O co jde? Radioterapie, obecně známá pod termínem ozařování, je léčba nádorů ionizujícím, radioaktivním zářením. Účinnost tohoto postupu je známa asi sto let a dnes jsou už dobře vysvětleny i biologické principy vlivu záření na nádory.

Radioterapie jako ukazatel stavu. Radioterapie je pro zdravotnictví něco jako kanárek v dole. Ten, pokud začne něco unikat a smrdět, chcípne jako první. Podstatné je, že radioterapie, pokud má být provozována správně, představuje nejkomplikovanější klinický obor. Náklady na vybudování opravdu dobrého radioterapeutického pracoviště na zelené louce se pohybují v řádech stovek milionů korun a mohou to být i miliardy (Ostrava, Bolovka, Motol), ale při současném fungování rezortu zdravotnictví to mohou být stejně tak dobře vyhozené peníze.
Přístrojové vybavení představuje vrchol technologie a při provozu spolupracují také i odborníci řady nelékařských profesí. Jedná se o navzájem propojené přístrojové komplexy, do kterých je zahrnuta kromě přístrojů k léčbě také špičková diagnostická, výpočetní a měřící technika. Vysoká rizikovost práce s pronikavým zářením, kterou je samozřejmě pečlivou organizací prací a výběrem vybavení vyloučit, vedla například k tomu, že pro tato pracoviště vyplývá ze zákona povinnost zavádět standardy jakosti v rozsahu ISO, ty však v ostatních složkách zdravotnického systému na nic nenavazují.
Aby se počáteční obrovská investice vrátila a radioterapie může být nakonec tou nejlevnější metodou léčby, musí být pracovní proces dokonale organizován. Navíc radioterapie je velmi významnou, ale přece jen pouze součástí, komplexního přístupu k boji s rakovinou a účinnost je podmíněna správnou funkcí celého zdravotnického systému.

Problém, který zvládnou jen dobří. Aby byla zajištěna tato odpovídající péče pro všechny občany na území ČR jsou potřebné asi dvě desítky takovýchto komplexně pojatých pracovišť. Vzhledem k enormním počátečním nákladům je nutno celý tento systém z ekonomického hlediska optimalizovat jako celek a využít i menší stávající kapacity, které mohou být chápany jako dislokované části větších celků přitom všemusí být v návaznosti na další zdravotnické obory a služby. To nároky na organizaci zvyšuje a je přitom pro konečný efekt lhostejné zda potřebný stupeň organizace vznikne na základě představy exekutivního centra nebo to budou vazby založené na ekonomických vztazích.

Tranformace převádí totalitu na zlatokopectví. Totalitní lapsus..... V souvislosti s nádorovými chorobami se ovšem setkáváme také s pojmem onkologie, což je ve jistém smyslu nadřazený pojem. Radioterapie je jedna z metod léčby, zatímco onkologie je klinický obor, který se zabývá rakovinou ve všech souvislostech. Směšný, ale tragický historický kontext způsobil, že se tyto dva obory dostávají do střetu, který může dnes hraničit se zločinností protože pokles účinnosti léčby znamená ohromné nárůsty počtu zemřelých. O co šlo.

Je jasné, že se boj s rakovinou soustředil na těch pracovišťích, kde byla vždy největší koncentrace nákladné technologie a odborníků. Pracoviště a ústavy, kde převládala radioterapie se také doopravdy onkologické nazývaly. Programový optimizmus minulé éry ovšem neviděl rád, když soudruh odeslaný na „onkologii “ z názvu pochopil o jakou nemoc se jedná. A proto se onkologická pracoviště přejmenovala na „Radioterapie“.Prostě byl opravdu jen ze dne na den přemalován nápis. Bylo to směšné, typické, ale zločin sotva a důsledky se dostavily až po rozpadu systému v období transformace.

....a zdravotnický klondajk. Po čase si ovšem tu a tam některý lékař všiml, že ČR vlastně klinický obor onkologie nezná. Vznikla malá „onkologická pracoviště“ orientovaná na málo významnou, ale nákladnou léčbou medikamenty a doplňkovou léčbu a poradenství. K tragickému zvratu došlo ale teprve v okamžiku, kdy se českému zdravotnictví vymklo, na samém počátku transformace, odborné řízení a léková politika zcela z ruky. Lobbystické tlaky, podporované více či méně zjevnou korupcí, způsobily odklon finančního toku do neadekvátního aplikování nesmírně drahých léků, bez ohledu na jejich skutečnou vhodnost a účinnost.Vývoj vedl k zaostání a devastaci radioterapie jako oboru a konec konců zdravotnictví jako celku.Obrázek dole je z jiného komentáře-(Domovská stránka, tabulka komentářů item 105).

Pokud by někdo by považoval za výsměch, že na Ministerstvu zdravotnictví vedeném sociální demokracií odpovídá za kategorizaci léků a lékovou politiku vůbec majitel výnosné sítě lékáren mýlil by se. Výsměch to skutečně je.

Loď šla ke dnu. Počet ozařovačů, které tvoří „výkonnou“ část radioterapie je ilustrován v tabulce článku dr. Kovaříka. Místo 3 urychlovačů, které autor uvádí jako přístroje starší 10 let to bude za pár měsíců již přístrojů 6 a vzhledem k ustálenému a mizivému tempu obnovy, během krátké doby zastará beznadějně také dalších 10-12 přístrojů. Těžiště technologie se navíc přesune do oblasti kobaltových ozařovačů, které představují potřebný, užitečný, investičně i provozně levný, ale přece jen doplněk (v celkovém počtu by měly tyto přístroje představovat tak 40 % vybavení ozařovači). Tímto procesem se rozšíří již dnes neakceptovatelná díra ve vybavení na 40 přístrojů, které ale samozřejmě zastarají spolu se svým podpůrným vybavením. Také je zapotřebí mít na paměti, že většina těchto zařízení potřebuje zabudování do specifických staveb, které prostě nejsou nebo potřebují rozsáhlé adaptace a na které se tak něja, k při tvorbě koncepcí– pozapomnělo.

Deux ex machina. Určité, ale přehnané naděje se vkládají, kromě naprostých chimér na úrovni šarlatánství, do privatizace radioterapeutických pracovišť. Jednak investoři mají přirozeně tendenci investovat do stávajících a funkčních pracovišť, ale při současných poměrech v resortu zdravotnictví zaplať i za toto pánbu. Ve skutečnosti však přínosem mohou být dva, tři případy pronájmu prostor a investic do technologie a snad jen jeden jediný případ počítá s kompletní výstavbou. Podstatné je, že limitem jak pro státní tak i soukromý sektor, je naprostá bezkoncepčnost v rezortu zdravotnictví, jejímž výsledkem je spekulace počítající s nedostatkem, monopolizovaným postavením a diktátem cen, jak vůči systému zdravotního polištění, tak pacientovi...

Jak obrat žebráky. Představa privatizace zdravotnických zařízení formou vytváření akciových společností, tak jak ji prosazují polní felčaři mobilizované ODS (Julínek, Cabrnoch) je , dejme tomu, přinejmenším podivná. Obchodní společnosti, které od samého počátku vycházejí z tvorby a rozdělování co největšího zisku v systému, který nemá prostředky na zajištění vlastních funkcí, jsou směšné. Může to fungovat, pro investora zajímavým způsobem, jen  tehdy a je to opět kapitola sama pro sebe, když VZP stanoví pro soukromou obchodní společnost jiné, samozřejmě mnohem výhodnější platby, než pro společnost neziskovou. Pak je ovšem nutné, aby to nebylo universální řešení, ani peněz by totiž nebylo pro všechny dost. Ve standardních podmínkách by nemusely být obchodní společnosti ve zdravotnictví problém, viz třeba USA. Zdroje by vznikly racionálním podnikatelským chováním ve striktně respektovaném konkurenčním prostředí. Prozatím je však cílem zúčastněných (u nás) se něčemu takovému, pokud možno, vyhnout a kontrola regulérnosti chování je v naší tržní ekonomice téměř, a to víme také všichni, nulová. Prapodivné přístupy tento horor umocňují. Pokud VZP ve spolupráci s ministerstvem nezajistí pro všechny nemocné a poskytovatele naprosto stejné podmínky, v rámci pevných pravidel, nejde o tržní přístup ke zdravotnictví, ale obyčejnou lumpárnu.

Kdo nic neví, nic neprozradí. Audity a analýzy současného stavu prováděny nejsou. Nejlepší způsob k utajení informace je ten, že informace prostě neexistuje. A že je co tajit, eufemizmus je – nezveřejňovat, je jasné a shodnou se v tom politici všech smluvně opozičních barev. Podobné statistické analýzy ukáží nejen na nesrovnalosti, ale i na jejich možné příčny a důsledky.. Rozdíl mezi skutečnou a dosažitelnou úrovní léčby, ve vztahu výskytu nádorových onemocnění představuje, za uplynulé desetiletí, desítky tisíc zbytečných mrtvých. Sofistikované analýzy a studie by byly také pravděpodobně naprosto zbytečné. Politici jak exekutivní, tak zákonodární nereagovali v minulosti na daleko mocnější signály.

Co oču nevidí, srdce nebolí. Když se položil Radioterapeutický ústav v Praze krátce poté, co byl s více než  miliardovým nákladem rozšířen a vybaven v letech 1988-1990 (ústav byl mimochodem původně vybudován z prvorepublikové nadace, do které přispěl částečně i výnos z distribuce filmu Hej Rup, jako Pražský onkologický ústav) nikdo se nezabýval důvody naprostého úpadku, které následovaly. Jednodušší a pro politiky bezpečnější se jevilo postavit (za peníze daňových poplatníků), tentokrát s nákladem přes dvě miliardy, jiný ústav, pro změnu, v pražském Motole. Poté co se ukazuje, že jaksi ani tato instituce není to pravé ořechové, zvažují příslušní úředníci, má to zřejmě jejich logiku, - že by snad Krč? Rezervy zřejmě spatřují v tom, že Praha má jedenáct obvodů.

Závažné chyby exekutivy a zákonodárců při řízení nebo stanovení pravidel pro státní i soukromé zdravotnictví doprovázel často přímo úmysl obohatit se na úkor nemocných na hranici a za hranicí etiky i zákona. Ale i v případech, kdy tomu tak nebylo, dodnes státní úředníci, členové odborných společností a lékařské komory vůbec nevnímají, nechápou a nepřipouštějí, že těžce chybným pochopením transformačních procesů a nesmyslným stanovením priorit zdravotnictví nenapravitelně v nesmírném rozsahu poškodili.

Ke zpolitizování takového tématu není opravdu daleko.

Jdeme na to! K určitému posunu v myšlení však přece jen dochází. Ministerstvo zdravotnictví a přední odborníci „onkologie“ si začínají uvědomovat, že přestřelili. Zpytování svědomí došlo dokonce tak daleko, že přední onkolog Klener zařadil do své nejnovější Učebnice klinické onkologie přece jen kapitolu Radioterapie. Stalo se pak to, že znalec z oboru radioterapie, asi netuše z jakého pera uvedený text pochází, označil fragment, který držel v ruce, za naprostou fantasmagorii. Obecně, v tisku, televizi vidíme z přemrštěných diskusí o devitalizaci, gama noži, nebo o protonové terapii, že jsme se ocitli v oblasti chimér a očekávání zázraku a to je prozatím mnohem horší než "cetrální řízení". Do jaké míry budeme za tohoto stavu schopni adekvátně implementovat tržní principy si asi domysli každý sám.

Nejde však jenom o ministerský vrcholový management a vyslovené politikum. Organizace a řízení zdravotnických zařízení samotných byly vždy zdrojem anekdot a humorných historek, viz Mackův Návrh reformy zdravotnictví někdy z roku 1996. Od těch heroických časů, z Mackových návrhů nepadlo na úrodnou půdo transformace vůbec nic, se situace změnila. Řízení nemocnic připomíná hru o revoluci, kterou napsal markýz de Sade pro chovance ústavu choromyslných.

Ředitel zdravotnické instituce dostane od státní inspekce důrazně formulované opatření k nápravě. Důrazně ho tedy pohodí na stůl řadového referenta. Ten zpracuje obsah a postup opatření, které pak vzápětí náměstek téhož ředitele zamítne jako nepotřebné. a neodůvodněné. Nikdo v instituci netuší, navzdory dlouhým poradám, kde je chyba. V systému prolezlém naprostou nekompetencí není nic neobvyklého, že vedoucí požaduje po podřízenem informaci o tom co dělat, pak zadá podřízenému tutéž informaci přikazem, pak zamítne vyplývající požadavky. A to je lepší varianta, kdy je na počátku vůvec najaká informace!

Stát poskytuje nemocnicím veřejné prostředky, ale ani stát, ani veřejnost nemají účinné metody jak nakládání s těmito prostředky kontrolovat...

Systém mizí, blbci zůstávají. S rostoucí komplikovaností technologií, návazností jednotlivých oborů a nutností sledovat ekonomické ukazatele současně, však prostor pro rozšafné improvizace žoviálních pánů zmizel. Pánové ovšem nikoliv. Žádné zdravotnické zařízení v ČR nemá certifikaci kvality, která by prověřila vazby, činnosti, procesy a předpoklady pro činnost a na žádné úrovni se o něčem takovém ani neuvažuje.A je ještě i něco podstatnějšího.

Kdo to ještě umí? Kritický problém se specialisty nelékařských oborů mají dnes všude.na světě, u nás je stav naplněn, po postupném odchodu 60% odborníků nakonec asi tak z 20% (plný stav nebyl nikdy). Ale my už máme i něco navíc. Radioterapie nebyla nikdy, z řady důvodů, příliš atraktivní ani pro lékaře a dnes už tedy chybí i odbornici s potřebnou praxí jak z pohledu  medicíny samotné, tak i z pohledu řízení a provozování moderních, složitých zařízení a zdravotnických systémů. Vývoj byl přerušen na příliš dlouhou dobu a s prakticky neřešitelným problémem vyhledávání skutečných odborníků se setkávají i ti investoři, kteří by chtěli zakládat soukromá zařízení .

Pacient je rukojmí v honbě za ziskem. Dr. Kovařík skutečně popisuje modelovou situaci. Lékař by rád předepsal velmi drahý, povětšině však témeř neúčinný lék (jedná se odesítky nebo stovky tisíc), motivací je provize. Další teraputické metody lékař ani nezná (proč taky?), nebo nejsou, v důsledku rozpadu systému zdravotnictví, dostupné. Neinformovanost pacienta, blízkých a neexistence léčebných standardů situaci nahrává. S irelevantní stížností je pak možno poslat pacienta na ministerstvo, VZP a kohout toku peněz se znovu pootevře.

Jenže politikum to nakonec je. Ne lékaři samotní, ale transformační mix centrálního a pseudo-tržního přístupu působil zatím nejen negativně, ale katastroficky a je zřejmé, že naše současné zdravotnictví není s to už tento úkol zvládnout. Vstoupilo do říše velkých trablů.

Opět temné/světlé zítřky! Není málo těch, kteří zbytečně zemřeli a není málo ani těch, kteří se adekvátní léčby v budoucnu nedočkají. Jestliže politici neprokazují dostatečnou vůli a schopnost věci řešit musíme hledat řešení sami.

A nenechávejme zbohatlíkům žádné iluze! Jestliže poklesne plošný rozsah poskytované zdravotní péče poklesne také úroveň, na které jsou získávány praktické zkušenosti a probíhá výchova lékařů. Zbohatlíci-hochštapleři se pak budou léčit u zbohatlíků-hochštaplerů a bude jim hovno platné, že se tak děje v nablýskaných ordinacích. Jediné co neztratí úroveň budou plastické operace ksichtů a otisků prstů.

Vzpomínáte jak jsme reagovali na falešnou zprávu, že byl při tahanicích v roce 1989 zabit jeden demonstrant?

Takže zpět k původní otázce! Koho by asi ve volbách 2002 volili ti naši mrtví? 130 000 z jednoho jediného klinického oboru.

.