My, lid Evropy...?

Po přečtení tohoto článku si lze znovu položit otázku do EU ANO nebo vlastně NE ???

Jiří Přibáň, Právo, 8.6.2003

Výsledek referenda o vstupu České republiky do Evropské unie se zdá být předem jasný. Místo otevřené diskuse a konfrontace protikladných názorů jsme tak opět svědky toho, jak se ze všech stran ozývá většinou naivní optimismus nebo útrpný argument historické nutnosti.

Češi tak o Evropě nadále sní jako o místě, do něhož historicky patří a s nímž je spojena stabilita, řád a prosperita jejich vlastní společnosti, ale které je přitom vnějším světem, před nímž, jak víme již od dob Tylova Švandy Dudáka, je třeba mít se na pozoru.

Podle Vladimíra Macury je tato rozdvojenost "českého snu", kdy Češi vidí Evropu jako cosi "tam venku", ale přitom se cítí být jejím "středem", typickým projevem našich moderních kulturních a politických dějin.

Takové snění dnes ovšem neúměrně zatěžuje racionální schopnost klást si důležité otázky spojené s proměnou české společnosti po našem vstupu do EU, ale především otázky týkající se právě probíhající "velké transformace" Unie samotné.

Poválečný proces evropské integrace začal původně jako regulace výroby v těžkém průmyslu, aby po více než padesáti letech vyústil do boje o charakter evropské ústavnosti. Od samého počátku je ovšem patrný hlavní účel integračního procesu, kterým je omezení národní svrchovanosti a vzájemné propojení ekonomických a politických systémů jednotlivých členských států natolik, aby vůči sobě tyto státy nemohly vystupovat nepřátelsky.

Evropská integrace tak měla napravit katastrofální vývoj moderní evropské politiky, kdy státy vznikaly současně jako instituce, do nichž se vkládaly demokratické a liberální naděje, i jako politické útvary, v nichž se posilovala výlučnost etnického společenství krve a půdy. Etnicky definované národní pospolitosti často kolonizovaly instituce takového státu, takže princip občanské jednoty, od něhož musí být každá demokratická politická společnost odvozena, pouze doplňoval princip etnické sounáležitosti.

Oddělení občanského pojetí politiky od etnické identity a podřízení evropské politiky občanskému principu potom stálo v pozadí odstraňování všech hranic mezi národními ekonomikami i mnohem složitějšího procesu politické integrace, v němž národní instituce dosud hrají významnou roli.

Evropské politické instituce tak měly v podstatě dovršit proces občanských revolucí 18. století tím, že občanský princip vytrhnou z jurisdikce etnicky zatížených národních států. Prvním úkolem bylo, aby se demokracie a občanská práva staly společnými evropskými principy, protože jen tak je možné založit inkluzívní nadnárodní politickou společnost, obsahující všemožné národní a etnické identity. Evropská politická společnost měla vzniknout jako neutralizační síla ve vztahu k etnicky rozmanitému geografickému prostoru, a to během existence tzv. železné opony i po jejím pádu v roce 1989.

Nadvláda byrokratického rozumu

Utváření evropského ekonomického a politického systému je jednou z variant globalizačního procesu, pro který je typické postupné oslabování, či dokonce mizení prostředků, jimiž jednotlivé státy mohou regulovat svůj vnitřní hospodářský, politický a sociálně kulturní vývoj.

Na rozdíl od ekonomické globalizace v celosvětovém měřítku byla v evropských podmínkách hospodářská integrace vždy primárně regulována politicky.

Tato regulace byla svěřena do rukou zvláštní byrokratické třídě, jejíž odpovědnost byla minimální a demokratická legitimita pouze zprostředkovaná politickou vůlí, kterou národní vlády prosazovaly na evropské úrovni. Na rozdíl od národní byrokracie, jejíž moc je úzce odvozena z demokratického procesu, tak evropská byrokracie vždy musela svou legitimitu odvozovat především od vnitřní racionality a obecné prospěšnosti vlastních kroků.

Skutečnost, že na ekonomickém fungování Evropské unie žádný národ očividně neprodělal, také umožňovala proces ekonomické integrace stupňovat až do úrovně měnové unie. Touto unií ovšem hospodářská integrace zásadním způsobem překročila vnitřní logiku ekonomického systému a zasáhla do procesu politické integrace, protože ztrátou měny ztratily jednotlivé vlády rozhodující nástroj, jak regulovat národní ekonomiku. Byrokratický rozum a účelová racionalita evropské ekonomiky se tak dostaly do přímého rozporu s principem demokratické vlády, která se utváří na úrovni národních států, odkud je delegována na evropské instituce.

Úřad hledá stát

V ekonomickém i politickém smyslu je dnes Evropská unie především úřad, který pro sebe hledá stát. Byrokratický rozum, jenž byl dosud hlavní hybnou silou integračního procesu, se dostal do kritického bodu, v němž se plně ukazují jeho vnitřní omezení. Jestliže se donedávna mohly politické elity na tento rozum spolehnout jako na rozhodující integrační záruku, nyní představuje její hlavní překážku a hrozbu. Joseph Roth svého času popsal v románu Kapucínská krypta rozpad habsburské monarchie jako proces, v němž mocenské a kulturní centrum nedokázalo pochopit význam kulturní a politické periferie. Podle Rotha však právě tyto periferie utvářely identitu staré říše, jejíž spoléhání na vlastní byrokratické aparáty nakonec způsobilo její rozpad.

Kromě totálního politického rozpadu si lze budoucnost Evropské unie představit buď jako demokratizační proces prohlubující se integrace, nebo jako decentralizační proces zachovávající princip svrchovanosti jednotlivých národních států. Obě varianty přitom spojuje jednoznačná potřeba omezit deficit demokratické legitimity, kterým jsou byrokratické evropské struktury od počátku zatíženy.

Rozpolcenost ohledně budoucího vývoje, která mezi členskými státy EU panuje, je přitom znásobena současným rozšiřovacím procesem. Od deseti nových států se očekává, že současnou krizi pomohou vyřešit, ale přitom se na ně pohlíží podezřele, protože chudoba většiny z nich ohrožuje dnešní bohatství a nároky členských států. Patrik Ouředník tuto situaci ve své Europeaně v jemně ironické rovině glosuje jako proces, v němž pocit opuštěnosti a odstrkovanosti u lidí z východních zemí postupně střídá původní euforii roku 1989 a s ní spojené hledání evropské identity v západní i východní části kontinentu.

S rozšířením EU nedojde pouze k zvýšení počtu členských národních států, ale bezesporu vzroste význam ekonomické a politické periferie, do které patříme i my. V tomto procesu se ovšem také posílí kulturně etnická rozmanitost Unie a ekonomické rozdíly budou zvýrazňovat rozdíly v národních kolektivních identitách. I v zakladatelských státech může nastat přesně ten pohyb, proti němuž proces evropské integrace vždy směřoval, totiž posílení identity etnicky definovaných pospolitostí, a to navíc v situaci, kdy míra evropské politické integrace již v mnoha ohledech de facto vyřadila národní státy z rozhodovacích procesů.

Neexistující stát hledá neexistující národ

V tomto procesu velké politické transformace musí Evropská unie pochopitelně nadále potlačovat každé pojetí politiky jako posilování kulturní či etnické výlučnosti. Namísto politiky identity musí vycházet z proceduralistického modelu, pro který jsou občanská práva a demokratické rozhodovací procesy naplněním politické autonomie svobodných a sobě navzájem rovných lidí. Taková politika pochopitelně vyžaduje vytvoření ústavního procedurálního rámce, který však předpokládá sjednocený demokratický proces a ten je zase možný pouze tehdy, jestliže existuje subjekt demokratické moci - tj. lid jako občansky, nikoli etnicky založený národ.

Je typické, že práce Evropského konventu vychází ze zcela opačné logiky, protože již existují instituce s obrovskými pravomocemi, které mají být nyní legitimovány a nadále posíleny demokratickou ústavou. Přitom se předpokládá, že evropský politický národ s občansky založenou identitou vznikne jako důsledek existence svrchované ústavní evropské moci. Bismarckův koncept byrokratické politické integrace shora se zde potkává s Rousseauovou představou o využití politické moci k výchově nevzdělaných lidových vrstev - to vše za fasádou evropských institucí.

Hloubku a možný katastrofální dopad této krizové situace si neuvědomují pouze euroskeptičtí nacionalisté nebo ekonomičtí liberálové, pro které proces integrace skončil ustavením jednotného ekonomického systému s vlastní měnou. Také například významný zastánce myšlenky sociální demokracie, německý sociolog Claus Offe, spatřuje riziko další integrace právě v absenci jednotného evropského lidu jako občansky sjednoceného subjektu demokratické politiky, bez něhož není možná žádná sociálně demokratická, z myšlenky vzájemné solidarity založená politika.

Obdobně si možný dopad evropské integrace, postrádající jednoznačný demokratický mandát, uvědomuje i německý filozof Jürgen Habermas a možné řešení spatřuje v postupném utváření struktur evropské občanské společnosti, z nichž by se generovaly současně sociální solidarita ikolektivní politická vůle v podobě transnacionálních politických stran a hnutí. Jeho řešení tedy spočívá v urychlení procesu evropské demokratizace, protože paralelně s ním se údajně bude utvářet občanská společnost, jejíž struktury budou schopné neutralizovat, či dokonce využívat multikulturní a multietnické evropské prostředí a s ním spojené různé kolektivní identity.

Ať již budou řešení jakákoli, jednoznačně se ukazuje, že současný evropský ústavodárný proces nemůže nadále probíhat jako politický oktroj, tj. jako diktát politických elit, a že jeho součástí musí být také hledání evropského politického národa. Tento národ je však zatím pouhou utopií. Zatím totiž nejsou ani evropské politické reprezentace schopny vystupovat jako jednotný subjekt v mezinárodních vztazích. Nedávná irácká krize navíc ukázala, jak si velké národní státy jako Francie a Německo, byť v jasné politické menšině, uzurpují právo hovořit "evropským hlasem", a dokonce se po zupáckém způsobu oboří na nově se integrující země za to, že jejich národní vlády mají vlastní politiku.

Není divu, že v takové situaci se k Francii a Německu nepřipojily ani tradičně antimilitaristické skandinávské země nebo Řecko. Ačkoli mnozí Evropané jistě obsahově souhlasili s postojem Paříže a Berlína, současně si uvědomili jasná rizika nové politické hegemonie tvořící se v rámci EU, v níž "evropské" je pouze maskou pro "národní". Podle Chiraka a Schrödera jako by si všechny členské státy v EU byly rovny, ale některé si byly rovnější, a proto mohly hovořit i za ostatní slovníkem evropské identity, a ve skutečnosti tak podporovat vlastní národní ambice či politické zájmy.

Evropa jako hybridní společenství

Konvent v takové situaci velmi rozumně odsunul projednávání agendy společné evropské zahraniční politiky. I když optimisté tvrdí, že Unie z každé takové krize vyšla nakonec posílena a že přetahování a šarvátky jsou jejím běžným vyjednávacím způsobem, mohly by rozpory v této oblasti vést k "mnohoúrovňové integraci", u níž se předpokládá, že některé státy se sjednotí i v oblastech zahraniční či vojenské politiky, zatímco jiné zůstanou mimo ně.

V souvislosti s evropskou integrací se dosud hovořilo spíše o změnách uvnitř českého právního řádu. Jak je ale patrné, s naším členstvím souvisí i evropský ústavní proces, kterého se již naši zástupci v Konventu více či méně aktivně účastní. A zde si i naše politická reprezentace musí ujasnit, jakou Evropu vlastně Češi chtějí, zda vysoce integrovanou politickou entitu spoléhající se na postupné konstituování evropského lidu jako nositele její svrchované moci, anebo společenství, v němž demokracie nadále zůstane zakořeněna v rovině národních států a odtud se bude delegovat pouze do konsenzuálně vymezených oblastí.

Futuristický koncept Evropy jako nekonečné sítě kulturní komunikace i faktického pohybu osob žijících v jejím prostoru - jak ho před téměř třemi desetiletími umělecky ztvárnili členové německé skupiny Kraftwerk - se dnes stal realitou. Systémová logika horizontálních sítí postupně vítězí nad vertikální logikou kolektivní identity. Pro takovou síť nejsou rozhodující mocenské vazby a hierarchie, nýbrž schopnost aktérů vzájemně komunikovat a volit výhodné strategie jednání v rámci určitého systému. Evropský trh, ale také například systém evropské vědy a vzdělávací spolupráce jsou typické příklady takové sítě. Naproti tomu podle logiky identity, která doposud určovala politický systém moderních národních států, je nejdůležitější vymezit subjekt, který má zvláštní postavení v daném systému a výsadní oprávnění k určitým rozhodnutím a krokům v rámci existující hierarchie. Zatímco pro síť je rozhodující kritérium funkčnosti, pro identitu je to kritérium lokalizovatelnosti subjektu moci. Logiku sítí je třeba respektovat iv právě vznikajícím evropském politickém systému. Přitom však nelze ignorovat možnou politickou krizi plynoucí z toho, že tyto sítě mají slabší schopnost generovat demokratickou legitimitu a z ní odvozenou občanskou politickou identitu.

Východisko z této paradoxní situace spočívá v tom, že budeme respektovat nově se konstituující Evropu jako politicky vzájemně výhodné hybridní společenství, jež by bylo definováno především tím, co se označuje jako "mnohoúrovňová ústavnost". Taková ústavnost by odrážela různé úrovně integrace a současně respektovala demokratickou suverenitu existující v rámci jednotlivých národních států, jež jsou členy Unie. Evropa proto nemůže imitovat historický vývoj USA, ačkoli z této představy mnozí zastánci maximální integrace vycházeli, když pověřili Konvent prací na evropské ústavě. V takovém případě by totiž Konventem právě šlechtěný ústavní hybrid začal v rozmanitých evropských půdních podmínkách rychle degenerovat. Současné "šlechtitelské úsilí" ústavodárného Konventu musí vycházet ze zřejmého faktu, že Evropská unie vznikla vyjednáváním demokratických států, a že tudíž tento prvek musí zůstat nadále úhelným kamenem politického společenství, jemuž chybí svrchovaný občanský národ jako sebepotvrzující nositel ústavní moci.

Ústavní model pro Evropu proto nemůže vycházet jednoduše z modelu ústav jejích národních států. Musí v něm být zakomponován prvek svrchovanosti jednotlivých národů, avšak za přísně stanovených podmínek občansky konstituované a demokraticky kontrolované moci.

Evropská ústava nemůže vzniknout podle logiky identity, v níž by evropský lid sám sobě konstituoval politickou moc, nýbrž podle horizontální logiky sítě, která by jednotlivým státům i jejich občanům definovala pravidla evropského demokratického rozhodování a spolupráce. Ochota k rozšiřování oblastí rozhodování a spolupráce bude přitom do značné míry dána přetrvávající logikou identity v jednotlivých národních státech Unie, protože si lze jen těžko představit, že by v blízké budoucnosti například Polsko, Francie, Británie, Rakousko nebo Finsko hovořily společným hlasem v otázkách zahraniční politiky nebo vojenské obrany.

Evropa je šance, když.

V moderní Evropě se postupně ustálily dvě odlišné ústavní a politické tradice. První reprezentuje například Kantův univerzalistický republikanismus, podle kterého lze nejprve racionálně zkonstruovat obecný politický model, na jehož základě pak vznikne svobodná a demokratická společnost.

Naproti tomu druhá tradice, reprezentovaná například praktickou filozofií Davida Huma, chápe každý ústavní model jen jako výsledek reálného politického života a existujících mravů společnosti. Každá budoucí evropská ústavnost by proto měla být založena jako zvláštní síť, v níž se budou obě tyto tradice vzájemně doplňovat.

Existovat v takové Evropě by pro nás znamenalo současně důvěřovat demokracii jako obecnému modelu, v němž se prosazuje občanská svoboda a rovnost, i jako praktické činnosti, v níž je tato svoboda a rovnost vždy již určitým kulturním a historicky omezeným výtvorem. Výhodou takto "zasíťované" situace je především to, že každá otázka předpolitické kolektivní identity se v ní stává druhořadá, což má mimořádný význam právě pro náš etnicky a kulturně rozmanitý prostor střední Evropy.

(Autor (36) je profesor právní filozofie a teorie na Právnické fakultě UK, nyní působí na Cardiff Law School, University of Wales, přednášel také na univerzitách v USA a Jihoafrické republice)