Prezident by měl být důvěryhodný pro všechny, T.Sokol

Prezident by měl být důvěryhodný pro všechny,

řekl Právu Jan Sokol 23.2.2003

* Čtrnáct dní se pohybujete na politickém kolbišti mezi poslanci a senátory. Nezalitoval jste, že jste přijal nabídku Vladimíra Špidly ucházet se o prezidentskou funkci?

Zatím ne. Právě díky své politické zkušenosti jsem věděl, do čeho jdu.

* Do rozhlasového pořadu o volbě ředitele České televize volal posluchač a snažně prosil, aby rada zvolila někoho naprosto neznámého. Podle něj by totiž byla ostuda, kdyby i ředitel televize byl známější než prezident Sokol, který je vlastně úplným outsiderem. Co vy na to?

To, že mě řada občanů nezná, je cena za to, že naopak nejsem zapleten do šarvátek naší politiky posledních let a že v té věci mám také čisté ruce.

* Takže vy to berete jako výhodu?

Ano, vidím to jako výhodu, protože prezident se nemusí zapsat do paměti nějakými zvláštními činy, ale měl by být důvěryhodný pro všechny. To je moje základní devíza.

* V devadesátých letech jste prošel Občanským fórem, byl jste místopředsedou OH, uvažovaným prezidentským kandidátem za soc. dem. v roce 1992, neúspěšným senátním i poslaneckým kandidátem za KDU-ČSL. Vnímáte to jako konzistentní politický postoj?

Své postoje a názory jsem nikdy neměnil, respektive nepotřeboval měnit, a přesto mi různé strany projevovaly důvěru. To považuji za takovou, řekněme, prezidentskou kvalifikaci.

* Ministr kultury Pavel Dostál vás kdysi nazval katolickým intelektuálem, někdo o vás dokonce hovoří jako o levicovém mysliteli. Kam byste se zařadil vy sám?

To je jejich označení. Já jsem Sokol a nic jiného.

* Vy netíhnete k žádnému politickému proudu?

To je opravdu těžké. Základní věc pro mne je víra v demokracii a lidskou svobodu. To by se dalo označit za liberální postoj. Na druhou stranu jsem velkým kritikem představy společnosti jako pytlíku oddělených individuí. V moderní společnosti na sobě navzájem strašně moc závisíme. Nic nedokážeme bez druhých lidí a to by mělo být vidět i v politice.

* Ono to v ní vidět je. Kupříkladu osud Špidlovy vlády závisí na jednom jediném hlasu. Jak hodnotíte takovou povolební situaci, která koneckonců nevznikla poprvé?

To je normální stav. Je to součást velmi potěšitelného zrání české demokracie.

* Třeba ODS však v poměrném volebním systému, který pravidelně vytváří obdobné situace, vidí uzel na průchodnosti návrhů zákonů vítězné strany. Vy byste nebyl pro přechod na většinový systém?

Ne. S tím poměrným politici mají větší starosti, a tedy se musejí víc domlouvat, což je dobře.

* Je také pravda, že nebýt poměrného zastoupení a koalice soc. dem. s lidovci a unionisty, prezidentským kandidátem byste se asi nikdy nestal.

Jistě. Kdyby tam byla jasná většina, většinová strana si vybere svého kandidáta, proválcuje ho skrz parlament a na ostatní bude dělat dlouhý nos.

* Jinými slovy si uvědomujete, že kandidátem většinové ČSSD byste nikdy nebyl?

To nevím, ale dosavadní průběh tomu celkem nenasvědčuje.

* Volba je tajná, a přesto, že do ženy, do melounu a hlavně do hlav soc. dem. poslanců nelze vidět, musím se zeptat, zda věříte v těch 63 hlasů členů poslaneckého klubu ČSSD, kteří vyslovili souhlas s vaší kandidaturou?

To není moje věc. Počítat hlasy mají páni poslanci. Moje úloha je, aby jich bylo co nejvíc.

* To si ale nepočínáte moc diplomaticky. Výroky soc. dem. poslance Roberta Kopeckého jste označil za hloupé.

Za to jsem se mu omluvil. To tak nebylo míněno. Já jsem mluvil o tom, že jeden pan poslanec řekl, že už k žádné volbě nepůjde, což považuji za hloupost. Ne že by ten pan poslanec byl hloupý.

* To byl ale poslanec Kubinyi.

Ano. Já jsem si to spletl a řekl jsem to dost nešťastně. Mohlo to vypadat, jako že ho považuji za hloupého, ale tak to vůbec nebylo. Typické je, že taková bezvýznamná věc je to jediné, co se z toho dostalo do všech médií.

* Čas však pokročil a vy stupňujete tempo. Je pravda, že se chystáte na setkání s některými zarytými zemanovci, např. právě s panem Kopeckým?

Ano. Někteří páni poslanci mě požádali o schůzku, takže to samozřejmě rád udělám.

* Cítíte v tom jejich snahu víc vás poznat?

Ano, beru to jako velmi dobrý krok - tak by to mělo být. Rozumím jejich nesnázi volit někoho, koho neznají, ani v dobrém, ani ve špatném, a teď mu mají svěřit na pět let neodvolatelnou funkci. To není maličkost. Takže svědomitý poslanec jistě váhá.

* Ač máte blízko k lidovcům, zdá se, že jejich nadšení pro přímou prezidentskou volbu nesdílíte?

Jako občan ne. Přímá volba zavádí soutěživý princip i do volby hlavy státu. Takže prezident pak představuje další polarizaci společnosti. Ve vyjednávacím mechanismu parlamentu se dá dohodnout na někom, kdo by v přímé volbě šance neměl, a žádná strana si ho nemůže úplně přisvojit.

* Vy se obáváte, že občané by v přímé volbě dali přednost někomu nejhezčímu, nejpopulárnějšímu, a ne tomu nejvhodnějšímu?

Ne, ne. Já voliče v žádném případě nepodceňuji. Ale volba je anonymní akt, kde není prostor k ničemu jinému než říct ano - ne, František, Pepíček, Maruška. Tečka. A to je přece jenom málo. Poslanci mohou spolu vyjednávat. To ti voliči nemohou.

* Václav Havel neměl politické strany příliš rád, lépe řečeno neměl rád některé projevy spojené s jejich fungováním. Jak jste na tom vy sláskou či neláskou ke stranám?

Vždy jsem byl přesvědčen, že politika v demokracii se všeobecným volebním právem se nedá dělat bez politických stran. Spíš bych se chtěl starat, aby se strany zbavovaly svých nešvarů. Tedy například určité náchylnosti ke korupci, to mi připadá důležitější.

* Jak byste v tom jako prezident mohl být nápomocen?

Třeba bych velmi podporoval takové návrhy, jako je omezení nákladů na volební kampaň. Je potřeba bránit se dojmu, že v politice to bez korupce nejde.

* Soudíte snad, že odvěké propojení byznysu, podnikatelského světa a nekalého lobbismu s politikou lze rozpojit?

To samozřejmě ne. Já jsem se tomu teď teoreticky věnoval pět let, mám přednášku, která se jmenuje "Moc, peníze a právo", kde jsem si to probral ze všech stran, a mám o tom dost přesné představy. Ale výsledek je jednoduchý. To je stálé ohrožení, proti kterému se musí pořád brojit. A byl by nesmysl domnívat se, že to může vymizet, ale bylo by zhoubné, kdyby se proti tomu přestalo bojovat.

* Trochu mě tudíž zaráží, že když jste hovořil o tom, co vám vadí na vašem protikandidátovi Václavu Klausovi, uvedl jste jeho špatnou pověst v zahraničí. Jeho zatloukání či mlčení v aférách ODS s falešnými sponzory a švýcarskými konty vás nechává v pohodě?

Volba prezidenta není žádný box v ringu, ale výběrové řízení před parlamentem. Je to mnohem méně dramatická záležitost, než jak to někteří líčí. Z toho plyne, že při výběrovém řízení ti druzí přece nejsou moji soupeři, a byl bych velmi pošetilý, kdybych je nějak kritizoval. Tomu se snažím vyhýbat. A mám dojem, že to dělají i ostatní.

* Tehdy jste ale nebyl prezident

ský kandidát. Jako občanovi vám to vadilo?

Jo.

* Názory Václava Klause, i když některé se občas mění rychlostí uragánu, jsou většinově známy.

To se může zdát. Já mám dojem, že poslední dobou se tady objevují věci, které by normálně občan nečekal.

* Například?

Vyjednávání s komunistickým klubem je překvapivé.

* Buďme ale féroví. Klaus se nikdy neprofiloval jako zuřivý antikomunista. Vždy zdůrazňoval svoji preferenci velkého předního skla před zpětným zrcátkem. A když se hlasovalo o lustračním zákonu, Klaus nebyl přítomen. Jak jste tehdy hlasoval vy?

Já jsem hlasoval pro. Ukázalo se, že nejsme schopni vymyslet nic lepšího, a já jsem měl strach, že kdyby se tady neudělalo vůbec nic, mohla by z toho vzniknout skoro občanská válka. Že to vybublá a začne se to řešit velmi nečistými způsoby. Třeba Cibulkovým seznamem. Myslel jsem, že se něčemu podobnému musí za každou cenu předejít, a trval jsem na tom, že lustrace by se neměly zneužít politicky, což se bohužel potom dělo. Pozitivně vylustrovaným lidem se nemělo říct: vy jste gauner a darebák, ale promiňte, je tady jisté podezření, buďte tak laskaví, zůstaňte chvilku v pozadí.

* Mohli jste také zákonem zakázat komunistickou stranu.

To je zase otázka. Víte, tady mají někteří až magickou představu o zákoně. Zákon, který zakázal komunistickou stranu, přijali pouze v Rumunsku, a to s tím efektem, že všechny strany potom byly komunistické.

* Jak se díváte na současnou roli a postavení KSČM?

Ministerstvo vnitra tuto stranu zaregistrovalo, takže její voliče a poslance je třeba respektovat. Druhá věc je, jak se chová politicky. A tady vidím, že osciluje mezi tím, být demokratickou stranou, a mezi tím, být jistou negativní volbou, to znamená převzít roli bývalých republikánů. Být tou negativistickou stranou, která vždycky jenom všechno kazí, do všeho rejpe atd. Tohle bych rád těm pánům poslancům také vyložil, že můj postoj k jejich straně by závisel víc na tom, jak se chová, než na tom, jak se jmenuje.

* Komunisté často argumentují právě tím, že pilně pracují hlavně na parlamentní půdě, že předkládají snad nejvíc zákonných návrhů.

Ano. To je to, co by je mohlo postupem času opravdu legitimovat. A zároveň také to, kdyby se snažili získat důvěru ostatních stran.

* Pro vás tedy není až tak důležitý jejich vztah k předlistopadové KSČ a ke změně názvu jako jejich současné chování?

Ono to k sobě patří. Jejich pokušení, smím-li to tak nazvat, je vždycky vracet se zpátky. To je ta negativistická volba: rok 89 bylo neštěstí, měli jsme si nechat ostnaté dráty a Rusy v Milovicích atd. Do jaké míry se tohoto pokušení zbaví, tak mohou být časem opravdu plnoprávnou demokratickou stranou.

* Řadíte k jejich negativistickým pokušením i postoj k sudetským Němcům?

Když se podíváte na strategii komunistických stran předválečných, poválečných a dnešních vůči Německu, tak se nestačíte divit. Ve třicátých letech komunisté zastávali názor, že Sudety jsou obsazené území - to je doslovný citát - a že podporují jejich odtržení a připojení k říši, jako by se nechumelilo. Po válce se komunisté ještě nějakou dobu trochu bránili protiněmectví, ale pak ho vzali za své a strašně se jim hodilo v komunistické době, kdy tím strachem z Němců legitimovali ostnaté dráty a Rusy v Milovicích: ještě že je tu máme, jinak by nás sežrali Němci. Tím tady vypěstovali nedospělý dětinský strach, který je vlastně asi největší nebezpečí pro zdravý vývoj společnosti. Vůbec strach je nejhorší rádce do života.

* Je známý váš názor, že poválečný odsun či vašimi slovy vyhnání sudetských Němců je hanebnost. Stejně jako vaše odmítnutí jakéhokoli majetkového vyrovnání. Lze očekávat, že jako prezident byste se Němcům za odsun omluvil?

Ne, to bych jako prezident nikdy nemohl udělat. Já tohle mohu říkat jako prostý řadový občan, ale prezident mluví za celou zemi. A dokud se s tímto stanoviskem neztotožní podstatná část občanů, nemůže to prezident sám od sebe dělat.

* Vy jste podepsal známou petici Smíření 95, kde někteří intelektuálové vyzývali k vládnímu jednání se sudetskými Němci. Pokračoval byste v podobných aktivitách i v prezidentském úřadu?

V žádném případě. Prezident si nemůže dovolit ohrožovat zahraničněpolitickou tvář státu. Zahraniční politika po mém soudu musí být hodně jednotná a nikdo z ústavních činitelů nemá právo v tom dělat nějaké vlastní eskapády.

* Řekl jste, že bychom se vždycky měli radit s ostatními a asi si nebudeme moci dovolit v zahraniční politice dělat příliš samostatné kroky. To je důvod, proč byste - na rozdíl od Václava Havla - nepřipojil svůj podpis k dopisu sedmi evropských státníků v postoji k Iráku?

Já ho nechci kritizovat. Vždycky jsem říkal, že neznám pozadí, jak to všechno vzniklo, ale dneska kdyby mi ho někdo přinesl, nebo ještě za čtrnáct dní jako prezidentovi, tak bych si zavolal ministra zahraničí a premiéra.

* A potom byste zavolal do Elysejského paláce?

To asi ne. Ale česká reprezentace musí v tomhle být jednotná. Může se stát, že v krizové situaci musí prezident někde zatáhnout za záchrannou brzdu. Ale nejdřív se musí pokusit ty druhé přesvědčit, že to má udělat. A když to nejde, může v krajním případě jednat sám, ale já nevidím, že by tady byl nějaký krajní případ.

* Teď se začíná dost mluvit o budoucí tváři Evropy a její ústavě. Došlo i na zajímavý spor, a to zda se má v preambuli odvolávat.

.Na boha. Ano. To je spor velmi symbolický. Já si nemyslím, že by člověk, který mluví za společnost převážně ateistickou, mohl jejím jménem něco takového prosazovat. Mám své pochybnosti, jestli je to nutné, ale co tam být musí, je úcta k lidské bytosti, úcta k životu - a teď nemyslím jenom na nějaké potratové věci - ale prostě že si uvědomujeme, že život je něco, na co nikdo nesmí sahat.

* Když už jsme u víry - jste praktikující katolík?

Ano.

* Říkal jste, že vás trápí korupce, a vůbec špatná vymahatelnost práva, pomalá práce soudů. Myslíte si, že prezident s tím může udělat něco víc než jen o tom mluvit?

Když předvede, že to myslí vážně, říká to správným lidem a na správném místě, není to málo. Co jiného může dělat učitel, než že mluví v posluchárně, nic jiného nedělá, a přece víme, že to má nějaký efekt.

* Tento týden zastřelil podvedený podnikatel nigerijského konzula. Nebojíte se, že v době krachujících bank, fondů či kampeliček lidé budou čím dál víc brát právo do svých rukou?

Myslím, že to krachování bank už máme za sebou a občané ho zvládli hrdinsky. Cílem organizované společnosti je především předcházet násilí. To se prostě musí dělat všemi prostředky, a mám trošku starost i z toho, kolik je u nás střelných zbraní, a vím, jaké s tím mají problémy v Americe. Civilizaci máme přitom právě proto, abychom zbraň nosit nemuseli.

* To by ale musela policie perfektně fungovat.

Musí ty věci fungovat. Ano.

* A prezident má zase jenom možnost mluvit.

Jistě. Ale ta není malá. Přece člověk je člověkem tím, že mluví, a ne, že někoho škrtí nebo tlačí do kouta.

* Z vašich posledních vyjádření mám dojem, že současné prezidentské kompetence byste si dost žárlivě střežil a nenechal si, podobně jako Havel, do ničeho mluvit.

Myslím, že ani Václav Havel jich nevyužíval do mrtě. Asi víte, že za celou dobu svého prezidentování udělil méně milostí než Gustáv Husák v posledním roce. Ale milosti jsou také zástupný problém. O tom se stále mluví a fakticky se tím zastírá prostý fakt, že justice špatně funguje. Takže cílem je, aby jich bylo potřeba co nejméně.

* Nehovořím jenom o milostech, ale i o jmenování soudců, členů bankovní rady, povyšování generálů.

Když je něco vaše rozhodnutí, je to také vaše odpovědnost. A člověk si musí rozmyslet, kolik té odpovědnosti si chce nechat a o kolik se chce podělit. Já jsem se vždycky snažil, abych jí nemusel mít moc. Vždycky bych slyšel na názor kompetentních odborníků nebo resortních ministrů, ale samozřejmě konečné rozhodnutí musí udělat ten, kdo je k tomu kompetentní.

* Už víte, jaké spolupracovníky a poradce byste si přivedl na Hrad?

Zatím ne. Musím si rozmyslet, jestli tam má své místo instituce poradce. Člověk si má nechat poradit od mnoha lidí, ale je lepší, když si nechává radit od odborníků, kteří jsou součástí konkrétních institucí. Takoví ti poradci, kteří žádnou odpovědnost nenesou, mohou být někdy nebezpeční.

* Studenti se například bojí, že vás bude následovat i profesor Zdeněk Pinc.

Určitě ne. My naši fakultu nemůžeme vyklidit, to nejde. Tam je dvanáct set studentů a to musí pokračovat. Takže je to spíš naopak, já bych se přece jenom rád aspoň jednou týdně na fakultě objevil.

* Čili vaše paní půjde do knihovny a vy půjdete na fakultu.

Ano. Klidně bych kráčel na univerzitu, třeba na půl dne, ale už nejenom kvůli té fakultě, ale také proto, aby se člověk nestal vězněm Hradu.

* Proč jste v roce 1967 přerušil dálkové studium na matematickofyzikální fakultě?

Předně byla najednou fůra práce, protože se daly začít dělat knížky, a za druhé jsem ve čtvrtém roce tehdejšího studia pochopil, že se tam mnoho užitečného nenaučím. Já jsem pracoval u počítačů a způsob, jakým se tehdy učily počítače, byl strašně zastaralý. Takže studium pro mne ztratilo význam a raději jsem psal. Tenkrát jsem si myslel, že to nebudu nikdy potřebovat. Měl jsem dobré zaměstnání, byl jsem odborně respektován a říkal jsem si: k čemu mi to je?

* Po listopadu jste ale na studium tohoto typu nenavázal.

Odmítl jsem se nechat rehabilitovat. Já jsem nebyl vyhozen, nebylo co rehabilitovat, ale to studium jsem chtěl dodělat normálně. A to v oboru, který tenkrát na fakultě vznikl, totiž v obecné antropologii.

* Vaším tématem jako ministra školství bylo školné. Prý jste ho chtěl prosadit, aby dostávali chudší studenti stipendia.

Nepovažuji za dobré, když se z toho dělá ideologie. Tady jde o reálný problém, který není levicový nebo pravicový. Buď se musí Sněmovna či stát rozhodnout, že školám dá rozumné peníze, nebo jim musí dovolit, aby si je nějak vydělaly. A není dobré, když si je vydělávají melouchem.

* Já si nedovedu představit, že by sociálně slabší studenti měli dostávat stipendia a zároveň by museli platit školné.

To bylo v návrhu zákona dobře ošetřeno. Děkan by mohl školné snížit nebo odpustit - to je důležité.

* Měla by ve vás katolická církev velkou oporu?

V moderní společnosti, jako je česká, mají být církve od státu co možná odděleny. Ale přitom víme, že vždycky zůstanou dost důležitou složkou společnosti. Hlavně proto, že zachycují populaci, která není politicky moc aktivní, a za druhé ji vážou poměrně pevně k určitým, řekněme, mravním a jiným hodnotám. To je něco, na co ani naše společnost nemůže rezignovat. A teď jde o to, jak jim umožnit, aby se od toho státu odpojily. Já jsem od začátku nikdy nepovažoval za ideální řešení restituce a už v devadesátém roce jsem v tomto smyslu psal příslušným církevním činitelům. Bohužel se v tom neudělalo nic a církve se na jedné straně kritizují za to, že chtějí státní peníze, a na druhé straně se jim nedovolí, aby měly něco jiného.

* Kdyby vám na stůl jako prezidentovi přišel zákon o registrovaném partnerství, podepsal byste ho?

To není otázka chvíle, kdy ten zákon přijde na stůl. Já jsem už několikrát řekl, že prezident má svůj vliv uplatňovat spíš předem, a ne až následně. Tady bych se těch zastánců zeptal, jestli si uvědomují, že kdyby jejich rodiče byli bývali uzavřeli registrované partnerství, tak by tu ti dotyční nebyli. A pokud si tento rozdíl uvědomí, a přesto jsou pro, pak není námitek. Ale mám dojem, že mnoho lidí si ten rozdíl neuvědomuje a představuje si, že manželství je jenom jakási srdeční záležitost chuti a vkusu mezi dvěma lidmi. Ale kdyby to tak bylo, dávno tu nejsme.

* Vy mi neodpovídáte na otázku. Vetoval byste ten zákon?

To ještě nevím.

* Exprezident Havel byl známý tím, že měl trošku odtažitý vztah k novinářům. My si teď povídáme v jedné malostranské kavárně. To je sympatické, ale neskončilo by to dnem vašeho zvolení?

To víte, prezident si musí zachovat určitou míru v té věci. Já vím, že Václav Havel měl vážné důvody ke svému chování. Já bych se tomu snažil za každou cenu bránit, tomu pocitu, že všichni jsou proti mně. Žádný politik se bez novinářů a bez médií neobejde. A mnohem důležitější je pokusit se je přesvědčit, že by měli informovat pravdivě, nepřekrucovat, nepomlouvat atd.

* Objevit u vás nějaké výrazné neřesti se mi nepodařilo. Tak alespoň čtenářům prozradím, že kouříte o sto šest, a to proletářské startky. Necháte toho na Hradě?

To nemohu slíbit. Ale mohu slíbit, že těm cigaretám nebudu dělat reklamu, jako ji děláte vy teď.

Kateřina Perknerová

Sokol není kandidát z nouze

21.02.2003
Autor: Petr Uhl
Zdroj: Právo

Poslanecký klub ČSSD přijal ve středu Jana Sokola za kandidáta na prezidenta republiky. Mnozí to chápou jako rozhodnutí z nouze, vynucené dvojí hrozbou - buď se zvolí za týden Václav Klaus, nebo vypuknou spory o ústavě a přímá volba (v níž by ostatně také mohl zvítězit Klaus) se uskuteční až na podzim, ne-li příští rok.

Jenže rozhodnutí předcházelo podrobné, a jak už to tak bývá, ne vždy spravedlivé propírání jeho života v médiích. Na schůzi klubu ho poslanci podrobili dlouhému výslechu - "na tělo", řekl o něm Sokol. A obstál. Tvrdím bez ironie, že Sokol je, svým založením i vystupováním, "klidná síla", při bližším prozkoumání síla seriózní.

Byl jsem v letech 1990-1992 poslancem Federálního shromáždění (FS) za Občanské fórum. Po rozbití OF Václavem Klausem a jeho politickými přáteli, kteří ho shledávali málo stranickým a příliš občanským a levicovým, jsem vstoupil do poslaneckého klubu "zbytkového" Občanského hnutí (OH), jehož předsedou byl Jan Sokol, jehož jsem ostatně dobře znal ze spolupráce v Chartě 77.

Se svým odporem proti privatizaci a obnově prvorepublikových poměrů a proti orientaci na USA a na Anglii paní Thatcherové jsem se cítil těsně nejen v nově vznikající politické třídě, ale i v klubu OH, i když - jaká úleva! - jeho členové byli umírnění, liberální a neideologičtí.

Kolikrát jsem už chtěl OH opustit, ale z podnětu předsedy Sokola vždy učinil klub něco, co jsem považoval za potřebné. Cítil jsem, že by nebylo slušné odejít, a zůstal jsem tam až do konce funkčního období. OH totiž prosazovalo ochranu lidských práv a demokracie, rozvoj občanské společnosti a tolerantní komunikaci s jinými kluby, včetně komunistického.

V roce 1991 protlačila ODS lustrační zákon.

Jan Sokol k tomu na začátku rozpravy řekl: Mluvím ze zkušenosti /…/ člověka, který býval ve třídě jediný, kdo nebyl v Pionýru, kdo nebyl v ČSM, později SSM atd. A přece právě z tohoto pohledu musím říci, že nemohu přenést přes srdce, aby se celá tato doba zabalila do jednoho pytle a označila jako jedno období komunismu. A zejména, aby se o všech, kteří se této doby zúčastnili, na druhé straně než jsme stáli my, řeklo - všichni jsou stejní. /…/ Jménem klubu OH mohu říci, že budeme podporovat lustrační zákon, bude-li zaručeno, že se nestane zákonem odplaty, pomsty a nespravedlnosti.

Před hlasováním o zákonu Sokol vystoupil znovu a za OH vyhlásil, že jeho poslanci budou hlasování ignorovat, protože jsou zaskočeni změnou, kterou FS oproti vládnímu návrhu přijalo a která zcela mění smysl zákona. Působení ve FS mě přesvědčilo, že nejen v Chartě 77, omezující se na ochranu lidských práv a bránící se vytvoření společné politické platformy, ale i v demokratických poměrech parlamentních lze úzce spolupracovat s lidmi různých ideových a politických východisek.

Učil jsem se to od Jana Sokola, pomáhal mi v tom paradoxně dlouhý seznam otázek, politických i mravních, které vidíme odlišně.

Bitvu o lustrační zákon jsme prohráli, demokracie prohrála i bitvy další, nejen o diskriminaci komunistů.

Sil a energie těch, kteří volali po očistě nebo jako Václav Klaus mobilisovali proti socialistické hrozbě, postupně ubývalo, mnozí se už dost obohatili, další zmoudřeli.

Nominace Jana Sokola, který pro mne v tomto zápase o demokracii představuje stranu práva, morálky a tolerance, je v historickém kontextu logická. Uznali to i ti poslanci ČSSD, jimž jsou některé Sokolovy postoje cizí. Podpora ČSSD Sokolovi se zdá upřímná, nelze ji srovnávat s manévrem ČSSD, jehož obětí byl Jaroslav Bureš.

Sokol bude pravděpodobně zvolen, možná už v prvním kole. Na komunistických hlasech to už příliš nezáleží. Sokol sám se podpory KSČM ale nijak nezříká, dokonce o ni usiluje. Bylo by dobře, kdyby ne jen několik poslanců, ale významnější část KSČM Sokola podpořila. Byl by to iz jejich hlediska jejich prezident. To, že bude jejich prezidentem bez ohledu na to, zda mu dají hlas, zaručuje jeho dosavadní život. Váhající by mohla přesvědčit diskuse "na tělo" na schůzi jejich klubu.