Možnost dostat k obrovskému majetku se vrací. Hitem dneška jsou pohledávky. Server VLAST.

To že transformace vrátila nebo převedla restitucemi a privatizací výrobní prostředky zpět do soukromých rukou bylo v pořádku. To se od transformace očekávalo. Je jinou otázkou jak se to dělo. Zda vlastníci, kteří zde vznikli byli prostě ti praví. Jak kde, ale většinou ne, protože očekávaná prosperita společnosti, kterou by opravdová tržní ekonomika asi skutečně nastartovala, se nedostavila.

Pravice spjatá s ODS a těmito špatnými vlastníky, však šla v podstatě daleko za hranici svého mandátu – převést do soukromých rukou výrobní prostředky. Začala bezostyšně rabovat, sáhla hluboko do kapsy a soukromého vlastnictví každého občana a účet už máme (100 000 Kč na osobu).

Sociální demokracie se k této hře prostě připojila. Nevedla ji k tomu její ideologie, ale pravděpodobně její slabost.

Bankovnictví jako složitý, specializovaný a celou ekonomiku ovlivňující obor ilustruje situaci velmi zřetelně. Jak to fungovalo - funguje a co to vlastně v té nejobecnější rovině umožňuje.

Fáze ground zero.Totalita se vyznačovala mimo jiné tím že když začal někdo říkat něco, o čem mocní usoudili, že by to ostatní neměli poslouchat, tak se hledal prostředek jak dotyčnému zacpat hubu. Brutalita postupem doby klesala, ale princip a cíl zůstával stejný. Šlo o přerušení, podle představ velkých či malých oligarchů, nepatřičného toku nepatřičných informací.

Bylo toho na tohle téma napsáno a řečeno velmi mnoho, ale vůbec se dnes nikdo nezmíní, že k dosažení úplně stejného cíle lze použít také ale úplně opačný princip.

Nepatřičný tok nepatřičných informací. lze přerušit tím,

že umlčím toho o kom rozhodnu, že nebude informace sdělovat!,
nebo tím, že zacpu uši těm o kom rozhodnu, že nebudou informace poslouchat.

A je to. A je to snadné, mnohem snadnější, i když ne asi levnější, než totalita. Není třeba doopravdy zacpávat uši, stačí třeba, obrazně řečeno, nahlas pustit televizi. Jak je to doopravdy snadné si uvědomí každý, kdo poslouchal třeba tři noblesní dámy, které si povídají v altánku u kafíčka. Všechny tři melou pantem najednou, ani jedna neposlouchá co říkají ty ostatní a ani jednu to vůbec nenapadne. Nic nového pod sluncem, s tím se přece setkal každý.

Když vyšlo kdysi disidentských 2000 slov, každý se to dověděl a většina si chtěla esej přečíst. Dnes by takováto informace zanikla v oceánu informačního balastu a aby se dostala ke sluchu občana musela by se reklama na ni tisíckrát opakovat. Ale to je ovšem také nejsnadnější cesta, jak pustit do oběhu a učinit věrohodnou, lež. To také všichni víme už nejméně od té doby co nás na to upozornil Dr. Goebels. No a klíč je v tom, že informace se zviditelní nad vlnami informačního oceánu jen podle představ a přání velkých či malých oligarchů. A jsme zase doma.

Fáze první. Odpůrci Václava Klause dnes zdůrazňuji, že on a jeho ODS, přes halasné vytrubovaní liberálně tržních hesel, nepohnuli ve skutečnosti například s privatizací bank. Do jaké míry je to žvást, lež či pravda můžeme ale posoudit sami.

Banky se privatizovaly velmi rychle a to tak, že se všechny staly obchodními, tedy kapitálovými společnostmi, stát přestal tyto banky řídit a stal se pouze společníkem. KB a.s , IPB as. Co asi znamená to a.s.? Stát mohl sice uplatňovat práva vlastníka prostřednictvím pánů zástupců, jistě sympatizantů tehdy mocné ODS, kteří pospávali, tu ve správních, tu v dozorčích radách, ale rušit kruhy přímo dokonce bankovních managerů jakousi činností úředníků státu - to tedy rozhodně nebylo v módě. Stát už direktivně neřídil, byl jen vlastník s řadovými právy akcionáře. A to byl podstatný rozdíl.

Fáze druhá. Řešení problému, jak přijít k obrovským majetkům na úkor občanů, se hledalo těžko, ale našlo.

kdyby banky zůstaly jako státem řízené podniky, byli by státní úředníci přece jen povinni jejich činnost opravdu řídit a kontrolovat a bankéři by byli jen malé ryby. Snáze by se vyvozovala odpovědnost.
Kdyby byly banky svěřeny jinému spoluvlastníkovi než státu hned z kraje, nemohly by si managementy bank chování bukanýrů vůbec dovolit, opravdový majitel by snadno vyvodil odpovědnost.

U banky bylo tedy nutno změnit statut ze státní na kapitálovou společnost ihned, ale opravdu prodat jinému vlastníkovi AŽ PO LETECH TUNELOVÁNÍ! A to chtělo tedy čas!

Pak už mohla, tentokrát ČSSD (podívejme !!!), přijít s další předem pečlivě připravenou tezí, že banky je nutno před privatizací očistit od špatných úvěrů. Fór byl tento: ne na úkor zlodějů, ale řadových občanů. Dneska jsou v Konsolidační agentuře stovky miliard pohledávek, střízlivé odhady hovoří o jednom bilionu korun. (Týden 18/2002-str.60, Dluhy nad zlato). Salzmann pronesl okřídlená slova, že je vlastně v pořádku, když za státní banky platí dluhy stát (jak by ale asi sám ve své KB a.s. koukal na příkazy a direktivy státních úředníků už ale neřekl). Stát gigantické dluhy bankovního sektoru přenesl na daňové poplatníky. No, bilion vypadá takto 1000000000000. A tato částka přetekla od chudých k bohatým. Tak to chodí.

Fáze třetí.. Představme si nešťastného podnikatele. Půjčil si v bance a pak chudák zkrachoval (kdo po té čtyřicetileté pauze vlastně uměl podnikat?). Dnes je chudák v blázinci, bezdomovec, nebo nejspíše vůbec mrtvý, zůstaly po něm jen pohledávky. Co si dnes vezmem?

Všimněme si však ještě jedné věty z uvedeného článku. „Zlaté doby raného kapitalizmu začátku devadesátých let, kdy se šikovní podnikatelé mohli s minimálními náklady dostat k obrovskému majetku se vrací. Tentokrát to není díky kupónové privatizaci. Hitem dneška jsou pohledávky.“ A hele. Tak on není v blázinci, on ty prachy má. Lze je vymáhat a je to dokonce super kšeft. Je zvláštní, že je ale nevymáhá svými prostředky stát (to už tolik, v souladu s Klausovým přáním, zeslábl?), který na jejich pokrytí použil naše peníze. Stát je levně prodal prostřednictvím Konsolidační agentury. Nikoho samozřejmě ani nenapadne, aby se peníze vrátily k lidem, kteří museli tenhle cirkus zaplatit.

Fáze čtvrtá. A dále „I když to zdá být nepravděpodobné, jsou pohledávky celkem nečekaně rychloobrátkové zboží. Zatímco banky vyřešit problém se svými dlužníky ani za několik let. Specializované firmy se s nimi zpravidla vypořádají do jednoho roku……zprávy o tvrdosti vymahačů jsou většinou přehnané, často stačí jen rusky znějící jméno firmy. Vysvětluje jeden z obchodníků s pohledávkami“ Tedy obchodník s našimi penězi. No, budiž.

Může se asi, tu a tam, stát, že obchodníka, který opravdu zkrachoval a přišel na mizinu bude v budoucnu ještě pěkně dusit ruská mafie, pomoz mu Bůh. Daleko pravděpodobnější je, že si dlužníci, lumpové a zloději zakládají tyto firmy na vymáhání svých vlastních pohledávek sami. Co, nebo kdo, by jim v tom mohlo zabránit ? Ti, kteří jim to umožnili? Peníze jim pak zůstanou, vymohou si pohledávky sami na sobě, dluh vypadá jako splacený a ještě bude budit soucit martyriem, které s ruskou mafií prodělal. Kdo by neměl soucit s člověkem, který vyleze roztřesený, bledý z kanceláře – volala mi mafie, musím platit staré dluhy. Nemáte někdo cigaretu? Je třeba to ovšem trochu před zrcadlem nacvičit. Ale za ty prachy?

Fáze pátá. Mohlo by to vypadat jako konec. Ale není. Jak strašnou instituci - Konsolidační agenturu, likvidující naše podnikatele s pomocí mafiánských metod nebo dokonce s pomocí mafií samotných, vymyslela vláda sociálních demokratů? Komunisté se musí obracet v hrobě – tomuhle se přece říká likvidace třídy! Cožpak nebylo možné půjčit chudákům podnikatelům ze zlatých dob ranného kapitalizmu devadesátých let další miliardy (stovky miliard) na zaplacení starých dluhů? Nebyla vlastně konečná privatizace bank nepromyšlená, překotná a vlastně zbytečná? Totalitní levičácká sociální demokracie! Kdo si vzpomene, že Českou konzolidační agenturu předcházela Konzolidační banka, děťátko z dílny ODS.

A je to tady! Neměl by stát podnikatelům jejich strádání, to že byli nuceni zaplatit konečně po letech pohledávky z doby kdy se učili podnikat ( kdo si vzpomene, že je platili sami sobě?) v plné výši nahradit? Pomalu si připravujme peněženky. Vypadá to na hit příštích voleb.

ODS a ČSSD, to je prostě vyzkoušený tandem! No a klíč je v tom, že informace se zviditelní nad vlnami informačního oceánu jen podle představ a přání velkých či malých oligarchů.

Vraťme se ještě k článku (Týden 18/2002-str.60, Dluhy nad zlato) „Zlaté doby raného kapitalizmu začátku devadesátých let, kdy se šikovní podnikatelé mohli s minimálními náklady dostat k obrovskému majetku se vrací. Tentokrát to není díky kupónové privatizaci. Hitem dneška jsou pohledávky.“ Střízlivé odhady hovoří o částce okolo jednoho bilionu korun, Stovky miliard jsou k mání v České konzolidační agentuře a jejích dceřiným společnostech, další stamiliardy mají pod palcem...."

Klaus rád říká neodborníkům s jakou chutí by je vyhodil od zkoušky z některého oboru ekonomie. Co je to ta ekonomie za vědu, když to říká člověk, který nemohl beztrestně projít v základní škole přes hodiny občanské výchovy. Naši další politici v exekutivě a moci zákonodárné a podnikatelé - kdo z nich by udělal dnes libovolnou. alespoň jednu, zkoušku z historie, politologie, sociologie? Kdo z nich, o zahraničních autorech nemluvě, četl doopravdy dílo třeba TGM ? Ve skutečnosti pochopili a zpracovali jediný koncept : Od revolucionářů po conquistadory. Ovšem až na to, že revolucionáři nikdy nebyli, sametová, nesametová.

A bankovnictví není samozřejmě zdaleka jediný obor, na kterém se uvedená dvojka ODS-ČSSD zmíněným způsobem podepsala. Devastace jiných oborů nestála tolik peněz, zato byly zdevastovány do mrtě.

Před dvanácti lety jsme se s jásotem vymkli z tenat socialismu. Dnes mnozí z nás už bohužel vědí, že ta euforie a očekávání bylo scestné. Že jen pár lidí a ne právě z té nejpočetnější skupiny národa si polepšilo a ještě mnozí z nich jen nakrátko. Že životní pohoda se dostala z těch líných vod nikoli do čerstvého proudu, ale do mořského příboje, kde ten, kdo se nedrží zuby, nehty je smeten.

A je nám prorokováno, že dnešní padesátníci se ještě dožijí návratu socialismu. Vada není v politickém uspořádání, jeho možnostech a řádech, ale nejspíše v nás, v lidech. Vždyť dodnes možná ještě fungují židovské kibucy, komunistické vesnice, kde všichni, asi jako Táborští husité, pracovali pro prospěch celku a brali si podle svých potřeb. Na druhé straně kapitalistické Švýcarsko také v pohodě prosperuje. Každé společenské zřízení má v sobě něco pozitivního a je-li realizováno s dobrou vůlí a bez falše a podvádění, zpravidla funguje. Kazí jej jen lidé, kteří se jej snaží násilně předělat do jiných podmínek. Zpravidla tak, aby oni sami z toho měli málo pracný, ale zato nemalý zisk. A to je jádro pudla neúspěchu všech systémů.

Komunismus, tak, jak byl vymyšlen byl značně spravedlivý způsob soužití lidí. Zažil jsem jeho nástup u nás a tedy ze své zkušenosti vím, že byl mnoha lidmi kladně akceptován a životní úroveň většiny lidí se z počátku zlepšovala. Umožňovalo to samozřejmě přerozdělování majetku, shromážděného před jeho nástupem, ale to nebylo to jediné. Byla to díky osvobození Rudou armádou i dobrá vůle lidí, zúčastnit se. Od té doby jsem již nezažil takové nadšení pro společnou věc, jakým bylo to "pojďte s námi na brigádu", které pomohlo zotavit naše poválečné hospodářství. Bohužel to nevydrželo dlouho. Protekcionalismus straníků KSČ a zneužívání jejich postavení brzy našlo odezvu mezi obecným lidem. Příklady táhnou, proto všeobecné nadšení brzy vzalo za své a lidé se přizpůsobili konzumní mentalitě svých vládců.

Spolu s tím, že spousty lidových výborů a komisí začaly rozhodovat o mnohém, zejména ale umožnily, aby si lidé sami sobě určovali "normy výkonnosti", nastala ta všeobecná nevýkonnost socialistického systému. Výdělky byly malé, ale byly doplňovány vedlejšími pracovními poměry a zejména systémem: "Kdo nekrade, okrádá rodinu!". Taková ekonomika nemohla dlouho prosperovat a také po čtyřiceti pěti letech neúnosně skřípala. Centrální plánované hospodářství, takto aplikované, přineslo jen zajištěné živoření většiny obyvatelstva, způsobené ovšem také tím, že značnou část naší produkce (jako ostatně i teď) jsme museli na příkaz "ochraňující mocnosti" odevzdávat jejím slabším článkům.

Kapitalismus, který socialismus vystřídal, má jeden nenahraditelný prvek, a to motivaci přímým osobním ziskem. Proti laxnosti k obecné prosperitě v socialismu má osobní zainteresovanost velký vliv na výsledek hospodářského procesu a prosperita kapitalistického systému je podstatně vyšší. Systém individuálních svobod k tomu potřebný však přináší sebou ještě větší ekonomickou zneužitelnost. To jsme zažili sami na sobě po jeho nástupu. Bezbrannost po přechodu z prostředí s téměř zanedbatelnou velkou zločinností v socialismu, do bezbřehých možností pokročilého kapitalismu jsme byli jak nazí v trní a nechápali, co všechno se v kapitalismu toleruje.

Než jsme se rozkoukali, přišli jsme o mnohé. Záhadou ovšem je, jak rychle se našli zkušení "tuneláři", kteří těžili z našeho oslepení. Zřejmě to bylo tím, že do významných pozic vlády přišli zkušení prognostici, kteří - jak bylo tehdy řečeno - jediní věděli, co dělat. A také to dělali. Svými reformami vytvořili podmínky ke spekulativnímu rozkrádání národního majetku. Bez ostychu a bez slitování pak drancovali podvodníci a spekulanti na všem, kde se nechal nějaký ten miliónek ukrást. To je slabina toho systému, který nás měl zachránit od bídy socialismu.

Jak již bylo řečeno, motivací k výkonnosti v kapitalismu je zisk. Toho ale lze dosáhnout mnoha způsoby. Regulérní zisk je takový, že výrobce započítá do ceny výrobku své náklady a připočte nepřehnaný zisk. Obchodník pak si za zprostředkování prodeje výrobku zákazníkovi připočte svoje náklady a svůj zisk. Výše zisků je za normálních podmínek minimalizována konkurencí, protože velký zisk prodraží zboží tak, že je neprodejné. Pak je celková výše zisku určována obratem, tedy množstvím prodaného zboží. Což záleží na jeho atraktivitě. Případně na reklamě, ale to už je jiná kapitola.

Tou kapitolou je vytváření tzv. neetického zisku, tedy zisku, který vznikl nikoli prospěšnou činností a prací, ale spekulací a lichvou. Na toto téma přednesl koncem března v Lidovém domě prof. Karlík (text přednášky bude po autorizaci na mé stránce). Ten nazval tuto fázi kapitalismu jako "turbokapitalismus". Popisuje tam, podobně jako ve své knize "Nejen o monetarismu", jak k tomu došlo. Prvním důvodem je lichva. Tedy půjčování peněz lidem v tísni na vysoký úrok, což bylo trestným činem. V Americe byla hranice pro lichvu 8%.

Ovšem jen do roku 1980, kdy za vlády prezidenta Regana jej finančníci přesvědčili, že peníze nejsou jen prostředkem směny, ale že jsou samy zbožím, podléhajícím zákonům nabídky a poptávky. Jejich cenu, tedy úrok z půjčky, určuje jen "neviditelná ruka trhu". Může tedy podle okolností dosahovat libovolné výše. Zákony o lichvě byly proto zrušeny. Tím se finančnictví stalo rájem s legálními pohádkovými zisky, neboť finanční nouzi lze snadno vyvolat.

Druhým negativním prvkem kapitalismu je zneužití akciových společností k tunelování. Dosáhne-li některý akcionář 51% akcií, má rozhodující právo ve společnosti a nic mu nezabrání v tom, aby nedělal nevýhodné obchody, které společnost zruinují. Spekulanti však dosáhli takové dokonalosti, že si např. na dvacetiprocentní úrok vypůjčí peníze na to, aby mohli koupit ten 51% podíl některé společnosti. Tu pak vysají, vypůjčené peníze vrátí a společnost zničí. Tak lze bez jediného dolaru vyloupit legálně tu kterou společnost a všemocná "neviditelná ruka trhu" pana Klause je bezmocná. On to jistě ví, protože v době, kdy se to v Americe dělo tam byl na "svazácké stáži". A jako geniálnímu ekonomovi mu to nemohlo ujít.

Obdobné pochybnosti mám já o legálnosti zisku ze spekulací na burze, které také do oběhu peněz další hodnoty nepřinášejí. Snad jen pobídku ze strachu z krachu. Stejně tak mi nesedí společnosti s.r.o., které už ve svém názvu uvádějí, že vás mohou beztrestně připravit o váš majetek a mnohé to také dělají. Já ale nejsem profesionální ekonom, takže nevím, zda to není k něčemu dobré. O tom vás mnozí rádi přesvědčí, stejně jako o opaku.

Zbývá z toho udělat nějaký závěr. Z předchozího dlouhého rozboru je doufám zřejmé, že každý společenský řád je zneužitelný. Zabránit tomu lze z části jen důslednou kontrolou a přesným vymezením pravidel. Je třeba vzít bez předsudků ze všech realizovaných systémů to, co se osvědčilo, a co je nejméně zneužitelné. Z toho pak sestavit pravidla lidského soužití tak, aby byla pro maximum lidí přijatelná a ti je byli ochotni plnit. V tom je ovšem ten problém.

Znám řadu chytrých lidí, kteří by toho asi byli schopni. Byli by schopni o tom dlouze mluvit, ale už velmi málo si navzájem naslouchat. A ještě méně lidí je ochotno něco takového zorganizovat s nebezpečím, že právě oni by nemuseli mít to hlavní slovo. To je ta malost, sobectví, které nedovolí vyniknout schopným, domluvit se na společném lepším.

Lid obecný je pro něco takového už ztracen. Soustředěné vymývání mozků televizí a novinami v cizích rukách nese své ovoce. Už zase jsme staženi do ulity svého já, ba nedovedeme si u piva ani pořádně zanadávat. Natož říct nějaký názor, či dokonce pro to něco udělat.

Za chvíli budou volby. Zase si zvolíme ty, kteří nás do dnešního stavu přivedli, abychom měli pokoj. Tak ho budeme mít, možná i víc, než bychom si přáli.