Pavel Ernst HN 19.4.2002

Vládou přijatá úprava mzdových tarifů v rozpočtových a příspěvkových organizacích, která přidala zdravotnictví ještě o sedm procent více, znovu zvýraznila potřebu vyjasnit vztahy subjektů, které jsou součástí systému poskytování zdravotní péče. Jinak řečeno, vytvořit podmínky pro sociální dialog ve zdravotnictví a veřejném sektoru vůbec. Jde o to, aby ti, kdo se podílejí na poskytování zdravotní péče a nesou buď odpovědnost za její rozsah a kvalitu, anebo důsledky rozhodnutí o této péči, se mohli podílet na přípravě takových rozhodnutí. Jedná se zejména o asociace nemocnic, zdravotní pojišťovny a odborové organizace.

Základní součástí odpovědného rozhodnutí v kterékoliv oblasti je vytvoření ekonomických podmínek jeho realizace. Z tohoto hlediska je oblast zdravotnictví výrazně odlišná od ostatních částí veřejného sektoru. Úhrada nákladů zdravotní péče není totiž financována ze státního rozpočtu, ale ze zdravotního pojištění, které je stanoveno zákonem. Ten není možno každoročně měnit. A v tom je hlavní problém.

Výběr pojistného na zdravotní pojištění je zakotven ve zdravotně pojistných plánech pojišťoven, schvalovaných Ministerstvem zdravotnictví a v případě Všeobecné zdravotní pojišťovny sněmovnou, ve vazbě na předpokládaný makroekonomický vývoj.

Z údajů těchto plánů podle vyjádření zdravotních pojišťoven vyplývá - s přihlédnutím k vývoji v lednu a v únoru - možnost růstu jejich úhrad zhruba o šest procent. Při zhruba padesátiprocentním podílu osobních nákladů v nákladech nemocnic to znamená, že při realizaci vládou nařízeného zvýšení mzdových tarifů, uchování nadtarifních složek mzdy a předpokládané inflaci by muselo dojít k reálnému snížení ostatních provozních nákladů zdravotní péče. To se nemůže neprojevit v negativním dopadu na rozsah, včasnost a kvalitu poskytované zdravotní péče.

Vzhledem k tomu se představitelé asociací nemocnic při jednání na Ministerstvu zdravotnictví o připravované a s odbory již dohodnuté vyšší úpravě tarifů ve zdravotnictví vyjádřili negativně. Aby se našlo přijatelné řešení, bylo vyvoláno jednání pracovního týmu tripartity pro zdravotnictví. Bohužel ani zde nedošlo k dohodě s představiteli Ministerstva zdravotnictví.

Jejich tvrzení, že je možno vycházet z optimističtějších očekávání, než jsou ve zdravotně pojistných plánech, není podle našeho názoru možno přijmout jako základ pro závazné plošné zvýšení mzdových tarifů ve všech organizacích. Ještě před jednáním vlády jsme proto navrhli, aby mzdové tarify byly upraveny ve zdravotnictví stejně jako v jiných oblastech veřejného sektoru. Případný vyšší nárůst zdravotního pojistného a odpovídající úhrady od zdravotních pojišťoven by mohly být využity zejména pro tento účel, a to na základě dohody příslušného odborového svazu a obou asociací nemocnic (určitou obdobou vyšší kolektivní smlouvy).

S tímto návrhem byli seznámeni někteří ministři před konečným rozhodnutím, nebyl však akceptován. Navíc v návrhu nařízení vlády bylo paradoxně uvedeno, že vychází z dohody se zaměstnavateli.

Zásadně je třeba připomenout, že všechny zúčastněné subjekty, včetně představitelů nemocnic, vyjádřily souhlas s potřebou zvýšení mezd a platů ve zdravotnictví. Otevřená však zůstává otázka, kdo, v dohodě nebo po projednání s kým, a v závislosti na vytvoření jakých podmínek má rozhodnout o těchto úpravách ve zdravotnictví.

Nejméně vhodnou variantou zřejmě je rozhodnutí vlády na základě návrhu Ministerstva zdravotnictví, bez vytvoření odpovídajících ekonomických podmínek a bez dohody s těmi, kdo nesou bezprostřední odpovědnost za poskytování zdravotní péče - tedy se zdravotními pojišťovnami a nemocnicemi. Navíc, je-li plnění tohoto nařízení vymáháno některými odborovými organizacemi bez ohledu na reálnou možnost konkrétního zařízení a s pohrůžkou odvolání jeho ředitele s pomocí ministerstva, jak slibuje zejména Lékařský odborový klub.

Obecně jsou zřejmě dva "špatné" přístupy k jednání o mzdách a sociálnímu dialogu vůbec. První, zaměstnavatelský, který ztěžuje nebo znemožňuje činnost odborové organizace a raději s nikým nevyjednává. Druhý, momentálně aktuální, kdy se s příslušnými zaměstnavatelskými organizacemi prakticky nevyjednává, uzavře se dohoda s odbory a ty ji prosazují i proti vůli a možnostem příslušného zaměstnavatele až do jeho případného odvolání. Myslím, že bychom se měli oběma těmto extrémům ve společném zájmu důsledně vyhýbat.

Otevřená zůstává otázka, kdo, po dohodě s kým, a v závislosti na vytvoření jakých podmínek má vlastně rozhodnout o mzdových úpravách ve zdravotnictví