Lubomír Voleník: řízené provokace přinesou jen spoustu soudních sporů, v nichž stát bude prohrávat

· Pane prezidente Nejvyššího kontrolního úřadu, vaše devítileté funkční období sice skončí až 8. července, ale slyšel jsem, že poslanci vás chtějí opět zvolit už na nynější schůzi Sněmovny. Je to tak?

Já jsem to také slyšel, ale oficiálně mě zatím nikdo neinformoval. Sněmovna by o tom dokonce prý měla jednat už zítra*, ale výsledek toho jednání je samozřejmě ve hvězdách.

· Teď přeháníte; všichni na vás přece pějí takovou chválu, až je to podezřelé. Všeobecně oblíbený kontrolor - nezní to nepatřičně?

Mně je to taky podezřelé, protože samozřejmě vím i o svých nedostatcích. Jedno ale snad říct mohu: po celých těch devět let v čele NKÚ jsem se snažil jednat tak, abych, až z té funkce odejdu, odcházel s čistým štítem.

· O vaší poctivosti nepochybuji, ale co když zapochybuji o výsledcích vaší práce? Nesvědčí míra korupce v České republice o nedostatečné kontrole?

Pane redaktore, úlohou NKÚ, jak ji stanoví ústava a příslušný zákon, není boj proti korupci, nýbrž kontrola hospodaření se státními prostředky a státním majetkem. To jistě s korupcí souvisí - ale jen v tom smyslu, že pokud zjistíme v systému hospodaření se státním majetkem a s rozpočtovými prostředky prostor, který umožňuje korupční jednání, upozorňujeme na to ve svých zprávách. Jak je s těmito našimi poznatky nakládáno, to už nezávisí na nás, ale na dalších státních orgánech a institucích, jimž je předkládáme.

· Které instituce to jsou?

Za prvé ty, u nichž tu kontrolu provádíme. Za druhé vláda. Za třetí další instituce, jestliže ty poznatky spadají do sféry jejich kompetencí, například Úřad pro hospodářskou soutěž. Za čtvrté, pokud máme podezření na nečistou hru, informujeme orgány činné v trestním řízení.

· V našem minulém rozhovoru před třemi roky jste si stěžoval, že většinu trestních oznámení, která NKÚ podává, policie a státní zastupitelství odkládají. Změnilo se to?

Ano, změnilo se to k lepšímu. My sami podáváme trestní oznámení poměrně zřídka, protože zjišťovat vinu fyzických osob nám ze zákona nepřísluší, ale v řadě případů, kdy jsme tak učinili, byly ty kauzy už dotaženy do konce a vůči konkrétním lidem byla vyvozena trestní odpovědnost. Samozřejmě je otázka, zda to je málo, nebo dost. Před časem jsem o tom mluvil s policisty, kteří mi tvrdili, že některé věci nemohou řešit kvůli špatné legislativě. Řekl jsem jim: Jsou tady ty a ty předpisy, tak je aplikujte. Nehledejte výmluvy, hledejte řešení. Kdo chce najít řešení, většinou ho najde!

· I když chybějí důkazy?

Ne, to ani náhodou, bez důkazů nikoho odsoudit nelze. Při posuzování nepatřičného jednání v hospodářské oblasti je problém zpravidla v tom, že u trestného činu musíte prokázat úmysl. Právní teorie rozeznává dvě kategorie úmyslu - přímý a nepřímý. Přímý úmysl znamená, že pachatel věděl, že svým jednáním způsobí škodu - o nepřímý úmysl jde, když škodu sice způsobit nechtěl, ale věděl, že ji způsobit může, a přesto jednal, jak jednal. Je jasné, že prokázat nepřímý úmysl je mnohem obtížnější… a stejně tak je jasné, že vyšetřovatelé, státní zástupci a soudci, kteří se nedostatečně orientují v ekonomické problematice, jsou vůči delikventům v této oblasti notně handicapováni. Tady se situace sice už zlepšila, ale pořád ne dost - je to běh na dlouhé trati.

· Jsme podle vás skutečně tak zkorumpovaní, jak soudí organizace Transparency International, v jejímž žebříčku jsme dopadli hůře než Polsko, Slovinsko, Litva, Peru, Kostarika, Namibie?

Já jsem ten žebříček neviděl a nedokážu si představit kritéria, která byla použita při jeho sestavování. Osobně se domnívám, že na tom nejsme o moc hůř než většina států EU. Ve skandinávských zemích je korupce určitě méně, ve Velké Británii také, ale u zemí jako Itálie, Řecko nebo Portugalsko už o tom dost pochybuji. A už vůbec bych nás nechtěl srovnávat s Latinskou Amerikou.

· O co svůj názor opíráte? Existují o korupci v ČR nějaké statistiky nebo alespoň kvalifikované odhady, výsledky průzkumů?

Já o nich nevím. Ale řekněte mi vy, kolikrát jste se osobně setkal v poslední době s korupcí - kdy se vás někdo snažil korumpovat nebo kdy jste se o to snažil vy? Mne se nikdo zkorumpovat nesnažil.

· To ale není moc směrodatné, že? Policajt, který chodí pořád v uniformě, asi také nemá moc osobních zkušeností s kapesními zloději…

Dobře, ale všimněte si, že téměř kdykoli, když někdo mluví o korupci, tak to má z druhé ruky; nikdo vám neřekne, že on sám přijal úplatek, a jen výjimečně, že musel tu a tu konkrétní osobu uplácet. Tady na NKÚ se, pokud je mi známo, vyskytl jediný případ, kdy náš kontrolor vyžadoval po komsi úplatek za to, že vypracuje příznivou kontrolní zprávu; ten člověk mě o tom informoval -

· Ano, to bylo publikováno.

- a já jsem to samozřejmě předal policii.

· Když už jste na to narazil: nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová nedávno hovořila o alarmující míře korupce "ve složkách policie, u celníků, pracovníků justice, ve vězeňství, v orgánech státní správy a samosprávy ". Lze přijmout tezi, že pracovníci těchto profesí - včetně kontrolorů! - jsou prostě lidé jako všichni ostatní, takže vlastně není čemu se divit?

Rozhodně ne. Podle mne by lidé, kteří působí ve veřejné správě, měli nést značně vyšší osobní odpovědnost, než jakou jim ukládá současná právní úprava. Vezměte si třeba zákoník práce, to je vysloveně norma, která jde na ruku špatným zaměstnancům, protože vám velice ztěžuje, abyste se jich zbavil. Pokud bude přijat nějaký zákon o státní službě, měl by být v tomto ohledu velice tvrdý, aby si každý státní zaměstnanec setsakramentsky rozmyslel jednat tak, že tím státu způsobí škodu. Nejen korupčním chováním, ale třeba i z nedbalosti. Teď platí, že to, co způsobíte z nedbalosti, musíte uhradit do výše tří nebo čtyř měsíčních platů. To je směšné - já bych tam nasadil minimálně dvacet měsíčních platů, podle rozsahu té škody! Další věc: když někoho přijímám na práci, která klade vysoké nároky na jeho poctivost, musím si ho důkladně proklepnout! My už léta podrobujeme každého uchazeče o práci v NKÚ velice důkladným vstupním pohovorům a psychologickým testům… a přijímáme je nejprve jen na dobu určitou, zpravidla na rok. Teprve pak, když se ten člověk osvědčí, uzavřeme s ním pracovní poměr na dobu neurčitou.

· Ministr vnitra Stanislav Gross - a také již zmíněná paní Benešová - navrhují, aby státní úředníci byli vystavováni "testům integrity" neboli "řízeným provokacím". Co si myslíte o tomhle receptu?

Myslím si, co jsem právě řekl: tu integritu je třeba testovat předem, pak už je to pláč nad rozlitým mlékem. Podle mne jediné, co takové "testy integrity" mohou přinést, je spousta soudních sporů, v nichž stát bude prohrávat. Protože jak ten agent-provokatér dokáže, že ten úředník od něj přijal úplatek? Tyhle "obchody" se přece vždycky odehrávají mezi čtyřma očima a nahrávky jako důkazní prostředky soudy většinou nepřijímají, čili to nakonec bude tvrzení proti tvrzení.

· Tam by ale nešlo o trestní postih -

Pro pracovněprávní spory to platí tuplem. Podle mne ten nástroj zkrátka není účelný, nemluvě o jeho diskutabilitě z etického hlediska. Tedy o tom, zda se sluší, aby stát používal provokací… Upřímně řečeno, myslím, že to celé je jenom taková bublina, která velice rychle zase splaskne.

· Říkáte, že je to jenom laciný předvolební výkřik sociálních demokratů?

Ne, to neříkám. Já jim věřím, že to myslí upřímně, ale prostě tvrdím, že v našich podmínkách tahle cesta nikam nevede.

· Proberme si trochu podrobněji některé typy korupčního jednání. Začněme tím nejzávažnějším: prezident Havel mu říká mafiánský kapitalismus, jiní hovoří o klientelismu, ale na názvu nezáleží - v každém případě jde o nekalé propletení politiky, státní správy a soukromého podnikání. Jak moc se podle vás tenhle jev u nás rozmohl?

Víte, já si myslím, že tento typ korupce má u nás - stejně jako v některých dalších postkomunistických zemích - jeden specifický rys. My jsme tady 40 let žili ve značně izolovaném prostředí…, a navíc jsme malá země, v níž skoro každý každého zná. Obojí vedlo k tomu, že mnohé z těch tzv. klientských vztahů a vazeb, které se projevily při privatizaci a které tu pak přetrvaly přinejmenším do poloviny devadesátých let, vznikly už dávno před listopadem 1989. Tyhle vztahy hrály často významnější roli než peníze… což nemohli pochopit někteří cizinci nebo i navrátilci, kteří tady chtěli investovat.

· "Staré" lumpy postupně nahrazují noví… Není to prašť jako uhoď?

To jistě je. Někteří ti noví lumpové by určitě rádi byli lumpy i předtím, ale prostě je nepustili k lizu; teď jim narostla křídla. Já věřím, že až tu svou izolaci po vstupu do Evropské unie definitivně prolomíme, tak se i tento jev, řekněme, rozředí - ale zcela vykořenit se nám ho asi nepodaří nikdy. Chcete, abych vám v téhle souvislosti řekl o jednom zajímavém protikorupčním receptu z oblasti zadávání veřejných zakázek?

· Ten už znám: vypustil byste ze zákona možnost výjimek, všechny zakázky byste zadával jen vítězům veřejných soutěží.

To jistě. Ale teď mám na mysli něco jiného: domnívám se, že by bylo dobré následovat příkladu Kanady a zřídit pro ten účel zvláštní státní úřad. Ten úřad by musel být relativně nezávislý a museli by v něm samozřejmě pracovat perfektní odborníci s vysokou osobní odpovědností. Smyslem tohoto modelu je, že mezi zadavatele té zakázky a uchazeče o ni vložíte nezainteresovaný mezičlánek; prostor pro korupci se tak značně zúží.

· Jak se díváte na lobbování a sponzoring? Kdy to jsou legitimní záležitosti - a kdy to začne být korupce?

Obávám se, že těžko najdete někoho, kdo vám tu hranici jasně stanoví. Sponzoring i lobbování existují ve všech demokratických státech na světě a jejich variace zřejmě závisejí na společenské a politické kultuře té které země. Obecně asi nelze mít nic proti tomu, když se nějaká skupina snaží legálními prostředky prosadit své zájmy - dejme tomu, když komora architektů přesvědčuje poslance, aby určitým způsobem modifikovali stavební legislativu. V pořádku podle mne už ale není, pokud se někteří poslanci za tento požadavek postaví i v případě, kdy jde zjevně o partikulární zájem, který je v rozporu s obecným zájmem společnosti. A pokud si nějaký poslanec za to od těch architektů nechá postavit vilu s bazénem, pak už je to samozřejmě jasná korupce. Podobná kritéria by asi měla platit i u sponzoringu politických stran. Jistě víte, že politické strany kdysi na začátku musely předkládat Nejvyššímu kontrolnímu úřadu své roční účetní uzávěrky… a že Ústavní soud pak na základě iniciativy určité skupiny poslanců tuto jejich povinnost zrušil. Netrvalo dlouho a vypukly známé aféry.

· Stává se, že politická strana prosadí v parlamentu zákon, který vyhovuje určité skupině podnikatelů, a ti jí to pak oplatí svou vstřícností vůči nějakému jejímu projektu. Tím jí pomohou k politickému úspěchu a následně třeba i k vítězství ve volbách. Není i toto korupční jednání, přestože při něm nejsou ve hře peníze?

Já se domnívám, že tohle funguje ve všech zemích, kde existuje otevřený politický systém. Nedovedu si představit, jak byste to chtěl vymýtit. Neříkám, že mne to naplňuje nadšením, ale za korupci bych to asi neoznačil; v podstatě tu jde z obou stran o přirozené chování.

· Zkusím to zkonkrétnit: je v pořádku, když je vláda vstřícná vůči bankám, a ty banky pak zase nedělají drahoty, když je vláda požádá o půjčku?

Takový je život. Pokud se ti i oni pohybují v rámci ústavního systému a platného právního řádu, tak to považuji za naprosto korektní.

· Z trochu jiného soudku: bankovní dům Erste vyplatil loni 10 miliónů korun Miroslavu Mackovi - v té době ještě místopředsedovi ODS - za poradenské služby v souvislosti s privatizací České spořitelny. Dovedete si představit, co pan Macek mohl Erste za ty peníze poradit?

Já si to představit neumím, ale asi je tak chytrý, že si ty peníze zasloužil. To je věc kontraktu, který mezi sebou měli.

· Není pravděpodobné, že pan Macek měl na prodej něco cennějšího než pouhou radu? Třeba informaci o nabídkách konkurence nebo kontakty na lidi, kteří o tom rozhodovali?

Pokud vím, tak pan Macek v orgánech, které o té privatizaci rozhodovaly, neseděl…, takže dost pochybuji, že by věděl, jaké nabídky jsou v obálkách od konkurence. Každopádně to, co říkáte, jsou domněnky, domnívat se lze cokoli, ale stavět lze jen na doložených faktech. Fakt je, že Macek měl zřejmě s Erste nějakou smlouvu a že asi splnil, k čemu se v ní zavázal, tudíž za to dostal zaplaceno. Pak už měl jedinou povinnost: přihlásit ten příjem k řádnému zdanění na finančním úřadě. Obecně k tomu řeknu ještě toto: pokud má někdo důvodné podezření, že někde došlo ke spáchání trestného činu, měl by toto své podezření sdělit na příslušném místě. Tím příslušným místem ovšem není NKÚ, nýbrž orgány činné v trestním řízení. Na nich pak je, aby to podezření řádně a bez průtahů vyšetřily.

· Navážu na vaši zmínku o daňovém přiznání. Jak je to s daňovými úniky? Kdesi jste řekl, že nejzávažnější jsou daňové úniky velkých firem jako ČEZ, Telecom, Zetor, Vítkovice… Myslíte, že tam také třeba někdo někoho uplácí?

Vyloučit to samozřejmě nemůžu, to bych byl blázen, ale na druhé straně si myslím, že daleko významnější roli hraje to, že ty firmy mají celé týmy perfektních právníků a účetních a finančních poradců, zatímco z finančních úřadů ti nejkvalitnější lidé odcházejí, protože jinde dostanou mnohem víc. Takže ten souboj toho finančního úřadu s tou firmou je pak velice nerovný a vlastně ani není divu, že ti úředníci se do něj pouštějí neradi a že, než aby si uháněli žaludeční vředy, radši kontrolují ty subjekty, s nimiž v podstatě nemají problémy. Ale nechci nikomu nasazovat psí hlavu: ministerstvo financí se tu situaci snaží řešit, vytváří registr všech daňových poplatníků, kategorizuje je, kategorizuje i rizika a na základě toho pak provádí kontroly. Takže i tady se situace postupně zlepšuje, ale zase je to běh na dlouhé trati.

· Co říkáte tomu, když poslanci nebo městští radní - nebo třeba i ředitelé nemocnic - přijímají různé laskavosti od soukromých firem, například jezdí na různé zájezdy… Nebo když na tyto zájezdy jezdí dokonce na účet daňových poplatníků, často i se svými manželkami?

Říkám, že já bych na takový zájezd nikdy nejel a moje manželka taky ne. Tohle je prostě otázka nějakých základních principů slušnosti, které by člověk měl respektovat. Lidově řečeno, záleží na tom, jaký kdo má pajšl.

· Víte o nějaké vakcíně proti korupci, s níž se setkáváme ve svém běžném životě - proti úplatkům, které berou někteří malí úředníčci za různá povolení, někteří lékaři za to, že nám věnují zvýšenou péči, někteří likvidátoři pojišťoven za to, že pro nás ty pojišťovny okrádají, někteří učitelé za to, že našim dětem dávají dobré známky…?

Jediná vakcína, o které vím, je být sám slušný a totéž vyžadovat od druhých. Netvrdím, že je to vždy snadné, ale pokud si nechcete pokřivit charakter, asi musíte tu a tam něco obětovat. V oblasti veřejných služeb samozřejmě existují i systémová opatření, jimiž lze korupci značně omezit: zejména je třeba stanovit jasná pravidla a závazné termíny pro vyřizování různých žádostí, dělat věci co nejtransparentněji… Vezměte si třeba, jak se vyřešil problém pasů: když ho někdo chce dostat dřív než v běžné lhůtě, tak si prostě připlatí. Stejně by to šlo dělat při vydávání jiných dokladů, možná i u stavebních povolení…

· Nemluvíte teď vlastně o legalizované korupci?

Rozhodně ne, protože na tom by se přece nikdo neobohacoval; jediný, kdo na tom vydělá, je státní kasa.

· Dobře, ale je spravedlivé, aby si bohatí mohli zaplatit výhody?

Spravedlivé je, že pro všechny budou stanovena stejná pravidla.

· Takže třeba když potřebuju operaci endoprotézy, nebudu už muset nikoho tajně podplácet, abych netrčel dva roky v pořadí, ale prostě oficiálně zaplatím nemocnici a přijdu na řadu už za měsíc?

Počkejte, počkejte! Tohle je úplně jiná záležitost - o tom, kdy přijdete na řadu s endoprotézou, samozřejmě musí rozhodovat výhradně zdravotní kritéria!

· Co když podle těch zdravotních kritérií na tom padesát pacientů bude stejně?

Ne, tady bych prostě nedovolil platit za přednost. Ale rozlišme veřejnou službu od služby privátní. Nevidím důvod, proč byste si - pokud na to máte - nemohl tu operaci zaplatit na soukromé klinice; zdravotní pojišťovna vám na to samozřejmě přidá jen to, co platí normálně.

· Pane prezidente, můžete srovnat protikorupční úsilí vlád, které se vystřídaly za devět let, po něž jste ve své funkci?

Já bych nesrovnával protikorupční úsilí, ale spíš to, zda se hospodaření se státním majetkem a státními prostředky zlepšuje, nebo nezlepšuje. A mohu místopřísežně prohlásit, že byť stále zjišťujeme řadu nedostatků, tak celkově se ta situace významným způsobem zlepšuje. A začala se zlepšovat už za Klausovy vlády, je to kontinuální proces.

· Na té časové škále z toho ale vychází, že vláda ČSSD si počíná lépe než její předchůdkyně, že?

Podle mne je podstatné to, že zde existuje obecná politická vůle s korupcí bojovat. Různé strany mohou mít různé názory na prostředky, které by v tom boji měly být užívány, ale cíl je jeden.

· Vedoucí představitelé ODS tvrdí, že prostředky, kterých používají sociální demokraté, kriminalizují podnikání. Myslíte si to taky?

Na tuhle otázku jsem už v několika rozhovorech odpověděl, že důležité je, aby se každému měřilo stejným metrem.

· Já od vás ale nechci obecnou frázi, chci slyšet váš názor. Měří se všem stejným metrem?

Doufám, že ano. Protože kdyby to tak nebylo, tak je to průšvih jako hrom.

· Měří všem stejně pan předseda Klaus, když se veřejně bere jen za ty podnikatele, kteří mají blízko k ODS? Za pana Šrejbra, který ji sponzoroval… a za pana Železného, který je jejím mocným politickým spojencem?

Myslím, že tohle není otázka pro mne, ale pro pana Klause. Mne se ptejte, zda něco takového dělám já. Nedělám.

· Zeptám se na něco jiného. Vy jste znám jako člověk, který klade veliký důraz na morálku. Přitom jste členem ODS, která je naopak známá svým "pragmatismem" a tím, že se moralizování v politice vysmívá. Jste si jist, že jste ve správné straně? Nebo jinak: nejste někdy ze své strany smutný?

Já jsem někdy smutný ze všech stran, nejen z té své. Ale vemte v úvahu to, že pokud se nemýlím, tak za celou dobu toho mého fungování na NKÚ nezazněl z ODS jediný hlas proti tomu, jakým způsobem ty věci dělám. A když mě teď ODS opět nominovala na funkci prezidenta NKÚ, tak to asi znamená, že můj přístup akceptuje, byť leckdy působím jako Don Quijote, bojující s větrnými mlýny. Podívejte se, v té ódéesce je určitě řada lidí, kteří mají své mouchy, stejně jako v každé jiné straně. Ale je tam i řada lidí, kteří jsou podle mne absolutně fér. Obecně bych řekl, že to nastavení určitých mravních kategorií ve společnosti - i v politických stranách, které jsou její součástí - je otázka času. Možná to potrvá ještě jednu nebo i dvě generace, než se "přitesáme" k lepšímu obrazu, ale snad se to nakonec podaří.

---

* Rozhovor se konal ve středu 25. 4. 2002. Následujícího dne Poslanecká sněmovna odhlasovala návrh prezidentu republiky, aby Lubomíra Voleníka jmenoval předsedou Nejvyššího kontrolního úřadu na další devítileté období. Do funkce místopředsedy NKÚ poslanci nominovali sociálního demokrata Františka Brožíka.

Alexandr Kramer, Právo


Řízená provokace poslouží mafiánům
Martin Říman

HN 22.4.2002

Korupce je založena na vzájemné důvěře. Jakkoliv to zní absurdně. Pacient, nosící lékaři pravidelně bonboniéru, byl poprvé velmi nervózní. Pokud by lékař odmítl, bylo by to zhroucení pokusu o založení sociálního kontraktu a vzájemně výhodné spolupráce. Naopak, úspěch znamenal vybudování mostu důvěry, který je dalšími dárky jen upevňován.

Šéf Agrobanky, který se před lety pokusil uplatit Petra Pitharta, byl sociální idiot. Nezkoumal sociální zájmy a priority tehdejšího premiéra, nebo si primitivně myslel, že výše sumy přebije vše ostatní.

Altruismus, dobré chování, důvěryhodnost, to vše, čeho si u člověka tak ceníme, je založeno na principu recipročního chování a vytváření oboustranně výhodných kontraktů. Lidé nemají zabudován smysl pro fair play. Naopak, výzkumy ukazují, že pokud člověk zůstává v anonymitě, chová se absolutně sobecky. Bez výjimek.

Teprve sociální kontakt, nutnost "vycházet s lidmi", kooperovat, v něj vkládá tyto ctnosti. Hbitě poměřuje náklady a výnosy svého chování a jen málokdy druhé straně nic nenabídne. Dokonce i při rozmluvě s Bohem se snaží, aby šlo o obchod vzájemně výhodný: Já se pomodlím a ty mi odpustíš. Dělá to naprosto automaticky, instinktivně a dokonce se zdá být pravděpodobné, že máme někde v mozku "centrum sociální směny".

Člověk se nepustí do obchodu, když partnerům nevěří. A korupce je obchod svého druhu.

Ten, kdo úplatek nabízí, si spočetl, že to je pro něj výhodné. Komu se nevyplatí zaplatit za rychlejší zápis do rejstříku, úplatek nedá. Ten, kdo bere, ví dobře, že je v postavení, kdy může službu nabídnout. Ani jeden z nich by však nedal a nevzal, kdyby si nedůvěřovali. Protože náklady spojené s vyzrazením jsou prakticky vždy daleko vyšší než případný výnos. Společenské i trestněprávní. Pro každého z nich.

Co se tedy stane, až budou zavedeny řízené provokace? Prostor pro korupci se nezmenší. Tam, kde je nabídka, je i poptávka. Sto tisíc nařízení, zákazů a příkazů, které obsahuje právní řád, je tou nabídkou především. I lidí usilujících nařízení překonat bude pořád stejně.

Změní se sociální vztahy, které je nutné vybudovat pro úspěšné uzavření obchodu zvaného korupce. Bude nutné více investovat do budování mostů důvěry. Řetězce vedoucí od nabízejícího k příjemci se prodlouží a zkomplikují. Objeví se nové profese zaměřené na neutralizaci provokatérů. Vzniknou specialisté, protože jen hromadná produkce eliminuje zvýšené náklady.

Ti, kteří korumpují ve velkém a jejichž zisky dosahují tisíců procent, si polepší, protože přijdou o část dnešní konkurence. Na opačném pólu, babičky, které nakonec docela rády a s trochou pýchy vstupovaly prostřednictvím bonboniér nebo kávy do recipročních vztahů, se dostanou do stresu, stejně jako jejich protějšky - lékaři a sociální úřednice. V podstatě nevinné, ale tolik potřebné předivo společenského zavazování dostane těžkou ránu. Důvěra jako základ sociálních vztahů bude fatálně narušena všudypřítomnou hrozbou kriminalizace jednoho z faktorů umožňujících lidské soužití: dávání si dárků.

Řízená provokace restrukturalizuje odvětví tam, kde výnosy vysoce převyšují náklady, tedy zejména v oblasti státní regulace a státního financování. Vytvoří prostor pro existenci nových, vysoce sofistikovaných mafiánských struktur, povzbudí a zvětší zónu šedé ekonomiky. Hráčům na obou stranách tohoto byznysu tak nakonec pomůže.
Na druhé straně zlikviduje, nebo výrazně omezí tu část, která je někde mezi korupcí a reciproční výměnou dárků. Do nezanedbatelné části zaběhnutých, mazivem vzájemných službiček a protislužbiček udržovaných všeobecně výhodných (nikomu nijak zvlášť neškodících) vztahů nasype písek nedůvěry, případně i udávání a donášení.

Řízená provokace je jedinečným nástrojem, jak zlikvidovat svébytnou, samoregulující se občanskou společnost a upevnit pozice mafií. Možná právě to socialisté chtějí. *)

Autor je stínový ministr dopravy a spojů (ODS)

Jedinečným nástrojem, jak zlikvidovat svébytnou, samoregulující se občanskou společnost a upevnit pozice mafií, je korupce sama!!!

Jak se v Česku podniká

Jana Havligerová HN 2.5.2002


Záhy po sestavení ministerského týmu premiér Miloš Zeman prohlásil, že jeho kabinet naplní snědený krám, který zdědil po letech vládnutí pravicových politiků. Jinak řečeno, vyvede Českou republiku z ekonomické stagnace. Tento cíl sociální demokracie skutečně splnila.

V právě končícím volební období se významně zlepšily všechny ukazatele, které vypovídají o kondici hospodářství. Znamená to ale automaticky, že nynější sociálnědemokratická vláda prospěla podnikatelům a dýchalo se jim lépe? Soudě podle toho, co říkají, nijak zvlášť ne. I když se docela snažila.

Asi nejzřetelnějším počinem kabinetu byl plán investičních pobídek. Ministři ho často označují dokonce za rozhodující pro příliv kapitálu do země. A tudíž klíčový pro oživení celé ekonomiky. Když o něm ale hovoří investoři či manažeři důležitých firem, řadí tento státní impuls až někam na deváté místo kritérií, podle nichž se rozhodují.

Ani silné investiční pobídky totiž zdaleka nedokáží vyvážit různé administrativní překážky, na které v zemi narazí každý podnikatel. Těch je požehnaně. Předpisy, kterým se odborně říká podzákonné normy, se české právo jen hemží. Podle právních expertů jich za poslední čtyři roky neubylo, nýbrž přibylo.

Navíc, opozice - především Občanská demokratická strana - tvrdí, že právě systém státních pobídek vedl k neodůvodněné glorifikaci zahraničních podnikatelů. Zatímco české podniky byly od finančního kapitálu odříznuty překotnou privatizací bank.

Špatný přístup k úvěrům a kapitálu vůbec označují za důvod minimální existence větších středních a velkých národních firem i sami podnikatelé.

Ani jedni, ani druzí však nemají celou pravdu. Faktem je, že byť některá česká - ať už finanční, nebo průmyslová - impéria z hopodářské mapy zmizela, jiná se na ní naopak etablovala či si upevnila svou pozici. K takovým patří třeba PPF nebo Agrofert Andreje Babiše, uskupení České sklo a porcelán a další.

I převážně české firmy patří k vysoce ziskovým. Nakolik je to zásluha právě této vlády, jistě bude vděčným tématem mnoha politických diskusí. Nakonec se nejspíš ukáže to, co je zjevné všude okolo. Soukromé podniky nejsou příliš závislé na politice, na paměti mají především to, že musí uspokojit zákazníky a také akcionáře. Takže musí prosperovat. Buďme tedy vděční, že i tato vláda dál privatizovala.

Milá vědmo,

back