Soumrak sociálního státu

Datum: 14.11.2002
Autor: JAN KELLER
Zdroj: Právo

Snad nikdy dříve se nebojovalo s takovou urputností o tak nevábnou trofej. Sociální stát právě prožívá svoji agónii a v posledním tažení napjatě sleduje, kdo se jeho ostatků slavně zmocní. Pravice, která ho chce slavně dorazit, anebo levice, která ho neslavně zachraňuje? Když se v uplynulém století zformoval jako provizorní kompromis v soupeření mezi prací a kapitálem, představoval ten nejzazší ústupek, který byl ještě kapitál ochoten (pochopitelně že přechodně) organizované práci učinit. S pádem východního bloku a s nástupem globalizace přišla chvíle, kdy si kapitál může vzít zpět vše, čeho se dočasně a pouze naoko zřekl. Navíc si hodlá vybrat velkou prémii v podobě takzvané deregulace, tedy opatření, jež mají do budoucna zabránit všem podobným kompromisům.

Krize zaměstnání

Sociální stát vznikl jako pojistka pro ty, kdo nevlastní žádný velký majetek, který by je chránil v kritických životních situacích. Jejich jedinou oporou je zaměstnanecký poměr, který je ze své povahy nerovný a dává zaměstnavateli více moci než zaměstnanci. Sociální stát měl tuto nerovnováhu vyvážit tím, že pojišťoval zaměstnance s celou jeho rodinou pro případ, že by o své zaměstnání přišel. Byla to pojistka nezanedbatelná, uvážíme-li, že v zaměstnaneckém poměru jsou ve vyspělých společnostech iu nás čtyři z každých pěti lidí. Sociální ochrana, kterou stát poskytoval, byla šita na míru zaměstnanců a spočívala na několika předpokladech.

Především se předpokládalo, že práce bude dostatek. Nepočítalo se s tím, že mladý člověk bude řadu let čekat, než sežene svoji první práci. Nepočítalo se ani s tím, že se člověk už kolem padesátky stane pro většinu zaměstnavatelů obstarožní přítěží. A už vůbec se nekalkulovalo s tím, že zaměstnavatelé se začnou vyhýbat klasickému pracovnímu kontraktu a pod heslem flexibility budou svým podřízeným masově vnucovat neplnohodnotné formy práce a do státní pokladny pak budou odvádět jen zlomek peněz, jež by měly sloužit ke krytí sociálního zajištění. Když dnes čteme v novinách titulky typu

Ke snižování zaměstnanosti nutí vysoké sociální náklady, zní to jako poslední vyzvánění sociálnímu státu. Pro soukromou firmu jsou totiž jakékoliv sociální náklady vždy příliš vysoké. Brzdí ji v rozletu a snižují její konkurenceschopnost. Ideálním řešením je pro ni propustit drahé zaměstnance, najmout si laciné, kteří se o sebe postarají sami, a neplatit ani korunu na ty, kdo zůstanou bez práce. Pokud by stát chtěl firmám tuto strategii snad rozmlouvat, zaručeně nepochodí. Globalizace firmám umožňuje buďto zaměstnat cizí dělníky, anebo rovnou přesunout výrobu tam, kde na sociálno nebudou muset připlácet.

Demografické změny

I pokud by sociální stát čelil pouze problému s firmami, jež jsou při vyjednávání vždy jednou nohou na odchodu, byly by jeho vyhlídky neradostné. Kapitál si však navíc vybral ke svému nástupu do přechodně opuštěných pozic tu nejnevhodnější dobu. Dobu, kdy dochází k výrazným demografickým změnám, označovaným ve zkratce jako stárnutí populace. Sociální stát může bez větších pro

blémů fungovat jedině tehdy, když dostatečně velký počet zaměstnaných lidí vytváří zdroje pro zajištění dostatečně malého počtu potřebných. Tato podmínka byla naplněna v průběhu "třiceti tučných let" v době po druhé světové válce. V průměru tehdy člověk vstupoval do pracovního poměru jako šestnáctiletý a dokonce i méně kvalifikovaným se dařilo při nízkém riziku nezaměstnanosti vydělávat natolik slušně, aby si mohli odkládat na solidní sociální zabezpečení. Strávili v relativně stabilních zaměstnáních čtyřicet, ba třeba i padesát let, tedy dost dlouhou dobu na to, aby si stačili slušně naspořit na poměrně krátký důchod, který je čekal. Dnes je situace zcela jiná. Do práce se nastupuje později, neboť mladí musejí dlouho studovat, aby se pokud možno vyhnuli nezaměstnanosti těch, kteří nestudují.

Než odejdou do předčasného důchodu jako neperspektivní padesátníci, stihnou odpracovat nějakých třicet let. Za tuto dobu, která je stále častěji přerušována obdobími nezaměstnanosti a vyplňována méně hodnotnými formami práce, by si měl člověk našetřit na důchod, který bude pobírat zhruba o deset let déle než předchozí generace. Nízká porodnost je zárukou toho, že problémy se budou prohlubovat. Ti, kterým je dnes dvacet let, budou muset, než odejdou někdy před polovinou tohoto století do zaslouženého důchodu, zaopatřit generaci dnešních padesátiletých tak, aby ještě něco zbylo i pro jejich vlastní stáří. Na ty, kteří si dnes bezstarostně (někteří s klidem přímo cynickým) hrají s chrastítky ve svých dětských kočárcích, se dnešní generace příliš spoléhat nemůže, neboť se jich narodilo málo, budou jednou pracovat v sociálně málo vstřícných firmách a budou muset být natolik flexibilní, že plnohodnotných pracovních kontraktů spojených se sociálním zajištěním si příliš neužijí. Jak by se přitom ještě mohli postarat o starobní penzi pro dnešní návštěvníky diskoték či pro mladé konzervativce?

Sociální stát by stále rád snižoval sociální rizika tak, jako to činil v minulosti. Problém je v tom, že tato rizika se proměnila, aniž by na to sociální stát dostatečně pružně zareagoval. Stále je tedy připraven pomáhat těm, kdo si určitou dobu odpracovali a stačili si formou pojištění odložit na horší časy. Jeho oblíbeným klientem je středně kvalifikovaný muž v nejlepších letech procházející krátkodobou nezaměstnaností. Je radost zabezpečovat tento typ potřebných, kteří si během své dosavadní zaměstnanecké kariéry na pomoc pro sebe už beztak několikanásobně vydělali.

Odkud však brát peníze na mladé, kterým ještě nebylo ani dovoleno nechat se poprvé zaměstnat, na opuštěné matky s dětmi, které si na pomoc v nouzi vydělat nestačily, na málo kvalifikované, kteří si nenašetřili, protože pobírali příjem na úrovni životního minima, ale také na staré, kterých přibývá a bude přibývat mnohem rychleji než mladých? Pokud by na ty všechny měli přispívat ti, kdo práci zatím mají, byly by sociální náklady na jejich práci brzy tak vysoké, že by se jich firmy zbavovaly ještě rychleji a počet potřebných by jen dále vzrostl. Pokud by na ně měl přispívat kapitál, využil by své svobody a rychle odešel do některé ze zemí, kde si s chudými takové starosti nedělají. Světová banka a Mezinárodní měnový fond by navíc pohrozily sociálně příliš rozmařilénu státu omezením zahraničních investic, snížením ratingu jeho bank a za vzor by mu daly některého z asijských tygrů, který se s chudinou zbytečně nepárá.

Krize solidarity

Ekonomické proměny plynule snižují přísun peněz do pokladny sociálního státu, zatímco demografický a sociální vývoj vede stejně plynule ke zvyšování potřeby finančních zdrojů. To vše v situaci, kdy jen málokdo věří v možnost rozvoje či jen dalšího přetrvávání společnosti středních vrstev. Naopak, lidé ve společnosti se stále více rozdělují na trvale úspěšné a trvale neúspěšné. Říká se jim různě. V Německu, které bylo donedávna hodně optimistické, se mluví o dvoutřetinové společnosti, v níž neúspěch a sociální vyloučení hrozí jen menšině. Dynamičtí Francouzi mluví o dvourychlostní společnosti, čímž naznačují, že obě části se od sebe stále více vzdalují. V jiných zemích se zase lidé dělí na A-tým těch, kdo si podrželi plnohodnotnou práci a jsou zároveň celkem solidně pojištěni, zatímco ostatní spadli do Btýmu, byly jim vnuceny nevýhodné, flexibilní podmínky, které žádné pojištění neslibují.

Sociální stát byl založen na solidaritě mezi těmi, kterým se momentálně daří, a těmi ostatními. Také zde se ovšem vycházelo minimálně ze dvou předpokladů, jež jsou naplněny stále méně. Především se předpokládalo, že úspěch a neúspěch se u každého vcelku náhodně střídají. Jednou jsem měl smůlu já, příště to potká zase tebe. Nepočítalo se příliš s tím, že A-týmy a B-týmy se budou od sebe postupně vzdalovat a členství v nich se stane trvalou, celoživotní, ba mezigenerační záležitostí. S rozvojem duální ekonomiky, v níž plnohodnotná práce je jen pro někoho, dochází k nástupu duální společnosti, v níž šance na postup či udržení mezi úspěšnými jsou také pouze pro někoho. Ti, kdo v duální společnosti přispívají na potřebné, se stále méně kryjí s těmi, kdo mají nárok na příspěvky.

Druhým předpokladem fungující solidarity je existence "závoje nevědomosti" ohledně stávajících rizik. Pouze lidé, kteří se domnívají, že rizika a ohrožení jsou rozložena vcelku rovnoměrně a pro všechny stejně náhodně, bývají ochotni přispívat plnou měrou na pojištění pro všechny. Vzestup vědy a našeho poznání ohledně fungování společnosti tento "závoj nevědomosti" postupně odstraňuje. Spolu s tím klesá také celková míra solidarity. Mnozí dnes tuší, že sociální exkluze, tedy vyloučení až na sám okraj společnosti, nehrozí všem stejně. Z hlediska etnického, vzdělanostního či regionálního lze vcelku spolehlivě odhadnout, kdo bude nezaměstnaností a dalšími sociálními problémy postižen i v jak velké míře.

Značné pokroky genetiky zase ukázaly, že řada závažných nemocí není rozložena náhodně, nýbrž podle rodových predispozic. Další pokrok v této oblasti může výrazně zpochybnit ochotu méně rizikových skupin podílet se na nákladech na léčení skupin rizikových. Mladí a zdraví lidé, kteří platí nemocenské pojištění, mají dobře spočteno, že naprostou většinu výdajů, jež jsou z tohoto pojištění hrazeny, čerpají lidé starší, a to vcelku bez ohledu na to, nakolik si sami platili. Asociální pravicoví politici pak živí pocit ukřivděnosti a hlubokého údivu nad tím, že chudým seniorům se dostává péče srovnatelné s péčí o seniory bohaté. A konečně - v mnoha zemích západní Evropy je spočteno, že dnešní mladí lidé, kteří budou muset hodně platit na důchodové pojištění, budou sami jen stěží pobírat důchody ve výši dnešních penzistů, kteří ovšem na své stáří tolik odkládat ve své době nemuseli.

Sociální stát může přežít snížené tempo hospodářského růstu, může přežít i velké zadlužení a může přežít i řadu přírodních a sociálních pohrom. Nemůže však přečkat vážné narušení solidarity mezi mladými a starými, zdravými a nemocnými, zaměstnanými a těmi, kdo zůstali bez práce. Jestliže se společnost dostane do pasti solidarity, nemá z ní jak uniknout. Tato past se uzavírá, jakmile zmenšující se počet zaměstnaných z A-týmu má vydržovat rostoucí počet lidí bez práce nebo jen s prací dočasnou a nárazovou.

Sociální stát byl zkonstruován s vyhlídkou na to, že početně se budou rozrůstat relativně homogenní a jen mírně odstupňované střední vrstvy. V rámci takové společnosti je schopen podepřít dočasně ty, kterým se v dané chvíli přestalo dařit. Jakmile se však společnost začne rozestupovat na trvale úspěšné a trvale neúspěšné, ztrácí sociální stát v očích úspěšných svoji legitimitu, zatímco tvrdý osud neúspěšných nedokáže beztak zvrátit. Právě do této polohy se společnost dostává poté, co kapitál vycítil v procesu globalizace svou jedinečnou šanci zbavit se okovů sociální závaznosti, které mu byly vnuceny sociálním vývojem 20. století. Jakmile se nadnárodní kapitál svých okovů zcela zbaví, zbaví se společnost zbytků své integrity a sociální stát zbytků svých šancí na přežití. K tomuto bodu jsme pozvolna, ale zřejmě nevratně posunováni.

Nezastupitelná úloha pravice

Soupeření mezi pravicí a levicí je prezentováno jako boj o sociální stát. Pravice je sice v tomto boji v mnohem silnější pozici, její úsilí však jako kdyby postrádalo smysl. Jejím programem jsou přece výzvy k odbourání něčeho, co se beztak hroutí samo od sebe, takže to může být při životě udržováno jen se stále většími obtížemi. I v době dovolených, kdy v zemi není jediný pravicový politik, je sociální stát stále bezbrannější vůči diktátu nadnárodních firem a je stále bezradnější tváří v tvář neúprosným demografickým změnám. Deficit solidarity ve společnosti narůstá a pravice se baví tím, že vybízí k odstraňování něčeho, co i bez jejího úsilí postupně odchází ze scény.

Zdánlivě absurdní činnost pravice a její politiky však, chválabohu, svůj pevný smysl přece jenom má. Sociální stát vznikl z vážných sociálních krizí a zhruba po jedno století se rozvíjel jako kompromis mezi prací a kapitálem. Pro neúspěšné znamenal příslib, že jejich smůla nebude trvalá, a úspěšným zaručoval širší souhlas společnosti s jejich úspěchem. Bylo by nemorální, pokud by nyní, když je sociální stát v agónii, ránu z milosti zasadili ti, kdo ho přivedli na svět, tedy sociální demokraté.

Nezastupitelná úloha pravice spočívá v tom, že tuto špinavou práci vezme iniciativně a s velkým potěšením na sebe. Pokud by pravice neexistovala, musel by ji speciálně kvůli tomu Tony Blair vymyslet. Jinak by mu nezbylo než zmodernizovat sociální stát až k smrti. Bližší okolnosti i tempo postupného uhasínání sociálního státu v jednotlivých zemích jsou zatím nejasné. Jediné, co je jisté, je to, že tmu, která přijde po soumraku sociálního státu, si zatím dovede málokdo představit.

Chudí si žijí nad poměry

Datum: 23.12.2002
Autor: Jan Keller
Zdroj: Právo

V poslední době slyšíme dennodenně úvahy politiků o tom, v čem bude třeba omezit sociální stát, kde bude nutno utáhnout kohoutky sociálních dávek. Údajná přílišná sociální velkorysost nás vede do propasti zadlužení.

Proto bude nutno snížit mandatorní výdaje a kvůli tomu bude zapotřebí pozměnit existující, příliš rozmařilou sociální legislativu. I když čísla dokumentující rostoucí zadluženost státu jsou jasná a působí přesvědčivě, něco tady přece jen nehraje. Pravice obviňuje vládnoucí ČSSD z mrhání finančními prostředky na sociální účely. Všechny důležité zákony, které vláda v této oblasti respektuje, však byly přijaty v dobách Klausových vlád a dnešní systém sociálního zajištění se prakticky nijak nezměnil od dob, kdy byl vypracován ministrem sociálních věcí Vodičkou (ODS) a přijat pravicovou vládou.

Jak je možné, že tytéž politické síly, které systém sociálního zajištění prosadily, mluví dnes o jeho neudržitelnosti a volají po jeho radikální redukci? Rozhodně to nebude tím, že by byl náš sociální stát koncipován příliš velkoryse.

Peníze, s nimiž musejí vyjít naši důchodci, jsou vzdáleny od průměrného příjmu mnohem více než v naprosté většině zemí Evropy.

Dávky, které pobírají naši nezaměstnaní, jsou v poměru k průměrným příjmům nižší, než je tomu v Evropě, a jsou vypláceny po kratší dobu než ve většině evropských zemí. Ani dávky pro rodiny s dětmi nejsou nijak závratné a není tajemstvím, že mladé rodiny s dětmi u náš žijí v průměru ještě nuzněji než důchodci. Snad jen to pohřebné nám mohou závidět, například ve Španělsku se žádné nevyplácí.

Jak vidíme, zanechaly nám Klausovy vlády alespoň něco, s čím se můžeme v Evropě pochlubit. Jak je však možné, že po relativně krátké době se i takto úsporný sociální stát jeví jako neudržitelný luxus? Vědělo se před deseti lety, kdy ministr Vodička s velkou slávou náš systém tří pilířů sociálního zajištění ohlašoval, že již brzy nebude na placení nemocenské, starobních důchodů, příspěvků na bydlení či na dopravu?

Logicky jsou zde jen dvě možná vysvětlení.

Podle prvého se vědělo, že náš systém sociálního zajištění brzy zkolabuje. Bylo však třeba udržet zdání jeho funkčnosti a perspektivnosti, pokud nebyly dokonány majetkové přesuny a nevytvořila se nová vrstva privilegovaných. Jakmile se začala cítit pevná v kramflecích, rozhodla se chudým konečně prozradit, kde je v novém systému jejich místo.

Druhé vysvětlení je o něco méně cynické, není však o nic radostnější. Když v prvé polovině 90. let vznikal model našeho sociálního zabezpečení, předpokládalo se, že ekonomika se bude vyvíjet natolik úspěšně, že tento poměrně skromný model dokáže ufinancovat. Tato očekávání se však nenaplnila.

Donekonečna se lze dohadovat o tom, zda se na neblahém vývoji podepsalo více rozkrádání a tunelování, anebo spíše nekompetentnost vládnoucích a neumětelství bankéřů. Na výsledku se tím již nic nezmění. Náš sociální stát, který patří k těm opravdu nejskrovnějším v Evropě, bude třeba ještě více a poměrně radikálně utlumit. Ti, kdo ani netunelovali, ani nerozhodovali, si prostě žijí trestuhodně nad poměry.

(Autor je sociolog)

Vi z také Soros-item 240, Kapiálové zločiny a Keller-item525 Střední vrstvy, je po sezóně.

Elektronický archiv deníku PRÁVO spravovaný společností NEWTON Information Technology, s. r. o.
http://pravo.newtonit.cz