Tradiční postupy v boji s korupcí u nás selhávají

NEJVYŠŠÍ STÁTNÍ ZÁSTUPKYNĚ MARIE BENEŠOVÁ:

* Váš nápad nasadit do boje s korupcí agenty provokatéry ministr spravedlnosti Bureš nazval školáckým a advokát Lžičař dokonce otřesným. Proč takové předkládáte?

  Nemyslím si, že mám školácké a otřesné nápady. Jako první s ním přišli Američané, které nelze podezírat z nedemokratičnosti.

* Také ovšem není možné srovnávat Ameriku s naší republikou.

Já přece nerozhodla, že se tato metoda začne používat, od toho jsou poslanci. Jsem ale velmi ráda, že se rozpoutala vášnivá diskuse, která je vzhledem k situaci v naší zemi rozhodně na místě. Metoda řízené provokace je samozřejmě drsná, ale ve světě obvyklá. Spojené státy ukázaly, že pokud je to nezbytné, lze najít cestu k jejímu uplatnění.

* Cíl posvětil prostředky?

  Ve Státech měla zejména preventivní význam. Jak jsem se dověděla, po první nárazové akci si už pak málokdo dovolil úplatek žádat nebo poskytnout. Je to zkrátka jedna z možných metod, ale já neřekla, že musíme přistoupit právě k ní.

* Nicméně vy byste ji chtěla prosadit.

Já se prostě intenzívně zajímám o problém korupce. I proto, že už je neúnosné, kdo všechno nás kritizuje. Objevuje se to v hodnotících zprávách Evropské unie, teď si stěžovali investoři v Bruselu, upozorňují nás na to zahraniční právní experti. Dnes a denně to máme na talíři, takže není možné si tohoto problému nevšímat. A já chci, aby k jeho řešení státní zastupitelství zásadním způsobem přispělo. Navíc jako bývalá advokátka vím, jak na tom jsme, protože s korupcí jsem se setkávala osobně a byla v situacích, kdy si úředníci o úplatek říkali.

* A chytili je, usvědčili a odsoudili?

  Nikdy. Vezměte si třeba protikorupční vězeňskou akci Alcatraz. Nepřinesla žádný výsledek, ačkoli všichni víme, že tam musela být propojenost mezi zaměstnanci věznice a ruskou mafií. Je vidět, že tradiční postupy u nás selhávají.

* Ale metoda řízené provokace má u nás daleko víc odpůrců.

Musím zdůraznit, že jsem nikdy nebyla pro to, aby tahle akce končila v trestní rovině. Vím, že stát, který vyprovokuje trestní jednání, ho pak nemůže potrestat. Stačilo by, kdyby to končilo v rovině pracovněprávní, tedy odvoláním z funkce nebo ukončením pracovního poměru. A tohle podle mne lze legislativně upravit tak, abychom nenarazili u Evropského soudu pro lidská práva nebo se nedostali do rozporu s nálezy Ústavního soudu. Koneckonců senátor Zieleniec už inicioval vznik podvýboru pro boj s korupcí a velmi se zajímal o možný legislativní rámec pro metodu řízené provokace.

* Ministr Bureš ale namítá, že civilizovanější cestou je vybírat kvalitní úředníky a dobře je zaplatit.

Pokud ve státní správě sedí zkorumpovaní úředníci, pak budou brát dál, i když je dobře zaplatíte. Nejdříve se toho vředu musíte zbavit, vyčistit ho a teprve pak budovat spolehlivou státní správu. Chápu ministra Bureše, že se bojí zavést takovýto alarmující a nezvyklý prostředek v prostředí citlivém na policejní provokatéry. Myslím ale, že by nebylo vhodné převzít současnou státní správu, dát jí veškeré sociální jistoty a dobře ji zaplatit. Tím vlastně dáte šanci těm zkorumpovaným. To je můj názor a já počítala s tím, že s ním narazím. Jenže věc nevyřešíme tím, že před ní zavřeme oči.

* A máte připravená řešení?

  Jedním z nejdůležitějších úkolů Nejvyššího státního zastupitelství (NSZ) pro letošní rok je vypracování komplexní analýzy stavu korupce včetně závěrů. Ty chci v podobě námětů předložit vládě ještě do voleb.

* Před rokem a půl vznikly u vrchních státních zastupitelství specializované odbory pro šetření závažné hospodářské a finanční kriminality. Jaké mají výsledky?

  Rozhodně dobré. Chci zdůraznit, že při jejich vzniku jsme nijak neexperimentovali, ale pouze jsme přizpůsobili českým poměrům to, co ve světě dlouho a dobře funguje. Týmy specialistů, kteří prošli náročnými vzdělávacími kursy, šetřily 123 věcí, z nich 40 prověřují, ve 20 případech bylo sděleno obvinění, 10 je před soudem a v jednom případě už zazněl rozsudek.

* V jakém?

  Šlo o nedovolené obchodování se zlatem. Z těch kauz, které jsou před soudem, můžu jmenovat například Moravia banku, H-systém, CS družstevní spořitelnu, Carbopur. Chystá se podání žalob u Železáren a drátoven Bohumín, Komerční banky v návaznosti na případ Chvalovský, dále u Ostravské družstevní záložny, Union banky a Romana Zubíka. Ve všech případech jde o škodu nad 50 miliónů korun.

* Máte dost lidí do těchto odborů?

  Stav zatím není naplněn, ale já ani nespěchám. Jde mi především o kvalitní lidi, mladé, ochotné se vzdělávat, s bezpečnostní prověrkou a v neposlední řadě také nebojácné. Oni jsou totiž pod velkým tlakem, běžně je i jejich rodiny sledují mafiáni a jejich obhájci zase na tyto státní zástupce podávají trestní oznámení, aby je znevěrohodnili.

* Proč jste nedoporučila ministru Burešovi podat v kauze Milana Šrejbra mimořádný opravný prostředek?

  Tuto věc posuzovaly tři odbory NSZ a konaly se k němu dvě gremiální porady. Závěrečné stanovisko jsme vyjádřili na 14 stranách a dospěli v něm k závěru, že není důvod k podání mimořádného opravného prostředku, byť v rozsudku došlo k formálním pochybením. Ta ale v minulosti nikdy nebyla důvodem ke stížnosti pro porušení zákona. Naše argumenty však na ministerstvu spravedlnosti nebrali v potaz. Navíc mě zaráží i rychlost, s jakou ministerstvo rozhodlo. Spis má totiž kolem 1500 stran, zato stížnost je velice stručná.

* Co je jejím obsahem?

  Vyjadřuje pochybnost nad znaleckým posudkem, který byl vypracován před sdělením obvinění. Přitom posudek byl soudem řádně zprocesněn, takže v tom my jsme závadu neshledali. Mne ovšem zarazila ještě jedna věc. V pátek o stížnosti informoval tisk a již tentýž večer se Šrejbrův advokát Král vyjadřoval k jejímu obsahu. Ptám se - jak o něm mohl vědět, když já jsem se o tom dověděla až tento týden ve chvíli oficiálního doručení stížnosti?

Royhovor Kateřina Perknerová, Právo 6.4.2002

Řízené provokace? Otřesný nápad !

Právo 05.04.2002 - Josef Lžičař

Veřejnost se nyní seznámila se záměrem nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové používat v potírání úplatkářství řízenou provokaci. Její snahou je prosadit nasazení řízených agentů, kteří by státní úředníky vyprovokovali k braní úplatků.

Marie Benešová věří, že její snahu podpoří i Evropská unie. Potřebnou právní úpravu provokace řízené státními úředníky dosud bohudíky nemáme a také snad mít nebudeme. Je chvályhodné, že ani poslední novela trestního řádu neupravuje řízenou provokaci vztahující se ke korupčnímu jednání. Zdá se, že poslanci byli v tomto směru rozumní a prozřetelní.

Na samé hraně práva zůstává totiž mimořádně široká úprava použití agenta pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin - v trestním zákoně se týká více než 50 trestných činů. K tomu přistupuje možnost využití agenta v případech trestního stíhání, kde Českou republiku zavazuje přijatá mezinárodní smlouva, a také v případě zločinného spolčení.

Agenti budou mít velmi široké pole působnosti. Nelze přitom opomenout zákonnou možnost "předstíraného převodu věci", tedy předstírání něčeho, co nebude mít právní platnost. Bude to sloužit k usvědčení osob méně odolných svodům trestné činnosti.

Pravdou je, že zákonodárci uniklo, že beztrestnost má agent zaručenu zatím pouze v případech zločinného spolčení. Na ostatní agenty novela zákona zapomněla. Snad státní zástupci budou rigorózně postupovat ve smyslu trestního řádu a náběhy na provokační jednání či jednání způsobilá v jiném vyvolat úmysl spáchat trestnou činnost budou nekompromisně stíhat. Tuto povinnost mají a nebyli jí dosud zbaveni.

Se stíháním agenta-provokatéra je třeba bezvýhradně souhlasit, a to i přesto, že rozmach organizovaného zločinu vyžaduje přijetí přiměřených opatření a možná i nových forem odhalování trestné činnosti. Provokace řízená státem není ospravedlnitelná. Právo na řádný chod spravedlnosti zaujímá a musí zaujímat v demokratické společnosti tak výsadní místo, že nemůže být obětováno tomu, co je výhodné.

Dosáhnout čistoty státní správy - nepochybně ušlechtilý cíl - prosazením státem řízené provokace je očividně nešťastné, ba dokonce otřesné. Veřejný zájem nemůže ospravedlnit získání důkazů v důsledku policejních či státních provokací.

Záměr Marie Benešové vyvolal u některých poslanců velmi obezřetný, ne-li negativní přístup. Je to logické, neboť mezi základní zásady trestního řízení patří zásada, že podle Listiny základních práv a svobod nemůže být nikdo stíhán jako obviněný jinak než ze zákonných důvodů a způsobem trestním řádem stanoveným. Pokud státní moc reprezentovaná státními zastupitelstvími, policií, státními úředníky pomáhá či bude dokonce vytvářet podmínky, resp. navozovat situace se zjevnou snahou uskutečnit či dokonat trestný čin, jde o zřetelné překročení hranic, v nichž je v jiných demokratických státech uskutečňován spravedlivý proces. Jsem přesvědčen, že stát prostřednictvím svých "nastrčených osob" nemůže a především nesmí předstírat, že je s trestnou činností srozuměn.

Kategoricky je třeba odsoudit představu, že by stát měl spoluvytvářet podmínky k realizaci trestné činnosti. Je naprosto demoralizující, pokud je státních prostředků použito k vyprovokování trestné činnosti. Nemůže být ospravedlnitelné, pokud státem pověřená osoba se zúčastní protispolečenského jednání či dokonce sama trestnou činnost vyprovokuje.

Státem řízený agent je účastníkem na spáchaném jednání (návodce, pomocník, organizátor) a zaslouží si místo na lavici obžalovaných. Upřímní legislativci nezapřou, že velmi často jsou inspirací při tvorbě práva zákony z doby dřívější, platné v českých zemích. Může být pro nás poučné, že v rakouském trestním řádu z roku 1873 (před 130 lety) se jasně uvádělo, že "bezpečnostním orgánům, jakož i všem veřejným úředníkům a zřízencům je pod nejpřísnějším trestem zakázáno působiti k tomu, aby byly získány půtahy (tj. indicie) nebo aby byl podezřelý usvědčen tím, že by jej hleděli svésti, aby podnikl nějaký trestný čin, aby v něm pokračoval nebo jej dokončil nebo aby byl tajně zjednanými osobami sveden...".

Hluboko jsme klesli? Myšlenka řízené provokace tehdejší zákonodárce možná napadla, byla však právem smetena s výstrahou přísných sankcí. Ostatně ani v sedmdesátých letech (komunistický režim) by význačné teoretiky trestního práva nenapadlo teoreticky či prakticky rozebírat řízenou provokaci. Profesor Solnař v Základech trestní odpovědnosti v roce 1972 pokládal za "zahanbující, pokud ze strany policejních složek nebylo předcházeno škodlivým účinkům dříve, nežli se projevil následek trestného činu v plném rozsahu". Kladl důraz zejména na prevenční činnost policistů. Možnost řízené či kontrolované činnosti (provokace) se vůbec nepřipouštěla.

Je smutné, že Nejvyšší státní zastupitelství (dříve Generální prokuratura) opomenulo, že již v roce 1990 bylo vysloveno kategorické stanovisko k nežádoucím aktivitám předchozího režimu přímo v zákoně o soudních rehabilitacích. V § 14 odst. 1 písm. c) tohoto zákona se činnost bezpečnostních složek, pokud vyprovokovaly, organizovaly nebo řídily trestnou činnost, označuje za vadu řízení.

Oprášit řízenou provokaci s odkazem na USA 80. let a spoléhat se na podporu Evropské unie je více než povážlivé a skokem na počátek padesátých let. Uznalého potlesku z unie se stěží dočkáme. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku se již několikrát razantně vyslovil ve vztahu k infiltrovaným agentům a řízeným provokacím. Dochází-li k podněcování či dokonce k vyprovokování trestné činnosti, nelze to ospravedlnit veřejným zájmem či jiným "ušlechtilým cílem". Naposledy, v roce 1998, bylo morálně i materiálně odsouzeno Portugalsko za agenty-provokatéry. Úpravou řízené provokace máme šanci být stálým účastníkem soudních sporů ve Štrasburku.

(Autor je advokát)

Benešová versus Bureš a Lžičař

Jak se zdá, Její Blahorodí paní Korupce se opět vyhne nepříjemnostem a nadále se bude těšit dobrému zdraví.

Takový dojem zatím budí vzrušená debata na toto téma z minulého týdne, kdy na sebe nekompromisně narazily: nápad nejvyšší státní zástupkyně Benešové nasadit do boje řízené agenty-provokatéry a odpor ministra spravedlnosti Bureše k takovým metodám.

Nedělejme si iluze - jestliže v boji proti tomuto zlořádu chybí soulad kompetentních, pak se účinný boj konat nebude. Za korupci pochopitelně nepovažujeme pouhé braní úplatků, o jehož stíhání se teď vede spor.

V širším pohledu to také může znamenat využívání veřejných úřadů k získání privátní moci a v politice kladení soukromých zájmů nad veřejný blahobyt. I dnešní vyspělé demokracie měly svou korupční historii bohatou.

Británie před sto padesáti lety zlikvidovala walpoleovský systém, jenž garantoval všeobjímající korupci zděděnou z osmnáctého století, Spojené státy, kde se v osmdesátých letech osvědčili právě provokující agenti, si největší korupční krizi prožily ve dvacátých letech devatenáctého století za prezidenta Monroea.

Zato v Česku netřeba hledět do minulosti. Korupce v našem současném kulturním prostoru zažívá renesanci a zahraniční investoři i bruselští experti si toho nemohli nevšimnout.

Děsit by ale tento jev měl především nás doma. Spolehlivě totiž likviduje prostředí rovné soutěže, tím ničí kvalitu především ekonomických vztahů a hlavně nenapravitelně demoralizuje lidi tam, kde se s ní většina populace unaveně smiřuje.

Marie Benešová tedy navrhuje bojovat proti korupci těmi nejkrajnějšími prostředky. Chce vyprovokovat státní úředníky státem řízenou akcí pomocí provokatérů k trestné činnosti a pak je ze státní správy vyřadit. Přiznává tím, že všechny jiné, běžné prostředky boje selhávají, protože korupce, odehrávající se mezi čtyřma očima, je v podstatě nedokazatelná, a tedy nestíhatelná.

Jaroslav Bureš to odmítá a chce korupci likvidovat jinak: nasadit do státní správy kvalitnější lidi a pořádně je zaplatit. Rizika akce s agenty-provokatéry jsou zřejmá. Stát dá do pohybu něco, z čeho nebude moci vyloučit elementární lidská selhání, v tomto choulostivém případě obzvláště nebezpečná.

Burešův protinávrh je ovšem zase hodně naivní. Korupci nakloněného úředníka od ní neodradíme vysokým platem. Maximálně zvedneme laťku jeho korumpovatelnosti.

Nápad nejvyšší státní zástupkyně je tedy hodně riskantní a na středoevropské poměry nezvyklý. Je ale možným řešením, jak v situaci, která je už zoufalá, stíhat specifickou trestnou činnost, na kterou zákon tradičními prostředky nedosáhne.

Kritici jejího postupu mohou mít řadu dílčích pravd: budeme zavádět policejní provokatéry v zemi, která byla po desetiletí policejními provokacemi prosycena, můžeme se dostat do rozporu s Listinou základních práv a svobod, podle které nemůže být nikdo stíhán jinak než ze zákonných důvodů a podle trestního řádu.

Jejich neochota k razanci je, přiznejme si, trochu podivná. Vždyť pomocí provokatérů z korupce usvědčení úředníci nemají být trestně stíháni, ale pouze zbaveni funkce ve státní správě.

Tito kritici, ať už jde o ministra Bureše, nebo třeba advokáta Lžičaře, ale hlavně nesdělují to zásadní - jak jinak bojovat účinně proti korupci!

Vypadá to tedy, že rozpor mezi koncepcí riskantní a koncepcí do ztracena opatrnou budou muset rozhodnout politici, v tomto případě čeští poslanci příslušným zákonem. Ať už ale o tom budou přemýšlet zprava doleva, či zleva doprava, stejně se nakonec mohou dobrat pouze dvou řešení.

Buď korupci potírat netradičně a s riziky, nebo jí nadále přenechat volné pole působnosti.

Pavel Verner 8.2.2002. Právo