Smrt komisaře Cataniho a prozření Tlustého, Kosíkova lumpenburžoazie a my.

Smrt komisaře Cataniho a prozření Tlustého a doufejme, že posléze i naše.

UNION Banka převzala v minulosti několik menších, krachujících bank. Dostala se tak k síti poboček, ale musela převzít nedobytné úvěry. Pro stát to bylo výhodné, protože se tak podařilo zamaskovat další průšvihy privatizace a transformace, které by se projevily alespoň jako položka na straně ztrát, pokud by tyto úvěry skončily v Konsolidační agentuře. Při přebírání management UNION banky ovšem tehdy mohl , zřejmě naivně, předpokládat, že dluhy v budoucnu bude vymáhat mnohem snáze. Nestalo se. Zlodějny jsou stále tabu a místo snahy o nápravu poslanci vytahují z konspirativní teorie hraničící se slaboduchostí. Proč asi? "Pád ostravského peněžního ústavu se může někomu hodit" říká Tlustý. Hodí se to přece tomu, kdo na tom vydělá! Nedobytné pohledávky budou ještě nedobytnější. Akce čisté ruce byla zřejmě jenom předvolebním trikem.

A přesto má UNION banka jednoduchou možnost obrany.
Co by jí dnes mohlo zabránit zveřejnit všechny klasifikované úvěry, jejich současný stav a jejich původce?

No. Proč lidé, jako vyšetřovatel Láska, když se ocitnou v úzkých, své poznatky nezveřejní?

Je například známo, že lékaři předepisují pravé předepisování drahých léku spojené s provizí pro předepisujícího lékaře (ne pro obchodníka) je příčinnou korupce, jejím „vedlejší efektem“ je mnohdy i ohrožení pacienta, protože „lékem“ se pak nahrazuje opravdu vyvážená a účinná léčba. Znamená to devastaci celých léčebných oborů. Jedná se miliardy a podrobněji jinde na této www stránce.

Aby se tomu zabránilo, v opravdu vyspělých zemích lékař nepředepisuje konkrétní lék, ale účinnou látku. O konkrétním leku rozhoduje lékárník. Lékař o léku nerozhoduje, lékárník nepředepisuje. Co může být důsledkem níže zmíněné novely si lze jen snadno představit a také můžeme odhadnout skutečnou sílu farmaceutické lobby. Návrh je předkládán v parlamentu jen pár dní poté co z kandidátky na presidenta vypadl profesor Klener. Viz rovněž jinde.

Od ministryně zdravotnictví za ČSSD, na návrh pánů z ODS však žádný názor neslyšíme!

V novinách těchto dnů čteme o krachu další banky. Lze to bagatelizovat, občany i podnikatele, kteří používali jejích služeb lze uklidňovat nebo zesměšňovat jak to například činí pan Macháček.

Tedy nic, na co bychom nebyli zvyklí. A co pan Tlustý? "Pád ostravského peněžního ústavu se může někomu hodit"
Jdi ty šotku!. Hodí se to přece tomu, kdo na tom vydělá! Nedobytné pohledávky budou ještě nedobytnější.

No, že se štíří zrovna Vlastík! Vždyť je to český kapitalizmus jako vyšitý.
Ale kdo ví, pan Tlustý si rád dělá z lidí srandu:

Lumpenburžoazie a vyšší duchovní pravda

Právo 22.2.2003

Pokud nepřeslechneme významný ironický podtext slova "laboratoř" ve vztahu k dějinám a společnosti, jsme na stopě důležitému fenoménu dneška, a tím je lumpenburžoazie.

Lumpenburžoazie není ojedinělý, izolovaný případ, ale společenská kauza, nikoli nahodilý jev, ale fenomén, v němž se ukazuje současnost vcelku i její ohrožení.

Lumpenburžoazie se rekrutuje ze zbohatlíků, ale na rozdíl od svých vrstevníků normálních, slušných, spojuje své podnikavectví s mafiánstvím, podvodnictvím, s kriminálním podsvětím.

Dějinná laboratoř je pokusnictví nebo experimentování zvláštního druhu: lidé se o něco pokoušejí, zkoušejí své schopnosti a síly, podrobují se zkouškám života (utrpení, zklamání), ale propadají také nejrůznějším pokušením: podvádět, chvástat se, hnát se za slávou.

Takto chápaná zkušenost (radikálně odlišná od pozitivistických koncepcí) nám umožňuje vidět dnešní dobu jako zápas nebo vzájemné zkoušení demokracie a lumpenburžoazie.

Jsme v době zkušební, v níž lumpenburžoazie zkouší trpělivost a sílu demokracie, testuje si ji, a demokracie si na vztahu k lumpenburžoazii ověřuje (testuje), co vlastně je a jaké jsou její meze. V tomto zkoušení a pokoušení lumpenburžoazie zjišťuje, že demokracie na ni nestačí, že zákonodárství je děravé, úřednictvo zkorumpovatelné, soudy pomalé a všeobecná atmosféra doby taková, že se v ní daří spíše darebákům než slušným lidem.

Lumpenburžoazie je militantní, otevřeně antidemokratická enkláva uvnitř fungující, ale polovičaté a proto bezradné demokracie. Je výhodnější, říká a praktikuje "filosofie" lumpenburžoazie, být hochštaplerem, lupičem, násilníkem než slušným člověkem: podvodník počítá s tím, že spravedlnosti unikne.

Rozdíl morálního a nemorálního mizí, považuje se za směšný přežitek minulosti: Můžeš být kariérista, lump, pedofil, křivák, zbabělec, ale vozíš-li se v mercedesu, uctivě před tebou smekají a dveře máš otevřené.

Lumpenburžoazie je nejen černým svědomím soudobé epochy a jejího anonymního diktátora, je také věrným, a proto zavrhovaným, zastíraným zrcadlem univerzálně se prosazující devastace. Na planetě se již realizuje v masovém měřítku grandiózní pokus (experiment, laboratorní zkouška): redukovat člověka na symbiózu bezmezné chtivosti a racionálního propočtu.

Co je skrytou tendencí superkapitálu, vyjevuje v karikaturní nestoudnosti, přímočarosti a bezohlednosti lumpenburžoazie. Planetární ekonomie současného polo-světa ke svému chodu vyžaduje, a proto si prefabrikuje, tvora, někteří mu říkají "lidský faktor", vybaveného dvěma základními, doplňujícími se vlastnostmi: nikdy nekončící nenasytností a kalkulujícím rozumem.

Morálka je zbytečná, ekonomicky neproduktivní a ztrátová.

Na její místo, jako náhražka, nastupuje soubor dohodnutých pravidel (regulí) chování a jednání. Toto pokusnictví podrývá samy základy dějin, na nichž spočívá křesťanství, antika, osvícenství. Jsme na křižovatce. Dnešní kapitalismus není jen výkonný motor chrlící nepřehlednou pestrost zboží, artefaktů, informací, požitků, je také, v určitém smyslu především, producentem prázdnoty a sterilnosti. Na jedné straně profity a komfort, na druhé straně ubožáctví ducha a duše, rub a líc jedné mince.

Vyprázdněnost, nuda, drogy, porno, přisprostlost patří k sobě, pocházejí z jednoho zdroje. A lumpenburžoazie vyrůstá ze stejných "kořenů", tj. planetární vykořeněnosti, jako drogy, mafiánství, agresivita.

Drogy - toť neuvědomělý výraz zoufalství mladých lidí z prázdnoty, kterou jim planetární systém vnucuje, servíruje, nabízí.

Svou pouhou nepostižitelnou přítomností vytváří lumpenburžoazie klima, v němž se podvody, korupce, machinace spolu s kriminalitou a drogami považují za normalitu. Tuto převrácenost přikrašluje pokleslá žurnalistika frázemi, že přece musíme platit daň za svobodu. Tam, kde veřejnou atmosféru doby ovlivňuje lumpenburžoazie, zakouší prostý občan (zcela nelaboratorně) svoji bezmocnost a stahuje se do soukromí. Novodobý Thrasymachos vítězí nad Sokratem.

V mnoha nejvyspělejších státech se kdysi také loupilo, vraždilo, znásilňovalo, a dnes? - uvádějí prognostici pokroku. Předkové byli piráti, pašeráci, raubíři, otrokáři, ale jejich potomci již patří k honoraci, a jako džentlmeni, mecenáši umění, diplomati, ctihodní bankéři rozšiřují slávu své země.

Takový názor přehlíží, že někdejší zjevná a primitivní agresivita se v tomto století vnějšně zcivilizovala (používá techniku a vědu), ale v sublimované podobě trvá, např. v takové oblasti, jako je výroba a vývoz zbraní. Největší světový exportér vydělává na tomto smrtonosném artiklu 23 miliard dolarů ročně.

(Ze stejnojmenné úvahy publikované na stránkách Salonu Práva 15. května 1997.)

Karel Kosík

Karel Kosík

26. 6. 1926 - 21. 2. 2003

Karel Kosík, český filosof a ve světě uznávaný kritický intelektuál, zemřel v pátek 21. února v pražské nemocnici v Motole.

Hlásil se k Janu Husovi i ke Karlu Havlíčkovi Borovskému, v ironii Jaroslava Haška viděl génia, který zachytil celou tragédii nastupující epochy.

Haškův Švejk pro něho byl "špatným svědomím zbohatlíků, kariéristů, šplhavců" a napsal-li o tomto literárním hrdinovi, že "k honoraci staré i nové nechová nejmenší respekt, netouží po jejich způsobu života, jde svou vlastní cestou", psal i o svém postoji.

Na podzim 1999 vyprávěl pro Salon Práva o zážitku, který později považoval za svůj vstup do světa dospělých: "První setkání s politikou jsem prožil 28. října 1939, kdy jsem byl fascinován demonstrací lidí, kteří provolávali hesla Ať žije svoboda!, Pryč s Němci!, zpívali hymnu, procházeli Prahou s vlajkami a trikolórami na čepicích.

To bylo moje politické probuzení. Politické probuzení v revoltě. Bylo mi třináct let, šel jsem v průvodu s otcem, držel jsem se ho za ruku a nechtěl jsem, aby ten průvod skončil. Nepřál jsem si, aby skončil, protože jsem v té demonstraci, v první demonstraci po okupaci Československa, vycítil, co je touha po svobodě, co je lidská odvaha, a bylo mi v ní dobře."

O pět let později, to mu bylo osmnáct, byl zatčen gestapem pro odbojovou činnost v ilegální organizaci Předvoj a strávil více než půl roku v Malé pevnosti Terezín a jako heftlink pracoval v podzemní štole Richard pod litoměřickým vrchem Radobýl.

Po válce studoval na univerzitách v Praze, v Moskvě a v Leningradu. Od roku 1951 do roku 1969 byl zaměstnán jako vědecký pracovník ve Filosofickém ústavu Akademie věd, v roce 1968 byl jedním z protagonistů Pražského jara, v roce 1969 byl politicky a publicisticky umlčen, v roce 1975 se jako jeden z prvních zavržených vzbouřil a napsal otevřený dopis Jeanu-Paulu Sartrovi, který vyšel v pařížském deníku Le Monde (překlad dopisu i Sartrova odpověď vyšly v plném českém znění teprve ke Kosíkovým pětasedmdesátinám v Salonu Práva).

Mezi prvními pak podepsal Chartu 77. Po převratu v roce 1989 přednášel necelý rok na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, od roku 1991 byl zaměstnán opět jako vědecký pracovník ve Filosofickém ústavu Akademie věd. Karel Kosík je nejpřekládanějším českým filosofem 20. století, (jeho práce vyšly italsky, anglicky, francouzsky, japonsky, katalánsky, německy, portugalsky, řecky, slovinsky, srbochorvatsky, španělsky).

Prvním počinem, který předznamenal, o co se bude celý život zajímat, byl jím uspořádaný výbor politických statí z let 1848-1870 Čeští radikální demokraté, k němuž napsal také předmluvu Místo a význam radikálních demokratů v dějinách pokrokové české politiky a ideologie (1953). Jeho první vlastní knihou byla velká studie Česká radikální demokracie. Příspěvek k dějinám názorových sporů v české společnosti 19. století (1958) a po ní následovalo jeho nejznámější a do desítky jazyků přeložené dílo Dialektika konkrétního (1963).

Dalšího českého knižního vydání svých prací se dočkal až po více než třiceti letech ve výboru filosofických studií Století Markéty Samsové (1993), následovaly eseje Jinoch a smrt (1996) a Předpotopní úvahy (1997).

Už v tomto svazku je obsažena úvaha Lumpenburžoazie a vyšší duchovní pravda, která vyšla v květnu téhož roku v Salonu Práva v podobě rozhovoru. Počínaje tímto textem publikoval Karel Kosík své úvahy výhradně v Salonu Práva.

Jejich ucelený a v této chvíli bohužel již uzavřený soubor připravuje k vydání nakladatelství Karolinum. K jeho tiché práci, připoutané k psacímu stolu v pražské Nerudově ulici či pod červený slunečník na zahradě ve Všenorech, však patřil také hluboký smysl pro obyčejné věci, které dělají život krásným, ať už to byly růže, jejichž slavnost pořádal ve Všenorech počátkem léta, nebo moravské víno, na něž rád zval, aby pak pozorně čekal, zda host ocení jeho výběr.

A věděl, moc dobře věděl, co je v životě to nejdůležitější. V roce 1999 o tom vyprávěl. Vylíčit atmosféru Raisovy školy ve Slezské ulici mohu, řekněme, přes vzpomínku na jarní den, kdy paní učitelka Miličová otevřela okno do Čechových sadů a my jsme zpívali Přijde jaro přijde. Paní učitelka měla naprostou autoritu a já ji zbožňoval. Z odstupu let si uvědomuji, v čem byla noblesa, patrně ne jenom její: malý človíček, žáček, nepostřehl a nevěděl, že i ona má lidské problémy, viděl v ní zcela spolehlivého člověka, ke kterému mohl mít naprostou důvěru. Človíček věděl, že má pro něho čas, nemusel se bát, že jí ho bere.

Ten pocit jistoty se týkal i maminky. Věděl jsem, že i ona má na mě čas vždycky. Ne, že si ho udělá. Udělat si čas a mít čas je něco jiného. Udělat si čas je cosi, čím se vám dává na vědomí, že je vám udílena milost.

Učitelka a matka si pro mě nedělaly čas, ony ho vždycky měly. Tato atmosféra, tato jistota, že dospělí mají vždycky čas, je pro výchovu dítěte rozhodující...

Karel Kosík

A také
http://www.britskelisty.cz/9902/19990216d.html
http://www.phil.muni.cz/fil/scf/kosik.html
http://misc.eunet.cz/marathon/98/mar982_p6

Třináct otázek a tři ( rozčleněné a rozvláčné ) odpovědi

Dostal jsem Vašich třináct otázek a pokusím se odpovědět aspoň na tři z nich. Poněkud mne přivedlo z míry jejich řazení a v některých případech i jejich kladení. Zřejmě je to tím, že jsem nepochopil zcela přesně Váš záměr. Také mi chybí otázky řádu "proč". V jiných případech jde o kumulaci otázek v jedné kladené a proto si je dovolím rozčlenit po svém. Z Vašich otázek vybírám tyto:

A1 ( Vaše třetí otázka) - V čem vidíte nejpodstatnější příčinu zpomalení vývoje a stagnace předlistopadového systému?

A2 ( Vaše čtvrtá otázka) - Jakou roli v krizi a kolapsu předlistopadového systému hráli vnější činitelé?

A3 ( Vaše pátá otázka) - Znamená listopad 1989 hluboký regres nebo přinesl i nové možnosti?

Československo ( souvislosti)

A 1 (otázka 3.) V čem vidíte nejpodstatnější příčinu zpomalení vývoje a stagnace předlistopadového systému?

Zpomalení vývoje a systémová stagnace jsou dvě otázky.
Zvláště pro Československo, které mělo - z hlediska možností rozvoje socialistického systému - nejlepší výchozí podmínky ze všech států tak zvaného socialistického bloku. Jak hospodářské ( zejména průmysl, ale i zemědělství ) tak i povšechně kulturní.

Mám - li odpovědět na obě položené otázky společně (zpomalení a stagnace), pak odpověď zní : projekt socialismu, tak jak byl nastaven pro jednotnou realizaci v rámci celého socialistického bloku, se v československých podmínkách projevil jako projekt retardační prakticky od samého začátku ( po dvouletce jak poválečné obnově). Specifická koncepce, přisouzená Československu jako "kovárny socialismu" mohla být sama o sobě produktivní za předpokladu, že disproporčně nepodlomí celek ekonomiky. Už od Churchilova fultonského projevu, ale zejména pak od vypuknutí korejské války se rozjela přímá příprava na horkou válku, která v rámci celého bloku převedla opět hospodářství,ale i politiku, na koleje válečného komunismu. Důsledky této koncepce byly dlouhodobé a z jejich reziduí se socialistický systém nevymanil prakticky až do konce svého trvání.
Zpomalení vývoje probíhalo jednak jako krácení jednak jako ztráta dynamiky. Dynamika vývoje ( ve vztahu k potenciálním možnostem československé společnosti) byla krácena dvěma způsoby:
1. přebíráním sovětských ( zejména ekonomických, ale i politických) normativů, dílem moskevským vedením vnucovaných , dílem pražským vedením servilně rozšiřovaných.

2. špatně zažitým výkladem proletářského internacionalismu, podle něhož se jevilo přirozeným, že v rámci socialistického bloku bude zachován jednotný postup v rozvoji společenských poměrů tak, že se společenské podmínky v jednotlivých státech budou sbližovat nejenom tím, že méně rozvinuté země se budou vývojově dotahovat na rozvinutější, ale také tím, že rozvinutější země, po případě oblasti, na vývoj slabších počkají. V praxi to pro Československo znamenalo, že kooperační vztahy v rámci bloku se převážně redukovaly na výměnu surovin za produkci především výrobních prostředků. K všeobecné kooperaci buď vůbec nedocházelo, anebo byla redukována na míru odříkavého válečného komunismu.

Specifikace jednotlivých států a jejich rozvojových potřeb byla chápána jako projev nacionalismu - socialistický blok byl řízen jako více méně jednotný státní útvar. I když se specifikace československých podmínek konec konců do jisté míry prosadila, odrazilo se to především a převážně jen na vyšší životní úrovní v Československu tak, že později (chruščovovská éra) mohlo být Československo označováno za výstavní skříň socialismu.

V té době se už ale projevila ztráta, respektive funkční omezení dynamiky ekonomické , způsobené předchozím podvázáním vyrovnávacích procesů politiky s ekonomikou a trvající neschopností je řešit. Rok šedesátý osmý nebyl produktem ekonomické stagnace, k té ještě nedošlo. Šlo o disproporci mezi stavem a potřebami rozvoje ekonomiky a stavem politického systému, který se nezbavoval s dostatečnou razancí rysů válečného komunismu.

V dané historické lhůtě nedokázal socialistický systém vyřešit problém rozvoje socialistické demokracie. Náběhy k tomu se děly v Československu pod tlakem zdola. Tento tlak získával rysy politické revoluce, která se dostala do rozporu s koncepcí jednotného blokového uspořádání. Protože nešlo o revoluci sociální, ale právě jen o revoluci politickou , mohla mít jen dvojí politické vyústění: buď přepad k demokracii buržoazní nebo potlačení mocenskými prostředky válečného komunismu. Obě ta vyústění byla reakční. A obě se - s dvacetiletým odstupem druhého od prvého - realizovala.
Za rozhodující stagnační faktor je nutno - a s časovým odstupem stále zřetelněji - považovat neschopnost vedení společnosti vyvést socialismus s fáze industriální do fáze vědecko-technické revoluce.
( K tomu tuto poznámku: Socialismus praktiky neznal stagnační stav ve smyslu zastavení nebo regrese vývoje měřeno sledovanými ekonomickými ukazateli, a to i těmi, které umožňovaly porovnání ekonomického vývoje socialismu a kapitalismu. A to platí i pro taková období, která z našeho hlediska lze považovat za všeobecně stagnační, jakými byla například sedmdesátá léta: navíc v těchto létech dochází (v Československu) k mohutné bytové výstavbě, a tedy přes řešení bolavého sociálního problému k významném u ekonomickému posunu.)

Přežívá představa, že - ať už vývojové zpomalení společnosti anebo její stagnace - je explicitně měřitelné ekonomickými ukazateli, a že se takto změřeným stavem se stagnací anebo zpomalením ztotožňuje. I v podmínkách kapitalismu jde o pravdu jen částečnou a podmínečnou: v ekonomických ukazatelích může i kapitalistická společnost vykazovat růstové tendence, ale jako celek může být v kritickém krizovém stavu. To máme dnes přímo před očima.

V podmínkách socialismu to ale platí dvojnásob. To sice nevylučuje dílčí pravdivá a čistě ekonomická poznání , např. ekonomické ukazatele rostou, ale fabriky pracují na sklad a pod. Podstatné je ale podstatnější: projekce socialismu, tak jak vyšla z ruských zkušeností a z procesu Říjnové revoluce vypovídá, že projekt byl skutečně špatně nastaven : ruské zkušenosti byly transponovány s ohledem na stav materiálních i lidských zdrojů, které už samy o sobě byly v nerovnováze, ale především byly v příkré nerovnováze se stavem i tehdejší kapitalistické společnosti.

Z toho pak vycházela většina soudobých mobilizačních Leninových apelů poté, co se ukázalo, že socialistická revoluce se bezprostředně nepřelije do západní Evropy, že bude třeba čekat na další revoluční situaci, která zákonitě západ Evropy zachvátí - a do té doby bude nutné pracovat a působit v podmínkách, které dějinný vývoj nabídl, tedy v podmínkách nevýhodného obklíčení a v nedozrálé ekonomické situaci. Samozřejmě, že Lenin v tom nebyl sám, bylo stovky teoretiků a praktiků, kteří se pokoušeli s rozdílnými výsledky situaci řešit, probíhaly ostré výměny názorů a bolestivé kompromisy. Řešení se nacházela, revoluce přežila a systém se začal utvářet. V něm se mísily obecné pravdy socialismu s nezbytnými dobovými improvizacemi, základy teoretické projekce přechodu od kapitalismu (a často od feudalismu) k cílovému přechodu společnosti ke komunismu, s dobově prakticistickými, pragmatickými řešeními vnucenými podmínkami válečného komunismu,kterému se nebylo možné ani vyhnout, ani se ho okamžitě zbavit.

Ztráta Lenina byla po jeho smrti pociťována nejen jako odchod rozhodující morálně politické autority, ale i jako odchod vrcholného teoretického arbitra. O Leninovu slovu se nediskutovalo. Tuto svatost Leninova odkazu odhadl nejlépe Stalin: Byl to on, kdo měl připraveny "Otázky leninismu", které logicky (zdůrazňuji, že logicky) utřídily mistrovo učení. Jestliže utřídily, znamenalo to současně, že i zredukovaly a upravily. Jestliže už tehdy platilo, že Leninovo dílo bylo leninismem, pak Stalinovy Otázky leninismu byly a jsou základním dílem marxismu-leninismu. A je to dílo Stalinovo, jeho výklad jak marxismu, tak leninismu. Dílo, které pak bylo dále propracováno a efektivně využíváno ve frakčních bojích proti všem ostatním Leninovým vrstevníkům a spolupracovníkům, přes normativní "Dějiny VKSb", nelítostné útoky proti novým vědeckým objevům, formování právního vědomí byrokratického socialismu, až třeba po jednu z posledních jeho pravd o existenci státu v komunistické společnosti. A to všechno včetně dogmaticky zatuhlé koncepce socialismu a jeho teoretické projekce.

Jestliže Chruščov odhalil tak zvaný i faktický kult Stalinovy osobnosti, neodhalil, že žije v zajetí Stalinovy koncepce marxismu leninismu.Jím vyhlášená soutěž s kapitalismem nebyla ničím jiným než pokračováním a rozvíjením původní koncepce Stalinovy, a i když se odvolávala na text Leninův, byl by to asi právě Lenin, který by se zděsil onoho nadčasového zplanění svých myšlenek aplikovaných bez ohledu na takovou spoustu nových dějinných skutečností, které se dostaly do historické hry za těch čtyřicet let poté, co Lenin své texty psal. Chruščov se jistě v mezích svých možností pokoušel o aplikaci vědy, ale neušetřil se paradoxů: když se pokoušel řešit problém automobilismu, lehce zavadil o možnosti socializace toho problému. Tady mu vyšlo, že socialismus má i jiné, socialistické možnosti - při dostatku nafty lacinou taxislužbu nebo půjčovny. Ale před stavbou silnic mělo přednost hrdinské a sebeobětavé rozorávání tisíců hektarů ladem ležících úhorů, které se dalo dělat říznou vojáckou metodikou ( která zrodila takový fenomén, jakým se stal Brežněv). Z hlediska vědy ovšem měli spíše pravdu jeho domácí kritici, kteří prstem ukazovali na lány polí už dávno rozoraných, ale z mizernou rodivostí. A přece právě za Chruščova došlo k významnému rozvoji sovětské vědy a výzkumu už nejen přímo vázaných na rozvoj zbraňových a válečných potenciálů, ale i v rozvoji jejich mírového a civilizačního využití, i k rozvoji všeobecné kultivace společnosti a jejímu vzdělanostnímu růstu.

Teorii vědecko-technické revoluce se dostalo příznivého propagandistického přivítání, ale nikoliv vážného společenského prosazení. To se táhlo po celou zbývající dobu socialistické periody: ještě XXVI. sjezd KSSS ( a po něm se opičící sjezd KSČ) byl prakticky cele věnován problematice vědecko-technické revoluce. Ale řídící orgány socialistických státu a stran se chovaly tak, jakoby měly k volné dispozici staletí dějin - nebylo nač spěchat.

A mimo pozornost těch vedení - nevedení zůstalo i to, že pod vnitřním tlakem socialismu docházelo ke strukturální změně společnosti: pod tlakem potřeb průmyslové sféry a sféry průmyslových svazů se začal socialismus normalizační měnit v socialismus manažerský i když s omezenými politickými možnostmi. Jeho potenciál se právě pro svá politická omezení nestal potenciálem socialistickým. A tak směřoval k vyústění thermidoriálnímu.

K odpovědi na danou otázku: nejpodstatnější příčinu zpomalování vývoje tzv.předlistopadového systému až na hranici stagnační vidím v neschopnosti vedoucích struktur socialistické společnosti vážně řešit otázky vědecko-technické revoluce, tedy přechodu od industriální vývojové fáze k fázi vědecko-technické, tedy i přechodu od intenzifikace námezdné práce k produktivitě práce založené na nové vědě a stoupající spirále rozvoje techniky a technologií.

A 2 ( otázka 4.) Jakou roli v krizi a kolapsu předlistopadového systému hráli vnější činitelé?

Ptáte-li se na kolaps "předlistopadového systému" ve smyslu jeho celkového blokového uspořádání, pak zřejmě pro vliv vnějších faktorů platí:
Pod vlivem vítězství ve druhé světové válce Sovětský svaz rozbil své kapitalistické obklíčení a následné revoluce v Evropě a v Asii široce otevřely prostor pro realizační možnosti socialismu. Objektivní podmínky pro likvidaci starého světového koloniálního systému byly položeny.

K platnosti vlivu vnějších podmínek obecně:

Existuje a bohužel platí mylná představa, že v květnu l945 v Evropě skončila druhá světová válka. Spor se tu vede jenom o to, zda bezpodmínečná kapitulace Německa byla podepsána osmého nebo devátého května ( i když všichni vědí, že k faktickému konci došlo na demarkační čáře v Čechách až dvanáctého). Ani jedno, ani druhé však není podstatné. Podstatnými jsou události v Řecku.
Řecký partyzánský protinacistický odboj jeví obdobné znaky jako odboj jugoslávský a úzce s ním souvisel.
I když geografické podmínky nebyly tak příznivé v Řecku jako v Jugoslávii, přesto je nutno Řeky vnímat jako národ, který se významnou měrou zasloužil o svoje sebeosvobození. A to oběma svými složkami, komunistickou i buržoazní. A bylo to právě Řecko, kde druhá světová válka neskončila jako všude jinde, kde přešla plynule do další válečná periody, která se krátce nato stabilizovala jako tak zvaná válka studená. Přitom nekompromisně platí: válka studená měla vždycky svoje horká a krvavá válčiště - prostě proto, že to byla válka.

Angličané Řecko neosvobodili, prostě se tam vylodili poté co se s hitlerovským Německem dohodli o předání země. Zemi osvobodili Řekové sami, a v domnění, že přicházejí přátelé, Angličany srdečně vítali. Přivítali tak nové okupanty, stejně krvavé - a možná krvavější než byli Němci.

Churchil, když za války viděl jak nezadržitelně postupuje Rudá armáda, se pokusil prosadit strategickou koncepci t.zv. druhé fronty na Balkáně: smyslem bylo vylodění Britů a Američanů na Balkáně a jejich průlom frontami na sever tak, aby přehradil cestu postupující Rudé armádě. To v sobě neslo samozřejmě nebezpečí domluvy Němců a Britů, podobné právě té smlouvě, kterou uzavřel s Němci o Řecku s možností společného protisovětského postupu v novém poválečném období, pro které by byly zachráněny hlavní síly Německa jako protisovětského spojence. Pro tento plán samozřejmě nemohl získat Stalina, ale nepodařilo se mu získat ani Američany. Protože Británie byla vždycky fascinována možnostmi rozvracet evropskou politiku právě z pozic balkánských, realizoval tedy aspoň náhradní plán řecký. Když domlouval se Stalinem demarkační čáru dotyku armád po porážce Německa a tím také sféry velmocenského vlivu, vymínil si "osvobození" Řecka Brity, a tedy i Řecko jako svou vlivovou sféru. Stalin s tím souhlasil, a Churchil tedy mohl jednat: rozhodl, že v Řecku bude obnovena monarchie a že odpor proti ní bude zlomen ( odporoval tomu nejenom odboj komunistický, ale i buržoazní).

Tato churchilovská pacifikace Řecka měla pro Řeky katastrofální následky. Rozpoutala to, čemu se v dějinách Evropy běžně říká - občanská válka v Řecku. Ve skutečnosti to byla britská okupace, která si formami útlaku a krvežíznivé brutality nezadala s okupací nacistickou, a v některých směrech ji předčila. Její vliv na evropské dějiny a dějiny světové byl dalekosáhlý a prosadil se jako faktor působící po následujících 3O , 4O let.

Britové se stali nenáviděnými okupanty: nejdříve sami, a později za kolaborantské spolupráce se skupinami řeckých monarchistů rozpoutali neslýchaný teror. Popravy, veřejné šibenice na náměstích měst a návsích, vystavené uřezané hlavy odpůrců okupantů a monarchie, koncentrační tábory na pustých bezvodých ostrovech, vypisované odměny v tvrdých valutách za přinesené uřezané hlavy, pouliční boje a přepady okupantů a monarchistických militantů, trestné výpravy do vnitrozemí - to všechno se stalo normou řeckého života.

Základem odporu se stali ti partyzáni, kteří po osvobození od nacistů sestoupili z hor a složili zbraně, městští ilegálové, kteří po příchodu Britů zakládali své legální politické strany, a které následně byly zahnány do nové ilegality. Legenda o pohoří Gramos a jejích hrdinech je neoddělitelnou součástí řeckých dějin, dějin bojů za svobodu.

Během čtyřleté války bylo zmasakrováno na sto tisíc řeckých vlastenců, přes padesát tisíc jich padlo v přímých partyzánských bojích, zejména na Gramosu. Vyvražděno bylo odbojové partyzánské vedení z bojů proti nacismu, legendami se stala jména Zachariades a charismatický generál Markos, tisíce dětí z partyzánských rodin bylo zachráněno před odvetným vyvražďováním v útulcích v Československu, tisíce v zemích dalších. Občanská válka v Řecku nebyla poražena, byla "odepsána", zrazena.

Když se ukázalo, že Churchil naložil na slábnoucí britský imperialismus příliš velké závaží, že Britové své imperium už neobhájí a tedy že nemají dost síly ( v roce 1947 se osvobodila Indie a hořela to všude jinde) na to,aby si nakládaly ještě další okupační a dobyvatelská břemena, přiskočil ochotně imperialismus americký: zrodila se Trumanova doktrína, už nestačil Marshalův plán, začaly pršet stamiliony dolarů nejen na Balkán, ale všude tam, kde bylo třeba korumpovat, kde bylo třeba vyzbrojovat kontrarevoluce, kde bylo možné pacifikovat osvobozenecká hnutí a stabilizovat nadvládu nad národy, které se chtěly osvobodit.

Ve všech serioznějších historických pracech o té době je význam Trumanovy doktríny zdůrazněn. Ale téměř v žádné se nezmiňuje její dramatická souvislost s krvavou okupací Řecka a řeckým národně osvobozeneckým bojem. A to samozřejmě ne na západě, ale také ( svým způsobem) na východě. Proč?

Proč? Protože pro "západ" je to jedna z nejhnusnějších kapitol jeho dějin, a pro "východ" je to důkaz toho, že tzv. mezinárodní souvislosti v jejích nejnegativnějších souvislostech nedokázal zvládnout se ctí, jak pro svou mezinárodní slabost, tak pro svoje vnitřní rozpory, které "ve jménu vítězství socialismu" socialismus poškozovaly, podlamovaly, devastovaly.

Stalin původně se zájmovou sférou Britů v Řecku souhlasil, zřejmě mu v té chvíli ani nic jiného nezbývalo. Když se ale po fultonském Churchilovu projevu ukázalo, že západ vztyčuje svou železnou oponu proti socialismu, začal boj Řeků podporovat. Ale když se dále ukázalo,, že Titova Jugoslavie nebude poslušným členem bloku podle Stalinovy představy a tedy je třeba ji z bloku exkomunikovat, začalo se jevit Řecko jako faktor bližší Jugoslávii než Sovětskému svaz ( zřejmě to ještě nebyla pravda, ale možnost příklonu tu byla), pokusil se řeckého odboje využít proti Titovi a když to nešlo, prostě jej odepsal. Jugoslávie, jako samostatný mezinárodní faktor musela začít lavírovat na pomezí socialismu a kapitalismu a nemohla si dovolit sólovou angažovanost v Řecku - pokud nechtěla následovat jeho osud. Udělala tedy totéž co Stalin. I ona je odepsala. Zbytky mezinárodně zrazené armády ustoupily do Albánie a rozptýlily se v emigraci. To se stalo v roce l949. V roce l95O vypukla korejská válka, studená válka si dál vybírala svou krvavou daň. Bývalá sláva a moc britského imperia vypelichala, Churchil svůj boj za jeho záchranu bezprecedentně prohrál a mohl se tak nejvýše starat o to, aby svou kultivovanou grafomanií vsugeroval dějinám velikost své dějinné role. Vůdčí roli světové kontrarevoluce bezpodmínečně převzaly Spojené státy.
Aby byl tento rozsáhlý řecký exkurs v našich souvislostech ospravedlněn, je nutné z něj odvodit tyto dvě pravdy:
l. V průběhu druhé světové války se definitivně provázaly mezinárodní souvislosti politické a mocenské tak, že žádná významnější lokální událost se nemohla neodrazit v širších mezinárodních souvislostech a žádná významnější událost na poli mezinárodní politiky se nemohla neodrazit (v někdy nepředvídatelných, a často absurdních dopadech) v lokalitách kdekoliv na světě, třeba u protinožců. Politika tak řádově za sto let dohnala ekonomické determinanty vzniku jednotného světového kapitalistického, který byl produktem ujednocení a přechodnou stabilizací světové koloniální soustavy. Tato skutečnost má axiomatickou hodnotu.

II. České a slovenské dějiny předešly tuto realitu o dvacet let ( dějiny Balkánu o třicet až čtyřicet), do let první světové války a doby Říjnové revoluce v Rusku. Všechny významné události našich dějin, všechny obraty, pády i vzestupy, od československého osamostatnění po "kolaps" z let 1989 - 1992 se odehrávaly v těchto přímých příčinných souvislostech, z kterých - obecně vzato - není úniku. Jediné, co je možné, je dovedně manévrovat v takto mezinárodně politicky a dnes už jasně světově vymezeném prostoru, asi tak jako to dokázal svého času Edvard Beneš. Je jasné, že pro malou zemi je tento prostor normativně menší než pro země velké a mocné, ale ani pro ně není otevřený libovolně a svévolně. V dialektických virulencích světové politiky se mohou prosazovat i síly nepřiměřené, ale aktivní, právě tak, jako není nikde zaručeno, že tlusté zadky světových supervelmocí sedí na svých místech neoblomitelně a už vůbec ne definitivně.
Československo - jeho kolaps a jeho souvislosti:
Jestliže příčiny československého "kolapsu" v listopadu 1989 nebyly bezprostředně ekonomické a určující, pak politické gesto, s kterým poslední politbyro KSČ hodilo osud země pod stůl, bylo výrazem nejen jejich zbabělosti, ale především neschopnosti odpoutat se včas od vůdčí role staré byrokratické Moskvy, neschopnosti připravit aspoň trochu přijatelné podmínky pro život země bez nich a bez jejich nepostradatelnosti. Tím byl otevřen prostor pro bezvýhradné prosazení vnějších vlivů a pohyb nejpravicovějších thermidoriánů

Vývoj od Churchilova Fultonu po vypuknutí korejské války dal vědět,že propuknuvší studená válka může přerůst kdykoliv ve válku horkou. Bodem zlomu byl rok l947, kdy moskevské vedení odtroubilo revoluce ve Francii a v Itálii jako revoluční akty přesahující možnosti revolučního socialismu Těžiště přímého revolučního postupu se přesunulo do Číny, Indie a odtud do celé jihovýchodní Asie.

Dimitrovova ( a rovněž Titova) koncepce balkánské socialistické federace ( i když nevysloveně) předpokládala obdobné federativní uspořádání východní Evropy. Tak by vznikly nejméně čtyři federativní socialistické svazy ( sovětský, balkánský, východoevropský a čínský), jako celek mocné, ale nikoliv jednotně vedené. To odporovalo představě Stalinova vedení o možnostech účinného řízení obrany světového socialismu jako socialistické soustavy, ale i o silových možnostech obou vznikajících protikladných světových táborů. Koncepce socialistických federací padla, Dimitrov se musel podřídit a Titova Jugoslávie byla vyhnána ze socialistického táboru jako rušitel jednotné kázně. Zvítězila koncepce jednotného "světového štábu revoluce" v Moskvě. Odklon od jednoty, i náznaky možnosti odklonu se trestaly. Takto pragmaticky založený faktor vývoje, jehož historické zdůvodnění lze ( při zvážení poměru sil mezi tehdejším kapitalismem a tehdejším socialismem) i historicky objektivizovat, se stal trvalým, faktorem obecných podmínek života socialistických společností až do listopadu l989, až do rozpadu Sovětského svazu.

K odpovědi na položenou otázku: Vedoucí role Sovětského svazu se podepsala na celých dějinách socialismu od roku l947 do roku 1989 - 1992 a byla prosazována stejně rozhodně a nekompromisně i při likvidaci jak Sovětského svazu, tak socialistického tábora jako celku. Jedinou silou, které se podařilo z tohoto vlivu vymanit již v průběhu vývoje socialistické soustavy byla Čína.
Ne nedůležitá historická epizoda:
Když se v roce l957 sešla v Moskvě mezinárodní porada komunistických a dělnických stran zemí socialismu, položil v plen porady Chruščov otázku: má nadále trvat vedoucí roli Sovětského svazu? A byly to československá a čínská delegace, které na poradách prosadily, že vedoucí role Sovětského svazu má pokračovat a trvat. Byl to důležitý historický okamžik - jednalo se o strategii dalšího, poststalinského vývoje. Československá delegace to považovala za svůj velký, diplomaticko-stranický úspěch.
Ptáte-li se na předlistopadový systém v československých podmínkách zřejmě dále platí:
Socialistické Československo se nemohlo vyvázat z plné závislosti na vnějších podmínkách: ta provázanost nespočívala pouze v příslušnosti k socialistickému táboru. Od rozpadu světové koloniální soustavy a zejména pak od roku l968 ( a nejenom kvůli událostem v Československu) se jasně ukázalo, že svět směřuje k nové jednotě, a že tento proces lze sice brzdit, ale nelze ho zastavit. Socialismus neměl od roku 1963-4 odpovídající strategii tohoto přechodu ( v dalších létech už jenom doznívalo bujaré chruščovovské odhodlání vybudovat komunismus v reálném čase v soutěži s kapitalismem) a ani vážně nejevil snahu takovou strategii domyslet. Vládnoucí státně byrokratická vrstva - jejíž hlavní částí byla stranická hierarchie - se točila v kruhu starých a překonaných revolučních frází a v nadčasových nebo mimočasových komunistických příslibech, které měly čím dál tím méně společného se současnou realitou. Politickým mravem doby se stalo brát na vědomí (rostoucí) sílu kapitalistické soustavy a mátožně jí oponovat a normalizovat - to jest zakonzervovávat - současnost tak, aby co nejvíce odpovídala vzpomínkám na slavné revoluční doby a ospalosti stárnoucích starců.

Socialismus začal žít jako uzavřený systém, který se otevíral více směrem k oblastem bývalých kolonií než směrem k rozvinutým zemím kapitalistickým. Nesporný fakt nejrůznějších forem bojkotu, kterými kapitalistické země obšťastňovaly země socialistické a kterými podlamovaly jejich možnosti ekonomického a technologického rozvoje - vyvažovaly země socialistického tábora ideologicko-propagandistickým mentorováním západu i celého světa o tom, co pravověrný socialismus je a co socialismus není. Což znamenalo, že kromě socialismu pravověrného žádný jiný ani neexistuje, ani existovat nemůže. Tohle trapné soužití dvou světů bylo možné proto, že oba protikladné světy na sebe mávaly atomovými klacky, dostatečně tlustými, aby zničily celý svět. Pokud existovala jaderně válečná rovnováha sil mohlo takové mírové soužití dvou protikladných společenských systémů pokračovat třeba do nekonečna. Starci v Moskvě si včas nevšimli, že jaderný monopol se začíná rozpadat, že jadernou bombu si za krátký čas může pořídit kde kdo. Všimli si toho mladíci - reformátoři , kteří je v roce l985 vystřídali... Ač mladší, jako byrokraté byli stejně staří a podle toho to také dopadlo. Starci v Praze nebyli zdaleka tak staří jako ti moskevští. Ale v tělech ještě nezchátralých zchátral intelekt a kdysi tak bujarý dogmatický duch.
Obecně k otázce "kolapsu předlistopadového systému" (ve smyslu vámi kladené otázky):
Zredukovat příčiny pádu socialistického systému - jak vznikal od Říjnové revoluce a vyvíjel se až po svůj rozpad v letech 1989 - 92 včetně jeho blokového uspořádání - na ekonomické příčiny prostě nelze. Samozřejmě chápu, že pro mnohé marxisty je lákavé a dokonce přirozené vnímat ekonomické příčiny jako rozhodující, protože to odpovídá "konec konců" našemu filosofickému přesvědčení historických materialistů. Jenomže zřejmě právě tady by bylo více než zdvořilé vzít vážně na vědomí Randsdorfovu teorii zprostředkování a aspoň se pokusit o aplikaci, když ne o samostatnou myšlenkovou práci. Příčiny systémového kolapsu byly bezprostředně a veskrze politické, z pozadím ideologického zmatku a teoretické nemohoucnosti. A v soustavě těchto politických příčin se vliv vnějších činitelů prosadil jako vliv rozhodující.
Pokud jde o Československo:
Politický systém v ČSSR zamrzl na úrovni normalizace z let 1969 - 72, komunistická strana se už nevzpamatovala z kádrového masakru v roce l97O a dostala se ( opět, jako v padesátých létech, i když v mírnějších represívních formách) plně pod vliv a řízenou kontrolu státního aparátu. Vedoucí struktura komunistické strany definitivně splynula se státem, stranické aparáty se neodlučitelně provázaly se státním aparátem.Místní samospráva generovala jistou míru demokratismu, ale čas od času byla decimována centrálně řízeným "bojem proti lokálnímu patriotismu" a reorganizačními zásahy. Podniková sféra, kde se nejvíce projevoval význam generační a vzdělanostní obměny, se snažila vymanit z centralistického sevření vlastními iniciativami a společenskými nabídkami experimentů, které měly prokázat produktivitu socialistických řešení a "probojováním" rozumných aplikací vědy a techniky aspoň na místní úrovni s ambicí prosadit se do celostátního plánu. I celostátní plánovači bojovali za rozumné - všichni za něco bojovali, ale nebylo jasné proti komu vlastně, protože každý, kdo vykřikl, že proti neschopnému vedení společnosti dostal vzápětí po hubě. Ovšemže právem, protože i to vedení rovněž za něco a proti něčemu bojovalo. A když někdo i z toho vedení hlesl, že vlastně proti blbému vedení v Moskvě, dostal svůj díl taky a letěl, protože kontrolní vnitrostranický systém jakožto systém státní si nevybíral a týkal se všech. Vypadá to, že nikdo nebyl vinen? Samozřejmě že byl.

Československé vedení se zcela a bez výhrad ztotožnilo s normalizací a tak zvanou porážkou pražského jara a nekompromisně na této pozici setrvalo. Biblí normalizačního marxismu leninismu se stalo tak zvané Poučení z krizového vývoje z let 1968 - 69, dokument okamžitý a improvizační, kterému pak byla přisouzena trvalá platnost. Co se ale zasunulo do nepaměti byla Rezoluce o jednotě strany, přijatá prakticky současně s Poučením, a která se stala mohutným kyjem proti všem, kdo by proti normalizaci jen hlesli. Jestliže v Poučení se autorovi podařilo slepit kompilát ze sto dvacet let starého komunistického Manifestu komunistické strany a z obžalovacího spisu proti revizionistům ve straně a kontrarevolucionářům jak ve straně tak mimo ni, pak v Rezoluci o jednotě došla nového a definitivního naplnění rezoluce z onoho sjezdu ruských komunistů, která ještě na sklonku života Leninova zakázala činnost stranických frakcí a frakčního boje ( v boji proti dělnické opozici a ve svých důsledcích proti vlivu Trockého), která byla de fakto a původně rovněž dočasným opatřením, ale která zůstala trčet v dějinách bolševiků jako opěrný maják Stalinovy cesty za despocií kultu osobnosti a popravčí dokument v pozdějších vražedných procesech proti starým bolševikům. Jako v tak mnohém, tak i v Poučení i v Rezoluci o jednotě se mrtví chopili živých, aby umrtvili dějiny a nedovolili jim dýchat.

V tak zvaném normalizačním vedení strany, a to znamená také ve vrcholné státně byrokratické hierarchii už federativní Československé republiky, byla jediná skutečná osobnost - Gustáv Husák. A to jak politicky, intelektuálně, tak i mravně. V tomto smyslu je nepodstatná snaha jak zprava tak zleva tuto osobnost zlehčovat. Husákovi se podařilo, přes odpor všech vyvést zemi z neštěstí vojenského obsazení - a to bez koncentračních táborů i bez přímých fyzických represálií, tedy bez nebezpečí, která reálně hrozila a jež - jako alternatívy okupačního řešení byla reálně ve hře. Heslo, které razila spojená síla sovětských, německých i československých dogmatiků - "40.000 revolucionářů a 40.000 kontrarevolucionářů" v Československu! - nebyla jenom zastrašující propagandistická floskule dogmatiků, ale reálná koncepce, která ještě v podzimu l968 byla jednou z možných variant vývoje, a jako taková už byla zejména východoněmeckým tiskem uváděna do společenského povědomí a drážďanskou tiskovinou Zprávy už více méně vážně akceptována. Cena, za kterou Husák toto nebezpečí kompenzoval - totiž kádrový prověrkový masakr 450.000 především českých komunistů včetně jejich masového existenčního postihu - byla cena vysoká, ve statisíci případech až neúnosně vysoká. Ale nedala se srovnat s hrozícím nebezpečím fyzických likvidací a masových koncentračních táborů. Dnes to lze třeba i bagatelizovat, konečně jako všechna minulá historická nebezpečí, ale od reality doby z let 1969 a 7O to odepsat nelze.

Někdy skutečně vyvanutí psychologické situace doby dokáže neuvěřitelně posunout historická fakta a jejich souvislosti. Tak i ono dnes periodicky využívané a vlastně zneužívané vystoupení Husákovo na dubnovém plénu ÚV KSČ, kterým hrozí "všem" kdo nepřijmou realitu doby a linii jeho vedení, je dnes využíváno jako důkaz jeho agresivity proti národům Čechů a Slováků, tedy proti lidu. Ve skutečnosti hrozba v něm obsažená byla zaměřena proti dogmatikům té doby (proti konzervativcům), kterým tu dával jasně najevo, že jeho koncepce přechodu do normy politického života se prosadila, a že je to on, za koho se v té situaci postavilo z nedostatku jiných domácích osobností moskevské vedení. Pokud někoho zastrašoval, pak to bylo Biľakovo křídlo, které se ukázalo i v očích Brežněva a jeho druhů tak neschopným a tak servilním, že nebylo schopno nabídnout jinou alternativu vývoje než byla ona katastrofická koncepce 40.000, a kterou si - jak se ukazovalo - vymysleli lidé očividně poměrů v Československu neznalí. Ale punc celoživotního antisovětského revizionisty tím z Husáka sejmut nebyl, a tak se dál rozvíjela oblíbená hra mocenských byrokratů - podpora nátlakových skupin proti tomu, koho veřejně a s líbeznými polibky podporovali. Tlak na Husáka byl soustavný, nemilosrdný a trval půldruhého desetiletí. Jeho součástí a rovněž výsledkem byla Husákova koncepční neschopnost vymanit československou společnost z důsledků onoho kádrového masového postihu z roku 1970, narušit onu skálopevnou všeplatnost Poučení z krizového vývoje, nejen otevřeně, ale především aktivně přijmout a prosazovat do praxe zužitkovatelné principy teorie vědecko technické revoluce, prostě se včas zbavit zátěže biľakovského dogmatického a servilně promoskevského uskupení. Prostě toho člověka utahali tak, že ani nebyl schopen odejít, po prvních létech toho konfliktu přestal používat ilegálních propojení, která byl zvyklý první dva tři roky schopen používat, učinili z něj osamělce. Když pak za nejasných okolností zahynul jediný člověk, který mu ještě zůstal, jeho druhá žena, zůstal úplně sám: a nikdo mu nikdy nevyvrátil podezření, že smrt jeho milované ženy nebyla politickou vraždou namířenou proti němu. Pokud máte pocit, že tu píšu o tragedii jednoho člověka, anebo pokud si myslíte, že tohle se mohlo stát jenom za "zločinného systému" v podmínkách byrokratického socialismu, prostě se mýlíte. Tahle historie je běžnou historií manipulace s člověkem, který se propracuje svým vlastním úsilím a svou kvalitou do vrcholné pozice a který začne prosazovat ta předsevzetí, která ho od mládí neopustila a z kterých nevyvanul dech ušlechtilých mladických odhodlání - a který se srazí s reálnou silou ovládající dobu a prosazující nejmocnější dobové zájmy. Současná doba je takových příkladů plná. Příklad ano, poučení ano, memento mori toho času.
Ještě k sepjetí vnitřních a vnějších podmínek.
K filosofickým fundamentům thermidoriánů.

Počátek konce nenastal Chartou 77, počátkem konce byl protokol Helsinské konference, a neschopnost naplnit její třetí koš. Zůstane záhadou, co si vlastně mysleli moskevští šéfové , když ten protokol podepisovali. Nejspíš nic. A nic také neudělali. Každopádně prohráli šanci demokratizovat socialismus, který pro rozvoj skutečné socialistické demokracie byl připraven a způsobilý. Nezpůsobilé bylo vedení, mělo svých vlastních starostí nad hlavu. Když už to skutečně dál nešlo, nastoupila garnitura připravená Andropovem. Vnitřní selekcí z ní vyšla vítězně svatá trojice perestrojky - Jakovlev, Gorbačov a Šavarnadze. Jsou to zrádci nebo jen blbci? Zřejmě obojí. Pohrdnutý ideologický tajemník ÚV, kariéristický stranický aparátník a gruzínský generál KGB, převzali zřejmě Jakovlevovu ideologicky dialektickou představu o řešení rozporu, která se ještě objevila v protokolech XVII. sjezdu KSSS: její svérázná dialektika spočívá v tom, že rozpor lze řešit tím, že se jedna z jeho stran zruší. Materialistické dialektice marxovské to sice odporuje, zato je to blízké Stalinovu logickému přepisu. Paradoxní je, že tato varianta je prakticky uskutečnitelná - primitivními válečníky : rozmlátíš-li nepřítele, opanuješ bojiště ty a zmocníš se jeho prostoru. Zvítězíš-li tedy, on přestane existovat a ty jsi "vyhrál" rozpor. Jakovlev ( předpokládám, že on) na to šel rafinovanější Kutuzovovou metodou, která se chtěl nechtě vyplatila i Stalinovi ( poté, co hazardérsky vystavil Sovětský svaz v roce l941 zničení): my nejen neustoupíme, my se prostě sami zničíme, a kapitalismus bude muset vletět do uvolněného prostoru a tady se sám zničí. V pozadí takového předpokladu je stará historická zkušenost - dobyvatelé přebírají dříve nebo později kulturu porobených, a tak poražení vítězí nad vítězi. Problémem takového řešení je, že v případě porážky sociální revoluce nedochází k ničemu jinému než k regresu, k restauračnímu procesu, v uvolněném prostoru se probouzí k životu už překonaná minulost, všechna ta zpátečnická havěť kontrarevoluce.

Přirozeně: je-li revoluční proces fixován objektivně rozhodujícími faktory , musí dojít k utváření nové revoluční situace. Na tohle myslel zřejmě Lenin, když ( v čase ohrožení revoluce a u vědomí toho, že revoluce dělá neodpustitelné chyby) dodával revolucionářům optimismus: revoluce je objektivní proces, pracuje metodicky a začíná vždy znovu, i poražena, začíná znovu. Ale když bylo skutečně zle, věděl velice přesně, že revoluce (jakkoliv je objektivním procesem) je nesena revolučním subjektem, revoluční vůlí, revoluční odpovědností: jestliže se necháme porazit, běsnící bílá chátra nevyvraždí jen nás, ale zmasakruje vinné i nevinné, lidské ztráty narostou do obludných rozměrů. Tak - dodejme - jak to udělala hnědá chátra v Německu poté, co se jí podařilo porazit německé komunisty jako mezní garanty demokracie a humanity. Nejde tedy jen o t o, že se revoluce stejně prosadí, ale za jakou cenu se prosadí, a kdo tu cenu bude platit.

Porážku a sebeprofanaci socialismu jako garantujícího systému jsme nezaplatili my, i když se našim pracujícím lidem také daří hůř, ale hlavní cenu zaplatila Afrika a miliarda lidí, která v bývalých rozvojových zemích umírá hlady a na vyvražďování, protože tu není ucelená síla, která by byla schopna aspoň zbrzdit jejich vykořisťování. Pokud chcete říci, že za to přece mohou imperialisté, finanční kapitál, Mezinárodní měnový fond a Světová banka, Bush a jiná hlavatá zvěř, je to pravda jen z menší polovičky. Zbytek té pravdy a odpovědnosti za ni padá na nás - komunisty, protože jsme nedokázaly využít revolučního potenciálu světa, potenciálu, který se nám nabízel, a - protože jsme prohráli. Pokud si tohle neuvědomíme my, kteří jsme tu zbyli a kteří máme přenést zkušenost minulosti do budoucnosti, nemáme tu vlastně co dělat. Přicházejí jiní a mladí a dříve nebo později pochopí o co šlo a tedy i o co jde. O co jde rovněž - jde o čas. O nebezpečí dalších ztrát a utrpení. Je rozumné a potřebné abychom se dokázali chovat ke své vlastní minulosti stejně bezohledně kriticky jako jsme schopni se chovat ke zhovadilostem současnosti za kterou právě bezprostředně nezodpovídáme, ale která čeká na naše kritické zhodnocení minulosti, protože svět to pro svůj další vývoj potřebuje.

A 3 (otázka 5.) Znamenal listopad 1989 hluboký regres, nebo přinesl i nové možnosti?

Stará čínská dialektika, dialektika zápasícího červeného a zeleného draka, sil jang a jin:
Čínská monáda vypovídá o tom, že i při plném vítězství jednoho z draků, zůstává v zeleném draku skryto zárodečné znamení červené a ve vítězném draku červeném znamení zelené. Jako předznamenání příštího převratu rozporu, jako předznamenání nového rozporu. Nedostatečnost je v tom, že vývoj se tu děje v kruhu, jako střídání zimy a léta, nebo jara a podzimu. Nedochází tu ale nikdy k úplnému pohlcení jedné stránky a rozporu druhou stránkou. Zobrazení pohybu ve spirále je a si lepším obrázkem, ale zase jen obrázkem. Hegelova abstraktně nebeská a marxovská uzemněná dialektika vypovídá nejen o boji protikladů, ale hlavně o způsobu jejich překonání. Protikladné síly se poměřují, negují se navzájem, jedna z nich převládá, neguje druhou , ale tím se rozpor neřeší, tady se vývoj začíná točit v kruhu. Skutečným řešením rozporu je až ta druhá fáze negace, ona negace negace, kterou Stalin neuznával a neměl proto rád ani Hegela, který si takové nelogické nesmysly vymýšlel. Jenom že právě negace negace je teprve pořádným začátkem dialektiky. Proč? Protože nejen společenské procesy mají nejen dvě strany rozporu, ale obvykle mnoho rozporů, uzle a chumáče rozporů, a protože vedle obecněji platných rozporuplných jevů a jejich obecných dialektických zákonů a podřízených zákonitostí, existuje také dialektika jednotliviny a neopakovatelné jedinečnosti. A ty hledej a nacházej dialektiku toho jednotlivého, nebo toho jedinečného, vedle dialektiky abstraktního pohybu také dialektiku to ho konkrétního pohybu. Samozřejmě, děláme vědu, a proto si to zjednodušíme: najdeme a definujeme hlavní nebo základní rozpor, na příklad hlavní rozpor dané epochy, od kterého jsou všechny ostatní jako rozpory podružné odvozeny a mu podřízeny. Takovým kardinálním rozporem je rozpor mezi prací a kapitálem, nebo mezi buržoazii a proletariátem. Konečně, tak to řekl táta Marx, a tatík Lenin to potvrdil, i když to už udělal trochu složitější pro podmínky imperialismu. Zato strejda Stalin to viděl jasně: rozpor mezi prací a kapitálem, rozpor mezi proletariátem a buržoazií, rozpor mezi imperialismem a socialismem - to všechno se zauzlilo do rozporu mezi mocenskou silou bloku socialistického a bloku kapitalisticko - imperialistického, a jeden z těch bloků musí vyhrát. Bude to socialismus až se změní v komunismus, ovšem komunismus, který si ponechá pro další potřebu i stát. Tahle pravda platila sedmdesát let,nebo také sto, nebo také sto padesát let, to podle toho, kde chcete umístit začátek toho velkolepého pochodu dějinami. Až poté, hodně poté, přišel malý hajzlík Jakovlev: život byl příliš složitý a času pro jeho slavné prožití málo, proto bylo třeba redukovat i tu Stalinovu redukci. Podrazíme to všechno, když dobrovolně prohrajeme vyhrajeme všechno. Jde jenom o to, jak prohrát, ostatní se uvidí. Nejlepší thermidoriáni jsou ti, co to mají zabetonované i filosoficky.

A tak si žijeme čas restaurace. Blaze boháčům, trudně chudým. Protože podrazit takto naformulovaný rozpor ( a najít a mít k tomu také silové prostředky) neznamená nic jiného než pád do minulosti. To se samozřejmě nedalo nic jiného dělat. Anebo dalo? Co když - například - od takových, dejme tomu šedesátých let už nebyl základním rozporem rozpor mezi kapitalistickou a socialistickou soustavou, co když se motivační rozpor pro budoucnost určující přesouval z vně tradičních rozporů do vnitřního světa socialistické soustavy, do socialismu samého: co když už hlavním rozporem epochy ( právě že už ) byl rozpor mezi socialismem a socialismem, rozpor mezi oním vulgárním a despotickým socialismem ( Marx v Ekonomicko filosofických rukopisech říká "komunismem") a mezi socialismem ("komunismem ") humanistickým a demokratickým? Všelijak reflektovalo tento rozpor minulé století: marxismus - leninismus a reformismus, dogmatismus a revizionismus, stalinismus a trockismus, konzervatismus a progresivismus, ale také rozpor mezi socialistickou společností industriální a projektem socialismu vědecko technické revoluce, rozpor mezi socialistickým byrokratismem a socialistickým demokratismem, miliony úchylkářů a miliony pravověrných. Svatá gorbačovovská trojice se ochotně chopila odpovědnosti. Je divné, že chodí mezi lidmi. Co by si tak zasloužila? Nejlepší bybylo postavit je do průvanu dějin a nechat v něm ty mumie uschnout. Jenomže to nedělá ani šaría, takže něco takového přece nemůžeme udělat ani my, to dá rozum. Nechme je být, ať si to s nimi vyřídí dějiny.

Jsou více než zanedbatelní. Ale zanedbatelné není: Jak vypadá základní, hlavní rozpor doby v čase současné restaurace? A jak jej řešit. Vystačíme s rozporem mezi prací a kapitálem, mezi buržoazií ( třeba sebebohatší ) a proletariátem, mezi socialismem a kapitalismem? Je hlavním nebezpečím americká despocie fašistického typu - anebo neschopnost řešit rozpor mezi socialismem a socialismem: může prostě odumřít, jen tak, i poté, co se už jednou v dějinách vyjevil? V jakém stavu je vlastně lidská společnost z hlediska jejího procesu zespolečenšťování. A z hlediska stavu a možností materiální produkce a subjektivně lidské sebereprodukce? Je zásoba vědeckých potenciálů dostatečná k přechodu do vyšší vývojové fáze společenského uspořádání. Jak daleko je explozivně se rozvíjející věda na své cestě k jediné vědě - vědě o člověku? Je to tak velký historický nesmysl myslet si, že v době restaurace je nejvýhodnější doba k promýšlení teoretického realizačního projektu přechodu ke komunismu? Co nám v tom brání? To, že ve světovém měřítku vládne hyperburžoazie a v měřítku lokálním lumpenburžoasie? No a co. Nebo strach z toho, že nám někdo řekne, že jsme utopisté. No a co. Nebo, že máme pracovat trpělivě, od člověka k člověku. No a co: co když od nás očekávají lidé o které nám jde především právě to, že budeme vědět co je konkrétně třeba dělat proto, abychom se nemotali v minulosti. Ani v naší, ani v té kapitalistické.
Thermidor a regres a nové možnosti po roce 1989.
( Osobní sdělení:)
Předpokládám, že víte : podle mne nešlo o kolaps, ale o thermidor. Předpokládám dále, že pro to mám pevnou oporu v dějinách revolucí a v teorii revoluce. Když jsem svou studii přednesl na velkém fóru Ekonomického klubu a v několika menších shromážděních, nenašel jsem oponenta kromě jednoho fóra, kde to obhájit - z několika dobrých důvodů - nešlo. Věcně vzato, nemám důvod svůj názor měnit, a - pokud to někoho zajímá - tak zájemcům doporučuji, aby si text nalistovali v internetových NEnovinách .

Samozřejmě vím, že mnohé z toho je třeba dovysvětlit a dopracovat: tak navržená periodizace vývoje socialistické společnosti v Československu byla jenom bodově vyznačena, ale ne ještě po periodách definována. Snad se k tomu někdy dostanu. Ale na takových poznatcích, jako je "socialismus, který se stal, byl prostě socialismus" - na těch trvám a snažím se je také zdůvodnit (viz výše i v tomto textu). Pokud tomu chcete říkat první historický pokus, tak pochopitelně můžete, ale vězte, že se tím dostáváte do svízelné situace při úvahách o současnosti, ale zejména při prognózování. Pochopitelně,že v devatenáctém století by Marx musel považovat za holý nesmysl úvahy o " vítězství socialismu v jedné z nejzaostalejších zemí světa" jakým tehdy Rusko bylo, a konec konců to bylo i v pozadí jeho konfliktů s Bakuninen i jeho výsměchu nad šlechtickým socialistou Gercenem. Jenomže Leninovi se to stalo: v obrovských rozlohách druhé největší světové koloniální despocie a po nenaplněné představě o pří mém počátku světové revoluce. Prostě socialismus byl takový, jaký se stal: zboural světový koloniální systém a rozvinuté státy západu hnal do nevyhnutelné reality sociálního státu - i když za ( jakoby) plné existence zbožně peněžních vztahů. Ne staré sociálně demokratické hnutí, ale fabiánský socializmus, který se sociálních demokracií postupně zmocňoval, ten sociální stát zřizoval, jako ústupovou formu před nástupem dravého. vulgárního a despotismem poznamenaného socialismu východního. Komu se to nelíbí, ať si jde stěžovat, ale těžko říci komu. Polarita těch dvou socialismů je realitou tohoto času a zřejmě tvoří výchozí bod základního obsahu vývoje lidské společnosti pro 21. století.

Chápu, že může působit nezvykle, když mluvím o více thermidorech, o dvou ( Stalinově a Gorbačovově, nebo sovětském a světovém, nebo zase o československém - když přece víme, že ten francouzský, ten pravý a správný byl jen jeden a dost. Pokud máte pochybnosti, podepřu vám je publikovanou autoritou, kterou sám uznávám. Jaroslav Krejčí vydal komparativní studii o řadě vybraných revolucí, kromě jiného o české revoluci ( jde o revoluci "husitskou" a je zásluhou tohoto Krejčího, jak s českým dějinným materiálem pracuje - husitství je mu českou revolucí se všemi základními revolučními atributy srovnatelnými se všemi ostatními významnými revolucemi, navíc revolucí, kterou začíná evropský novověk), ale také samozřejmě revoluci francouzské, ruské a dalších, např. i turecké. Tento Krejčí, který svou studii vydal v emigraci a který prý je syn protektorátního kolaborantského ministra Krejčího kdysi lidovým soudem odsouzeného, i když volí svůj vlastní terminologický a pojmový aparát - např. endogení a exogení revoluční procesy a j.pod. - nedělá hanbu marxistické teorii revoluce, i když to neinzeruje a asi o to ani neusiluje. Ale jeho fázování revolučních procesů, práce s historickým materiálem, jeho periodizační analýza a komparativní hodnota toho všeho je pozoruhodná. Jakkoliv je Krejčí důkladný při fázování vývoje po restauračním zvratu ( restaurace, stabilizace, konsolidace a d.), thermidor pomíjí a tedy ani nesrovnává. Zřejmě je to tím, že mu právě v tomto momentě uniká ono třídní " drama " , kterým thermidor je: protože právě tady, u kulatého stolu thermidoriánů se pod deskou stolu setkávají spiklenecké a vyčerpané ruce bývalých nepřátel na život a na smrt, ono setkání připravené chybami revoluce a politickými šejdíři z obou stran. Podstatou thermidoru není kolaps revoluce, revoluce kolabuje právě thermidorem : ta část elity revoluce , která se vedení revoluce zmocnila, a která se unavila snahou stát se novou třídou podle starého předrevolučního střihu a zjistila, že i když už třeba revoluce degeneruje, přesto ji onu třídní proměnu neumožňuje - se nakonec domluví s kontrarevoluční protistranou. Splyne s ní, za slib takového splynutí jí předá moc. Jde o reálný třídní proces, jehož morálkou je samozřejmě zrada.

A je samozřejmě jasné, že k tomuhle se nechce nikdo hlásit, proto se vymýšlejí miliony důvodů proč to bylo nezbytné, mravné a osvobozující. A dobře nevychází ani ta strana revolucionářů, která se přímo na thermidoru nepodílela, protože právě na ní buď skutečně visí vina za nezdařená revoluční úsilí ( to obvykle), anebo je na ni taková vina vržena (i to se stává). Nejobvykleji ale je stigmatizována tím, že nebyla schopna věc revoluce v rozhodující chvíli ubránit a třeba ani vůbec nebránila. A tak všichni dohromady mají dost dobrých důvodů k tomu, aby odmítli "představu", že právě jejich revoluce byla thermidorována. A stejně tak o to nemá zájem ani kontrarevoluce, protože jakýpak thermidor, když to přece - a to přece všichni vědí! - bylo jejich vítězství. Thermidor se stal, ale jeho historické uznání bude ještě nějaký čas trvat. To že byl Stalinův thermidor ( s přechodovými důsledky zmaloměšťáčtění sovětské elity a tím k provalu směrem k socialistickému maloměšťáctví). To že byl světový thermidor, upečený na válečných lodích ve vodách u ostrova Malty, ve vodách prý tak bouřlivých, že se ani pořádně nedalo jednat. To že byl sovětský thermidor aranžovaný jako povstání Janajevsko - Gorbačovské na jedné straně a frazérské povstání Jelcinovsko - prostituční ( s alegorickým výstupem na tank, tolik připomínající Leninův návrat do revolučního Ruska v dubnu 1917). To že existoval kulatý stůl v Polsku i Maďarsku, a že se stala rumunská vražda manželského páru místních socialistických despotů ( tedy vražda a ne poprava, a vraždili přece nejbližší spolupracovníci vražděných, tedy - snad - jejich nejbližší přátelé, tedy rovněž despotové ). Stal se také listopad v Československu, a další události. Až po takového prodejného kabrňáka jakým je jistý Djindjič - to všechno jsou historická fakta, jejichž souvislosti historiografie jednou bude přetřásat a natřásat. Co ale bychom měli vědět už dnes: thermidor, přes jeho oprávněně špatnou pověst, je součástí revolučního procesu, a dokonce i restaurace je takovou součástí - není to jenom nástup, nebo znovunástup chtivě hladové lumpenburžoazie nebo prostě jenom lumpen, chtivých po neopakovatelné příležitosti kořistit. Je to také čas ústupových bojů při obraně dosažených sociálních vymožeností, prověřování nosné síly revoluční myšlenky v té nejnepříznivější situaci, čas obnažování morálních kvalit i amoralit, čas měření sil a přípravy nových dějinných expanzí. Je to báječná doba pro tu nejvážnější práci v nejmizernějších možných podmínkách.

Je to obrovská věc: všechno je v pohybu. Bohužel - i bída.
Regres a nové možnosti (porovnání)
Nezlobte se nebo se zlobte, ale otázka je položena špatně. Poslouchejte: "Znamenal listopad 1989 hluboký regres nebo přinesl i nové možnosti? " Odpověď je obsažena už v otázce, protože se na ní nedá odpovědět jinak než: Listopad znamenal hluboký regres, ale přinesl i nové možnosti. Kdybych položil takovou otázku, zlobil bych se sám na sebe. Takhle se ptají ty spolky pro výzkum veřejného mínění, které vědí jaká má být odpověď. Kladení otázek je filosofická disciplína, a radikální se stává teprve otázkou řádu "proč" ( Plechanov). Listopad nepřinesl nic jiného, než že spláchl neschopnou garnituru komunistickou a k moci vynesl garnituru havlovskou. Ověřilo se staré pesimistické pořekadlo, že nové je horší starého. Když Havel ještě poskakoval ve starém vytahaném svetru mezi svou hospůdkou na nábřeží ( tuším "Na rybárně") a mezi Laternou magikou a připravoval se na volbu presidenta, kterého dělat nechtěl ( ale běda každému kdo by se postavil do cesty jeho americko - německému předurčení ) , přichytil ho redaktor televize s prostinkou otázkou: A co budete pane Havle dělat až budete zvolen presidentem, jaký máte program? Génia to přivedlo z míry jenom na chvilku: To není problém, na to budeme mít poradce, oni nám poradí. Koho například pane Havle? Takových je dost v emigraci, oni se vrátí. Kdo například pane Havle, nedal si pokoj redaktor. Kdo například? Například pan Tomáš Baťa, to je velký odborník. Baťa se vrátil, ale měl své oprávněné zájmy. Jenomže fabriky zpátky nedostal - tak ochladl. Byla to velká sprosťárna - o to větší, že vlastně postihla i Havla. Cožpak není Havel vnukem pana ředitele zlínských podniků rodiny Baťů, dědečka Vavrečky? Zato kníže Schwarzenberg dostal zpátky všechno a ještě dost navíc a ještě k tomu dělal kancléře presidentské kanceláře ( dokud nedostal majetek on, ale také desítky dalších šlechtických rodů, jejichž zájmy pečlivě hlídal a protěžoval ). A poradci? Jenom Američanů je prý v Praze na 40.000, jeden lepší poradce než druhý. A což ti ostatní, co přijedou a odjedou, a co ti, kteří vůbec nemusí jezdit? A dělnická třída? To máš Jakeši z toho, že jsi sahal moc vysoko. Podívej se takový Havel: učil se mizerně, socialismus na něj byl tak zlej, že třikrát musel začít studovat vysokou školu ( chemicko-technologickou, technologicko ekonomického inženýrství a divadelní akademii můzických umění) a výsledek? Co ti Jakeši přineslo to, že ve škole jsi měl samé jedničky, že jsi byl vynikajícím dělníkem ve strojírnách Baťových závodů, jejichž jedním z možných dědiců byl jakýsi Vašíček Havel, že jsi byl tak dobrý pracant, že ti fabrika umožnila jako jednomu z tisíců vystudovat při práci strojní průmyslovku s řádnou maturitou, a to bylo v těch letech něco. A k čemu ti to bylo? Proč ses zaplétal za války s těmi valašskými partyzány, proč ses nechal zvolit hned po osvobození předsedou okresního revolučního národního výboru a potom to všechno ostatní? Proč ses prosím tě raději nepovaloval od rané puberty v Lucerna baru a nevyhlížel ze secesního nábřeží žádostivýma očičkama na Pražský hrad, proč ti už na dětském nočníčku neposadil táta na hlavičku svatováclavskou korunu, prozatím jenom takovou prozatímní? Tak to vidíš, a pak se nediv, že ti jacísi mládenci, kteří ten listopad také připravovali, nahráli trapné přeřeknutí a nešťastné prohlášení o osamělém kůlu v plotě. Ani oni totiž nevěděli, že to mluvíš o sobě, že už v to léto 1989 máš v kapse dopisy s demisemi všech členů předsednictva, které ti tam ukládali postupně od jara a při projevu na tom Hrádku už tam byl i ten poslední. I když reflektuji, že to bylo svého druhu poměřování mezi pracovitým dělníkem a jedním z pražských flákačů ( a kdo v tom povídání nechce anebo neumí rozpoznat krutou alegorii o vítězství flákačů nad dělnickou třídou - tomu není pomoci) - i když tohle beru na vědomí, přes to si uvědomuji, že jsi se tam "nahoru" neměl nechat vynést a v žádném případě tam setrvat. Měl jsi na jiné věci, měl jsi na vedení fabriky nebo na okresního funkcionáře, ale na fořta přes všechny komunisty - na to jsi neměl. Kdyby tak tohle poučení přineslo poučení pro všechny, kdo by snad i v budoucnosti chtěli spojovat své osobní ambice s revolučním hnutím, a neumí odhadnout své síly. Listopad sám přinesl to, že členové vedení nejmasovější komunistické strany se v rozhodující chvíli urazili na dějiny a na svou prokázanou neschopnost a hodili své mandáty pod stůl a šli si domů lehnout do postele. Následný prosinec přinesl to, že zbývající komunistické celebrity v republikovém parlamentu zvolili Václava Havla presidentem proti jedinému hlasu. To je třeba si připomínat, jinak není odpovědnost za regres restaurační doby úplná. A jinak ani poučení není žádné. Komunisté se nemusejí dnes už vzpamatovávat a morálně rehabilitovat za chod dějin v padesátých létech: byla to krutá léta revoluce, tak krutá, jak kruté byly dvě světové války z kterých dvě vlny revoluce v Evropě vyrostly. A jak kruté byly kontrarevoluce, kterým bylo třeba čelit. Dějiny si - doufejme, že spravedlivě - přeberou fakta, příčiny a souvislosti, oddělí zločiny od hrdinství, a vezmou v úvahu i to, co dnešek v úvahu odepírá vzít, to jest, že po čtyřech pěti létech po samotných událostech začal velice tvrdý a namáhavý konflikt za nápravu a rehabilitaci nevinně postižených. A i když se táhl dvanáct, třináct let, byl v roce 1969 téměř dokončen a neprobíhal pod tlakem vnějším, ale vyznačoval se snahou po sebeočistě. Hledejte k tomu v dějinách analogie... S tím by si příští historici měli spravedlivě poradit, i s tím jak velkým zločinem bylo vyvlastnění velkovlastníků a jak osudovou chybou byl radikalismus vyvlastňující vlastníky malé. S čím si ale historici jednou vědět rady nebudou je fakt komunistické volby Václava Havla a pokora jeho přijetí jako symbolického přijetí restaurace a dokonce jejího vítání. To se nedá pochopit ani ve francouzských dějinách revoluce, ale ani v dějinách našich. V dějinách jsou i některá tvrdá fakta, která budoucnost jakkoli kritická prostě musí vzít jen na vědomí. A normální člověk se může podivit: co to tenkrát bylo za komunistickou svoloč? Jakkoliv je tedy nejen moje stanovisko nelítostně tvrdé a popuzeně hrubé ( a neumím je změkčit ani pocitem spoluviny ), přesto bych rád uvedl aspoň tři polehčující okolnosti:

Přečtěte si Havlův dizidentský dopis Gustávu Husákovi. Najdete ho spolehlivě v sedmisvazkovém balíku Sebraných spisů našeho klasika, balíku, který stále ještě čeká na povolaného vykladače. V tom dopise se dočtete, že Havel nemohl být jen formálně zdvořilý, ale že musel být velice a fakticky uctivý, když se vyjadřoval o tehdejší ekonomické situaci a sociálním postavení lidu. Dobré rady udílel pokud šlo o svobody, ale na kritiku materiálních podmínek života - na to neměl. A nejenom proto, že na to neměl. Předlistopadové Československo prostě bylo takové. Havlovo Česko zničilo práce celých generací.

Vyprávěl mi očitě: na schůzi předsednictva ÚV přinesli každému balík dokumentů s novým cenovým soupisem ke schválení.Schvalovaly se jmenovitě všechny ceny, celý spotřební sortiment. Je to nesmysl,ale i současné vlády to dělají - sledujte v televizi příchod členů vlády,jaké balíky pro jednání si nesou. Ono předsednictvo projednávalo zvýšení některých cen a jednání se zaseklo na ceně brambor. Soudruh Štrougal jako stoupenec tržních principů trval houževnatě na svém: cenu brambor je třeba zvýšit na dvě koruny dvacet! Původní cena? 80 haléřů. Strhla se taková slovní přestřelka, že hrozilo rozbití schůze. O co šlo? O babičky z Hornídolní, o sociální situaci a o sociální cítění. Hádka skončilo kompromisem: cena byla zvýšena na 1,2O Kčs. Kromě inteligence jako takové existuje například i inteligence sociální. To je ovšem směšná představa pro restaurátora kapitalismu. Ve světě, v kterém umírá hlady miliarda lidí, je to holý nesmysl.

Tuším, že to bylo k desátému výročí listopadových událostí, kdy se redaktoři magacínu Mladé fronty Dnes rozhodli, že odhalí jak komunističtí pohlaváři kradli. Mnohastránková reportáž zjišťovala majetkové poměry všech členů předlistopadového předsednictva ÚV KSČ a zjistila: několik členů bývalého předsednictva má rodinné vilky vesměs maloměstského ražení, jiní bydlí v nájemních bytech, několik jich má na venkově chalupu nebo chatu, a bývalý předseda české vlády žije z jednoho (svého) důchodu s ne mocnou manželkou, která žádný důchod nemá, a on jezdí do zahrádkářské chatičky pěstovat zeleninu, protože jinak by neměli ani na základní živobytí. Mravní poslání: nebyli to zloději, nenahrabali si. Ve světě zlodějů a politických prostitutů je to nepochopitelné.

Péče o hospodářskou a sociální situaci lidí, sociální cítění a neschopnost a zřejmě ani nemožnost být zlodějem - to byly některé ze základních rysů i té zcela nedostatečné vládnoucí garnitury socialistické společnosti. Její vinou byla neschopnost vyrovnávat se se stavem soudobé vědy, nedostatečná schopnost a neochota samostatného a na Moskvě nezávislého myšlení a v mezích možností i jednání, přesvědčení o vlastní nepostradatelnosti vyvažovaný servilitou k nejmocnějším tohoto světa, často idelogická zaslepenost a sklony k fundamentalismu, neschopnost zvážit své vlastní možnosti, vnějškový formalismus a sklony nebo úplné propadnutí frazérství. Pozoruhodné je, že všechny tyto vlastnosti a rysy lze najít u současné vládnoucí garnitury restaurátorské, ale v obludně zvětšených měřítcích, a s připočtením projevů všeobecné degradace morálky a mezilidských vztahů,včetně samozřejmého přijímání skutečnosti o všeobecné prodejnosti, předsudků, a ochoty se smířit se zločinností světa svobody jako krajním projevu práva na svobodu. Obludný je svět Havlů a Klausů a i oni věří, že řád, který nastolují tu bude na věky, nebo aspoň na příštích třistapadesát let.

V tomhle světě být komunistou znamená být člověkem výsostně svobodným, člověkem, který má schopnost a vzhledem ke svým názorovým východiskům i vzhledem ke svému společenskému kriticismu i možnost uchovat si vlastní myšlení a tedy i prostor pro svobodné jednání. Nejde jenom o to, že tohle všechno je dáno jako možnost - možností je stát se komunistou.Jakmile člověk komunistou jednou je, jsou mu dány možnosti doby jako nutnost. To je ten základní rys nových možností. I staré možnosti se mění v možnosti nové, protože byly vrženy do nového prostoru. Využít je může ten, kdo se jich nezalekne. Přežití lidského rodu a druhu je závislé na lidském uvědomění o své společenské podstatě. Komunisté jsou výsostně společenskými bytostmi.

Porovnávat regres a nové možnosti restaurační fáze vývoje lidské společnosti není záležitostí účetnické uzávěrky. Regres je tu propastný, a není ani podstatné, že si to lidé ve své většině ještě neuvědomují. Jde o to, aby si to neuvědomili pozdě, kdy už by regresivní faktory měly do té míry nevratný charakter, že by ohrozily samu společenskou podstatu člověka jako rodu a druhu. Lidé ještě pořád nedělají především to co je správné. Dělají především ještě pořád to, co je nezbytně nutné. Nutný prostor pro objasňování těchto společenských nutností je dostatečný. Pohybují se v něm nejen komunisté. A to je podstatné. V takto přerovnaném prostoru nových možností a nutností obstojí komunisté za podmínky, že se sami přerovnají. A že přitom zůstanou komunisty, to jest těmi, pro něž trvá komunismus jako jejich jméno budoucnosti.

V České republice poněkud utahaně končí vlastní restaurační fáze. Rozhodující ekonomické moci se chopily nadnárodní zahraniční subjekty ve spolupráci s českou lumpenburžoazií, které vykázaly omezený a těžko překročitelný prostor. Rozhodující politická rozhodnutí přešla do pravomocí zahraničních, západních mocenských centrál a česká politická pravice otevřeně deklaruje svou podřízenost.

Restaurační fáze přechází do fáze stabilizační, jejíž zahájení bylo vloženo do rukou menšinové sociálně demokratické vlády a podepřeno otevřenou smlouvou s politickou pravicí, která je stále ještě silou rozhodující. Mělo to tu výhodu, že ústup od socialistických sociálních vymožeností nebyl tak prudký jako by byl za přímé vlády pravice. Nenaplnila se představa sociální demokracie, že nejen dokončí stabilizační fázi, ale že už za její vlády dojde k přechodu do fáze konsolidační. Tu si nárokuje pravice. která se bude muset paradoxně vyrovnávat s jistými sociálními tlaky levicovějšími než ji bude milé, plynoucí z konceptu západoevropské sjednocení Evropy. Proti tomuto tlaku bude hledat ochranu u amerických konzervativců, což už se děje. Na tuhle fázi je vymezen historický čas asi pěti let, která budou přinášet vlny zvyšujícího se tlaku zprava. Protože v té době bude dobíhat dvacetiletá perioda světového restauračního procesu, je nutno na toto období ( sedmý, devátý rok století) předpokládat významnější otřesy s celosvětovým dopadem. V té době by se měl pro prostor České republiky otevřít vyrovnávací vliv prostoru východního. I když dojde k posunu ( např. česká politika se bude aktivněji ucházet o podíl na moci ekonomické, evropská politika bude vystavena vzrůstajícímu tlaku hladovějící třetiny světa, která už v té době začne po Evropě vyžadovat splácení starých historických dluhů) lze předpokládat, že to ještě pravice může ustát: jde jen o to, za jakou cenu. Sáhne-li k despotickým formám fašisoidního typu, urychlí se tím pozdější vývoj, třeba i za cenu vážných a dramatických obětí, a světový dějinný zlom přijde dříve než okolo roku 2050. Udrží-li si Evropa rozumný distanc od americké agresivity, urychlí tím vnitřní vývoj ve Spojených státech, ale prodlouží tím současně trvání přechodového světového zlomu na předpokládanou mez poloviny století. Jsou dvě ložiska možného světově agresivního vývoje - Spojené státy a v protikladu k nim hladový svět. Agresivitu Spojených států může udržet na uzdě pouze spojenectví Evropy a Číny. V tom případě může dojít k vnitřní proměně ve Spojených státech bez celosvětových katastrofických důsledků a k přeci jen urychlenému řešení světového hladu. V případě setrvání a prohloubení blokového uspořádání mezi Evropou a Spojenými státy se jeví jako nevyhnutelný negativní scénář světového vývoje, který by se naplňoval vleklými policejními akcemi proti ostatnímu světu ( ale i na svých územích) a vyvrcholil by všeobecným konfliktem před polovinou století. Výsledek obou scénářů je týž v tom smyslu, že k obecnému světovému obratu musí dojít kolem poloviny století a že druhá poloviny století bude řešit už jiné problémy než přímou agresivní nadvládu finančního kapitálu a jeho po zuby vyzbrojených válečnických kohort. (Tak tohle už vlastně byl pokus odpovědět na Vaši šestou otázku.)

Jan Smíšek

srpen 2001