Přímá volba je dobrá ve společnosti, která je jak morálně, tak občansky a politicky zralá.“ [Tigrid] a naprosto nutná ve společnosti, kde nejsou jak morálně, tak občansky a politicky zralí - politici.

České zdravotnictví se ocitlo ve stavu, jaký na počátku procesu transformace nikdo, ani jeho nepřátelé, nepředpovídal. Z jednoduchého důvodu. Nikdo si prostě takový debakl ani neuměl představit.Transformace nenašla žádnou náhradu za rozložený centralistický systém, dokonce ne ani na odborné medicínské úrovni.

Nebyla to ovšem pouhá náhoda, nezkušenost nebo neschopnost. Zhroucený systém zdravotnictví, samozřejmě bez jakéhokoliv náznaku směřování k trhu a konkurenci, které by měl v transformaci proběhnout, plus naprosté zamlžení finančních procesů určité skupině lidí ve skutečnosti velmi vyhovoval.

Kromě naprosto nepřehledného financování zdravotními pojišťovnami, naprosto neracionálního nakupování drahé přístrojové techniky, kde, jak se dnes nade vši pochybu ukazuje, hrály provize daleko větší roli než potřeby, byla naprostou katastrofou zvolená léková politika. Zatímco přístroje, byť mnohde využívané pochybeným způsobem, tady zůstávají a dokud beznadějně nezastarají, je přece jenom jakási možnost nápravy, iracionální léková politika stála desítky miliard beznadějně ztracených.

Dělo se tak v zájmu farmaceutických firem a dealerů, což těmto ale vlastně nelze mít za zlé, jejich protistranou však byli a jsou lékaři, kteří začali profitovat na neuvěřitelném objemu provizí, více méně skrytých úplatků a korupce. Jen „cash flow“ v této šedé zdravotnické ekonomice lze odhadnout na miliardy.

Tento proces se týká vybraných skupin léků a vyžadoval zajistit základní podmínky.

• V daném oboru pokud možno co největší rozšíření.
• Minimální nebo žádnou kontrolu nad předepisováním těchto léků.
• Minimální nebo žádnou kontrolu nad skutečnými výdaji.
• Minimální nebo žádnou standardizaci odborných léčebných postupů.

Zdravotnický obor, kde se celý tento proces nejen rozšířil ale sám rozšíření tohoto oboru předznamenal, byla onkologie. Jednoduchý důvod spočívá v tom, že se vyskytla řada nových preparátů, jejichž cena jde do stovek tisíc za aplikaci. Jejich účinek je však velmi omezený a velmi specifický. Všude na světě se používají jen po velmi zralém uvážení. Český systém umožnil nejen jejich nekontrolované aplikace, ale také podstatné, výhradně korupcí motivované, rozšíření celého procesu.

Prvním podstatným krokem bylo vytvoření zvláštního systému hospodaření s těmito léky. Vytvořil se a jeho podstatou je, že lékař lék předepíše a dodavatel vyúčtuje rovnou zdravotní pojišťovně, bez vědomí zařízení, kterému lékař podléhá. Rozhodně do systému nevidí nikdo, kdo je za ekonomické fungování zdravotnictví odpovědný, ředitelé, ministerstvo, tím méně veřejnost.

Podstatným krokem bylo také v maximální míře usnadnit předepisování velmi drahých léčiv, tj, usnadnit přeškolení, překvalifikování lékařů různých oborů na „onkology“ Vznikla tak skupina lékařů, původně jiného zaměření, kteří se problematikou rakoviny do té doby vůbec nezabývali a jejichž nová role spočívala v pouze předepisování drahých léků.

Další krokem byla logicky likvidace odborné úrovně, tj. zajištění komplexnosti léčby, potřebných na sebe navazujících postupů. Po vyčerpání výnosného procesu léčby pomocí medikamentů je pacient v podstatě odkázán sám na sebe.

To samozřejmě mělo za následek to, že pracovišť schopných zajistit léčbu v celém rozsahu podstatně ubylo, klesla úroveň jejich vybavení. Řada otrávených a znechucených lékařů, kteří nebyli ochotni na takovouto hru přistoupit, svá pracoviště opustila nebo rezignovala.

Určitou možností obrany bylo vytvoření systému léčebných standardů, tj závazných léčebných postupů. Z kraje k tomu nebyla pochopitelně žádná vůle. Dnes, v důsledku rozpadu celé struktury organizace boje s rakovinou a v důsledku neúplného, zastaralého, mizerného vybavení nemocnic, už není možné případnou realizaci takovýchto komplexních postupů zajistit.

Organizačním krokem, který se na vytvoření toho apokalyptického stavu podílel, bylo ovládnutí Onkologické společnosti lékaři jednajícími v souladu se zájmy farmaceutického průmyslu. Popis neutěšeného, dalo by se říci klidně hrůzný stavu, není jen názorem. Je všeobecně známý a lze ho také dokázat. Podrobnou analýzou zdravotnických statistik, které obsahují podivné disproporce údajů o počtech nemocných a následné léčbě, o nákladech pojišťoven na tuto léčbu a její jednotlivé součásti, na vybavení pracovišť. Atd. Tyto jsou zafixovány v účetnictví zdravotních pojišťoven, nakonec i v příjmech některých lékařů. V budoucnu na to bude ostatně dost času.

Jméno profesora Pavla Klenera, který stanul na vrcholku onkologického ledovce, je s tímto stavem neodmyslitelně svázáno.

Když slyším, že pan profesor Klener je kandidát na prezidenta této země, jsem z toho poněkud rozpačitý. Rovněž jsem rozpačitý z mediální prezentace tohoto člověka jako všeobecně uznávaného odborníka. Pokud vím, profesor Klener není všeobecně uznávaný odborník v „onkologii“ (kromě té, kterou sám účelově vytvořil) a stav, který byl v této oblasti dosažen, je v naprostém rozporu s legislativou EU.Rovněž jeho povahové vlastnosti jsou sotva takové, aby mohl být prvním mužem státu.

Co se týče onkologie, profesor Klener je hematolog a v organizaci onkologie začal být aktivní počátkem devadesátých let v souvislosti s rostoucím vlivem farmaceutického průmyslu na lékovou politiku. Je známo, že české zdravotnictví a léková politika především nejsou v pořádku. A v současné době je také jasné, že taková léková politika je neudržitelná.

Právě to, že lékařů předepisujících bez jakékoliv logiky, návaznosti a kontroly velmi drahé léky je velký počet, je smutnou „zásluhou“ profesora Klenera.

Profesor Klener jednal v souladu se zájmy farmaceutického průmyslu mnohem více než v souladu se zájmy českého zdravotnictví. Nedělejme si iluze, že jednat v souladu se zájmy farmaceutického průmyslu, není lukrativní činnost a mnohé z aktivit profesora Klenera zůstávají přinejmenším neetické asi tak, jako jeho argonace pověstná.

Hlavním povahovým problémem profesora Klenera je jeho potřeba moci a neschopnost odhadu vlastních limitů. Tento muž, druhdy ministr zdravotnicví za ODA, dnes zastává tolik funkcí, že by mu i velmi rutinovaný aparátník minulého režimu mohl závidět.

V současné době je:

• -profesorem vnitřního lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy
• -přednostou I. interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice
• -prorektorem Univerzity Karlovy
• -ředitelem Ústavu hematologie a krevní transfúze
• -přednostou katedry Klinické onkologie Institutu pro postgraduální vzdělávání lékařů a farmaceutů
• -předsedou Onkologické společnosti.

Většina z těchto funkcí reprezentuje celý úvazek a celého člověka, pokud by měla být dělána opravdu odpovědně. Hlídacím psům demokracie doporučuji, aby si ověřili výše uvedené údaje - všechny úvazky pana profesora Klenera, jeho zahraniční cesty a kdo je financuje, taktéž se zeptali jeho spolupracovníků, co si o něm myslí, co že je za člověka. Dřív než bude presidentem a pak to udělá někdo jiný.

Hlavním problémem ovšem zůstává situace ve zdravotnictví, především situace v onkologii. Tato situace není dobrá a jsou k dispozici údaje o nedobrém vývoji všech hlavních ukazatelů.

Stav péče o onkologické pacienty není v pořádku především organizačně a je otázkou, kdo toto zavinil a do jaké míry se na tomto procesu podílel profesor Klener a proč.

"Preferoval bych přímou volbu českého presidenta- ale ne hned, na to musí být společnost poměrně hodně vyspělá - což, obávám se, my ještě nejsme," říká Pavel Tigrid, který se minulý pátek přijel podívat na prezidentské volby na Pražský hrad z Francie, kde žije. „Trochu bych se bál, koho lidé zvolí. Přímá volba je dobrá ve společnosti, která je jak morálně, tak občansky a politicky zralá.“

Jestliže jsou naši političtí representanti schopni navrhnout na funkci presidenta republiky člověka jako je Pavel Klener, jsou morálně, tak občansky a politicky zralí tak, že máme důvod k obavám my. K velkým obavám.

Pár poznámek:

Že léčebné standardy mohou existovat, je vidět z volně přístupného systému Phusician Data Qerry Americké asociace pro boj s rakovinou. Tyto standardy jsou v USA pro lékaře závazné, jsou dokonce podkladem pro případné soudní spory. Že používání specifických léků (chemoterapie) hraje v léčbě rakoviny většinou částečnou, přípravnou či doplňkovou roli je z těchto standardů zřejmé.Viz

Presentace chemoterapie jako stěžejní metody v onkologii vedlo k devastaci ostatních medicínských oborů, které se léčbou rakoviny zabývají. Celkový katastrofální dopad na boj s rakovinou byl takový, že dnes prakticky nelze rakovinu léčit komplexně, tedys využitím optimální kombinace metod. Není dostatek vhodné techniky a po dlouhé době, kterou tento stav trvá, ani dostatek odborníků.Viz

Profesor Klener samozřejmě tento vývoj neorganizoval, neřídil. Ovšem jednoznačné podpora chemoterapie, rozšíření odvozené z její jednoduchosti, minimálním nutném organizačním a technickém zabezpečení a v samozřejmě osobním profitem v neposlední řadě, vědomá bagatelizace ostatních , na druhé straně podstatně náročnějších oborů, vedla k dnešnímu katastrofálnímu stavu. Viz

Profesor Klener se proti tomuto vývoji nikdy nepostavil a to ani tehdy ne, když už byl považován za „ předního onkologa“ a přicházely signály nejen od jednotlivých odborníků ale i celých profesních sdružení.

Nejde však o „předního českého onkologa profesora Klenera“, který vlastně žádné onkologickém pracoviště nevede a přesedlal z hematologie na velmi vzdálený obor v souvislosti s uvolněním lékové politiky v česku. To si ostatně může všechno vyříkat se Součkouvou a porovnat se svým lékařským slibem. Ostatně profesora Klenera vůbec neznám a nespojuje nás vůbec nic.

Zajímají mě politici a jejich schopnost předhodit občanům cokoliv, co se jim zrovna hodí do krámu.