Tam
znízdí se sup
a skřečeti bude,
též luňáci tam budou obcovati
jeden s druhým.
Bible, zvěsti Jobovy
Patricie Polanská HN 3.3.2003
Může tygr změnit své pruhy? To je otázka, kterou si nad
zvolením Václava Klause prezidentem kladou mnozí. Proměna
stylu a projevu, kterou předvedl před prezidentskou volbou a
během tří uchazečských projevů, byla tak výrazná.
Zdrženlivý, málem skromný a otcovský, nezvyklá slova -
třeba pokora - používající Klaus je opravdu novum. Odpověď
na otázku můžeme hledat minimálně ze dvou hledisek.
Tu první můžeme uvodit příkladem z děkovné řeči Václava
Klause po jeho zvolení. Nejprve mluvil o tom, že bude
prezidentem všech 281 zákonodárců. Pak přišla řeč na
vládu a teprve až na třetím místě na občany. To odpovídá
pohledu Václava Klause na společnost.
Podle jeho hlubokého přesvědčení je Parlament - a tedy
systém politických stran - tou jedinou platformou, kde je
možné, vhodné a žádoucí rozhodovat a posuzovat další
vývoj země. Jen zákonodárci mají to nejsvětější právo
vládnout. Nic, co neexistuje na bázi politické ve smyslu
stranické angažovanosti, není nutné brát vážně.
V tomto smyslu tedy můžeme novému prezidentovi věřit, že
bude respektovat veškeré dohody, které se udějí na půdě
politických stran, protože respektuje jejich sílu. Například
prezidentské veto ve vztahu k zákonům bude zřejmě opravdu
používat minimálně. Protože prostě většina rozhodla.
Ve vztahu k vládnoucí ČSSD můžeme čekat spršku kritiky,
více či méně skryté a zaobalené. Klaus jistě bude dělat
vše, aby podkopal její pozici směrem k příštím volbám,
respektive pozici jejího současného vedení. Nicméně - a dal
to již najevo - dá se očekávat, že nebude pracovat
například na vyvolání předčasných voleb. Jinými slovy,
Václav Klaus, kdykoli to bude možné, přidá polínko k
vnitřnímu rozkladu ČSSD, ale pouze v rámci toho, co je
možné považovat za regulérní souboj politických stran či
ideologií.
A jeho postoj ke KSČM? Jako legitimně zvolených jsou hlasy
jejích zákonodárců pro něj hlasy jako každé jiné a není
hřích se o ně ucházet. Jen otázka po jejich podpoře je pro
něj ještě přece jen nepříjemná - a vykrucuje se z ní, jak
může, třeba tím, že neví, že by jej zvolili komunisté,
když jej zvolili evidentně zákonodárci ze všech
parlamentních stran.
Jak ale napsal Karl R. Popper, víra, že parlament volený
proporčně je lepším zrcadlem lidu, národa a jeho přání,
je pochybená. Nereprezentuje totiž lid a jeho názory, nýbrž
pouze vliv stran (a propagandy) na obyvatelstvo při volbách. A
v tom je problém druhého možného hlediska.
Klaus nebude prezidentem deseti miliónů občanů - jakkoli
můžeme s touto metaforou polemizovat. Nebude stát mezi nimi a
stranami, nebude se stavět proti ad hoc nápadům, budou-li
politicky výhodné, ale dlouhodobě občansky problematické.
Není pro to vybaven - ani názory, ani hodnotovými prioritami.
Bude jistě pořádat jízdy po republice, aby se, jak říká v
jedné z mnoha narážek na svého předchůdce, víc setkával s
občany. Ale budou to spíš setkání vlídného otce s někdy
zlobivými dětmi, kterým je třeba osvěty, ne skutečného
dialogu.
Tato jeho stránka může mít dlouhodobě nedozírné následky.
Jde tu nejen o vztah k Ústavnímu soudu, ale vůbec ke všem
tzv. nezávislým institucím, rozuměj stojícím mimo přímý
vliv politiků. A mimo jiné, opět se vracíme ke KSČM.
Přesněji ke komunistické historii státu. Od prezidenta Klause
jistě neuslyšíme nic, co by narušilo poklidné zapomnění na
tuto etapu a naši vlastní úlohu v ní. Přece, jen žádný
neplodný antikomunismus!
Jak je to tedy s těmi pruhy? Jsou stále tytéž. Jen v roli
prezidenta není třeba tolik ukazovat svaly jako v roli
předsedy strany či premiéra.
patricie.polanska@economia.cz
Václav Klaus prezidentem, a co bude dál
Václav Klaus zvítězil v třetím kole třetího pokusu o zvolení prezidenta, o jeden jediný hlas nad limit, skórem 142; to je úspěch, neboť Václav Havel posledně zvítězil takříkajíc natvrdo. Toto těsné vítězství ukazuje, že především zvítězila odpovědnost a soudnost Parlamentu, kde jedni i druzí i třetí museli leccos překousnout, aby volili jak volili: prostě dnes chtěli zvolit prezidenta, třebaže věděli, že nevolba by byla pro mnohé z nich přinejmenším pohodlnější. Nikdy se nedozvíme, kolik volitelů volilo menší zlo - ale je třeba ocenit, že za to větší zlo pokládali nezvolení nikoho, tedy chaos, nejistotu, nepořádek. Měli bychom to ocenit, u všech.
V následujících dnech se budeme bavit hrou "na
viníka". Kdo dostal Klause na hrad? Spiknutí ODS-KSČM?
Nebo nesvornost koalice a sociální demokracie zvlášť?
Napsal jsem na tomto místě před první volbou, že volba Petra
Pitharta je testem inteligence sociální demokracie. Z
jejího hlediska byl Petr Pithart ideální volbou.
Sociální demokracie však byla v moci šílených představ
vysílaných z Vysočiny a transmitovaný pány Grégrem a
Šloufem. Za trojnásobné fiasko tedy může vděčit sociální
demokracie jen a výhradně příteli Milošovi Zemanovi,
který zinscenoval prohru Petra Pitharta, způsobil nesmysl s
"referendem" a nakonec potupně prchl z Hradu, když
prohrál, co mohl. Ovšem ten, kdo se nechá udyndat do představ
lunatikových, neslyne velkou inteligencí - a to, bohužel,
platí o sociální demokracii.
Společný koaliční kandidát nastoupil až do třetí volby - mohl jím být už v první volbě Petr Pithart. Nu, nebyl, stal se jím až Jan Sokol. Dnes už víme, že to bylo - osudově - pozdě. Jan Sokol, při všech svých nemalých kvalitách, nepřesvědčil, že on je ten pravý. Je to jistě vynikající muž, jenže funkce hlavy státu se neuděluje, jako ve škole se uděluje do notýsku medvídek za dobré chování. Přišel pozdě, a jeho kvality - přičemž tolerance patří k těm nejlepším - byly účelově pokrouceny a obráceny proti němu: viz tanečky kolem jeho údajném spojenectví se sudetskými Němci. Aby k tomuto nedošlo, to by musel být v politice dlouhodobě a soustavně. Což nebyl a není, on je ten čestný muž, který přiloží ruku k dílu, když usoudí, že je třeba.
Osud Špidlovy vlády je teď na váhách. Ke střetu uvnitř sociální demokracie dojít nutně musí. Pokud má Špidla v poklopci víc než větry, zatočí se Zemanovými pohrobky, protože ti jeho prohru zavinili. Jen pak zvítězí na nastávajícím stranickém sjezdu (ke střetu musí dojít před ním, ne na něm a po něm). Sama ODS a konkrétně Václav Klaus ale nyní asi nemají zájem na změně vlády a na rizicích spojených s předčasnými volbami. Kdo by chtěl předčasné volby? Rozložená sociální demokracie? Unie, s preferencemi hluboko pod čarou ponoru? Lidovci se stabilními sedmi, osmi procenty, a teď se stigmatem poražených?
Že by ODS? A komunisté?
Jak ODS, tak komunisté se budou muset vyrovnat se vzájemnou
vazbou ve volbě Václava Klause. To není nic, co zmizí po
prvním dešti. Osobně nechápu, proč do toho komunisté šli,
tak se exponovali, že se Grebeníček musel vyšvihnout na
řečnickou tribunu ve sněmovně jako vůbec první! ODS
spojenectví přežije snadno, vítěz snadno vysvětlí, proč
se spolčil a s kým se spolčil. Horší to bude mít
spolčenec, a po nějaké době se může ukázat, že hlavním
poraženým byli právě komunisté, až nedokáží vysvětlit
svým voličům, že oni jako příznivci Václava Klause jsou
ještě komunisty, ochránci odkazu Klementa Gottwalda, Stalina,
Lenina, Dzeržinského, a jak se všichni ti vrazi jmenují.
Chválobohu, že je to jejich starost.
Vztahy se světem asi budou jiné, než bývaly.
Václav Havel byl respektován jinak, než kdy bude Klaus. Byl
brán za jednoho z duchovních vůdců světa, a to se sotva kdy
ještě nějakému Čechovi podaří. Na českého prezidenta ale
čekají velké, byť neokázalé úkoly v nejbližším období,
před, při a po vstupu do EU. Držka Chirac nám dal lekci -
zemanovsky odevřhubně nám sdělil co si v Evropě myslí i
jiní potentáti - zavřohubně. Díky za to! aspoň víme, jak
na tom jsme. Zřejmě i tohle hrálo při páteční volbě roli.
Při vší úctě, proti hulvátovi Chiracovi a jemu podobným je
lépe postavit aroganta v hedvábné kravatě než citlivého
katolíka v rádiovce.
Toto jsou všechno jen úvahy, napsané po skončení jendé
volby, v pátek večer. Jendo je ale jisté, a když to píšu,
cítím jakousi úzkost: to co se dnes odehrálo, to je jedna
vteřina našich dějin.
Ondřej Neff ,www.neviditelnypes.cz
Klaus ve vyšší váhové kategorii
Právo 3.3.2003
Reakci zhrzené milenky (nebo manželky?) připomínají výkřiky některých českých politiků. Tak dlouho si zahrávali s Václavem Klausem, až je všechny porazil. Ale vždyť co se stalo tak hrozného? Budou si muset zvyknout na jiný typ vládnutí - "koaličnější" než dříve, ať se to Zdeňku "Miloši" Škromachovi bude líbit, nebo ne. Koaliční bratrstvo a jeho jednotliví členové se také musí rozhodnout, zda se pokusí porážet Klause jeho vlastními prostředky. A to v dobrém ihorším slova smyslu.
Nejpozději od roku 2000 Klausovi přátelé ovládli stabilní část mediálního prostředí bez ohledu na technologii - od internetu, přes spřízněné duše v televizích a rádiích, včetně lokálních, v některých novinách, časopisech, vydavatelstvích. Okruhu Klausových vlivných lobbistů zůstaly otevřené dveře po pádu opoziční smlouvy i v ekonomickém prostředí. Někteří z nich se dál motali v mnohamiliardových privatizačních akcích například jako poradci.
A lze s malou nadsázkou říci, že míra Klausovy závislosti je vidět na jeho vehemenci, s níž brání svou "interpretaci 90. let". Nebo někdo věří, že jen jakási ideologická zaslepenost či osobní ješitnost mu nedovolí přiznat aspoň některé omyly, jejichž pozdější, vynucené řešení ostře vyčítal všem svým soupeřům? Příkladem je kauza IPB, na kterou Klaus v předvolební kampani "zapomněl", aby nedráždil některé volitele.
Bývalý vicepremiér Jan Stráský nedávno v MFD vzpomínal, jak se kdysi během pár desítek hodin ve vládě privatizovaly firmy za stovky miliónů - "spíš podle vnějších projevů než podle toho, kolik (podnikatelé) mají na kontě a jakou odpovědnost vlastně nesou". Byla to nakonec i doba Bácsů, Sinhů a uplácení, aby strana rostla.
Bývalý primátor Plzně a funkcionář ODS Prosek coby svědek u soudu před časem přiznal pravidlo, ne výjimku - firmy platily naturálně mimo účetnictví, neboli daňově podváděly: "Služby se nefakturovaly, anebo se naopak odvedla práce v nějaké hodnotě a ODS si nafakturovala několikrát více." Ito je batoh, který Klaus coby bývalý předseda na Hrad a do Lán vleče. Ale vypadá to, že to už málokoho zajímá, možná proto, že podobné neštěstí postihlo i další strany. Nebo proto, že vnější projev, podle Stráského stupnice, je přece na jedničku.
Ve skutečnosti Klaus takto obtížený na Hradě už nevadí. Žijeme totiž v jakési rovnováze. Až druhá generace (neplést s věkem!) zlegalizuje podezřelé kroky, bude čas na politickou penzi a na lepší náladu. A co sféra politická? Nervózní část ODS dokázal Klaus zpacifikovat i po valentovských vrutech - například po okázalém obratu k přímé volbě hlavy státu.
Tuto taktiku mu radili lidé v zákulisí už před sněmovními volbami, když viděli, že jen zázrak může přinést vítězství. Trpělivá práce teď přinesla ovoce: voliči získali dojem, že z kukly se líhne jiný, nějak barevnější Klaus a že vládní koalice odumírá na vlastních slibech. Klaus také musel nechat žít stranické regiony, aniž by jim - jako ve chvílích porážek - hrozil, že jim ODS do rukou nedá, neboť by jeho dítě pohřbily. Také bendlovské výstřelky s pohrůžkou předčasných voleb straničtí hasiči rychle zlikvidovali, neboť vnitrostranický klid zbraní nesměl být ve jménu bezprostředního cíle narušen. Ve srovnání s ČSSD dokonalý výkon! ODS je jak cibule - Klaus se přesně dávkovanými kroky jako slupka navenek odděloval, což této straně umožnilo mluvit různými jazyky, aniž by to veřejnosti výrazně vadilo: irácký mírotvorce
Klaus si v klidu budoval image před mnohými voliteli, zatímco jestřábi v ODS dál vesele provozovali svou živnost.
Včera však již nastupující prezident vystrčil růžky, když řekl, že Ústavní soud bude muset být politicky rozmanitější a že na bankovní dohled bude nutné sáhnout.
Pojmenoval to, co by si v předvečer volby takticky ještě netroufl - Klaus prostě umí časovat své kroky. Koaliční souputníci vedle něj teď vypadají jako amatéři: netrpěliví, bez invence, ale i bez velkorysosti a drzosti či skrupulí. Zbyla jen křečovitá grimasa po pelyňku.
To není pro ně příjemná vyhlídka.
Konkurenti se v demokracii ovšem mohou vzájemně hlídat
jedině tehdy, jsou-li ve stejné váhové kategorii. Klaus je
zatím velmi převyšuje. V dobrém i zlém.
Robert Dengler
Klaus bude vládnout deset let
Jiří Pehe, HN 3.3.2003
Zvolení Václava Klause prezidentem zásadním způsobem změní českou politicko-mocenskou mapu. Rozkol v sociální demokracii se volbou prohloubil a Špidlova vláda se nyní stala de facto vládou menšinovou. Koaliční většina se smrskla na nějakých 80 hlasů, na které se premiér může skutečně spolehnout. To k vládnutí nestačí a koalice se zřejmě rozloží. Navíc v podobě Klausova Hradu vznikne nové mocenské centrum.
Kritici Václava Havla rádi poukazovali na
to, že Hrad v jeho podání je zdrojem moci, která soupeří s
politickými stranami. Ve skutečnosti havlovský Hrad byl
především Havel sám, podporovaný velmi volným
společenstvím přátel a sympatizantů, kteří byli bez
nějaké vnitřní organizace rozeseti v celé společnosti,
většinou ale mimo politické strany.
Takový Hrad měl vliv, ale neměl skutečnou moc, která by
mohla soupeřit s politickými stranami. I ty strany, které byly
považovány za spojence Havla, se k němu často stavěly
kriticky a rozhodně se neřídily jeho přáními.
Hrad Václava Klause může být skutečnou politicko-ekonomicko-mediální mašinérií, do níž bude patřit hradní Občanská demokratická strana, část ČSSD a podle potřeby též komunisté, kteří Klause především pomohli zvolit. Nový Hrad má na své straně TV Nova (tedy víceméně i televizi Prima), některé noviny, jakož i vlivné finanční a podnikatelské subjekty.
Ve srovnání s tímto vznikajícím Hradem je ten Havlův lehkou váhou, do níž se sice někteří komentátoři rádi strefovali, ale která ve skutečnosti nikdy nebyla vážným soupeřem sekretariátů politických stran. Nyní bude, navzdory ujišťování nového prezidenta o jeho nadstranickosti, sídlit prodloužená ruka jednoho stranického sekretariátu přímo na Hradě a chapadla tohoto Hradu mohou zasahovat téměř všude.
V podobě tohoto Hradu mohou politická a ekonomická bratrstva, která byla po porážce ve volbách v roce 1998 částečně zatlačena do defenzívy, získat nové institucionální zastřešení.
Jisté zastřešení reprezentovala i opoziční smlouva, ale to bylo jen zprostředkované. Každopádně opozičně-smluvní kohabitace těchto sil se sociální demokracií, která je chtěla původně atakovat s pomocí akce "čisté ruce", nakonec, jak se ukázalo i v prezidentské volbě, skončila tím, že do sebe vtáhla části ČSSD.
A jejich spojencem se nyní z různých důvodů stala i KSČM. Kromě národovectví je nespojuje nějaká společná ideologie, ale spojují je společné zájmy.
Výsledkem zvolení Václava Klause bude s největší pravděpodobností také odvrat od slibů politiků občanům, že by příští prezident měl být zvolen v přímé volbě. ODS, která byla dlouho proti přímé volbě, s ní nakonec souhlasila proto, že ji naprosto účelově viděla jako způsob, jak zvolit prezidentem právě Klause.
Nyní, když díky svým novým spojencům dokázala Klause zvolit s pomocí Parlamentu, nadšení ODS pro přímou volbu nejspíše stejně účelově vyprchá. Spolu s KSČM může ODS jakékoliv ústavní změny zablokovat.
Jestliže bylo možné Klause zvolit v současném Parlamentu, ten příští ho zvolí mnohem snadněji. Nejenže bude mít prezident Klaus jako jediný kandidát potřebné zkušenosti, ale ODS navíc zřejmě výrazně posílí jak zásluhou jeho prezidentování, tak zásluhou chaosu v ČSSD.
A Klaus je politikem dostatečně zkušeným na to, aby neudělal v prvním volebním období cokoliv, čím by ztratil podporu KSČM, pokud by neměl jistotu, že ji může získat jinde.
Václav Klaus i jeho Hrad tedy budou české politice dominovat nikoliv pět, ale velmi pravděpodobně deset let, a přímé volby se občané asi jen tak nedočkají. Postoj samotného Klause k této otázce bude testem toho, nakolik se skutečně změnil. Kdyby slibovanou změnu k přímé volbě podpořil, v roce 2008 do ní šel a vyhrál, mohlo by takové potvrzení jeho mandátu smazat pachuť volby, v níž se stal hlavou státu s pomocí KSČM.
Klaus ve svých předvolebních projevech sliboval, že bude politikem integrujícím a smířlivějším. Nepřímo se distancoval od některých aspektů své minulosti, což je dobře. Aby ale uspěl a jeho zápis do historie nebyl nakonec stejně problematický jako jeho působení ve funkci premiéra, musel by se snažit, aby jako prezident neměnil názory podle okamžité potřeby, jak to v minulosti často dělal.
Musel by se také zasadit o to, aby se jeho Hrad nestal mocenským molochem a historikové tak jednou nemuseli psát o tom, že mafiánský kapitalismus vytuneloval i Hrad.
Pokud by Václav Klaus nakonec dokázal být prezidentem občanské společnosti - tak jak o tom mluvil před svým zvolením - spíše než hlavou Hradu, který by reprezentoval především různé zájmové a mocenské skupiny, má šanci vstoupit do historie jako velký politik.
Autor je politologem
Soužití po česku bude těžké
Pavel Tomášek HN 3.3.2003
Kdyby byl ve Francii zvolen prezidentem kandidát opozice, chystají se tam rychle na předčasné parlamentní volby. Česká ústava je svou konstrukcí zásadně odlišná od té francouzské, hlavě státu nedává možnost svévolného rozpuštění Parlamentu, a tudíž neexistuje bezprostřední důvod pro povolání občanů k volebním urnám. Přesto začne páteční inaugurací Václava Klause v domácí politice složité období.
Soužití stranicky jasně profilovaného prezidenta s vládou opačného politického zabarvení není jev zcela obvyklý. Jelikož do výkonné složky moci nezbytně přináší určité napětí, snaží se mu stabilizované demokracie vyhýbat. Činí tak několika způsoby.
V zemích, kde má prezident oproti vládě jen omezené pravomoci, kandidují do nejvyšší funkce lidé sice politicky zkušení, ale nikoli ostře stranicky a ideologicky vyhranění - může jít například o diplomaty či právníky (Německo, Rakousko). Je-li prezident volen Parlamentem, bývá železným pravidlem, že vláda disponující v zákonodárném sboru většinou prosadí kandidáta vlastního. Tam, kde je postavení hlavy státu silnější, dává jí ústava možnost změnit pomocí předčasných voleb vládu k obrazu svému (viz zmiňovaná Francie).
Česká republika patří jednoznačně do
první skupiny zemí. Vzhledem ke své dosud krátké
demokratické zkušenosti však porušila obě pravidla
bránící vytvoření zostřené konkurence v exekutivě.
Kabinet nebyl schopen prosadit svého kandidáta a opozice díky
pomoci některých odpadlíků z vládního tábora úspěšně
kandidovala svého bývalého lídra.
Jak z této situace ven? Nejjednodušší by bylo, kdyby se nově
zvolený prezident držel svých slibů. Choval se přísně
nadstranicky a do práce vlády a Parlamentu zasahoval jen ve
výjimečných případech.
Je však možné očekávat, že by se Václav Klaus, označující sám sebe za exekutivní typ, proměnil v pouhého ceremoniáře, onoho pověstného kladeče věnců? Byla skutečně představa vlastního portrétu na známkách a na stěnách veřejných budov jedinou motivací při jeho kandidatuře? U člověka, který je svým založením typický "homo politicus", se tomu poměrně těžko věří.
K aktivnímu působení bude Klause přímo vybízet situace, v níž se ocitla současná vládní koalice. Její už tak křehké postavení bylo nezdarem při prezidentské volbě nadále oslabeno. Z Klausova pohledu by bylo svým způsobem diletantstvím, kdyby toho nevyužil.
Rozdělení pravomocí mezi vládu a prezidenta je sice popsáno v ústavě, hodně však záleží na její interpretaci a také na tom, do jaké míry se ten který politik rozhodne možností daných základním zákonem využít.
Především však v politice neexistuje nic na způsob mocenského vakua. Poměry uvnitř exekutivy závisejí na konkrétní situaci. Jinými slovy, oslabení vlády znamená téměř automaticky posílení prezidenta. Vzpomeňme na hvězdnou hodinu Havlova prezidentství za vládní krize na sklonku roku 1997.
Nejbližší politický vývoj tak bude v minimálně stejné míře jako na novém prezidentovi záviset na vládní koalici. Na politickém smetišti se může ocitnout především vlastním přičiněním. Bude-li si počínat podobně jako dosud, podaří se jí to velmi brzy, aniž by se Klaus nějak zvlášť snažil.
Avšak i v případě, že se koalice vzpamatuje, nás čekají těžké časy. Zvládnout soužití vlády a prezidenta z protilehlých táborů je mistrovským kouskem, který dělá problémy i daleko vyspělejším demokraciím. Vyžaduje zdrženlivost a vysokou politickou kulturu. Je značně nejisté, zda Klaus se Špidlou na takový úkol stačí.
Do hry řízené komunisty se Klaus
ideálně hodil
Některé věci je nutné prožít třikrát, protože napoprvé nebo napodruhé by jim člověk nemusel uvěřit. Způsob, jakým sedm týdnů trvající prezidentské volby "zrežírovali" komunisté, patří do této kategorie.
Po formálním navržení vlastního kandidáta do první volby přešli na svoji osvědčenou taktiku "čím hůř, tím lépe" a zablokovali volbu druhou. V závěrečném dějství ji pak - v lepším případě - vyměnili za symbolický akt nesmírné ceny: Stali se těmi, kteří dosadili na Pražský hrad nástupce jejich arcinepřítele Havla. V horším případě učinili výměnný obchod, jehož podstatu se dozvíme časem.
Systematický a promyšlený způsob, jakým se nový prezident Klaus o komunistické hlasy ucházel, zůstane jednou z nejsmutnějších kapitol polistopadové politiky. Ze zpětného pohledu se navíc zdá, že té snahy bylo z jeho strany možná víc, než měl nezbytně zapotřebí.
Komunistům šlo především o dvě věci.
Aby ponížili svého nejbližšího politického konkurenta -
sociální demokracii, respektive "zatopili" tomu
křídlu ČSSD, které před spoluprací na levicí dává
přednost společnému vládnutí s menšími středopravými
stranami. Jejich druhým cílem bylo zvolit za prezidenta
"antiHavla". Toto kritérium naplňuje Václav Klaus
dostatečně i bez zbytečného a hlavně trapného odsuzování
ideologie antikomunismu.
Platilo vždy, platí a bude i nadále platit, že síla a vliv
komunistů roste spolu s tím, jak projevují svoji slabost, jak
vrší chybu za chybou ostatní strany.
Kdyby byla vládní koalice schopná se skutečně sjednotit na jménu společného kandidáta, nebo kdyby ODS postavila osobnost, pro niž by s klidným svědomím zvedla ruku větší část vládních poslanců, nebyl by klíčovým okamžikem devíti volebních kol nehorázný projev šéfkomunisty Grebeníčka, v němž Klausovi slíbil podporu. Jeho slova o tom, že zákonodárci KSČM nebudou volit symbol, ale člověka, který se v čase vyvíjí a je schopen se poučit z chyb, zněla zlověstně.
Žádná strana by si neměla myslet, že
může komunisty přechytračit v mocenské hře výměnných
obchodů a tajných dohod. Jsou v ní nedostižní a jsou zvyklí
ji s ustaraným výrazem ve tváři hrát až po vítězný
úsměv.
Na tomto faktu nemění nic ani to, že prezidentský gambit
může z krátkodobého pohledu komunisty poškodit a zvýšit
latentně existující pnutí uvnitř této strany