POLEMIKA Právo 21.05.2003

Petr Mach


Po pročtení přístupové smlouvy neváhám tvrdit, že vstup do EU by byl minimálně z hlediska státního rozpočtu katastrofou.

Ve smlouvě je dojednáno, že např. v roce 2005 zaplatí Česká republika do EU jako příspěvek do bruselské kasy 29 miliard korun. Rovněž je vyjednáno, že EU vrátí do českého rozpočtu během roku 8 miliard. Český rozpočet dále přijde o výnos z cel ve výši 5 miliard. V rozpočtu tak vznikne díra 26 miliard. Dále vzniknou náklady na spolufinancování Evropskou unií schvalovaných projektů. Tyto náklady se mohou vyšplhat až na 14 miliard. Díra v rozpočtu by tak dosáhla až 40 miliard korun.

Zatímco náš příspěvek do EU je v přístupové smlouvě dojednán napevno, dotace mohou, ale nemusí přijít. Jisté je jen to, že nepřijdou do státního rozpočtu. Přístupová smlouva stanoví, že tyto dotace (převážně zemědělcům) mohou v roce 2005 dosáhnout maximálně 30 miliard. Zkušenosti Rakouska však ukazují, že Rakousko první rok po vstupu "dosáhlo" jen na 37 procent "nabízené" podpory.

Od té doby EU pravidla dále zpřísnila. Ministerstvo zemědělství si je vědomo hrozícího selhání, a proto zřídilo Agrární platební agenturu, která má evropské dotace pomoci získávat. Na její fungování ministerstvo jen letos navrhuje najmout 256 nových úředníků a vyčlenit 100 miliónů korun.

Vláda stojí před těžkou volbou: Nenavýšit počet úředníků a nezískat žádné zemědělské dotace, nebo navýšit počet úředníků a získat alespoň něco. Součástí českého příspěvku do EU budou ročně i dvě miliardy jako český podíl na kompenzaci, kterou EU každoročně vrací Velké Británii. Tato výjimka Velké Británii zaručuje, aby na členství v EU finančně neprodělávala. Česká republika nic podobného v přístupové smlouvě nedojednala.

Jako by to nestačilo, ČR bude muset platit navíc asi miliardu ročně do dalších evropských fondů, např. do Evropské investiční banky. Aby špatných zpráv nebylo málo, všechna cla z dovozu neevropského zboží, která občané zaplatí v cenách, poputují přímo do Bruselu. Členství v Evropské unii se může pro mnoho lidí stát hořkým zklamáním.

(Autor je výkonným ředitelem Centra pro ekonomiku a politiku)

NEWTON Information Technology, s. r. o. Copyright (c) 2003
Zdrojem zpráv je PRÁVO, BORGIS, a.s. Copyright (c) 2000 - 2003 

Martin Hekrdla
Právo21.05.2003

Bůh žehnej reformě veřejných financí! Mimo jiné proto, že přípravná kolodějská trilogie koaličních stran, níž byly základní obrysy reformy načrtnuty, rozvázala jazyky lidem nejpovolanějším a donutila je jasně říci, jak to chodí nejen ve světě ekonomických čísel, ale i v politice.

Snad nejlépe tak učinil ministr financí, sociální demokrat Bohuslav Sobotka, hlavní likvidátor našeho deficitu a stavitel přehrad proti tokům veřejných peněz. Ministr se svěřil novinářům, že loňské předvolební " sliby (sociální demokracie) nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce a dnes v konfrontaci s realitou neobstojí ". Jakže se mohlo stát, že se ČSSD ocitla mimo realitu? Může za to vlastně demokracie, svobodné volby či - přesněji slovy ministra Sobotky vyjádřeno - "volební situace", potažmo " volební atmosféra", která má své "specifické stránky". Benjamínek Špidlovy vlády si upřímně postěžoval: "Pokud vaši konkurenti používají dryáčnické metody, tak vy jste přirozeně také tlačeni k tomu, abyste na podobné metody přistupovali."

Zkrátka a dobře, na hrubý pytel patří hrubá záplata, proti rugbistům je třeba hrát rugby, a nikoliv obyčejný fotbal, proti dryáčníkům nutno postupovat dryáčnicky. Jak logické! Ictnostná partaj je přece v demokracii nutně postrkována - dokud bublina ve vládních výšinách nepraskne - k předstírání, že opravdu chce rozdávat plošné přídavky na děti, že zajistí důchodcům patřičně strmý růst životní úrovně, ba že i na nákup nového auta lidem možná přispěje.

Aby po slavném vítězství prostě jenom pokrčila rameny, nazvala své předvolební guláše chybou a současně ihned našla útěchu: asi teď větší "chyba by byla, kdybychom na těchto cílech trvali a tlačili Českou republiku do deficitu" (Sobotka). Je zde jistě možné trochu ukročit od tématu a uznat, že deficit existuje, že vskutku do budoucna ohrožuje - v makročíslech a grafech vyjádřený - ekonomický růst, natož celkovou prosperitu. Je možné uznat, že nastavené podmínky vstupu do eurozóny nás k úsporným opatřením nutí a že sociální demokraté zmírňují sociální dopady chystané reformy, kde jen ve svých ekonometrických modelech - a ve "své" až příliš pravolevé vládě - mohou.

Jak by asi reforma vypadala v režii Mirka Topolánka a Vlastimila Tlustého? Nenastaly by pro "hubený lid" - jak se kdysi říkalo chudým - ukrutné časy? Není také jistě vůbec od věci vést plodnou debatu o obsahu reformy. Zda i ona, a to v evropském měřítku, není - tak jako předvolební sliby mnoha partají - na štíru s realitou. Ministr Sobotka se tohoto problému lehce dotkl, když kritizoval Zemanovu vládu za to, že podporu ekonomiky veřejnými investicemi prodlužovala i poté, co se hospodářský růst dostavil.

Co však nyní - dodávám - provozuje maastrichtská Evropa? Naopak škrtí veřejné investice. A to přesto, že stagnující ekonomiky kontinentu růst nutně potřebují... To všechno by bylo možné a potřebné diskutovat, protože všeobecná rezignace politiky (států) na ovládání ekonomik je velký dějinný zlom s těžko vypočitatelným dopadem. Ale ještě důležitější se mi zdá jev, který tak přesně popsal Bohuslav Sobotka: na krátkodobý efekt vypočítaná a vynucená předvolební masáž a zároveň její takřka naprostá obsahová nezávaznost pro řádně zvolenou elitu.

Čemu mají lidé napříště věřit a proč nadále chodit k volební urnám, jestliže politika nejen neovládá ekonomiku, ale ani - občané politiku? Tato triviální pravda se může jevit jako objevování Ameriky. Uplynulý víkend se však stala jedním z témat diskusí na - a kolem - sjezdu opoziční Socialistické strany Francie v Dijonu. Představitel levicové frakce Nový svět Jacques Généraux tam nastolil otázku, "jak vrátit politiku pod kontrolu občanů".

Což je dle jeho přesvědčení základní podmínka přechodu od "tradice produktivismu", od tradice obecných makročísel, růstových křivek a rovnováh, k nové orientaci, pro niž je výroba a růst pouhým nástrojem lidského rozvoje. V Dijonu zvítězil Francois Hollande a jeho "levicový reformismus", potažmo "důvěryhodná alternativa". Ale protože strana je v opozici a u moci dryáčnická pravice, odmítli socialisté hlasitě tamější způsob reformy veřejných financí. A plně podpořili masové demonstrace proti reformě, které již proběhly, probíhají a ještě proběhnou. Moc je totiž pro francouzské socialisty stále příliš daleko. A tak je jim také vzdálena chvíle státotvorného pohledu na vlastní zápalné ideje. I okamžik, kdy i tam zazní upřímná věta o slibech, jež ve střetu s realitou neobstály. Ale jak dlouho ještě takto obstojí demokracie?

NEWTON Information Technology, s. r. o. Copyright (c) 2003
Zdrojem zpráv je PRÁVO, BORGIS, a.s. Copyright (c) 2000 - 2003

Vláda nám sáhne do peněženek

Právo 24.5.2003

Máme důvod, se slovy pryč s vládou, sevřít ruku na peněžence. Zdraží totiž telefony, internet, právníci, ale postupně také kadeřníci, holiči, čistírny a některé spotřební zboží. Vláda totiž prosadila, že nás příští rok čeká zvýšení daně z přidané hodnoty. Platy nám však výrazně neporostou. V dohledné době navíc zdraží i cigarety, alkohol a výhledově benzín. Opozice, a to jak pravá, tak i levá, tvrdí, že to, co se stalo, je katastrofa pro občany.

Katastrofu neočekávám, protože praktický průměrný dopad zvýšení cen bude asi šedesát korun měsíčně na osobu. Ale fakt, že budu muset při natírání chaty více zaplatit za balakryl, mne také nadšením nenaplňuje. Současně mě neuspokojí vysvětlení, že se sazby daně z přidané hodnoty v Evropě postupně sbližují a celosvětově dochází k zvýšení nepřímých daní.

Nedojmou mne ani informace, že   někde v tramtárii mají daně, a tedy i ceny daleko vyšší. Docela s radostí si odpustím hesla typu, že snížení výdajů a určitá reforma daní jsou v rámci reformy veřejných výdajů zárukou budoucí prosperity pro naše děti. Protože žiji jen jednou a to právě teď a možnost vrátit se v lepších časech asi mít nebudu. Vláda si zvýšením sazeb daně z přidané hodnoty pomohla k vyšším příjmům a nám některé služby a zboží zdražila. To je realita. Současně z pohledu občana a jeho výdajů, ale i perspektivy udržitelnosti jeho zaměstnání znamená zvýšení sazby daně, že nebude třeba příští rok tak razantně škrtat výdaje včetně sociálních i mzdových.

Není to ani tak z vládní lásky k lidem jako na základě chladnokrevného kalkulu, že není možné z roku na rok tak výrazně omezit přítok peněz přes příjmy domácností do ekonomiky. Navíc za situace, kdy se bude české hospodářství příští rok stále pohybovat v prostředí, kdy světové trhy zrovna nebudou expandovat. Udržení určitého objemu peněz v ekonomice i koupěschopnosti obyvatel pomůže udržet ekonomický růst. Tedy zprostředkovaně i určitý počet pracovních míst.

Omezovat výdaje státu ale i příjmy je lepší za času konjunktury než za časů téměř recese. To je také realita, kterou sice všichni politici i ekonomové vědí, kterou kritici vlády příliš nezdůrazňují. Zvýšení sazeb daně z přidané hodnoty je z pohledu občana skutečně nepříjemný začátek reformy veřejných financí. Ale ono si při reformě není zase tak z čeho vybírat. Druhé alternativní zahájení reformy představuje snížení výdajů (a to zejména sociálních) státu. Přesto, pokud vláda zaručí souběžně s hrábnutím do našich kapes určitá opatření a rozhodnutí v její kompetenci, má velkou šanci, že jí zdražení občané nakonec odpustí. Dokonce pro ni mohou hlasovat v dalších volbách.

Vláda získá zdražením služeb určité finanční prostředky. Pokud je smysluplně využije tak, aby to postupně poznal občan ve svém životě, jeho rozhořčení se zmírní. Pokud však i další roky se bude dozvídat zprávy typu, že loni se sice vydalo více peněz (rovněž z našich daní) na zlepšení školství, zdravotnictví, výzkumu a já nevím čeho ještě, ale efekt z těchto prostředků se vytratil, bude to horší. Stejně tak když by se měla opakovat situace typu výstavby aquaparku Bublava. Tato obec za státní peníze z rozpočtu začala budovat aquapark. Když jednou úsporná opatření zastavila nesmyslné státní dotace, nepodařilo se najít soukromé investory a projekt zkrachoval. A

quapark není dostavěn, zato existuje reálná ztráta asi padesát miliónů z peněz daňových poplatníků. Není možné zvyšovat výběr peněz z našich kapes, aniž by se také zlepšila čistota vlaků, zmenšila se četnost děr na silnicích a my se přestali bát vystrčit po setmění nos na ulici. K tolerování zvýšení daní nepřispívá ani fakt, kdy je nutné na zápis zakoupených 120 metrů zahrádky do katastru nemovitostí čekat dva roky. úředníci jsou také placeni z mých peněz, jejichž objem odváděných do státní kasy se zvýší.

Pokud se začne zlepšovat výkon státní správy a fungování státu, nebudou naše vyšší daně vyhozené peníze. I když budu skřípat zuby a nebude se mi to líbit, budu mít alespoň jakousi záruku smysluplnosti i dalších reformních kroků, kterými nás chce vláda následně obšťastnit, jako je například zpřísnění podmínek pro sociální dávky. Za své peníze hleď vždy získat protihodnotu, nabádal hrdina Škvoreckého povídek. Podle této věty bude potřeba se dívat i na vývoj daní a následně cen a koneckonců i na celou reformu veřejných financí.

Jiří Vavroň  

SLOUPEK Právo, 24.5.2003

Každé ohlášené zvyšování daní hne lidem žlučí, čehož se opozice přirozeně snaží využít, zatímco vládě nezbývá než se vymlouvat, podle zvyku zejména na EU. V těchto sporech se vždy přehání, a proto je nutné brát výroky obou stran s jistou rezervou.

Tak například novopečení ochránci chudých z ODS až příliš nápadně hořekují, byť jim jejich samoregulační tržní Hospodin jasně říká, že ceny jsou takové, jaké kupní síla unese. Rozhodně se tedy nedá tvrdit, že od ledna bude vše, co přechází z pěti na dvaadvacetiprocentní DPH, automaticky o sedmnáct procent dražší. Je-li zde však něco, co nelze brát s rezervou, netýká se to bezprostředně našich kapes, ale ekonomických důsledků tak závažného rozhodnutí. V tom možná pravicová opozice také trochu přehání, když hauzíruje slovy jako "katastrofální důsledky", určité obavy jsou však namístě i bez přehánění. Jestliže se totiž zdražují například telefony a mobily, nepostihuje to jen adolescentní slečny, které denně odvysílají padesát esemesek, ale je to doslova systémový útok proti komunikaci a jejímu blahodárnému vlivu na vzdělávání a na ekonomiku. A máme-li dnes kvůli cenám za telefon už tak možná nejdražší internet v Evropě, není ani trochu šťastné jej ještě zdražit. Čtěme však dál, co se ještě zdražuje: právníci, účetní, daňoví poradci, pronájem aut a nemovitostí - spolu s telefonní komunikací právě ty služby, bez nichž se neobejde žádné podnikání. Těžko dohlédnout, jaké důsledky to může mít zejména pro tisíce drobných živnostníků, ale je víc než pravděpodobné, že mnozí z nich rozšíří počet nezaměstnaných. Dále je tu ještě skupina výrobků a služeb, které se dají zahrnout pod společnou značku EKO . Bionafta a bioplyn, recyklovaný papír, větrné turbiny, vodoměry na teplou a studenou vodu - to všechno jsou věci již nyní dosti drahé, avšak z dobrých důvodů by měly být co nejlevnější. A třebaže lze pochopit, že vláda dnes vytlouká klín klínem a každá koruna, o kterou vybere víc na daních, je jí dobrá, těžko můžeme uvěřit, že zrovna zdražení větrných elektráren významně přispěje k odmazání tučného státního dluhu. Právě tak těžko také uvěříme, že právě na větrných elektrárnách bude zlý Brusel nejvíc rajtovat. Jistě mohlo být o jednu výjimku víc. Ostatně trvá-li Brusel na změně sazby DPH u některých služeb z nižší na vyšší, nenutí nás, aby to bylo už v lednu, ani aby ta naše vyšší sazba se svými 22 procenty byla věčně tak unikátně vysoká.

JIŘÍ FRANĚK  

Právo 23.5.2003

Ostrava bude slavné město. Včerejší masová odborářská a protivládní demonstrace, největší od listopadu 1989 v regionu, tam totiž bezděčně na jednu hromadu poskládala hned tři roviny vážných problémů. Narušení sociálního smíru v Česku je jen jejich součtem.

Především - jedna rovina - jde o tíživou ekonomickou a sociální situaci "zapomenutého" regionu.

Za druhé je ve hře neméně tíživá situace určitých sociálních vrstev ve státě tváří v tvář perspektivám reformy veřejných financí - nejen té z posledních partajních jednání, ale i té reálné, která jednou, možná v asociálnější podobě a pod jinou vládní garniturou, začne být "šokově" uskutečňována. Ostrava je pouhou špičkou ledovce.

A konečně - do třetice - je přítomna rovina globální: trendy světové ekonomiky a málo vybíravé způsoby planetární akumulace kapitálu všude způsobují zvětšující se rozestupy mezi jednotlivými lidmi, sociálními vrstvami a regiony, ať už regiony nadstátními, či vnitrostátními. Všude jsou privatizovány zdroje a zisky, zatímco jsou "nacionalizovány" - tedy přenášeny na stát a na většinu občanů - ztráty a rizika. Také náklady na zajištění lidí ve stáří či v nemoci.

I na ochranu přírody, podmínky lidského života a života vůbec... Myslím, že nemá celou pravdu předseda ČMKOS Milan Štěch, když se při hledání viny za sociální ohrožení a úpadek zastavil na povrchu politických věcí. Podle něj jde o to, že premiér Špidla ve vládě nemá hlavní slovo, na rozdíl od lidovců a unionistů. A že vládní většina sociálních demokratů prostě prý malým koaličním stranám podlehla.

Tomu určitě sám vskrytu duše ani za mák nevěří. Jestliže socialisté podlehli stranám, z nichž jedna by - dle některých současných preferencí - prolezla do parlamentu s odřeným krkem a druhá by se do poslaneckých lavic už ani neprodrala, jak by mohli nepodlehnout (a nepodlézat) ekonomicky ipoliticky vlivným pořadatelům světa? I ministr Sobotka má co dělat, aby ve výstupech "socializoval" své vlastní poradce na pouštění žilou veřejným financím. A kdoví, které jejich názory převzal jako svoje vlastní a obecně samozřejmé. Pevně věřím, že si nemyslí, že za nezaměstnanost, která původně měla být hlavním tématem ostravské demonstrace, může politika, ba snad i samotná existence odborů - názor mezi "ekonomicky korektními" experty hojně rozšířený. Buď jak buď, ve druhé a podstatnější části své pravdy se Milan Štěch, zdravotníci, učitelé, zneklidnění Ostraváci a všichni ti dnešní narušitelé sociálního smíru dotýkají hvězd.

Smysl jejich zvednutého peří je tento: Nelze skládat ruce v klín, propadat marnosti a nazírat z lhostejného odstupu a nadhledu, kam se točí svět. Je nutné uspořádat demonstraci, připomenout "své" straně přívlastek sociální, na který láká voliče. A postavit do latě "svoji" vládu - otestovat terén, proč vláda vždy nevládne ku prospěchu většiny občanů a proč stát tak často už nestojí na deklarovaném smyslu své existence. Svět nelze přebudovat od komína, ale od základů, které jsou dole.

Je nutné zkypřit půdu v každém regionu a státě. A proti každé straně a vládě ventilovat alternativní, třeba i dílčí protinázory na reformu a na cokoliv, vyhrát volby v Horní Dolní, zamést tam ten binec (a postavit třeba chudobinec). Je nutné i na návsi zdůrazňovat, že střety mezi odboráři, správci státní pokladny a soukromými "tvůrci hodnot" vůbec nedokládají, že lidé za mzdu pracující a jejich instituce jsou vinni zadřením strojů na peníze.

A že kdyby je i sám soud dějin za viníky uznal, nejsou to oni, kdo by směl - a vůbec mohl - být z historie vyloučen. Ve Francii, Itálii, Rakousku, Německu, Španělsku a v mnoha dalších zemích se tomuto přístupu - tomuto prosazování zájmů zdola a "všemi prostředky, které jsou v demokratické společnosti možné" (Štěch) - říká docela samozřejmě mobilizace. Nešťastné to slovo v české řeči, v níž mobilisovaly už aspoň tři režimy (a nejméně dvakrát Klaus)! Ale někdo už by měl vysvětlit expertům, že za vzestup lidské společnosti nevděčíme jejich panelovým diskusím, ale zájmům a představám účastníků "mobilizací".

Pravda, původní představy se za pochodu i v hlavách zmobilizovaných "dolních deseti miliónů" často mění. A výsledek bývá kompromisem s realitou a protitlaky jiných mobilizačních štábů. Ale někdo to dole vždycky - tak jako včera v Ostravě - začít musí. Jinak se nakonec dočkáme leda zpětného pohybu, k jeskyním.

Martin Hekrdla

Právo 23.5.2003

Tvrdá kritika vlády a parlamentu z úst odborových předáků, výzvy k odstoupení kabinetu a silný pískot stovek píšťalek se nesly ve čtvrtek odpoledne zcela zaplněným Masarykovým náměstím v Ostravě, kde se na demonstraci odborů proti vládnímu záměru reformovat veřejné finance a proti rostoucí nezaměstnanosti sešlo na 12 tisíc lidí. Mezi nejčastější výkřiky demonstrantů patřilo "fuj", hlavně při čtení dopisu premiéra Vladimíra Špidly, který ve čtvrtek ráno adresoval odborům. Šéf Českomoravské konfederace odborových svazů Milan Štěch znovu kritizoval vládní reformu veřejných financí a pohrozil dalšími a ještě mohutnějšími protesty. "Doufám, že naše jednání s lidmi, kteří zodpovídají za reformu, budou pokračovat. Pokud ne, nebo naše názory nebudou vyslyšeny, nezbývá než tyto formy, a ještě masovější, zopakovat a přímo v Praze," uvedl Štěch.

Na dosud největší protestní shromáždění v Moravskoslezském kraji od roku 1989 se lidé sjeli z celé republiky ize Slovenska. Do Ostravy přijeli například i odboráři ze Škody Mladá Boleslav, nechyběli horníci ze Severočeských dolů a Mostecké uhelné. Demonstranti nesli transparenty s nápisy Neberme těm nejchudobnějším stokoruny, ale tunelářům miliardy nebo Chceme pracovat, ne postávat před úřadem práce. " Fuj, fuj! Hanba, hanba, hanba, pryč s vládou ," křičeli lidé, když jim Jan Sábel, předseda Regionální rady ČMKOS Moravskoslezského kraje, řekl, že vláda bez ohledu na regionální podmínky navrhuje zvýšení věku odchodu do důchodu na 63 let. Dodal, že v Moravskoslezském kraji jsou bez práce 103 tisíce lidí, do konce roku hrozí zvýšení na 110 tisíc, a dotázal se přítomných: "Souhlasíte, že nadešel čas důrazně říci Stop propouštění!?" "Na Prahu, na Prahu!" volali demonstranti. "I na Prahu možná pojedeme," odpověděl jim Sábel. Účastníci protestní akce vypískali vládního zmocněnce Vítězslava Zamarského, když řekl, že "snažíme se ve spolupráci s krajem, abychom učinili, co je v našich silách". "Bláboly, bláboly, sliby, sliby," reagovali shromážení občané. Podobně přerušovali i vystoupení moravskoslezského hejtmana Evžena Tošenovského (ODS), který jim nakonec poděkoval, že ho vyslechli. Daleko nejostřejší slova padala z úst demonstrantů, když odboroví předáci řekli, že byl na tuto akci pozván také premiér Vladimír Špidla, ale omluvil se, a četli jeho dopis. V něm premiér poukázal na známé problémy - chybějící investory a dostavbu dálnice D47. Uvedl, že do regionu dává vláda na útlum hornictví ročně přes tři miliardy korun, dalších 300 miliónů na podporu malého a středního podnikání a více než půl miliardy na podporu zaměstnanosti. V Ostravě demonstrovali hutníci, horníci, ale také zaměstnanci školství, dopravy, stavebnictví, služeb, i důchodci a nezaměstnaní. "Každý se dnes bojí o práci," svěřil se Právu valcíř Rostislav Horák z Ispat Nová huť. "Stát není schopen zajistit příjmovou část rozpočtu a chce jen škrtat ve výdajích. Už toho máme dost," rozhořčoval se Josef Voráč (49) z NH Zábřeh v Zábřehu na Moravě. "Říká se, že učitelům se příjmy zvedly, ale to se jen přelily peníze. A také ve školství se snižují počty zaměstnanců," vyjádřily své rozhořčení učitelky Jana Šamarková a Květa Stupňová z Masarykovy ZŠ v Opavě.

Sobotka pískot čekal

Nasazeny byly tři desítky policistů a dvacet městských strážníků. Akce se obešla bez větších incidentů. Jen hejtmana Tošenovského museli před inzultací při odchodu chránit policisté. Dva z účastníků demonstrace, kteří nesli starou rudou vlajku s hvězdou, srpem a kladivem a nápisem "Každý Špidla půjde do mýdla", policisté předvedli na oddělení pro podezření z přestupku. Ministr financí Bohuslav Sobotka vypískání Špidlova dopisu na dotaz Práva komentoval: "To se většinou na demonstracích stává. Myslím si, že nikdo nečekal, že na demonstraci bude nějaká pokojná atmosféra všeobecného jásání." Šéf ODS Mirek Topolánek, který sám žije v Ostravě, nechápe, proč demonstranti odmítli jeho stranického kolegu Tošenovského, "který se za řešení problémů tohoto regionu zasazoval."

Pískot a volání po odstoupení vlády provázely včerejší demonstraci v Ostravě.

(ab)

Právo 24.5.2003

Probudil mě v pátek ráno škodolibý mužský hlas z rozhlasové ankety k chystanému zvýšení DPH u řady služeb: "To je ta cesta do Evropy!"

Totéž, byť jiným tónem, vzkázal podle ČTK odpoledne ze Salcburku prezident Václav Klaus. Mají pravdu? Politický humbuk kolem této úpravy DPH je řetězcem faktů, fám, polopravd a zamlčených skutečností. Když spustil šéf poslanců ODS Vlastimil Tlustý ve Sněmovně citace ze Socánkova volebního programu ČSSD a vždy dodal, jak se touto operací s DPH porušuje na úkor chudých voličů, měl na první pohled efektní zbraň proti soc. dem. Ale když později promluvili obvykle tuto vládu nešetřící ekonomičtí experti, Tlustého katastrofické scénáře všeobecného zdražování po Novém roce vůbec nepotvrdili.

Šéf poslanců ODS také v zápalu starosti o ty chudší jaksi zapomněl dodat,   že kdyby tuto reformu veřejných financí dostala do režie jeho strana, to by teprve lezlo tlusté do tenkého. Koaliční činitelé se zase bránili tím, že převod služeb ze snížené do standardní sazby DPH po nás chce Evropská unie. Ve svém odhodlání sebrat peníze pro státní kasu kdekoli, třeba i v pekle, jaksi zapomněli dodat, že Unie neurčuje výši základní sazby a že této vládě by nic nebránilo ji stanovit níž než na 22 procentech.

Vidina korunek tekoucích do eráru o pár měsíců dříve, než se plánovalo, také postrčila koalici k přijetí tohoto kontroverzního rozhodnutí ještě před referendem o vstupu do EU. Proč, když je tak skvěle zneužitelné právě proti Unii, vstup do které si dala tato vláda jako prioritu? A

ni ODS, ani ČSSD navíc nevydaly hlásku o pravé příčině vynucené ziskuchtivosti této vlády. ODS proto, že základy dnešní krize veřejných financí položily kabinety, v nichž měla většinu. Soc. dem. z toho důvodu, že by musela říct pravdu o údajně úspěšné vládě Miloše Zemana, která myslela víc na vlastní místo v dějinách než na to, že po ní někdo bude muset vyčistit Augiášův chlév veřejných rozpočtů. Může za tohle všechno Evropa? Kdepak, je to čistě česká bramboračka.

Alexandr Mitrofanov

Petra Buzková (Autorka je ministryní školství)

Problém českých veřejných financí nevyvolá nějaká rozmařilá sociální politika či přebujelé výdaje na zdravotnictví a vzdělání. Šedá ekonomika, krize bankovního systému, či korupce ohrožují stabilitu veřejných financí mnohem výrazněji. To říkají odbory a mají notný kus pravdy. Nikoli celou pravdu, protože i když to všechno jistě ministr financí ví, co mu zbývá jiného než škrtat v oněch nijak nepřebujelých výdajích na sociální věci, zdravotnictví, vzdělání apod. O těchto výdajích totiž stát opravdu rozhoduje, ty může vláda přímo ovlivnit. Mé pochopení pro těžký život ministra Sobotky ovšem končí v okamžiku, kdy se od ministrů odpovědných za sociální výdaje, za vzdělání, vědu, za zdravotnictví a za kulturu   zjevně očekává, že se budeme dohadovat, zda potřebujeme více nemocnice nebo vysoké školy či zda raději zrušit domov důchodců nebo muzeum. Obávám se ale, že se nedokážeme vyhnout této trapné roli v nevtipné frašce. Kterýsi osvícený úředník ministerstva financí například postřehl, že výdaje na vývoj a výzkum by měly v příštích třech letech zřetelně narůstat. Zaradoval se, že tady to seškrtání nepůjde do živého, že se nebude muset někomu snižovat rozpočet, prostě se jen nenavýší a výzkum a věda nějak přežije, jako vždycky. Úspora se přitom nabízela značná, téměř čtyři miliardy. Úvaha logická, jen se zapomněl zeptat, proč najednou ty peníze tak porostou. Dozvěděl by se, že v roce 2004 bude zahájen Národní program výzkumu (NPV) a že pro NPV se koncentrovaly prostředky, které přešly z financování jednotlivých resortních programů výzkumu (s pochopitelným očekáváním, že tyto dílčí výzkumné programy budou ošetřeny v rámci NPV). Nenavýšení rozpočtu by proto v případě Národního programu výzkumu znamenalo faktické krácení.   Dozvěděl by se, že se po několikaletém úsilí podařilo soustředit výdaje na aplikovaný výzkum a že by proto jeho velkorysý škrt působil také koncentrovaně. Zasáhl by zničujícím způsobem prakticky celý aplikovaný výzkum a vývoj. Státní financování výzkumu a vývoje bylo navíc rozvrženo na několik let, a když se v příštím roce příslušné programy nerozběhnou, poznamená to nejméně střednědobý horizont do roku 2006. Ono je vůbec s podivem, čeho všeho se jedním škrtem dosáhne. Škrtnete 3,8 miliardy ve výdajích státního rozpočtu a v penězích na vývoj a výzkum bude chybět téměř dvakrát tolik. Výzkumné projekty jsou totiž vesměs hrazeny jak z veřejných prostředků, tak i ze soukromých zdrojů řešitele. A málokdo si v ČR může dovolit doplatit výpadek státních peněz, takže neinvestuje ani své soukromé. Podobně bude tuto ztrátu zvyšovat vynucená neúčast řady našich výzkumných pracovišť   v evropských programech, které také předpokládají výdaje ze strany řešitele. Nechci laskavého čtenáře unavovat vyprávěním o smlouvách, ve kterých jsme se zavázali, jak porostou naše výdaje na vědu a výzkum. Nechci ani nudit prognózami o okamžitém růstu nezaměstnanosti a o dlouhodobých dopadech na konkurenceschopnost naší země. To, že se bez vlastního výzkumu a vývoje neobejde žádná země, která nechce klesnout na úroveň třetího světa, ví dnes kromě úředníků ministerstva financí a malých dětí snad každý, a to, že ve financování této oblasti zoufale zaostáváme, není, tuším, tajemstvím. Slyšela jsem nedávno pojem záchovná dávka: minimum, kterým se krmila kráva, když nebyla šance prodat mléko. Hladové dobytče sice přežilo do tržně lepších podmínek, ale mezitím nedojilo. Nemyslím ale, že by to mohlo fungovat v oblasti vědeckého výzkumu.

MINISTR FINANCÍ BOHUSLAV SOBOTKA: Rozhovor Právo 23.5.2003

* Je možné za současného stavu, kdy chce vláda šetřit a zastavit tempo zadlužování veřejných financí, někomu razantně přidat na mzdách?

Příslib zavedení šestnáctistupňového tarifního systému, který padl za minulé vlády, nebyl podle mne doprovázen ekonomickými kalkulacemi, které by prokázaly, jak se promítne do výdajů veřejných rozpočtů. Myslím si, že pro příští období, pokud máme dosáhnout fiskální konsolidace, bychom neměli šestnáctitřídní tarifní systém zavádět. Měli bychom přistoupit pouze k valorizaci mezd ve veřejném sektoru tak, aby v nejbližších třech letech nedošlo k jejich reálnému poklesu.

* V podstatě tedy přidat jen tolik, aby to pokrylo inflaci?

V podstatě ano. Není možné, abychom vůči některým profesním skupinám prolomili obecné principy a výrazně zvýšili jejich odměňování. Prostě tato země na to v tuto chvíli nemá. Perspektiva ale přitom nemusí být ani u pracovníků veřejného sektoru špatná. Po vstupu do Evropské unie, jak obecně porostou průměrné mzdy, tak porostou i mzdy ve veřejném sektoru.

* Jednotlivé profesní svazy, a odbory jako celek, jsou ale jiného názoru a dávají to poměrně nahlas najevo. Je vláda v tomto přístupu ke mzdám jednotná?

Reforma veřejných financí kterou připravujeme, není taková, aby musela vyvolávat demonstrace v ulicích. Nepředstavuje nějaký radikální sociální řez. Naopak, snaží se rovnoměrně rozložit náklady konsolidace státních i veřejných financí na všechny skupiny občanů. Období, které zbývá do červnového definitivního rozhodnutí vlády, co se vlastně stane, jaké budou konkrétní kroky reformy, ale vyvolává pochopitelně nejen určitou nejistotu, ale i určitá očekávání a naděje různých zájmových skupin.

Že si budou moci vybojovat nějakou lepší pozici. Tohle období nejistoty definitivně skončí v červnu, kdy schválíme koncepci a jednotlivá opatření reformy. Tu by pak měla vláda hájit jako celek. Nelze dopustit, aby se reforma roztříštila na stovky střípků a skupinových zájmů. To by byl způsob, aby se nakonec vůbec neuskutečnila.

* Takže jsou požadavky například odborářů neopodstatněné?

V této zemi je obrovské množství oprávněných zájmů, existuje řada skutečných priorit. Nejsem žádný fanatik škrtů. Ekonomická situace země je ale tak obtížná, že si nemůžeme dovolit v příštích třech letech dělat jinou než jen úspornou politiku, která sníží tempo zadlužování. To je totiž i jediná cesta, jak se za několik let vrátit mezi vyspělé země se vším všudy, tedy i se mzdami.

* Schodek rozpočtu na příští rok má být nižší, vláda stále deklaruje, že je odhodlána šetřit. Automaticky ale naskočí vize "Klausových úsporných balíčků". Po nich ale okamžitě přišla hospodářská krize!

Rozdíl spočívá v tom že nadále nechceme přistupovat ke státnímu rozpočtu systémem brzda-plyn. Fiskální konsolidace je rozložena do tříletého období. Konkrétní úspory a zvýšení příjmů státního rozpočtu jsou také tak rozloženy. Pokud jde o příští rok, tak nominální schodek státního rozpočtu by se měl pohybovat okolo 118 miliard, což je o miliardu méně než v letošním roce. Větší část konsolidace veřejných financí by měla být v příštím roce zajištěna zvýšením příjmů. Tedy ve větším podílu, než tomu bude v dalších létech. Nedochází tedy k nějakému drastickému škrtání výdajů. Myslím, že je to dobře, protože příští rok nebudeme moci počítat s nějakým prudkým zvýšením hospodářského růstu ve světě. Vzhledem k ekonomickému prostředí, ve kterém bude česká ekonomika fungovat, by nebylo dobré, abychom důraz na restrikci položili právě na příští rok. Úsporná opatření jsou rozložena na další léta až do roku 2006, kde již očekáváme, že z pohledu hospodářského růstu bude ČR inkasovat určitý bonus, který inkasují všechny země, které vstoupily do EU.

* I když nebude reforma mít podobu drastických škrtů, tak se přesto v rozpočtu na příští rok někde a někomu bude muset ubrat. Hovoří se například konkrétně o armádě. Ministr obrany Jaroslav Tvrdík moc nadšen není.

Pokud jde o příští rok, bude se muset vláda rozhodnout, kde škrtne vedle dosavadních úsporných opatření dalších 19 miliard korun. Ty nám chybějí, abychom stlačili deficit z očekávaných 190 na 118 miliard. Žádný resort není v tuto chvíli bez nebezpečí škrtů. Budeme muset hledat u každého. Ani ministerstvo obrany nemá na věčné časy podepsáno, že jeho příjmy budou tvořit 2,2 procenta HDP. To byl politický závazek vůči NATO v době, kdy jsme do tohoto společenství vstupovali. Některé členské země mají nižší podíl. Pro armádu to samozřejmě zajišťovalo určitý finanční polštář, protože pro každý rok měl resort obrany zajištěnu automatickou valorizaci výdajů. Oceňuji ministra Tvrdíka, který usiluje o to, aby armáda měla v příštích letech nižší podíl výdajů na HDP, než je současných 2,2 procenta. Teď spolu hovoříme o tom, zda je možné, abychom výdaje snížili na 2 % HDP. On si myslí, že ne, já ano.

* Omezit výdaje by se ale měly například i na vědu a výzkum. Nezahyne po škrtech česká věda? Pro minulou Zemanovu vládu byla tato oblast spolu se školstvím prioritní a směřovaly tam z rozpočtu velké prostředky. Zaznamenaly po těchto finančních injekcích tyto oblasti nějaký bouřlivý rozvoj?

Je pravda, že velké prostředky, které minulá vláda věnovala například na školství, zmizely v přebujelé síti středních a základních škol. Efekt, který se od těchto masivních investic očekával, se nedostavil. Výdaje na vědu pomáhají prostřednictvím grantů výrazně financovat ičeské vysoké školství. Financování vědy je ale značně složité. Pokud bude vláda rozhodovat o tom, kde uspořit 19 miliard, bude muset stanovit také rozpočtové priority. Říci, kde se bude škrtat méně a kde více. Pokud jde o vědu, je to proto otázka další diskuse.

* Proč se nejdříve neprovedou prověrky efektivnosti státních výdajů a ty, které se ukáží jako nepotřebné či neúčinné, se nezruší? Mimochodem nikdo zřejmě moc nečte zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu, který prověrky efektivnosti státních výdajů občas provádí.

Bez zkoumání efektivity výdajů by skutečně reforma nebyla účinná. Budeme muset hledat nové metody, jak zvýšit efektivitu státních výdajů. Resorty zatím zcela nepochopily odhodlání vlády, která začne provádět finanční konsolidaci také tím, že budou pevně stanoveny stropy pro výdaje jednotlivých resortů na tři roky dopředu. Tedy že samy musí hledat úspory, aby se svými penězi vyšly. Zatím probíhá audit výdajů jednotlivých resortů, který zajišťuje ministerstvo financí. Musíme se postupně dostat na skutečně výkonové hodnocení a efektivitu výdajů. Věřím, že postupně využijeme takový systém hodnocení, který například využívají v Kanadě, ale i v jiných zemích, kde efektivnost výdajů ministerstev hodnotí zvnějšku specializované nezávislé firmy.

* Jsou takové radikální změny ale prakticky průchodné? Panuje ve vládě všeobecná shoda, že je třeba něco takového udělat?

Obecně nikdo z ministrů nic nenamítá. Horší je, když řeči o úsporách získají konkrétní podobu zásahů do sféry některého ministra. Ve vládě stále platí, že ministr financí je vždy proti zbytku vlády. Proto je rozhodující podpora předsedy vlády.

* Máte ji?

Spoléhám nejen na něj, ale i na některé kolegy, kteří jsou schopni potlačit resortní pohled na věc.

Jiří Vavroň 

Kateřina Perknerová Právo 21.05.2003
PŘEDSEDA POSLANECKÉHO KLUBU ODS VLASTIMIL TLUSTÝ:

* Dostal poslanecký klub ODS poslední dobou nějaký vzkaz z Vysočiny od Miloše Zemana, že být v opozici se musí umět?

Nedostal. Nevím, k čemu by byl dobrý.

* Abyste věděli, že někdy tlačit na pilu přes únosnou míru se nevyplácí. Vaší soustředěnou kritikou jste vlastně donutili koalici k perfektní disciplíně ve Sněmovně, k předložení reformy veřejných financí, k odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání i zvolení osmi jejích nových členů za vládní strany.

Pokud to, že se chováme jako důsledná opozice, nutí vládu a koalici pracovat, tak to je přece ten správný efekt, ke kterému má opoziční práce vést.

* Takže už neplatí Topolánkův povzdech, že tato vládne nevládne, a vaše slova, že neumí vyřešit žádný skutečný problém a pro tuto zemi udělat vůbec nic?

Ale to je pravda. Nic skutečného zatím neudělala. To, že soustředěně prohrála arbitráž a odvolala Radu, v tom já nevidím žádné příspěvky k dobru této země.

* Arbitráž s CME prohrála vláda Vladimíra Špidly? Vidíte, a já žiji v domnění, že bývalá Rada, tehdejší zákonodárci a Vladimír Železný.

Spravedlivá odpověď je, že tuto arbitráž prohráli nejenom ti z minulosti, kteří jsou uváděni, ale také tato vláda. A je pro to naprosto jasný důkaz. Přece obsahově tutéž, londýnskou, arbitráž vyhrála Česká republika 3:0 proti stěžujícímu si CME, zatímco tu stockholmskou prohrála. Na místě je otázka: co se stalo mezitím? Co způsobilo, že jednu arbitráž jsme vyhráli a druhou jsme prohráli?

* Co třeba lidský faktor?

No, ale pak je to lidský faktor řízený právě touto vládou.

* Ne. Může to být lidský faktor dvou zbývajících zahraničních arbitrů, řízených úplně jinými vládami či spíše skupinami.

Je dobře, že v dané věci vznikla vyšetřovací komise a ta nechť rozhodne, v jakém poměru je na čí straně vina, včetně špatně vedené stockholmské arbitráže.

* Jako předseda poslaneckého klubu ODS máte čisté svědomí?

Mám pocit, že lidé, kteří se tomu v minulosti věnovali za náš poslanecký klub, v tom odváděli přinejmenším stejně kvalitní práci jako zástupci ostatních politických stran. Tím pouze říkám, že pokud v tom regulačním prostředí byly nějaké závady, tak se na nich poslanci ODS nepodíleli v žádném případě více než poslanci sociální demokracie, Unie svobody a všichni ti, kteří si dneska pokouší mýt ruce.

* Kde je podle vás skutečná příčina, že ČR, tedy my všichni, zaplatila CME Ronalda Laudera 10,5 miliardy korun?

Prvotní chyba vznikla ve špatně upravené smlouvě mezi investorem, CME, a tuzemskou firmou, držitelem licence. Proto já považuji za naprosto nepřijatelný výsledek arbitráže, neboť vůbec nevzala v úvahu, že americký investor měl špatně upravené vztahy s českým držitelem licence. Výsledek arbitráže toto nereflektuje, což považuji za hrubou chybu. Neviní totiž špatnou smlouvu, ale regulační instituce v České republice z toho, že ji nekompenzovaly.

* Vy jste se minulý týden při sněmovní debatě ostře obul do vládní koalice. Podle vašich slov "předvádí naprosto jasný útok na všechna elektronická média, soukromým televizím a rádiím vzkazuje, že budou-li kritizovat a nebudou-li chválit tuto vládní koalici, bude jim odebrána licence, jinými slovy budou zlikvidovány".

To je naprosto zjevné, protože považuji za jediný korektní princip, aby svět nejenom elektronických, ale i ostatních médií byl regulován institucemi, nad kterými dozírají orgány, reprezentující všechny politické strany v poměrném zastoupení. Prostě proto, že jiný princip neznám, já neznám žádné nezávislé experty. Každý nakonec vyjadřuje určitý názor, který ve své podstatě vychází z konkrétního politického směru nebo orientace. Jinými slovy, jestli v této zemi je devatenáct procent lidí, kteří si myslí, že komunismus je dobrá věc, tak já s nimi sice zásadně nesouhlasím, nicméně lidé s tímto názorem musí mít svou reprezentaci i v dohledu nad tím, jestli média neposouvají názory nějakým jiným směrem, než to odpovídá realitě.

* Proč by měli v Radě, která hlídá hlavně technické parametry, kmitočty apod., striktně sedět lidé podle politické orientace?

Rada rozděluje licence, a jestli je přidělí spíše těm nebo oněm, je také vyjádření určité orientace. Když je společnost nějak politicky strukturována, myslím, že přesně ve stejném poměru mají být pod kontrolou dohledové orgány a ty mají dbát na to, aby se média neposouvala směrem, který neodpovídá politické struktuře společnosti. A vládní koalice naprosto jasně tento princip porušila. Způsob, jakým jsou tyto orgány voleny, naznačuje, že vládní koalice - a to je poprvé po roce 1989 - chce mít většinu při ovládání mediálních rad. A já myslím, že je to porušení principu nejenom poměrného zastoupení, ale i principu standardní demokracie.

* Jako zástupce pravicové strany přece musíte vědět, že licence mohou získat jenom soukromí vlastníci a ti, ať už se tváří jakkoli, mají jediný zájem - zisk. Jejich politické preference většinou nehrají takovou roli.

To není pravda. K tomu vám mohu říct historku, kterou mi na začátku devadesátých let vyprávěl vydavatel tištěných médií. Na navštívence měl směs tisku od levicového až po pravicový. Žasl jsem, co je to za vydavatele, když reprezentuje tak nekombinovatelné zájmové skupiny a politické směry. Odpověděl mi velmi jednoduše: Jednou je tady klientela s touto orientací, tak pro ni vydáváme toto, a pak je tu klientela s jinou orientací a pro ni zase vydáváme něco jiného.

* Potvrzujete moje slova. Jeho jediným zájmem byl zisk.

Jeho zájmem je uspokojovat určité skupiny obyvatel informacemi nebo podobou média, která odpovídá jejich orientaci, a proto je podle mého názoru správné, aby dozíraly na svět médií orgány, v nichž je poměrné zastoupení.

* I kdybych připustila váš imperativ poměrného zastoupení, tak fakt, že sociální demokraté prosadili do Rady lidi typu Evy Kantůrkové, Petra Pospíchala, Václava Žáka, Kataríny Vaculíkové, svědčí přece ve prospěch ČSSD. Copak si myslíte, že tyto osobnosti by se řídily podle pokynů nějakého stranického sekretariátu?

Jsem tady v Poslanecké sněmovně příliš dlouho na to, abych podléhal iluzím. Prostě vím, že lidé, kteří jsou nominováni určitými stranami a uskupeními, mají jistou část - já netvrdím, že celou - své zodpovědnosti podřízenu tomu, kým byli jmenováni a odkud přicházejí.

* Možná v ODS to tak chodí.

Ne. Tak to v ODS nechodí. To tak chodí úplně všude. Prostě jsteli někam někým vyslána a cítíte se jako reprezentant právě toho, kdo vás posílá, tak vy sama v sobě máte i tuto okolnost uloženu. To je naprosto normální.

* Nedovedu si představit, že pokud by třeba předseda poslaneckého klubu ČSSD pozval čtyři výše jmenované členy Rady a řekl jim: teď jsme se rozhodli, že odebereme licenci televizi Nova, oni půjdou jako berani a zvednou pro to ruku.

Za prvé bych chtěl říct, že já jsem to od listopadu 1997, kdy jsem předsedou klubu ODS, nikdy neudělal. Nikdy jsem se s lidmi, kteří sedí v těchto radách, nesetkal a žádné pokyny jsem jim nedával.

* Tak vidíte.

No pozor. Jedna věc je, jestli politická strana aktivně někomu něco říká. Druhá věc je, do jaké míry ten vyslaný člověk cítí odpovědnost a bere při svém jednání ohled na stanoviska politické strany, která ho vyslala. V jeho chování je nějaký díl vlastních individuálních názorů, pak je tam vliv toho, co on považuje za správné, aby respektoval z názorů té politické strany, a pak tam také může být pokus politické strany ho aktivně ovlivňovat. Za sebe u té třetí složky říkám, že jsem to nikdy nedělal a nedělám, protože to nepovažuji...

* A proč podobné jednání podsouváte vládní koalici nebo soc. dem.?

Protože se k tomu sama přihlásila. Podle posledních vyjádření udělali dohodu s Novou, že když nebude útočit na vládu, nevezmou jí licenci, to je přece...

* Kdo se k tomu přihlásil?

Všechna média sdělují, že došlo k dohodě mezi Novou a vládní koalicí.

* Všichni zástupci vládní koalice to jednoznačně popírají.

Pak nevím, kde se ta zpráva vzala. Já k tomu musím říct, že kdyby toto byla pravda, tak to je přesně ukázka toho vydírání.

* Naštěstí tohle se lehce ověří v praxi, stačí dívat se na zpravodajství Novy, jestli teď bude dnem i nocí chválit například ministra kultury Pavla Dostála.

Ano, zdá se mi trošku pošetilé, že by se něco takového dělo. Avšak přesto připomenu, že se jeden z poslanců sociální demokracie v rozhlasovém vysílání přímo na mikrofon vyjádřil, že pokud Nova nezmění svůj vztah vůči vládní koalici, seberou jí licenci, a použil zájmeno "my". Tím dal přímo najevo, že ne bude-li Nova poslouchat, tak příslušní členové Rady dostanou pokyn k tomu, aby zakročili.

* Samozřejmě, to by byla nejhorší možná varianta

Hlavně si všimněte, že tyto zprávy kolují a na náměstích nejsou demonstrace, obránci demokracie a svobody slova na rozdíl od té tzv. televizní krize nikde nedemonstrují a nepožadují, aby se něčemu podobnému zabránilo.

* Asi nikdo nevěří, že by kdokoli z mediálních magnátů byl tak hloupý, aby slepě poslouchal pokyny ze Strakovky.

Ale vládní koalice je tak hloupá, že to dává jasně najevo. Přece její požadavek, aby v Radě měli přesně devět členů ze třinácti, což je číslo potřebné k odejmutí licence, to je přinejmenším výhrůžka. Kdyby něco takového nezamýšleli, tak by respektovali poměrné zastoupení a chtěli by tam mít přesně takové zastoupení, které odpovídá výsledkům voleb.

* Nepřipouštíte, že Nova skutečně porušuje licenční podmínky a existují tedy zákonné důvody pro odejmutí licence?

Naprosto korektní postup by bylo navolit Radu poměrným zastoupením, zkoumat a eventuálně předložit jasné důkazy o tom, že Nova nerespektuje licenci, a pak ji případně odejmout. Ať jste nominována tím nebo oním, leží-li před vámi doklad, který dokumentuje, že něco bylo porušeno nebo nebylo porušeno, tak si neumím představit, že vás může ovlivnit vaše politická příslušnost. Prostě ten papír je buď pravdivý a vy mu věříte, nebo není a pak se přidáte k odejmutí nebo neodejmutí, podle toho, jak vám velí ten rozbor a svědomí. Tam žádná politická orientace nehraje roli.

* O tom od počátku mluvím. Je zkrátka jedno, za jakou stranu v Radě člověk sedí. Rozhodují fakta, argumenty, a pokud ho máte, tak svědomí.

A když je to jedno, tak proč vládní koalice předem trvá na devíti zástupcích? Podle mě tím poodhaluje roušku nad svým záměrem. Protože jestli dopředu chce přesně tolik míst, kolik je potřeba na odejmutí licence, snad tím proboha naznačuje, že tu licenci asi chce odejmout.

* Třeba tím jenom naznačuje, že vládnout umí, a ukazuje svou sílu. Jak řekl váš kolega Ivan Langer: trend vládní koalice je v tuto chvíli naprosto jasný - máme 101 hlasů a převálcujeme a prosadíme si, co chceme.

Ale to právě spolu vůbec nesouvisí. My jsme přece také v dobách, kdy vládla ODS, měli tvrdou opozici. Kdo si chce vzpomenout na sociální demokracii vedenou Milošem Zemanem, ví, že to byla velmi tvrdá opozice.

* Pane poslanče, nepouštějte se na tenký led. Když jste byli u vlády, o poměrném principu jste nechtěli ani slyšet a komunisty jste nepustili nikam.

Ano, to je pravda. My jsme vždycky hlasovali pro zástupce ostatních politických stran přesně podle poměrného zastoupení, jen jsme - a ta doba platila určitě celá devadesátá léta - nepodporovali zastoupení komunistů. To byla ta jediná výjimka, ale tu my jsme naprosto korektně a otevřeně hlásali.

* Teď se vás chci zeptat jako stínového ministra financí, jak hodnotíte koaliční předlohu reformy veřejných financí?

Jejím cílem má být postupné snižování deficitů veřejných rozpočtů, čili podle mne reforma povede jenom k tomu, že deficity státních rozpočtů zůstanou někde v prostoru 100 nebo 110 miliard korun, a nebudou se dále zvyšovat ještě ke strašidelnějším číslům typu 150, 160 nebo dokonce 200 miliard.

* Ale už i to je úspěch, ne?

Úspěch? Za jeden rok vládnutí Špidlovy vlády koalice udělá skoro tak velký deficit, jako udělala Zemanova vláda za čtyři roky a jako měla Česká republika za celou svou historii do roku 1998.

* Jakou reformu byste předložil vy?

Sobotkova reforma říká, že musí být zastaven růst rychlosti zadlužování. A já říkám, že 100 nebo 110 miliard ročně je stejně strašný růst dluhu a že skutečná reforma by měla směřovat k vyrovnanému rozpočtu.

* Receptem by měla být patnáctiprocentní daň?

Koncept rovné daně znamená 15procentní sazbu pro všechny. Tedy nejenom pro podniky, ale i pro osoby samostatně výdělečně činné a pro zaměstnance. Těch 15 procent by bylo záměrně zřetelně méně, než je v okolních zemích. Nízká sazba daně z příjmů působí jako rozvojový faktor, neboť by zvýhodnila naši zemi proti ostatním a udělala by ji jednoduše řečeno konkurenceschopnou. Nízká sazba by motivovala lidi, aby nepodváděli, protože vysoká daňová sazba vede lidi ke snaze se vyhnout dani a nejrůznějšími daňovými optimalizacemi uniknout daňové povinnosti.

* Kolik by to přineslo do státní pokladny?

My jsme spočítali, že při přechodu na 15procentní sazbu by peníze, o které by stát přišel kvůli nižšímu procentu zdanění, byly vykompenzovány v plném rozsahu zvýšením daňového základu, tedy připlynutím zisku ke zdanění ze zahraničí, menšími daňovými úniky a také zčásti větší aktivitou tuzemských podniků.

* Co dál?

Minulý týden jsem tady obhajoval velmi jednoduchý návrh, který říkal, že každý zaměstnanec na výplatní pásce uvidí úplnou výši svých pojištění. Málokdo totiž ví, že na výplatní pásce dnes vidí jenom část sociálního a zdravotního pojištění, konkrétně 4,5 procenta zdravotního pojištění, a osm procent sociálního pojištění. Potíž je v tom, že každý podnik za každého svého zaměstnance ještě posílá do týchž pojišťoven dalších 26 procent sociálního pojištění a devět procent zdravotního pojištění. Čili 35 procent ze mzdy odchází na pojištění zdravotní a sociální, aniž by to ten člověk viděl na své výplatní pásce. Kdyby bývala Sněmovna neodmítla můj návrh, tak by celá veřejnost viděla, v jakém rozsahu dnes nejenom platí daně, ale také je pojištěna. Například člověk s hrubou mzdou 15 tisíc dostane v hotovosti kolem deseti tisíc korun. Možná si říká: 10 tisíc z 15, ten stát je docela pěkný darebák. Dává mi jenom dvě třetiny. Kdyby prošel můj návrh, zjistil by, že dalších více než pět tisíc korun odesílá jeho zaměstnavatel na zdravotní a sociální pojištění. Jinými slovy, podnik na tohoto zaměstnance vynakládá přes dvacet tisíc korun, ale v hotovosti mu dává méně než polovinu.

* Kolik by tedy z těch dvaceti tisíc měl zaměstnavatel a zaměstnanec odvádět, aby neviděl ve státu darebáka?

Za prvé jsem řekl, že rovná daň by znamenala velmi jednoduchou a přehlednou přímou daň z příjmu, to znamená, že by každý viděl, co těch patnáct procent reprezentuje, a už tam by došlo k pokroku na výplatní pásce proti dnešnímu stavu. Všichni totiž vědí, že patnáctiprocentní sazba je dnes jenom v těch nejnižších příjmových kategoriích a dál progresívně roste výš.

* Jenže rovná 15procentní daň by znamenala pro chudé hodně a pro bohaté směšně málo. Chápu, že jako pravicového politika vás to moc netrápí...

Já si myslím, že z každé koruny má člověk platit stejných patnáct halířů, ať zdaňuje deset nebo padesát tisíc. V tom je princip motivace jako základ pravicové politiky. My si prostě myslíme, že každý člověk má být veden k tomu, aby vydělával co nejvíc, protože čím víc vydělává pro sebe, tím víc také odvádí společnosti. Sociální spravedlnost, kterou v tom hledáte, tam má být, ale v podobě jediné odpočitatelné položky, tedy částky šest tisíc korun. Když někdo vydělá deset tisíc, odečte si šest tisíc a těch patnáct procent by platil jen ze zbývajících čtyř tisíc.

* Státní pokladnu také značně zatěžují výdaje na zdravotnictví. Jak byste chtěl ušetřit tam?

Pro zdravotnictví má ODS dva velmi jednoduché reformní kroky, které by nestály nic, a přitom by přinesly to, o co v reformě zdravotnictví musí jít. Nultý reformní krok je, že při odchodu od lékaře by každý pacient na účtenku, kterou pak vystaví doktor příslušné zdravotní pojišťovně, připsal: viděl jsem a podepsal jsem. Nic víc. Prosím, všimněte si, že by ten člověk nic nezaplatil. Jenom při obdržení zdravotní služby jakéhokoli typu by potvrdil, že viděl, kolik si lékařské zařízení nebo lékař vyúčtovali u příslušné pojišťovny na vrub toho zákroku.

* K čemu by mu to bylo? Třeba 85leté babičce?

No tak 85letou babičku by to možná moc nezajímalo. Na druhou stranu myslím, že část lidí by to mohlo zajímat.

* Proč?

Viděli by, kolik zdravotní služby stojí. Uvedlo by to zdravotní péči do nějaké relace vůči všemu ostatnímu. Pacient by najednou viděl, že zdánlivě banální návštěva u obvodního lékaře stojí minimálně stokoruny a týdenní pobyt v nemocnici desetitisíce.

* To byste pak zřídil nějakou zdravotní policii, která by lékaře trestala za plýtvání nebo nadhodnocování výkonů?

My bychom prostě jako nultý krok chtěli, aby lidé viděli a věděli. Na to navazuje první krok, který by spočíval v tom, že každému pacientovi by příslušná pojišťovna vedla účet, ne ve smyslu, že by něco platil, ale na němž by viděl, kolik za rok ze svého pojištění vyčerpal.

* Jinými slovy totéž, co teď navrhuje vládní koalice u důchodů, totiž individuální účty.

Já jsem minulý týden ve Sněmovně tuto myšlenku chválil, ale hned jsem k tomu dodával, že nechápu, proč zároveň nechtějí, aby to bylo napsáno na výplatní pásce, když souhlasí s tím, že budou evidovat každému pojištěnci jeho individuální penzijní účet. Princip vedení individuálních účtů ve zdravotnictví by byl dobrý k tzv. pojišťovacím bonusům. To znamená k tomu, aby pojištěnce, který hodně platí a málo čerpá, zvýhodnila. Například snížením pojištění do budoucna, nějakou mimořádnou službou typu lázně, nadstandardní péčí...

* Se sankcemi ale nepočítáte.

Někdo je na tom zdravotně hůře, čerpá víc, nic se nedá dělat, prostě to stojí desetkrát tolik. Není za to nijak postižen, nic si nepřiplácí. Všimněte si, že nikdo do toho nevkládá zvenčí ani korunu, ale protože ti, kteří málo spotřebovávají, jsou vlastně motivováni pozitivně, jsou odměňováni pojišťovacím bonusem, tak ta reforma by podle mého názoru znamenala, že lidé by si začali víc všímat, kolik zdravotní péče vlastně stojí.

* Vláda také hodlá předložit několik úprav proti zneužívání sociálních dávek. Podpoříte je?

U sociálních dávek podporuji všechno, co povede k tomu, že člověk musí být ekonomicky motivován k práci. Aby, když pracuje, byl na tom lépe, než když pobírá dávky. Veliké výdaje současného sociálního systému jsou způsobeny tím, že při určitých příjmech si rodina spočítá, že je pro její členy lepší, aby nepracovali. A "přeskočí" záměrně ze zaměstnání do záchranné sítě, v níž jsou nakonec spokojeni, protože jim poskytuje vlastně víc, než kdyby pracovali. Toto je systém, který nemůže být zachován.

* Nýbrž?

Já bych to zajistil velmi jednoduchou reformou, které se říká negativní daň. Je to systém, ve kterém se člověku kompenzují nízké příjmy. Jejich dorovnávání by bylo tím větší, čím více by si ten člověk sám dokázal vydělat. Tady jde o princip, že člověk musí být veden systémem podpor a sociálních dávek k tomu, aby se snažil, i když vydělává málo, vydělat si víc a tím si přilepšil, neboť se mu pak dorovná víc, než když vydělá míň.

* Už víme, že do důchodu budeme chodit v 63 letech a budou zavedeny individuální penzijní účty. Co byste k této vládní představě doplnil vy? Především - jaké procento by mělo tvořit důchodové připojištění?

To začíná jinou otázkou: zda připojištění je povinné nebo dobrovolné, a pak jestli když ho důchodce nevyčerpá, bude majetkem rodiny, jestli ho může někomu odkázat, tudíž nepropadne státu. To je kardinální otázka. Domnívám se, že připojištění by v každém případě mělo být majetkem pojištěnce, který s ním může libovolně nakládat, může ho odkazovat, může ho dát svým dětem. Protože když v něm nebude žádná solidarita k jiným rodinám, ty peníze nepropadnou a bude tam jenom solidarita k němu a jeho rodině, budou lidé sami od sebe akceptovat připojištění ve větší míře, než když tam záruka zachování naspořených peněz pro něj nebo jeho rodinu nebude.

* Koaliční partneři v neděli deklarovali, že jsou s roční bilancí svého vládnutí spokojeni, zvláště pak se shodou na návrhu reformy veřejných financí. Zdá se, že podzimní schválení rozpočtu a následující tři roky u moci má vláda v kapse. Jste smutný?

Ta otázka jakoby předpokládá, že bylo někdy v naší moci na tom něco změnit. Ale fakt je, že lidé loni volili tak, že současná koalice poskládala 101 hlasů a ty rozhodují, jestli tato vláda bude fungovat rok, dva, tři nebo čtyři. My jako opozice na tom nic nemůžeme změnit. Myslíme, že těch 101 hlasů vládne špatně, ale osud této vlády je v rukou koaličních poslanců. Mě teď napadají slova z jednoho filmu, kde kořenářka říká: Já bába po bohu, kde mohu pomohu, kde nemohu, nechám bohu. To by se nechalo upravit: My jako opozice můžeme pomáhat jenom tam, kde nám to dnešní uspořádání umožňuje. Můžeme dělat pouze a právě to, co přísluší opozici. Avšak to, jak dlouho tato vláda bude fungovat, to je výlučně věcí 101 hlasu. Se všemi právy a se vší zodpovědností. Na tu vaši otázku bych řekl: já se z toho ani neraduji, ani se kvůli tomu netrápím.

NEWTON Information Technology, s. r. o. Copyright (c) 2003
Zdrojem zpráv je PRÁVO, BORGIS, a.s. Copyright (c) 2000 - 2003