Lubomír Voleník: řízené provokace přinesou jen spoustu soudních sporů, v nichž stát bude prohrávat
· Pane prezidente Nejvyššího
kontrolního úřadu, vaše devítileté funkční období sice
skončí až 8. července, ale slyšel jsem, že poslanci vás
chtějí opět zvolit už na nynější schůzi Sněmovny. Je to
tak?
Já jsem to také slyšel, ale oficiálně mě zatím nikdo
neinformoval. Sněmovna by o tom dokonce prý měla jednat už
zítra*, ale výsledek toho jednání je samozřejmě ve
hvězdách.
· Teď přeháníte; všichni na vás přece pějí takovou
chválu, až je to podezřelé. Všeobecně oblíbený kontrolor
- nezní to nepatřičně?
Mně je to taky podezřelé, protože samozřejmě vím i o
svých nedostatcích. Jedno ale snad říct mohu: po celých
těch devět let v čele NKÚ jsem se snažil jednat tak, abych,
až z té funkce odejdu, odcházel s čistým štítem.
· O vaší poctivosti nepochybuji, ale co když zapochybuji o
výsledcích vaší práce? Nesvědčí míra korupce v České
republice o nedostatečné kontrole?
Pane redaktore, úlohou NKÚ, jak ji stanoví ústava a
příslušný zákon, není boj proti korupci, nýbrž kontrola
hospodaření se státními prostředky a státním majetkem. To
jistě s korupcí souvisí - ale jen v tom smyslu, že pokud
zjistíme v systému hospodaření se státním majetkem a s
rozpočtovými prostředky prostor, který umožňuje korupční
jednání, upozorňujeme na to ve svých zprávách. Jak je s
těmito našimi poznatky nakládáno, to už nezávisí na nás,
ale na dalších státních orgánech a institucích, jimž je
předkládáme.
· Které instituce to jsou?
Za prvé ty, u nichž tu kontrolu provádíme. Za druhé vláda.
Za třetí další instituce, jestliže ty poznatky spadají do
sféry jejich kompetencí, například Úřad pro hospodářskou
soutěž. Za čtvrté, pokud máme podezření na nečistou hru,
informujeme orgány činné v trestním řízení.
· V našem minulém rozhovoru před třemi roky jste si
stěžoval, že většinu trestních oznámení, která NKÚ
podává, policie a státní zastupitelství odkládají.
Změnilo se to?
Ano, změnilo se to k lepšímu. My sami podáváme trestní
oznámení poměrně zřídka, protože zjišťovat vinu
fyzických osob nám ze zákona nepřísluší, ale v řadě
případů, kdy jsme tak učinili, byly ty kauzy už dotaženy do
konce a vůči konkrétním lidem byla vyvozena trestní
odpovědnost. Samozřejmě je otázka, zda to je málo, nebo
dost. Před časem jsem o tom mluvil s policisty, kteří mi
tvrdili, že některé věci nemohou řešit kvůli špatné
legislativě. Řekl jsem jim: Jsou tady ty a ty předpisy, tak je
aplikujte. Nehledejte výmluvy, hledejte řešení. Kdo chce
najít řešení, většinou ho najde!
· I když chybějí důkazy?
Ne, to ani náhodou, bez důkazů nikoho odsoudit nelze. Při
posuzování nepatřičného jednání v hospodářské oblasti
je problém zpravidla v tom, že u trestného činu musíte
prokázat úmysl. Právní teorie rozeznává dvě kategorie
úmyslu - přímý a nepřímý. Přímý úmysl znamená, že
pachatel věděl, že svým jednáním způsobí škodu - o
nepřímý úmysl jde, když škodu sice způsobit nechtěl, ale
věděl, že ji způsobit může, a přesto jednal, jak jednal.
Je jasné, že prokázat nepřímý úmysl je mnohem
obtížnější… a stejně tak je jasné, že vyšetřovatelé,
státní zástupci a soudci, kteří se nedostatečně orientují
v ekonomické problematice, jsou vůči delikventům v této
oblasti notně handicapováni. Tady se situace sice už
zlepšila, ale pořád ne dost - je to běh na dlouhé trati.
· Jsme podle vás skutečně tak zkorumpovaní, jak soudí
organizace Transparency International, v jejímž žebříčku
jsme dopadli hůře než Polsko, Slovinsko, Litva, Peru,
Kostarika, Namibie?
Já jsem ten žebříček neviděl a nedokážu si představit
kritéria, která byla použita při jeho sestavování. Osobně
se domnívám, že na tom nejsme o moc hůř než většina
států EU. Ve skandinávských zemích je korupce určitě
méně, ve Velké Británii také, ale u zemí jako Itálie,
Řecko nebo Portugalsko už o tom dost pochybuji. A už vůbec
bych nás nechtěl srovnávat s Latinskou Amerikou.
· O co svůj názor opíráte? Existují o korupci v ČR
nějaké statistiky nebo alespoň kvalifikované odhady,
výsledky průzkumů?
Já o nich nevím. Ale řekněte mi vy, kolikrát jste se osobně
setkal v poslední době s korupcí - kdy se vás někdo snažil
korumpovat nebo kdy jste se o to snažil vy? Mne se nikdo
zkorumpovat nesnažil.
· To ale není moc směrodatné, že? Policajt, který chodí
pořád v uniformě, asi také nemá moc osobních zkušeností s
kapesními zloději…
Dobře, ale všimněte si, že téměř kdykoli, když někdo
mluví o korupci, tak to má z druhé ruky; nikdo vám neřekne,
že on sám přijal úplatek, a jen výjimečně, že musel tu a
tu konkrétní osobu uplácet. Tady na NKÚ se, pokud je mi
známo, vyskytl jediný případ, kdy náš kontrolor vyžadoval
po komsi úplatek za to, že vypracuje příznivou kontrolní
zprávu; ten člověk mě o tom informoval -
· Ano, to bylo publikováno.
- a já jsem to samozřejmě předal policii.
· Když už jste na to narazil: nejvyšší státní
zástupkyně Marie Benešová nedávno hovořila o alarmující
míře korupce "ve složkách policie, u celníků,
pracovníků justice, ve vězeňství, v orgánech státní
správy a samosprávy ". Lze přijmout tezi, že pracovníci
těchto profesí - včetně kontrolorů! - jsou prostě lidé
jako všichni ostatní, takže vlastně není čemu se divit?
Rozhodně ne. Podle mne by lidé, kteří působí ve veřejné
správě, měli nést značně vyšší osobní odpovědnost,
než jakou jim ukládá současná právní úprava. Vezměte si
třeba zákoník práce, to je vysloveně norma, která jde na
ruku špatným zaměstnancům, protože vám velice ztěžuje,
abyste se jich zbavil. Pokud bude přijat nějaký zákon o
státní službě, měl by být v tomto ohledu velice tvrdý, aby
si každý státní zaměstnanec setsakramentsky rozmyslel jednat
tak, že tím státu způsobí škodu. Nejen korupčním
chováním, ale třeba i z nedbalosti. Teď platí, že to, co
způsobíte z nedbalosti, musíte uhradit do výše tří nebo
čtyř měsíčních platů. To je směšné - já bych tam
nasadil minimálně dvacet měsíčních platů, podle rozsahu
té škody! Další věc: když někoho přijímám na práci,
která klade vysoké nároky na jeho poctivost, musím si ho
důkladně proklepnout! My už léta podrobujeme každého
uchazeče o práci v NKÚ velice důkladným vstupním pohovorům
a psychologickým testům… a přijímáme je nejprve jen na
dobu určitou, zpravidla na rok. Teprve pak, když se ten
člověk osvědčí, uzavřeme s ním pracovní poměr na dobu
neurčitou.
· Ministr vnitra Stanislav Gross - a také již zmíněná
paní Benešová - navrhují, aby státní úředníci byli
vystavováni "testům integrity" neboli
"řízeným provokacím". Co si myslíte o tomhle
receptu?
Myslím si, co jsem právě řekl: tu integritu je třeba
testovat předem, pak už je to pláč nad rozlitým mlékem.
Podle mne jediné, co takové "testy integrity" mohou
přinést, je spousta soudních sporů, v nichž stát bude
prohrávat. Protože jak ten agent-provokatér dokáže, že ten
úředník od něj přijal úplatek? Tyhle "obchody" se
přece vždycky odehrávají mezi čtyřma očima a nahrávky
jako důkazní prostředky soudy většinou nepřijímají, čili
to nakonec bude tvrzení proti tvrzení.
· Tam by ale nešlo o trestní postih -
Pro pracovněprávní spory to platí tuplem. Podle mne ten
nástroj zkrátka není účelný, nemluvě o jeho diskutabilitě
z etického hlediska. Tedy o tom, zda se sluší, aby stát
používal provokací… Upřímně řečeno, myslím, že to
celé je jenom taková bublina, která velice rychle zase
splaskne.
· Říkáte, že je to jenom laciný předvolební výkřik
sociálních demokratů?
Ne, to neříkám. Já jim věřím, že to myslí upřímně,
ale prostě tvrdím, že v našich podmínkách tahle cesta nikam
nevede.
· Proberme si trochu podrobněji některé typy korupčního
jednání. Začněme tím nejzávažnějším: prezident Havel mu
říká mafiánský kapitalismus, jiní hovoří o klientelismu,
ale na názvu nezáleží - v každém případě jde o nekalé
propletení politiky, státní správy a soukromého podnikání.
Jak moc se podle vás tenhle jev u nás rozmohl?
Víte, já si myslím, že tento typ korupce má u nás - stejně
jako v některých dalších postkomunistických zemích - jeden
specifický rys. My jsme tady 40 let žili ve značně
izolovaném prostředí…, a navíc jsme malá země, v níž
skoro každý každého zná. Obojí vedlo k tomu, že mnohé z
těch tzv. klientských vztahů a vazeb, které se projevily při
privatizaci a které tu pak přetrvaly přinejmenším do
poloviny devadesátých let, vznikly už dávno před listopadem
1989. Tyhle vztahy hrály často významnější roli než
peníze… což nemohli pochopit někteří cizinci nebo i
navrátilci, kteří tady chtěli investovat.
· "Staré" lumpy postupně nahrazují noví…
Není to prašť jako uhoď?
To jistě je. Někteří ti noví lumpové by určitě rádi byli
lumpy i předtím, ale prostě je nepustili k lizu; teď jim
narostla křídla. Já věřím, že až tu svou izolaci po
vstupu do Evropské unie definitivně prolomíme, tak se i tento
jev, řekněme, rozředí - ale zcela vykořenit se nám ho asi
nepodaří nikdy. Chcete, abych vám v téhle souvislosti řekl o
jednom zajímavém protikorupčním receptu z oblasti zadávání
veřejných zakázek?
· Ten už znám: vypustil byste ze zákona možnost výjimek,
všechny zakázky byste zadával jen vítězům veřejných
soutěží.
To jistě. Ale teď mám na mysli něco jiného: domnívám se,
že by bylo dobré následovat příkladu Kanady a zřídit pro
ten účel zvláštní státní úřad. Ten úřad by musel být
relativně nezávislý a museli by v něm samozřejmě pracovat
perfektní odborníci s vysokou osobní odpovědností. Smyslem
tohoto modelu je, že mezi zadavatele té zakázky a uchazeče o
ni vložíte nezainteresovaný mezičlánek; prostor pro korupci
se tak značně zúží.
· Jak se díváte na lobbování a sponzoring? Kdy to jsou
legitimní záležitosti - a kdy to začne být korupce?
Obávám se, že těžko najdete někoho, kdo vám tu hranici
jasně stanoví. Sponzoring i lobbování existují ve všech
demokratických státech na světě a jejich variace zřejmě
závisejí na společenské a politické kultuře té které
země. Obecně asi nelze mít nic proti tomu, když se nějaká
skupina snaží legálními prostředky prosadit své zájmy -
dejme tomu, když komora architektů přesvědčuje poslance, aby
určitým způsobem modifikovali stavební legislativu. V
pořádku podle mne už ale není, pokud se někteří poslanci
za tento požadavek postaví i v případě, kdy jde zjevně o
partikulární zájem, který je v rozporu s obecným zájmem
společnosti. A pokud si nějaký poslanec za to od těch
architektů nechá postavit vilu s bazénem, pak už je to
samozřejmě jasná korupce. Podobná kritéria by asi měla
platit i u sponzoringu politických stran. Jistě víte, že
politické strany kdysi na začátku musely předkládat
Nejvyššímu kontrolnímu úřadu své roční účetní
uzávěrky… a že Ústavní soud pak na základě iniciativy
určité skupiny poslanců tuto jejich povinnost zrušil.
Netrvalo dlouho a vypukly známé aféry.
· Stává se, že politická strana prosadí v parlamentu
zákon, který vyhovuje určité skupině podnikatelů, a ti jí
to pak oplatí svou vstřícností vůči nějakému jejímu
projektu. Tím jí pomohou k politickému úspěchu a následně
třeba i k vítězství ve volbách. Není i toto korupční
jednání, přestože při něm nejsou ve hře peníze?
Já se domnívám, že tohle funguje ve všech zemích, kde
existuje otevřený politický systém. Nedovedu si představit,
jak byste to chtěl vymýtit. Neříkám, že mne to naplňuje
nadšením, ale za korupci bych to asi neoznačil; v podstatě tu
jde z obou stran o přirozené chování.
· Zkusím to zkonkrétnit: je v pořádku, když je vláda
vstřícná vůči bankám, a ty banky pak zase nedělají
drahoty, když je vláda požádá o půjčku?
Takový je život. Pokud se ti i oni pohybují v rámci
ústavního systému a platného právního řádu, tak to
považuji za naprosto korektní.
· Z trochu jiného soudku: bankovní dům Erste vyplatil loni
10 miliónů korun Miroslavu Mackovi - v té době ještě
místopředsedovi ODS - za poradenské služby v souvislosti s
privatizací České spořitelny. Dovedete si představit, co pan
Macek mohl Erste za ty peníze poradit?
Já si to představit neumím, ale asi je tak chytrý, že si ty
peníze zasloužil. To je věc kontraktu, který mezi sebou
měli.
· Není pravděpodobné, že pan Macek měl na prodej něco
cennějšího než pouhou radu? Třeba informaci o nabídkách
konkurence nebo kontakty na lidi, kteří o tom rozhodovali?
Pokud vím, tak pan Macek v orgánech, které o té privatizaci
rozhodovaly, neseděl…, takže dost pochybuji, že by věděl,
jaké nabídky jsou v obálkách od konkurence. Každopádně to,
co říkáte, jsou domněnky, domnívat se lze cokoli, ale
stavět lze jen na doložených faktech. Fakt je, že Macek měl
zřejmě s Erste nějakou smlouvu a že asi splnil, k čemu se v
ní zavázal, tudíž za to dostal zaplaceno. Pak už měl
jedinou povinnost: přihlásit ten příjem k řádnému
zdanění na finančním úřadě. Obecně k tomu řeknu ještě
toto: pokud má někdo důvodné podezření, že někde došlo
ke spáchání trestného činu, měl by toto své podezření
sdělit na příslušném místě. Tím příslušným místem
ovšem není NKÚ, nýbrž orgány činné v trestním řízení.
Na nich pak je, aby to podezření řádně a bez průtahů
vyšetřily.
· Navážu na vaši zmínku o daňovém přiznání. Jak je
to s daňovými úniky? Kdesi jste řekl, že nejzávažnější
jsou daňové úniky velkých firem jako ČEZ, Telecom, Zetor,
Vítkovice… Myslíte, že tam také třeba někdo někoho
uplácí?
Vyloučit to samozřejmě nemůžu, to bych byl blázen, ale na
druhé straně si myslím, že daleko významnější roli hraje
to, že ty firmy mají celé týmy perfektních právníků a
účetních a finančních poradců, zatímco z finančních
úřadů ti nejkvalitnější lidé odcházejí, protože jinde
dostanou mnohem víc. Takže ten souboj toho finančního úřadu
s tou firmou je pak velice nerovný a vlastně ani není divu,
že ti úředníci se do něj pouštějí neradi a že, než aby
si uháněli žaludeční vředy, radši kontrolují ty subjekty,
s nimiž v podstatě nemají problémy. Ale nechci nikomu
nasazovat psí hlavu: ministerstvo financí se tu situaci snaží
řešit, vytváří registr všech daňových poplatníků,
kategorizuje je, kategorizuje i rizika a na základě toho pak
provádí kontroly. Takže i tady se situace postupně zlepšuje,
ale zase je to běh na dlouhé trati.
· Co říkáte tomu, když poslanci nebo městští radní -
nebo třeba i ředitelé nemocnic - přijímají různé
laskavosti od soukromých firem, například jezdí na různé
zájezdy… Nebo když na tyto zájezdy jezdí dokonce na účet
daňových poplatníků, často i se svými manželkami?
Říkám, že já bych na takový zájezd nikdy nejel a moje
manželka taky ne. Tohle je prostě otázka nějakých
základních principů slušnosti, které by člověk měl
respektovat. Lidově řečeno, záleží na tom, jaký kdo má
pajšl.
· Víte o nějaké vakcíně proti korupci, s níž se
setkáváme ve svém běžném životě - proti úplatkům,
které berou někteří malí úředníčci za různá povolení,
někteří lékaři za to, že nám věnují zvýšenou péči,
někteří likvidátoři pojišťoven za to, že pro nás ty
pojišťovny okrádají, někteří učitelé za to, že našim
dětem dávají dobré známky…?
Jediná vakcína, o které vím, je být sám slušný a totéž
vyžadovat od druhých. Netvrdím, že je to vždy snadné, ale
pokud si nechcete pokřivit charakter, asi musíte tu a tam něco
obětovat. V oblasti veřejných služeb samozřejmě existují i
systémová opatření, jimiž lze korupci značně omezit:
zejména je třeba stanovit jasná pravidla a závazné termíny
pro vyřizování různých žádostí, dělat věci co
nejtransparentněji… Vezměte si třeba, jak se vyřešil
problém pasů: když ho někdo chce dostat dřív než v
běžné lhůtě, tak si prostě připlatí. Stejně by to šlo
dělat při vydávání jiných dokladů, možná i u stavebních
povolení…
· Nemluvíte teď vlastně o legalizované korupci?
Rozhodně ne, protože na tom by se přece nikdo neobohacoval;
jediný, kdo na tom vydělá, je státní kasa.
· Dobře, ale je spravedlivé, aby si bohatí mohli zaplatit
výhody?
Spravedlivé je, že pro všechny budou stanovena stejná
pravidla.
· Takže třeba když potřebuju operaci endoprotézy, nebudu
už muset nikoho tajně podplácet, abych netrčel dva roky v
pořadí, ale prostě oficiálně zaplatím nemocnici a přijdu
na řadu už za měsíc?
Počkejte, počkejte! Tohle je úplně jiná záležitost - o
tom, kdy přijdete na řadu s endoprotézou, samozřejmě musí
rozhodovat výhradně zdravotní kritéria!
· Co když podle těch zdravotních kritérií na tom
padesát pacientů bude stejně?
Ne, tady bych prostě nedovolil platit za přednost. Ale
rozlišme veřejnou službu od služby privátní. Nevidím
důvod, proč byste si - pokud na to máte - nemohl tu operaci
zaplatit na soukromé klinice; zdravotní pojišťovna vám na to
samozřejmě přidá jen to, co platí normálně.
· Pane prezidente, můžete srovnat protikorupční úsilí
vlád, které se vystřídaly za devět let, po něž jste ve
své funkci?
Já bych nesrovnával protikorupční úsilí, ale spíš to, zda
se hospodaření se státním majetkem a státními prostředky
zlepšuje, nebo nezlepšuje. A mohu místopřísežně
prohlásit, že byť stále zjišťujeme řadu nedostatků, tak
celkově se ta situace významným způsobem zlepšuje. A začala
se zlepšovat už za Klausovy vlády, je to kontinuální proces.
· Na té časové škále z toho ale vychází, že vláda
ČSSD si počíná lépe než její předchůdkyně, že?
Podle mne je podstatné to, že zde existuje obecná politická
vůle s korupcí bojovat. Různé strany mohou mít různé
názory na prostředky, které by v tom boji měly být
užívány, ale cíl je jeden.
· Vedoucí představitelé ODS tvrdí, že prostředky,
kterých používají sociální demokraté, kriminalizují
podnikání. Myslíte si to taky?
Na tuhle otázku jsem už v několika rozhovorech odpověděl,
že důležité je, aby se každému měřilo stejným metrem.
· Já od vás ale nechci obecnou frázi, chci slyšet váš
názor. Měří se všem stejným metrem?
Doufám, že ano. Protože kdyby to tak nebylo, tak je to
průšvih jako hrom.
· Měří všem stejně pan předseda Klaus, když se
veřejně bere jen za ty podnikatele, kteří mají blízko k
ODS? Za pana Šrejbra, který ji sponzoroval… a za pana
Železného, který je jejím mocným politickým spojencem?
Myslím, že tohle není otázka pro mne, ale pro pana Klause.
Mne se ptejte, zda něco takového dělám já. Nedělám.
· Zeptám se na něco jiného. Vy jste znám jako člověk,
který klade veliký důraz na morálku. Přitom jste členem
ODS, která je naopak známá svým "pragmatismem" a
tím, že se moralizování v politice vysmívá. Jste si jist,
že jste ve správné straně? Nebo jinak: nejste někdy ze své
strany smutný?
Já jsem někdy smutný ze všech stran, nejen z té své. Ale
vemte v úvahu to, že pokud se nemýlím, tak za celou dobu toho
mého fungování na NKÚ nezazněl z ODS jediný hlas proti
tomu, jakým způsobem ty věci dělám. A když mě teď ODS
opět nominovala na funkci prezidenta NKÚ, tak to asi znamená,
že můj přístup akceptuje, byť leckdy působím jako Don
Quijote, bojující s větrnými mlýny. Podívejte se, v té
ódéesce je určitě řada lidí, kteří mají své mouchy,
stejně jako v každé jiné straně. Ale je tam i řada lidí,
kteří jsou podle mne absolutně fér. Obecně bych řekl, že
to nastavení určitých mravních kategorií ve společnosti - i
v politických stranách, které jsou její součástí - je
otázka času. Možná to potrvá ještě jednu nebo i dvě
generace, než se "přitesáme" k lepšímu obrazu, ale
snad se to nakonec podaří.
---
* Rozhovor se konal ve středu 25. 4. 2002. Následujícího
dne Poslanecká sněmovna odhlasovala návrh prezidentu
republiky, aby Lubomíra Voleníka jmenoval předsedou
Nejvyššího kontrolního úřadu na další devítileté
období. Do funkce místopředsedy NKÚ poslanci nominovali
sociálního demokrata Františka Brožíka.
Alexandr Kramer, Právo
Řízená
provokace poslouží mafiánům
Martin Říman
HN 22.4.2002
Korupce je založena na vzájemné důvěře. Jakkoliv to zní
absurdně. Pacient, nosící lékaři pravidelně bonboniéru,
byl poprvé velmi nervózní. Pokud by lékař odmítl, bylo by
to zhroucení pokusu o založení sociálního kontraktu a
vzájemně výhodné spolupráce. Naopak, úspěch znamenal
vybudování mostu důvěry, který je dalšími dárky jen
upevňován.
Šéf Agrobanky, který se před lety pokusil uplatit Petra
Pitharta, byl sociální idiot. Nezkoumal sociální zájmy a
priority tehdejšího premiéra, nebo si primitivně myslel, že
výše sumy přebije vše ostatní.
Altruismus, dobré chování, důvěryhodnost, to vše, čeho si
u člověka tak ceníme, je založeno na principu recipročního
chování a vytváření oboustranně výhodných kontraktů.
Lidé nemají zabudován smysl pro fair play. Naopak, výzkumy
ukazují, že pokud člověk zůstává v anonymitě, chová se
absolutně sobecky. Bez výjimek.
Teprve sociální kontakt, nutnost "vycházet s lidmi",
kooperovat, v něj vkládá tyto ctnosti. Hbitě poměřuje
náklady a výnosy svého chování a jen málokdy druhé straně
nic nenabídne. Dokonce i při rozmluvě s Bohem se snaží, aby
šlo o obchod vzájemně výhodný: Já se pomodlím a ty mi
odpustíš. Dělá to naprosto automaticky, instinktivně a
dokonce se zdá být pravděpodobné, že máme někde v mozku
"centrum sociální směny".
Člověk se nepustí do obchodu, když partnerům nevěří. A
korupce je obchod svého druhu.
Ten, kdo úplatek nabízí, si spočetl, že to je pro něj
výhodné. Komu se nevyplatí zaplatit za rychlejší zápis do
rejstříku, úplatek nedá. Ten, kdo bere, ví dobře, že je v
postavení, kdy může službu nabídnout. Ani jeden z nich by
však nedal a nevzal, kdyby si nedůvěřovali. Protože náklady
spojené s vyzrazením jsou prakticky vždy daleko vyšší než
případný výnos. Společenské i trestněprávní. Pro
každého z nich.
Co se tedy stane, až budou zavedeny řízené provokace? Prostor
pro korupci se nezmenší. Tam, kde je nabídka, je i poptávka.
Sto tisíc nařízení, zákazů a příkazů, které obsahuje
právní řád, je tou nabídkou především. I lidí
usilujících nařízení překonat bude pořád stejně.
Změní se sociální vztahy, které je nutné vybudovat pro
úspěšné uzavření obchodu zvaného korupce. Bude nutné
více investovat do budování mostů důvěry. Řetězce
vedoucí od nabízejícího k příjemci se prodlouží a
zkomplikují. Objeví se nové profese zaměřené na
neutralizaci provokatérů. Vzniknou specialisté, protože jen
hromadná produkce eliminuje zvýšené náklady.
Ti, kteří korumpují ve velkém a jejichž zisky dosahují
tisíců procent, si polepší, protože přijdou o část
dnešní konkurence. Na opačném pólu, babičky, které nakonec
docela rády a s trochou pýchy vstupovaly prostřednictvím
bonboniér nebo kávy do recipročních vztahů, se dostanou do
stresu, stejně jako jejich protějšky - lékaři a sociální
úřednice. V podstatě nevinné, ale tolik potřebné předivo
společenského zavazování dostane těžkou ránu. Důvěra
jako základ sociálních vztahů bude fatálně narušena
všudypřítomnou hrozbou kriminalizace jednoho z faktorů
umožňujících lidské soužití: dávání si dárků.
Řízená provokace restrukturalizuje odvětví tam, kde výnosy
vysoce převyšují náklady, tedy zejména v oblasti státní
regulace a státního financování. Vytvoří prostor pro
existenci nových, vysoce sofistikovaných mafiánských
struktur, povzbudí a zvětší zónu šedé ekonomiky. Hráčům
na obou stranách tohoto byznysu tak nakonec pomůže.
Na druhé straně zlikviduje, nebo výrazně omezí tu část,
která je někde mezi korupcí a reciproční výměnou dárků.
Do nezanedbatelné části zaběhnutých, mazivem vzájemných
službiček a protislužbiček udržovaných všeobecně
výhodných (nikomu nijak zvlášť neškodících) vztahů
nasype písek nedůvěry, případně i udávání a donášení.
Řízená provokace je jedinečným nástrojem, jak
zlikvidovat svébytnou, samoregulující se občanskou
společnost a upevnit pozice mafií. Možná právě to
socialisté chtějí. *)
Autor je stínový ministr dopravy a spojů (ODS)
Jedinečným nástrojem, jak zlikvidovat svébytnou, samoregulující se občanskou společnost a upevnit pozice mafií, je korupce sama!!!
| Jak
se v Česku podniká Jana Havligerová HN 2.5.2002 Záhy po sestavení ministerského týmu premiér Miloš Zeman prohlásil, že jeho kabinet naplní snědený krám, který zdědil po letech vládnutí pravicových politiků. Jinak řečeno, vyvede Českou republiku z ekonomické stagnace. Tento cíl sociální demokracie skutečně splnila. V právě končícím volební období se významně zlepšily všechny ukazatele, které vypovídají o kondici hospodářství. Znamená to ale automaticky, že nynější sociálnědemokratická vláda prospěla podnikatelům a dýchalo se jim lépe? Soudě podle toho, co říkají, nijak zvlášť ne. I když se docela snažila. Asi nejzřetelnějším počinem kabinetu byl plán investičních pobídek. Ministři ho často označují dokonce za rozhodující pro příliv kapitálu do země. A tudíž klíčový pro oživení celé ekonomiky. Když o něm ale hovoří investoři či manažeři důležitých firem, řadí tento státní impuls až někam na deváté místo kritérií, podle nichž se rozhodují. Ani silné investiční pobídky totiž zdaleka nedokáží vyvážit různé administrativní překážky, na které v zemi narazí každý podnikatel. Těch je požehnaně. Předpisy, kterým se odborně říká podzákonné normy, se české právo jen hemží. Podle právních expertů jich za poslední čtyři roky neubylo, nýbrž přibylo. Navíc, opozice - především Občanská demokratická strana - tvrdí, že právě systém státních pobídek vedl k neodůvodněné glorifikaci zahraničních podnikatelů. Zatímco české podniky byly od finančního kapitálu odříznuty překotnou privatizací bank. Špatný přístup k úvěrům a kapitálu vůbec označují za důvod minimální existence větších středních a velkých národních firem i sami podnikatelé. Ani jedni, ani druzí však nemají celou pravdu. Faktem je, že byť některá česká - ať už finanční, nebo průmyslová - impéria z hopodářské mapy zmizela, jiná se na ní naopak etablovala či si upevnila svou pozici. K takovým patří třeba PPF nebo Agrofert Andreje Babiše, uskupení České sklo a porcelán a další. I převážně české firmy patří k vysoce ziskovým. Nakolik je to zásluha právě této vlády, jistě bude vděčným tématem mnoha politických diskusí. Nakonec se nejspíš ukáže to, co je zjevné všude okolo. Soukromé podniky nejsou příliš závislé na politice, na paměti mají především to, že musí uspokojit zákazníky a také akcionáře. Takže musí prosperovat. Buďme tedy vděční, že i tato vláda dál privatizovala. |
Milá vědmo,