To vše je u nás možné. Bez ztráty cti, bez ztráty svobody, bez ztráty postavení. Jaký div, že se pak takový člověk domnívá, že je možno ještě víc. Třeba semtexem nebo alespoň střelnou zbraní zlikvidovat novinářku, která si dovolila o jeho aktivitách psát? Pokud je pravdivá policejní verze, pak více zábran, než dobře situovaný státní úředník, projevil narkoman a čtrnáctkrát trestaný recidivista, který odmítl zločin provést.

Po čtyřiceti letech, kdy byla média a novináři pouhými služebníky komunistického režimu, jsou dnes dvanáct let novináři terčem zesměšňujících útoků ze strany politiků. Mistrem v tom byl samozřejmě předešlý premiér Miloš Zeman, pro nějž byli novináři mezi jinými póvl a hnůj. Nejde však jen o osobní urážky a o urážky novinářského stavu - jde o to, že politici jednotně a účelově ignorovali kritiku včetně jasných důkazů o zneužívání moci.

Tato politika byla prostředím, které vedlo až k šílené představě, že novináře je možno zabít. Zaplať bůh k vraždě nedošlo. Ovšem k důkladné sebereflexi politiků by to mohlo stačit. Je třeba zastavit aroganci moci. K demokracii, o níž usilujeme, patří svoboda projevu a také to, že státní úředník, který překročil své pravomoci, odchází ze státních služeb. Zdálo se to možná přežilou pošetilostí. Nyní ale jasně vidíme, že opačný přístup může končit až vraždou.

Michal Klíma, ředitel Economia Online na www. ihned.cz 26.7.2002

A Názory čtenářů na www.ihned.cz

Kam se poděla česká parlamentní opozice?

Adam Černý , HN 26.7.2002

Ještě nedávno vysoký státní úředník je obviněn, že plánoval vraždu novinářky, která psala o jeho prohřešcích. Novináři se mohou upsat, ale ti mnoho nezmění.

A politici, kteří rozhodují, a proto nesou odpovědnost? Prezident vyzývá bývalého ministra, který obviněného jmenoval do funkcí, aby zvážil rezignaci. Premiér říká, že je třeba vše důrazně vyšetřit. Nový ministr odvolává úředníky, kteří měli k obviněnému blízko. V normální demokracii se od hlavy státu a vlády nedá čekat něco jiného. Přesto něco nehraje.

Kde je opozice? Vždyť těsná většina ve sněmovně vyvolala tuny úvah, jak je vláda křehká a jak opozice nevynechá příležitost, aby ji zahnala do kouta. Ještě není na stole text programového prohlášení a najednou je tu nahrávka na smeč. Těžko si představit snadnější terč.

Obviněný Srba je sociální demokrat, který udělal nejdelší kroky kariéry za vlády ČSSD. A občanští demokraté, kteří před volbami našli vůči bývalým smluvním partnerům ostrý slovník, mlčí. Nejen oni. Ani z řad komunistických poslanců se neozvala jindy důvěrně známá řízná nota.

Přitom zvláště předáci ODS jindy nebývali na slovo skoupí. Když se dostal do potíží šéf soukromé televize, předseda ODS byl mezi prvními, kdo se jej zastal. Když se za mřížemi ocitl sponzor ODS Milan Šrejbr, hned bylo slyšet o "kriminalizaci podnikatelského prostředí". Teď je tady pokus o vraždu nepohodlné novinářky a je ticho po pěšině.

Možná je důvodem bezradnost. Terčem útoku se měl stát někdo, kdo je nepohodlný. Proč se jej tedy zastávat? Politici, kteří tak uvažují, nepostřehli, že svobodná média jsou jednou ze záruk, že se strany budou ve vládě střídat, že kritika těch, kdo jsou u moci, najde prostor.

Důvodem mlčení by mohl být i pragmatismus, který napovídá, že není důvod podporovat někoho, kdo nedává záruku protislužby. Nakonec, ne ale v poslední řadě, je tu možnost, že opozice něco ví, ale má důvod, proč nepoví.

Ani jedna z možností nestaví opozici do dobrého světla. Kdo je neschopný, nemá právo střídat vládu. Kdo bez protislužby nehne prstem, nemůže tvrdit, že chce sloužit veřejnosti. A ten, kdo by si v případě vraždy nechal něco pro sebe, do politiky nepatří.

Jak vysoká je cena novináře

Štefan Hríb, HN 26.7.2002

Příběh svobodné žurnalistiky po roce 1989, který se začal pokusem o obnovení svobody slova, se předběžně končí překaženou nájemnou vraždou Sabiny Slonkové. Právě tento nedokonaný zločin vrátil nečekaně do hry otázky, které měly být zodpovězené před dvanácti roky: Co je to svoboda slova, jakou má cenu a jaké jsou její nezbytné podmínky? Zdá se, že stále nejsou zodpovězené.

Hlavní výzvou po "laciném" pádu komunismu se stalo budování svobodné společnosti. Ujaly se přitom učebnicové teorie o médiích, které mají být strážným psem demokracie.

Všichni s tím mechanicky souhlasili. Skončila tedy komunistická cenzura, změnily se zákony, vyměnilo sa pár lidí. Jenže právě "laciný" pád komunismu způsobil, že i kvalitní média chtěla vznikat bez námahy a obětí.

Začalo se to už samotnými značkami. Až na několik výjimek, které pocházely ze samizdatu, jako byly Respekt či Lidové noviny, zůstaly médiím nesmyslné názvy z reálného socialismu. Nikdo nechtěl podstoupit riziko, že ztratí část čtenářů, a tak tu zůstaly sovětizované pojmy Rudé právo, Pravda, Práce, Smena či Mladá fronta.

To byl první zlom, který už na začátku snížil váhu slov. Bezproblémové přenesení se komunistických vlastníků i novinářů přes změnu režimu bylo jen logickým vyústěním zbabělého postoje.

Druhý zlom, který zpomalil vznik svobodné žurnalistiky, byl paradoxně spojen s mediální podporou potřebných změn. V Česku se ta katastrofa udála po roce 1992 a zbožňoval se při ní Klaus, na Slovensko dorazil tento trend po roce 1995 a hýčkaná byla opozice.

V obou případech šlo o snahu novinářů pomoci při budování svobodného kapitalismu. Pravda o Klausově aroganci či Dzurindově malosti by ohrozila vznešený cíl, a tak se leccos tolerovalo.

Jenže právě tímto budovatelským postojem sami novináři přiznali, že si jich není možné vážit, protože nepíší o tom, co vidí, ale o tom, co vidět chtějí. Politici si toho okamžitě všimli a dlouhé roky to elegantně zneužívali.

Klaus se vezl na vlně kapitalistického reformátora, byť v zemi udržoval bankovní socialismus, slovenská opozice se koupala v roli demokratické alternativy, přestože žádné skutečné řešení nepřipravovala a víc než o svobodné společnosti snila o své budoucí moci.

Když se časem novináři vzepřeli, bylo už pozdě. Moc si zvykla, že jí média zobou z ruky, takže změnu postoje si vcelku logicky vysvětlila zištností - novinářskou službou jiným, opět nepřiznaným zájmům, například zisku majitelů, taktice politických soupeřů či snaze Hradu.

Když Zeman hovořil o novinářích jako o suterénu nebo póvlu, když je Klaus označil za nepřátele lidstva, anebo když Dzurinda použil nedávno při odhalení aféry své strany pojem komplot, nebylo to jen z nedostatku jejich charakteru. Politici tím pouze zformulovali vlastní zkušenost s poddajností "svých" novinářů.

Vůbec nejhlubší ranou svobodě slova se však postupně staly bulvární televize. Česká NOVA a slovenská Markíza vyprázdnily pojem svobodná média do nesnesitelné míry. Svým masovým dosahem a také politickým vlivem udaly vkus, který u nás už téměř zničil seriózní žurnalistiku.

V obou státech nastal pod jejich taktovkou zničující proces bulvarizace médií, na jehož konci je bezcenné slovo. Natolik bezcenné, že politici se už ani příliš nerozčílí, protože ztratilo ostří, váhu i důvěryhodnost.

Je bizarní, že po dvanácti letech svobody tvoří jedinou výjimku kauzy, v nichž jde o trestné činy. Jen u nich si ještě média zachovala původní smysl. Na Slovensku už dříve Lexa, v Česku až nyní Srba sáhli k násilí, protože hrozilo, že novináři je svými články dovedou do vězení.

To je však karikatura svobodných médií. Jestliže vyvolávají zájem až v okamžiku, když už ohrožují svobodu zločinců, potom úplně vyprázdnila pole tam, kde mají nezastupitelné místo - totiž v procese, kdy politici tvoří a následně realizují své ideje, kterými mění společnost.

Sabina Slonková psala o tom, že jeden z mocných krade a lže. Jestliže se však už jen tím stala skvělým příkladem novinářky, cosi tu nefunguje.

Psát také nepříjemnou pravdu by měla přece být povinnost každého, kdo užívá plody svobody slova. Protože v tom byla Slonková v masových médiích trochu osamělá, stala se cílem pokusu o vraždu, protože když by nebyla výjimkou, ale pravidlem, žádná vražda by zkaženým mocným nepomohla.

Svoboda slova nepřišla automaticky s pádem nesvobodného režimu. Má také jiné důležité podmínky, například svobodné novináře.

Jenže právě výjimečnost Sabiny Slonkové ukazuje, že cena českých a slovenských novinářů je stále příliš nízká.
Autor je šéfredaktorem slovenského týdeníku Domino

Jan Keller
Až se společnost usadí

- Právo 16.07.2002
V nedělním rozhovoru s premiérem Špidlou se řeč stočila i na otázku korupce a obecně mravního klimatu v naší společnosti. Této otázce byly věnovány bohužel jen dvě minuty, přitom jde o problém, který naši společnost zcela zřetelně rozděluje. Panuje sice obecné přesvědčení, že korupce je u nás mnoho a morálky málo, tím však shoda končí.

Jedna část společnosti se domnívá, že vinu za tento stav nese čtyřicet let reálného socialismu. Část druhá (a podle průzkumů dnes už přinejmenším stejně početná) soudí, že vinu nese především posledních deset let. Pan premiér, který zastupuje všechny občany, musel pochopitelně říci, že vše se časem zlepší, až se společnost trochu usadí.

Problém je v tom, že pokud nebudeme znát odpověď na otázku, "kdo za to může", nebudeme ani vědět, jak se správně usadit. Házet všechnu vinu na reálný socialismus je pohodlné a v golfových klubech nových zbohatlíků i v klubech stran, jejichž politici a političky kromě antikomunismu neumějí už nic dalšího, je toto téma jistě přetřásáno s velkou oblibou.

V obou případech umožňuje bez větší námahy legalizovat nově nabyté pozice. Kdo však má zájem o fakta, jistě připustí, že korupce a mravní marasmus trápily moderní společnost už sto let před vznikem socialismu. "Politická scéna je ovládána šarlatány a lidmi průměrnými. Absence jakékoliv koncepce ohledně sociální budoucnosti nedovoluje vyniknout jiným ambicím než těm nejvulgárnějším.

Korupce sílí s tím, jak se bohatství stává podmínkou úspěchu bez ohledu na způsob, jakým bylo získáno." Takto si stěžoval velký francouzský filozof Auguste Comte v knize, jež vyšla deset let před vydáním Komunistického manifestu. Comte psal své úvahy poté, co ve Francii zvítězila finanční a bankovní oligarchie a nastolila svůj systém vlády. Okamžitý soukromý zisk byl ostentativně povýšen na hlavní společenskou hodnotu. Soukromý zájem se stal natolik posvátným, že nic nedokázalo zabránit tomu, aby zcela pravidelně nepronikal do rozhodování o věcech veřejných. Postupně se z tohoto průniku, jenž připomíná chobotnici a jenž nazýváme korupcí, stal způsob vládnutí.

Akci Čisté ruce tehdy ještě neznali a tehdejší zkorumpovaná mocenská elita by ji jistě prohlásila za kriminalizaci slušného podnikání. Comte soudil, že špatné klima je z velké části důsledkem toho, že politika ztratila rozhled a perspektivu a zaměřuje se jen na záplatování každodenních ekonomických starostí. Pokaždé, když se jí některý z požárů podaří na poslední chvíli uhasit, tváří se, že je všechno v tom nejlepším pořádku. Korupce jedněch a rozčarování druhých přitom nenápadně, ale ustavičně narůstá.

Auguste Comte předpovídal, že toto rozdvojení na elitu, která je už dávno za vodou, a na ty, kdo se topí ve svých každodenních problémech, povede k velkým katastrofám. Společnost se zatím usazovala, aby v roce 1848 zase povstala. Auguste Comte žil ovšem v první polovině 19. století. Co mohl vůbec vědět o jedinečných problémech století jedenadvacátého? Jistě se tehdy v kuloárech mluvilo o tom, že společnost se musí nejprve v klidu usadit po strašné revoluci a po bezbožných napoleonských válkách.

Co analýza neodhalila
Právo 18.07.2002

Po neúspěchu ODS ve volbách je již k dispozici analýza propadu, kterou vypracovaly ne-li její nejmoudřejší, tedy určitě nejmodřejší hlavy. Analýza je vskutku užitečná pro pochopení toho, proč nám ODS ani letos na jaře nedokázala, že to dokáže.

Předložený rozbor odráží totiž neschopnost samotných stranických analytiků pochopit, v jaké situaci se jejich strana ve skutečnosti ocitla. Uveďme pouze dva z faktorů, které nutně vedly k tomu, že image Klausovy strany je koncem devadesátých let u veřejnosti zcela odlišný od situace v prvé polovině devadesátých let. Za prvé se dost výrazně změnilo očekávání veřejnosti a posunulo se k mnohem větší realističnosti. Klaus vyhrál dvoje volby pomocí rétoriky, která slibovala úspěch těm, kdo se o něj svou přičinlivou prací zaslouží. Naivní část veřejnosti se tehdy domnívala, že řeč je o tvrdé práci, a statisíce lidí si sháněly živnostenské listy, aby si založili malou, ale prosperující firmičku.

Po deseti letech je zřejmé, že sice vznikly obrovské majetky, netýká se to ale právě těch, kdo ve své malé firmě, na farmě či v obchůdku dřou od rána do večera s celou rodinou a neznají dovolenou ani prázdniny. Tímto způsobem se prostě nedá vydělat na dvouměsíční letní pobyty v Karibiku. A drobní podnikatelé mají příliš mnoho povinností a příliš málo času na to, aby mohli sedět v dozorčích radách finančně zajímavých firem. Lidé už pochopili, že majetky se tvoří mnohem snáze, jsou-li po ruce ty správné politické konexe, které umožní dostat se do míst, jimiž protéká hodně peněz.

Příliš přitom nerozhoduje, zda se jedná o firmu soukromou, anebo státní. A nějaký živnostenský list? Ten už vůbec není zapotřebí. A zde je druhá změna, která nastala v myšlení oproti počátku let devadesátých. Tehdy se mohli pravicoví politici prezentovat jako lidé, kteří jsou natolik obětaví, že se načas zřeknou své vlastní profesní a podnikatelské kariéry, aby se zasadili o ustavení nových pravidel, jež pak všem umožní realizovat se v čistě konkurenčním prostředí a po zásluze zbohatnout.

Uplynulo deset let, pravidla jsou nastavena a staré tváře stále zůstávají zarytě lpět na svých funkcích. Vzniká tak podezření, že mimo politiku by se už snad ani uživit nedokázali. Politici ODS se právem báli nástupu sociální demokracie. Ukázalo se totiž, že demokracie je stabilní a politika funguje i bez jejich odborného vedení. Ocitli se tak v hloupé situaci tvrdých ochránců něčeho, co jejich ochranu vůbec nepotřebuje, a poskytovatelů služeb, o které není zájem. Levicový politik přece jen snáze zdůvodní svoji angažovanost v politice službě kolektivu.

Ale tady máme před sebou typy, které nám tvrdí, že vyznávají hodnoty individualismu, a přitom se už druhou či třetí sezónu obětují, aby hájily zájmy kolektivu, který o ně zase tak moc nestojí. Volič tedy začíná pochybovat. Vždyť o kolik mohl národní důchod poskočit, pokud by se právě ti nejschopnější přestali obětovat pro národ v politice a vrhli se na podnikání, anebo začali zase vynikat ve svých původních profesích? Nebylo by právě to náhohou v tom nejvlastnějším národním zájmu? (Autor je sociolog)

Martin Hekrdla
Nová krize a staré knihy
Právo 23.07.2002 -

Včera v podstatě mávl rukou nad ekonomickou realitou ve Spojených státech profesor ekonomie Václav Klaus. Tamější svízele bagatelizoval. A nechtělo se mu o tom pro Právo pohovořit. Právě v okamžiku, kdy do ohně účetních skandálů v amerických firmách zaduly zlé větry nepříznivých čtvrtletních čísel prvořadé ekonomiky světa. Předtím se ještě našli optimisté, kteří před poslední kvartální uzávěrkou všech brilantních kšeftů v USA věštili, že slušné ekonomické výsledky amerických firem vytáhnou hospodářství z krizového rašeliniště. Jenže výsledky jsou špatné.

A tak se dál propadají akciové trhy v New Yorku, ve Frankfurtu či v Tokiu (ale iv Praze). A málokdo se už odvažuje riskovat odbornou pověst přespříliš optimistickým výhledem do budoucna. Šéf newyorské burzy NYSE Richard Grasso se v neděli na kameru NBC svěřil s nápadem opravdu zápalným: nezbytným krokem k obnovení důvěry investorů v akciový trh je uvěznění osob zapletených do účetních skandálů. Zajímavá myšlenka. Co kdyby pro zklidnění trhů státem pověření "medvědáři" vodili od rána do večera po Wall Street známé manažery v poutech? Co kdyby policisté třískli občas nějakým tím manažerem o kapotu služebního vozu tak, jak to nedávno předvedli s šestnáctiletým černochem? Důvěra velkých investorů by jistě dostala křídla.

A jen ptačí skanzen thatcherismu v pražské Sněmovní ulici by zřejmě, jak má ve zvyku, při tom vznešeném investičním tahu žaluplně cosi trylkoval o "kriminalizaci podnikání". Zatím však chřestýší - povýtce slovní - zvonkohra policejních pout nefunguje. Tento pátek dostal na burzách znovu přívlastek "černý", protože Dow Jonesův index v New Yorku se propadl pod úroveň z 11. září 2001. Aniž by terorismus jakkoliv udeřil. Pozorovatelé, experti a politici si nyní napětím okusují nehty až na kůžičku, neboť za zachmuřenými čely je pálí otázka: jak se teď zachovají americké domácnosti? Bezstarostné stáří, "jištěné" úsporami v penzijních fondech, jeví se mnohým být ohroženo, stejně jako studium dětí na superdrahých univerzitách ("vzdělání je největší kapitál"). Zbude jim, k čertu, na splácení hypoték? Panuje obava, že "středňácká" Amerika začne na podzim šetřit, i když by to byla skoro vlastizrada - spotřebitelská utrácivost tam totiž vytváří až 60 % (slovy: šedesát procent) hrubého domácího produktu! Jistě, čísla se mohou změnit k lepšímu stejně rychle a šokově, jako náhle spadla do červených čísel.

Svět je menší než byl za Velké krize 1929, kdy "černý pátek" na amerických burzách byl vlastně jen mylným evropským názvem pro faktický "černý čtvrtek" - ozvučnost newyorského krachu tehdy do Evropy dorazila o celý nekonečný den později. Dnes současně obchoduje celý svět on line, a takřka rychlostí světla šířené katastrofy mohou být toutéž rychlostí - čistě teoreticky - i napraveny. Mocní muži se mohou domluvit, nějaký manažerský Mesiáš může být osvícen Duchem svatým. A Alan Greenspan může mít geniální projev, po němž si - na rozdíl od toho z minulého týdne - trhy vydechnou. Anebo se samy zklidní; jsou nezbadatelné a ruka trhu je neviditelná... Radostí je však zatím málo, starostí mnoho. Utěšovat se například zvýšenou poptávkou po potravinách, zvedajících slabošskou bradu spotřebitelské poptávky nad hladinu, není nejlepší způsob psychoterapie. Jedlo se a pilo i za Velké krize.

A jako za Velké krize jsou také nyní nejprve postižena takzvaná progresivní odvětví. Dnes to znamená firmy, jejichž alfou a omegou jsou nové technologie a jejichž jména často končí zkratkou com. Gigant America Online, který loni koupil jiného obra (Time Warner), dosáhl letos přibližně jen jedné čtvrtiny předpokládaného růstu. O víkendu ohlásil účetně fixlující kolos WorldCom s majetkem ve výši 107 miliard dolarů dlouho již očekávaný bankrot.

V nejmocnější a klíčové zemi světa se rozjíždí největší konkurs, největší krach od vyhlášení nezávislosti. Václav Klaus je jedním z velkých znalců velmi významného ekonoma, třešťského rodáka Josepha Schumpetera (1883 - 1950). Umí ocenit jeho hospodářské dějiny a plně sdílí jeho názor o rozhodující roli podnikatelů při takzvané "tvořivé destrukci": vzniku nových produkčních metod, výrobků, "inovačních vln". Ale profesor Klaus jako by stále nevnímal Schumpeterův závěr z roku 1942: vývoj kapitalismu podkopává základy kapitalismu. Některé staré knihy se občas musí odehrát. A jen někteří profesoři si toho pak všimnou.

Světové pády, tuzemské dopady
Právo 24.07.2002

Ještě před pár lety, ba měsíci nám experti vykládali, že v globální ekonomice všechno souvisí se vším. A že se živáček před úzce propojeným planetárním hospodářstvím na žádný pustý ostrov neukryje - darmo před globalizací prchat do lesů s vírou, že se tam uživíme borůvčím, kořínky a bukvicemi!

Nyní si titíž experti, zvyklí plout po obrazovkách všech televizí a kanálů jako dřevění svatí na orloji, jsou naprosto jisti opakem: "Přímý dopad na české hospodářství bude minimální," nahlásil David Marek z Patria Finance k vyvrcholení všech krachů v USA, k bankrotu amerického WorldComu.

Podstatné jméno "dopad" a binární přívlastky "přímý-nepřímý" či "minimální-maximální" mohou jistě být předmětem pružné diskuse. Ale zcela bez debaty je skutečnost, že jakékoliv hlubší problémy v úhelné ekonomice světa dopadnou na celý svět. Pouhý pád iluzí bych při tom nepodceňoval. Od chvíle, kdy sociolog Max Weber napsal knihu Protestantská etika a duch kapitalismu, předpokládáme, že vesnický jarmark i globální kasino potřebují k fungování nějaký ten růženec mravních zásad.

Ale mocně fixlující americký trh, dosud celosvětový vzor "pokroku", mezitím poslal veškerou etiku - včetně té protestantské - k vodě a nadělal z ducha kapitalismu cupaninu. Ten pokleslý duch má dopad nepřímý, zato však hluboký. Chápu, když se mnozí snaží uprostřed té mravní spouště aspoň dokázat, že americká ekonomika všemu navzdory "dobře šlape". Jak se to vezme.

Kromě podvodníků mají totiž USA ještě i deficit platební bilance. Ze čtyř procent HDP v roce 2001 vzroste letos tento schodek na 6 procent (417 miliard dolarů). Američané víc dovážejí než vyvážejí, víc nakupují než vydělávají. Takto vyčerpaný "kontokorent" z plastikové "kreditní karty" musí být hrazen z nastavené dlaně, kam dosud nákupem amerických obligací, firem a nemovitostí sypali chybějící money evropští investoři, japonské pojišťovny a jiní solventní "šejci" světa. Ale z toho, co teď o Americe vidí den co den v televizi, mohou být jati obavou, že posílat peníze přes Atlantik je jen zbytečná oklika. Nemohli je stejně dobře a pohodlněji doma naházet do kanálu? Jestliže s protestantskou střídmostí uzavřou měšce, stane se z deficitu USA světová erupce. Žijeme v Pompejích, těsně pod Vesuvem. A přímým dopadem je už například žhavé kamení, které již nyní a u nás podražilo sazby profesního pojištění auditorů, účetních a daňových poradců. Bodejť by ne! Vždyť slavnou firmu - lhoucího auditora podvodného Enronu - založil illinoiský účetní Arthur Andersen v roce 1913 na etických zásadách (sic!) a po druhé válce platila za svědomí amerického průmyslu. Aby ji teď profesor účetnictví Dennis Beresford z Georgia University označil za zločineckou organizaci.

Zvýšená nedůvěra zvyšuje u nás sazby pojištění auditorů, které jsou přímo řízeny ze zahraničí. Hrozí však dopady nepřímé a daleko závažnější. Jistě, nedůvěra k americkému trhu může více otevřít prasátka střádavých investorů v Evropě iv České republice. Problémy v USA jsou velkou středoevropskou investiční pobídkou, kterou by ani exministr Grégr nevymyslel. Na druhé straně téže mince je však vyražena lebka se zkříženými hnáty. Americký list Christian Science Monitor 18. července přehledně popsal, jak Evropa - "zejména její střední a východní část" - na pád dolaru doplatí.

Slabý dolar znamená sice silnější euro, ale současně také zdražování evropského exportu a snižování konkurenceschopnosti na zahraničních trzích, dosud tahouna růstu na kontinentě. Ve středovýchodní Evropě je situace ještě horší, protože zdejší měny posilují mnohem rychleji (a česká koruna je navíc nafukována spekulativním kapitálem, nikoliv reálnými obchody). Závislost na vývozu je zde obrovská, skoro tři čtvrtiny českého HDP (71 procent) s exportem stojí a padají. "Posilování měn vůči dolaru vyvolá (v regionu) hrozbu tisíců bankrotů a tisíců lidí bez práce," soudí americký list. Svět je opravdu jenom jeden a náklady jeho defektů poneseme všichni. Také proto, že v tomhle "Watergate americké ekonomiky" vůbec nejde o nedávný, náhlý a zeměpisně izolovaný jev.

Jde o fenomén, který všude zrál nejméně po celá devadesátá léta. Nyní bublina praskla a my všichni - řekl ředitel General Electric Jeffrey Immelt - "žijeme v nové době. Výkonnost nestačí. Když miliardy dolarů tržní hodnoty nové ekonomiky mizejí jako dým komínem, když experti radí, jaké akcie máte koupit, a o pár týdnů později se firma položí, když se systém, který má zaručovat důvěru, rozpadá, mění to celou situaci."