Vláda urychleně zařadila na seznam utajovaných skutečností dokument Koncepce české zahraniční politiky v oblasti lidských práv poté, co o něj požádal bývalý vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl.

Zákon ohrožuje svobodu informací

Národní bezpečnostní úřad připravuje nový zákon, který by vládě znemožnil rozhodnout, které informace jsou utajené

Praha, 5. 1. 2004

/od našeho spolupracovníka/

Až dosud každý orgán státní správy, jenž chtěl zařadit do tajného nebo důvěrného režimu část své agendy, musel předložit vládě návrh na její zařazení do seznamu utajovaných skutečností. Národní bezpečnostní úřad se však chystá počátkem roku předložit nový zákon o utajovaných informacích, který tento katalog ruší. Tím by se odbouralo legislativní kolečko, kdy se k úmyslu něco utajit vyjadřovaly jednotlivé instituce a poté hlasoval kabinet.
Dosavadní podoba návrhu vyvolává protesty některých členů Rady vlády pro lidská práva i autorů platného zákona o přístupu k informacím, jež má přimět úředníky k větší otevřenosti vůči veřejnosti.
"Zákon staví vládu zcela mimo hru. O utajení jakékoliv informace pak budou rozhodovat jednotliví úředníci státu i samosprávy na základě velmi obecných a rozvolněných kritérií," varuje jeden z autorů zákona o svobodném přístupu k informacím Oldřich Kužílek.

NBÚ: Seznam zdržuje

Proč chce Národní bezpečnostní úřad zrušit seznam utajených skutečností? Tisková mluvčí NBÚ Drahomíra Brabcová poskytla Hospodářským novinám stanovisko, v němž se uvádí: "Stávající princip, kdy jako utajovanou lze označit pouze skutečnost, která je vedena v seznamu utajovaných skutečností, neumožňuje označit stupněm utajení takovou skutečnost, která sice znaky utajované skutečnosti splňuje, ale v seznamu není uvedena."
Přeloženo do srozumitelné řeči, NBÚ vadí již samotná existence vládního katalogu a zdlouhavost cesty utajovaných skutečností na tento seznam. K tomu členka Rady vlády pro lidská práva Helena Svatošová z občanského sdružení Iuridicum remedium podotýká:
"NBÚ vůbec nebere v úvahu, že vláda může projednat v naléhavém případě utajení informace ve zkrácené legislativní lhůtě až do pěti dní."
Drahomíra Brabcová z NBÚ potvrzuje, že o utajení informace budou moci rozhodnout většinou orgány státu, může se však jednat i o podnikatele.
" Důvody utajování jsou přitom vymezeny obecnými formulacemi jako "zachování ústavnosti, svrchovanosti a územní celistvosti" nebo "ochrana života a zdraví fyzických osob".
Za zvlášť nebezpečný považují kritici chystaného zákona paragraf, podle něhož lze zdůvodnit utajení rizikem "znevýhodnění České republiky nebo spojence při obchodních nebo politických jednáních s jinými subjekty" nebo vznikem "nezanedbatelné materiální škody České republice". Podle Heleny Svatošové tak bude možné utajit cokoliv "od jednání českých politiků v zahraničí až po kontrakty či obchodní bilance jakéhokoliv podniku se státní účastí".
Podle Drahomíry Brabcové není důvod se domnívat, že institut utajovaných informací bude obecně jakkoliv zneužíván. Již dnes však dochází k případům, kdy úředníci reagují na žádost o poskytnutí informace jejím utajením. Vláda urychleně zařadila na seznam utajovaných skutečností dokument Koncepce české zahraniční politiky v oblasti lidských práv poté, co o něj požádal bývalý vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl. Kabinet materiál odtajnil až po výzvě ombudsmana, ale předtím rozšířil seznam utajovaných skutečností o položku Zásadní zahraničněpolitické koncepce, týkající se citlivých otázek mezinárodních vztahů. Proti tomu podal ombudsman stížnost k Ústavnímu soudu, jenž dosud nerozhodl.
Již tři roky se také soudí občanské sdružení Ekologický právní servis s ministerstvem průmyslu, jež prohlásilo za tajnou zprávu Dopady vysílání Rádia Svobodná Evropa na zahraniční obchod ČR s Íránem a Irákem. Ve vládním katalogu utajovaných skutečností přitom podklad pro takové rozhodnutí neexistuje a ministerstvo nikdy vládu o zařazení tohoto dokumentu na seznam nežádalo.

Neuchopitelné paragrafy

Ministerstva zahraničí i průmyslu také odmítají zveřejnit přehled kladně vyřízených nebo odmítnutých žádostí o povolení k vývozu zbraní. Přitom vládní seznam v kapitole ministerstva zahraničí tyto licence neutajuje. Ministerstvo průmyslu je zase podle katalogu oprávněno zamlčet jen podrobnosti o množství či hodnotě vyvezeného vojenského materiálu nebo o odběratelských zemích. Na jména tuzemských podniků se utajení nevztahuje.
"Ve všech těchto případech bylo možné buď poukázat na to, že někým utajené skutečnosti nejsou ve vládním seznamu, nebo některou z jeho položek napadnout," upozorňuje Helena Svatošová.
"Pokud bude seznam zrušen, zůstanou jen neuchopitelné obecně formulované paragrafy a právo úředníků utajovat. Boj s případnou svévolí byrokratů bude čím dál těžší a jejich únikový prostor prakticky neomezený."

Odpírači informací dosáhnou svého

HN 5.1.2004

 od našeho spolupracovníka/
Jeden z autorů zákona o svobodném přístupu k informacím a poradce Senátu pro otevřenost státní správy Oldřich Kužílek spatřuje v návrhu Národního bezpečnostního úřadu předzvěst nové vlny odporu vládních úředníků proti povinnosti informovat.
"Jako by se orgány státu otřepaly a učí se nové úskoky, jak vyzrát na zákon o přístupu k informacím a vyhnout se zveřejňování pro ně často citlivých skutečností." soudí Kužílek.

hn: Tvůrci nového zákona však namítají, že v minulosti nedošlo k nějakému masovému zneužívání zákona o utajování informací. Tak čeho se bát?

Jistě, těch případů nebylo mnoho. Ale hlavně proto, že existoval vládní seznam utajovaných skutečností. Nešlo utajit kdejakou banalitu. Tato zábrana však padá.

hn: I když NBÚ návrh prosadí, zůstává možnost odvolat se k soudu v případech, kdy informace budou občanům odepřeny...

Při protahování soudů informace zastarají, stanou se bezcennými. Odpírači informací dosáhnou svého. Příkladem je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o žalobě Ekologického právního servisu na utajení zprávy o dopadech vysílání Rádia Svobodná Evropa na zahraniční obchod s Íránem a Irákem. Soud rozhodl, že se ministerstvo průmyslu dopustilo procesní chyby. Vůbec se nezabýval podstatou, zda bylo či nebylo utajení této zprávy protiprávní. Obávám se, že soud tak dává návod úřadům jak postupovat, jak oddálit závazné rozhodnutí.

hn: Objevily se po přijetí zákona o přístupu k informacím soudní rozsudky, které jste jako tvůrce této normy přivítal?

Určitě. Soud například rozhodl, že pražský magistrát nemůže prohlásit za obchodní tajemství, komu pronajal kousky chodníků pro reklamní poutače. To je důležitý precedens, z něhož lze vyvodit, že žádný úřad, do něhož plynou státní peníze, nemůže schovat za obchodní tajemství podrobnosti kontraktu se soukromými firmami. Tím spíše by úředníci i podnikatelé uvítali, kdyby kontrakty mohli svévolně utajit se zdůvodněním, že zveřejnění by mohlo přinést materiální škody České republice."

hn: Na vašem webu pro otevřenost veřejné zprávy se objevil i dotaz, zda jsou úřady oprávněny utajovat čísla mobilů svých zaměstnanců. Co o tom soudíte?

Domnívám se, že čísla mobilů úředníků státních nebo samosprávných orgánů je nutno poskytnout. Samozřejmě, pokud se jedná o telefony služební. V pracovní době by měli být úředníci obecně dostupní i na mobilu.

hn: Neměla by podle této logiky být veřejně známa čísla mobilů ministrů nebo premiéra?

Nepochybně. A pokud v tom stát spatřuje nějaký bezpečnostní problém, ať předloží do parlamentu návrh na utajení takovéto informace. Dokud ale zákonodárci nerozhodnou, neměl by být přístup ani k takovýmto informacím omezen.

hn: Jak si vysvětlujete, že se po třech letech existence zákona o přístupu k informacím otevřenost úřadů podstatněji nezvýšila a vláda jim hodlá dát do ruky účinnou zbraň v podobě nového zákona?

Každá vláda je nakažena úřednickou mentalitou. Její podstata spočívá v tom, že jakmile úředník přijde do práce, tak se mu služební agenda stává součástí soukromí. On tomu nejvíc rozumí, tudíž nejlépe ví, co se hodí, aby občané věděli. A když se někdo na tyto věci ptá, tak nepochybně se špatnými úmysly. Ze strany mnoha úředníků je to stále vnímáno jako agrese.

Útok na informace?

Patricie Polanská: HN 5.1.2004

Proč někdo něco tají? Automatická odpověď zní - protože nemá čisté svědomí. A když jde o věci veřejné, o informace, které stát a jeho byrokracie chtějí tajit před svými občany, pak podezření jen stoupá. Někdy neoprávněně, připusťme. Vždyť přesvědčení o tom, že vše by mělo být otevřené jak kniha, je rovněž extrém. A nemusí jít jen o bezpečnostní oblast, která každého napadne jako první.

Přesto je nemyslitelné, že by o tom, jaké informace utajovat, měli rozhodovat sami ti, kdož jsou z principu "podezřelí", jak nově navrhuje Národní bezpečnostní úřad. Co se stane utajovanou skutečností, je politickým rozhodnutím, které vypovídá o vztahu mezi státem a občanem, a proto odpovědnost - i ostuda - za ně patří politické reprezentaci, tedy vládě. Že je to pro úředníky všech stupňů veřejné správy, ministerstva, podnikatele ucházející se o veřejné zakázky, koneckonců samotnou vládu a další osoby nepohodlné? To už je jejich problém.

Vybojovat na úřadech a státních orgánech odpovědi i podle současné legislativy chce v řadě případů spoustu času a stojí to hodně nervů a peněz, včetně času a peněz na případné soudy. To samo o sobě zvýhodňuje toho, kdo informace poskytnout nechce. Není nejmenší důvod jeho převahu ještě více posilovat.

Proč se vlastně těch komunistů tak bojíme, když se staré, dobré časy, tak jako tak, vracejí?
A ještě líp by to šlo, utajit skutečnost, že existují utajované skutečnosti? To by se to vládlo!