22.02.2002 -  MF Dnes

H-Systém byl projekt, který měl zajistit lidem levné bydlení. Tvůrci systému nalákali stovky klientů, jimž slibovali byty a domy na okrajích Prahy za polovinu obvyklé ceny. Stavět domy prvním přispěvatelům měli za peníze od těch dalších, kteří se připojili později. Po třech letech se však bydlení dočkalo jen několik desítek zájemců. Vedení H-Systému od lidí vypůjčenou miliardu korun zpronevěřilo a projekt zkrachoval.

Vláda musí soudu pro lidská práva vysvětlit, proč se kauza táhne sedm let

27.05.2002 - LUDĚK NAVARA – MF Dnes

Česká vláda musí vysvětlovat soudcům Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, proč se jeden ze soudních sporů vleče bez výsledku už od začátku roku 1995. Soud ji o stanovisko požádal poté, kdy se začal zabývat případem, v němž figuruje jméno Petra Smetky, který připravil asi tisíc lidí o miliardu korun ve svém zkrachovalém projektu levného bydlení - H-Systému.

Spor, o který jde, je však ještě starší a s H-Systémem bezprostředně nesouvisí. Evropský soud začal navíc zkoumat, zda Smetkův případ není jen špičkou ledovce a průtahy neprovázejí i další soudní pře. "Je pravda, že se v českém soudnictví vyvinula praxe registrovat občanské a obchodní žaloby, nechat je několik let ležet a teprve pak začít s jejich projednáváním?" zní jedna z otázek, kterou v souvislosti se Smetkovým případem poslali české vládě soudci ze Štrasburku.

Se Smetkou má prostě česká justice smůlu - před několika dny jej kvůli nejasným zákonům soudci omylem pustili z vazby. Soud ve Štrasburku je tak už druhou - tentokrát zatím jen hrozící ostudou.

Štrasburský soud se případem Smetka začal zabývat poté, co se na něj obrátil se stížností Josef Havelka z Jablonce nad Nisou. Ten se do sporu se Smetkou dostal poté, kdy zrestituoval hotel v Jizerských horách. Dohodl se s ním původně na rekonstrukci hotelu, Smetka však nečekal na uzavření smlouvy a budovu nechal v roce 1992 bez Havelkova souhlasu zbořit.

O rok později začal Havelka po Smetkovi vymáhat asi milionovou škodu a vlastně ji vymáhá dodnes. Od roku 1995 si jeho spis přehazují nejrůznější soudy. "Dochází k machinacím se spisem," tvrdí Havelka. Upozornil krajský soud, že chybí protokol o výpovědi důležitého svědka, který mezitím zemřel, takže jeho výpověď už nelze zopakovat.

Havelka tvrdí, že původní protokol s výpověďmi dvou svědků ve spise chybí, místopředseda Krajského soudu v Ústí nad Labem Miroslav Formánek však připouští maximálně špatnou protokolaci. "Ano, v tomto bodě bych mohl říct, že se příslušný soudce dopustil pochybení. Ale dnes je to promlčené. Nemohu s tím nic dělat, další případné šetření by bylo už věcí policie," říká Formánek.

Havelka si neúspěšně stěžoval, kde mohl: postupně rozeslal stížnosti předsedovi krajského soudu, ministru spravedlnosti i Ústavnímu soudu. Uspěl až ve Štrasburku, na jeho popud požádal soud českou vládu o obsáhlé stanovisko. "Myslím, že jsem soudu ve Štrasburku předložil dost důkazů o tom, jak soudí naše soudy," řekl Havelka.

Jiný názor si však přečtou soudci Evropského soudu. V obsáhlém přípisu zmocněnec české vlády Vít Schorm soud požádal, aby stížnost prohlásil za nepřijatelnou. "Vláda má za to, že stížnost je zjevně nepodložená a zneužívající právo podat stížnost," píše ve stanovisku. Podle něj si Havelka za průtahy může sám: žádal rozšíření žaloby, stěžoval si na podjatost soudce i na průběh řízení a proces tím zdržel. Havelka ve svém vyjádření zaslaném do Štrasburku pochopitelně tvrdí opak.

Havelka však už nemá co ztratit: i kdyby soud se Smetkou vyhrál, požadované peníze od něj nejspíš nikdy nedostane - právě kvůli průtahům. Přestože požadoval náhradu jako první (čtyři roky před prvním obviněním v kauze H-Systém), nyní po pádu H-Systému a sedmi letech soudních tahanic je jen jedním z mnoha stovek lidí, kteří chtějí po Smetkovi ztracené peníze.

Štrasburský soud však může rozhodnout, zda stěžovateli nepřísluší takzvané spravedlivé zadostiučinění - což je v podstatě finanční odškodnění, které by musela vyplatit česká vláda ze státního rozpočtu za to, že nedokázala jeho případ včas a řádně vyřídit. Soud rozhodne i o jeho výši.

Soudy propouštějí tuneláře z vazby

22.05.2002 - SABINA SLONKOVÁ, LUDĚK NAVARA

Soudci se neumějí dohodnout, jak vykládat paragrafy

Praha - Soudci se už měsíce nedokážou shodnout, jak si vykládat nové paragrafy o prodlužování vazby. A výsledek? Na svobodě se omylem ocitlo několik lidí, kteří za mřížemi čekali na soud kvůli mnohamilionovým podvodům. Z vazby se tak neprávem dostal například šéf zkrachovalého H-Systému Petr Smetka, ředitel nejznámější zkrachovalé kampeličky, První pražské družstevní záložny, Petr Bubeníček a několik dalších méně významných obviněných. Ve čtyřech případech musel situaci zachraňovat až Nejvyšší soud, který stíhané odmítl propustit. Shodou okolností jde opakovaně o případy, v nichž tisícovky oklamaných lidí přišly často o své celoživotní úspory. U některých propuštěných přitom hrozí, že se je kvůli "nedorozumění" soudů nepodaří za jejich delikty nikdy potrestat. Právě Petr Bubeníček, který je stíhán za vytunelování kampeličky, se před policií dlouho skrýval. Úřady ho dopadly až na základě zatykače a do vazby putoval právě proto, aby neutekl. V červnu má začít jeho proces, není však jisté, zda se na něj Bubeníček dostaví. "Je to k uzoufání. Soudy se nedokážou dohodnout a obvinění, které jsme leckdy pracně sháněli, jsou nám pouštěni z vazby," komentoval situaci Boris Havel z vrchního státního zastupitelství. Z dosavadních výroků soudců je přitom zřejmé, že se případy Smetka či Bubeníček mohou i v budoucnu opakovat. Celý problém přinesla lednová novelizace trestního řádu, která umožňuje dvojí výklad dvou paragrafů o propouštění z vazby.

Soudy se přou o to, zda stačí obviněnému zamítnout žádost o propuštění a tím je automaticky vazba prodloužena, nebo je nutné nad rámec toho ještě jednat o prodloužení vazby. Soudy nižší instance se vesměs drží prvního výkladu. "Nemá smysl rozhodovat dvakrát o tom samém. Jakékoli rozhodnutí, kdy se zamítá žádost o propuštění na svobodu, nahrazuje verdikt o prodloužení vazby," říká soudce Kamil Kydalka. Naopak, Vrchní soud v Praze pustil Smetku a Bubeníčka z vazby právě proto, že automatické prodloužení vazby neuznává.

Prostě máme jiný výklad

"Názor vrchního soudu nás překvapil. My k celému problému přistupujeme logicky, protože pokud bychom se drželi výkladu vrchního soudu, spisy by neustále putovaly mezi soudy a případy by se tak prodlužovaly," prohlásil mluvčí Městského soudu v Praze Luboš Vlasák. "Náš názor přitom není ojedinělý, většina krajských soudů se k tomu staví stejně," dodal. Soudci Vrchního soudu v Praze na kritiku reagují lakonicky. "Prostě máme jiný výklad. Sjednocující stanovisko do této chvíle nebylo vydáno," řekl mluvčí vrchního soudu Jan Fořt. Jak pražský městský soud, tak Nejvyšší soud však tvrdí opak: výklad existuje. Nejvyšší soud už totiž celkem čtyřikrát rozhodoval tak, že dal za pravdu verzi o automatickém prodloužení vazby. "Poprvé jsme takto rozhodli přibližně před měsícem," potvrdil místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera. Upozornil, že například soudkyně pražského městského soudu si jejich verdikt pro své rozhodování vyžádala.

Nikoho nenapadlo, že budou potíže

Novela trestního řádu platí od letošního ledna, všichni soudci - bez ohledu na to, jaký názor zastávají - přitom shodně tvrdí, že potížím nešlo předejít. Prostě proto, že to nikoho nenapadlo. "Když byla schválena novela, proběhlo školení soudců a státních zástupců a myslím, že jsme tam jemně pochopili, že v tomhle by problém být neměl. Ani autory novely zřejmě nenapadlo, že by to mohlo mít dvojí výklad," konstatoval soudce Vlasák. Policisté, kteří stojí na počátcích všech vyšetřovaných případů a obviněné zatýkají, mají poněkud jiný názor. Soudy podle nich měly rozpory vyřešit hned, a ne až "za pochodu". "Jsem přesvědčen, že výklad toho ustanovení si měly soudy nechat udělat hned na začátku. Právě proto, že jde o tak vážnou věc, která může přinést problémy do celého vyšetřování a možná je i zmařit," řekl náměstek policejního prezidenta Miroslav Antl. A jak se na to dívá ministerstvo spravedlnosti? "Já v tom nevidím žádný problém. Novela nepřišla zčista jasna, soudy si to měly řešit. Ministerstvo s tím nemá nic společného, je to věc soudů," prohlásil Vladimír Voráček z tiskového odboru ministerstva.

Smetkův případ se může opakovat

I sami soudci přitom uznávají, že celý spor podkopává jejich důvěryhodnost. "Je to věc, která nás bezpochyby poškozuje," uvedl Vlasák. Do budoucna přitom nelze vyloučit, že se obvinění budou ocitat neprávem na svobodě i nadále. Soudce Vrchního soudu v Praze Jaromír Klimša původně tvrdil, že kdyby měl v době svého rozhodování v ruce verdikt Nejvyššího soudu, Smetku by zřejmě nepustil. Nyní už jsou představitelé vrchního soudu poněkud opatrnější. "Nemohu v tuto chvíli říct, jak budeme v obdobných případech dál postupovat. Lze se k tomu vyjádřit, až se takový případ objeví," dodal mluvčí Fořt. O tom, že spolu soudy příliš "neumějí mluvit" svědčí i skutečnost, že soudce Kydalka, který má na stole případ H-Systém, se o propuštění hlavního podezřelého Petra Smetky dozvěděl až od novinářů.

Zvláštní je, že omyl je vždy takový, že velký darebák je na svobodě.
U občana vždy takový, že zaplatí více!

Smetka bude bezpochyby hlasovat pro ODS.

Pan Klaus chce ovšem možná naznačit, že bordel v podnikání a na trhu, znamená bordel v našich životech!

Regulace podnikání a trhů je regulací našich životů

Naše společnost je zahlcena regulacemi, z nichž jen málo je skutečně potřebných. Většina je zbytečná a škodlivá. Znepříjemňují občanům život, dusí podnikání, zmenšují náš blahobyt, zpomalují hospodářský růst a oddalují naše přibližování se hospodářsky vyspělým zemím světa.

Mnoho lidí uvěřilo tomu, že je "filozofie svobodného trhu" přežitkem a že moderní společnost má být založena na rovnocenné symbióze vládních regulací a tržních vztahů. Ve skutečnosti o žádnou symbiózu, natož o rovnocennost, nejde. Jde o násilné a nefunkční naroubování jednoho na druhé. Lidé ke své prosperitě potřebují hlavně volnost směny a svobodu podnikání. Potřebují i fungující právní řád, chránící vlastnická práva a uzavřené smlouvy. Regulace je však něco jiného. Je to snaha státu (politiků, zákonodárců, byrokratů) zasahovat do vlastnických práv a smluv a podle svého a proti vůli a zájmům jednotlivců je měnit. V tomto ohledu jde o výraz zásadního ideologického střetu mezi liberálním a socialistickým pohledem na svět.

Abychom mohli této regulační filozofii čelit, musíme porozumět tomu, odkud se bere a čí zájmy se v ní promítají. Naivní představa, že je regulace "ve veřejném zájmu", byla ve vědeckých kruzích dávno opuštěna. Ekonomie sama má však nejen kritiku regulace, ale i svou teorii regulace. Jejím nejznámějším tvůrcem je ekonom chicagské školy, nositel Nobelovy ceny, George Stigler, který přesvědčivě ukázal, že na regulaci trhů nemají zájem spotřebitelé, nýbrž výrobci. Regulace, která se zaštiťuje ochranou spotřebitelů, je ve skutečnosti ochranou výrobců před konkurencí.

Naše zkušenost tento závěr potvrzuje. Po regulaci "svých" odvětví nejhlasitěji volají svazy výrobců, profesní komory a odbory. Ať si to připouštějí nebo ne, stávají se novodobými cechy, které potlačují konkurenci. Do zákonů protlačují zbytečné a pro mnoho lidí obtížně splnitelné podmínky odborné a finanční způsobilosti jen proto, aby vstup nových adeptů na "své" trhy co nejvíce ztížily. Lidé z profesních komor chtějí své nové konkurenty "zkoušet", zda jsou dostatečně zdatní. To vše v zájmu spotřebitelů. Ve skutečnosti jde o "regulaci v zájmu regulovaných".

Další vysvětlení regulačních tlaků poskytuje teorie veřejné volby (public choice). William Niskanen ukázal, že byrokracie jako svůj hlavní cíl sleduje zvyšování rozpočtů svých úřadů. K tomu je nejlepším prostředkem zvyšování kompetencí úřadů a ty plynou právě z regulací. Čím více regulací, tím větší moc byrokracii, tím více peněz jde úřadům. V tomto případě jde o "regulaci v zájmu regulujících".

Další důležitou interpretaci regulačních tendencí nalezneme u Friedricha A. Hayeka. Ten nám ukázal, že nepřítelem svobodné společnosti jsou levicoví intelektuálové, jejichž životní ambicí je řídit životy jiných. Považují se za elitu, která ví lépe než "obyčejní lidé", co je pro ně dobré. Odmítají věřit "slepým silám trhu", neboť trhy - "slepě" - měří všem stejně a stejné šance a příležitosti dávají všem. Stát považují za instituci, skrze kterou chtějí své pojetí "dobra" vnucovat jiným. Touží plánovat a řídit.

Všechny tyto regulační zájmy se promítají do šíření celé řady mýtů, jejichž účelem je ospravedlňovat regulaci. V ekonomických i politických kruzích je nejrozšířenějším mýtem "teorie tržních selhání", podle které jsou trhy nedokonalé a ekonomika je prostoupena všudypřítomnými externalitami. Úlohou státu je tato selhání napravovat. Ekonomie však má dávno propracovanou teorii chování politiků a byrokratů, která ukazuje, že závažnějším problémem než selhávání trhů je regulační selhání státu. Trhy ponejvíce selhávají tehdy, jsou-li mrzačeny státními regulacemi.

Mýtus o asymetrických informacích vychází z toho, že jsou spotřebitelé o výrobcích informováni méně než prodávající, a že je proto nutné, aby stát spotřebitele chránil. I tento mýtus realita vyvrací. Jsou-li trhy volné, jsou natolik konkurenční, že si žádný prodávající své informační převahy nemůže dovolit zneužívat. Lidé však rádi naslouchají slibům, že je stát ochrání před veškerými riziky. V případě přeregulovaných finančních trhů je výsledkem potlačení rizika, ale tím zároveň i potlačení výnosného investování. Každý student ekonomie ví, že vyšší výnosy jdou ruku v ruce s vyšším rizikem (a naopak).

Jedním z dalších regulačních mýtů je mýtus o roli státu jako ochránce konkurence. Antimonopolní úřady proto hlídají, zda na trhu některá firma nemá "dominantní postavení". Každá fúze podniků musí projít martyriem úřednického posuzování a schvalování, které nikam nevede. Konkurence úřad nepotřebuje. Potřebuje jen a jedině odstranění zbytečných regulací.

Tyto a mnohé další mýty, systematicky šířené stoupenci vládních regulací, v nás pomalu, ale jistě zapouštějí kořeny a je obtížné se jich zbavit. Vliv má i to, že jsou velmi často hájeny lidmi, kteří jsou v dané oblasti odborníky a jejichž slova tedy mají váhu. Když jsme například přišli s myšlenkou rovné daně, která by mohla zprůhlednit náš daňový systém, média se na názor ptala daňových odborníků. Jenže téměř každý daňový expert se dnes více nebo méně živí jako daňový poradce. Můžeme se divit, že daňoví experti nedoporučují rovnou daň, že odborníci na úřadech a referátech památkové péče odmítají zjednodušení přísných předpisů v památkové péči, nebo že ekologičtí odborníci na Ministerstvu životního prostředí odmítají diskutovat o zmírnění ekologických zákonů? Všichni tito lidé snad jsou na slovo vzatými odborníky. Ale většina z nich se živí tím, že ve svém oboru propracovává systémy regulací. Nic není ve větším rozporu s jejich zájmy než deregulační tažení.

Absurdních a obludných rozměrů dosáhla regulace v zemědělství, a to nejen u nás, ale v celé Evropě. Zemědělské trhy již přestaly být trhy a staly se doménami státního plánování. Naše Ministerstvo zemědělství se s příchodem socialistické vlády znovu stalo "centrální zemědělskou plánovací komisí". Přitom si bralo příklad ze zemí Evropské unie. Bude po zemědělství následovat průmysl? Představy některých ministrů ČSSD tomu nasvědčují.

Tohoto regulačního korzetu se musíme zbavit. Víme, že bychom měli zrušit některé pozůstatky cenových regulací nebo povinné členství v profesních komorách. Jenže to je jen špička ledovce. Regulace naším právním systémem zcela prorostla. Máme tak spletitou a tak nepřehlednou houšť regulačních zákonů a předpisů, že je všechny ani neznáme. Když někdo navrhne odstranění jedné regulace, narazí na "související problémy" v dalších zákonech a předpisech. Politikové, kteří se pokusí potlačovat zbytečné regulace, svůj boj s byrokraty a odborníky, kteří mají na regulacích zájem, většinou prohrávají.

Metody, jak se postupně začít vymaňovat z tohoto sevření, však existují. Vláda musí zrušit některé instituce a úřady. Je možné zrušit nebo sloučit některá ministerstva. Každé odvětvové ministerstvo, ať už je to ministerstvo zemědělství, dopravy nebo průmyslu, si v podstatě nepřeje nic jiného než regulovat svá odvětví. Ani to ale nestačí. Vláda potřebuje orgán, který by byl v kontaktu se svazy podnikatelů a s organizacemi spotřebitelů a přijímal od nich podněty ke zjednodušení legislativy. Permanentní činnost takového orgánu by mohla během několika let odstranit mnoho zbytečných regulačních zákonů a usnadnit tím podnikání i běžný občanský život. Byl by to počátek podobného deregulačního tažení, které v 80. letech 20. století prožily Velká Británie a USA. Obě země z něj vyšly ekonomicky posílené a ozdravené a dodnes mají ve srovnání s Evropou poloviční až třetinovou míru nezaměstnanosti.

S regulací je nerozlučně spojena i korupce. Lze pozorovat, že byrokracie nejraději prosazuje plošné regulace, z nichž může udělovat výjimky. Snaha bojovat s korupcí zaváděním nových regulačních zákonů je proto předem prohraný zápas. Problém korupce se začne zmenšovat teprve s odstraněním zbytečných regulací.

Musíme se také zbavit antipodnikatelské psychologie, která u nás v posledních letech nebezpečně zapustila své kořeny. Každý z nás je v mnoha životních situacích podnikatelem. Chcete-li si ve vlastním domě postavit příčku, narazíte na stejné regulační a byrokratické bariéry jako jiní podnikatelé. Regulace podnikání a regulace trhů jsou v konečných důsledcích regulacemi našich životů. V přeregulovaném prostředí se podnikat nedá. A je to právě podnikání, které je hybnou silou a motorem hospodářského pokroku a kterému v konečném důsledku vděčíme za náš blahobyt.

předseda ODS Václav Klaus, Hospodářské noviny, 29.5.2002