Jan Ruml, voják Unie a Svobody, mistr byzantinizmů, těžko postřehnutelné ironie a plamenného meče napsal krátký článek do MFDnes o zaslouženém trestu, vyhnání z ráje a vůbec:
Ruml hovoří o oprávněné frustraci kategorie lidí aktivních a činorodých, přesto velmi kritických. Jde o ty, kteří nepožívali různých neoprávněných výhod, neměli správné kontakty při výběrových řízeních, nedostali velkorysé úvěry od státních bank, nebyli státem oddluženi, neměli černé sponzory, televizi Nova nebo časopis Super.
Tito Rumlovi lidé, kteří v pokroucené soutěži jistě neměli šanci, jsou doplňkem ke Klausovým lidem, kteří byli aktivnější a činorodější a jsou spokojeni, a Klausovým lidem pasivnějším a pohodlnějším nebo postrádajícím kousek štěstí, jež projevují zklamání. A Klausovi lze připsat na vrub, dle Rumla, i to, že nikdy ani náznakem nepřijal odpovědnost předsedy vlády a předsedy ODS za neúspěšnou část transformace, označovanou jako švindlkapitalismus nebo klientelismus. na které se podílela jak pravice, tak opoziční smlouvou nesesaditelná levice, kdy propojení politiky a ekonomiky zřejmě dosáhlo vrcholu.
Senátor Ruml jistě vážil svá slova adresovaná na Presidenta Klause. Přesto však i on na něco zapomněl a něco nepřijal. Zapomněl na lidi ne sice zklamané, činorodé či pohodlné, ale zato parádně nasrané a nepřijal svůj díl odpovědnosti. O co jde?
Pan Ruml zapomněl na nás obyčejný, nepodnikající, nekapitalistický póvl. Ruml navazuje totiž na Havlovu představu šťastného národa podnikatelů, majitelů kavárniček a butiků a dílniček rozesetých po malebném pobřeží a na další komickou představu, že v tomto národě jsou dva miliony, kteří podnikají a kteří se nesmí nechat odradit hrstkou finančních kejklířů.
Kde se zrodila dětinská představa, že schopný číšník projeví svou schopnost jedině tak, že se stane majitelem baru, schopný řidič tak, že založí dopravní společnost, schopný konstruktér tak, že vybuduje fabriku na cosi, schopný chirurg, že založí kliniku a schopný policajt tak, že založí Policejní Akademii a všeho schopný účetní - banku?
Není v našem národě takových příkladů mnoho, ale Baťu neudělalo to, že uměl rychle přibíjet floky, ale to, že byl vynikající organizátor a že měl před sebou vizi, pro kterou žil a tou vizí nebyly prachy.
V národě s rozvinutými výrobními vztahy průmyslové společnosti může být podnikatelů tak asi pět procent pracujícího obyvatelstva. Koresponduje to i s průměrnou velikostí podniku a funguje to jen a právě tehdy, pokud je vlastník vynikající hospodář. Pět procent, i kdybychom byli národem Edisonů a Rockefellerů!
Pokud došlo v minulém desetiletí k hrubým chybám, neudělala ji ekonomie, ale ideologie. Ideologie pana Rumla.
Aby to bylo opravu jasné: pán získal fabriku a je celkem jedno, jestli to byla restituce nebo privatizace. Je taky dost jedno, jestli potřeboval úvěry a jestli byl schopen nebo ochoten je splatit. Zlom nastal tehdy, když si uvědomil, že nejsnadnější cesta ke zbohatnutí je rozprodat stroje.
Ale skutečný okamžik pravdy nastal teprve tehdy, když první ideolog, ne ekonom, ale ideolog jásal: To je Pan Podnikatel, jak krátkou dobu fabriku vlastnil a peněz vydělal víc než boleševický tajemník za dvacet let! To je Pan Obchodník, jásá Ideolog a Pan Obchodník tlačí kšefty korupcí, až se skály zelenají. Po nich totiž, tomto Ideologovi a Panu Majiteli, zůstalo klidně třeba i tisíce nasraných lidí. Činorodost nebo pohodlnost, to je invariant (hovno na nich záleží).
Aby to bylo opravu jasné: kapitalizmus není o privatizaci, bezmezné touze po bohatství a zásobě nadávek na komunisty. Vlastnictví je o zodpovědnosti. A to není věc ekonomů.
A co s tím má společného President Klaus? Když před sedmi lety pronesl větu, že privatizace nenašla odpovědné vlastníky, zůstal jsem zírat s otevřenou hubou. Asi tak, jako pan Ruml, když se stal Klaus presidentem.
Pan Ruml mě nepotěšíl, nenapsal dlouhou esej a ani já ho nepotěším. Musím jit někam aktivně a činorodě makat, aby bylo z čeho zamáznou další desetimiliardový pytel (10000000000), tentokrát senátora Železného a jeho ideologických, konzervativně liberálních kumpánů.
Pánů senátorů, potažmo ideologů nesesaditelné pravice, se již věci pozemské netýkají.