Jaroslav Fenyk:
(Autor je první náměstek nejvyšší státní zástupkyně )
HN 22.04.2002

Nejvyšší státní zastupitelství varovalo před nadměrným rizikem možného zneužití novely trestního řádu, kterou schválila sněmovny, k beztrestnému tunelování některých společností, laicky řečeno rodinných firem. Novela totiž rozšiřuje skupinu osob, jejichž souhlasu je třeba k zahájení nebo pokračování v trestním stíhání i na vztahy v některých družstvech, respektive obchodních společnostech.

Změna je mylně vysvětlována zhruba takto: Pokud by syn vytuneloval otcovu firmu, nemohla by ho za to policie stíhat, pokud by k tomu otec nedal souhlas.

Advokát Tomáš Sokol v článku, který Hospodářské noviny otiskly 17. dubna, stanovisko zastupitelství zpochybnil. Mohl bych v polemice s jeho textem použít řadu argumentů, kterými zpochybním jen zdánlivě srovnatelné skupiny trestných činů, s nimiž jedním dechem poměřuje riziko tunelování a jeho následky pro jiné, na činu zcela nezúčastněné osoby (uvádí krádež, způsobení zranění a dokonce i znásilnění mezi osobami blízkými). Mohl bych doložit řadu případů, kdy dosavadní právní úprava podmiňující stíhání souhlasem poškozeného v případech domácího násilí vedla k recidivě, k vzájemnému vydírání účastníků a několikrát i k vraždě.

Zatím jsem v demokratickém světě nezaznamenal, že by stát byl více a více oprošťován od odpovědnosti za realizaci výkonu trestního práva jako jednoho z projevů vnitřní suverenity. Stát je korporací veřejných služeb. Má sloužit všem, kdo se podílejí na jeho existenci, například placením daní. Úvahy o oslabení jeho povinnosti nebo odpovědnosti v trestním právu jsou na místě tam, kde je úroveň kriminality zvládána dobře. Pak je možné úlohu státu jako vykonavatele veřejné moci redukovat. Ať čtenář sám posoudí, zda Česká republika mezi takové země náleží.

Zavedení podmínky souhlasu některých kategorií poškozených do českého trestního řízení před několika lety znamenalo průlom do povinnosti žalobce stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví. Jde o velmi svéráznou obdobu tzv. soukromé či populární žaloby, jejíž pozice v právních řádech některých zemích je spíše oslabována (nerovná pozice vůči kvalitní obhajobě, vysoké náklady na řízení, nedostatek odborných znalostí).

Dokonce i Velká Británie, která je baštou tzv. soukromé trestné žaloby, po stoletém váhání uvedla v život Královskou prokurátorskou službu, zřídila Úřad veřejné žaloby pro postih závažné hospodářské kriminality. Také v sousedním Rakousku existuje legislativní záměr omezit šíři tzv. soukromé, resp. podpůrné žaloby. Ostatně, i soukromá žaloba má z určitého pohledu veřejnoprávní charakter, neboť v důsledku přeroste ve veřejné rozhodnutí o vině a trestu a veřejnou mocí svěřenou státu se řídí i případný výkon trestu. Jde jen o rozdíl v osobě žalobce.

Tomáš Sokol v souladu s mým názorem opakoval konstatování, že majetek obchodní společnosti je něco jiného než majetek fyzické osoby. Správně dodal, že společník či společníci nebo akcionáři firmu řídí a rozhodují o ní. A v krajním případě mohou společnost zlikvidovat a výtěžek si rozdělit. Jenže skutečnost, že společníci obchodní společnost řídí a rozhodují v jejích záležitostech, není pro uplatnění principu "souhlasu poškozeného s trestním stíháním pachatele" podstatná.

Rodinná společnost, jak autor pojmenovává některé obchodní společnosti, kde společníci jsou rodinní příslušníci, není firma, v níž je jmění majetkem jednotlivých členů rodiny, kteří jsou v obchodním rejstříku zapsáni jako společnici. Pokud taková rodinná společnost řádně funguje, je samostatnou právnickou osobou, kde jednotlivé "firemní hodnoty" jsou v jejím vlastnictví.

Takže: V případě vytunelování firemních peněz jedním ze členů rodiny je poškozenou stranou rodinná společnost, právnická osoba, která však nemůže být nositelem oprávnění podle paragrafu 163 trestního řádu, tedy nemůže nedat souhlas ke stíhání. Tímto oprávněním totiž může disponovat pouze fyzická osoba.

Hypoteticky by bylo možné dovozovat, že toto tunelování může poškodit i fyzické osoby. Například by vytunelování firemních peněz mohlo ovlivnit výsledek podnikání tak zásadně, takže by toto "individuální jednání" člena rodiny poškodilo další členy rodinné firmy zkrácením jejich podílu na výsledku hospodaření společnosti.

Takto by se však z takového jednání mohli za poškozené považovat též všichni věřitelé z obchodně-závazkových vztahů, neboť každá obchodní společnost je postavena na obchodním pohybu. Tunelování konta "vypočítavým" členem rodiny by mohlo mít za následek zmaření plateb a následné ekonomické problémy věřitele. A v takovém závazkovém vztahu jako věřitel může fungovat rovněž fyzická osoba.

Zanechme však hypotéz. Podstatné je, že nositelem vlastnického práva k majetku rodinné společnosti se stane člen rodiny teprve v případě, že společnost vstoupí do likvidace a dojde k rozdělení majetkového zůstatku mezi členy rodiny. Likvidace je však forma zrušení společnosti, kdy celé jmění společnosti nepřechází na právního nástupce, přičemž před rozdělením majetku rodinné společnosti mezi členy rodiny musí být uspokojeny nároky všech známých věřitelů.

Argumentace Tomáše Sokola je tedy nepřesná a zavádějící. Ostatně legislativní návrh, předložený ve sněmovně poslancem Markem Bendou, do likvidovaných rodinných společností vůbec nesměřoval.