Spojité nádoby Topolánka a Grebeníčka.

Je  srozumitelné, že se spojité nádoby Śpidly a Škromacha, spočívající v tom. že období velké stagnace světa i Evropy obecně a problémy sociálního státu, potažmo sociálního šafáře Škromacha,  od sebe oddělit nedají. Pupeční šňůrou jsou také spojeni Topolánek a Grebeníček o když – do očí bych jim to ale, jen tak z voleje, neřekl.

Že Škromach problémy světa nevyřeší je jasné. (Proto požádám ministra Zdeňka Škromacha, aby to pečlivě vyhodnotil a předložil návrh opatření. Je ovšem pravda, že Evropa obecně i svět jsou v období velké stagnace, takže i když budeme postupovat velmi důsledně, bude snížení nezaměstnanosti na nějakou přijatelnou úroveň těžko možné.). Nedokáže proti nim ani postavit účinnou hráz. Ale to už není jeho věc.

Je za tím podivuhodná rozbředlost ideologie sociální demokracie.

Aby mohla vůbec vládnout musela se ČSSD pojit s, jak to jen nazvat a nikoho neurazit, Vykladači Písma. Nemám nic proti víře v křesťanského Boha. Je universální. K Bohu se obraceli na smrtelném loži jak masoví vrazi i humanisté, mušketýři i samaritáni. Ale odvodit z ní ideologickou doktrínu demokratického (dokonce sociálně demokratického) státu se nikomu, nikdy nepodařilo. Slibné adamity vyhubil bohužel zeman Žižka.

Dalším, posledním, pozoruhodným politickým partnerem je ultrapravicová úderná a radikální bojůvka. Ani z ptačí ani z žabí perspektivy se US-DEU už jinak nejeví.

No a na to, co bylo v mesaliancích CSSD předtím – no,…čas zahojí všechny rány.

Rituální tanec Topolánka a Grebeníčka kolem Klausova totemu je z jiného soudku..Není to pouhé nemravné kupčení v duchu – prodáme i provaz, na kterém nás pak pověsí, jak to vidí Lukáš Jelínek. Nebo masová sebevražda ve stylu topicích se lumíků, jak to vidí Petr Uhl (Bude KSČM volit Klause?)

Přihořívá při představě pragmatické koexitence podle Jana Kellera.

Hřebík na hlavičku uhodil, nebo na něj spíše šlápl,  Thomas Haas v Revue Fragmenty.

Troufám si říci, a jsem si tím jistý, že jen v době kdy Václav Klaus připravil a svou argumentací prosadil program přechodu na tržní ekonomiku, a kdy byl katalyzátorem vzniku sytému politických stran, navzdory odporu socialistických (Havel?) reformátorů a snílků o nepolitické politice, udělal proti komunismu více, než všichni tito mudrlanti a bezzubí radikální salonní antikomunisté dohromady.“

Chybička se vloudila? Jsou tady přece stále. A zřejmě budou.

Pollonaise (skupinově-párový tanec) ODS a KSČM, má reálný, hluboký základ

Obě strany mají propracovanou ideologii, ve které je kladen důraz na představu, že ekonomické vztahy jsou ve společnosti určující a všechny společenské procesy jsou nad těmito vztahy nadstavbou.

• Pravice se věnovala ekonomickým teoriím, které opentlili řadou Nobelových cen,
• Komunisté jejich kritice a vytvořili sice svou, ale téměř totožnou politickou ekonomii.
• Připlácli k tomu historický materialismus a ještě cosi. Na pravicový trumf nedotknutelnosti a posvátnosti majetku měli červené eso – diktaturu proletariátu.

Přes podobnost formy byl tady i rozdíl. Byly to ideologie úplně jiné. Jenže čas hojí všechny rány.

Dva procesy pronásledují soudobý kapitalizmus, je to liberální paradox.

• Rozvoj hospodářské soutěže a s nim rozvoj světové ekonomiky
• a na druhé straně úpadek hospodářské soutěže a s ním úpadek světové ekonomiky.

Jenže tam, kde se rozprostřou křídla nadnárodních korporací mohu von Hayekem a Sachsem tak leda podepřít rozviklanou almaru a vytáhnout Marxe a Engelse. A vice versa

Liberální pravice nepostřehla nebezpečí blížící se globalizace, likvidaci jediného skutečného pozitivníhp liberálního výtvoru -hospodařské soutěže.

Komunisté pozdě pochopili, že manažerské účetnictví, po jejich chozrasčot, se bude míjet účinkem, pokud povede k jiným výsledkům než stranické direktivy.

Obě politické strany, ODS i KSČM připomínají dvě poloviny mince rozlomené za účelem pozdější konspirativní identifikace.

Lze ovšem vytušit. že bude snadnější uhlídat hospodářskou soutěž dvou dam, které s v sousedství otevřely butiky i když se těžko podaří zabránit tomu, aby si na rynku vjely do vlasů.

Na druhé straně lze také vytušit, že nebude možné uhlídat hospodářskou soutěž dvou nadnárodních korporací, které si rozdělily světový trh s naftou a už se vůbec nepodaří zabránit tomu, aby si ozbrojené divize vjely do vlasů.

Jenže komunisté měli podstatně výhodnější výchozí pozici při řešení zmíněného liberálního paradoxu.

• Komunistům, aby vstoupili do tržní ekonomiky stačilo povolit uzdu těm malým.
• Liberálové, aby vstoupili opět do tržní ekonomiky by museli, velmi podstatně, přitáhnou uzdu těm velkým.

Komunismus začal být perspektivní. Takže ne v roce 1948, 1968, ale v roce1988 nastal ten pravý okamžik.

Tomasu Haasovi se chybička vloudila. Ani mudrující a bezzubí radikální salonní antikomunisté dohromady ani Václav Klaus svou argumentací a prosazením  programu přechodu na tržní ekonomiku (podle koncepcí komunistického prognostického ústavu), ani jako katalyzátor vzniku sytému politických stran proti komunistům nic moc neudělal. V principu to totiž nejde

Je fakt, že komunisté přežívají v izolaci a skansenech.Například jeden malý, kdesi na východě, ve kterém žije jeden a půl miliardy lidí. Součástí lidové veselice tam bývá veřejná poprava zkorumpovaného politika nebo – podnikatele (komunistického?). Pomalu, ale jistě, světová velmoc. No, u nás si takovou kratochvíli nemůžeme dovolit, přišli bychom o masopustním veselí o celou politicko podnikatelsko garnituru najednou.

Utěchou nám budiž, že pánové z ODS a KSČM vnímají realitu života věcně.