Je možné vybrat si stranu i racionálně


Václav Žák, HN 13.6.2002

Sledovat předvolební spoty politických stran vyžadovalo pevné nervy. Ústavní soud snížením hranice pro výplatu státního příspěvku za hlasy a omezením volebních kaucí udělal z voleb loterii, v níž lze skásnout milióny - a tak se veřejnosti předvádějí lidé, jimž by slušelo spíš uzavřené jeviště nějakého sanatoria. Kéž ústavní soudci někdy porozumí základním principům demokracie.

Prý potřebujeme větší výběr politických stran. Je to pravda? Jenom za předpokladu, že hledáme politickou stranu, která by ve všech ohledech splňovala naše preference. Takovou však nenajdeme. Počet možných řešení problémů totiž roste s mocninou dvou. Pokud by se ve volbách rozhodovalo jenom o jednom tématu, stačily by dvě politické strany. Pokud o dvou, už čtyři; o třech osm, atd. Při dvaceti tématech bychom potřebovali milión stran, abychom si mohli vybrat tu, která všechna rozhodnutí udělá dle našich tužeb. To je nesmysl.

Jak tedy vybírat? Obráceně: Musíme hledat takovou stranu, která co nejméně ohrozí základní zájmy státu. Jsme malý stát ve střední Evropě s otevřenou ekonomikou, silně závislou na exportu. Po vstupu našich postkomunistických sousedů do Evropské unie bude 90 procent našich vývozů a dovozů směřovat do zemí unie. Základním zájmem země je tedy moci spolurozhodovat - stát se členy EU.

Řeči, že tam vstupovat nemáme, jsou nebetyčnou hloupostí: Z nečlenství neplyne jediná výhoda, jenom nevýhody.

Jenže do unie nás nepřijmou, pokud si nedáme do pořádku justici a veřejnou správu. Evropská unie po nás chce, abychom nejen zavedli evropské normy, ale aby je také stát uměl vynucovat.

Teď už je snad jasnější, koho je racionální volit. Národním zájmem je vstup do EU, kam nás nevezmou bez fungujícího státu. Takže si stačí vzpomenout, která vláda prosadila zákon o státní službě, reformu justice, územního uspořádání, zprivatizovala bankovní sektor.

A kdo zákony a reformy odmítal, kdo nese odpovědnost za stovky miliard špatných úvěrů v bankách, kdo vidí v Bruselu výspu socialismu, ačkoliv jeho základy stavěla křesťanská pravice?

A co korupce: Nejsou zkorumpované strany, jen politici. A ti jsou ve všech politických stranách. O tom, jak se plní pokladna, ví jen pár partajných šíbrů. Důležité je, jestli strana prosazuje její omezení nebo ji používá jako nástroj. Česká privatizace byla na nelegálních praktikách založena. Z chudého manažera se bohatý vlastník nemohl stát legálně. Proto se rozpadla ODS, když některým členům došlo, k jak špatné hře dělali kulisy. O žádný "sarajevský atentát" nešlo.

Korupce se pochopitelně nevyhnula ani vládní ČSSD. Naopak. Stačí se podívat jen na Konsolidační agenturu, kterou spravují poslanci ODS a ČSSD rukou společnou a nerozdílnou. Agentura dokončuje "Klausovo kolečko." Například Fosfa Poštorná: Dluhy vytvořené vlastníky, kteří podnik získali privatizací, si koupili za zlomek jejich původní hodnoty ti samí lidé! Skvělé. Je zřejmé, jaký prostor pro korupci se zde otevřel - nepracuje se s tržními cenami, ale s odhady.

V čem je tedy rozdíl? Vláda ČSSD jmenovala nejvyšší státní zástupkyní Marii Benešovou, která za časů Václava Klause z prokuratury odešla kvůli politickému ovlivňování případů. Benešová nechala vyškolit týmy specialistů, a tak teprve teď, dvanáct let po obrovské majetkové změně, jsou státní zástupci schopni úspěšně stíhat složitou hospodářskou trestnou činnost.

Ruka zákona tak dopadla už i na větší ryby, např. šéfy fotbalu. Z toho má pochopitelně mnoho lidí strach. Co hodlá dělat ODS, nepřipouští pochyby: Klaus chce zastavit "kriminalizaci podnikání." Marie Benešová je statečná a nebere si servítky. Veřejně říká, že v případě vítězství ODS z místa odejde. Týmy specialistů se pak rozpadnou. Zájmové skupiny hrají jen o pár let, pak už bude téměř vše promlčené.

V demokraciích lidé obvykle volí podle ideologických preferencí. U nás je to bohužel přepych, který bychom si neměli dovolit. Je třeba posoudit, kdo je schopen připravit zemi na vstup do EU. A tak je někdy nutné volit i se skřípajícími zuby - ale racionálně. Vždyť tržní džungle je přesně tím, co nejvíc škodí solidním podnikatelům a brzdí rozvoj naší ekonomiky.

Autor je šéfredaktor dvouměsíčníku Listy