Dejte nám lidi, zákony máme!

Justice si nezávislost někdy plete s libovůlí

PŘEDSEDKYNĚ NEJVYŠŠÍHO SOUDU IVA BROŽOVÁ: intrwv Ivana Cihlářová. Právo 24.2.2002

* Přivítala jste s radostí verdikt Ústavního soudu, který zrušil podstatné části nového zákona o soudech a soudcích pro rozpor s Ústavou ČR. Opravdu si myslíte, že například hodnocení odborné způsobilosti soudců by ohrožovalo soudcovskou nezávislost?

Samo hodnocení odborné způsobilosti není v přímé příčinné souvislosti s nezávislostí, ale je to jedna z nepřímých metod, jak skutečně tu nezávislost ohlodávat. To, co hodnocení činilo tak neakceptovatelným, je fakt, že mohlo skončit odvoláním z funkce soudce. A právě tento moment posouval toto hodnocení odborné způsobilosti soudce do jiné roviny, do roviny, která je skutečně v rozporu se soudcovskou nezávislostí.

* Ústavní soud zrušil i povinnost soudců vzdělávat se v Justiční akademii. Jak vidíte budoucnost této instituce?

Bude to vzdělávací centrum, které by mělo být v rukou soudců. Budou to oni, kteří si budou rozhodovat, v čem chtějí být vzděláváni, nebude jim to ordinováno státní správou. Soudci se snažili a snaží vzdělávat sami, vlastními silami, a teď jde jen o to, vzdělávání institucionalizovat a systematicky je uspořádat tak, aby bylo v režii soudců. Je třeba také najít proporcionalitu, protože soudce je od toho, aby soudil. Zákon přitom původně stanovoval, že soudce během pěti let věnuje jeden rok vzdělávání.

* ÚS rovněž zrušil některé pasáže zákona týkající se správy soudnictví. Jak by se podle vašeho názoru měl vyřešit vztah mezi výkonnou a soudní mocí?

Podle mého názoru dalo rozhodnutí Ústavního soudu jasné mantinely, které zákonodárce směřují k zakotvení soudcovské samosprávy do zákona.

Myslím si, že dobrým řešením by byl vznik Nejvyšší rady soudnictví, jak ji obsahoval návrh bývalého ministra spravedlnosti Motejla. I když Sněmovna tehdy toto řešení neschválila, domnívám se, že situace se změnila. Tehdejší míra informovanosti poslanců o tomto problému byla jiná. Já doufám, že dnes to bude lepší a že se mnohé sporné věci vyjasní v debatě.

* Voláte po soudcovské samosprávě a nezávislosti soudců. Řada lidí se ale domnívá, že problémem není ohrožení soudcovské nezávislosti, ale naopak to, že soudy rozhodují libovolně a nepředvídatelně.

Ano, je problémem justice, že si nezávislost někdy plete s libovůlí. Tento problém tu objektivně je a nelze ho řešit institucionálně. Je věcí tlaku veřejnosti a médií, aby s tímto chováním soudce konfrontovali. To napomůže tomu, aby soudci začali mít zpětné vazby a chovali se odpovědněji. Není to úkol jen pro soudce, je to věcí odpovědnosti celé společnosti. Ten soudce se prostě tak chová proto, že mu nikdo nenastavil zrcadlo, on to zkusil jednou, podruhé, a teď už to třeba má jako pravidlo chování, jako normu.

* Jak v této souvislosti hodnotíte naprosto opačná rozhodnutí některých soudů ve stejné věci?

Je dáno zákonem, že Nejvyšší soud má sjednocovat soudní rozhodnutí, ale je pravda, že tuto věc nelze vnímat absolutně, protože tu jsou ještě jiné ústavně chráněné principy, a to je právo na individuální přístup. Je velký problém v tom, kdy můžete říci, že je v jedné a téže věci rozhodováno rozdílně a kdy je stejně. Rozhodovací praxe je totiž odvislá od konkrétních okolností případu a v lidském životě neexistují dvě skutkově totožné situace.

* Jedním z výjimečných případů, kdy ale toto lze směle říci, je rozhodování krajských soudů o registraci strany Akce za zrušení Senátu. Půlka soudů stranu zaregistrovala do voleb i bez zaplacení příspěvku, druhá polovina registraci odmítla. Jaké je vaše stanovisko?

Vyžádali jsme si všechna rozhodnutí krajských soudů v této věci, ale přece jen čekáme, zda se v této souvislosti objeví námitky proti regulérnosti zvolení toho kterého poslance a zda se tato otázka dostane přímo na stůl specializovaného senátu Nejvyššího soudu. Pak uvidíme, jak nezávislý soud tuto věc projedná a rozhodne.

Zpochybnění dekretů je realitou

Stanislav Křeček, . Právo 24.2.2002

Bez nadsázky lze říci, že rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou o vydání opočenského zámku dědičce rodu ColloredoMansfeld počala konečná fáze demontáže tzv. Benešových dekretů, kdy právní stav jimi po válce založený přestává platit a majetek, který byl na základě těchto dekretů odňat, se vrací původním majitelům.

Rodu Colloredo-Mansfeld byl majetek zabaven podle dekretů prezidenta republiky a vracíme-li jej, neznamená to nic jiného, než že již nejen Ústavní soud, ale i soudy obecné začaly právní důsledky dekretů zpochybňovat! Neboť jaký je rozdíl mezi tím, bude-li řečeno, že dekrety již neplatí a původní vlastníci se mohou ucházet o majetek (což někteří politikové v Rakousku a Bavorsku požadují), a tím, řeknu-li, že dekrety sice nadále platí, ale budeme v každém jednotlivém případě posuzovat, zda byly použity "řádně" a "zákonně", jako to učinil rychnovský soud a před ním již mnohokrát soud Ústavní?

Rozdíl není žádný: majetek zabavený podle Benešových dekretů po roce 1945 v obou případech může být, patrně také bude, vracen původním vlastníkům nebo jejich dědicům.

Pesimismus v této věci je dán dosavadním přístupem soudů k právním aktům, které, ohledně zabaveného majetku, byly vydány v minulosti: vždy jsou vykládány ve prospěch původních vlastníků, se zřetelnou snahou majetek vydat! Tak v případě turnovských Walderodů, kterým bylo po válce vydáno osvědčení o státním občanství bez ohledu na jejich prokázanou pronacistickou činnost, trvají soudy na nezbytnosti respektovat tento stav, toto osvědčení, s odvoláním na nemožnost přezkoumávat důvody, které k vydání tohoto osvědčení vedly.

V případě Colloredo-Mansfeld však naopak právní akty, kterým došlo k zabavení majetku, soudy přezkoumávají a tvrdí, že právní stav založený po válce respektovat možné není. Nezávislost justice a soudů začíná být vykládána tak, že soudy mají soudit nikoliv činy (tedy posuzovat, zda jsou, nebo nejsou v souladu se zákonem), ale souzen má být isamotný zákon.

Vždyť např. ve věci žalob stran, které odmítly splnit zákonem uloženou povinnost a zaplatit příspěvek na volby, neposuzovaly některé krajské soudy, zda chování těchto stran je, nebo není v souladu se zákonem, ale zda zákon ukládající povinnost je dobrý, nebo špatný. A stejně tak rychnovský soud v případě majetku Colloredů-Mansfeldů nezkoumal, zda byl, nebo nebyl zabaven na základě dekretů prezidenta republiky po roce 1945, za jejichž nezpochybnitelnost se kdekdo bije v politická prsa, ale zkoumal, zda byly použity "správně".

Stane-li se totiž kterýkoliv soud soudem "ústavním" a bude-li každý soud soudit ne podle zákona, ale zvažovat, zda zákon je, nebo není dobrý, v souladu s ústavou, s Listinou základních práv a svobod, mezinárodnímu pakty atd. atd., jsme nejen na počátku chaosu a bezpráví, ale na počátku cesty, na jejímž konci "odškodníme" snad i dědice po Reinhardu Heydrichovi.

Nečetli jsme snad nedávno v nedělní příloze celostátního deníku již první uvažování nad tím, zda Kubiš a Gabčík nebyli náhodou teroristé? A nebude jednou uznáno za správné oběti teroristů odškodnit? Je to vyloučeno asi tak stejně, jako by se českým lidem v roce 1945 zdálo vyloučené to, co z majetkem zabaveným podle Benešových dekretů činíme nyní. Dekrety nezrušíme, ale právní stav, který po válce vytvořily, změníme v šíleném kolotoči "restitucí", "navracení majetku" a "nápravy křivd", bez ohledu na zájem státu, za nějž mnozí dokázali bojovat i zemřít!

(Autor, právník, je poslancem za ČSSD)

Soudci se dostanou z područí politiků

Jan Vyklický, Právo 29.6.2002

Přísloví "Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne" bylo naplněno nálezem Ústavního soudu o návrhu prezidenta republiky zrušit řadu ustanovení zákona o soudech a soudcích. Panu prezidentovi, kterého jistě nelze podezírat z náklonnosti k soudům, nejspíš došla trpělivost.

Po ztracených deseti letech předstírání, že lze reformovat soudnictví a nezměnit nic na tom, že nad soudci mají velkou moc ti, kteří je mají kontrolovat a občas také trestat. Jak za Rakousko-Uherska má ministr (přímo nebo prostřednictvím jemu podřízených předsedů soudů a dalších úředníků) v rukou soudcovu kariéru, rozpočet soudů, určuje, kde, kdy, s kým a na čem bude soudce pracovat. Ještě že se ministru spravedlnosti Leonu Richterovi podařilo v roce 1991 velkoryseji obnovit základy demokratické justice.

Druhý reformní pokus Otakara Motejla byl totiž smeten ještě ve fázi věcného záměru zákona. Poněkud naivní Evropská unie s námi (předběžně) uzavřela kapitolu justice a vnitro, a tak naši zákonodárci nabyli dojmu, že už mají vyhráno. Hra o udržení idylické tradice nepatřičného vlivu na soudy bez odpovědnosti tak musela dospět ke krizi a katarzi. Vždyť nově měl dokonce ministr spravedlnosti získat vliv na to, kdy, co a od koho se má soudce učit.

Lidé, zklamaní lety marného čekání na změny v práci soudů, této veřejné popravě nezávislé justice ještě tleskali. Ústavní soud zrušil vše, co zvyšuje nebo jen nesnižuje moc ministra nad soudci a co bylo napadeno ústavní žalobou. Ne pro radost soudců, ale protože změna jejich myšlení a stylu jednání je podmíněna změnou prostředí, reálnou odpovědností za profesionální výkon funkce. Soudnictví, zahnojené kariérismem, převahou politických hledisek, a proto nedostatkem profesionality, musí přece logicky produkovat stále dokola ty samé chyby! Ústavní soud definitivně odstranil staletý mýtus o nezbytnosti politické moci ministra v soudnictví, fakticky prokletí kabinetní justice.

Podpořil vývoj, slibující soudcům prostor pro uplatnění profesionality a osobnosti. Jestli takové soudce většinou máme, je to pro změny v soudnictví a interpretaci práva největší událost za posledních sto padesát let. Ústavní soud vymezil hřiště a určil pravidla, aby se pokusy o vyvážení vztahů soudní a výkonné moci neocitaly v ofsajdu jako dnes. Naopak nepatřičné tlaky na soudce už budou vždycky jen obyčejný faul. To je teprve reforma soudnictví.

Osvobodit soudce z područí politiků proto, aby mohli nalézat spravedlnost a nést odpovědnost za to, co mohou efektivně ovlivnit. Je to pracnější, zato správná cesta. Nové vztahy v justici přinesou nový styl práce a jejího hodnocení. Soudci nebudou mít šanci se za někoho skrývat, jejich selhání budou jasná a tlak na to, aby někteří svlékli soudcovské taláry, možná zesílí. Bude to ale fér, protože ponesou odpovědnost jen za své chyby.

-Nález Ústavního soudu z 18. června zahájil reformu justice. Tak významný den by bylo dobré každý rok připomínat. Říká se přece, že dobře fungující nezávislé soudy jsou spolehlivější zárukou pro život lidí než svobodné volby...?

(Autor je čestným prezidentem Soudcovské unie)

Vyšinský. .Paštika z přejetého psa britské šlechtičny, kterou majitelce psa poslal ve svízelných poválečných letech na přilepšenou- soudruh byl i diplomatem – je jen dalším jeho obdivuhodným kouskem. Nezapomenutelný člověk. Byl prostě IN.