Václav Bělohradský, filozof, který soudí, že "ne" v referendu o vstupu do EU je iracionální protest.
Evropa neví, čeho chce svým
rozšířením dosáhnout, tvrdí profesor univerzity v Terstu
Václav Bělohradský. Příčinou je podle něj fakt, že se v
ní zmocnili vlády technokraté. Rozhovor poskytl HN po
čtvrteční konferenci pořádané sdružením Forum 2000.
OTÁZKA: hn: Jste rád, že Česko vstupuje do EU?
Samozřejmě jsem rád, že Česko bude součástí tak
klíčové instituce, jako je Evropská unie, ale způsob,
kterým se rozšíření děje, považuji za svého druhu
tragédii. Evropa se rozšiřuje nejen na úkor prohloubení EU,
ale místo prohloubení. Je to nevyhnutelný důsledek toho, že
Evropa přestala v roce 1992 být "společenstvím" a
maastrichtskou dohodou se přeměnila na "unii". Což
je ošklivé slovo, které znamená "svaz" a je plné
různých varovných historických ozvuků. Signalizuje
především to, že Evropy se zmocnili technokraté, kteří
pěkně po marxisticku budují základnu (společná měna,
předpisy), jíž se nadstavba (vědomí lidí) musí
přizpůsobit.
OTÁZKA: hn: Můžeme slavit aspoň to, že se Česko
stává rovnocenným evropským státem?
Otázka je, co míníte slovem "rovnocenný".
OTÁZKA: hn: Třeba že Češi a české instituce budou mít
v stejnou možnost prosadit se v Evropě jako instituce
tradičních zemí EU.
Ve formální rovině tomu tak může být, ale mnohem
důležitější je rovina neformální. Tam budou kandidátské
země po dlouhou dobu v pozici vyloženě podřazené. Zaběhlé
mechanismy jsou setrvačné a jen pomalu se efektivně
přizpůsobují změnám. Podřazenost bude důsledkem toho, že
rozšíření vyžaduje změnu logiky institucí a to je
složitý proces - instituce se učí jen velmi pomalu. EU přece
nedokázala sama sebe na rozšíření připravit, odložila na
neurčito otázku efektivního rozhodování třiceti států.
Když se na Evropu přestaneme dívat růžovými brýlemi
naivního "eurooptimismu", pak se nám Evropský
parlament a Evropská komise jeví především jako síť více
či méně úspěšně lobbujících skupin. Do těch sítí
budou kandidátské země vstupovat jen s obtížemi, budou se
muset učit jejich gramatice a slovníku, osvojit si jejich
taktiky a strategie, překonat deficit sociálního a
symbolického kapitálu a velké informační asymetrie - je
velmi nepravděpodobné, že to dokáží v krátké době. Dnes
ráno se na Foru 2000 hovořilo o problému polského
zemědělství, ale skutečným problémem není polské
zemědělství, ale zavilá francouzsko-německá obrana
zemědělského statu quo v EU. Podaří se kandidátským zemím
vyprovokovat debatu tak zásadní, aby konečně mohla začít
reforma skandální evropské zemědělské politiky? Ta nejenom
udržuje nesmyslně vysokou cenu potravin v zemích EU, ale
především svými bariérami proti dovozu je jedním z
hlavních důvodů bídy ve třetím světě.
Osobně se domnívám, že se to nepodaří.
OTÁZKA: hn: Myslíte, že Evropa přestane být schopna
efektivně řešit řadu otázek tím, že přijme 10 dalších
členů, a že novým členům vstup nemusí přinést výrazný
společenský profit?
Paradoxem je, že Evropská unie se rozšiřuje, aniž by
věděla, čeho chce rozšířením dosáhnout. Například:
Chceme či nechceme mluvit jedním hlasem v zahraniční
politice, chceme nebo nechceme být odpůrci globalizace a
chránit sociální práva našich občanů před tlakem
neomezené konkurence na globálním pracovním trhu? Dnes ráno
Jacques Rupnik řekl, že jsme diskutovali o všem možném, s
výjimkou toho, co budeme teď po rozšíření společně
dělat. Rupnik citoval i jednoho amerického politika, který
řekl, že USA musí oslabit EU, která se "ale beztak velmi
rozředila rozšířením na Východ". Jestliže pojmeme
"Západ" jako "nový Řím", pak se po
irácké krizi významná část Evropy ocitla za hradbami
Říma, mimo možnost ovlivňovat imperiální moc USA. Bude tomu
Evropa schopna vzdorovat? A má tomu vůbec vzdorovat, nebo
raději tu situaci přijmout a do amerického Impéria se nějak
integrovat?
Já osobně jsem přesvědčen, že rozšířením začíná
rozpad EU ve smyslu silného svazku států, jejichž
sjednocování ovlivňuje zásadně politickou situaci na naší
planetě, či přesněji jako základ budoucího nadnárodního
evropského státu. Rupnik řekl, že Evropa není nic
definitivního, že se může také rozpadnout, nebo se
zbanalizovat na pouhou celní unii.
OTÁZKA: hn: Proč je zahraniční politika důležitá pro
jednotu Evropské unie?
Ten výraz zavádí. Ve skutečnosti je jedna jediná
zahraniční politika EU, politika vůči třetímu světu.
Američané hovoří o válce proti terorismu, o strachu po 11.
září, o změně paradigmatu. Ale co je to 11. září, co je
ten strach? Nic jiného než pervertovaná podoba problému
třetího světa, Irák je přece třetí svět, problém
Palestiny a Izraele je problémem třetího světa podobně jako
celý islámský fundamentalismus, který není než krizovou
obrannou reakcí na západní Modernost. Třetí svět je za
prvé naše koloniální dědictví, naše historické špatné
svědomí, a za druhé prostor, kde se odehrála studená válka,
kde Sovětský svaz a Spojené státy dosazovaly své věrné
lumpy na obranu svých strategických zájmů. Například ve
studené válce bylo v jistých strategických situacích
výhodné vyzbrojit tálibány či jiné islámské
fundamentalisty.
OTÁZKA: hn: Pokud Evropa rezignuje na aktivní politiku
vůči třetímu světu, tak rezignuje na svou odpovědnost.
Proč by to ale mělo vadit právě České republice?
Nemůžeme přece být jenom oportunisty uvnitř EU, musíme mít
podíl na společných strategických rozhodnutích. Pokud EU
nebude řešit svou odpovědnost za stav třetího světa,
přijde humanitární katastrofa, jejímž je sebevražedný
islámský terorismus jen tragicky zoufalým aspektem. Je tu
přece úzký vztah mezi bezpečím a demokratizací světa.
Demokracie se rozvinula v rámci evropských národních států,
ty ale už nejsou schopny plnit své hlavní funkce - zaručit
společný prostor efektivní komunikace, účast mas na výkonu
politické moci, pevné místo v mezinárodní dělbě práce a
hlavně účinné řešení "sociální otázky", jak
tomu říkal Masaryk. Až donedávna jsme věřili, že v
postnacionální epoše budou národní státy nahrazeny nějakou
globální občanskou společností, z níž by odvozovaly svou
legitimnost nadnárodní instituce jako třeba OSN, WTO, NATO.
Náhle ale nás válka v Iráku bez souhlasu OSN, NATO či Rady
bezpečnosti postavila před zcela nový fakt impéria USA, před
koncepci, podle níž Spojené státy nebudou součástí
žádného nadnárodního rámce, ale povedou mezinárodní
politiku zcela samostatně, v koalicích jen s těmi státy,
které budou ochotny podpořit dosažení toho či onoho
amerického cíle. Může být impérium rámcem demokratizace
světa? Chce být Evropa součástí takového impéria, nebo
chce proti němu bojovat? Bojovat proti němu znamená rozhodně
podpořit hnutí a síly, které bojují uvnitř USA, proti
imperiální politice USA.
OTÁZKA: hn: Co by znamenalo "ne" v červnovém
referendu?
"Ne" nenabízí žádnou reálnou alternativu,
české náklady na přibližování jsou už obrovské. Debata,
která probíhá v Česku a je na úrovni mírně přiblblých
reklamních spotů, mně připadá směšná, ale považuji za
tragický a naši společnou budoucnost ohrožující fakt, že v
Evropské unii neproběhla ani taková debata. Lidé nic nevědí
o nových zemích a to se projeví v budoucnosti rozpadem při
prvním zahraničně politickém či vnitřním
"otřesu". Iráckou krizi neumíme řešit a blíží
se další krize - reforma trhu práce, penzijního systému a
odbourávání sociálních jistot. Obrovská demonstrace proti
takovým reformám proběhla před pár dny ve Francii, v
Německu to vyvolá napětí ještě větší a v Itálii Rudé
brigády zastřelily už dva reformátory pracovního trhu. I pod
tímto tlakem se EU dostane do konfliktních situací, Francie
nebo Německo nedokážou bez úspěšného reformování
sociálního státu respektovat pakt stability, který je
podmínkou efektivity společné měny.
OTÁZKA: hn: "Ano" v červnovém referendu tedy
znamená, že přijmeme tuto velice vážnou výzvu,
"ne" znamená protest proti tomu, jak rozšiřování
probíhá?
Jen symbolický iracionální protest, protože není žádná
alternativa. Dovolte mi postavit trochu už neužitečnou
otázku: Je dobře, že rozšiřování probíhá bez toho, aby
evropské země měly k dispozici slušné alternativní
řešení v případě, že občané řeknou "ne"? Chci
říci: Je dobře pro demokracii v Evropě, že s "ne"
se vůbec nepočítá?