Evropa by už konečně měla debatovat o skutečných problémech a neuzavírat své ekonomiky pod pojem sociálně-tržní hospodářství.
(Autor je profesorem ekonomie na Kolumbijské univerzitě)

Návrhy na ekonomickou reformu v kontinentální Evropě se objevují znovu a znovu. Proces jejich výběru však nepředstavuje ani tak vyargumentovanou debatu jako spíše politickou aukci, při níž obhájci partikulárních zájmů usilují o hlasy pro takovou změnu politiky, z níž budou mít prospěch.

Někteří ekonomové tvrdí, že překážkou dobře fungující ekonomiky je přebujelý sociální stát, a řešení spatřují v seškrtání výdajů, které by mělo začít zvýšením věkové hranice pro odchod do důchodu. Podle jiných je brzdou přehnaně velký veřejný sektor a řešení spočívá ve snížení daní. Nejnovější pohled, k němuž se hlásí i Evropská komise, pak uvádí jako viníka nedostatečnou infrastrukturu a navrhuje vybudování většího počtu mostů a tunelů.

Takový přístup však nikdy nepronikne k jádru věci. Hlavní sociální hodnoty Západu činí z vysoké hospodářské výkonnosti morální imperativ podobný svobodě projevu. Evropa bude navíc muset transformovat své ekonomické instituce, mají-li v ní vzniknout vysoce výkonné ekonomiky. Dosažení shody na změnách vyžaduje řešení základních otázek, jež jsou až dosud opomíjeny.

Debata o zásadní reformě musí začít koncepcí ekonomické výkonnosti - toho, co vytváří zdravou podnikatelskou sféru. Významným prvkem je produktivita práce. Pouze ekonomika s vysokou produktivitou může nabídnout všem nebo alespoň většině lidí v produktivním věku široké možnosti pracovního uplatnění při vysoké úrovni mezd.

Další prvek tvoří prosperující účastníci trhu. K tomu je potřeba, aby byli zaměstnanci odměňováni více než jen peněžní formou. Je třeba zapojit zaměstnance do řešení problémů a rozšířit jejich schopnosti. Osobní růst je sám o sobě cílem, ale zároveň představuje zdroj vysokého pracovního uspokojení a zaměstnanecké loajality, které snižují nezaměstnanost.

Co je zapotřebí k dosažení vysoké výkonnosti? Je to produktivní změna, kterou nazývám ekonomickou dynamikou. Mají-li se zaměstnanci rozvíjet, musí mít pracovní místo, kde řeší nové problémy, zvládají těžší úkoly a usilují o rozšíření svých schopností.
Konec 90. let přinesl důkazy, že nízká dynamika je spojena se slabou hospodářskou výkonností. Z dvanácti velkých ekonomik Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) byly tři - německá, italská a francouzská - nápadně nedynamické. Nechaly si ujít investiční boom nebo se k němu připojily pozdě. Tytéž ekonomiky se ostatně řadily na konec žebříčku v otázce nezaměstnanosti, a to před boomem i nyní.

Jaké jsou požadavky na dynamiku? Podle mého názoru závisí její stupeň na tom, zda konkrétní stát zavede některé klíčové ekonomické instituty, jako jsou zákon o podniku, firemní dohled či rozvoj finančních nástrojů typu akciového trhu. Obecné nástroje jako vláda zákona či zajištění dostatečné bezpečnosti pro ochranu výdělků, úspor a investic jsou zapotřebí pro jakoukoliv tržní ekonomiku, dokonce i tržní socialismus, pro dynamiku jsou však nedostatečné.

Pro toto tvrzení jsou důkazy. Před nedávným boomem se dalo předvídat, jak si dvanáct velkých ekonomik OECD povede, podle pouhé znalosti procenta populace s univerzitním diplomem, indexu OECD hodnotícího překážky v podnikání a šíře akciového trhu.

Tyto důkazy, které spojují zaměstnanost s dynamikou a dávají do souvislosti dynamiku jak s prospěšnými institucemi, jako je vyvinutý akciový trh, tak i s institucemi obstruktivními, například s nesčíslným počtem povolení nutných pro založení nové firmy, představují pokrok v pohledu na stimulaci zdravých ekonomik. Je užitečné vědět, že vytvoření ekonomické dynamiky předpokládá daleko více než jen soukromé vlastnictví a že z omezení na trhu práce není možné vinit výlučně vysokou nezaměstnanost.

Existují důkazy, které dávají do přímé souvislosti vysokou zaměstnanost a vysokou produktivitu s existencí institucí, jež jsou z hlediska dynamiky pokládány za užitečné, a naopak s absencí institucí pokládaných za škodlivé? Takový důkaz vychází najevo i na malém příkladu velkých ekonomik OECD.

Podle odhadu průřezové analýzy těchto zemí je univerzitní vzdělání prospěšné pro všechny tři prvky ekonomické výkonnosti: míru zaměstnanosti, míru nezaměstnanosti i produktivitu práce. Vysoké skóre v indexu OECD hodnotícím překážky v podnikání naproti tomu ovlivňuje všechny tři prvky výkonnosti nepříznivě.

Výkonnost ekonomik kontinentální Evropy omezuje jejich korporativistická struktura s odbory, zaměstnaneckými radami, konfederacemi zaměstnavatelů a velkými bankami. Ta usnadňuje přímé zásahy do ekonomického rozhodování a poskytuje ochranu a právo veta zájmovým skupinám.

Faktem zůstává, že mezi dvanácti velkými státy OECD je vyšší stupeň korporativismu volně spojen s nižší zaměstnaností a nižší produktivitou práce. Jako příčina těchto negativních důsledků se jeví skutečnost, že vysoká míra korporativismu je v těsném vztahu s potlačenou podnikavostí a ochranou pracovních míst. Korporativistická struktura však sama o sobě nesnižuje ekonomickou výkonnost.

I zde se pravda skrývá v nuancích. Právě proto by Evropa měla debatovat o skutečných problémech a neuzavírat své ekonomiky pod pojem "sociálně tržní hospodářství".

Připitomělé argumenty pro nebo proti sociálnímu státu nejsou vůbec zapotřebí tam, kde je dostatečně dynamická a výkonná ekonomika.

Dynamická a výkonná ekonomika je v prvé řadě věcí kvality politických a ekonomických elit a nemůže být výsledkem pouhopouhé fetišizace majetku.

Kdyby tohle napsal český autor, tak k tomu by dodali třeba pánové z US-DEU nebo ODS asi tak co? (PVS)

Maďarsko či Estonsko mají nápady a lépe postavenou ekonomiku. Tak zbohatnou rychleji.

Životní úrovně srovnatelné se současnými členy Evropské unie se Češi dočkají později než Slovinci, Maďaři, Estonci a Slováci. Do druhé ligy se země propadne, protože už dnes čelí mezinárodní konkurenci hůř než tři prvně jmenovaní. A na rozdíl od Slovenska zatím dělá málo pro to, aby trend zvrátilo.
Domácí ekonomika je oproti slovinské nebo maďarské zastaralejší a nestaví tolik na znalostech. Do vzdělání a nových nápadů investují málo stát i firmy. Příliš lidí se živí montáží věcí, které objevili jinde.
K takovým závěrům docházejí dvě prestižní světové studie - analýza Economist Intelligence Unit, patřící do britské skupiny The Economist, a studie Světového ekonomického fóra a Harvardovy univerzity. První odhaduje, jak porostou středoevropské ekonomiky. A druhá srovnávala schopnost zemí uspět v konkurenci. Obě instituce pracovaly nezávisle na sobě, závěry však do sebe zapadají: V moderní a tedy i konkurenceschopnější zemi roste životní úroveň výrazně rychleji.
Český problém vystihuje největší zahraniční investice poslední doby - továrna Toyota Peugot Citroen v Kolíně. Dva a půl tisíce lidí budou montovat auta. Vývoj nových vozů ale zůstane ve Francii a Japonsku.
Na každé věci - ať už jde o auto či hračku - přitom nejvíce vydělávají "mozky". Ti, kdo s nápadem přijdou. "Výzkum, reklama a marketink představují čím dál větší část ceny," upozorňuje americký exministr práce Robert Reich v knize V pasti úspěchu. Samotná výroba představuje například u aut jen čtvrtinu celkové ceny. A u mobilu už je jen zlomkem. Víc vydělá softwarový inženýr a designér, kteří model vymysleli. U značkového oblečení jde nejvíce do kapsy návrháři. Proto, že zákazník se pro kalhoty či kabát rozhoduje hlavně podle jejich stylu.
Příjmy lidí, kteří se živí nápady a objevy, tak rostou výrazně rychleji. A čím více lidí si vydělává prodejem znalostí, tím je země bohatší. "Nezačneme-li masivně investovat do vzdělání a vědy, dospěje to časem k tomu, že tu vedle montáží německých firem budou i slovinské a estonské. Oni budou vymýšlet, my vyrábět. Oni budou bohatí, my chudí," vysvětluje Petr Matějů z Institutu pro sociální a ekonomické analýzy ISEA.
Na to, aby člověk mohl prodávat nápady, ovšem potřebuje kvalitní vzdělání - a to je v Česku nedostatkovým zbožím. "Musí to být studium se širokým všeobecným záběrem, které vypěstuje schopnost být tvůrčí," říká Matějů.
Česko je na tom nejhůř ze střední Evropy. Jen 12 ze sta zaměstnanců má vysokou školu, na rozdíl od sedmnácti Maďarů, patnácti Poláků či třinácti Slováků. Nízké investice do lidí jsou hlavním důvodem chabé schopnosti konkurovat.
Alespoň v kategorii technologie a věda vyznívá porovnání příznivěji - údaje jsou srovnatelné s investicemi ostatních států.

Global Competitivness Report 2003 - 2004 (srovnání 102 zemí světa podle kritérií od technologické vyspělosti a vzdělání až po korupci)

Deset a osm let vězení vyměřil včera Krajský soud v Ostravě dvěma obchodníkům s lehkými topnými oleji. Vyhlášení rozsudku střežili soudní ozbrojenci.
     Byl jsem jen bílý kůň, vůbec jsem netušil, že dělám něco nelegálního. Takto se před Krajským soudem v Ostravě hájil bývalý obchodník s lehkými topnými oleji Jaroslav Málek. Jak stojí v pátečním rozsudku, 35letý muž musí ve vězení strávit osm let za to, že připravil stát na daních minimálně o 163 miliónů korun.
     Vazebně stíhanému podnikateli Luďku Havránkovi, od kterého Málek v roce 1993 nakupoval lehký topný olej a prodával ho čerpacím stanicím jako naftu, vyměřil soud deset let vězení jako souhrnný trest za tyto, ale i dřívější zločiny, za něž ho nedávno uznaly vinným soudy v Praze a v Táboře.
     Proces probíhal po dobu několika měsíců s vyloučením veřejnosti a pod bedlivým dohledem ozbrojených členů zásahové jednotky vězeňské služby. Pouze páteční rozsudek byl vyhlášen veřejně, a to za přítomnosti tří maskovaných ozbrojenců v soudní síni a několika dalších na chodbě.
     Soud se totiž obával, že další osoby napojené na obchody s LTO by mohly mít zájem zbavit se Havránka, aby o nich před soudem nemluvil.

Vypovídali už odsouzení obchodníci

Soudkyně Marie Slaná při zdůvodňování rozsudku potvrdila, že Málek, jenž se sám označuje za bílého koně, byl skutečně posledním článkem v pyramidě podnikatelů, kteří v první polovině 90. let zneužili nedokonalosti české legislativy a naftu nakupovali jako lehké topné oleje s mnohem nižší daňovou sazbou.
     To, že Málek o nekalosti svého počínání nevěděl, lze ale vyloučit. "Je to velmi účelová obhajoba. Člověk, který má IQ 110, přece musí vědět, co dělá," řekl novinářům státní zástupce Radim Solař.
     Soud obžalobu v plném rozsahu uznal. Kromě trestu odnětí svobody navíc oběma odsouzeným zakázal na deset let podnikání v oblasti nákupu a prodeje zboží a Havránkovi také uložil peněžitý trest ve výši dva milióny korun.
     "Obžalovanému Málkovi, který státu dluží mnoho miliónů korun, nebyl z formálních důvodů peněžitý trest uložen," uvedla soudkyně Slaná.
     Havránek se proti rozsudku odvolal, odsouzený Málek i státní zástupce si ponechali zákonnou lhůtu na rozmyšlenou.
     V procesu jako svědci v minulých měsících vypovídali i další aktéři obchodů s LTO včetně odsouzených podnikatelů Milana Šišmy a Vratislava Kutala. Šišmovi v březnu vyměřil Vrchní soud v Praze 13,5 roku za návod kvraždě obchodníka Lubomíra Holého, Kutal dostal deset let za přípravu vraždy novináře, který o podvodech s LTO psal.
     U soudu vypovídal také vězeň Jiří Večeř, který byl odsouzen na dvanáct let za podíl na vraždě Holého.

A ti co nesou odpovědnost za nedokonalosti české legislativy, jsou kde?

A justice nebo spravedlnost? O té si i samotný ministr spravedlnosti myslí, že je to kurva:

Případ těžký i pro soudce Šalamouna

Karel Čermák(ministr spravedlnosti)

HN 19.12.03

Česká nezávislá justice už není miminko, jehož rozpůlením by král Šalamoun mohl účinně pohrozit a dovést spor ke zdárnému konci.

Starozákonní král Šalamoun proslul jako soudce neotřelými postupy. Když se třeba dvě ženy soudily o mateřství, dal přinést meč a řekl, že není nic jednoduššího než dítě rozpůlit. Nato jedna z žen uznala nárok sokyně. Poté Šalamoun v rozporu s pozitivním právem přiřknul dítě právě ženě, která přiznala nárok té druhé.

Spoléhal totiž na neomylné lidské instinkty víc než na právní fikce. Obě ženy dobře věděly čí dítě je; skutečná matka se dítěte raději vzdala, než by riskovala jeho smrt.

Těžko říct, jak by si poradil s případem, v němž by soudce Šalamoun žaloval o mzdové nároky krále Šalamouna před soudcem Šalamounem (pozn. redakce - míněn je soudce Martin Šalamoun, na něhož ministr podal kárnou žalobu za to, že rozhodoval pracovněprávní spor kolegyň se státem o výši platu, ač sám podal stejnou žalobu).

Nejspíš by už v těch dobách, kdy ještě neexistovala dělba státních mocí, usoudili, že ta osoba má problémy s pocitem své identity a trpí nebezpečným rozštěpem osobnosti. To by se přičetlo posedlosti zlým duchem a přistoupilo by se k jeho vymítání dobovými prostředky. Nebo by třeba Šalamoun použil svého oblíbeného výroku, že vše je marnost nad marnost a nic než marnost a vzal by žalobu rychle zpátky.

Česká státní moc soudní, představovaná soudcem Šalamounem a několika dalšími soudkyněmi a soudci, však žaluje český stát o zvýšení svých mezd před českou státní mocí soudní. Světová rarita.

Jen si představme ctihodné soudce amerického Nejvyššího soudu, jak žalují USA, nebo jak se soudci německého Spolkového soudního dvora soudí se Spolkovou republikou Německo. Veřejnost bude jistě se zájmem sledovat výsledek a vezme si z něho poučení, co je to soudcovská nestrannost a podjatost, jak se mají interpretovat dobré mravy mezi státními mocemi a vůbec, co je to slušné chování. Justice při tom riskuje dost: důvěru a dobrou pověst.

Věc má však - pokud jde o motivy - ještě jiné polohy. Psychologickou, sociologickou a politologickou. Žalující soudci nejsou pouze začátečníci, kteří dosud neodrostli gymnaziálním recesím. Jsou mezi nimi i staří praktici, kteří by si měli pamatovat, jak se jim soudilo v dobách nesvobody. Možná jsou názoru, že bývalo lépe a že je třeba demokratický stát a nezávislou justici pořádně zkompromitovat.

Ale nejspíš nejde ani o recesi, ani o postkomunistickou nostalgii, ba ani o ty nemalé peníze, jak bychom také mohli jednoduše usoudit. Postmoderní pocity nejistoty, ambivalence a skepse prostě sehrávají svou úlohu v postkomunistickém prostředí daleko dřív než ve společnostech, kde tradice a po generace navyklé vzorce chování neztrácejí dosud svou sílu při střetu s postmoderním chaosem.

To platí v oblasti práva a vzájemných vztahů státních mocí jinak jednotného liberálně demokratického státu víc než v kterékoliv jiné oblasti. Proto je naše smutně slavná kauza první na světě a i mezi teoretiky různých proveniencí bude o čem přemýšlet.
Česká nezávislá justice už není miminko, jehož rozpůlením by král Šalamoun mohl účinně pohrozit a dovést spor ke zdárnému konci. Je to od roku 1990 třináctiletá puberťačka a nikdo s ní nic nesvede po dobrém ani po zlém, jen ona sama.

Což nám ovšem nemůže zabránit v tom, abychom si alespoň nepovzdechli: "Co tě to, holka nešťastná, napadlo? Takhle se slušná mladá dáma nechová." Inu, na chvíli se snad urazí, nebude s námi mluvit, ale nakonec jí to třeba přece jenom dojde.
Autor je ministrem spravedlnosti

Vládní koalice jedná o druhé fázi reformy (neděle 21.12.2003, www novinky cz)

Lídři vládních stran začali po desáté hodině dopolední na zámku v Kolodějích jednat o druhé fázi reformy veřejných financí. Zástupci ČSSD, KDU-ČSL a Unie svobody-DEU si budou vyjasňovat názory na potírání šedé ekonomiky, změny sazeb daně z přidané hodnoty (DPH), penzijní reformu či stabilizaci zdravotního pojištění.

Tedy. Vláda bude jednat o šedé ekonomice, t.j. korupci, lobbyingu, hospodářské kriminalitě. Velmi závažné! Ovšem majetková přiznání neprojdou, registrační poklady jsou ptákovina, takže zůstane značkování lihu. Ačkoliv autor uvádí vyjasňování názorů na potírání šedé ekonomiky na prvním místě, jednání vlády se zdrcne na další daně.
Příjmné nedělní odpoledne, dámy a pánové.

Estonsko	22
Slovinsko	31
Maďarsko	33
Lotyšsko	37
Česká republika	39
Litva	40
Slovensko	43
Polsko	45

(1999 - 2003)	Růst HDP v %
Lotyšsko	6,2
Estonsko	5,0
Litva	4,7
Maďarsko	4,2
Slovinsko	3,6
Slovensko	3,0
Polsko	2,9
Česká republika	2,2	0.44 % ročně, to je ten nevídaný růst, o kterém se mluví? Nebo je to nevídaný průměr? Jen se tak ptám. PVS