STŘEDNÍ VRSTVY - JE PO SEZÓNĚ !

Jan Keller
Evropou obchází nový hrdina. Přináší prý ekonomickou dynamiku, sociální soudržnost a politickou stabilitu. Slibuje oživit polozapomenuté občanské ctnosti, podepřít ohrožené hodnoty, vytvořit solidní pilíř moderní polis, zvýšit konkurenceschopnost a stát se pevnou oporou občanské společnosti. Na své vítězné cestě prý postupně zruší, jedno po druhém, přetrvávající společenská omezení. Stane se garantem vzdělanostní společnosti, informační společnosti, společnosti vědění.

Hrdina, o němž je řeč, není vlastně tak úplně nový. Jeho stopu můžeme sledovat již po několik generací. Už celé jedno století se prochází v libých snech politologů, navštěvuje předvolební programy politiků a bytuje v podivných konstrukcích sociologů. Přesto není nijak snadné setkat se s ním. Čím více si od něj všichni slibují, tím je záhadnější, čím hlasitěji ho oslovují, tím je mlčenlivější, čím více se ho chtějí držet, tím je neuchopitelnější, čím horlivěji ho vítají, tím je vzdálenější. Řeč je o střední třídě.

ROZOSTŘENÝ HRDINA
Stěží kdy existoval druhý sociologický koncept, jenž by byl tak neurčitý a mlhavý, a přitom budil tolik očekávání jako právě "střední třída". Za zdánlivě ostrými rysy modelovanými grafy některých sociologů a fantazií téměř všech politiků se skrývá nevýrazný, matný profil neforemného, místy až rozplizlého, navíc krajně proměnlivého sociálního chuchvalce. Prolínají se v něm vlastnosti nejprotikladnější.

Podle jedněch se střední třída neustále rozšiřuje na úkor jiných vrstev, podle druhých se naopak od všech ostatních jednoznačně distancuje a uzavírá se sama do sebe. Podle mínění některých je střední třída obyčejným průměrem, normálem, běžným standardem společnosti, podle jiných představuje reálnou či přinejmenším potenciální společenskou elitu. Zatímco jedni soudí, že střední třída dokáže společnost tvořivě a inteligentně integrovat, druzí v ní vidí jen beznadějně konformní masu. Proti názoru, že střední třídy společnost spolehlivě stabilizují, stojí neméně rozšířený názor, jenž tvrdí, že ji naopak v záchvatech statusové paniky destabilizují a rozkládají.

Stejné nejasnosti panují ohledně postavení a společenské funkce středních tříd v moderní společnosti. Dostávají se střední třídy nezadržitelně do pozice těch, kdo řídí celou společnost, anebo uvízly spolu s ostatními v pozici ovládaných? Považují střední vrstvy sociální stát za svou vlastní instituci, jež je vystavěna přesně na míru jejich potřeb, anebo jsou přesvědčeny, že sociální stát je omezuje a ony na jeho vydržování stále více doplácejí? Mají střední vrstvy v těchto a dalších sporech politicky blíže k pravici, anebo stojí spíše na levé straně politického spektra? A jsou jejich postoje vůbec jednoznačně rozluštitelné, anebo je jejich hlavní vlastností právě to, že jsou tak nejednotné a rozmlžené?

Jedním slovem, jsou střední třídy velkou nadějí moderní společnosti schopnou účinně řešit její problémy, anebo se nalézají již po dvě stě let v úpadku a samy ve skutečnosti představují jeden z nejtíživějších společenských problémů? Vždyť podle jedněch měly ze společnosti už dávno vymizet, protože do ní, podle logiky dějin, vlastně nepatří. Podle názorů druhých ovšem se měly už dávno definitivně stabilizovat a až na sám okraj vytlačit jiné vrstvy a třídy, které, podle logiky dějin, do společnosti vůbec nepatří.

Novodobého hrdinu v podobě vitální střední třídy přitom potřebují všichni, a to v dobách dobrých i zlých. Vždy, když se společnost ocitá v problémech, mluví s nadějí o středních vrstvách, protože potřebuje k nové rovnováze silné těžiště, jež by svou přitažlivostí překlenulo a přemostilo extrémy, které ji hrozí roztrhnout. Vždy, když společnost prosperuje, mluví s důvěrou o středních vrstvách jako o garantu dalšího vzestupu, nové dynamiky a ještě vyšší sociální harmonie.

Existuje však obrovský nepoměr mezi očekávaními směrovanými vůči těmto vrstvám a jejich aktuálním potenciálem a vývojovými perspektivami. Novodobý hrdina je stále méně připraven vyrazit na pomoc společnosti pokaždé, když se ocitá v krizi. Stále více je naopak pohlcován svými vlastními problémy a v rostoucí míře pochybuje, zda je vůbec schopen tak často proklamované společenské poslání vlastními silami naplnit. To v lepším případě. V případě horším si náš hrdina podobně nepraktické otázky při svém každodenním boji o přežití raději ani nepřipouští.

KDO PATŘÍ DO STŘEDNÍCH VRSTEV
Do řad starých středních vrstev jsou zahrnováni samostatní rolníci, drobní obchodníci, živnostníci a řemeslníci, ale také představitelé svobodných profesí. Tyto vrstvy jsou během celého 20.století jak početně, tak svým významem na ústupu.

Do nových středních vrstev patří široké spektrum zaměstnanců organizací počínaje manažery a experty nejrůznější specializace přes lékaře, učitele, duchovní a úředníky všech stupňů až po řadové prodavače a nižší personál organizací. Učitelé, pracovníci ve zdravotnictví a sociálních službách, prodavači a úředníci přitom představují zdaleka nejpočetnější kategorie.

Obecně platí, že do středních vrstev jsou řazeni ti, kteří sice musejí pracovat, aby si na své živobytí vydělali, jejich příjmy jim však umožňují šetřit. Klasická představa příslušníka středních tříd považuje za samozřejmost mít vlastní domek, kvalitní, zpravidla vysokoškolské vzdělání pro děti a původně také schopnost muže uživit z jediného platu celou rodinu.

Druh "kapitálu", kterým tyto vrstvy disponují - ať již se jedná o drobný rodinný majetek anebo o odborné vědění - vyžaduje, aby byl individuálním úsilím ustavičně obnovován. To předpokládá u příslušníků středních vrstev velkou houževnatost a sebedisciplínu. Snad nejvýraznější tradiční vlastností ambiciózních středních vrstev, vlastností jež je zdůrazňována při jejich vymezování směrem k těm, kdo stojí pod nimi ale i nad nimi, je jejich schopnost nežít pouze přítomným okamžikem, schopnost odkládat odměnu, a tím ji do budoucna zvyšovat. Spolu se vzrůstem konzumních šancí nové střední vrstvy tuto zásadu postupně opouštějí a zvykají si žít na leasing.

ZLATÝ VĚK STŘEDNÍCH VRSTEV
Velkorysý sociální stát se rozvíjel v pozoruhodné symbióze s novými středními vrstvami. Ve dvou či třech desetiletích následujících po druhé světové válce, v době prakticky plné zaměstnanosti, umožňuje jistota práce ve velkých byrokratických organizacích středním vrstvám minimalizovat jejich úspory, jež si dříve odkládaly pro případ kritické životní situace, a vrhnout tyto rezervní peněžní prostředky na nákup a spotřebu. Tato zvýšená poptávka pomáhala vytvářet další pracovní místa a zvyšovat tempo ekonomického růstu. Rychlý růst ekonomiky zase zvyšoval možnosti státních výdajů určených na pořízení a na údržbu veřejných služeb a statků. Velkoryse se investovalo do demokratizace školství, do kultury, do zdravotnictví, vědy a výzkumu, ale také do stavby dálnic.

Střední vrstvy byly v prvých řadách těch, kdo z vývoje profitovali. V této situaci, vyjádřeno slovy amerického politologa Seymoura Lipseta, skutečně střední vrstvy "stabilizují napětí mezi třídami, preferují umírněné strany a odklánějí se od stran extrémních, podporují politiku kolektivního vyjednávání, přispívají k růstu produktivity, která - tím, že umožňuje spravedlivější distribuci spotřebních statků a vzdělání - redukuje napětí uvnitř společnosti a odvádí ji od totalitních ideologií."

Problém je v tom, že blahodárné vlastnosti připisované nejen politologem Lipsetem, ale mnoha dalšími politology, sociology a zejména politiky právě středním vrstvám, jsou ve skutečnosti vlastnostmi sociálního státu a prostředí, které dokázal přechodně vytvořit. Z této šťastné, ale nikoliv věčné konstelace profitovaly všechny kategorie, které se dokázaly osvědčit v roli odběratelů zboží a služeb, jež chrlil sektor výroby.

GLOBALIZACE VERSUS SOCIÁLNÍ STÁT
Po třiceti tučných poválečných letech, kdy nejvyspělejší země se uvnitř svých hranic topily v přebytcích, se však začíná ohlašovat proces globalizace. Sociální stát jako dočasný kompromis mezi silami trhu a závazky sociálna je přímo ve svých základech zpochybněn. Síly trhu překračují volně všechny hranice, všechny bariéry a všechna dosavadní omezení, zatímco sociálno zůstává beznadějně uzavřeno v hranicích národních států. Výrobní firmy, a po jejich vzoru také další organizace, pronikavě zeštihlují, aby mohly v zostřující se světové konkurenci vyrábět a své služby poskytovat s co nejnižšími náklady. Štíhlé organizace se zbavují přebytečného tuku, tedy právě těch zaměstnanců, kteří až dosud pomáhali vytvářet masovou poptávku. Střední vrstvy, které zažily poválečný rozkvět sociálního státu, přitom navíc stárnou a vyžadují stále nákladnější péči. Protože se však rodí málo dětí, ubývá těch, kdo mohou rostoucí náklady na tuto péči financovat.

Právě tak, jako se v 50. a 60.letech rozevírala spirála vzestupu sociálního státu, uzavírá se nyní pozvolna bludný kruh jeho sestupu. Vzrůstající nejistota uvnitř firem na cestě permanentního zeštihlování brání zaměstnancům žít bezstarostně tak jako dříve. V důsledku zeštíhlování rostou počty nezaměstnaných, což snižuje kupní sílu. Prosperita firem, jež opustily hranice země, fungují nadnárodně a jsou zdaňovány v cizině, se již neodráží v hojnosti veřejných zdrojů. Tenčí se proud peněz na pořízení a údržbu veřejných statků a služeb. Právě když se politici zprava i zleva po dlouhé pouti ideologiemi 19.století sešli na platformě sociálně tržní ekonomiky, dává jim trh najevo, že se obejde docela klidně i bez nich, zatímco stav sociálna jim naznačuje, že mu stěží mohou nějak výrazněji pomoci.

UŽ JE PO SEZÓNĚ
Zatímco elita oslavuje příchod globalizace, situace středních vrstev se začíná měnit. Koncem 80.let již lze naplnit dřívější běžná očekávání středních vrstev v západní Evropě i ve Spojených státech ohledně jejich životního stylu jedině s vysoce nadprůměrným platem. Většina příslušníků středních vrstev může již jen jako na ztracenou minulost vzpomínat na nedávné časy, kdy silný stát blahobytu ve spolupráci s velkými a hospodářsky silnými domácími firmami umožňoval i lidem se středními zaměstnaneckými příjmy "žít buržoazně". Ve vyspělých společnostech začínají opět narůstat nerovnosti, a to i uvnitř samotných středních vrstev.

Ti skutečně ambiciózní z jejich řad přecházejí do služeb nadnárodních korporací, zatímco kdysi prestižní profese středních vrstev, jako je medicína, inženýrské disciplíny, věda a výzkum, které vyžadují schopnost podávat celoživotně velký výkon a přitom odkládat gratifikaci, jsou přenechávány lidem s nižším statusem. Buďto imigrantům z chudších a rozvojových zemí, anebo ženám, jež už se tradičně ve společnosti "rovných šancí" musejí spokojit s nižšími příjmy.

V nové sociální situaci střední vrstvy rychle opouštějí hesla z šedesátých let o mezigenerační i jiné solidaritě a stahují se do soukromí, kde se starají jen samy o sebe. Zároveň se celá střední vrstva v tomto svém nejnovějším provedení začíná rozdělovat na dvě velice odlišné části. Úspěšná menšina následuje ve svém rozletu velké korporace, zbytek se snaží zachránit alespoň něco z toho, nač byl v dobách silného sociálního státu zvyklý. Byla to především možnost výhodného vysokoškolského studia, dále možnosti profesní kariéry, kterou toto studium vcelku spolehlivě zaručovalo, a nakonec jistota důchodového zabezpečení. Všechny tyto tradiční trumfy nových středních vrstev jsou nyní zpochybněny. Roste nezaměstnanost středoškoláků a od 80.let dokonce i vysokoškoláků, podniky již nejsou zdaleka tak velkorysé v garantování kariéry, mladá generace vstupuje na trh práce se stále většími obtížemi. K obavám o zaměstnání se připojuje nejistota ohledně zajištění ve stáří. Začíná se běžně pochybovat o tom, zda děti budou moci udržet životní úroveň svých rodičů.

Střední vrstvy se brání tím, že se snaží přesunout co nejvíce sociálních rizik na jiné a ještě bezbrannější skupiny. Protestují proti přílišné výši svých daní a podporují škrty v těch výdajích sociálního státu, ze kterých ony přímo neprofitují. "S tím, jak se konkurenční boj za zachování vlastních pozic na trhu přiostřuje, střední třídy se stávají méně liberální, méně schopné zaujímat občansky osvícené a sociálně citlivé postoje a jsou náchylnější naslouchat těm politickým výzvám, které nabízejí jednoduchá a často iracionální řešení jejich osobních ekonomických problémů," konstatuje v polovině 90.let americký sociolog A.J.Vidich. V Evropě sedmdesátých a osmdesátých let mohou být tyto sociální nárazy alespoň částečně stále ještě tlumeny existujícími sítěmi sociálního zabezpečení. Ve Spojených státech je vývoj mnohem přímočařejší. Jestliže v polovině sedmdesátých let zde bylo možno počítat mezi střední a vyšší vrstvy zhruba dvě třetiny populace, zostření sociálních podmínek, jež se v té době začíná projevovat, se v amerických poměrech v důsledku tradiční slabosti sociálního zabezpečení projevuje mnohem ostřeji. Velká část dělníků, kteří v poválečných letech dosáhli konzumní úrovně srovnatelné se středními vrstvami, nyní odpadá. "Dříve si kupovali vlastní domky a výstavní auta, někdy si pořizovali i skromné letní bydlení. Mnohé rodiny vystačily žít z jediného platu. To vše se mění spolu s tím, jak mizí lukrativní pracovní místa v továrnách," konstatuje americká socioložka J. B.Schorová, autorka knihy "Přepracovaný Američan".

Zároveň s tím, jak nejohroženější část středních vrstev klesá mezi vrstvy nižší, část druhá, mnohem méně početná, prudce bohatne. Zbytek těchto vrstev pak má stále větší problémy zajistit si s průměrným příjmem takový životní standard, který býval pro střední třídy dříve obvyklý. Míra nerovnosti uvnitř všech vyspělých zemí se v důsledku toho někde rychlejším, jinde o něco pomalejším tempem zvyšuje. Stále více lidí je nuceno udržovat si dosavadní životní standard prodlužováním přesčasové práce, přibíráním druhého i třetího zaměstnání, omezováním některých výdajů. Krize sociálního státu se - v různých zemích opět různým tempem - postupně prohlubuje. Roste všeobecná neochota přispívat na jeho fungování.

Úspěšní příslušníci středních vrstev nevidí důvod, proč by měli ze svého platit provoz veřejných služeb, jestliže jsou schopni pořídit si tytéž služby ve stejné či lepší kvalitě privátně. Opouštějí veřejné školy a posílají své děti do škol soukromých. Přestávají používat veřejnou dopravu a používají výhradně své vlastní automobily. Nenavštěvují veřejná prostranství a budují si své chráněné rezervace. Stěhují se z obce do zvláštních chráněných sídlišť pro vyvolené, kde se nespoléhají na veřejnou policii, ale platí si svou vlastní, soukromou.

Méně úspěšní členové středních vrstev nemají dostatek prostředků, aby zaplatili provoz toho, co pomalu chátrá po odchodu jejich úspěšnějších kolegů: provoz veřejných škol, které ztrácejí úroveň odchodem nejúspěšnějších, udržování veřejných parků, které se stávají rejdištěm uživatelů drog, provoz veřejných nemocnic, ze kterých se opět stávají, tak jako tomu bylo v 19. století, odkladiště pro chudé nemocné, záchytná místa pro ty, kdo trpí nakažlivými chorobami, a dočasné útulky pro bezdomovce.

V této atmosféře, která začíná na vyspělé země koncem století tíživě doléhat, se stále zřetelněji ukazuje, že rozštěpené střední vrstvy nemají ty vlastnosti, které jim byly přisuzovány naposledy v dobách, kdy ještě žily v symbióze se sociálním státem. Poté, co se sociální stát začal rozkládat, střední vrstvy náhle přicházejí o všechny blahodárné vlastnosti, jež se jim omylem přisuzovaly. Nejen že nejsou schopny posilovat sociální soudržnost společnosti jako celku, nejsou schopny udržet ani svou vlastní soudržnost.

PERSPEKTIVA - SLOUŽIT ÚSPĚŠNÝM
Někteří ekonomové předpovídají, že střední třída - definována zjednodušeně jako ti, kdo disponují průměrným množstvím peněz - postupně zcela zmizí. Nejde přitom jen o to, že mzdy nižších pater střední vrstvy, tedy kvalifikovaných dělníků a zbylých pracovníků středních úrovní, stagnují či dokonce klesají, zatímco platy špičkových manažerů a úspěšných symbolických analytiků dosahují astronomické výše.

Snad ještě závažnější než prudké rozevření příjmových nůžek, k němuž dochází především od 80.let, je pro další osudy středních vrstev ona kvalitativní změna, jež zcela přehodnotila vzájemný vztah jejich nižších a vyšších pater. Horní část středních vrstev spojila své osudy s globalizovanou ekonomikou. Nejúspěšnější patro středních vrstev se stalo natolik mobilní, že tito lidé jsou stále jednou nohou na odchodu. Pokud zatím ještě zůstávají doma, od ostatních spoluobčanů se na každém kroku izolují.

Nižší střední vrstvy mohou pobývat v přítomnosti vyšších jen po čas, kdy jim poskytují své osobní služby. Pak se zase vracejí do svých méně atraktivních sídlišť. I když jsou příslušníci vyšších středních vrstev stále více uzavřeni, stále více izolováni od zbytku společnosti a neustále připraveni k odchodu z lokality, z kraje i ze země, personál z řad nižších středních vrstev zůstává právě na nich existenčně závislý. Závislí ze středních vrstev nemají na vybranou. "Poprvé v dějinách poválečné Ameriky přestal příjem středních vrstev garantovat to, co jsme si zvykli považovat za středostavovský životní styl," konstatuje socioložka Barbara Ehrenreichová.

Ambicí nižších středních už dávno není dohnat své úspěšnější bývalé středostavovské kolegy. Správně tuší, že je už nedoženou. Proniknout do jejich segregovaného světa je stále obtížnější. Hlavní předsevzetí nižších středních je mnohem skromnější: udělat vše pro to, aby byli jejich vyšší spoluobčané s jejich službami spokojeni a neodcházeli za nižší cenou či lepší kvalitou jinam.

Po formální stránce zůstávají nižší střední vrstvy samozřejmě stále ještě rovnocenné s vyššími. Ve skutečnosti jsou jim v podmínkách globalizace zcela bez varování vydány na milost a nemilost. Nálepka "střední třídy" se za těchto okolností stává pouhou fikcí, která má udržet zdání spojitosti tam, kde již žádná spojitost neexistuje.
Sen o "buržoazním životě" dosažitelném pohodlně z jednoho slušného platu se postupně rozplývá. Nebýt politiků, kteří v jednom kuse řeční o svých sympatiích pro zájmy a potřeby středních vrstev, mnozí bychom ani nevěděli, jak dobře na tom vlastně jsme a co krásného nás do budoucna ještě čeká.
(Salon Práva)

Práce a evropská levice

Socialistický kandidát se nedostal do druhého kola francouzských prezidentských voleb, protože obvody tradičně socialistické tentokrát volily pravicového extremistu Le Pena. Volilo ho také téměř třicet procent francouzských nezaměstnaných. Šokující výsledek francouzských voleb není než další fází klíčového jevu devadesátých let - celoevropské krize levice.

V krizi je projekt společnosti, který evropskou levici sjednocoval po celé minulé století. Jeho jádrem byla obrana práv námezdní práce - "Ó zazni písni vznešená o práci, která vrozena přírodou lidstvu jest" zpívali kdysi sociální demokraté. Plná integrace "pracujících" do demokratického státu byla po celé dvacáté století sjednocujícím politickým a etickým cílem levice, ať už revoluční či reformní. I bývalý název těchto novin (Rudé Právo. PVS) měl kdysi hluboký smysl - ne právo buržoazní, ale právo rudé, právo neodcizené, a proto osvobozující práce.

Může být práce dnes ještě takovým sjednocujícím pojmem pro levici? Globalizace nás nutí pracovat s vědomím, že někde na planetě existuje spousta lidí ochotných vykonávat naši práci lépe a za poloviční plat a že ty lidi je snadné vyhledat a naši práci za nimi poslat. Důležité je, že to platí především o potenciálních voličích levice, pravicoví voliči se většinou živí prací, v níž nemohou být tak snadno nahrazeni.

Jak se mění v současné společnosti obsah pojmu práce? Sociologové hovoří o postfordismu, tedy o epoše, jejímž heslem je pružnost neboli flexibilita výroby, spotřeby a práce. Fordismus je běžící pás, pracovní poměr na dobu neurčitou, stálá poptávka po všem, racionální dělba práce. Postfordimus je naopak návrat k řemeslnické práci, nahrazení běžícího pásu takzvanými elementary technological units, spotřebitel vládne výrobě, dělník je často samozaměstnavatelem, poptávka je velmi nestálá, růst vyžaduje náročné investice do lidského kapitálu.

Je evropská levice schopna reprezentovat zájmy stále rostoucích zástupů postfordistických pracujících, kteří nemají pevnou pracovní dobu, jasně definované kompetence a místo pracovní smlouvy na dobu neurčitou jen smlouvu o dílo? Je schopna oslovit stále větší počet mladých lidí, pro které "stálé zaměstnání" a pevná pracovní doba nejsou ideálem, ale svěrací kazajkou?

Italské zvětšovací sklo

Itálie je velká průmyslová demokracie, zakladatelský stát EU, ale z mnoha důvodů - například opožděná modernizace, silný vliv katolické církve, nerovný vývoj severu a jihu - je její politický systém křehčí než v nejbližších partnerských státech, takže problémy všech průmyslových států tu vidíme dramaticky zvětšeny.

Všechny průmyslové demokracie usilují například o větší pružnost trhu práce, ale jen v Itálii to vedlo nedávno ke dvěma vražedným atentátům Rudých brigád a 16. dubna k úspěšné generální stávce za práva pracujících, vyhlášené všemi italskými odbory.

Podívejme se tedy na problém postfordistického trhu práce italským zvětšovacím sklem. V současné fázi globální konkurence jej musejí řešit všechny průmyslové demokracie, jeho nejširším rámcem je krize právní, ekonomické a kulturní definice práce, které se tradiční socialistická levice neumí přizpůsobit.

Novou definici práce si vynucuje neefektivnost pracovního trhu v zemích EU, vyvolaná nepružnou regulací, která tu zbyla po fordistické ekonomice neboli epoše stálých zaměstnaneckých smluv, pevné pracovní doby, sociálního státu a přesně definovaných pracovních povinností. V důsledku toho jsou pracovní příležitosti, které nelze vtěsnat do starého fordistického rámce, využívány neefektivně v ponořené nebo černé ekonomice.

Učinit trh práce efektivnějším znamená uvolnit regulaci práce tak, aby netypické pracovní příležitosti v ponořené ekonomice se mohly vynořit na povrch a stát se legálními pracovními vztahy. Analýzy OECD z roku 1999 ukázaly, že důsledkem příliš rigidní ochrany pracujících je velká nezaměstnanost především mladých, kteří jsou nuceni buď vstoupit do ponořené ekonomiky, nebo se smířit s pracovními smlouvami na dobu určitou. Odbory totiž hájí zájmy insiders, tedy již pracujících, mezi insiders a outsiders pracovního trhu roste napětí a autorita odborů klesá.

Naopak důsledkem větší pružnosti v ochraně pracujících je turn over, nutnost měnit často práci a své životní plány, rozvíjet svůj lidský kapitál, což vyžaduje velmi výkonnou sociální síť.

Flexibilita jako šance

Poptávka po větší "flexibilitě" se týká vymezení jak pojmu práce, tak i pracovního vztahu. Flexibilita pojmu práce se týká rychle se měnícího obsahu práce, poptávky po nových formách služeb, které nejsou přesně vymezeny, nepodléhají žádné "úředně potvrzené a odbory chráněné" kvalifikaci.

Výrazem flexibilita pracovního vztahu pak označujeme netypické formy pracovního poměru mimo přímou kontrolu zaměstnance zaměstnavatelem - telepráce nebo smlouvy s agenturou, která najímá pracovníky pro různé zaměstnavatele na netypické práce a na nepravidelnou pracovní dobu.

Flexibilnější vymezení práce a pracovního vztahu je předpokladem zefektivnění trhu práce v postfordistické společnosti, ale jen za podmínky, že "sociální jistoty" budou účinně kompenzovat nevýhody nestálého pracovního vztahu. Evropská levice byla až dosud zastáncem byrokratického sociálního státu a velmi přísné regulace pracovního trhu, její vztah k "flexibilizaci společnosti" zůstává rozporný.

Na jedné straně přijímá globalizaci jako historickou nutnost, na druhé straně ale nevyvodila politické důsledky z nemožnosti snížit sociální dopady globální konkurence na pracovním trhu v rámci starého byrokratického pojetí "ochrany práv pracujících".

Zdůrazněme ještě: flexibilita není v očích nových postmoderních generací jen hrozbou, je i šancí, jak žít svobodněji, jak uniknout z ocelové klece pracovní doby a pevného zaměstnání "staré průmyslové modernosti".

Útok na práva pracujících?

Všeobecná stávka v Itálii z 16. dubna a nové Rudé brigády patří do tohoto kontextu. Sociální vědec Marco Biagi, zavražděný Rudými brigádami před dvěma měsíci, byl hlavním autorem "Bílé knihy o trhu práce v Itálii", jejímž cílem bylo navrhnout opatření pro zefektivnění trhu práce.

Odborový vůdce Cofferati o ní řekl, že je "kalná" (limacciosa), a Rudé brigády ji definovaly v rozsáhlém a nesrozumitelném traktátu ospravedlňujícím Biagiho zavraždění jako "nástroj prosazování vydíratelnosti proletariátu jako strukturálního faktoru ekonomiky".

Návrhy Biagiho měly naopak zlepšit sociální postavení těch, kdo už dnes pracují flexibilně, ale v ponořené či černé ekonomice nebo v nevýhodných pracovních vztazích. Mohli bychom říci zjednodušeně, že trh práce je neefektivní, když je práce hodně, ale zaměstnání málo, tedy práce se nestává zaměstnáním v plně legálním slova smyslu.

Vztah mezi prací a zaměstnáním nelze ale v Itálii uvést do souladu bez zrušení článku 18 Statutu pracujících. V roce 1970 uprostřed dělnických a studentských bouří byl přijat zákon regulující pracovní vztahy v podnicích s více než 15 zaměstnanci, nazvaný Statut pracujících. Článek 18 stanovuje, že nelegitimně propuštěný zaměstnanec se může obrátit k soudu a vymoci si znovupřijetí do zaměstnaneckého stavu.

"Legitimní důvod k propuštění" je ale vymezen tak úzce, že je zaměstnanec v podstatě nepropustitelný. Mnoho podniků má z článku 18 strach a ve snaze jej obejít nepřijmou "šestnáctého zaměstnance" nebo se "ponoří", tedy dají přednost "černé" či pololegální ekonomice.

Vláda navrhla pozastavit platnost článku 18 pokusně na tři roky ve třech případech: když podnik přijme nové zaměstnance na italském jihu, když se podnik dobrovolně rozhodne vynořit z černé ekonomiky a když by podnik přijetím nových zaměstnanců překročil stav patnácti.

V těchto třech situacích by podle vládního návrhu mohl být zaměstnanec propuštěn s odstupným ve výši patnácti měsíčních platů. Je nezodpovědnou demagogií nazvat tento pokus o reformu trhu práce "útokem na práva pracujících" - je to naopak způsob, jak zlepšit postavení pracujících v ponořené nebo černé ekonomice.

Odbory se proti návrhu vlády postavily pod heslem "Vláda chce zbavit italské pracující těžce vybojovaných práv" a vyhlásily generální stávku.

Ta měla velký politický ohlas, protože voliči levicí zcela zklamaní viděli v tom hesle účinnou náhražku chybějící velké a sjednocující kauzy. Ve skutečnosti ale to byla stávka za nemožný návrat starých dobrých časů.

Řekněte něco levicového

Vzpomínám si, jak stoupenci levice volali zoufale na vedoucího činitele bývalé komunistické strany D´Alemu "řekni nám něco levicového".

Co jim měl říci, co je dnes levicové? Je výzva k obraně Statutu pracujících, který znevýhodňuje občany vstupující na postfordistický trh práce a je hlavním důvodem jeho celkové neefektivnosti v Itálii, "něco levicového"?

Uměl by říci něco zaručeně levicového třeba vzdělaný a přemýšlivý Vladimír Špidla? Já ne. Jak flexibilitu alespoň "regulovat", když už ji nelze zakázat? Jaké jsou morální, kulturní, politické a sociální meze flexibility vůbec a flexibility trhu práce zvláště?

Společnost je dnes pružná a proměnlivá ve svém celku. Rozdíl mezi přírodou a kulturou se dramaticky zproblematizoval, ¨ipojem matky je v éře asistovaného početí flexibilní. Jsou prasátka s geny špenátu kulturou či přírodou, jak právně definovat identitu klonovaných lidí?

Existuje například něco jako poptávka po manželství. Trh manželů a manželek je ale neefektivní, protože mnoho lidí má strach ze vztahu na celý život, z obtíží rozvodu, a tak se nežení a nevdávají. Proč nezavést flexibilní manželství na dva roky, obnovitelné na další dva? Mám na mysli pružnost i v obsahu: manželka či manžel by si třeba vymínili, že nemusí "všechno dělat", jak říká Jan Vodňanský ve svém slavném rozboru Sněhurky, ale zaváže se jen k plnění určitých závazků jasně vymezeným způsobem v určité lhůtě.

Co všechno může být pružné a co musí naopak být v životě pevné, abychom mohli pružnost unést? To dnes není metafyzická, ale praktická otázka.

Flexibilnějším se musí stát například rozdíl mezi akademickým vzděláním a praktickými dovednostmi, školní povinnosti nesmějí být vymezeny rigidně jako docházka do školy v určitém věku a učení se určitým předmětům - společnost se musí "odškolnit", jak kdysi napsal sociolog Ivan Illich, lidé se budou učit pořád, cokoliv od kohokoli, kdykoli a kdekoli.

Podobně se musí zrelativizovat pevné hranice mezi místem, kde se pracuje, a místem, kde se žije, mezi diletantismem a odborností, mezi novinářem a politikem, mezi společností, technologií a přírodou. Jsme hybridní kolektiv, spojený hybridními vzájemnými vztahy.

Meze flexibility

Je postfordistická společnost v rozporu se strukturou lidské existence a naší představou o důstojném životě? Shrnu své pocity do čtyř tápavých tezí:

• Zaprvé flexibilita je dobrou šancí jen ve společnostech, v nichž je silná občanská společnost a efektivní sociální stát. Ve Finsku například se šíří telepráce mnohem rychleji než v Itálii, protože finská občanská společnost je silná, lidé mají důvěru k sobě navzájem, nebojí se diskriminace v důsledku netypického pracovního poměru ani nedostatku kontroly shora. Flexibilita je náročná na sociální kapitál, můžeme říci, tedy na pevnost sociální sítě, v níž lidé jednají.

Sociální dopady flexibility navíc jsou tak rozptýlené, že nemohou být kompenzovány pouze centralizovaným sociálním státem. Musí se zformovat "welfare society" - decentralizovaný sociální stát, který bude zadávat soukromému sektoru tvorbu velké části sociálních jistot, a občanská společnost se silným sektorem služeb organizovaných na principu dobrovolné angažovanosti. Zcela novou roli tu bude hrát produkce sociálních jistot na regionální bázi.

• Za druhé: vlastnické vztahy jsou neúnosně rigidní prvek v pružné společnosti, musí se také flexibilizovat. Americký sociolog Rifkin hovoří o "nové éře přístupu", v níž ne ztrnulý pojem vlastnictví, ale stále otevřená a pružná přístupnost možností, prostředků, poznatků a zkušeností pro všechny bude podmínkou udržení demokracie v éře flexibility.

Příkladem jsou těžko definovatelná a těžko vymahatelná vlastnická práva počítačových programů či rostoucí úspěch operačního programu Linux, který nikdo nevlastní, všichni uživatelé k němu mají klíč a neustále jej rozšiřují a zlepšují. Jakousi oklikou tak dospějeme k socialistické společnosti, v níž ale strana a stát nebudou novým monopolním vlastníkem všeho, ale sama kategorie vlastnictví se rozplyne.

• Za třetí je práce ekonomická nebo politická kategorie? V postfordistické společnosti práce musí mít především smysl, ekonomické přežití a integrace do společnosti jsou jejím vedlejším důsledkem. Nemuset pracovat jen z ekonomických důvodů je nejvlastnějším smyslem rozvoje technologie, která osvobozuje člověka od nutnosti.

Čím ale práci nahradit v její existenciální, politické a sociální funkci? Jak člověk může získat uspokojující sociální status v postpracovní společnosti a jak může dát svému životu smysl bez pevného zaměstnání? To je otázka, na niž levice zatím odpovídá jen velmi konformisticky.

• Za čtvrté státy EU se musí zcela zbavit strachu z přistěhovalců z Třetího světa, musí se jim otevřít a poskytnout jim bezvýhradně "právo na vlast" neboli na občanství. Přistěhovalci vykonávají práci, kterou už občané EU nepovažují za přijatelné zaměstnání, ale bez níž se postindustriální společnost neobejde. Problémy přelidněného Třetího světa a přestárlého prvního světa už nelze vyřešit jinak než úplným uvolněním vstupu a úplnou integrací přistěhovalců do prvního světa.

Dokud evropská levice nezačne brát vážně tyto a podobné otázky, bude znovu a znovu porážena Le Peny a generální stávky nebudou než marným voláním po návratu starých časů.

Václav Bělohradský (Autor je profesorem politické sociologie na univerzitě v Terstu)
www.tady.cz/hawkmoon

Bude-li údělem středních vrstev sloužit, měly by se asi zajímat o to - komu!