Noví výrobci křivých rovnítek

Josef Škvorecký nazval americké radikální levicové intelektuály sedmdesátých let "výrobci křivých rovnítek". Zaslepena svou kauzou řekne levicová studentka po přednášce například o politických procesech padesátých let v Československu: "To je přesně to samé jako u nás Angela Davisová." Posluchači jsou obyčejně křivým rovnítkem tak zastrašeni, že se jen málokdy zeptají, zda Angelu Davisovou v USA opravdu pověsili po mnohaměsíčním mučení. Evropou se dnes šíří jiná, nebezpečnější křivá rovnítka. Proslulý italský novinář Paolo Rumiz komentuje kresbu, kterou nalezl v jednom evropském časopise. Socha svobody, přemýšlejíc o Izraeli, se ptá: "Jaký trest stihne toho, kdo znesvěcuje posvátná místa, porušuje lidská práva a vraždí ženy a děti?" a strýček Sam odpovídá: "Za mnohem méně jsem nechal pověsit lidi v Norimberku." Modelově křivé rovnítko! Izraelská reakce na vlnu sebevražedných atentátů je možná nepřiměřená, ale nikdy nemůže být přirovnávána ke zločinům, za něž byli souzeni Němci v Norimberku. Evropská kritika Izraele bojujícího s terorismem, s příměsí tradičního antiamerikanismu, se často pohybuje na pomezí nového antisemitismu. Z různých pravicových hnutí v Německu a Rakousku zaznívá také heslo "Dost kolektivní viny, dost placení ( rozuměj: odškodňování Židů ) po půlstoletí. Kdo zaplatí za genocidu miliónů Němců?" Paolo Rumiz komentuje dvě fotografie, které v bulletinu jakéhosi rakouského vlasteneckého spolku mají heslo objasnit: "Napravo Žid, odjíždějící do Osvětimi, nalevo německé dítě na útěku z okupovaného Polska. A poněvadž první je bez výrazu, ...zatímco dítě zoufale pláče, podprahové poselství jde ještě dále. Říká nám: vyhnání bylo horší než spalovací pece." ( la Repubblica , 14/5/2002) A je tu křivé rovnítko mezi odsunem a genocidou.

Dočítám se, že výkřiky jako "Jsme dojná kráva? Proč má pořád platit jen Německo?" se prý ozývaly i na letošním sudetoněmeckém srazu v Norimberku. Luboš Palata v Reflexu cituje z projevu Wolfganga Junga, jednoho z významných rakouských vládních politiků, poslance za stranu Svobodných: "Vojáci ( rozuměj :  němečtí za druhé světové války ) bojovali za své ženy, děti, bránili své domovy. Nebojovali za režim." A je tu další křivé rovnítko mezi vojáky spojeneckými a německými. Co předcházelo útoku na německé domovy, se někam vytratilo.

Oběti, které zůstávají viníky

Bude jednou 8. květen vyhlášen v Německu a Rakousku Dnem německého utrpení? V Postupimské dohodě čteme, že "německý lid počal pykat za strašlivé zločiny, jichž se dopustil pod vedením lidí, které v době jejich úspěchů otevřeně schvaloval a slepě poslouchal". Vyplývá z takové formulace "kolektivní vina", a tím bezpráví na nevinných Němcích? Asi ano, ale totalitarismus dělá z každého národa oběť i viníka současně. Nicméně mezi odsunem a německými zločiny za druhé světové války není žádné rovnítko a cesta plačícího dítěte do Německa nebyla cestou do spalovacích pecí v Osvětimi. Zločiny, doprovázející porážku nacismu všude v Evropě, byly důsledkem temna, které vnesla do evropských dějin totální negace mezilidské solidarity, jíž byl nacismus. Ti, kdo to způsobili, nesou odpovědnost i za všechno, co následovalo. Chci říci, že Osvětim, vyhlazovací válka v Rusku či šest let protektorátu smrtelně zranily naše morální kategorie a Norimberský soud je vzkřísil jen částečně. Vítězové nemají povinnost být velkorysí, i když někdy díkybohu jsou. Ruské pomstě v Německu předcházela s ničím nesouměřitelná nacistická krutost vůči "slovanským podlidem". Pavel Kosatík někde připomíná epizodu ze života Ferdinanda Peroutky. Když jej po prvním zatčení gestapo propouštělo, pomocní písaři z řad pražských německých studentů proti tomu u gestapáků protestovali. Peroutka si tenkrát poznamenal, že celý československý projekt česko-německého soužití zkrachoval. Uprchlíci z protektorátu předali londýnské vládě  24. srpna 1944 tuto zprávu:  "Sudeťáci jsou stále drzí a stále udávají naše lidi ...není možné soužití, a proto musí ven." Nesuď člověka, pokud jsi nebyl na jeho místě, říká jedna talmudská moudrost. Měli by si ji připomenout naši opoždění bojovníci proti odsunu jako morální vině vlastních předků. Mezi gestapem, kterému pomáhali studenti němečtí, a Masarykovým státem, kterému pomáhal Peroutka, není rovnítko, leda to velmi křivé, vyráběné v Bavorsku. Klást rovnítko nelze ani mezi vyhánění Srbů třeba z Chorvatska nebo Muslimů z Bosny a větou "Němci musí ven" ze vzkazu uprchlíka z protektorátu. Jugoslávie nebyla protektorátem, byla tolerantním, polodemokratickým multietnickým státem, žádná jugoslávská národnost neměla morální právo vyhánět druhé jako své smrtelné nepřátele. To ale neplatí o Protektorátu Čechy a Morava, v němž existence českého národa byla Němci smrtelně ohrožena. Rovnítko není ani mezi člověkem, který věří, že průmysl má být znárodněn, a člověkem, který věří, že Židé musejí nosit žlutou hvězdu na kabátě.

Přepisování dějin

Česko-německý spor o "Benešovy dekrety", který se rozhořel po vstupu Haiderovy strany do rakouské vlády a kandidatuře Edmunda Stoibera na německého kancléře za CSU/CDU, není jen regionálním středoevropským konfliktem. Jde v něm o to, zda  se Evropa pod tlakem této pravice stane Evropou křivých rovnítek . Raketový vzestup extrémně pravicových stran v řadě zemí ukazuje, že evropská rovnítka  se dají pokřivit snáze, než jsme věřili. Jacques Rupnik napsal, že umírněná pravice, ve svém pokusu zcivilizovat extrémní pravici jejím přijetím do vládních koalic,  "si osvojí jazyk a postupy svých extrémních partnerů" . Jinak řečeno, křivá rovnítka začnou platit a minulost se začne podle nich přepisovat. Jestliže Edmund Stoiber osobně uvítal - jak čteme v reportáži Práva z 20. května - na srazu landsmanšaftu v Norimberku člověka, který pracoval v úřadě říšského protektora v Praze a byl po válce stíhán, pak přepisování už začíná. A nemylme se, nepřestane, dokud český národ neuzná "historickou pravdivost" úvodní věty z Hitlerova výnosu o ustavení Protektorátu Čechy a Morava:  "Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země. Násilí a nerozum vytrhly je svévolně z jejich starého historického okolí..." Stane-li se Edmund Stoiber německým kancléřem, pak se poprvé od konce druhé světové války křivá rovnítka mezi odsunem a genocidou vyrobená v Mnichově začnou šířit z Berlína, klíčového města Evropské unie. Tři aspekty toho pokřivování rovnítek považuji za hrozbu pro celou demokratickou Evropu.

Evropské Německo - německá Evropa

Za prvé: Evropa - a to poprvé v dějinách sjednocování - je tu využita jako páka k posílení německého tlaku na jinou zemi. Helmut Kohl vždy zdůrazňoval, že Němci se nechávají dobrovolně a rádi Evropou spoutat, aby už nikdy nebyli zdrojem strachu v evropském prostoru. Být Němcem, říkával, znamená po tragických zkušenostech druhé světové války být vždy také Evropanem. Maastrichtská smlouva a zavedení eura byly vnímány jako záruky partnerským státům, že sjednocené Německo nezpřetrhá svá evropská pouta a nezačne znovu usilovat o hegemonii ve střední Evropě. Řekněme abstrakněji, že jednou z nejdůležitějších funkcí sjednocené Evropy je vyrovnávat asymetrii mezi ostatními členskými zeměmi a Německem. Strach z Němců se nevrátí, dokud je bude Evropská unie poutat, a tak vyrovnávat asymetrii mezi velkým Německem a menšími a malými evropskými státy. Co je na rétorice Edmunda Stoibera nebezpečné, je právě to, že německý politik tu poprvé využívá soustředěně a systematicky sjednocenou Evropu k zesílení asymetrie. Unie je zneužívána jako hlásná trouba německých stanovisek a poslanec Posselt vystupuje jako majitel klíčů k Evropě, což je ve skandálním protikladu k ideji evropského sjednocování.  Pokud se toto zneužití podaří, ocitneme se náhle všichni v Evropě křivých rovnítek, v Evropě asymetrické a pokřivené. Místo Adenaurova, Brandtova, Kohlova a Schröderova evropského Německa byla by tu obávaná německá Evropa.

Stane se deklarace jen cárem papíru?

Za druhé: Evropa je postavena na bezvýhradné důvěře v naprostou spolehlivost vyjednaných vzájemných dohod. Teď poprvé se jedna z dohod, vyjednaných v rámci evropského sjednocování - Česko-německá deklarace - stává jen cárem papíru. Edmund Stoiber v roli kancléře by prý byl "k Česku tvrdší", četl jsem v různých novinách. "Tvrdost" není slovo ze slovníku evropského sjednocování. Najdeme je však v Heydrichově slavném projevu v Praze z října roku 1941:  "Mám v tomto prostoru... se vší tvrdostí zajistit, aby obyvatelstvo ... české národnosti, pochopilo, že se nelze vyhýbat ... poslušnosti vůči říši."  Co je "větší tvrdost" ve Stoiberově pojetí? Zneužití procesu rozšiřování Evropské unie k účtování s některými sousedy podle křivých rovnítek. Jaké jiné deklarace a dohody v Evropě se po nástupu této pravice stanou cárem papíru? Je tato neúcta k danému slovu součástí toho, co Jacques Rupnik nazval "osvojením si jazyka a postupů extrémně pravicových partnerů"? Je nevídaný tlak na Česko prvním příznakem, že evropská pouta praskají a Německo usiluje o hegemonii v celé Evropě?

Ó křehkosti, tvé jméno je Evropa

Za třetí: Evropa, která vyhlásila sankce proti Rakousku na protest proti vstupu Haiderovy strany do vládní koalice, je už minulostí. Strany tohoto typu dnes vstupují do vlád i ve státech příkladně demokratických, jako je Dánsko nebo Nizozemsko. Snadnost, s níž se dostávají do evropských vlád, vyvolává otázku, zda současný úspěch křivých rovnítek v Evropě neotvírá dveře starým evropským běsům. Myslel jsem si, že by v polovině devadesátých let bylo bývalo lepší budovat systém kolektivní bezpečnosti spíše než jen rozšiřovat Severoatlantickou alianci. Ukazuje se ale, že demokracie v Evropě stojí na vratších základech, než jsme si mysleli, a že NATO, vzniklé z boje proti evropským totalitarismům, má i dnes pevnější demokratické základy než Evropská unie.  Je nějaký pevný a obecně sdílený politicko-etický základ evropské demokracie, který účast extrémně pravicových či levicových stran ve vládních koalicích nemůže ohrozit? Dnes už si odpovědí jist nejsem.

(Autor je profesorem  na univerzitě v Terstu)
www.tady.cz/hawkmoon

Václav Bělohradský, Právo 25.5.2002