I. volba
PROJEV PETRA PITHARTA (1222 slov)
Vážené paní senátorky, vážené paní poslankyně, vážení páni senátoři, vážení páni poslanci,
předstupuji před Vás, abych se na základě nominace 54 členů parlamentu ucházel o funkci prezidenta České republiky. Dovolte mi proto, abych shrnul své názory na roli státu a na roli hlavy státu.
Stát má zajisté více úkolů a lidé se vždycky budou přít o to, které všechny to jsou. Jeden je však základní: vytvářet a zaručovat podmínky pro to, aby lidé mohli ve sporech před nezávislými soudy účinně a včas nalézat právo a skrze něj usilovat o spravedlnost. Stát, který neučiní všechno především pro to, aby lidé rozuměli a důvěřovali jeho institucím a pravidlům, podle kterých se mohou svých práv domáhat, není už ve skutečnosti státem, ale jen jakýmsi podnikem mezi podniky, jakousi firmou mezi firmami.
Jsem přesvědčen, že když neplní tento úkol, nemá šanci plnit ani ty ostatní, ať již jsou jakkoli důležité. V těch ostatních lze totiž s tím, co stát činí, souhlasit nebo nesouhlasit. Nevládne-li však právo nad lidmi, nýbrž někteří lidé nad právem, anebo je-li právo z těch či oněch důvodů nedostupné, stát selhává jako stát, stává se nevěrohodným, pohrdaným.
Prezident republiky zajisté nemůže sám spravedlnost zajistit. Jako jeden ze strážců dodržování ústavy může však pro plnění tohoto základního úkolu státu udělat mnohé. Je to jmenování takových soudců a funkcionářů Ústavního soudu a funkcionářů Nejvyššího soudu, kteří zaručují nezávislost soudní moci. Je to zdrženlivé, ale přitom lidsky angažované a možno-li zdůvodněné využívání práva odpouštět a zmírňovat tresty. Je to uvážlivé používání práva vracet parlamentu zákony k novému projednání. Toto posledně jmenované právo prezident nemá proto, aby jím dával najevo svůj politický nesouhlas se zákony, ale aby upozornil na právní a ústavní problémy. Nejen to: prezident by neměl podepsat ani zákon, který pokládá za nespravedlivý. Tím vším může významně přispívat k tomu, aby právo bylo vskutku nad státem a také nad politickými stranami. Aby bylo nástrojem spravedlnosti, nikoli skupinových zájmů. Aby právo na jedné a politika a ekonomika na druhé straně zůstaly odděleny.
V tomto sále nemusím připomínat, že základem našeho politického systému je volná soutěž politických stran a dalších politických sil. Zdůraznit je však třeba, že prezident v ní není ještě dalším samostatným hráčem, tím méně soudcem. Má-li však plnit své ústavní úkoly, musí být mimo strany - důrazně říkám "mimo" strany, nikoli "nad" stranami.
Říkám to proto, že nejen z konstrukce naší ústavy je pro mne zřejmé, ba samozřejmé, že prezident s vládou spolupracuje, a to s každou vládou, již proto, že je to on, kdo jmenuje jejího předsedu a její členy. To zajisté neznamená, že by vůči vládě a jejím členům měl být pasivní a vždy ve všem s ní musel souhlasit. Není však, nesmí být politickým protihráčem vlády. Veto na jedné a kontrasignace na druhé straně jsou prostředky, kterými ústava vytváří prostor ke každodenní dialogické spolupráci prezidenta s vládou.
Prezident také spolupracuje s oběma komorami parlamentu. Od nich má ostatně svůj mandát.
Prezident by ze všech těchto důvodů měl být iniciátorem, zprostředkovatelem, účastníkem každodenního politického i odborného dialogu o způsobech řešení našich problémů. Ty už nejsou a nikdy nebudou řešeními jednoznačnými, plošnými, inspirovanými velkými ideologiemi devatenáctého a dvacátého století. Proto musí napříště jít o každodenní trpělivé vyjednávání. Neboť nikdo nemá a nebude už mít privilegovaný přístup k pravdě o problémech, které se týkají všech. Nejdůležitější dialog, jehož se prezident účastní, je dialog s občany, s veřejností. Jako senátor za volební obvod Chrudimsko a Havlíčkobrodsko vím, o čem mluvím. Jsem v tomto dialogu šest let dobře trénovaný a mohu slíbit, že zvolíte-li mne prezidentem, chci a budu umět v něm pokračovat.
Pokud jde o zahraniční politiku, buďme v ní přiměřeně sebevědomí a zároveň realističtí. Plňme všechny závazky, které jsme přijali, to znamená sdílejme přiměřený díl odpovědnosti za stav světa a počítejme s tím, že někdy to bude vyžadovat oběti. Respektujme však přitom byť i nedokonalá pravidla, na kterých se mezinárodní společenství dohodlo, protože jiná pravidla nemáme. Jistěže, pracujme s ostatními státy na pravidlech přiměřenějších této době, ale vyvarujme se skutků, pro které se až dodatečně hledá obecně uznaná doktrína či jen situační ospravedlnění. Zcela konkrétně řečeno, mandát OSN nechť je pro nás podmínkou, bez které nelze jednotky Armády ČR použít ve vojenských akcích na území cizích států. Výjimkou z tohoto pravidla by mohla být jen možnost nasadit je pro záchranné operace v případě, že budou použity zbraně hromadného ničení.
Dobré vztahy se sousedy jsou samozřejmým předpokladem solidní zahraniční politiky České republiky. V Evropské unii budou hranice postupně ztrácet praktický smysl. O to bude důležitější, a bude to záležet jen a jen na nás, na Češích, Moravanech a Slezanech, abychom si zachovali svoji národní, regionální i místní osobitost: evropský kulturní svět, příznačný právě tím, že se v něm přes všechny protichůdné tendence nakonec vždycky prosazovala pestrost a rozmanitost, nabízí dostatečný prostor pro to, aby si každý národ, každý region, každé místo udržely svůj způsob života. Také proto, nejen z důvodů pragmatických, jsem vždy prosazoval a vždy také budu prosazovat naše sebevědomé členství v Evropské unii, kterou chápu jako výzvu k účasti na formování mírové budoucnosti tohoto kontinentu.
Vážené paní poslankyně, paní senátorky, vážení páni poslanci, páni senátoři,
moje dnešní výhoda i nevýhoda zároveň je v tom, že po sobě, po svých názorech a postojích, zanechávám od poloviny šedesátých let četné písemné stopy, doma i světě. Ani sedmdesátá a osmdesátá léta pro mne nebyla přestávkou - tehdy mé práce vycházely v opisech doma, v exilových i západních periodikách. V tomto smyslu jsem něco jako otevřená kniha, a tak Vás dnes nemohu, a věřte mi, že ani nechci, přesvědčovat o něčem, co bych již dříve neřekl či nenapsal veřejně.
Pokud by se někdo těmito stopami zabýval, nemohl by neobjevit jedno téma, ke kterému se neustále vracím: neexistuje nic takového jako kolektivní vina. Existuje toliko vina konkrétních lidí. Toto mé přesvědčení, v němž je zároveň suma mého porozumění tragickým epizodám lidských dějin, nejednou vyvolávalo nesouhlas, ať již se týkalo lidí, charakterizovaných příslušností k politické straně, anebo lidí, určených národností. Zcela aktuálně to například znamená, že neplatí, že podnikatelé jsou vesměs nepoctivci proto, že někteří podnikatelé nepodnikají poctivě. Tohoto svého přesvědčení se budu držet i napříště, v jakékoli roli, v jakémkoli postavení. Setrval jsem v něm jako člověk, který žil delší dobu na okraji společnosti, setrvám v něm - dáte-li mi k tomu svou volbou důvěru - i v nejvyšší státní funkci.
Jsem připraven ze všech svých sil přispívat k tomu, aby Češi, Moravané a Slezané byli sebevědomým národem. Budeme však takovýmto národem jen tehdy, budeme-li sebevědomými občany, to znamená jistými si tím, že dokážeme obhájit svá práva. Pak teprve si budeme vážit státu jako svého.
Jsem připraven s plným nasazením usilovat o to, abychom byli vždy respektováni jako seriozní partneři a spolehliví, věrohodní spojenci. A také jako ti, kteří nebudou nikdy muset jednat pod nátlakem, nýbrž jen z vlastní demokraticky potvrzené vůle. Aby bylo zcela zřejmé, o čem mluvím, řeknu, že poválečné právní poměry, zejména ve vztahu k našim sousedům, pokládám za nezměnitelné.
Jsou mezi vámi takoví, o nichž vím, že je o sobě přesvědčovat nemusím. Je vás tu také mnoho, kteří nejspíše váhali či váhají, zda mi dají hlas. Snad jsem jim napomohl k rozhodování. A nepochybně jsou tu i takoví, jejichž hlas nikdy nezískám. Všechny, i ty poslední zmíněné chci ujistit, že budu stát za tím, co jsem Vám dnes řekl. Že neselžu.
Každopádně všem, kteří tu jste, děkuji, že jste byli trpěliví a vyslechli mne.
PROJEV MIROSLAVA KŘÍŽENECKÉHO (813 slov)
Vážené dámy a pánové,
za svoji kariéru jsem přednesl mnoho řečí, ale k žádné jsem nepřistupoval s takovým respektem jako dnes. Nejde jen o nádherné a historickými vzpomínkami prosycené prostředí, ve kterém se volba prezidenta koná. Nejde také jenom o to, že ti, před kterými mluvím, mají, ať se to komu líbí, nebo nelíbí, skutečný a silný mandát od voličů. Jde v prvé řadě o to, že dnešní diskuse o obsazení prezidentského úřadu je do značné míry diskusí o tom, jakou chceme mít republiku, jakou chceme mít společnost. Prezident v naší zemi byl vždycky poněkud více než jen viditelnou špičkou politické moci.
Byl jakoby ztělesněním toho, že pokračujeme v dějinách jako národ, jako společnost, jako lid, lid, který má své poslání, svůj zvláštní úkol a cíl. Jestliže John Stuart Mill viděl v parlamentu zrcadlo společnosti, Češi, ať už je jejich prezident jakýkoliv, spatřují v něm zrcadlo svých vlastních nadějí, ambicí i obav. Úřad prezidenta má své sídlo tam, kde se střetává historie s mýtickým dávnověkem, sněmovní pole Čechů, knížecí stolec, královský palác, zemské desky, starou sněmovnu, a to všechno je spojeno s jedním místem, kde jako by se setkávala minulost, přítomnost i budoucnost našeho národa. Karel Čapek soudil, že si naši lidé zřídili republiku sami pro sebe. Obyčejní prostí lidé. Jde o to, aby se v této instituci mohli najít, aby neměli pocit, že stát je jenom to, co jim přináší obtíže a komplikace. Ze své profese vím, jak často instituce pohlcují myšlenky, ale také lidi, jak snadno se ztrácí u lidí víra, že zákon je jejich spojenec. Jak tedy znovu a znovu oživovat víru, že stát a zákon jsou spojenci těch, kteří si stát zřídili, jak věřil Karel Čapek, sami pro sebe. Odpověď na tuto otázku je spojena s tím, v čem vidíme dnes překážku našeho budoucího vzestupu. Já jsem přesvědčen, že tím, co ochromuje společnost a brání perspektivně myslet a jednat, je strach. Můj každodenní styk s obyčejnými lidmi, kteří mi přednášejí své problémy, mne utvrzuje v názoru, že strach je bohužel u nás stále přítomen, že se k obavám z nadvlády byrokratických institucí přidal i strach existenční, ekonomický. Strach nezmizel a získává nové a nové podoby, proměňuje se a převléká. Obírá lidi o jejich šance, krade jim nejlepší léta života. Ptáte se, co proti tomu dělám. Myslím, že prezident může v této věci udělat hodně. Může ukázat, že instituce nemusí požírat myšlenky a lidi, může z Hradu udělat jakýsi ostrůvek pozitivních vybočení, vyhledávat ve společnosti podobné ostrůvky, kde občané vytvářejí řetěz lidské sounáležitosti a solidarity.
Prezident může a měl by udělat z Hradu místo, kde občan, prostý člověk, bude víc než úřad, než instituce, kde každý, komu se děje křivda, bude mít zastání. Bez ohledu na výši konta, postavení, věk, rasu, pohlaví nebo přesvědčení. Prezident není bezmocnou loutkou a kladečem věnců, jak se nám někdo snažil namluvit. Jestliže se někdo tak cítí, je to jeho věc. Ale já pokládám současné pravomoci za dostatečné a jde jenom o to, aby byly využívány ve prospěch lidí a s citem pro jejich skutečné zájmy a pro jejich skutečné potřeby. Chtěl bych v případě zvolení dosáhnout toho, aby se v naší zemi strach dal na ústup, aby se prostor pro svobodné myšlení a jednání rozšiřoval, každý týden, každý měsíc a každý rok. Protože není a nemůže být svoboda tam, kde vládne strach. Zeptejte se psychologů, psychiatrů pod jakou zátěží stresu žijí obyčejní lidé, kolik vztahů mezi manžely, mezi rodiči a dětmi, v rodinách, pracovních týmech se rozpadá. To vše není nutná daň demokracii, jak se nám někdo snažil namluvit, stejně jako není nutnou daní za demokracii lhostejnost k právu a zákonu.
Prezident musí mít zájem o problémy občanů, musí mít bezprostřednější kontakt s občany než jiné součásti exekutivy. Hrad nesmí být povýšen nad starosti nebo nad starosti podhradí, Hrad nesmí být nějaký spolek olympských bohů, který se nezajímá o to, jestliže například občané mají na to, aby zajistili svým dětem bydlení, alespoň v podobě těch vysmívaných panelových králíkáren, start do života a vzdělání. Hrad není prostředí pouhé reprezentace nebo útočiště krasoduchů, ale průsečík zájmů deseti milionů obyvatel naší země. Nemůže to už nikdy být spolek pro vzájemné obdivování, ale místo, kde bude vládnout výkon a profesionalita, kam budou ti, kteří něco umí bez jakékoliv předběžné selekce rádi přicházet a kam se budou s důvěrou a rádi vracet. To je vyznání, ke kterému vede má profese. Není to profese výjimečná, ale stejně jako kterákoliv jiná, když se dělá se zájmem a zodpovědností, začíná u člověka a své vyústění také u něho nachází. Stejně by tomu mělo být i u prezidenta této země.
Pál bych si, aby naším mottem bylo: Honeste vivere neminem ledere suum cuique tribuere cum iustitia est dura et perpetua voluntas ius suum cuique tribuens.
Tedy, abychom ctnostně žili, nikomu neškodili, každému dali, což jeho jest, neboť spravedlnost je pevná a trvající vůle práva každému dáti, což jeho jest.
Děkuji Vám za pozornost.
PROJEV JAROSLAVA BUREŠE (638 slov)
Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážené paní poslankyně, vážení páni senátoři, vážení páni poslanci,
z mého pohledu vše začalo před několika měsíci nesmírným údivem médií. O prezidentský úřad se uchází někdo, kdo vlastně nemá vůbec žádnou šanci, někdo, kdo je neznámý, někdo, kdo nic nedokázal a kdo nemá žádnou politickou podporu. A především, jak prý jsem si troufl.
Dovolím si položit vám dvě otázky a sám sobě také a věřím, že nejsou jenom řečnické. Je Česká republika demokratickým státem? Já jsem si jist, že je a že vaše odpověď bude kladná. Je v demokratickém státě, který chce být právním státem, něco neobvyklého na tom, že o funkci prezidenta republiky se uchází bývalý soudce a bývalý ministr spravedlnosti? Já věřím, že i na tuto otázku odpovíte, že to není neobvyklé.
Naše ústava respektuje tradiční systém dělby moci na moc výkonnou, zákonodárnou a soudní. Myslím si, že není jen symbolické, že dnes v systému naší volby prezidenta republiky parlamentem v osobách jednotlivých kandidátů jsou zastoupeny i tyto jednotlivé moci, ať už svou rolí v minulosti, anebo svou rolí současnou.
S čím přicházím já ze světa moci soudní, která má jistě stejnou váhu jako moc výkonná a moc zákonodárná. Přicházím vybaven soudcovskou zkušeností, ale také, byť nedlouhou, zkušeností ministra spravedlnosti, který hleděl na výkon soudnictví a spravedlnosti z druhého břehu řeky. Nabízím vám proto to, co je pro postavení soudce, jeho roli ve společnosti a jeho úkol to nejdůležitější a co je jí vlastní. Je to nestrannost a schopnost ve spravedlivém procesu nalézat správná rozhodnutí. Nalézat rozhodnutí, která vznikají po pečlivém slyšení argumentů všech stran a která jsou výrazem schopnosti se rozhodnout a schopnosti takové rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit a chovat se v celém procesu tak, aby rozhodnutí bylo pro všechny předvídatelné. Současné prostředí nabízí i ještě jednu velkou zkušenost a závisí na každém, jak ji dokáže využít. Je velkou reflexí toho, jak probíhají společenské procesy, jestli jsou regulovány správně, jestli ti, jimž právo má přiznávat ochranu, se chráněni cítí a jak vnímají celkový stav. Požádám vás, abyste porovnali, zda to, co jsem nabídl jako zkušenosti, zážitky a inspirace, které jsem si z tohoto prostředí odnesl, porovnáte-li je se svou zkušeností v době, kdy jsem působil v Poslanecké sněmovně a v senátu jako ministr spravedlnosti, zda je to pro vás nabídka věrohodná.
Jako ministr spravedlnosti jsem usiloval o to, aby ty zákony, které měly posunout myšlenku reformy soudnictví, nebyly přijímány autoritou většiny několika hlasů, ale aby byly doprovázeny takovou autoritou, aby měly i náležitou autoritu společenskou. Chtěl bych vás ujistit, že stejný obraz, jaký jste mnozí z vás mohli sledovat v této době, nabízím a jsem připraven nabídnout i v komunikaci s parlamentními stranami, s vládou a s parlamentem. V žebříčku hodnot života občana a společnosti zaujímá velmi vysokou příčku právní stát. Výraz právo ve stabilním právním prostředí, fungující soudnictví a vymahatelnost práva jsou podle mého přesvědčení vysokými hodnotami občanů, ale i celé společnosti. A jsou také obrazem společnosti a určují, myslím, i jeho důvěryhodnost, určují důvěryhodnost státu v zahraničí. Právní stát má spoustu stavebních prvků, ale myslím, že tón udává prezident republiky. Jsem připraven s využitím svých dosavadních zkušeností a odbornosti přispět kompetencemi prezidenta republiky, aby nejenom občané našeho státu, ale i v zahraničí byla Česká republika jako právní stát vnímána. Myslím, že úkolem příštího prezidenta je také přispět k tomu, aby občané věděli, že vstup České republiky do Evropské unie je historickou příležitostí.
Schopnost českých manažerů, českých podnikatelů a českých zaměstnanců je vysoká a myslím si, že prezident by měl zřetelně vyjádřit důvěru, že tyto schopnosti dokáže Česká republika využít k tomu, že si získá lepší pozici, než si získaly jiné státy, které již členy Evropské unie jsou. Vážené paní senátorky, vážené paní poslankyně, vážení páni senátoři, vážení páni poslanci. Zvažte, prosím, při své volbě, jakou váhu přikládáte moci soudní, autoritě práva a právnímu státu.
Děkuji vám za pozornost.
PROJEV VÁCLAVA KLAUSE (1453 slov)
Vážení poslanci, vážení senátoři,
předstupuji před Vás - s plnou vážností, zodpovědností a pokorou - jako kandidát na funkci prezidenta České republiky. Dovolte mi, abych Vám přiblížil své motivy i svou představu o této nejvyšší ústavní funkci a abych se dotkl i několika dalších témat, a to z trochu jiné perspektivy, než jakou mi umožňovaly funkce ministra financí, premiéra, předsedy sněmovny či předsedy velké politické strany.
Scházíme se při první skutečné volbě prezidenta v historii naší země. Poprvé v dějinách Československa, respektive České republiky o tento úřad vážně usiluje více kandidátů. Poprvé není před prezidentskou volbou předem rozhodnuto. Poprvé se nejedná o volbu víceméně manifestační. Po třinácti letech na tuto funkci nekandiduje Václav Havel. Je to také pravděpodobně naposledy, kdy je prezident volen zastupitelskými sbory, neboť ve veřejnosti panuje téměř všeobecná shoda, že by tato volba napříště měla probíhat formou všelidového hlasování. To všechno zesiluje závažnost dnešního okamžiku.
Výhodu máme v tom, že je naše země svobodná a že jsme - po zvládnutí přeměny totality v demokratickou společnost - znovu získali pevnou půdu pod nohama. Jsme respektovanou a uznávanou demokracií. Jsme členy Severoatlantické aliance. Naše země byla pozvána do Evropské unie. Ať máme názory na vyjednané podmínky našeho členství a na celkové přínosy evropského integrování jakkoli rozdílné a ať se na stav a směřování Evropské unie díváme s tou či onou mírou realismu, ukončení našich vyjednávání a pozvánka ke vstupu jsou důležitým signálem. Jsou důkazem, že jsme - a to nejen ve svých vlastních očích - standardní demokracií, která se již přibližuje těm evropským zemím, které měly to štěstí, že čtyřicet poválečných let nemusely prožít v nedemokratickém společenském uspořádání a mohly se svobodně rozvíjet v prostředí tržní ekonomiky a vysokého respektu k základním svobodám a právům občanů.
I když jsme - a být musíme - k našim vlastním výsledkům a výkonům kritičtí a i když určitě nelze říci, že bychom v mnoha směrech nemohli být dále než jsme, naše země nestrádá. Potýkáme se sice s řadou problémů, z nichž část se odvíjí od těžkostí transformace a část od chyb, které jsme my sami v průběhu třinácti vzrušujících let obnovy udělali, ale není důvod trpět pocitem, že to byla léta promarněná a že to byla nevyužitá příležitost.
Od listopadu 1989 jezdím po celé naší zemi a potkávám se s velkým množstvím lidí. Kdybych měl shrnout svůj převažující dojem, vyjádřil bych jej slovy: obdiv, radost a hrdost. S obdivem hledím na ty, kteří se pustili do obnovy totalitou poničené a zanedbané země a vystavěli či přestavěli celá města a obce, podniky a instituce. Mám radost z nerezignovaných pracovitých lidí, kteří uchopili své osudy do vlastních rukou a začali vytvářet bohatství své, opětovně svobodné země. Tento typ lidí v naší vlasti převažuje a jsem hrdý na to, že jsem tuto unikátní epochu obnovy mohl s nimi spoluvytvářet. S patřičným sebevědomím bychom měli našim spoluobčanům i zahraničí zdůrazňovat světlé stránky naší současnosti a v generacích, které již totalitu nezažily, pěstovat víru ve vlastní síly, schopnosti a talent, jimiž jsou naši lidé tradičně nadáni.
Nejednou jsem v minulosti říkával - ať už to mnozí chtěli či nechtěli slyšet a ať už má slova interpretovali přesně či účelově zkresleně - že pro naši zemi nemá přistoupení k Evropské unii alternativu. Byl jsem to ostatně já a mnou vedená koaliční vláda, kdo do Evropské unie podal přihlášku. Ve shodě s mnoha politickými proudy v Evropě jsem však po celou dobu dával zřetelně najevo, že nám nemůže být jedno, do jaké Unie vstupujeme, a že ji nesmíme vidět jako idylický svět, v němž jedni chtějí pouze dobro těch druhých, zatímco zájmy svých národů a státních celků velkoryse přehlížejí. Tento realistický postoj způsobil, že ti naši spoluobčané, kteří toto pochopili, vstup do EU výrazně většinově podporují.
Ozývají-li se ještě dnes oslavné tirády na otevřenou bránu ke vstupu do EU a tváříme-li se jako by šlo o jednostrannou a velkou výhodu, prokazujeme občanům pro jejich rozhodování v jarním referendu medvědí službu. Správnější by bylo co nejotevřeněji hovořit jak o pozitivech, tak o těžkostech, které nás po vstupu čekají, a hlavně o tom, jak konkrétně budeme zájmy naší země v současné Evropě hájit.
Právě na tom by se měla shodnout celá naše politická reprezentace. Považuji za mimořádně důležité, aby vznikl konsensus na co nejvyšším možném společném jmenovateli zájmů občanů České republiky. Jedním z výrazů či předpokladů tohoto konsensu by mělo být alespoň částečně vyvážené rozložení politických sil. Pro budoucnost by bylo nebezpečné, kdyby měl - v této přelomové době - při levicovém parlamentu a vládě přijít i do prezidentské funkce kandidát levice či levého středu. Jsem přesvědčen, že by to vedlo k další polarizaci veřejnosti a že by to výsledek referenda mohlo ohrozit.
Pár slov bych chtěl říci i k postavení a roli prezidenta v našem ústavním systému. Je nerozumné chtít prezidenta takzvaně "nadstranického". Nikdy tomu tak nebylo a být nemůže. Prezident vždy vychází z nějakého politického prostředí. Kdyby vstupoval do politického života jako úplný novic, bylo by to ještě horší. Jen o něco méně špatné by bylo, kdyby prezident přicházel z netransparentního politického zázemí. Podléhal by pokušení vytvářet kolem sebe nejasně definovanou mocenskou strukturu a začít s ní hrát preferenční hry s některými stranami proti stranám jiným. To by bylo pro zdravý politický život země značně erozivní. Prezident, jehož politické ukotvení je naproti tomu jasné a známé, je v opačné situaci. Každý jeho krok je veřejností posuzován daleko pozorněji a jeho povinnost zachovávat vůči všem politickým silám v zemi respekt a objektivitu je snadněji kontrolovatelná.
Těžiště prezidentské funkce nespočívá ve vnitropolitické oblasti a prezident nesmí vytvářet protiváhu výkonné či legislativní moci. Od toho je tu vláda a parlament, od toho jsou tu voliči, kteří svým rozhodnutím vytváří tu či onu politickou situaci. Jen oni ji také mohou korigovat. Systém ústavních pojistek je u nás dostatečný. Právě proto, že nemáme ani prezidentský, ani poloprezidentský ústavní systém, bylo by nešťastné, kdyby autorita prezidentského úřadu vystupovala do oblastí, které jí z definice nepřísluší a v nichž by prezident permanentně soupeřil s vládou nebo parlamentem. Jednání prezidenta musí být činorodé a aktivní, nikoli však aktivistické. Prezident nesmí být hybatelem politické scény, ale nenápadnou autoritou schopnou nepřímo ovlivňovat politické procesy. Přímo má prezident v legislativním procesu vystupovat jen výjimečně. Podobně je tomu i s tolik diskutovanými milostmi a amnestiemi. I s nimi je třeba šetřit a v žádném případě se nesmí dopustit jejich zpochybňování skrýváním důvodů jejich udělení či argumentováním úředníků prezidentské kanceláře, že prezident důvody těchto výjimečných aktů nemusí uvádět.
Role prezidenta na domácí scéně je především symbolická a její zvláštní okamžiky přicházejí v komplikovaných či osudových chvílích, jako byly například loňské povodně. V těchto chvílích musí být spolu s postiženými spoluobčany, musí jim svou autoritou a zkušenostmi dodávat odvahu a naději a svým úřadem pro ně musí organizovat tu pomoc, kterou další státní orgány a instituce z různých příčin vykonávat nemohou či neumějí. Prezident musí občanům dodávat nejen optimismus a důvěru ve vlastní schopnosti a síly, ale i hrdost na příslušnost ke státnímu a kulturnímu celku, z něhož pocházejí.
V zahraničí by měl být prezident známý, věrohodný a respektovaný. V tomto ohledu byla pozice dosavadního prezidenta natolik mimořádná, že ji sotva může někdo zopakovat. I proto, že v dohlédnutelné budoucnosti pravděpodobně nenastanou tak dramatické okamžiky, jaké před třinácti lety přivedly do prezidentské funkce Václava Havla a získaly mu v zahraničí takový věhlas. Kdyby však měla role českého prezidenta v zahraničí upadnout do opačného extrému - do úplného bezvýznamna - pozici České republiky by to výrazně uškodilo.
V tomto kontextu mi proto dovolte, abych odcházejícímu prezidentovi i z tohoto místa poděkoval za všechny významné pozitivní věci, které pro naši republiku - právě v zahraničně politické oblasti - učinil. I když na širší zhodnocení jeho přínosu pro věc České republiky není ještě ta nejvhodnější doba, tu přinese až klidnější a objektivnější historický odstup, jsem přesvědčen, že v jeho hodnocení bude převažovat znaménko plus. Odcházející politik si sotva může přát více.
Na všechny tyto věci jsem myslel v okamžiku, kdy jsem přijal kandidaturu poslanců a senátorů Občanské demokratické strany na funkci prezidenta republiky. Prezident musí mít od výkonu praktické politiky dostatečný odstup, a proto jsem se rozhodl z čela této politické strany odejít. Chtěl bych své síly, znalosti a zkušenosti dát ve prospěch všech občanů České republiky. Svou liberálně konzervativní orientací se netajím, ale nevnímám ji úzce stranicky a při výkonu prezidentské funkce bych žádné politické nebo zájmové uskupení nepreferoval. Chtěl bych být prezidentem univerzálním, nikoli úzce vymezeným.
Jsem člověk natolik disciplinovaný a rozumný, abych dokázal poodstoupit od svých dosavadních úloh na politické scéně ve prospěch formulování a obhajoby zájmů všech občanů naší země, bez ohledu na jejich světonázorové či politické přesvědčení. Pokud se většina členů tohoto váženého shromáždění zvolených zástupců veřejnosti rozhodne dát mi svůj hlas, jsem na službu své zemi v prezidentském úřadě připraven.
Děkuji za pozornost
Pane předsedo, paní poslankyně a paní senátorky, páni poslanci a páni senátoři,
vítám vás co nejsrdečněji na Pražském hradě na společné schůzi obou komor Parlamentu České republiky. Tato schůze bude v souladu s Ústavou volit prezidenta republiky, což je v historii našeho státu vždycky významný okamžik a což bude - dík souhře různých okolností - obzvlášť důležité právě teď.
Přeji vám i nám všem věcný a důstojný průběh volby a pevně věřím, že se vám podaří zvolit prezidenta už v první volbě a že ten, koho zvolíte, bude dobrou hlavou státu.
Přihlásil jsem se ke slovu z důvodu, který zajisté tušíte. Rád bych využil této vzácné příležitosti k tomu, abych vám a všem vašim předchůdcům, kteří jste mne dvakrát zvolili do této funkce, poděkoval za důvěru a abych se s vámi jako prezident rozloučil.
Dělal jsem, co jsem uměl. Asi se mi leccos povedlo a asi jsem i leccos zkazil. Ať tak či onak, není mým úkolem své působení hodnotit. To je a bude věcí veřejnosti, politiků, novinářů a samozřejmě politologů a historiků. Možná se k tomu i já sám ještě vrátím, ale rozhodně až s odstupem času, kdy budu mít, jak doufám, určitý nadhled a nebudu už svou funkcí svazován k příliš opatrné a příliš diplomatické reflexi různých událostí i své vlastní práce.
Jako občan našeho státu, který nikdy, když šlo o zásadní témata našeho společenského života, nedokázal mlčet, nechci a ani bych neuměl veřejný prostor zcela opustit. Nemohu ho opustit jak pro své založení, tak proto, že různé úkoly či aspoň otázky z domova i ze zahraničí budou ke mně směřovat i v budoucnosti a já jich nemohu pyšně nedbat. Nicméně předepsal jsem si z dobrých důvodů - aspoň v první době - značnou zdrženlivost.
Vážený parlamente,
jednou ze zvláštních okolností této volby prezidenta je, že souběžně či v týchž dnech budete rozhodovat o velmi zásadních věcech, souvisejících s naší účastí v obraně lidstva před jednou velmi nebezpečnou hrozbou. Vaše rozhodování nebude jednoduché a dokonce nesmí být jednoduché, aspoň v tom ohledu, že nesmí být ani populistické, ani nekvalifikované. Věřím a doufám, že poslední slovo ve vašem uvažování bude mít autorita nejvyšší, ta, na niž jste se odvolali ve svém slibu, totiž vaše svědomí, a tudíž váš pocit odpovědnosti.
Dámy a pánové,
skutečně: nejde vůbec o to, zda budeme zítra pochváleni nebo pohaněni v novinách či v průzkumech veřejného mínění; do svých funkcí jsme přece nebyli - já kdysi a nedávno vy všichni - zvoleni proto, abychom se všem neustále líbili! Byli jsme do nich zvoleni v naději, že budeme dělat to, co je podle našich vědomostí a podle našeho upřímného přesvědčení v dlouhodobém zájmu lidského společenství jako celku, co je v zájmu svobody, bezpečnosti a důstojnosti nás všech, co je v zájmu našeho života v míru a prosperitě.
Vážení přítomní,
děkuji vám za pozornost a přeji vám všechno dobré!
PROJEV VÁCLAVA KLAUSE (872 slov)
Vážené paní poslankyně, vážené senátorky, vážení poslanci a senátoři,
k volbě prezidenta České republiky se dnes scházíme již podruhé. Minulý týden jednoznačný výsledek nepřinesl, a jak už to bývá, reakce veřejnosti na naše neshodnutí se na budoucí hlavě státu byly velmi různorodé. Od věcných a chápavých až po vzrušené a kritické. Jako objekt a zároveň i subjekt této první volby necítím sebemenší oprávnění vyslovovat o ní jakýkoli silný soud a už vůbec ne nějaký odsudek. Její průběh naprosto přesvědčivě ukázal, že je náš parlament plně vyspělým, a proto komplikovaným organismem. Že jej tvoří individuality, které přesně v duchu Ústavy projevují svou suverénní svobodnou vůli a přitom neskrývají, že je i pro ně, v historii naší země, první skutečná a předem nerozhodnutá volba prezidenta věc složitá, obtížná a odpovědná. Nalezení jednoho jediného reprezentanta celého státu je akt mířící daleko nad horizont našich každodenních, jinak legitimních politických půtek a sporů a nad naše běžná parlamentní hlasování. Vím, že jsme si toho velmi dobře vědomi. O vaši podporu jsem se, vážení kolegové, ucházel již před deseti dny. Pokusil jsem se vám sdělit, a to podstatně obšírněji, než to udělám dnes, co bych mohl vám a celé naší zemi ve funkci prezidenta nabídnout. Za oněch deset dnů jsem se nezměnil a nezměnili jste se jistě ani vy. Netaktizoval jsem a netaktizuji, předem jsem oznámil, že se zúčastním další volby a nijak nedemonstruji svou výlučnost. O podpoře své kandidatury nevyjednávám za nějaké budoucí přísliby. Nabízím pouze sebe, své zkušenosti, schopnosti a postoje. Nabízím, že budu reprezentovat všechny občany naší země, tedy celou Českou republiku, a věřím, že to budu dělat lépe než moji protikandidáti. Svou představu prezidentského úřadu jsem vám již přednesl a nechci vás tím dnes znovu zdržovat.
Připomenu tři teze, které jsem považoval a považuji za nejdůležitější. Za prvé: řekl jsem, a dnes to jen opakuji, že má být působení prezidenta ve vztahu k vnitropolitickým událostem aktivní, nikoliv aktivistické. Prezident musí vůči všem politickým silám v zemi zachovávat respekt a objektivitu a nesmí se pokoušet vytvářet protiváhu výkonné a legislativní moci. Za druhé: těžiště prezidentské funkce vidím v roli důstojného a seriózního reprezentanta zájmů republiky v zahraničí. V dnešní chvíli by měl prezident přispět zejména k obhajobě zájmů naší země v Evropské unii a měl by usilovat o co nejpřátelštější vztahy s našimi sousedy, protože ty v minulých letech utrpěly nepříjemné a pro nás nežádoucí šrámy. A za třetí: prezident musí být s občany. A to nejen v komplikovaných a osudových chvílích, ale musí umět naslouchat jejich každodenním starostem a radostem. Nesmí být arbitrem dění v zemi. Musí být spíše uvážlivým svorníkem legitimních zájmů jednotlivců i celých politických seskupení vzešlých ze svobodných voleb. Ty u nás již čtrnáctý rok předurčují vývoj věcí veřejných a to je obrovským pozitivním výsledkem našeho polistopadového vývoje.
Chtěl bych zdůraznit, že si vážím toho, že jsem ve všech kolech první volby dostal největší počet vašich hlasů, a i proto jdu do dnešní volby s jistým optimismem. Jdu do ní i proto, že jsem nikdy netvrdil, že z politiky odcházím a že jsem neavizoval, že se vrátím pouze v případě krize, která ostatně dnes není. Svou opakovanou kandidaturu také neberu jako gesto nebo jako pokus o zamíchání karet, ale jako novou úžasnou příležitost, kterou obyčejný smrtelník nemá a nemůže mít v životě často. Volba prezidenta je vážná věc a při řešení vážných věcí je třeba trpělivosti. Řešení nejrychlejší obvykle nebývají těmi nejlepšími. Proto rozumím postoji, který parlament při svém obtížném prezidentském gambitu až dosud volí, a jeho výsledku důvěřuji. Budu respektovat a loajálně podpořím jakýkoli většinový výrok tohoto shromáždění, ať bude pro mne příznivý, či nikoliv. Pomohl bych si slovy významného anglického osvícenského básníka Alexandra Popa z jeho eseje o člověku, v níž napsal anglicky What ever is, is right. Tedy, cokoliv jest, jest správné. Ani zdaleka, opakuji ani zdaleka, to jistě neplatí pro všechny lidské situace, ale naši dnešní chvíli to vystihuje velmi přesně.
V posledních dnech jsem o nás a o naší současné situaci přemýšlel snad ještě intenzivněji než dříve. Nezastírám, že mi k tomu byl silným impulsem zážitek z první dramatické prezidentské volby. Ve svobodné společnosti většinou neexistují žádná taková řešení, která by uspokojila všechny do jednoho. Poslanci a senátoři proto minulý týden sdělili veřejnosti: hledáme, vybíráme, zvažujeme. Bylo to sdělení optimistické, jsem přesvědčen, že právě o tom a o ničem jiném je politická zodpovědnost, která se nakonec projeví rozhodující volbou. Naše země od nás řešení požaduje, já jsem připraven a věřím, že vy také. Na závěr minulé volby jsem vás s nespornou nadsázkou, kterou jste, podle vaší reakce přijali, požádal, abyste se polepšili. Zkusil jsem začít sám u sebe a ukázalo se, že to není snadné, ale za pokus to stojí. A tak dodávám, když jsem dnes ráno vstával, vzpomněl jsem si na léta politického soupeření s mnohými z vás. Chtěl bych proto říci, že na ně, na tato soupeření nezapomínám, ale že už jsou pro mne dnes věcí minulosti. Mám dostatek sil, vůle, chuti a inspirace podílet se spolu s vámi na maximálním posílení důvěry občanů v demokratické instituce naší země a na znovunalezení optimismu, odvahy a sebejistoty, jež jediné vedou k bezpečné a úspěšné budoucnosti všech našich občanů. A skutečně, všech bez rozdílu. Již podruhé vám děkuji za vaši pozornost. Řešení máte ve svých rukou.
PROJEV JAROSLAVY MOSEROVÉ (961 slov)
Vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážený pane předsedo Senátu, vážení poslanci a poslankyně, senátorky a senátoři,
jsme zde dnes v nesmírně vážné věci. Sešli jsme se k volbě příští hlavy státu. Po velmi zralé rozvaze a s podporou skupiny senátorů a poslanců se o výsostný úřad v našem státě se vší vážností a odpovědností ucházím. Jak zde už bylo řečeno při první volbě prezidenta a jak zaznělo v kuloárech i dnes, je Václav Havel nezastupitelný, zejména z pohledu ze zahraničí. S Václavem Havlem však já poměřována nebudu. Jako lékařka mám zcela jiné životní zkušenosti a jsem žena. Jsem jiná, i když ctím stejné hodnoty jako on. Jsem sice žena, ale ubezpečuji vás, že umím být zmužilá, jinak bych zde dnes před vámi nestála.
Vám, vážení, mohu nabídnout přinejmenším totéž, co jsem slibovala svým voličům. A není to málo, byť se to málem zdát může. Držím sliby, plním své závazky a vždy mluvím pravdu. Pokud člověk nikdy nelže, dopomáhá mu to k síle a sebejistotě. Já nelžu a ti z vás, co mne znají, a není jich málo, by to jistě mohli dosvědčit. Musím však uznat, že v diplomacii i v pozici státníka není možné říkat vždy pravdu celou, o tom není sporu, ale lež, lež je vždycky špatná. Vím, že mladé lidi a poctivé občany tohoto státu nejvíce popuzují lži, nepoctivost a že nás politiky viní z toho, že jsme dopustili, aby se tyto nemravy tak rozbujely. Svým způsobem mají pravdu, v něčem oběma komorám parlamentu křivdí. Občané však nevidí, že ten špatný obraz je i tím, že se nyní o všem špatném svobodně mluví a píše, a to dobré zůstává ve stínu. Není to nic nového. Tomáš Garrigue Masaryk řekl: Dobrého je v řádu světa víc, ale to zlé cítí člověk silněji. Je to tak.
Co nás může těšit: Jsme na prahu Evropy a budoucnost Evropské unie bude i v našich rukou. Mnohá naše města a vesnice jsou už po krátkých 13 letech často k nepoznání, změnily se k dobrému. Jejich občané jsou na svoji obec hrdí a pečují o ni. Přála bych si, aby se všem obcím vedlo líp, protože dobře vím, že není všude dobře a nežije se všude lehce, hlavně ne na severu a v oblastech zasažených katastrofálními povodněmi. Přála bych si, aby v celé republice měli lidé víc důvodů ke spokojenosti, aby stoupla národní hrdost, sebeúcta a úcta ke státním symbolům. I k tomu by měl přispět prezident republiky, a to nemalou měrou.
Pokud mi věnujete důvěru, budu v první řadě věrná občanům tohoto státu a jeho voleným zástupcům, vám, v obou komorách. Dbala bych co možná stability ve státě, zejména teď, když stojíme na prahu Evropské unie a musíme dotvářet obraz, pravdivý obraz unie uvnitř státu a dobrý obraz našeho státu, ven, za jeho hranice. I v tom může a musí prezident sehrát důležitou úlohu. Věřím, že všechny tyto úkoly dokážu splnit jako politik i jako státník. Státník je velké slovo a v naší zemi nemá ženskou podobu. Avšak ženy, které se ocitly v roli státníka za hranicemi, v jiných zemích, si zjednaly a zjednávají vážnost a já vás ubezpečuji, že bych si ji zjednala také. Neváhala bych však přijímat rady a naslouchat lidem v tom či onom, více poučeným než jsem já, to je samozřejmé. V tak závažné věci, jako je jmenování soudců Ústavního soudu, stejně tak jako při jmenování předsedy Nejvyššího soudu, bych se radila s lidmi ze světa justice. Nikoliv politickými stranami. Moc soudní musí být nezávislá, i když potřebuje nápravy.
Pokud jde o prezidentské milosti, eventuálně o amnestii, v prvé řadě bych se seznámila se stanoviskem justice a spravedlnosti a nedovolila bych, aby mne ovládly city. Nebyla jsem nikdy vězněna, odmítnutí milosti by proto pro mne v důvodných případech bylo snazší než pro Václava Havla, který věznění tak důvěrně poznal.
Z Ústavy prezident zastupuje stát navenek a při většině aktů státu, článek 63 ústavy, koná se spolupodpisem předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. A samozřejmě pod vaší kontrolou. Následně za taková rozhodnutí odpovídá vláda, tedy i za jeho či její rozhodnutí jako vrchního velitele ozbrojených sil. Tak tomu je z ústavy a je to tak správně. Kromě nepsaných úkolů ústavou vymezených a ústavou vymezených pravomocí má prezident i práva, která bych využívala s rozvahou a také na vaše přání.
Vážení, jsme demokracie mladá, máme však za sebou již 13 let svobody a to nás zavazuje k odpovědnosti a větší politické zralosti. A na tomto místě dovolte, abych znovu citovala slova zakladatele našeho státu Tomáše Garrigua Masaryka: Všechna rozumná a poctivá politika je provádění a upevňování humanity uvnitř i navenek. Politiku jako vše, co děláme, nutno důsledně podřizovat zákonům etickým. Vím, že jsou politikové, kteří se považují za náramně praktické a chytré, kterým se tento požadavek nelíbí. Ale zkušenost nejen moje, myslím, učí, že politika rozumná a poctivá, jak jí říká Havlíček, je nejúčinnější a nejpraktičtější. Nakonec mívají takzvaní idealisté vždycky pravdu a udělají pro stát, pro národ a lidstvo víc, než politikové, jak se jim říká, reální a chytří.
Věřím ve slušnost a nemyslím si, že to je slovo zastaralé či obnošené. Věřím v Boha a prosím ho o moudrost, síly mám dostatek. Také vás prosím o moudrost ve vašem rozhodování. Někteří z vás mi již podporu přislíbili, nyní cítí povinnost být věrni své politické straně a jejímu kandidátovi. Pokud jim tak káže svědomí, musí tuto věrnost naplnit. Pokud jim to opravdu káže svědomí. Pokud však váhají, musí si vzpomenout, že především všichni musíme být věrni svému poslaneckého či senátorského slibu, že budeme opravdu konat podle svého svědomí. Já se však na vás obracím, zvažte, že lidé v této zemi politickým stranám nedůvěřují, bohužel. Doufám, že se to časem změní. Bude to na nás na všech. Věřím však, že budou důvěřovat mně. Prosím, důvěřujte mi také.
Děkuji za vaší pozornost.
PROJEV MILOŠE ZEMANA (891 slov)
Vážené paní poslankyně, vážení páni senátoři a vážení páni poslanci,
dovolte mi, abych vás stejně jako ostatní kandidáti seznámil se svojí představou výkonu prezidentské funkce. Tuto představu jsem rozdělil na dvě části. Na to, co by prezident dělat neměl, a na to, co by prezident dělat měl. Protože je někdy důležitější mluvit o tom, co by prezident dělat neměl, dovolte mi, abych začal onou první částí.
Prezident by podle mého názoru za prvé neměl vytvářet vlastní, mínění parlamentu a vlády často protikladnou alternativu ať již domácí, nebo zahraniční politiky a uplatňovat ji v politickém spektru tím, že si zvolí strany oblíbené a strany neoblíbené. Nebo že bude vytvářet takzvaná hradní křídla v existujících parlamentních subjektech.
Za druhé: prezident by neměl nadužívat svých často až monarchistických kompetencí při jmenování do celé řady funkcí. Dám jenom jeden příklad. V červnu tohoto roku má být prezidentem jmenováno devět z patnácti soudců Ústavního soudu, a to na dobu deseti let. Domnívám se, že dosavadní výběr, založený na naprosto nedostatečné komunikaci s relevantními politickými subjekty, vytváří, doufejme, že jen teoretickou možnost, že se Ústavní soud stane jakousi třetí komorou parlamentu, schopnou zachovat de facto všechny zákony s výjimkou zákonů ústavních. A jak dobře víte, 99 procent zákonů, které náš parlament přijímá, nemá ústavní charakter.
A konečně za třetí, domnívám se, že jakýkoliv prezident by neměl být moralistním a jen moralistním kazatelem, tepajícím, ať už právem, nebo neprávem, zlořády a neduhy naší společnosti, protože podle naší ústavy je prezident součástí výkonné moci a v tomto smyslu je spoluzodpovědný za skutečné zlořády nebo neduhy, které zde bezpochyby existují.
Dovolte mi nyní, abych přešel k tomu, co by prezident dělat měl. A tato moje představa má opět jenom tři body. Za prvé: prezident by měl být organizátorem komunikačního pole, chcete-li to nazvat jinak, tedy politického dialogu, jehož by se pravidelně zúčastňovali předsedové parlamentních politických stran a předsedové klubů, dialogu, v němž by prezident v žádném případě nebyl demiurgem, soudcem nebo rozhodčím, kde by hrál pouze roli moderátora či organizátora dialogu, který by nutně nemusel směřovat vždy k nalezení politické shody, ale který by projasnil atmosféru tím, že by umožnil vnímat argumenty protistrany, zabraňoval zbytečným informačním šumům, zbytečným překvapováním se a nedorozuměním. Domnívám se, že tato role prezidenta je nezastupitelná a že politický dialog má být v tomto smyslu permanentní. Za druhé: když už jsem mluvil o jistém nebezpečí až monarchistického nadužívání některých kompetencí bez dostatečných konzultací, domnívám se, že se všemi parlamentními subjekty by měl prezident konzultovat tak důležité funkce, jako jsou soudci Ústavního soudu, členové bankovní rady, velvyslanci i funkce další. Že by však měl mít nutně právo personálního veta. A to pouze v tom případě, pokud se prokáže, že navrhovaný kandidát nemá dostatečnou kompetenci, dostatečné množství publikací, dostatečný mezinárodní věhlas a podobně.
Co se týče oné často zmiňované otázky udělování milostí a amnestie, považuji milost za akt krajně výjimečný a vyžadoval bych k jejímu případnému udělení nejen kontrasignaci, ale výslovné doporučení ministra spravedlnosti. Co se týče amnestie, zastávám názor, že amnestie není ničím jiným, než plošnou milostí svého druhu. A z tohoto důvodu nepovažuji jakoukoli amnestii za vhodnou. Ani širokou, ani úzkou, ani velkou, ani malou, prostě jakoukoli amnestii. I když touto zprávou jistě nepotěším vězně. Protože se domnívám, že ono monarchisté gesto amnestie svým způsobem znehodnocuje práci policejních vyšetřovatelů, státních zástupců a soudců, energii, kterou vynaložili na dopadení a usvědčení pachatelů trestné činnosti a která je tímto jediným gestem prakticky vynaložena zbytečně.
Třetí a poslední bod mé pozitivní části koncepce výkonu prezidentské funkce bych chtěl zmínit v souvislosti s pojmem takzvaných ostrovů pozitivní deviace. Použil jsem tohoto pojmu již před 14 lety v jednom kacířském článku, ale zdá se, že existují někteří novináři s inteligencí jim vlastní, kteří tento pojem nepochopili. Proto mi dovolte, abych se o něm alespoň stručně zmínil.
Deviace je odchylka, odchylka od normy, od průměru a může být jak směrem k nadprůměrnému, tak směrem k podprůměrném výkonu. V prvním případě se jedná o pozitivní deviaci, ve druhém případě se jedná o deviaci negativní. Podle mého názoru by prezident v rámci svých ústavních kompetencí měl podporovat, a to i častou účastí na jejich aktivitách, například nadprůměrné výkonné podniky, nadprůměrné výkony v oblasti umění, oblasti vědy, oblasti sportu, kde je to ještě nejsnadnější, protože dokážeme obdivovat naše hokejisty, ale mnohé ostrovy pozitivní deviace obklopuje prostá lidská závist. Závist i tam, kde by byl na místě obdiv a skutečná úcta k nadprůměrnému výkonu. A tuto hradbu závisti by měl podle mého názoru jakýkoli český prezident prolomit a měl by samozřejmě vést boj i proti ostrovům negativní deviace, ať už jde o skinheadské hnutí a další jevy sociální patologie.
Dámy a pánové, po sdělení této představy mi dovolte skončit jedinou osobní poznámkou. Považoval jsem za samozřejmé, že ty z Vás, které jsem v uplynulých dnech měl možnost oslovit, nebudu přemlouvat, aby mne volili, nebudu jim za to nabízet lukrativní místa, nebudu, což mě někdy dává trošku přemáhání, pomlouvat ani slovem své protikandidáty, ale pouze a výlučně je seznámím přesně s tímto programem. A říkal jsem tuto představu na všech poslaneckých a senátorských klubech, říkal jsem ji vždy stejně, bez ohledu na to, ke komu jsem mluvil. Prosím Vás proto o jediné. Považujte tento nelobbistický postup nikoli za výraz neúcty nebo nezájmu o Vás, ale naopak prosím, abyste jej považovali za výraz hlubokého respektu k Vaší svobodné vůli a k Vaší svobodné volbě.
Děkuji vám za pozornost.