Trh nedokáže vyřešit sociální a společenské problémy
říká George Soros, americký finančník maďarského původu a jeden z největších přispěvatelů v rámci mezinárodní pomoci.
David Bank, The Wall Street Journal Europe, NY 26.3.2002, HN 26.3.2002
Americký finančník maďarského původu George Soros ročně daruje v rámci mezinárodní pomoci kolem půl miliardy dolarů. Je to 37 nejbohatší člověk na světě. V době komunismu Soros podporoval východoevropské disidenty, včetně Charty 77 Počátkem 90. let chtěl v Praze vybudovat. Středoevropskou universitu. V důsledku napjatých vztahů s expremiérem Klausem, který odmítl podpořit provoz university v zemi, se rozhodl z Prahy odejít.
Na Konferenci OSN o financování globálního rozvoje, která skončila minulý pátek v mexickém Monterrey, představil plán na pomoc chudým zemím. Ten počítá se zřízením světového fondu rozvojové pomoci ve výši 27 miliard dolarů, který by byl spravován Mezinárodním měnovým fondem (MMF) a do něhož by přispívaly bohaté státy. Podle Sorosova plánu by tímto způsobem mohly být financovány i projekty nevládních organizací či celosvětové programy na boj proti AIDS, tuberkulóze či malárii.
WSJ: Co vyvolalo váš zájem rozdávat peníze?
Prvním nezbytným předpokladem pro rozdávání peněz je to, že je vyděláte. Tím jsem strávil prvních 50 let mého života. Vydělal jsem více, než jsem potřeboval, a ták jsem uvažoval o tom, co si opravdu zasluhuje mou péči. Proto jsem přišel s dosti abstraktním návrhem Open Society (Otevřené společnosti).
Když mi bylo čtrnáct let, zažil jsem nacistickou okupaci Maďarska, když mi bylo 17 let, tak zase sovětskou. Chápal jsem tedy, že velmi záleží na tom, v jakém druhu společnosti žijete.
Kapitál míří od chudých k bohatému centru
WSJ: Jak vám pomohly zkušenosti ze světového finančního trhu?
Jsem velmi kritický k tržnímu fundamentalismu - k víře, že vše můžete nechat na působení trhu. Trh je nesmírně vhodný k tvorbě bohatství, posunuje možnosti vytvářet a naplňovat osobní potřeby. Ale nedokáže se skutečně postarat o řešení sociálních či společenských problémů.
Týká se to i tržních mechanismů samotných. Nemůžete spoléhat, že trh udrží trh. Potřebujete zákony, regulační prostředky, bezpečnostní komise. Potvrzuje se tak, že názor typu „Nechte vše na trhu, ten to vyřeší“ je chybný, přestože je v naší společnosti dosti rozšířený.
Světový trh upřednostňuje centralizaci. Kapitál se volně přemisťuje, ale lidé ne. To je jeden zdroj deformace tohoto systému. Co se týká volného pohybu kapitálu, nyní více kapitálu přichází z okrajů do centra než opačným směrem. Spojené státy pravidelně utrácejí o čtyři procenta více, než vydělají, takže máme čtyřprocentní deficit hrubého domácího produktu.
WSJ: Čím vás obohatily zkušenosti s poskytováním zahraniční pomoci?
Mé zkušenosti jsou bohaté, ročně rozdám 500 miliónů dolarů.. Na dárcovských konferencích, jež se konaly na místech, jako je například Bosna, jsem viděl hodně toho, co se stalo.
Naplňování všeobecných potřeb vyžaduje politický vývoj. Politici sice nefungují tak dobře jako trh, ale my se nemůžeme obejít bez tohoto vývoje.
Zároveň jsem si vytvořil trochu úsudek o chybách ve způsobu předávání pomoci, které se v minulosti udělaly. Hlavním problémem je to, že pomoc obvykle slouží v první řadě zájmům dárců - zájmy příjemců jsou až druhořadé.
Mnoho oficiální pomoci jde vládní cestou. Světovou banku omezují její vlastní pravidla, podle nich potřebuje garance vlády příjmové zemë. To znamená, že vláda v příjmové zemi nakonec sama rozhodne, na co bude pomoc použita. Velmi často půjčky Světové banky slouží zájmům represívních a zkorumpovaných vlád, což je kontraproduktivní.
Většina pomoci je bilaterální. Světová banka a Evropská unie téměř nevyužívají možnost rozdělovat pomoc prostřednictvím občanské společnosti a také proto mají velké potíže se sponzorováním globálních i regionálních projektů.
Hlavním důvodem utrpení a bídy ve světě je špatná vláda. V důsledku suverenity států je velmi těžké z venku určovat podmínky. Jedním ze způsobů, jak pomoci, je nabídka podnětů, podpory a posílení těch zemí, jež mají vlády usilující o zlepšení situace.
WSJ: Dostal jste se v důsledku vašich iniciativ do potíží s některými vládami?
Měl jsem možnost se setkat s chorvatským prezidentem Franjo Tudjmanem, který mi řekl, že v jeho zemi podporuji vlastizrádce, protože lidé spojení s mou nadací byli kritičtí k jeho vládě. Měli jsme zajímavý rozhovor. „Jestliže nejste se mnou, jste proti mně,“ řekl. Takový přístup rozhodně nepatří k otevřené společnosti.
Vychovávat otevřenou společnost je politickou agendou. Soupeříte se svými protivníky. Když máte příliš mnoho odpůrců v příliš mnoha zemích, může se to obrátit proti vám. Kritizoval mě například malajsijský premiér Mahathir Mohamad. To jsou některá negativa.
Má to ale i své klady. Když lidé vidí, že v některé zemi hájím určité zásady, buduji si tak dobrou pověst. Před terorismem nás chrání i pomoc chudým.
WSJ: Podpořil jste plán na odstraněni tuberkulózy odolné vůči lékům. Jak hodnotíte míru úspěšnosti?
Vždy musíte mít způsob, podle kterého míru úspěšnosti hodnotíte. V oblasti zdravotnictví to je relativně jednoduché. V případě epidemií, jako je tuberkulóza, lze úspěšnost hodnotit podle počtu vyléčených lidí, nakažených a tak podobně.
Je také dobré si vytvořit obchodní plán, což jsme udělali. V něm byly odhadnuty náklady i příjmy, na co přispějí vlády a co musíme financovat my.
Nůžky mezi majetnými a nemajetnými se rozvírají, což tvoří základ pro růst deziluzí a potíží. Na 11. září můžeme pohlížet jako na typický příklad toho, jak dalece si to uvědomila veřejnost.
Myslím ale, že by nebylo správné přímo spojovat tento nepoměr s terorismem. Nechtěl bych argumentovat tím, že zahraniční po moc je způsobem boje proti terorismu. Potřebujeme zřejmě bojovat s terorismem přímo. Ale jestli bychom nedělali nic jiného, vyslali bychom světu velmi negativní signál. Proto je třeba společně s tím to bojem také hledat způsob, jak zlepšit ekonomické a politické podmínky ve světě. Bez toho by se svět stále více polarizoval, což by posloužilo hlavně cílům teroristů. Předložil jsem návrh, na řadě je ted vláda USA
WSJ: Jaké byly reakce na váš návrh, který předpokládá založeni zvláštního fondu na pomoc chudým zemím, který by spravoval Mezinárodní měnový fond a financovaly by ho bohaté země?
Hovořil jsem osobně i veřejně s americkým ministrem financí Paulem O'Neillem. Držel se zpátky, ríkal: „Dokažte, že to funguje“. On sám byl ale podnikatelem, a proto ví, že tyto věci nelze dokázat. Mohou se zkusit. Myslím, že veškerá tíha je na (americké) vládě. Jestli se jim to nelíbí, ať přijdou s lepším nápadem.
Podle mého návrhu by měl Kongres schválit výdaje, které jsou součástí dohody, na jejímž základě bohaté země věnují každá svůj díl prostředků chudým. Dosud se hodně mluvilo o narůstající pomoci, ale šlo jen o zbožné přání. Toto je však konkrétní krok, který by mohl být učiněn právě ted'.
Jedná se o 27 miliard dolarů, z nichž by 18 miliard mělo být darováno. Jde o jednorázový příděl, který by nám umožnil vyzkoušet darovací mechanismy, jež navrhuji. Jestli budou fungovat, může se pomoc opakovat a rozšířit.
WSJ: Mám pocit, že vaše filantropie znamená pro vaše obchodní kolegy výzvu.
Myslím, že nyní existuje mnoho dalších lidí, kteří jsou motivováni a inspirováni stejným směrem. Podnikatelé, a soukromý sektor obecně, mohou velmi výrazně přispívat. Nelze ale předpokládat, že to přinese systémové zlepšení. K tomu potřebujete veřejné fondy a opravdu oficiální zásah, protože je nutné zlepšit zákony, regulační prostředky, veřejnou správu.
Viz také Sorosův článek: Kapitálové zločiny.