiznal, že článek odmítl podepsat. Havlův podpis navíc ukázal, že za provádění zahraniční politiky, o níž rozhoduje vláda (a zde i parlament), neodpovídá ministr, jak podle zákona má, nýbrž jeho náměstek Alexandr Vondra (za Unii svobody).

Ten totiž bez vědomí ministra Cyrila Svobody článek Havlovi k podpisu nabídl. Ministr Svoboda jistě vysvětlí Sněmovně i veřejnosti, jak se mu mohlo stát, že se jeho náměstek uchýlil k partyzánské akci, která v rozporu se zahraničněpolitickým zaměřením státu zjevně poškodila jeho zájmy při vstupu do Unie. Vysvětlit by to měl, jinak by se Vondrovi mohlo podařit zatáhnout ČR do Bushovy „koalice ochotných“ - tedy států, které budou ochotny ho podpořit v preventivní válce bez mandátu RB.

Podle ústavy je prezident neodpovědný, náměstek Vondra ano. I přes prezidentskou neodpovědnost, která bude z ústavy snad brzo vypuštěna, je možno litovat, že se ještě v posledních dnech dopustil prezident Havel hned několika faulů. Zaprvé vůči ústavnímu pořádku země, neboť ústava zařazuje jeho pravomoc zastupovat stát navenek do skupiny pravomocí, jejichž výkon, je-li spojen s rozhodnutím, vyžaduje spolupodpis předsedy vlády či jím pověřeného člena vlády. Ústava vyžaduje jednotnou zahraniční politiku státu a úzkou součinnost prezidenta s vládou, čehož Václav Havel nedbal. Článek nepodepsal jako soukromá osoba.

Havel uštědřil faul i Evropské unii. Přispěl totiž k prohloubení rozporů mezi odpůrci a stoupenci Bushovy politiky, a také faul České republice, jejíž důvěryhodnost ohrozil. I když vážnější případ je Polsko, kde Bushe bezvýhradně podporuje sama vláda, i ČR by se měla vyhnout podezření, že do EU vstupuje jako satelit USA. Faul to ale byl především vůči české společnosti, jejím občanům. Počet odpůrců Bushovy války roste, je jich už 67 procent, a s těmi, kdo nechtějí válku bez mandátu RB, ještě o devět procent více.

A to občané, na rozdíl od svého prezidenta, možná ani neznají zákon na ochranu míru, který stanoví až deset let vězení pro propagátory preventivní války. Tento zákon platí a měl by se uplatňovat. Nejhoršího faulu se Václav Havel ale podle mého dopustil vůči sobě, své mravní integritě. O Bushových motivech musí přece pochybovat, musí vědět, že inspektoři nenašli zatím nic, co by prokazovalo, že Irák má zbraně hromadného ničení.

Proč potom podepisuje text, kde se to bez důkazu tvrdí? Havel dal přednost státnímu zájmu, který od roku 1993 uplatňovaly Klausovy vlády a který se stal jeho fixní ideou - za každou cenu mít nejlepší vztahy s vládou USA. I za cenu války.
NEWTON Information Technology, s. r. o. Copyright (c) 2003
Zdrojem zpráv je PRÁVO, BORGIS, a.s. Copyright (c) 2000 - 2003

V Lázních Išlu, dne 28. července 1914

Bylo mým nejvroucnějším přáním, abych léta, která z Boží milosti jsou Mi ještě dopřána, mohl zasvětiti dílům míru a uchránil Svoje národy před těžkými obětmi a břemeny války.

V radě Prozřetelnosti bylo jinak rozhodnuto.

Pletichy protivníka plného nenávisti nutí Mne, abych na obranu cti Svého mocnářství, na ochranu jeho vážnosti a moci k zabezpěčení jeho državy po dlouhých letech míru chopil se meče.

S nevděkem rychle zapomínajícím nastoupilo království srbské, které od prvního začátku své státní samostatnosti až do dejnovější doby od Mých předkův a ode Mne bylo chráněno a podporováno, jež před lety nastoupilo cestu otevřeného nepřátelství proti Rakousko- Uhersku.

Když Jsem po třech desetiletích požehnané práce míru v Bosně a Hercegovině rozšířil Svoje vladařská práva na tyto země, vyvolalo toto Moje opatření v království Srbském, jehož práva nižádným způsobem nebyla porušena, a výbuchy nevázané náruživostí a nejrozhořčenější nenávistí. Moje vláda užila tenkráte krásného práva strany silnější a žádala v nejkrajnější shovívavosti a dobrotivosti na Srbsku toliko, aby snížilo počet svého vojska na stav míru a slíbilo, že budoucně setrvá na dráze míru a přátelství.

Týmž duchem umírněnosti vedena, obmezila se Moje vláda, když Srbsko před dvěma lety nacházelo se v boji s tureckou říší, na hájení nejdůležitějších životních podmínek mocnářství. Tomuto jednání děkovalo Srbsko v první řadě, že dosáhlo účelu války.

Naděje, že Srbské království ocení shovívavost a mírumilovnost Mé vlády a že dostojí svému slovu, se nesplnila.

Stále výše šlehá plamen nenávisti proti Mně a Mému domu, stále otevřeněji vystupuje snaha nerozlučná území Rakousko - Uherska násilně odtrhnouti.

Zločinné řádění sahá přes hranice, aby na jihovýchodu mocnářství podkopalo základy státního pořádku, aby lid, jemuž Já v otcovské lásce věnuji Svoji plnou péči, zvikladlo v jeho věrnosti k panovnickému domu a vlasti, aby svedlo dospívající mládež a podněcovalo ji ke zločinným skutkům nerozumu a velezrady. Řada vražedných útoků, s rozmyslem připravované a provedené spiknutí, jehož hrozný zdar Mne a Moje věrné národy v srdce zasáhl, jest daleko viditelnou krvavou stopou oněch tajných pletich, které ze Srbska byly zahájeny a řízeny.

Tomuto nesnesitelnému řádění musí se učiniti přítrž, ustavičná vyzývavost Srbska musí se ukončiti, má-li čest a vážnost Mého mocnářství zůstati neporušena a jeho státní, hospodářský a vojenský rozvoj býti ušteřen stálých záchvěvů.

Marně podnikla Moje vláda ještě poslední pokus, dosíci tohoto cíle prostředky míru, pohnouti Srbsko vážným napomenutím k obratu.

Srbsko odmítlo umírněné a spravedlivé požadavky Mé vlády a odepřelo dostáti povinnostem, jichž splnění v životě národův a států jest přirozeným a nutným základem míru.

A tak jsem nucen přikročiti k tomu, aby se moci zbraní opatřily nezbytné záruky, které mají zabezpečiti Mým státům pokoj unvitř a trvalý mír na venek.

V této vážné chvíli Jsem si plně vědom celého dosahu svého rozhodnutí a své zodpovědnosti před Všemohoucím.

Vše Jsem prozkoumal a uvážil.

S klidným svědomím nastupuji cestu, kterou Mi povinnost vykazuje.

Spoléhám na Svoje národy, kteří ve všech bouřích vždy v jednotě a věrnosti kolem Mého trůnu se seřadili a pro čest, velikost a moc vlasti k nejtěžším obětem vždy byli ochotni.

Spoléhám na statečnou, obětavým nadšením naplněnou brannou moc Rakousko-Uherska.

A důvěřuji ve Všemohoucího, že Mým zbraním dopřeje vítězství.

František Josef v. r.

http://dejepis.wz.cz/