Zhrubnutí naší politiky je neštěstí

VÁCLAV KLAUS EXKLUZIVNĚ PRO PRÁVO:

Slova jako banda loupežníků do mého slovníku nepatří * V zahraniční politice respektuji vymezený koridor, ale odmítám být provazochodcem

V exkluzivním rozhovoru pro Právo prezident republiky Václav Klaus mimo jiné trval na svém právu kritizovat vládu, vyjádřil se ke své roli v zahraniční politice a odmítl obvinění z populismu.

* Pane prezidente, toto je náš první rozhovor od chvíle, kdy jste dobyl Pražský hrad. Mluvím se stejným Václavem Klausem, s nímž jsem se setkával v jiných prostředích?

Určitě. Jestli bych na něčem trval, tak na té stejnosti.

* Role člověka nemění?

Když změníte roli, pohybujete se v novém prostoru. Ale i v tom novém prostoru vyjadřujete sám sebe, své já. Myslím, že v tomto pokračuji v dnešní době beze změny. Rozdíl je samozřejmě v tom, co dělám. Je to jako ve fotbalu: útočník má jiné úkoly než obránce nebo brankář.

* Nepředpokládá jiný úkol i jiné chování?

To bychom si museli definovat pojmy. Já dnes v některých případech asi použiji jiné slovo než bych použil dříve, možná zaujmu měkčí stanovisko, s někým promluvím přívětivěji... To určitě ano. Ale termín chování podle mne vyjadřuje daleko fundamentálnější lidské postoje. V těch umne k žádné změně nedošlo.

* Musí být prezident nadstranický?

Určitě.

* I když to ústava nevyžaduje?

Bylo by v naprostém protikladu s tradicí naší země, aby prezident "kopal" za tu či onu politickou stranu. A myslím, že mi dokonce ani nikdo nevytýká, že bych něco takového dělal.

* Neudělal jste to ani tehdy, když jste ve Sněmovně podrobil kritice vládní reformu veřejných financí? Někteří představitelé koalice to označili za vystoupení vůdce opozice.

     Toto obvinění považuji za naprosto neférové a účelové. Když jezdím po světě, když přijdu do kterékoli významné mezinárodní instituce, všude se mne ptají: Co uděláte s tím vaším rostoucím veřejným dluhem? Byla to první otázka, kterou mi položil například pan Köhler, výkonný ředitel Mezinárodního měnového fondu, a určitě mi ji nepoložil jako vůdci opozice; ptal se prezidenta na to, co je dnes nepochybně nejvýznamnějším nepříjemným jevem v České republice.

* Váháte někdy, kam až můžete zajít při vyjadřování vlastních názorů, nebo v tom máte úplně jasno?

     Samozřejmě váhám a dlouho a dopodrobna si to promýšlím. Poslední dva týdny jsem například věnoval právě úvahám nad podepsáním či nepodepsáním jednotlivých zákonů oné tzv. reformy veřejných financí. A nejen úvahám, ale také intenzivním debatám s řadou spolupracovníků. Kdybyste mohl být jejich svědkem, viděl byste, že to je skutečně váhání a hledání správného kroku.

* A myslíte si tedy, že je správné, když se nejen v našich domácích diskusích, ale i v zahraničí vyslovujete proti tomu, aby Evropská unie měla společnou sociální, zahraniční a obrannou politiku? Neměl byste "venku" reprezentovat oficiální zahraničněpolitickou pozici České republiky, kterou podle ústavy vytváří vláda?

Já určitě oficiální zahraniční politiku reprezentuji. To ale neznamená, že mi může být diktováno každé slovo, které vyslovím. Řeknu to příměrem, který jsem v jiné souvislosti mnohokrát použil v Americe - když jsem vysvětloval, jak cítím svou loajalitu vůči Spojeným státům ve vazbě na Irák. Pokaždé jsem řekl, že přijímám, že se musím pohybovat ve vymezeném koridoru, ale že odmítám být provazochodcem, který chodí po laně nad náměstím a ani omylem nesmí udělat krůček doleva nebo doprava. Tento můj příměr, který jsem během svých posledních tří cest za moře vyslovil snad dvacetkrát, v diskusích s členy vlády, kongresmany, akademiky, novináři i obyčejnými lidmi, se docela chytil a někteří lidé tam pak začali diskutovat o tom, jaká je šířka toho koridoru, jaká je šířka toho lana...
     Teď tentýž příměr použiji na svou obranu v opačném gardu, jako odpověď na vaši otázku. Ano, já respektuji vymezený koridor. Ale odmítám být provazochodcem.

* Jaké jsou vůbec vaše pocity vůči této vládě? Vlastimil Tlustý, předseda poslaneckého klubu ODS, ji nazval "Špidlovou bandou loupežníků", podle Martina Římana je premiér "paranoidní autista"... Myslíte si v podstatě totéž a neříkáte to jen proto, že jako prezident to říct nemůžete, nebo kabinet Vladimíra Špidly vidíte v lepším světle?

Slova jako banda loupežníků nebo paranoidní autista nepatří do mého slovníku ani do mého myšlení, já se tímto způsobem na svět nedívám. Mně na vládě velice vadí celá řada jejích kroků na jedné straně a její pasivita na straně druhé, s tím se jako občan této země těžko mohu smířit... Ale vůbec necítím potřebu, abych používal terminologii tohoto typu. Naopak, patřím mezi ty, kteří by její používání ve veřejné diskusi velmi brzdili.

* Co tedy říkáte tomu, jak ODS po vašem odchodu z jejího čela zhrubla?

Řekl bych, že zhrubly naše politické poměry. To považuji za naprosté neštěstí a myslím, že to souvisí i s jistým globálním úpadkem civilizovanosti, lidské komunikace, ten mi strašlivě vadí... Ale pozor: zásadní zhrubnutí české politiky v žádném případě není dílem ODS, tuto tóninu do ní vnesla už v dobách své opozice sociální demokracie, zejména Miloš Zeman. Nemluvě o sládkovcích.

* Nezdá se vám ale, že v tomto je Zemanovou dědičkou spíš vaše strana než ČSSD?

Za prvé, v opozici je teď ODS. Za druhé, přední představitelé této vlády také někdy pronášejí silná slova, která bych já nikdy nepoužil; nemám potřebu, abych po nich pátral v paměti, ale když si prolistujete noviny, určitě je najdete. Každopádně, ať už takové výroky padají z kterékoli strany, třeba i z tábora ODS, můj podpis pod nimi není.

* Zaplnila ODS mezeru po svém zakladateli? Je Mirek Topolánek vaším důstojným nástupcem?

Myslím, že nové vedení Občanské demokratické strany je důstojným vedením. Nic zásadního k tomu nedodám. Rozhodně nemám pocit, že bych dneska měl někde vystupovat a lobbovat za to, aby se vedení ODS změnilo, že bych měl začít říkat, že se mi ten či onen zdá lepší než někdo druhý... Takto mé uvažování opravdu neběží. Navíc si nejsem jist, jestli mám dost přesných informací na to, abych soud tohoto typu mohl učinit.

* Nedávno jste v Lánech přijal velice přívětivě nového předsedu KDU-ČSL Miroslava Kalouska; prakticky současně otevřela jeho straně svou náruč ODS. Pan Kalousek po setkání s vámi prohlásil: "Řekl bych, že máme s panem prezidentem podobný konzervativní postoj k tomu, jak by měla vypadat politická scéna." Pokusíte se přispět k realizaci té představy?

To, že jsem přijal nového šéfa významné vládní strany, je naprosto normální. Myslím, že hledat k tomu pozvání nějaký dodatečný výklad je úplně zbytečné. Nepopírám, že s dnešním předsedou KDU-ČSL cítím jistou spřízněnost v tom, že je zastáncem jisté reálpolitiky, aspoň jak já mu rozumím; že není vyznavačem velikánských vzdušných zámků malovaných vznešenými filozofickými formulacemi. Také se mi zdá, že to je politik přímý, bezprostřední a tedy vypočitatelný ve svém jednání - politik, který mnohem více než někteří jeho předchůdci říká nahlas to, co si myslí.

* Příchod pana Kalouska do čela KDU-ČSL ve spojení s bleskurychlou vstřícnou reakcí ODS vyvolal dohady o tom, zda lidovci opět nevymění spojence - a já jsem se ptal, zda máte v úmyslu tomu nějak napomoci...

Moje ambice v tomto směru je nulová; jestli něco prezidentovi nepřísluší, tak je to právě toto. Jiná věc je, že volbou výrazně jiného předsedy KDU-ČSL dochází k posunu na politické šachovnici, to je nesporně pravda. Otázka je, jak tento tah označit - vykřičníkem, dvěma vykřičníky, otazníkem, otazníkem a vykřičníkem? Tak či onak, výrazný tah to je a myslím, že nezůstane bez důsledků. Samozřejmě nemám na mysli důsledky měřené v taktu dnů, týdnů, měsíců, ale důsledky pro střednědobé až dlouhodobé utváření naší politické scény.

* Z jiného soudku: jako prezident se u veřejnosti těšíte mnohem větší oblibě než dříve. Není ale způsob, jímž toho dosahujete - objíždění země, potřásání si rukou s co nejvíce lidmi, rozdávání autogramů - trochu "americky" laciný?

Za prvé: "americkosti" tohoto typu se nebráním - myslím, že z Ameriky si můžeme brát leccos dobrého, a zdaleka ne jen coca-colu, nebo džíny, nebo jistý typ rockové hudby. Pro mne, který jsem anglosasky uvažujícím člověkem, je tento styl naprostou samozřejmostí.
     Za druhé: myslím, že každý ví, že naprosto stejné cesty po celé naší zemi jsem podnikal po celých uplynulých čtrnáct let, pouze za menší pozornosti pražských žurnalistů. Pro mne je to naprostá životní přirozenost a to, že jsem se stal prezidentem, na tom nic nezměnilo. Za třetí: rozhodně se bráním tomu, když je tento politický styl označován za populistický. Politika je o kontaktu s lidmi, je o schopnosti s lidmi komunikovat, je o schopnosti politika nabízet lidem jisté vize a postoje, za které mu buď zatleskají, nebo ho vypískají. Já jsem toto pojetí politiky měl v sobě vždycky a nezměnil jsem se v tom ani o jeden jediný milimetr.

* Opravdu se veřejnosti nepodbízíte ani některými svými postoji? Nedávno jste například v článku k výročí 17. listopadu napsal: "Nesouhlasím s těmi, kteří vytýkají obyčejným lidem, že s totalitním režimem kolaborovali, že se nebouřili, že nedemonstrovali, že nezakládali různé opoziční skupiny, jako to udělala skupina intelektuálů, z větší části bývalých straníků." Dále tam říkáte, že "právě tito obyčejní lidé (...) svým chováním vytvořili předpoklady pro 17. listopad roku 1989" a sice tím, že na nesvobodné poměry reagovali "rezistencí, nevýkonností, náhradními individuálními aktivitami, atomizací společnosti, pasivitou". Pane prezidente, nevytvořilo toto vše spíš předpoklady pro to, že ta totalita mohla trvat tak dlouho?

Za prvé: trvám na tom, že tzv. dovolávání se obyčejných lidí není populismus. Mně je naopak strašlivě cizí pohrdání obyčejnými lidmi a žití v elitářských a elitistických kroužcích, bylo mi to cizí vždycky, stejně v éře minulé, jako v té současné.

Za druhé: touto jednou větou v docela vyváženém a vybalancovaném článku jsem chtěl otevřít jistou diskusi, a to se mi podařilo. Mně se totiž zdá, že zde strašnou dobu přetrvává jistá pohádka o sametové revoluci a myslím si, že po těch čtrnácti letech už někdo musel říct: Podívejme se na tu pohádku poněkud hlouběji, otevřeme si hledí a povídejme si o těchto věcech.
     Tato větička nebyla ani nijak agresivní, nikoho dramaticky nekritizovala... a pokud mohu soudit z článků a dopisů čtenářů ve všech možných médiích, tak to mé upozornění, zahrání na jednu strunu, úspěšné bylo. Reakce z druhé strany jsou legitimní a myslím, že ve většině případů jsou i férové.

* Tak u nich ještě zůstaňme. Mezi řádky toho vašeho článku je cítit despekt vůči disidentům. Neuznáváte, pane prezidente, že jejich odpor proti režimu vytvářel - řečeno slovy Václava Havla - "mravní či občanský horizont, k němuž bylo možné se třeba i nevědomě vztahovat"? A k němuž je možné se vztahovat i dnes?

Odlišme, co je cítit mezi řádky a co je explicitně napsáno. Explicitní debata by byla o tom, jaká byla role jedné konkrétní tzv. disidentské skupiny. K tomu bych si troufal říci dvě věci. Za prvé, jak už jsem naznačil, debata o roli této skupinky ve srovnání s rolí tzv. obyčejných lidí byla čtrnáct let vychýlena na jednu stranu a bylo třeba navrátit ji do vyvážené polohy. Za druhé, trvám na tom, že rozkližování komunistického režimu probíhalo na více paralelních frontách. Existovalo zde přece obrovské množství aktivit, které měly na ten komunismus velmi obdobný, ne-li větší ničící účinek, jako aktivita této konkrétní, v zahraničí nejznámější skupinky.
     Abych byl spravedlivý: myslím, že přínos této konkrétní skupiny byl spíše bezprostředně po 17. listopadu než před ním. Tento efekt byl dán zejména tím, že příslušníci této skupiny se uměli stelefonovat, uměli si sednout v tom či onom divadle a iniciativně se chopili příležitosti k vytvoření nové politické reprezentace této země. To bylo v každém případě důležité. Samozřejmě do toho velmi rychle začali promlouvat i někteří jiní lidé, kteří v té skupině původně nebyli.

* Jedním z nich jste byl i vy. Do jaké míry je váš postoj k disentu ovlivněn právě tímhle - že vy sám jste v něm nebyl?

Myslím, pane redaktore, že to není téma pro novinový rozhovor, ale řeknu k tomu aspoň jednu principiální větu, která vám asi bude připadat kacířská: Slovo disent bych já sám skoro nikdy nevyslovil, protože to je pro mne nedefinovatelná entita; není to analytický termín, s nímž bych uměl operovat. Rozdělování lidí na jakýsi disent a nedisent považuji za hluboký omyl - za součást oné pohádky, která by už konečně měla být poopravena, protože nic takového nebylo. Byla tu obrovská spousta lidí, kteří se v rámci komunistického režimu pokoušeli vyvíjet aktivity, které směřovaly ke všemu jinému než k jeho posilování - aktivity, které já považuji za bohulibé, protože ten systém vyprazdňovaly tak dlouho, až z něj nakonec zbyla jen tenounká skořápka, která se zbortila při jednom ťuknutí studentské demonstrace. To je můj zásadní názor.

* Položil jsem vám osobní otázku a vy jste z ní utekl k obecné úvaze.

Dobře, jestli chcete diskutovat v osobní rovině, tak tedy diskutujme o tom, jak jsem byl vyhozen coby vedoucí antisocialistická síla z ČSAV, jak jsem se ocitl mimo jakékoli veřejné struktury, jak jsem nemohl publikovat, učit... a jak jsem vzhledem ke svému založení přijal úřednickou práci v pobočce banky, nikoli práci v kotelně nebo něco podobného. Ano, to bylo osobní rozhodnutí.
     A ještě: diskutujme například o mých seminářích, které shromažďovaly minimálně tak velký počet lidí, jako jakékoliv aktivity tak zvaného disentu a které byly nakonec zlikvidovány na přímý příkaz Ústředního výboru KSČ. Když si dnes prohlížím bulletiny z těch seminářů, vydávané v nákladu 200-300 kusů, tak si myslím, že to bylo stejně významné, jako mnoho jiných tehdejších alternativních aktivit.

* Chodil jste v letech totality k "volbám"?

Myslím, že u několika jsem byl a u několika nebyl.

* Jednou otázkou bych se chtěl zastavit u vašeho vztahu k dnešním komunistům. Těžko si lze nevšimnout, že na adresu KSČM nevyšlo z vašich úst v uplynulých devíti měsících snad ani jedno kritické slovo. Stejně těžko se lze ubránit podezření, že se této straně cítíte zavázán za to, že vám pomohla ke zvolení prezidentem.

Tato vaše slova totálně odmítám - a musím konstatovat, že pokud jsem vaše otázky do této chvíle považoval za férové, tak tato otázka, bohužel, rámec férovosti překračuje. Pane redaktore, já jsem od chvíle, kdy jsem v tomto úřadu, nekritizoval žádnou politickou stranu zastoupenou v českém parlamentu, protože k tomu nemám mandát. Pokud ale jde o moje názory na jisté ideové, ideologické, filozofické, světonázorové postoje, tak musíte vědět, že v této zemi není větší protivník ideologie komunismu než jsem já. A obviňuji ty, kteří mají plnou pusu siláckých protikomunistických ataků, že jsou ve své duši velmi blízcí komunistickému světovému názoru. Proto bojuji daleko více proti tomuto fenoménu než proti samotné ideologii komunismu. Toto jsem dal mnohokrát jasně na vědomí a myslím, že každý, kdo to chce vědět, to ví.

* Kritizovat komunistickou stranu vám nepřísluší a kritizovat vládu můžete? Tomu nerozumím.

Komunistická strana zde naštěstí nevládne a já jsem přesvědčen, že ani vládnout nebude. Mohl bych diskutovat o tom, zda některé z kroků, které dělá tato vláda, pro mne z řady hledisek nejsou blízké tomu, co by asi dělala nějaká komunistická strana, kdyby byla ve vládě zastoupena. Ale odlišme důsledně politické strany a vládu.

* Minulý týden jste byl v Americe, setkal jste se s viceprezidentem Cheneyem a jak bylo oznámeno, v první polovině příštího roku vás přijme i prezident Bush. Znamená to, že vám v Bílém domě už odpustili, co jste řekl velvyslanci Stapletonovi - že kdyby se nyní v Iráku našly důkazy o výrobě zbraní hromadného ničení, mohl by to být podvrh?

Tuto větu jsem nikdy nevyslovil, nevím, jakým způsobem se dostala do médií a jak je s ní hráno. Považuji to za jednu z mediálních hříček vůči své osobě a víc k tomu nemám co dodat.

* Takže to byl úplný výmysl?

Byl to úplný výmysl - nevím čí.

* Změnil se v něčem váš kritický postoj k vojenské akci v Iráku?

Když se podíváte na to, co jsem kdy skutečně řekl k řešení iráckého problému, a oddělíte to od toho, co o tom píší různí pisálkové, zjistíte, že můj postoj v této záležitosti je jako všechny mé životní postoje zcela konzistentní. Já jsem si od počátku kladl velké otázky: Je možné někam vnést demokracii zvnějšku, silou? Je možné realizovat transformaci země z totalitního do svobodného režimu jako dodávku nějakého zboží?
     Můj pocit je, že tato transformace země musí stoprocentně vycházet zevnitř, že to musí být bytostné chtění a cítění občanů té země, že oni si musí vytvořit své instituce ke svému obrazu! Myšlenku, že je možné - ať už v Evropě, v Jižní Americe, v Africe, v arabském světě, v Asii - změnit občany a vnutit jim jiné instituce, jsem vždy považoval za chybnou. Na všech fórech v Americe - a minulý týden to bylo deset fór za účasti předních představitelů administrativy, Kongresu atd. - říkám: Nevím, co bych vám k tomu řekl, kromě své zkušenosti z transformace jednoho totalitního systému na systém svobodný. A ta zkušenost říká, že to musí být výsledek domácí aktivity.

* Ve washingtonském Woodrow Wilson Center jste pronesl přednášku, ve které jste varoval před novými nepřáteli svobody, mezi něž jste zahrnul obhájce lidských práv, ekology, hlasatele sociální odpovědnosti soukromých firem a hlavně Evropskou unii. Aspirujete na titul nejkonzervativnějšího politika na světě - ještě konzervativnějšího než byli Ronald Reagan a Margaret Thatcherová?

Byl jsem vyzván, abych pronesl v pořadí čtvrtou výroční řeč na téma Freedom. Jako první řečník v této čtyři roky po sobě jdoucí řadě vystoupil známý americký filozof Michael Novak, druhým řečníkem byla Madeleine Albrightová a třetím byl Adam Michnik. Já jsem člověk, který pronese za rok šedesát, osmdesát projevů a už mám problém vybrat si vhodné téma. Velmi často proto akceptuji téma zadané pořadatelem. Učinil jsem to i v tomto případě, vzal jsem to téma vážně a pokusil jsem se zamyslet, čím je freedom - svoboda ohrožována dnes. Tolik úvodem.
     A teď dvě poznámky k tomu, co jste řekl a co by mohlo na neinformovaného čtenáře působit matoucím dojmem. Poznámka první: Provádím-li kritiku lidských práv, neboli human rights - respektive kritiku tzv. humanrightismu, který považuji za jistou specifickou ideologii dnešní doby - činím tak ve jménu obhajoby klasických občanských práv! Čili vedu polemiku human rights versus civil rights (lidská práva versus občanská práva - pozn. A. K.) a jsem pro ta druhá, protože si myslím, že to první adjektivum je zavádějící. Prosím, aby tento výklad v žádném případě nebyl vypuštěn.
     Poznámka druhá: Není pravda, že jsem v tom projevu kritizoval Evropskou unii - na to mám jiné projevy s jinou argumentací. V přednášce, o které hovoříme, jsem uvedl, že dalším fenoménem, který podle mého názoru oslabuje freedom, je likvidace národních států a internationalisation of political issues, čili internacionalizace politické problematiky. To je koncepční pohled na svět, který dovedu obhajovat. V závorce: příkladem toho je Evropská unie. Ale trvám na tom, že v tomto projevu mi šlo o obecné připomenutí dalšího faktoru oslabujícího svobodu.

* Vraťme se domů. V onom zásadním projevu ve Sněmovně, o kterém tady už byla řeč, jste za jeden z hlavních problémů naší společnosti označil klesající důvěru lidí v politické instituce. Není to v podstatě totéž, jako kdybyste řekl, že v zemi panuje blbá nálada, za kterýžto výrok jste kdysi velice kritizoval Václava Havla?

Myslím, že ne, to jsou dvě odlišné věci. Já příčinu klesající důvěry v politické instituce a v politiky vidím především v tom, že se ukazuje, že politická scéna není schopna přijít s radikálními koncepčními řešeními. Že nemá odvahu, že neprovádí skutečně výrazné kroky, že se spíše veze. Dnešní vládu bych opravdu daleko více kritizoval za neaktivitu než za aktivitu.
     Svůj podíl na tom, co si lidé o politice myslí, máte ale i vy, novináři. Musím říct, že se vztekám, když vidím, že například v dnešním (tj. středečním - pozn. A.K.) vydání vašeho deníku je jedním z hlavních politických témat debata o tom, jestli poslanecký bufet má či nemá být přístupný pro novináře. To mě přímo bolí, protože to považuji za degradaci politiky, přispívající k vytváření té hrozivé nedůvěry občanů. Takže z této strany bych politiky hájil. Ale z druhé strany si myslím, že v řadě případů tam opravdu chybí jakýkoli tah na branku.

* Kdy a čím ale ta nedůvěra v politické instituce a v politiky začala, pane prezidente? Nezačala už v první polovině devadesátých let tím, že politické instituce v naší zemi umožnily divokou privatizaci, beztrestné vytunelování stovek podniků? A nenastartovaly ji také skandály kolem financování politických stran, především té vaší?

Za prvé určitě ne. Za druhé si myslím, že to, co teď říkáte, jsou neuvěřitelné fráze, které naši zemi poškozují a ničí. Já považuji za nesmírnou hrůzu to, čeho jsme svědky v posledních pěti, šesti letech: dezinterpretaci první poloviny, respektive prvních sedmi či osmi let minulého desetiletí. Tady u novinářů vašeho typu málem převládl dojem, že privatizace zničila kvetoucí komunistické hospodářství. Toto je jeden z největších podvodů, který byl spáchán na občanech této země. Ta privatizace byla mimořádně úspěšným a základním krokem pro to, aby Česká republika byla tam, kde naštěstí je.

Alexandr Kramer

Projev prezidenta republiky k 28. říjnu 2003

Datum: 29.10.2003
Autor: Václav Klaus
Zdroj: Právo
Strana: 03

Vážení vzácní hosté, vážení rozhlasoví posluchači a televizní diváci, dámy a pánové,

výročí vzniku našeho novodobého státu oslavujeme již po čtrnácté ve svobodné a demokratické zemi. Po jedenácté si ho připomínáme v České republice, tedy v zemi, která sice svou velikostí není shodná s původním československým projektem, nicméně v zemi, která se oprávněně považuje za dědice tradic a hodnot 28. října 1918. Oslavovat a připomínat si tento den považuji za důležité. Vracíme se tím ke kořenům našeho moderního státu, vracíme se k principům, na nichž vznikl, snažíme se pro sebe, pro naši současnost i budoucnost, získat z minulosti co největší poučení a inspiraci. Vznik našeho samostatného státu byl - v tom nám dějepisci nelhali - výsledkem dlouhotrvajícího úsilí o národní emancipaci, do kterého se - zejména v devatenáctém století - zapojily téměř všechny složky tehdejší české společnosti. Víme i to, jakou rozhodující roli sehrála nezměrná aktivita Tomáše Garrigua Masaryka a jeho spolupracovníků a jak důležité bylo hrdinství tisíců českých legionářů. Díky nim získal náš národ a naše země mezinárodní uznání a prestiž a po skončení první světové války mohl stanout na straně vítězů.

Ke komunismu vedlo rozčarování z války

V období první republiky se naše země rychle zařadila mezi nejrozvinutější evropské státy. Zaznamenala zřetelný rozkvět, otevřela se světu, v duchovní i materiální oblasti mu měla co nabídnout. Masarykovy demokratické a humanitní ideály ovlivnily české politické myšlení natolik, že vstoupily do nejhlubšího povědomí naší společnosti. Na dlouhá desetiletí se staly zrcadlem, v němž se odrážela pokřivená realita totalitních poměrů let následujících. Naše země však ani tehdy nebyla idylickou dobou blahobytu a občanské svornosti. Republika vznikla v době poznamenané hlubokou poválečnou deziluzí a nestabilitou. Na její obyvatele těžce dolehla světová hospodářská krize. Museli zápasit s národnostním napětím, s politickou nestabilitou i s nemalými sociálními obtížemi. Drtivá většina našich tehdejších německých spoluobčanů se navíc odvrátila od demokratického státu a za svůj přijala Hitlerův nacistický program, který vyústil v okupaci a protektorát. Válečné rozčarování a oslabení pak napomohlo tomu, že významná část občanů podlehla komunistické propagandě. Následovalo půl století nesvobody a devastace, což vyvolalo nezměrné škody v materiální i duchovní oblasti. Odkaz 28. října byl po celou tuto dobu zamlčován a překrucován.

Města se vracejí k původní kráse

V listopadu 1989 jsme ve vzácné shodě drtivé většiny země znovu vykročili na cestu obnovení demokracie a tržní ekonomiky. Úkol, který před námi stál, byl obrovský, a já jsem přesvědčen, že jsme se s ním - přes všechny existující problémy - úspěšně vyrovnali. Rychle jsme vytvořili demokratický politický systém, který pevně zakořenil a získal stabilitu. Otevřeli a liberalizovali jsme ekonomiku a uskutečnili jsme masovou privatizaci totálně postátněné země. Naše hospodářství přežilo rozpad komunistického bloku a v krátké době našlo nové trhy. Česká koruna je pevná a volně směnitelná. Naše města a vesnice se vracejí ke své původní kráse. Viditelně se zlepšilo životní prostředí, v minulosti tolik zdevastované. Výrazně se zvýšil průměrný věk i zdraví občanů naší země. Zásadní změny zaznamenal i sám způsob života, do kterého se promítly dříve neexistující a leckdy ani netušené možnosti. Máme výborné vztahy se svými sousedy. Naše země, možná poprvé v historii, nemusí čelit žádnému bezprostřednímu vnějšímu ohrožení. Je členem NATO a brzy se stane členem Evropské unie.

V Unii nesmí zaniknout staleté úsilí o státnost

Právě tato poslední věc, vstup do Evropské unie, bude znamenat nikoli nepodstatnou změnu našich životů a spolu s tím i změnu postavení naší země ve světě. Integrační tempo v Evropě dosáhlo takové intenzity, že se náš vstup do Unie stává více vnitropolitickou než zahraničněpolitickou záležitostí. Týká se zcela bezprostředně naší každodennosti, týká se každého z nás, na každém místě České republiky. Pokusme se této události využít k našemu posílení, a nikoli k našemu oslabení. Pokusme se být aktivní, řešit své vlastní problémy a nespoléhat na to, že je za nás vyřeší někdo jiný. Vstupem do Evropské unie nesmí zaniknout dílo, které bylo vykonáno před osmdesáti pěti lety, dílo, které bylo vyvrcholením staletého úsilí českého národa o samostatný stát. Mám důvěru v občany naší země. Jejich iniciativě, schopnostem a realismu vděčíme za všechno pozitivní, co kolem sebe vidíme. Chtěl bych všem, kteří se na tom podíleli a podílejí, poděkovat. Některé z nich budu mít tu čest dnes večer ocenit státními řády a vyznamenáními a neskrývám, že jejich výběr z mnoha návrhů, které jsem dostal od vlády, parlamentu, společenských institucích i jednotlivých občanů, nebyl jednoduchý. Snad jsem vybral dobře.

Nepodléhejme závisti

Významnou roli v našem dnešním demokratickém prostředí hraje i politická scéna. Po pětileté vládě středopravé koalice vládne u nás nyní - prakticky již stejnou dobu - koalice dominovaná sociálně demokratickou levicí. Občané mají díky tomu možnost porovnávat. Vnitropolitické soupeření se u nás odehrává v rámci standardních demokratických pravidel a je pod nemilosrdnou veřejnou kontrolou. To je obrovská vymoženost, kterou málo doceňujeme. V současnosti zažíváme politické uspořádání, kterému se často říká kohabitace, v našem případě soužití levicové vlády a prezidenta vzešlého z pravicové části politického spektra. Je to pro mne, stejně jako pro ostatní aktéry, situace nová a nelehká. Nikdy jsem nezastíral, že stojím na jiné straně než politická levice. Výsledek parlamentních voleb však plně respektuji, stejně jako vládní koalice respektuje výsledek voleb prezidentských. Naše občasné rozdílné pohledy na řešení některých konkrétních problémů nesmějí převážit cíl společný. Tím je zájem na prosperitě naší země, na jejím pevném mezinárodním postavení, na vytváření předpokladů pro dobrý život generace dnešní igenerací budoucích. I z toho čerpám svůj optimismus, i proto jsem přesvědčen, že obtíže, s nimiž se dnes potýkáme, úspěšně vyřešíme. Nepodlehněme jisté vlně pesimismu, negativismu, závisti, podezřívavosti, nedůvěry v sebe sama, která se u nás řadu let šíří. Svou důvěru ve vyřešení současných problémů naší země neopírejme o víru ve spásné myšlenky politiků, ani o pomoc z vnějšku, ale především o schopnosti, nadání a činorodost nás všech. K tomu vytvořme co nejširší prostor. Jen a jedině to naší zemi přinese trvalou prosperitu. Přemýšlejme o tom všem právě 28. října. Děkuji vám za pozornost.

(Mezititulky Právo)

NEWTON Information Technology, s. r. o. Copyright (c) 2003
Zdrojem zpráv je PRÁVO, BORGIS, a.s. Copyright (c) 2000 - 2003