ČSSD -, ČSSD+, ODS-, ODS+, KDU-, KDU+,US-, US+, KSČM-

         a dnešní aktuální programy:          

Ďáblova alternativa

Snad mi Frederick Forsyth promine, že jsem si vypůjčil dramatický název jeho příběhu do titulku komentáře k volebnímu programu sociální demokracie. Název programu "Alternativa pro naši zemi" v kombinaci s příslovím "cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly", které mi vytanulo na mysli brzy poté, co jsem se do třicetistránkového materiálu hlouběji ponořil, však přímo sváděl k vytvoření uvedené slovní hříčky. Mým úmyslem rozhodně nebylo, aby čtenář hledal v titulku pokus o démonizaci autorů volebního programu, tím méně pak řadových členů dnes nejsilnější politické strany. 0 dobrém úmyslu většiny z nich nepochybuji; stejné tak jsem ovšem přesvědčen, že konec cesty, na kterou své voliče pobízejí vykročit, je zřetelně cítit sírou a hnilobou. Posuďte sami...

Volební program sociální demokracie je rozčleněn do pěti částí, přičemž první část je stručným hodnocením polistopadového vývoje a druhá de facto marketingem sociálnědemokratické značky. Do tuhého začíná jít až v části třetí, nazvané Co chceme. Tvrdým jádrem. programu je kapitola čtvrtá, v níž sociální demokracie definuje svoji politiku ekonomickou, sociální, bydlení, ekologickou, zdravotní, školskou, vědy a výzkumu, kulturní, sportovní, legislativní, bezpečnostní, brannou a zahraniční. Domnívám se, že je uvedený výčet při dodržení pořadí pojednávaných témat může něco naznačit: například to, jaké místo v pořadí důležitosti (nebo znalosti?) zaujímají ve stranické hierarchii hodnot tak závažná témata, jako je právo, obrana nebo zahraniční politika. Pátá, závěrečná kapitola je pak již jen jedno odstavcovou proklamací, výkřikem stranického hesla Lidskost proti sobectví do prázdného prostoru, nevyplněného dostatečně nosným materiálem v kapitolách předcházejících.

Než přejdu k podrobnějšímu zamýšlení se nad některými podrobnostmi kritizovaného programu, stručně shrnu, co mi na něm zřejmě nejvíce vadí. Jsou to tři věci.

Za prvé -jazyk. Nemyslím přirozeně použití českého jazyka, ale jazyk svým původem funkcionářský, zatížený tu řadou dobře znějících, avšak prázdných klišé, tu zase obtížně srozumitelnými slovními konstrukcemi.

Za druhé - je to věcný obsah. Když jsem před pár lety slýchával, že u nás existují politické strany, které rády naslibují všechno všem, jen aby si získaly alespoň některé voliče, chápal jsem to jako nadsázku, jako zlomyslné přehánění politických oponentů. Nyní jsem se na vlastní oči přesvědčil, že i naše nejsilnější politická strana nabízí skoro všem skoro všechno a - což je zřejmě nejpozoruhodnější - skoro zadarmo. Zatímco všechny segmenty programu, v nichž autoři slibují různým zájmovým skupinám státní finanční podporu, se nám v rámci tohoto příspěvku jen stěží podaří vyjmenovat, jejich rozpočtová protiváha v podobě dodatečných rozpočtových zdrojů je cudně odbyta na několika řádcích poukazem na možnost využití (nejistých) fiskálních rezerv v první fázi a akceleraci (stejně nejistých) rozpočtových příjmů ve fázi druhé.

Za třetí -je to chápání role státu v moderní společnosti. Sociální demokracie by ve sféře privátní ráda posílila roli státu na úkor role rodiny, ve sféře podnikatelské pak tentýž stát na úkor svobody podnikání soukromého sektoru.

Stručně řečeno, sociální demokracie slibuje ve svém programu vybudovat ráj na zemi pro všechny naše občany. Zapomíná však přitom, stejně jako většina levicových snílků minulých staletí, že lidé nejsou ani stádo skotu ani andělé, a věřit v samospasitelnost sociálního inženýrství kombinovaného s plody technického pokroku je proto asi stejně nadějné jako vsadit si na dostizích na kulhavého koně.

Zaměřme se nyní na některé pasáže sociálnědemokratického programu podrobněji. Jako ilustraci výše kritizovaného jazyka si dovoluji nabídnout následující analytický citát (str. 3 a 4 programu staženého z Internetu): "Hegemonii při určování směru vývoje si vydobyly sily, kombinující hospodářský liberalismus s politickým konservatismem, které využily až zneužily odpor všech poctivých a pracovitých lidí k režimu, porušujícímu základní hospodářské principy odměňováním bez ohledu na dosažené výsledky". ...,

Ve sporech o charakter státu a způsob vlády ... pokračuje zápas o demokratický charakter transformace.... Před výkonnou mocí stojí dvojjediný základní úkol: Přivést naši ekonomiku na kvalitativně vyšší úroveň prosazením špičkových a ekologicky optimalizovaných technologii probíhající informačně technické revoluce...&127;,. Nepřipomíná vám tato mluva svým tónem Poučení z krizového vývoje, jeden z klíčových dokumentů husákovské normalizace?

Program sociální demokracie je rovněž vnitřně rozporný. Na jedné straně se hovoří o potřebě soustavné humanizace mezilidských vtahů, oproštění se od ideologických schémat, toleranci vůči odlišným myšlenkovým proudům a o významu občanských institucí včetně církevních. Na druhé straně je dobře známa zarytost, s níž se reprezentanti téže sociální demokracie brání vydat církvím majetek, který jim byl státem ukraden v letech nejhorší komunistické zvůle. Na jedné straně se strana vymezuje proti dosavadním vlád, které "tvrdí, že živelný vývoj a neviditelná ruka trhu vyřeší vše a odmítají proto dlouhodobé rozvojové koncepce a programy&127;&127;. Pomineme-li fakt, že toto žádná polistopadová vláda nikdy netvrdila, na jiném místě téhož programu stojí černé na bílém, že "Úloha neviditelné ruky trhu a konkurenčního prostředí je v podnikání a většině ekonomických rozhodování nezastupitelná.”, což lze chápat minimálně jako pokus o dílčí rehabilitaci "neviditelné ruky,&127;. Sociální demokraté chtějí rovněž na jedné straně podporovat příliv zahraničního kapitálu, na straně druhé bojují za zastavení zaprodávání sdělovacích prostředků "nepostižitelnému zahraničnímu kapitálu&127;&127;, a proti snižování daňových sazeb pro podniky, které by učinilo ČR pro zahraniční investory přitažlivější.

Rozpočtová strategie ČSSD je rovněž dosti podivná. Strana nechce zvyšovat daně, a slibuje si zvýšení rozpočtových výdajů krýt především cestou omezení daňových úniků, racionalizací výdajů na státní zprávu, případně výnosem ochranářských opatření v zahraničním obchodě, eventuálně ze zdrojů FNM. Nepřehlédnutelnou součástí této strategie je víra v do jisté míry rychlé oživení ekonomiky vyššími vládními výdaji, že vznikne svérázné ekonomické perpetuum mobile: rychlejší růst bude generovat vyšší rozpočtové příjmy, ty se stanou obratem znovu rozpočtovými výdaji, ekonomický růst dále zesílí, atd. Zatímco o skutečné míře vlivu všech jmenovaných faktorů na rozpočtové příjmy by bylo možné diskutovat, na první pohled je zřejmé, že u výdajové stránky srovnatelný problém nevzniká.

Podívejme se namátkou, komu všemu sociální demokracie slibuje více přispět z rozpočtových zdrojů: exportérům, investorům do výzkumu a nových technologii, regionům a obcím, dlužníkům i věřitelům, zemědělcům, cestujícím, telefonujícím, DIKům, dětem, matkám, nezaměstnaným, důchodcům, nebydlícím, chudým, zdravotně postiženým, mladým rodinám, ekologii, pedagogům, vědcům a udržovatelům kulturních památek. Je zřejmé, že není-li naznačená výdajová expanze pouze předvolebním mámením, má se český rozpočet na co těšit.

A nejen on, na své si přijde také inflace spolu s úrokovými sazbami, stejně tak jako optimální alokace zdrojů v ekonomice, která bude masivními vládními ingerencemi nepochybně narušena.

Zdá se, že vynalézaví tvůrci ekonomické strategie sociální demokracie dokázali některé problémy s předstihem předvídat a včas proti nim začali stavět obranné valy. Receptem proti zvyšování úrokových měr může být omezení nezávislosti centrální banky. Tržní alokaci dočasné volných finančních zdrojů je možné modifikovat s pomocí nedokončené privatizace (nejen) bankovního sektoru.

Potenciálně nápadný centrální rozpočtový schodek lze elegantně rozptýlit do mnoha schodků ekonomicky samostatných regionů. Českou měnu je třeba držet stabilní, participací pracujících na řízení podniků budeme čelit nepřiměřenému růstu mezd, dobrovolnou mezilidskou solidaritu nahradíme povinnou, zákonem garantovanou solidaritou všech se všemi. A v přehlídce problematických slibů bychom mohli pokračovat: uveďme jen namátkou požadavek potravinové soběstačnosti, referendum, ombudsmana, zpomalení cenových deregulací, selektivní podporu vybraných podniků a vědeckých programů, atd. atd.

Co říci závěrem? Předvolební program sociální demokracie není rozhodně průlomem v politickém uvažování této strany. Je nepochybně kvalitnější než jeho předchozí verze. I nadále se však jeví jako nevyvážený a vnitřně neprovázaný dokument, reflektující sadu zbožných přání s pouze fragmentárními náznaky cesty k jejich naplnění. Pravděpodobným ekonomickým důsledkem pokusu o implementaci tohoto volebního programu (při nezměněné institucionální struktuře společnosti) by bylo zvýšení úrokových sazeb, oslabení koruny a pokles důvěry zahraničních investorů v Českou republiku. Protože však dnes ještě zdaleka není jisté, jak silná bude sociální demokracie v příští vládě, a pravděpodobné se naopak zdá, že sociálnědemokratičtí ministři by již po relativně krátkém období tápání ve vládních funkcích měli pochopit, jak malý manévrovací prostor mají ve skutečnosti k dispozici, nemusíme být pesimisty. Ekonomická cena zaplacená za upevnění politického systému v naší zemi se zdá být férová.

MARTIN KUPKA Autor je hlavním ekonomem společnosti Patria Finance

Jak vyvést českou ekonomiku ze současné krize

Hospodářský program ČSSD nastiňuje hlavní rysy hospodářské politiky, která by měla vyvést českou ekonomiku ze současné ekonomické krize a současně ji dát dlouhodobou dynamiku umožňující reálné a podstatné přiblížení ekonomické úrovni zemí Evropské unie. Současný stav stagnace české ekonomiky ukazuje, že příliš mnoho energie a času bylo vyplýtváno na pokusy zavést v České republice trh bez přívlastků nebo další sociální experimenty. Připomeňme, že česká ekonomika stagnuje ve svém rozvoji a že i v minulých letech, kdy se tempo růstu dočasné zvýšilo, to bylo způsobeno velkými injekcemi zahraničního kapitálu, který byl zčásti spekulativní povahy. Po přerušení jeho přílivu ekonomický růst rychle spadl na velmi nízkou úroveň.

Zvolený postup privatizace zatížil podnikovou sféru velikými privatizačními dluhy a problémy nerestrukturalizovaných podniků se přelily do bankovního sektoru. Na jeho ozdravení nestačilo ani dosavadních 170 miliard korun, které vlastně zaplatili hlavně drobní střadatelé znehodnocením svých úspor.

Ekonomika není schopna vyprodukovat dostatek deviz na úhradu běžných potřeb ve vztahu k zahraničí a žije na dluh ve stále větším měřítku. Experimenty s fungováním kapitálového trhu, bez institucionální nadstavby, podkopaly důvěru investorů v český kapitálový trh a spolu se specificky českým vynálezem "tunelování firem " (prostřednictvím kapitálového trhu a jinými způsoby) vedly k jeho hlubokému rozvratu. Nestabilita ekonomiky se pak promítá do nestability měny, vysokých úrokových sazeb, inflace a dalších negativních jevů.

Za nejhorší musíme považovat, že bylo promarněno odhodlání obyvatelstva, přinášet další oběti při nutných krocích ekonomické transformace. Dosavadní vlády si "vykupovaly" loajalitu obyvatelstva nečinným přihlížením tomu, jak podniková sféra, někdy ještě i v rukou státu, žije z tzv. polštářů vytvořených devalvací koruny na počátku devadesátých let. Jejich existence vytvořila falešné zdání, že není nutno se starat o rentabilitu firem, o zvyšování výkonnosti a produktivity. Podařilo se tak stvořit karikaturu skutečné tržní ekonomiky - nebylo nutno vyrábět, ale jen pronajímat majetek, nebylo nutné platit dluhy, a přitom se daly získávat další úvěry, dalo se kšeftovat s topnými oleji a provádět téměř bezstarostně další podvody. Jedním z výsledků byl růst mezd bez reálného vzestupu produktivity.

Jak bylo řečeno výše, pravicové vlády zavedly české hospodářství do velmi složité situace, a jak se zdá, pravicové strany nejsou schopny se poučit z minulých chyb a překonat problémy. 0 jejich překonání se snaží hospodářský program ČSSD, jehož hlavními prioritami jsou:

1. hospodářský růst
2. plná zaměstnanost (to je max. 5-6% nezaměstnanost)
3. integrace do EU

Základní filosofie programu je v tom, že pokud se nemá zvětšovat mezera mezi Evropskou unií a ČR, je zapotřebí růst hrubého domácího produktu ve výši 2,5-3,0 procenta ročně. K tomu, abychom dostihli země Evropské unie v historicky krátkém čase, je ale nutný růst větší než 6 procent ročně. Takový růst by také umožnil vyřešit většinu tíživých problémů naší společnosti v sociální, zdravotní a bytové oblasti.

Vedle hospodářského růstu je cílem ČSSD plná zaměstnanost (tedy nezaměstnanost někde na úrovni 5-6 procent). Pro nejbližší období s nutnou skutečnou restrukturalizací především podniků zpracovatelského průmyslu. ČSSD je si vědoma, že nemůže každému zajistit místo, které právě zastává, ale zavazuje se učinit vše proto, aby lidé dočasně nezaměstnaní se rychle vraceli do pracovního procesu, neboť krátkodobá nezaměstnanost je nepříjemná a dlouhodobá nezaměstnanost je pro postižené katastrofou. K dosažení tohoto cíle bude použita aktivní politika nezaměstnanosti, rekvalifikační kurzy, a bude-li to nutné, i veřejné práce.

Vstup do Evropské unie je cílem i prostředkem zároveň. Cílem je proto, že bude znamenat pevné zakotvení naší země v evropském civilizačním prostoru, který je navíc dominován sociálně demokratickými stranami, které vládnou nebo se podílejí na vládě ve většině zemí Evropské unie. Je i prostředkem, protože zapojením do Evropské unie bude možné řešit mnohé dosud zanedbané problémy, jako jsou dopravní infrastruktura (včetně dopravní obslužnosti), problémy nerozvinutých regionů, vědy a techniky atd. Naše země by se neměla zdráhat přijmout asistenci s tím, že jí v budoucnu vrátí méně rozvinutým zemím.

Nicméně nejdůležitější částí programu je snaha o hospodářský růst. Program vychází z poznání, že "makroekonomického manévrování" již bylo dost a že jádro problému dokončení transformace leží v reálné ekonomice a v budování institucí tržní ekonomiky.Taková úvaha vede k hledání mikroekonomických impulsů hospodářského růstu, kterými jsou:

1. Podpora modernizačních investic (domácích a zahraničních)
2. Podpora malých a středních podniků
3. Řešení problémů neúspěšné privatizace a restrukturalizace velkých podniků zpracovatelského průmyslu, především strojírenství
4. Vytváření stabilního právního prostředí pro podnikání
5. Podpora exportu

Podpora modernizačních investic je předpokládána několika kanály. Především půjde o urychlení odpisů, ať již krácením odpisových dob a nebo přeřazením některých položek do nižších odpisových pásem. Nejdůležitější je pak soubor pobídek pro větší, modernizační investice, se kterými nedávno přišel Czechinvest. Firmy, které investují nad 25 milionů dolarů do nových technologií (hi-tech) podle seznamu OECD, mají možnost daňového posečkání, bezcelních dovozů, státní podpory na rekvalifikace pracovníků a přípravy průmyslových zón. ČSSD je připravena v této politice pokračovat s tím, že pobídky musí být nejen pro zahraniční investory, ale i pro domácí a že hranice 25 milionů dolarů je příliš vysoká.

Podpora malých a středních podniků již byla zahájena, byt'v omezené míře. ČSSD bude pro tyto programy hledat zdroje, a to především zahraniční, neboť možnosti státního rozpočtu jsou omezené.

Řešení chyb špatné privatizace je jeden z největších problémů zanechaných předchozími pravicovými vládami, které se tvářily, že situace podniků není jejich problémem. Negativní důsledky této politiky byly řešeny dotacemi na stabilizaci bankovního sektoru, které stály daňové poplatníky 170 miliard korun a je reálný předpoklad, že se tato částka v budoucnu zdvojnásobí. Řešením této situace je fungující zákon o konkurzu a vyrovnání, doplněný o konsolidační program, který za jistých okolností umožní velkým podnikům vyhnout se konkurzu. Předpokládáme, že tento program by měl být prováděn za asistence (finanční i odborné) mezinárodních institucí typu EBRD a Světová banka.

Vytváření právního rámce podnikání a proexportní politiky je již, jak pevně doufám, předmětem všeobecného konsensu a problémem bude jen tyto záležitosti správně realizovat.

Ze všeho nejdůležitější však bude dostat lidi ze stavu apatie a bezmoci a přesvědčit je, že dostižení vyspělých zemí není utopií, ale reálnou možností během jedné generace, za předpokladu tvrdé práce a správného fungování institucí včetně státu.

JAN MLÁDEK Autor je ředitelem Českého institutu aplikované ekonomie a místopředsedou národohospodářské komise ČSSD

Ideologie, antievropanství a nepřiznaná zodpovědnost za minulý vývoj

Levný stát a nezadlužená budoucnost, dvě “kapitoly z volebního programu ODS ”, jež tato donedávna nejsilnější politická strana v ČR nyní předložila veřejnosti, jsou výmluvným svědectvím o tom, jak obtížné je formulovat pozitivní politický program v situaci, kdy každodenní hospodářské a politické události jsou explicitním či implicitním obviněním či účtem za chyby a omyly, jichž se ODS dopustila v době, kdy měla v zemi rozhodující politický vliv. V této obtížné situaci lze zřejmé postupovat dvojím způsobem, buď poctivě kriticky analyzovat minulost, poučit se z ní, vyvodit z této analýzy politickou zodpovědnost a na základě tohoto bolestného, avšak očistného procesu, sebepoznání se pokusit o rehabilitaci pravicového politického a ekonomického programu  nebo se obrnit ideologickými dogmaty a ignorovat nepříjemnou realitu. Předložené programové dokumenty ODS bohužel svědčí o tom, že si tato strana zvolila - ke škodě své vlastni - druhou z naznačených cest.

Levný stát ODS by měl být založen na pěti klasických resortech známých z liberální éry , jimiž jsou podle ODS zahraničí, vnitro, obrana, spravedlnost a finance. To je typická ukázka ideologické konstrukce, která nemá potřebu opírat se o realitu, a to nejen současnou, ale ani minulou, z éry, jíž se staromilsky dovolává. I státy oné ODS milované “liberální éry” se totiž zpravidla staraly např. o zemědělství, dopravu, spoje, obchod (včetně průmyslu a řemesel), tedy o prosperitu ekonomiky, a to formou k tomu zřízených odvětvových ministerstev. Měly k tomu dobré důvody, ty spočívaly v tom, že uvedené oblasti ekonomické aktivity potřebovaly i tehdy v 19. století kvalifikovanou státní správu vymezující podmínky konkurence, hlídající jejich dodržování a stanovující tam, kde to bylo nezbytné jako např. v dopravě a spojích, celkovou (státní) koncepci jejich rozvoje. A to přesto, že úloha soukromého sektoru v ekonomických aktivitách oné doby byla jednoznačně dominantní a významně vyšší, než je tomu dnes, kdy velká část ekonomických činností je ve vyspělém světě charakteristická spolupůsobením (a často spoluprací), či přímo prolínáním soukromého a veřejného sektoru.

Opusťme však svět nostalgických vzpomínek na dobu, která se nikdy nebude opakovat, a podívejme se na žádoucí strukturu státu raději očima přítomnosti a budoucnosti. A budoucnost,  ta je definována perspektivou našeho vstupu do Evropské unie, onoho společenství, o němž se ODS ve svém novém programovém dokumentu zmiňuje jen jednou, a to v souvislosti s požadavkem pokračování procesů deregulace a liberalizace. Jako kdyby v tomto ohledu mělo ze strany EU hrozit české ekonomice nějaké nebezpečí.

V moderním světě - v EU stejně jako v jiných evropských i zámořských, vyspělých zemích - vlády přijímají řadu koncepčních a dlouhodobých rozhodnutí ve sféře ekonomické i mimo ni. To se týká dopravních systémů, energetiky, průmyslu těžebního i zpracovatelského, stejně jako řady odvětví služeb v širokém smyslu slova - od telekomunikací po vědecko-technický rozvoj a vzdělávání. Řada odvětví vyžaduje podrobnou koordinaci nebo regulaci, počínaje technickou a jinou standardizací a konče soutěžními podmínkami na trhu. I ty nejméně intervencionisticky orientované vlády vyspělých zemí proto plní mnohem širší rozsah úloh, než jak o úloze státu hovoří vize "levného státu” ODS. V tomto smyslu je to tedy vize nereálná.

Ve zdůvodnění vize “levného státu” si program ODS rovněž pomáhá ideologickými floskulemi spíše než fakty. Tak například: zatímco prý levicové strany slibují méně samostatným občanům, že se o ně stát postará, ODS věří ve schopnost občanů samostatně myslet, jednat a postarat se o sebe, bez zbytečného omezování úřady. Čtenáře jistě může zajímat, jak se o sebe postará samostatný občan, např. v kontrole kvality výuky na školách, chce-li ODS   zrušit či zeštíhlet řadu úřadů, jako jsou úřady školské, když všude ve světě je naopak vyvíjen silný tlak na standardizaci a srovnávací testování ve školství; jak dosáhnout toho, aby právní normy byly takové, aby jim občan rozuměl, když je to komplikovanost moderního světa, co je příčinou složitosti právního řádu všech vyspělých demokracií (a ani ten nejsamostatnější občan se právě proto neobejde bez právní pomoci) a tak dále. Programový dokument ODS obsahuje takovýchto laciných populistických frází početnou řádku; jejich operacionalizace do prakticky uchopitelné podoby zde ovšem takřka vždy chybí.

A nyní se dostáváme k jádru “levného státu” ODS - a tím není nic jiného než

"omezení přerozdělovacích procesů, zejména v sociální sféře, jež umožní radikální snížení daní. Moderní svět na rozdíl od ODS ví, že sociální jistoty nejsou zátěží společnosti, ale podmínkou pružnosti a kreativity, kterou rychle se měnící trhy vyžadují. Heslem doby je “ competence and commitment”, - a zatímco to prvé, “competence”, vyžaduje mj. rychlý nárůst výdajů, a tedy i přerozdělování, na školství a vědu, to druhé vyžaduje pracovníky, kteří nejsou neustále frustrováni strachem o svou budoucnost. Což v podmínkách pružného pracovního trhu znamená dostupnost, z hlediska lidské důstojnosti, dostatečného sociálního zabezpečení, a tedy opět přerozdělování. Přerozdělování směrem k sociálním výdajům bude proto do budoucna v moderních společnostech spíše růst, nikoliv klesat a rozhodně to platí o zemích, které se stále více na světových trzích živí produkty své šedé kůry mozkové a ke kterým chceme patřit i my. Proto EU tolik zdůrazňuje nutnost sociální koheze společnosti, proto vznikla sociální charta EU. Chce-li se ODS podílet s demokratickými politickými silami ČR na úsilí o integraci naší země do EU, měla by si osvojit evropský pohled na hospodářský a sociální rozvoj vyspělého světa. Místo toho zatím pokračuje ve své dosavadní neslavné tradici a ve svém programovém dokumentu čtenáře straší vlivem veřejnoprávních organizací, které dnes získávají nadměrnou pravomoc, a útočí proti regionálnímu uspořádání země s tím, že se nikdy nesmířila s rizikem rozdrobení státu, které prý zřízení krajů přináší. Jinými slovy řečeno, ODS ve svém programovém dokumentu dává jasně najevo, že se stále nevzdala svého fundamentalistického odporu k občanské společnosti. Jenomže EU je na principu občanské společnosti programově budována, proto v ní hrají takovou úlohu veřejnoprávní organizace, zájmové skupiny a občanské íniciativy , proto jsou samosprávné regiony jedním z jejích základních kamenů. ODS by tedy měla v této věci říci jasné slovo: buď přehodnotit svá ideologická východiska nebo sdělit veřejnosti, že vstup do EU, jejíž principy odmítá, není její politickou prioritou.

“Levný stát” ODS má být financován světově unikátním způsobem - rovnou daní z přijmu všech právnických i fyzických osob ve výši 20 %. Proč na takové převratné zjednodušení daňových předpisů i administrativy nepřišel někdo ve vyspělém světě již dřív, a proč se naopak vyspělé země zkostnatěle drží principu progresivních daní z příjmů fyzických osob? Odpověď obdržíme, uvedeme-li si základní důvody pro existenci systému progresivního zdanění osobních příjmů.

Základním ekonomickým důvodem takového uspořádání je skutečnost, že sklon k úsporám je rostoucí, neboli že lidé s vyššími příjmy uspoří relativně větší a spotřebují naopak relativně menší část své důchodu. Tento empiricky prokázaný fakt by v případě rovné daně způsoboval, že lidé s nižšími příjmy by zaplatili na dani relativně více ve vztahu ke své spotřebě, jejich spotřeba by byla relativně více zdaněna, neboť bohatším daň v relativně větší míře zatěžuje úspory. Proto by rovná daň byla z hlediska daňové zátěže nespravedlivá stejné, jako jsou nespravedlivé spotřební daně a daň z přidané hodnoty. Progresivní zdanění důchodů má za úkol tyto nespravedlnosti kompenzovat. Dále, a to je z ekonomického hlediska klíčové, závažné, vyšší míra zdanění vyšších důchodů umožňuje státu pozitivně působit na vývoj konjunktury, jednak je jedním z vestavěných stabilizátorů moderní tržní ekonomiky podléhající průmyslovému cyklu, jež napomáhají zmenšovat amplitudu tohoto cyklu, a tak jej vyhlazovat, jednak umožňuje v době recese a deprese zvyšovat úroveň agregátní poptávky tím, že soukromé úspory přeměňuje ve veřejnou spotřebu (rozpočtové výdaje). Progresivní zdanění je ovšem odůvodněno i sociálně: je výrazem solidarity bohatých s chudými. To je ale princip,který ODS (na rozdíl od západní občanské společnosti) v zásadě odmítá. Návrh rovné daně z příjmu, stejně jako gro ostatních programových bodů z obou kapitol, důsledně slouží nejbohatším vrstvám společnosti  a zejména těm, jejichž bohatství pochází spíše ze spekulací než z podnikání (dovolíme-li si zde použít Keynesovo fundamentální odlišení dvou v zásadě protichůdných typů výdělečných aktivit v kapitalistické společnosti: “to enterprise” a “to speculate").

Myšlenka rovné daně podle ODS je ovšem problematická i z hlediska perspektivy našeho vstupu do EU - v EU probíhá proces harmonizace daňového systému (a lze předpokládat, že zavedení měnové unie se společnou měnou euro tento proces akceleruje). Návrh ODS na rovnou daň by nás, stejně jako řada ostatních prvků v politice ODS minulé i současné, spolehlivě vedl ven z Evropy. To by si měla česká veřejnost dobře uvědomovat.

Zatímco v kapitole o “levném státě” ODS převážně vystačila se svou nezměněnou ideologii, kapitola o “nezadlužené budoucnosti” je hrubšího ražení: je založena na zamlčování dosavadních praktických výsledků hospodářské politiky vlád vedených ODS. Tyto vlády zadlužily ČR tempem, které v historii samostatného československého a českého státu nemá obdoby, a to navenek i uvnitř, přičemž zároveň stále narůstal skrytý státní dluh v podobě neudržované a nerozvíjené infrastruktury (z hlediska budoucích generací, o něž ODS projevuje nyní ex post tak dojemnou péči, je naprosto lhostejné, zda budou muset po nehodných předcích splácet jejich dluhy nebo opravovat či nově budovat to, co mělo být těmito předky postaveno a předáno potomkům). Je vskutku s podivem, že ODS dokázala ve svém programovém dokumentu říci, že cestou přenesení dnešních potíží na příští generace nikdy nepůjde, aniž považovala za nutné ztratit byť jen jediné slovo o tom, proč takovou cestou šla až doposud. V textu pak formuluje řadu požadavků - doprivatizace státních podílů, které dosud zbytečně drží FNM, zprůhlednění fungování Konsolidační banky, České inkasní a České finanční, za jejichž nesplnění v minulosti nese přímou odpovědnost. Recepty k nalezení trajektorie vedoucí k hospodářské prosperitě ČR ovšem. nabízí ODS v zásadě stále stejné: rychlou doprivatizaci všeho možného i nemožného, liberalizaci a deregulaci, vyrovnané hospodaření státu včetně již v minulosti ODS prosazovaného "zákona o vyrovnaném rozpočtu (jako by za vlády ODS a z její vůle nevznikly právě ony neprůhledné “transformační instituce", a jako by ODS nevěděla, že to, o co jde z hlediska zdraví veřejných financí a makroekonomické rovnováhy, není vyrovnanost rozpočtu ústřední vlády, ale rozpočtu "všeobecné vlády", tj. vyrovnanost celé konsolidované soustavy veřejných rozpočtů). Dosavadními výsledky těchto politik, při absenci ve vyspělých zemích obvyklých politik strukturálních resp. průmyslových (o těch politikách v programu ODS přirozeně není ani slovo), se dokument takticky nezmiňuje. To celé je rovněž orámováno ideologickými floskulemi např. tou o tom, že trh řeší téměř vše včetně ekologických problémů. V některých ohledech je zřejmě ODS vskutku nepoučitelná a nereformovatelná, i když na jiných místech zastává proti minulosti výrazně realističtější stanoviska (regulace bankovnictví a kapitálového trhu, koordinace měnové a fiskální politiky).

Úhrnný dojem z ekonomických programových dokumentů strany letícího modrého ptáka je tedy nutně přinejmenším rozpačitý. Za hlavní bolest celého textu je přitom nutno považovat to, na co jsem upozornil již úvodem: absolutní absenci sebereflexe. Zdá se proto, že ODS svými staronovými programovými záměry dělá liberálnímu a konzervativnímu proudu v české společnosti medvědí službu. Nenabízí totiž to, co by opravňovalo její další, po nedávno zveřejněných výsledcích forenzního auditu jejího hospodaření rozhodně samozřejmou, existenci: důvěryhodnou pravicovou alternativu sociálnědemokratickému a křesťansko-sociálnímu hospodářskému a politickému programu.

PAVEL MERTLÍK Autor je pracovníkem Institutu ekonomie ČNB, Fakulty sociálních věd UK a předsedou národohospodářské komise ČSSD

Rovná daň, privatizace, snižování inflace

Základní cíle ekonomického programu dnes nejsilnější pravicové strany - občanské demokratické strany - lze na základě volebního programu shrnout do dvou jednoduchých hesel: nezadlužená budoucnost a levný stát. Problémy dnešní doby tedy musí řešit současná generace a potomkům musíme zanechat čistý stůl. Cílem naší hospodářské politiky je dlouhodobá ekonomická prosperita, založená na ekonomické aktivitě svobodných občanů a nikoli státu, rychlém obnovení ekonomického růstu, nízké a klesající inflaci a v neposlední řadě mobilizaci domácích zdrojů. Občanská demokratická strana si tedy za svůj cíl klade vytvoření stabilní a prosperující země s liberálně tržní ekonomikou, zemi, která bude vytvářet široký prostor a nabízet atraktivní podmínky pro uplatnění podnikatelské iniciativy svých občanů i zahraničních investorů. Nástrojem k tomu je podle stranického programu svobodná tržní ekonomika, až na pár opodstatněných výjimek ekonomika zprivatizovaná. Neméně důležitým je i dotváření právního rámce a usilovné, ale opatrné budování regulačních institucí státu. Státní politika přitom musí být doplňkem a nikoli '·:.náhražkou trhu, musí vycházet z ekonomické reality

Privatizace musí pokračovat

Hlavním požadavkem ekonomického.programu ODS je pokračování privatizace. Jedná se zejména o doprivatizaci státních podílů v těch společnostech, které dosud zbytečně drží Fond národního majetku ve svém portfoliu. Neméně privatizačním krokem je prodej tří zbývajících polostátních bank do rukou strategického investora . Podmínkou však je, aby tento investor zajistil rozumnou kontinuitu českého bankovnictví a samotným finančním ústavům poskytl dostatek zdrojů pro další rozvoj. S tím souvisí i nedokonalost a zranitelnost českého bankovního a finančního systému, kde jediným východiskem je usilování o jeho racionální regulaci. Ta by měla znemožnit některé současné nekalé praktiky, nemělo by však dojít k prosazení jednotlivých kapitálových skupin nad jinými, jak se o to snaží některé lobbysticky prosazované návrhy. Zásadní cesta k řešení dnešních problémů je tedy v privatizaci bank seriózním, soukromým kapitálem a nikoli v stále se opakující sanaci bank státem.

Neméně důležitou prioritou je dokončení standardizace českého kapitálového trhu, a to cestou zkvalitnění existující legislativy, zajištění jejího striktního dodržování a péče o řádné fungování všech institucí ovlivňujících fungování trhu. Jedině tak se může český kapitálový trh stát atraktivním a důvěryhodným místem jak pro domácí, tak i pro zahraniční investory.

K urychlení privatizačních kroků by mělo dojít také v sektoru veřejných služeb, tedy oblasti energetiky, její distribuce a dopravy. Tento krok by však neměl přinést automatický nárok nových vlastníků na okamžité opuštění existujících cenových struktur. Naopak by mělo dojít k rozvoji konkurenčního prostředí tak, aby konečný spotřebitel mohl těžit z výhod ekonomického soutěžení.

Ekonomický program ODS také počítá se zrušením Fondu národního majetku a zprůhledněním fungování všech dalších transformačních institucí, jako je Konsolidační banka, Česká inkasní a Česká finanční. Postupně by přitom mělo dojít k ukončení činnosti i u těchto institucí. Definitivně by též mělo dojít k ukončení restitučních aktivit, a to při naplnění požadavku spravedlnosti a stability vlastnických vztahů. Naprosto nepřijatelná je pro Občanskou demokratickou stranu jakákoliv znárodňovací vlna, která se v současné době objevuje v programech nejen extremistických stran.

V makroekonomické oblasti ODS považuje za klíčové vyrovnané hospodaření státu bez zadlužování na úkor budoucnosti, a to při stále klesajícím podílu státního rozpočtu na hrubém domácím produktu. Cílem je proto prosazení legislativních brzd vůči možnosti deficitního státního rozpočtu - formou zákona o vyrovnaném státnímu rozpočtu či omezením možností zvyšovat výdaje poslaneckou sněmovnou.

Realita - nikoliv sliby

V rámci hospodářské politiky je dále nezbytné provést podstatné korekce jejího dnešního směřování a stanovit realistické cíle, pokud jde o tempo hospodářského růstu a inflaci, stejně jako v případě cílů měnové politiky. Dnešní stav je totiž bludným kruhem, kde vysoké úrokové sazby ničí celý český podnikatelský sektor, jeho složitá situace pak ohrožuje stabilitu domácího finančního systému, ekonomický růst je z těchto důvodů minimální, nezaměstnanost se rychle zvyšuje a stává se vážným problémem, a ceny potom stoupají tempem v minulých letech neznámým. Tuto zvláštní stagnaci není možné překonat ani vytvářením schodku veřejných rozpočtů a zadlužováním se do budoucnosti, ale ani fanatickým lpěním na nereálných protiinflačních záměrech. Navrhujeme proto alternativní východisko v jiném seřazení cílů: ekonomický růst - inflace a v jiné kombinaci měnové a rozpočtové politiky. Klíčovým je přitom sladění hospodářské politiky státu a politiky České národní banky.

Důraz klademe na to, aby stát důsledně zajišťoval ochranu občanů a firem před zneužíváním monopolního postavení na trhu, a to nejen administrativními kroky, ale především vytvářením otevřeného a liberálního ekonomického prostředí. Zásadní kvalitativní změnu musí také prodělat.Úřad pro hospodářskou soutěž, jehož význam jakož i kvalita fungování jsou dosud takřka zanedbatelné.

Snížení daní prioritou

V daňové oblasti je pro ODS prioritní další snižování zátěže občanů. Snižovaní daní však není reálné bez schopnosti omezit státní výdaje, tedy bez snižování nadměrné angažovanosti státu ve společnosti.

Ke snižování daňové zátěže musí dojít jednak snížením přímých daní a jednak zablokováním růstu daní nepřímých. To vše vyžaduje odvahu v omezení přerozdělovacích procesů, zejména v sociální sféře, ale i odvahu k rekonstrukci celého systému. Tento systém totiž stále generuje velké rozdíly mezi oficiální sazbou přímých daní a skutečně odvedenou částkou do státního rozpočtu. Pro zvýšení průhlednosti a srozumitelnosti daňové soustavy budeme usilovat o snížení tohoto rozdílu, čímž dojde i k zvýšení spravedlnosti daňového břemene.

Tento nepřehledný systém je dnes totiž založen zejména na velkém množství daňových úlev a daňově odečitatelných položek. Pokud si však některá oblast lidské aktivity zaslouží podporu, musí být realizována formou veřejně kontrolovaného rozpočtového výdaje a nikoli v rámci nepřehledného systému úlev. Snahy zlepšit existující daňový systém však nemohou přinést výraznější výsledky. Problémy daňového systému a jeho správy nejsou způsobeny spiknutím úředníků či politiků, jak se veřejnosti snaží namluvit levice, a proto je nelze odstranit plánovanou represí - například plánovaným zavedením finanční policie a prokuratury.

Východisko je tedy pouze jediné, a tím je podstatná změna celého dosavadního daňového systému. Námi navrhovaná změna se nazývá rovná daň pro všechny druhy příjmů. Rovná daň, tak jak ji předpokládá ekonomický program Občanské demokratické strany, by přinesla převratné zjednodušení daňových předpisů a související administrativy, umožnila by podstatně omezit daňové úniky a stimulovat úspory a podnikání. Jejím základem je zdanění všech příjmů pouze jednou, a to výrazně nižší sazbou než dnes. Na těchto principech by bylo možné uplatnit jednu jedinou sazbu jak pro fyzické, tak i právnické osoby, přičemž zdanění by se pohybovalo kolem hranice 20 procent. Sociálně slabší skupiny by pak byly chráněny daňovým osvobozením.

Tento nový systém by občany České republiky stimuloval k dosahování vyšších příjmů, a to bez motivace pro daňové úniky. Země by současně zvýšila svoji přitažlivost pro zahraniční investory. Jednoduchá daňová soustava s naprosto jasnými pravidly a nízkými sazbami by také umožnila výrazně snížit náklady na státní správy.

VÁCLAV MUSÍLEK Autor je tiskovým mluvčím Občanské demokratické strany

Líbivý mix s drobnými otazníky

Charakteristickým rysem hospodářského programu KDU-ČSL je pokus o českou aplikaci konceptu sociálně-tržního hospodářství, která se může do určité míry shodovat, do jisté míry odlišovat od toho, co tímto hospodářským přívlastkem rozumějí kupříkladu v Německu, Rakousku i jinde. Již tento charakteristický rys zakládá určitou vnitřní rozpornost ekonomického programu lidovců, která je - paradoxně - svým pojetím poměrné blízká ”main streamu” Evropské unie. To však jistě bezezbytku neplatí pro všechny nástroje a zbraně tohoto programu. Jinak řečeno, KDU-ČSL ve své ekonomické doktríně sklouzává částečně do roviny, kdy vyzobává třešínky ekonomických programů jiných stran, ale již méně se soustředí na úsilí a náklady praktického docílení poměrné líbivých hesel a zásad. Ty jsou pochopitelně rovněž modifikovány tradičním zaměřením lidovců na otázky rodiny, na venkovské obyvatelstvo, na zemědělství, které ryze ekonomický pohled na program této strany dále modifikují.

KDU-ČSL má tak ve svém programu rysy, jež jsou společné jak tradičním pravicovým stranám, tak i sociálnědemokratickým představám. Pokrývají tedy celý rejstřík ekonomických názorů demokratického politického spektra. Je však nutné říci, že se jedná o mix, který se sice KDU-ČSL nejlépe hodí, jenž však může při praktické aplikaci zaskřípat, neboť není vnitřně zcela konzistentní a jeho jednotlivé složky nejsou až tak zcela vzájemně slučitelné.

Strana (podobně jako sociální demokraté, ale i jiné strany) staví na čelné místo svého hospodářského programu razantní oživení hospodářského růstu. V tomto obecném tvrzení se nikterak neliší od většiny ostatních stran. Na jeho podporu chtějí uplatnit, zřejmě při vědomí obezřetné měnové politiky i v nadcházejícím období, aktivnější úlohu veřejných financí i faktické dovršení privatizačního procesu. Oba prvky prorůstové politiky lidovců jsou relevantní a nikoliv jednoznačně nesympatické. Především deklarováním završení privatizace se lidová strana zařadila mezi tu část politického spektra, která v dovedení tohoto procesu do zdárného konce spatřuje největší rezervu pro odpovídající růst. Sympatický se jeví zejména požadavek, že završení privatizace má být provedeno co možná nejrychleji, přičemž v bankovnictví okamžitě. V tomto bodě však budou lidovci jen velmi těžko hledat společnou notu se sociální demokracii, pokud se stanou povolebními koaličními partnery. Právě ”strana růže” začíná v těchto dnech potvrzovat neblahá tušení, že je ochotna obětovat alespoň jednu z velkých bank a do privatizace ji nezařadit.

Jako doplňkový, nicméně velkorysý, nástroj prorůstové politiky hodlá lidová strana použít fiskální politiku, přizdobenou několika experimenty, které jen obtížně můžeme označit za standardní. Především se jedná o další zvýšení významu nepřímých daní a konstrukce daně z přidané hodnoty vůbec. KDU-ČSL navrhovaný tříkanálový model DPH představuje poměrně detailní daňovou diferenciaci spotřeby, která může být chápána jako krok zpět k mnohovrstevnaté, a tudíž nejednoduché daňové soustavě. Jestliže transformace DPH nebude mít výrazný dopad na celkový výnos této daně, je zřejmě motivem opatření důkladnější úvaha nad strukturou spotřeby a nepřímá podpora spoření nepřímo podporující hospodářský růst. Diferenciace sazeb DPH však především představuje instrument, který není v souladu s trendem daňové unifikace EU, počítající pouze se dvěma sazbami této daně. Přestože již KDU-ČSL výrazně rozředila původní požadavek až nulové daně z příjmů (nepočítaje vybrané zahraniční investory), je z podnikatelského hlediska stále lákavé snížení sazby daně z příjmů korporací až na hranici 29 %. Podnikatelům malé velikosti, vzdáleným od ekonomických a obchodních center, by jistě až tříleté daňové prázdniny slušely. Je otázkou, platnou i pro ostatní strany, jak je tato snaha v souladu s potřebou snížit deficit veřejných financí, a především proč není naprostou časovou prioritou číslo jedna větší účinnost při vymáhání daňových závazků. Předvolební trumf z rukou KDU-ČSL byl sebrán současným parlamentem, když rodinně působící návrh na zrušení dědické daně byl akceptován již nyní.

Lidovci dokonce hovoří o daňové reformě, jež by měla napomoci investicím a úsporám. Zde však již hrozí, že potřeby, které chce KDU-ČSL oslovit a uspokojit, již přesáhnou zdroje, které bude možné díky celkově progresivním myšlenkám daňové transformace mobilizovat. Rozsah oblastí, které by měly být rozpočtovými a veřejnými výdaji osloveny, je příliš rozsáhlý. Svědčí to bud' o tom, že lidová strana si nedala přílišnou práci s vytipováním priorit či zastává riskantní filosofii, kterou chce oslovit a přesvědči každého. A stejné tak, jako je téměř jisté, že zdaleka každého neosloví, může dopadnout i velkorysý program podpor, který by se mohl rozbřednout v nekonzistentním moři adresátů počínaje bytovou výstavbou, přes obranu až po infrastrukturu. A to ještě program zřejmě úmyslně opomíná explicitní zdůraznění zemědělského sektoru.

Prorůstový efekt by měl být patrný rovněž i v navrhované podpoře podnikatelům, kteří vytvoří nová pracovní místa v chudých regionech postižených nezaměstnaností. Toto opatření je navíc v souladu s evropským trendem, kde však nezaměstnanost stále představuje větší hrozbu než v našich končinách. Proti této koncepci rovněž nelze mít závažné námitky, s výjimkou omezené mobility pracovních sil, způsobené subjektivními i objektivními důvody, a stále poměrně velkorysou sociální sítí, která některé nezaměstnané přímo demotivuje od práce. Je pravidlem, že v chudých regionech s vysokou nezaměstnaností přetrvává poptávka po vybraných profesích, provázená nezájmem nezaměstnaných osob se o tuto práci ucházet. Vytváření dalších příležitostí pak může působit kontraproduktivně, při vynaložení poměrně značných nákladů.

Růstově má působit i vytváření podmínek pro větší účast žádaných forem zahraničních investic a ještě razantnější podporu již tak dynamického zahraničního obchodu. V tom však nepřináší nic nového a spíše vychází z již přijatých a zcela odpovídajících opatření, miřících tímto směrem. Zdá se však, že v tomto ohledu stojí program lidovců proti jejich vlastním činům. V rámci posílení dynamiky vývozu požadují liberalizovat přístup na cizí trhy a odstraňovat ochranářská opatření, přičemž z jejich vlastní dílny vzcházejí produkty, které - v opačném směru - těmto zásadám přímo odporují. Vzpomeneme-li na loňský pokus s dovozní restrikcí a letošní jablíčkové fiasko či vehementní úsilí ve prospěch "ochrany" tuzemského trhu, s mlhavě specifikovanými loteriemi před zahraničními investory, napadá nás, že lidovci chápou pojem ekonomické otevřenosti poměrně jednostranně.

Přestože nástroje hospodářské politiky v podání lidové strany možná až příliš zavánějí líbivostí, nelze současně tvrdit, že postrádají racionální jádro. Je však diskutabilní, zda velkorysý přístup k jejich aplikaci není příliš velkým soustem pro jediné volební období. Nicméně obecný směr hospodářské politiky, kterým hodlají lidovci dále pokračovat, lze převážně kvitovat.

Méně důvěry může vzbuzovat fakt, že ani sebedůkladněji provedená daňová transformace v jejich podání patrné nestačí vybrat tolik prostředků, jež by měly pokrýt další oblasti, které sice již přesahují oblast ekonomické sféry a jsou však o to náročnější na dodatečné finanční prostředky. Neméně velkorysou nabídku, jako v oblasti ekonomické, prezentují lidovci i v oblasti sociální, ekologické či bytové. Je otázkou, zda v podmínkách vehementního úsilí o urychlení hospodářského růstu máme zvyšovat délku dovolené. V tomto ohledu by spíše sloužily za vzor americké či britské paralely než příklady států blahobytu v tradičních zemích EU.

V souhrnu lze říci, že lidovecký program pokrývá velmi výstižně a pokud možno komplexně celou oblast společenských vztahů. Hranice jeho ekonomické části jsou často velmi nezřetelné a v řadě případů splývají se sociální a bytovou politikou. Je to zřejmě program, který se nejvíce blíží tomu, co od nás chce slyšet hlavní proud EU. Je však diskutabilní, že je to právě přehnaný sociální akcent, který tato země nyní potřebuje. Řada prvků ryze ekonomických představuje racionálně vybraná, přestože k jejich plné realizaci zřejmě následující volební období nepostačí. Obecný názor na budoucí hospodářský vývoj se nicméně opírá o zdravý základ, který by v korekci se stranami pravicově smýšlejícími mohl znamenat žádoucí zdroj pro hospodářskou politiku v pobalíčkovském období.

Existuje zde však současně i oprávněná obava, zda v podmínkách klesajících preferencí této strany nezbude z těchto představ pouhé torzo v převážně sociálnědemokratické hospodářské politice.

PETR ZAHRADNÍK Autor je ekonomem makléřské společnosti

Základním úkolem je obnovení ekonomického růstu

Jsme přesvědčeni, že dlouhodobé nemá smysl pouze udržovat nízkou inflaci a tlumit tak tempo růstu ekonomiky. Současnou strategii České národní banky zaměřenou na stlačování inflace proto považujeme za věcně správnou, ale příliš restriktivní. Budeme prosazovat úzkou koordinaci měnové politiky ČNB s fiskální politikou vlády. Uvolnění úvěrové restrikce musí být spojeno s odpovědným a obezřetným hospodařením veřejných financí a s jednoznačné vymezeným rozsahem krátkodobých prorůstových stimulů.

Stát může a musí svou hospodářskou politikou vytvořit takové prostředí, které podpoří růstové tendence v naší ekonomice. Nepředpokládáme však, že by mohl být dlouhodobým motorem ekonomického růstu. Růst není myslitelný bez soukromých investic do oborů s vysokou přidanou hodnotou a exportní výkonností. Základní úkoly státu proto vidíme ve zprůchodnění právního řádu, v dokončení restrukturalizace vlastnictví (dokončení privatizace), při odstraňování zbývajících cenových deformací, v podpoře exportu, v posilování významu kapitálového trhu jako místa, kde se získávají prostředky na rozvojové programy podniků. Chceme, aby stát podpořil privátní investiční aktivity odpisovou politikou a daňovými stimuly.

Budeme prosazovat postupné snižování deficitu veřejných financí jako celku, ne pouze státního rozpočtu, na který byly veřejné finance dlouho zužovány. Přitom nepovažujeme za možné, aby hospodářská politika státu zcela opomíjela pozitivní prorůstové efekty rozhodujících veřejných investic.

Zprůchodnění právního řádu

Úkolem státu je v prvé řadě nastavování pravidel. Druhou stranou téže mince je ovšem schopnost vynutit jejich dodržování. V tomto směru dosud reforma ekonomiky příliš nepokročila. Za svůj základní cíl považujeme podstatné zlepšení ve vymahatelnosti pohledávek a odstranění zdlouhavosti a složitosti konkurzních řízení. Chceme také přispět k tomu, aby právní řád byl jednodušší a přehlednější.

Očekáváme, že ke zkvalitnění podnikatelského prostředí významně přispěje působení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Stát musí zajistit i přiměřenou ochranu domácího trhu v rámci, který mu umožňují mezinárodní dohody a antidumpingový zákon.

Dokončení privatizace

Jsou-li soukromé investice pro ekonomický růst skutečně rozhodující, není možné počítat s pozitivními změnami ve struktuře a výkonnosti celé ekonomiky bez urychleného dokončení privatizace státních podílů ve významných firmách. Příliš mnoho podniků dosud čeká na restrukturalizaci nutnou pro jejich další rozvoj. Zásadní význam má dokončení privatizace bank. Růst jejich kapitálové síly, rozvoj a zkvalitňování jejich služeb jsou neodmyslitelnou podmínkou úspěšného vývoje ekonomiky. Privatizace důležitých a dosud státem ovládaných firem by měla proběhnout v co nejrychlejších možných termínech, v bankovnictví bez jakéhokoli odkladu.

Stát musí v ekonomice vystupovat jako vlastník pouze tam, kde to vyžaduje veřejný zájem, tedy především ve firmách strategického významu či v síťových službách (Česká pošta, páteřní sítě Českých drah, Transgas apod.). Tam, kde si stát své podíly na podnikatelských subjektech ponechá, budeme trvat na silném a efektivním výkonu vlastnických práv.

Odstranění cenových deformací Je nepochybné, že ceny, které svou úrovní odpovídají nákladům, jsou základní podmínkou pro správné fungování tržního prostředí, a tedy i pro zájem investorů o vstup do jednotlivých odvětví a pro urychlení hospodářského růstu. Proto považujeme za nutné dokončit deregulaci cen a odstranit přetrvávající cenové deformace co nejdříve, a to i přesto, že ceny, které zůstaly doposud regulovány, jsou sociálně citlivými položkami a jejich uvolnění si nepochybně vynutí určitá kompenzační opatření v sociální politice. V některých oblastech, především tam, kde působí přirozené monopoly, musí být určitá míra regulace zachována. I zde se ovšem musí ceny dostat na ekonomicky reálnou výši danou úrovní účelně vynaložených nákladů.

Podpora exportu

Jedním z důležitých prvků hospodářské politiky státu, umožňujících posílení růstových tendencí ekonomiky, je podpora exportu. Nedomníváme se, že by bylo možné přijít s nějakým zcela novým zásadním opatřením, které dosud nikdo nevymyslel ani nevyzkoušel a které by radikálně zvýšilo exportní výkonnost našich výrobců. Většina práce závisí především na nich, na jejich schopnosti nalézt prostor na trhu a zaplnit ho moderním, kvalitním a žádaným zbožím. Stát nemůže tyto úkoly převzít na sebe.

Může však - a tyto kroky budeme podporovat - rozšiřovat spektrum pojišťování teritoriálních rizik při exportu a jeho úvěrování tak, aby Exportní garanční a pojišťovací společnost a Česká exportní banka uměly vytvořit našim exportérům podobné podmínky, jaké svým podnikům poskytují ostatní vyspělé země.

Stejně tak budeme i nadále usilovat o liberalizaci vstupů na cizí trhy, tedy o hledání všech možností k odstranění ochranářských opatření, která jsou našim výrobkům kladena do cesty.

Za důležitý úkol proexportní politiky státu považujeme posílení role zahraniční reprezentace státu v rozvoji zahraničního obchodu. V této oblasti dosud chybí především teritoriální koncepce a na ni navazující optimalizace struktury zahraniční obchodní sítě. Přetrvávají nejasnosti v kompetencích a nedostatky v koordinaci aktivit subjektů, které v zahraničním obchodě působí (kromě dvou ústředních orgánů státní správy - odboru vnějších ekonomických vztahů Ministerstva zahraničních věcí a jedné z divizí Ministerstva průmyslu a obchodu k nim patří obchodně ekonomické úseky zastupitelských úřadů, Česká centra, Czech Trade, Czechinvest, Hospodářská komora, Svaz průmyslu a dopravy, Fond podpory exportérů a další. I pro tuto oblast bude nepochybně rozhodující aktivita exportujících podnikatelských subjektů. Chceme však společně s hospodářskou sférou hledat efektivní model vynakládání veřejných prostředků na realizaci zahraničněobchodní politiky. Jsme připraveni v zájmu zefektivnění těchto činností i k diskusi o úpravě kompetencí ve státní správě.

Očista kapitálového trhu

Finanční a kapitálový trh jsou sektory ekonomiky, bez nichž není možný rozvoj sektorů dalších, a tedy ani růst celé ekonomiky. Proto vnímáme jako velmi nepříznivou okolnost fakt, že český kapitálový trh dosud trpí.značnou nedůvěrou investorů, důsledkem čehož je nadměrné provázání celé ekonomiky s bankami. Zdroje pro podnikatelskou sféru jsou zatím získávány prakticky výhradně prostřednictvím bankovních úvěrů, zřídka firemními obligacemi.

Chceme proto prosazovat taková opatření, která povedou k návratu domácích i zahraničních investorů na český kapitálový trh a umožní, aby se kapitálový trh stal vedle trhu bankovního rovnocenným zdrojem financování rozvoje ekonomiky. Věříme, že opatření uskutečněná v posledních letech, především zřízení Komise pro cenné papíry, podpoří vývoj důvěry v kapitálový trh. Očekáváme, že podobně pozitivní vliv bude mít i obnovení politické stability v zemi (pokud k němu po letošních volbách dojde). Budeme však podporovat i všechny další kroky směřující ke zprůhlednění trhu, a to jak v oblasti tvorby cen, tak v informacích o emitentech a o jejich vlastnické struktuře.

Daňová reforma

Domníváme se, že plošné snižování daní nemusí být za všech okolností v podpoře ekonomického růstu efektivní. Zdroje získané snížením daní, jsou zdroji volnými, mohou sloužit k libovolnému použití - tedy nejen k investování či spoření, ale také k financování běžných provozních výdajů a spotřeby. Budeme proto prosazovat takové změny daňové politiky, které povedou k vyššímu zdaňování spotřeby a k podpoře investic. Nechceme zatěžovat už tak zadluženou ekonomiku dalšími dluhy. Řešení vidíme v přesunu zátěže mezi jednotlivými typy daní - konkrétně ve zvyšování daní nepřímých (zdanění spotřeby) a snižování daní přímých (nejprve selektivní, formou zrychlených odpisů a úlev podporujících inovace a kapitálové investice, později plošné).

Pro vyšší zdanění spotřeby navrhujeme především změny sazeb DPH. Jako sociálně ohleduplné a zároveň protiinflační opatření budeme prosazovat zavedení nulové sazby DPH pro základní potraviny (mléko, maso, ovoce, zelenina, výrobky z obilovin). U ostatních potravin a stavebních prací chceme zachovat současnou pětiprocentní sazbu a všechny ostatní výrobky i služby zdanit základní sazbou, jejíž hodnota se sníží ze současných 22 na 19 až 20 procent.

Malé a střední podnikatele chceme podpořit zvýšením limitu, od něhož se poplatník stává plátcem DPH, z dosavadních 750 000 Kč na 1,5 milionu Kč obratu za tři měsíce. Pro sféru drobného podnikání zavedeme fixní sazbu daně z příjmů.

S daňovou reformou musí jít ruku v ruce i reforma důchodového systému. Jejím výsledkem nebude pouze řešení sociálních otázek, ale také významný efekt ekonomický. Motivace obyvatel k úsporám na stáří je přirozeným regulátorem spotřeby a kromě toho dává vzniknout penzijním fondům jako významným investorům na kapitálovém trhu.

Veřejné investice

S ohledem na prorůstovou strategii naší hospodářské politiky chceme ve veřejných investicích podpořit především oblast bytové výstavby a výstavbu infrastruktury (v prvé řadě koncepční a efektivní investice dopravní a investice spojené se vznikem komerčních a průmyslových zón). Za významné považujeme také investice zabezpečující obranu státu. Klíčová přitom bude jejich orientace na domácí podniky.

Výstavba bytů rozvíjející se souběžně s deregulací nájemného je významná ne· jen tím, že stimuluje poptávku v řadě výrobních odvětví (stavební a instalační materiály, nábytek, koberce a podobně), ale také proto, že současně řeší jeden z největších deficitů transformačního období.

MIROSLAV KALOUSEK Autor je předsedou národohospodářské komise KDU-ČSL

aneb Jak naučiti starého psa novým kouskům

Hospodářský program Unie svobody je lavírováním mezi kontinuitou s dosavadní politikou ODS a pokusem o změnu. Občas to vypadá, že jde pouze o změnu politického stylu, jak to řekl na manažerském fóru '98 sám předseda strany Jan Ruml: "Unie svobody vznikla jako odpověď na pociťovanou objednávku nového politického stylu.", jinými slovy a s trochou nadsázky unie říká: Nebudeme krást, normální je nelhat a stařenky v tramvaji budeme pouštět sednout, ale jinak doděláme lépe to, co jsme začali s Václavem Klausem. Povrchní, letmé čtení programu a zejména pak projevy čelných představitelů, kteří si často ještě plně neuvědomili, že již nejsou v ODS, svádí k závěru, že hospodářská politika US je stejná jako ta ODS.

Nicméně domnívám se, že tomu tak úplně není. K určitým posunům, které směřují k centristické (málo ideologické) reálné politice v oblasti hospodářství přece jen dochází:

• Přihlášení se k hospodářskému růstu jako k základnímu cíli hospodářské politiky
• Odstup od národního kapitalismu směrem k podpoře přímých zahraničních investic
• Přihlášení se k proexportní politice
• Urychlení modernizace zkrácením doby odepisování a provedením změn v zařazování do odpisových skupin
• Podpora malých a středních podniků
• Regulace kapitálového trhu a ochrana drobných akcionářů
• Přihlášení se k myšlence trvale udržitelného rozvoje

Hospodářský růst nebyl pro Václava Klause a jeho ODS nikdy primárním cílem, ale pouze statistickým výsledkem nezávislých akcí milionů subjektů (domácností a firem), jejichž činnost může stát ovlivnit jen málo. Unie svobody, jak se zdá, pochopila, že hospodářský růst je důležitý, a že teprve druhotnou otázkou je, zdali má být dosažen spíš přímými zásahy státu či spíše jen vytvářením příznivého prostředí pro podnikání.

Pokus o národní kapitalismus v modrých barvách ODS nám v minulých letech selhal. Unie svobody dospěla k závěru, že bez strategických zahraničních investorů to nepůjde. Nenašla již dost odvahy distancovat se alespoň částečně od kupónové privatizace, která příchod seriózních zahraničních investorů oddálila a naopak přivedla do země různé šejdíře a podvodníky, kteří nemají zájem vyrábět, ale jen tunelovat. Nicméně cíle unie u zahraničních investic nejsou příliš smělé: pouze zdvojnásobit jejich příliv v nejbližších letech by rozhodně nestačilo.

Přihlášení k proexportní politice je v materiálech Unie svobody krátké až cudné, nicméně existuje. Rovněž tak poněkud stydlivá je podpora malým a středním podnikům a podnikatelům, která má být skrze rozvoj systému garancí, a zvyšující se dostupnost úvěrů.

Regulaci kapitálového trhu včetně "Komise pro cenné papíry" je věnována velká pozornost, stejně jako ochraně drobných akcionářů. Unie svobody rovněž navrhuje odejít od konceptu Dušana Třísky (a potažmo ODS) o konkurenci organizátorů kapitálových trhů a směřovat "k jedinému kapitálovému trhu, a tím k jedné ceně akcií”.

Výčet pozitivních posunů lze doplnit překonáním jednoho TABU ODS, a to o tom, že trvale udržitelný rozvoj (sustainable development) je výmysl různých ekologů, nepřátelských a podrývajících koncept tržní ekonomiky bez přívlastků, a tudíž škodlivý nejen ODS, ale i celé naší zemi. Unie svobody to již vidí jinak.

Nakonec je ovšem nutné podtrhnout, že ve všech výše uvedených bodech Unie svobody soutěží s ČSSD, která se k podobné realistické hospodářské politice propracovává z levé strany. ČSSD a US se liší v akcentech: ČSSD více zdůrazňuje hospodářský růst a podporu exportu, US více vyzdvihuje regulaci kapitálového trhu, nicméně oba programy se v uvedených bodech hodné překrývají.

Nyní se však podívejme na oblasti, kde US potvrzuje kontinuitu s hospodářskou politikou ODS:

• Vyrovnaný státní rozpočet (dlouhodobě?!)
• Podpora ČNB ve snižování inflace
• Urychlené dokončení privatizace a restitucí
• Reforma penzijního systému
• Financování bydlení
• Deregulace nájemného a cen energií
• Liberalizace pohybu kapitálu

V otázce vyrovnaného státního rozpočtu je boj mezi kontinuitou a změnou proti ODS zvlášť urputný. Na jedné straně program US přiznává, že za Klausovy vlády byly vytvořeny bez souhlasu parlamentu mnohé mimorozpočtové položky, které dříve či později zaplatí daňoví poplatníci. Nicméně dogma vyrovnaného státního rozpočtu (což byl svého druhu podvod) si unie dosud nemá sílu přiznat, a tak jen ustupuje od snahy: "...státní rozpočet budeme držet dlouhodobě vyrovnaný", což je již blízko k pozici ČSSD v této oblasti. Pozoruhodné je, že přes všechnu snahu o odhalení triků Klausovy vlády s ukrýváním výdajů a ztrát v tzv. “transformačních institucích”, US nenalezla odvahu přihlásit se k zodpovědnosti nejenom za rozpočet státní, ale za všechny rozpočty veřejné ("general government”), neboť pouze jejich výsledek je důležitý pro ekonomické zdraví naší země a nikoliv jen výsledek státního rozpočtu v pravém slova smyslu.

S tím úzce souvisí postoj US k centrální bance (ČNB), který lze charakterizovat slovy “plná podpora”. Jako by si autoři programu neuvědomovali konflikt cílů mezi US a eventuální vládou, které by byla součástí, a politikou ČNB. Chce-li US opravdu hospodářský růst, dostává se do konfliktu (většího či menšího) s ČNB, která chce pouze měnovou stabilitu a růst ji nezajímá. Toto napětí program vůbec nereflektuje a vychází z premisy, že co je dobré pro ČNB, je dobré i pro US a celou zemi. Zde, v zájmu objektivity, je nutno přiznat, že Václav Klaus tento problém reflektuje daleko více než US, nicméně není schopen překonat sám sebe, neboť on to byl, kdo pomáhal vytvořit v naší zemi centrální banku se špatně definovanou nezávislostí.

V případě privatizace je program US naprosto identický s ODS. Dosavadní privatizace, až na drobné chybičky, byla správná a je třeba rychle zprivatizovat i zbylé podniky. Problémy spojené s rozvrácením nemalé části českého zpracovatelského průmyslu, dekapitalizace českých podniků, odsáváním miliard USD do Karibiku a jinam, nejsou ani naznačeny, natož aby bylo nabídnuto řešení, co se špatně zprivatizovanými a předluženými podniky.

Reforma penzijního systému směrem ke třem pilířům, tedy především směrem k vytvoření kapitálových penzijních fondů, je vydávána za prioritu. Ve volebním období je však těžko splnitelná. Cesta vede totiž skrze regulaci kapitálového trhu (US požaduje jeden), nelze však předpokládat, že se povede během 4 let. Posun směrem k regulaci kapitálového trhu u nás probíhá, bohužel však hlemýždím tempem. Slušelo by se tedy označit cíl reformy penzijního systému za perspektivní.

V pasáži o financování bydlení US implicitně ukazuje, kdo je její předpokládaný volič, kterého chce oslovit. Zdůrazňuje důležitost hypotečních úvěrů, kterým chce pomoci, předhypotečním a doplňkovým úvěrem s nižšími úrokovými sazbami, tedy produkty, které si i v budoucnu bude moci dovolit pouze vyšší střední třída. Nutné je ocenit, že US nezakrývá negativní stranu hypoték, to je dražbu nemovitostí, u kterých hypotéka není splácena. V programu chybí jakákoliv zmínka o spoření pro bydlení (průměrný občan) či o stavbě sociálních bytů. S těmito voliči, jak se zdá, US příliš nepočítá.

US se stejně jako ODS hlásí k rychlé, nejraději okamžité, deregulaci cen nájemného a energii. V případě energii chce deregulaci cen pro konečné spotřebitele a liberalizaci trhu s energiemi. Vzápětí ovšem požaduje vysoce odbornou práci regulátora. Tedy jinými slovy přiznává, že i po deregulaci bude nutné ceny energii regulovat. Program se tak poněkud zaplétá do ideologických hesel vytvořených za doby, kdy “US a ODS jedno tělo byly”.

Perličkou je závazek k liberalizaci mezinárodního pohybu kapitálu. Autoři programu zřejmě nevěděli, že závazek liberalizovat kapitálové toky do roku 2000 podepsala při vstupu do OECD Klausova vláda (podle mého názoru neuváženě), a tudíž dát si takový závazek do programu je poněkud nepoctivé vůči voličům.

Závěrem:

Kdyby se voliči řídili hospodářským programem jako hlavním vodítkem při výběru stran ve volbách, US by se asi do parlamentu nedostala. Ve většině bodů, kde se posunula od dogmat Klausovy ODS, naráží na podobné body u ČSSD a v bodech, kde má kontinuitu s hospodářskou politikou ODS, naráží na fakt, že Václav Klaus je daleko kompetentnější vykladač těchto politik než předáci US. Unie svobody by se tedy měla snažit prosadit v jiných disciplínách...

JAN MLÁDEK Autor je ředitelem Českého institutu aplikované ekonomie a místopředsedou národohospodářské komise ČSSD

Ekonomický volební program Unie svobody

Impulsy pro hospodářský růst

Ekonomický růst je základem zdravého rozvoje celé společnosti. Hospodářská politika musí usilovat o to, aby efekt růstu měl dlouhodobý charakter. Jejími hlavními pilíři budou zdravé státní finance, které dají monetární politice prostor pro nízké úroky.

Unie svobody považuje za prioritu obnovení zřetelného hospodářského růstu ekonomiky. Prvotní impuls, který může iniciovat vláda, je snížení daňového zatížení podnikatelů. Unie svobody bude prosazovat snížení přímých daní pro právnické osoby pod hranici 30 %. Úměrně tomu musí klesnout i daň z příjmů fyzických osob. Pro obnovení a posílení hospodářského růstu je nezbytný pokles úrokových měr. Jsme si vědomi, že současné vysoké úroky z úvěrů omezují významným způsobem investiční možnosti firem. Současné však víme, že úroky z úvěrů není možno snížit administrativním zásahem státu. Jejich snížení bude přirozeným důsledkem snížení inflace. Unie svobody bude prosazovat takové kroky, které vedou k makroekonomické stabilitě a bude prosazovat politiku, která umožňuje co největší snížení úrokových měr.

Budeme proto podporovat Českou národní banku v úsilí o snižování inflace. Za důležitý základní prvek ekonomické stability, který bude Unie svobody prosazovat, považujeme vyrovnanost soustavy veřejných rozpočtů.

Chceme, aby role státu spočívala především ve stanovování pravidel a kontrole jejich dodržování a nikoliv ve vlastnictví částí ekonomiky. Budeme usilovat, aby stát hrál roli regulátora pouze v těch oblastech, kde je to nutné. Naším cílem je posílit a zkvalitnit ty funkce stá:tu, které si musí stát ponechat, a přesunout do tržního prostředí aktivity, které trh řeší mnohem lépe než byrokratický aparát. To nám umožni zeštíhlit a zkvalitnit státní správu.

Chceme omezit přerozdělování prostřednictvím státního rozpočtu. Budeme prosazovat, aby všechny výdaje a závazky státu byly jasně zahrnuty do rozpočtu a nemohly se překvapivě objevit mimo něj. Veřejné finance musí být tvořeny jako přehledný systém, kde každý výdaj i příjem je přesně kontrolovatelný a kde jsou jasně stanoveny priority a dlouhodobé záměry státu. Stejná pravidla hospodaření musí platit i v dalších částech veřejných rozpočtů, jako jsou kraje, obce, systémy veřejného pojištění a fondy, které jsou součástí hospodaření státu (Pozemkový fond či Fond národního majetku). Budeme usilovat o to, aby Fond národního majetku byl co nejdříve zrušen a jeho zbylé funkce byly převedeny na ministerstva.

Budeme cílevědomě hledat příležitosti, jak přilákat přímé zahraniční investice, od nichž očekáváme moderní technologie, zpřístupnění zahraničních trhů pro náš export, doplnění domácích úspor, manažerské zkušenosti a dobrý vzor podnikatelské etiky. Při dobré hospodářské politice a zlepšení legislativního i etického prostředí se dá očekávat více než zdvojnásobení zahraničních investic do České republiky v průběhu příštích čtyř let. Budeme důsledně odstraňovat překážky mezinárodního obchodu a postupně liberalizovat pohyb kapitálu a služeb.

Proto budeme prosazovat

• snížení přímých daní jako významný prorůstový faktor
• snížení vládních výdajů, které umožní postupné snižování daní
• sestavení vyrovnaného rozpočtu
• veřejné finance jako přehledný systém s přesně kontrolovatelnými příjmy a výdaji a stanovenými prioritami a dlouhodobými cíli 
• narovnání deformovaných cen

Budeme podporovat

• politiku umožňující co největší snížení úrokových měr
• stimulaci investic a zvláště pak přímých zahraničních investic
• ČNB v úsilí o snižování inflace

Daně

Stát má omezenou možnost ovlivňovat působení tržních sil v ekonomice. Jednou z oblastí, která je však plně v rukou státu,je daňová soustava;jež tvoří významnou část podmínek pro ekonomické subjekty. Prioritou bude uzpůsobování českého daňového práva daňovému právu Evropských společenství, zejména v oblasti nepřímého zdanění.

Budeme prosazovat:

• zjednodušení a větší srozumitelnost daňové soustavy
• posilování daňové spravedlnosti;  zvyšování efektivnosti, spravedlnosti a kvalifikovanosti daňové správy

Dílčí úpravy daňových zákonů budou směřovat ke zjednodušení, k odstranění nepotřebných výjimek a nesystémových osvobození, zároveň se budou daňové předpisy obtížněji obcházet. Snížením daně z příjmů uskutečníme posun od přímých daní k daním nepřímým. Současně budeme usilovat o zkrácení doby odepisování a provedeme změny v zařazování do odpisových skupin. Zavedeme možnost paušálního zdanění (jak daň z příjmů, tak i DPH) pro určité druhy drobného podnikání. Celkový záměr limitující rozsah jednotlivých změn spočívá v tom, že úhrnné snížení výnosu z přímých daní (daně z příjmů, daně dědické) musí být částečně kompenzováno vyšším rozpočtovým přínosem nepřímých daní. Snižování vládních výdajů umožní postupné snižování daní bez ohrožení možnosti sestavit vyrovnaný rozpočet.

Mezi prosazovanými změnami jsou dále tyto priority:

• zkrácení odpisových dob
• snížení daně z dividend na 15 %
• zrušení adresných přídavků na děti a místo nich zavedení odečitatelných položek z daně přijmu fyzických osob
• společné daňové přiznání obou manželů, pokud si to oba přejí
• daňové úlevy na podporu výstavby nových bytů, formou odečtu úroků z hypotečního. úvěru nebo úvěru ze stavebního spoření od základu daně
• daňové zvýhodnění individuálního dlouhodobého spoření na stáří;
• zrušení spotřební dané z révového vína;
• jednorázovou daňovou úlevu pro velké(nejen zahraniční) investory při splnění kritéria velké investice.

Poctivá soutěž na volném trhu

Usilujeme o docílení vysoké efektivnosti výroby a dobrého fungování tržních mechanismů. Vhodná mikroekonomická opatření podstatné zvýší ekonomickou efektivnost a budou základem ekonomického růstu. Nutnou podmínkou podnikání je poctivost a dodržování pravidel všemi účastníky trhu a dostatek nástrojů na vynucení svých práv. Chceme urychleně dokončit proces privatizace a restitucí. Protože tržní ekonomika je založena na svobodně uzavřené smlouvě a její vynutitelnosti u soudu, je i z hlediska hospodářství prioritou dokončení právní reformy. Budeme prosazovat ve všech oblastech hospodářské politiky princip volné konkurence, který v tržním hospodářství vede ke zvýšení blahobytu společnosti. Chceme zvýšit efektivnost bankovního sektoru a vyvinout tak tlak na další restrukturalizaci podniků. To společně s dokončením privatizace zvýší produktivitu podniků a podnítí ekonomický růst.

Podpoříme podnikání zjednodušením administrativních úkonů, např. změnou systému registrace firem, zavedením povinné lhůty pro registrace. Budeme prosazovat vázání registrace na průkaz úhrady pohledávek vůči státu v jiných firmách, ve kterých jako statutární orgán působil. Zasadíme se o omezení nadbytečných regulací a byrokratických složitostí ze strany kontrolních orgánů. Zasadíme se o rozvoj systému garancí zvyšujících dostupnost úvěrů pro malé a střední podnikatele a zesílíme podporu exportu. Zavedeme možnost paušálního zdanění pro určité druhy drobného podnikání. Za nutné považujeme zachovat přiměřenou roli státu v ochraně spotřebitele. Musí však být soustředěna pouze na ty oblasti, kde by mohly být ohroženy zdraví či život spotřebitele. Chceme, aby spotřebitel byl chráněn před zavádějící reklamou a nepravdivými údaji ve smlouvách, aby byl spotřebitelem informovaným a měl jednoduchý přístup k výkonu spravedlnosti.

Budeme prosazovat

• dokončení privatizace a restitucí
• zajištění volného vstupu podnikatelů na trhy a podporu volné konkurence ve všech odvětvích
• omezení regulovaných cen
• pro regulované ceny jasná a dlouhodobě platná pravidla · narovnání vztahu mezi věřitelem a dlužníkem i rychlejší činností obchodních soudů

Budeme podporovat

• rychlejší restrukturalizaci podniků
• důsledný boj proti hospodářské kriminalitě
• ochranu proti praní špinavých peněz
• odstraňování korupce
• ochranu spotřebitele před zavádějící reklamou
• podpůrné programy pro malé a střední podnikání
• zavedení nepřekročitelné lhůty při registraci k podnikání

Kapitálový trh a bankovnictví

Rozvoj podniků nesmí.být závislý pouze na úvěrech, ale musí se zvýšit podíl kapitálu získávaného na kapitálovém trhu. Stabilní, průhledný a pro investory bezpečný kapitálový trh je nezbytnou podmínkou ekonomického rozvoje. Neprůhlednost kapitálového trhu, postavení investičních fondů i bank, které umožňuje využívat informace získané v ovládaných podnicích ke spekulaci na trhu akcií, malá a dlouho opomíjená ochrana drobných akcionářů, kapitálová provázanost bankovních domů a investičních fondů byly dlouhou dobu charakteristickými problémy naší společnosti a snižovaly její ekonomický růst. Proto chceme pokračovat ve změnách směřujících k účinnější regulaci v této oblasti.

Chceme vytvořit rychle podmínky pro efektivní fungování Komise pro cenné papíry, která musí být nekompromisním strážcem dodržování pravidel na kapitálovém trhu. Pro správný proces tvorby cen akcií je třeba směřovat k tomu, aby akcie konkrétní společnosti byla obchodována na jediném kapitálovému. trhu, a tím k jedné tržní ceně akcie. Fondy a investiční společnosti musejí přinášet zisk především těm, kteří do nich své prostředky vložili a teprve potom jejich správcům. Jakékoliv případy nehospodárné péče o svěřené prostředky či dokonce tzv. tunelování musí být včas a přísně postihováno. Zde je neopomenutelná aktivní součinnost obchodních soudů.

Moderní bankovní sektor je pro rozvoj ekonomiky klíčový. Klademe velký důraz na rychlou a efektivní privatizaci velkých bank. Za nejvhodnější považujeme prodej státních podílů zahraničním investorům, od nichž očekáváme vysokou kvalitu a širokou škálu bankovních služeb. Vstup několika za;hraničních bank rovněž přispěje k vytvoření potřebné konkurence a konkurenceschopnosti v bankovním sektoru. V konečném důsledku to bude znamenat nižší přirážku bank, a tím i nižší úroky z půjček a úvěrů.

Budeme prosazovat:

• přijetí nových zákonů upravující fungování investičních společností, fondů a dalších subjektů na kapitálovém trhu
• vytvoření podmínek pro účinné fungování Komise pro cenné papíry
• jeden kapitálový trh, jednu tržní cenu akcií
• rychlou a kvalitní privatizaci velkých bank efektivním zahraničním partnerům
• zpřísnění pravidel a regulace podnikání v bankovnictví
• účinnou ochranu drobných akcionářů

MICHAL FRANKL Autor je náměstkem ministra financi

Ostatní strany - proč bychom se netěšili, když nám volič hlasy dá.

Horečná předvolební aktivita politických stran vrcholí, všichni se předhánějí ve slibech šťastné budoucnosti pokud jim ovšem dáme dostatek hlasů. Bohužel kampaň se soustřeďuje spíše na osobní útoky a různé aféry, ale programy jednotlivých stran stojí stranou. Nicméně čas od času přece jenom pronikne od některých politických stran alespoň záblesk čehosi, připomínajícího když ne ucelený program, tak alespoň jasný názor na určitou oblast ekonomiky nebo zákonodárství.

Příkladem takového pokusu může být návrh ODS na sjednoceni výšky daně z přijmu fyzických a právnických osob, iniciativa Unie svobody sjednotit zdravotní a nemocenské pojištěni nebo návrh ČSSD zavést dovozní přirážku a vyšší daně ze spotřeby vybraného zboží. V těchto případech jde o návrhy vycházející z určitého pohledu na svět a na roli státu v něm. Lze s nimi souhlasit nebo je považovat za nebezpečné většinou, je ale možné alespoň přibližné analyzovat důsledky jejich případné realizace.

Jak však přistupovat k dlouhému seznamu naprosto nesourodých a evidentně nerealizovatelných požadavků, se kterými jdou do voleb okrajové strany politického spektra? Nejjednodušší by samozřejmé bylo prohlásit je za to, co skutečné jsou tj. soubor nezodpovědných výkřiků, které mají k dané politické straně přitáhnout co nejvíce naivních voličů. Bohužel v situaci, kdy několik stran s podobně propracovaným programem s největší pravděpodobností zasedne v novém parlamentu, je nutné pokusit se jejich program probrat a zkusit odhalit hlavní směry myšlení jejich autorů. Nejde o jednoduchý úkol a při analýze programů tří politických stran, kterou mne pověřila redakce Financial Review, jsem často záviděl kolegům, kteří se měli při analyzování programů ostatních stran alespoň čeho zachytit.

Komunisté na cestě k socialismu

Další stranou, která svůj program koncipovala s jistotou, že ho nebude moci (nebo muset?) uskutečňovat, je Komunistická strana Čech a Moravy. Je zajímavé, že ačkoliv duch a styl programu KSČM je naprosto odlišný od SPR-RSČ, výsledek je téměř k nerozpoznání podobný. Komunisté, pravda používají mnohem delších souvětí, nemají v textu pravopisné chyby a při každé příležitosti se hlásí k demokracii. Navrhovaná opatření republikánů a komunistů si jsou však podobná jako vejce vejci.

I komunisté začínají svůj “program” popisem dnešní situace  kterou označují za celospolečenskou krizi, která vychází ze samé podstaty kapitalistického systému. Vláda zcela zanedbává uváženou restrukturalizaci a podporu nejperspektivnějších odvětví, došlo k rozkradení ekonomického potenciálu. Chybí snad jen doplnit, že KSČM má na mysli obrovský ekonomický potenciál, který nám v roce 1989 zanechala její slavná předchůdkyně KSČ po čtyřiceti letech svého neomezeného panování.

Naštěstí komunisté znají způsob jak se vyhnout krizi. Jak bylo u komunistické strany vždy zvykem i složité problémy lze řešit heslem v tomto případě “Kupředu k socialismu - ne zpět!" Co znamená socialismus (proč ne komunismus bohužel ústřední výbor nevysvětluje, zřejmě až v příští etapě...) se dozvídáme hned vzápětí. V první řadě je nutná solidarita. A protože na lidi není spolehnutí, musíme solidaritu prosadit zásahy státu. Připraveny jsou vyšší daně pro bohaté, bezplatné zdravotnictví školství a vyšší důchody pro všechny. Speciálními daněmi je potřeba zatížit nadstandardní nemovitosti, nevyužívané zásoby a výrobní prostředky (?). Samozřejmě je nutné majetkové přiznání následované progresivním zdaněním majetku. Luxusní zboží bude zatíženo mimořádnou spotřební daní. Zajímavostí pro fajnšmekry je progresivní zdanění monopolních výrobců a služeb podle cenových standardů. Co to jsou cenové standardy monopolních výrobců bohužel program neupřesňuje. Původní význam slova solidarita, tj. pocit sounáležitosti vyúsťující v dobrovolné dělení některých prostředků, se tak díky rétorice komunistů (ale i socialistů) naprosto vytrácí a ze solidarity zůstává jen bezcitná státní mašinérie kádrující lidi a přerozdělující ohromné finanční prostředky.

Sociální program komunistické strany však pokračuje dále. Dojemná je starostlivost komunistů o blahobyt mladých i důchodců, zdravých i invalidů, zaměstnaných i nezaměstnaných. Budeme pracovat 35 hodin týdně, do důchodu budeme chodit ještě dříve než nyní, dětské přídavky budeme opět dostávat všichni. Společnost se postará i o bydlení a první zaměstnání pro mladé rodiny (že by pomocí umístěnek?). Základním nástrojem dosažení spokojenosti bude okamžité zastavení cenových deregulací v oblasti bydlení, energetiky, místní dopravy a telekomunikací. Následovat bude nový systém regulace, do kterého budou zahrnuty i ceny dalších základních druhů zboží. Pracovat tedy budeme méně, ale jistot za to získáme podstatně více. Ve fyzice se takovému principu říká perpetuum mobile.

Ani takto znásilněná solidarita však nestačí a komunisté proto plánují promyšlené usměrňování celé ekonomiky, ochranu a podporu domácí ekonomiky... a cílevědomou podporu perspektivních a důležitých oborů. Dále navrhují využít perspektivní plánování rozvoje národního hospodářství a koncepčně vyčlenit prostředky na financování strategicky důležitých projektů v oblasti průmyslu zemědělství vědy a techniky infrastruktury a dopravy... Dříve se tomu říkalo plánování národního hospodářství a bylo to alespoň stručnější. Co se však nezměnilo je neschopnost KSČM, třeba jen naznačit, jakže bude veškeré své strategické neperspektivní nebo životně důležité obory určovat, na základě jakých kriterií a kdo bude toto posuzování provádět. Nemusíme se však bát všechno bude opřené o sledování existujících světových trendů. Které světové trendy budeme sledovat, zůstává na fantazii čtenáře resp. voliče.

Zřejmě povinnou částí programu je slib ochrany domácích výrobců před konkurencí ze zahraničí. Samozřejmě,že všechno se bude dělat promyšleně, koncepčně, dlouhodobě. Konečně pamatujeme si to ještě docela dobře. Novinkou, která stratégům KSČM evidentně činila potíže, jsou finanční trhy. Nicméně problémům se i zde postavili čelem a navrhují podniknout kroky ke snížení inflace regulačními opatřeními v oblasti trhu zboží a služeb, regulací přílivu peněz ze zahraničí a dalšími standardními opatřeními. Jestli i ostatní opatření budou tak standardní jako regulace cen a zákaz dovozu kapitálu, pak se máme na co těšit. Odvážnější jsou komunisté v bankovnictví:, navrhují upevnění nezbytného vlivu státu, udržení účastí státu v bankách a zastavení okrádání našeho obyvatelstva a výprodeje národního majetku i národní práce do zahraničí. Jak experti KSČM sladí dohromady podporu exportu a zastavení výprodeje národní práce, to zůstává jako překvapení po volbách.

Jen pro silné žaludky je určena kapitolka “Co je ekologické je ekonomické”, kde se komunisté rozhořčují nad katastrofickým vývojem životního prostředí a vyjadřují znepokojení nad devastací půdy i lesů. Takže strana navazující na KSČ, podle jejíž rozkazů byla zničena polovina země, otráveny řeky i vzduch, navrhuje vypracovat racionální program komplexní péče o životní prostředí, zastavit drancování přírodních zdrojů, zvýšit sankce za znečišťování! Vše zřejmě v duchu závěrů 17. sjezdu. Některé věci dokáží zkrátka jen lidé zvláštního ražení, kteří jsou přesvědčeni o své neomylnosti.

Komunisté nám tak vlastně navrhují návrat o 10 let zpět, kdy co nebylo naplánováno, jako by neexistovalo, kdy bylo potřeba potvrzení na téměř všechno, kdy byty stavěl především stát, všechny ceny byly regulované, mzdy se určovaly na základě usnesení ústředního výboru, cizince jsme znali spíš z televize a kdy králem byl vekslák prodávající "tvrdou měnu". Jak může česká ekonomika dosáhnout jakéhokoliv růstu, když zabráníme přílivu zahraničního kapitálu, zmrazíme ceny, veškerou ekonomickou aktivitu sešněrujeme nařízeními a povoleními a uzavřeme hranice před zahraniční konkurencí? Na takové otázky program KSČM neodpovídá a asi ani nechce.

Republikáni bez bankrotů

Začněme programem Sdružení pro republiku-Republikánské strany Československa. Republikáni ve svém programu dokazují, že mají v hlavě vše jasně srovnané. Hned první odstavce ekonomické části odhalují intelektuální hloubku programu:  zásadní omezení zásahů státu do ekonomiky jde ruku v ruce s vypracováním dlouhodobé koncepce rozvoje průmyslu zemědělství i energetiky, nasměrováním domácího kapitálu do investiční činnosti a zahájením systému veřejných prací, které dají práci a plat občanům a naší zemi pořádek. Zásahy státu se tedy zároveň omezí a zároveň bude stát dělat prakticky všechno. Po takovém úvodu je samozřejmé velmi obtížné udržet tempo, ale republikáni se snaží. Pro podnikatele mají program daňových prázdnin na 3-5 let a dlouhodobé levné úvěry se státní zárukou (to je zřejmě další z příkladů omezování zásahů státu do ekonomiky), pro podnikatele ve výrobních odvětvích pak ještě nižší dané. Samozřejmá je ochrana před dovozy ze zahraničí, dotace a garantované ceny pro zemědělce. Ani bankrotu se nebude třeba obávat - po krachu zaviněném nevyhovujícími právními normami a likvidační politikou peněžních ústavů zajistí vláda modrookých republikánů nový start, a to změnou  předpisů a snížením daňového zatížení. Kdo bude platit daně zůstává tedy záhadou.

Záhada plátců daní vystoupí do popředí zvláště, přečteme-li si sociální program republikánů. Nečeká nás totiž nic jiného, než sociální ráj! Mateřská dovolená bude trvat rovnou šest let, rodiče budou mít právo na pobyt s dítětem v nemocnici, dětské přídavky se budou pravidelně zvyšovat, zdravotnictví bude zdarma, ochrana nájemníků se posílí. Do důchodu budou muži chodit opět v šedesáti letech a ženy ještě dříve. Co více, důchody budou dosahovat 90 % průměrné mzdy! Aby si ani ostatní nemohli stěžovat zajistí nám republikáni průběžné zvyšování všech příjmů, mezd, důchodů, a to v závislosti na růstu cen,  a navíc se zvýší nástupní platy pro mladé lidi. To už začíná být opravdu zajímavé autorům programu totiž evidentně činí potíže rozlišovat mezi veřejným a soukromým sektorem a operují s výší mzdy jako by šlo o sociální dávku.

Podobně razantně se "program” SPRRSČ vypořádává se školstvím, vědou, kulturou, kriminalitou, armádou. Pokud by měl někdo obavy z finančních nákladů a z obtížné zvládnutelnosti takto komplexního programu, republikáni si jsou svou věcí jisti.. V první řadě jim bude úplně postačovat sedm ministerstev (proč zrovna sedm bohužel nijak nevysvětlují). Dále ušetří desítky miliard vystoupením České republiky z OSN, UNESCO, EBRD, IMF, snížením platů poslanců a ministrů, omezením výdajů na obranu. Republikáni též plánují rozpuštění státních devizových rezerv a kdyby to ještě nestačilo, vypíší státní dluhopisy.

Lobbystičtí důchodci

V poněkud odlišné situaci než dvě předchozí strany se náhle ocitla strana Důchodci za životní jistoty.

Do nedávné doby folklorní doplněk české politické scény, dnes možný koaliční partner v příští vládě. Názory a program takové politické strany může v našem životě sehrát významnou roli. S čím tedy jdou "důchodci" do voleb? Tak především, DŽJ se nezdržuje zbytečnými demokratickými procedurami, pod jejími programovými tezemi je podepsán přímo předseda strany pan Eduard Kremlička. Kvalita tezí tomu také odpovídá. Jde o prostý seznam požadavků co, kdy a jak má stát zajistit. Je ale možná dobře, že jsme ušetřeni další odborné analýzy krizového stavu české společnosti, jaké předvádějí republikáni a komunisté.

Nejpropracovanější požadavky má pan Kremlička v důchodové oblasti. Důchody by se měly napřed zvýšit a pak valorizovat automaticky, podle růstu mezd je potřeba zavést 13. důchod a zvyšovat důchody i pracujícím důchodcům. Jasno je i ve zdravotnictví: všechno musí být bezplatné, komplexní a kvalitní. Žádná zařízení se nebudou rušit, zato se omezí počet zdravotních pojišťoven. Ve školství také nastane dokonalý ráj, nic víc se o něm v programu DŽJ nedozvíme. Téměř úsměvný je výkřik v části věnované bydlení ”nesouhlasíme se zvyšováním nákladů na bydlení”. Ještě abychom souhlasili.

Pokud je v sociální oblasti program DŽJ k nerozeznání od programu KSČM, pak je nutno uznat, že pan předseda Kremlička se nezdráhá použít nacionalistické prvky za jaké by se nemuseli stydět ani republikáni. Takže skončí rozdávání našich nejlepších podniků za neuvěřitelně nízké ceny cizincům a omezí se příliv a pobyt nežádoucích cizinců v ČR. Cizinci samozřejmě nebudou smět v ČR vlastnit ani metr půdy. Bude tak vlastně naplněno heslo “Čechy Čechům”, zbavíme se nežádoucích investic německého Volkswagenu, amerického Phillip Morris, japonského Panasonicu i francouzského Renaultu. Že taková očista neobyčejně prospěje naší produktivitě práce je nabíledni. V zemědělství se navíc zastaví restituce, které vyčerpávají zdroje vytvářené celými generacemi. Že jsou to právě potomci těchto generací, kterým by půda měla být vrácena, to DŽJ nezajímá.

Čtenář navnaděný předchozími sliby zajásá nad kapitolkou "Kde na to všechno vzít". Konečně politická strana, která před námi nic neskrývá! Bohužel moc se toho nedozvíme. Pan Kremlička nejdříve odhadne, že stínová ekonomika okrádá stát o stovky miliard, které pak chybí v rozpočtu. Jak se se stínovou ekonomikou vypořádá nám však již nesdělí... Zbývá tedy několik standardních  opatření: progresivní zdanění daň z přepychu, omezení státní administrativy, zrušení senátu. Jak moc lze ještě stupňovat progresivitu českého daňového systému než začne docházet k útěku kvalifikovaných lidí do zahraničí, jak bude možné omezovat státní administrativu a zároveň zavádět všechny navrhované programy a kolik ušetříme zrušením senátu, to pan Kremlička bohužel neříká. Vzhledem k navrhovaným výdajům to ale musí být obrovské prostředky. Specialitou DŽJ je oživení českého průmyslu a přehodnocení služeb bank zejména v úvěrové politice. Kdo bude přehodnocovat se opět nedozvíme, ale zdá se, že to budou především státní orgány ať už banky vlastní kdokoliv. Bankéři a především akcionáři bank by se tedy měli mít na pozoru, pan Kremlička si na ně posvítí.

Na závěr se neodbytně vtírá otázka, jak může malá Česká republika pojmout tolik neuvěřitelných programů? Co hůře, nejen je pojmout, ale dokonce je zvolit do parlamentu, kde zástupci výše uvedených stran zaujmou pokud, budeme mít štěstí, čtyřicet nebo také šedesát křesel? V čem dělají demokratické politické strany takovou chybu, že možná až čtvrtina voličů se chystá volit strany s programy, které jsou naprosto nereálné často až nesmyslné? Možná, že analýza programů ODS, US KDÚ-ČSL a ČSSD v tomto čísle na některé z těchto otázek odpoví.

Ostatním voličům nezbývá než věřit, že republikáni, komunisté i Kremličkovi “důchodci" nakonec přece jenom nedostanou tolik hlasů kolik jim v květnu předvídaly průzkumy veřejného mínění a že nebudeme muset snášet jejich experimenty na vlastní kůži. Pokud by k tomu ale nakonec došlo, bylo by možná vhodné, dohodnout se předem, že zhasíná ten kdo odchází poslední...

ONDŘEJ SCHNEIDER Autor je poradcem ministra průmyslu a obchodu a členem Liberálního institutu