Hle, co se také, kromě tunelování a zlodějen, může skrývat za ztopořeným antikomunismem
Premiér Viktor Orbán a jeho mladí
demokraté (také Mladí konzervativci? – P.V.S)
sázejí ve volbách na oživený nacionalismus
Vládnoucí maďarský Fidesz tvrdí, že dubnové volby jsou
posledním, rozhodujícím soubojem se zbytky komunismu.
Luboš Palata /Od našeho zpravodaje/ HN, Pécs, 25. 3. 2002
Chudě oblečený muž se prodírá davem. Ještě pět metrů,
dva, metr. Vrhá se přes paže ochranky. Podařilo se. Premiér
Viktor Orbán tiskne jeho dlaň a s úsměvem mu děkuje.
"My děkujeme vám," stačí dodat muž, než je
ochrankou vytlačen zpět do nadšených řad Orbánových
stoupenců. Předseda vlády za povznášejících tónů
Vangelisova "Dobytí ráje" stoupá k řečnické
tribuně, muž se za ním dívá a slzí štěstím.
Tady v jihomaďarské Pécsi, stejně jako na dalších místech
v Maďarsku připomíná předvolební kampaň premiéra Viktora
Orbána triumfální pouť zemí. Pro své stoupence je Orbán
ztělesněním nadějí na nové, velké a bohaté Maďarsko,
které se ujme své dávno ztracené role evropské mocnosti. Na
jeho straně jsou úspěchy posledních čtyřech let -
hospodářský růst, vstup do NATO a postavení Budapešti jako
premianta mezi kandidáty na členství v unii.
"Orbán je první premiér, který vrátil Maďarům jejich
ztracenou hrdost," říká šedesátiletý vinař v jedné z
vesnic u Pécse, který Orbánovi aplauduje stejně nadšeně
jako stovky lidí v sále a další tisíce, které mrznou venku
v jarním dešti před velkoplošnou obrazovkou. "V roce
2004 vstoupíme do Evropské unie, v roce 2007 zavedeme euro a v
roce 2012 chceme uspořádat olympijské hry," slibuje
Orbán.
Slibuje Maďarům odstranění křivd, které údajně obsahuje
Trianonská mírová smlouva uzavřená po první světové
válce. Kvůli ní žijí za hranicemi země milióny Maďarů.
"Národ je větší než země. Až budeme v Evropské unii,
tak se ze středně velké desetimiliónové země staneme
velkým patnáctimiliónovým národem," říká Orbán. Za
tento pro Slovensko či Rumunsko, kde maďarské menšiny žijí,
nebezpečně znějící požadavek sklízí premiér největší
potlesk celého večera. Podobného úspěchu docílí, když o
chvíli později veřejně odsoudí Benešovy dekrety.
Orbán v projevu zdůrazňuje nacionální hodnoty.
"Nemůžeme napodobovat Evropskou unii, musíme jít
vlastní maďarskou cestou," tvrdí. "Maďarsko se do
deseti dvaceti let stane jednou z nejúspěšnějších zemí
světa." K tomu všemu schází Maďarsku podle Orbána
jediná věc - aby se FIDESZ po dubnových volbách udržel u
moci. "Bude to hlasování o dokončení změny
režimu," apeluje na voliče Orbán.
Podle výzkumu Gallupova ústavu vede ve volebních preferencích
FIDESZ s šestatřiceti procenty o deset procent před
opozičními socialisty. Většina dalších agentur hovoří o
nejvyrovnanějších volbách za posledních dvanáct let.
Kritici z řad intelektuálů a opoziční liberální levice
varují, že Orbánova politika rozděluje zemi. "Místo
hledání dohody sází Orbán na konfrontaci. Je to vědomá
politická strategie," říká politolog András
Körösényi. Navíc podle mnohých svým neskrývaným
nacionalismem žene Maďarsko mimo hlavní evropský proud.
"Orbánovci jsou spasitelé světa a ti vědí všechno
lépe než druzí," varuje před FIDESZ nejslavnější
maďarský režisér Miklós Jancsó.
Za největší nebezpečí je ale pozorovateli považována
možnost, že by se v případě malého volebního úspěchu
mohl FIDESZ spojit s xenofobní ultranacionalistickou Stranou
maďarské spravedlnosti a života (MIÉP).
V reakci na nedávné výroky předsedy
maďarské vlády Viktora Orbána a poté i prezidenta Ference
Mádla požadující zrušení Benešových dekretů je na
místě osvěžit některé širší historické souvislosti.
Na počátku 20. století byla dlouhodobá maďarská politika
vytlačování Slováků a Rusínů z úrodných rovin do hor
nahrazena totální maďarizací. Příklad: za pouhé tři roky
1905-8 klesl na Slovensku a Podkarpatské Rusi počet
slovenských základních škol z 930 na 502 a rusínských ze
175 na 72. Maďarských škol mezitím přibylo ze 3445 na 4040.
Ze slovenských a rusínských škol nezůstala ani jedna
státní, téměř všechny byly vydržovány církvemi. Do
školního roku 1913-14 přetrvalo jen 344 slovenských a 44
rusínských základních škol. Mezi Slováky byla tak v té
době pětina a mezi Rusíny a Ukrajinci dokonce 64 procent
negramotných. I statistika absolventů středních škol z roku
1910 potvrzuje diskriminaci Slováků a Rusínů; zatímco
absolventů maďarské národnosti bylo zjištěno na území
Slovenska a Podkarpatské Rusi 97261 a Němců 15157,
slovenských absolventů bylo jen 6208 a rusínských 501. Pro
srovnání: ve školním roce 1921-22 docházelo v ČSR do škol
s maďarským vyučovacím jazykem 124049 žáků, tj. 5,25
procenta z celkového počtu žáků, a to při podílu Maďarů
na populaci ČSR 5,57 procenta.
Sen o revizi Trianonu
V červenci 1914 neučinily vlivné uherské kruhy nic proti
bojechtivým Habsburkům, kteří rozpoutali první světovou
válku. Maďarští představitelé byli věrnými spojenci
Rakouska, a nesou tak spolu s Rakušany a Němci plnou
odpovědnost za milióny obětí této války. Po porážce
habsburské monarchie Maďaři jen neochotně vyklízeli
slovenské území k provizorní čs.-maďarské hranici,
stanovené koncem prosince 1918 dohodovými mocnostmi. Po
legiích tak muselo čs. vojsko projít (paradoxně již za
příměří po kapitulaci Rakouska-Uherska v lednu a znovu na
jaře 1919) další zkouškou ohněm - bojem za ovládnutí
Slovenska. Jen na jaře 1919 si konflikt s Maďarskem vyžádal
na čs. straně 1018 padlých vojáků a finanční náklady ve
výši 1234 mil. Kč. V dalších letech maďarská politika
snila o obnově uherské monarchie pod žezlem Habsburků, o
revizi Trianonské mírové smlouvy a obnovení "Velkého
Maďarska" na úkor Československa, Jugoslávie a Rumunska.
Při stanovení maďarských hranic, za nimiž zůstal velký
počet Maďarů, přihlížely dohodové mocnosti k brutální
maďarizační politice před rokem 1918. V Maďarsku se naopak
ozývaly hlasy, že by k trianonské katastrofě nemuselo dojít,
kdyby byla maďarizační politika uplatňována ještě
důrazněji.
ČSR poskytovala maďarské menšině demokratická práva
V meziválečném období měla maďarská menšina v ČSR
demokratická práva, využívala vyšší úrovně sociální
legislativy ve srovnání s Maďarskem. Maďaři se v hojném
počtu podíleli na správě obcí, činnost vyvíjely maďarské
politické strany a spolky. Vůdce maďarských politických
stran na Slovensku (nejprve křesťansko-sociální, od roku 1936
Sjednocené maďarské strany) János Esterházy byl exponentem
Horthyho režimu a spojencem Henleinova sudetoněmeckého hnutí
v boji za rozbití ČSR. Zatímco maďarská menšina na
Slovensku si udržovala svou identitu, Slováci v Maďarsku byli
vystaveni pokračujícímu odnárodňování. Maďarské
vládnoucí kruhy potlačovaly demokratická práva svých
občanů, usilovaly o revizi hranic, zahraničně politicky se
opíraly o fašistickou Itálii a později inklinovaly i k
hitlerovskému Německu.
Po Mnichovu chtěli i Nitru a Bratislavu
Bezprostředně po Mnichovu se Maďarsko přihlásilo s
dalekosáhlými územními požadavky vůči Československu. Po
neúspěšných bilaterálních jednáních, při nichž
Budapešť dokonce požadovala i postoupení Bratislavy a Nitry,
a po nezájmu Francie a Velké Británie přisluhovat při
dalším dějství likvidace Československa, zaštítilo
maďarské požadavky nacistické Německo s fašistickou
Itálií. V tzv. vídeňské arbitráži vnutily tyto země
Československu ultimativním způsobem maďarskou anexi jižní
části Slovenska a Podkarpatské Rusi. Maďarský zábor
představoval 8,4 procenta území ČSR s 972 tisíci obyvateli.
Na Slovensku bylo okupováno území s 854 tisíci obyvateli, z
nichž téměř třetinu tvořili Slováci nebo Češi. Maďarsko
získalo například 182 obcí výlučně slovenských nebo s
maďarskou menšinou, mezi nimi Košice. Na Podkarpatské Rusi
byla zabrána itři největší města včetně správního
střediska Užhorodu. V zimě 1938-39 se množily ozbrojené
útoky maďarských bojůvek za nově stanovenou hranici
Podkarpatské Rusi a při rozpadu ČSR v polovině března 1939
maďarská armáda okupovala celou Podkarpatskou Rus
(přejmenovanou krátce předtím na Karpatskou Ukrajinu), která
se pak až do roku 1944 stala součástí Maďarska.
Tiso se v Berlíně podpory nedovolal
Při další vojenské akci obsadilo Maďarsko i pás
slovenského území při hranici s Karpatskou Ukrajinou.
Opakované apely Tisova režimu v Berlíně, aby německá vláda
pomohla slovenskému státu k navrácení uloupené
nejvýchodnější části země, vyzněly naprázdno. Je málo
známou skutečností, že v polovině března 1939 čelila čs.
armáda na Karpatské Ukrajině několik dní maďarské agresi,
což byla v době od Mnichova jediná akce, při níž došlo k
ozbrojenému boji na obranu čs. území. Při těchto bojích
zahynulo několik set čs. i maďarských vojáků. Ještě více
obětí si vyžádal maďarský teror, rozpoutaný vzápětí
proti Rusínům. Vzpomínají-li historici a pracovníci
sdělovacích prostředků na naše legionáře i na odboj za
druhé světové války, neměli by opomíjet ani tuto hrdinskou
epizodu z tragického března 1939. Maďarská politika na
anektovaných územích předčila tvrdostí i postup německých
míst v českém pohraničí bezprostředně po Mnichově. Již
tři dny po vídeňské arbitráži nařídil vojenský velitel
zabraného území na jihu Slovenska a Podkarpatské Rusi
bezodkladné vysídlení všech Slováků a Čechů, kteří se
tam přistěhovali po roce 1918. Tím ztratilo domov na sto
tisíc lidí. Maďarsko se stalo spojencem fašistických
mocností; v listopadu 1940 se připojilo k ose
Berlín-Řím-Tokio a podílelo se na přepadení Jugoslávie a
Sovětského svazu (Velká Británie a USA mu pak samy vyhlásily
válku). Svými protektory bylo štědře odměněno zábory
nejen v ČSR, ale i na úkor Jugoslávie, a dokonce Rumunska,
které bylo stejně jako Maďarsko spojencem Německa ve válce
proti SSSR. Maďarský režim neblaze proslul nejen spoluprací s
nacisty při fyzické likvidaci většiny velmi početné
židovské komunity, ale i dalšími teroristickými akcemi, mezi
nimi i zavražděním pěti tisíc Jihoslovanů včetně dětí v
Novém Sadu v lednu 1942. Na okupovaném jižním Slovensku
došlo po počátečním nacionálním opojení postupně k
vystřízlivění. Hospodářské a sociální poměry se
všestranně zhoršily. Průmyslové kruhy horthyovského
Maďarska pokládaly "Horní zemi" za odbytiště
průmyslu z "Dolní země", a nepodporovaly tam
industriální rozvoj. Nezaměstnanost zasáhla každého
pátého až šestého obyvatele odtrženého území. Maďaři
na jižním Slovensku byli zklamáni i ztrátou politických
svobod a obnovováním polofeudálního kastovnictví, které
dělilo lidi podle "urozenosti" anebo úředních či
vojenských hodností. Maďarský historik L. Tilkovszky, který
podrobně analyzoval sociálně ekonomické procesy na jižním
Slovensku, dospěl k závěru, že tu nebyla žádná
společenská vrstva, jejíž životní podmínky by se
nezhoršily. K vůbec nejhorším režimům druhé světové
války patřil teroristický režim Šípových křížů v čele
s F. Szálasim, nastolený v roce 1944. Koncem války sílila
nespokojenost Maďarů s politikou jejich představitelů, která
se projevila i účastí skupin Maďarů ve Slovenském
národním povstání.
Poválečné Maďarsko odsunulo Němce
Dohoda o příměří, kterou poražené Maďarsko podepsalo 20.
ledna 1945, obsahovala i závazek uznat neplatnost vídeňské
arbitráže, stáhnout z okupovaných území ČSR, Jugoslávie a
Rumunska za hranice z konce roku 1937 maďarské ozbrojené síly
a úřednictvo, zrušit legislativní opatření vztahující se
na anektovaná území a zaplatit reparace ve výši 300 mil.
USD, z nichž podle pozdější mírové smlouvy a dohody s
Jugoslávií mělo Československu připadnout 30 mil. USD. V
Maďarsku zanedlouho začala kampaň Národní rolnické strany
za vyhoštění Němců, zejména těch, kteří se
přistěhovali za války, pod heslem "Švábové sem
přišli s jedním batohem, s jedním batohem ať též
odejdou". Předák této strany I. Borsody dokonce navrhl,
aby se Maďarsko, ČSR, Polsko a Jugoslávie spojily v úsilí ke
společné likvidaci německého osídlení ve svých zemích. O
transferu Němců z Maďarska pak v srpnu 1945 roz hodla
konference šéfů vlád tří velmocí antifašistické koalice
v Postupimi (předběžně tak velmoci rozhodly již počátkem
dubna 1945). Na mírovou konferenci začínající v červenci
1946 přišli maďarští delegáti s cílem udržet si aspoň
část územních zisků, tedy podíl na "darech" od
Hitlera a Mussoliniho. To se jim nepodařilo, a maďarské
"trianonské" hranice byly obnoveny s jedinou korekcí,
s předáním tří vesnic Československu (ve všech tvořili
většinu obyvatelstva Chorvati). Tím se rozšířilo čs.
území v bezprostřední blízkostí Bratislavy na jih od
Dunaje.
Výměny obyvatelstva
Požadavek čs. vlády odsunout z našeho území 150-200 tisíc
Maďarů nebyl přijat, ale Maďarsko bylo povinno uzavřít s
ČSR dohodu o výměně obyvatelstva, přičemž počet lidí
podléhajících výměně závisel na počtu Slováků, kteří
měli zájem o přestěhování do ČSR. K přesídlení se
přihlásilo 97 610 Slováků (po upřesnění 95 421 osob), ale
část z nich zůstala v Maďarsku. Důvodem bylo šikanování z
maďarské strany ve snaze zmenšit rozsah reciproční migrace z
ČSR, ale i obavy z nejisté budoucnosti v neznámém
prostředí, národnostní vlažnost aj. Údaje o počtu
migrantů nejsou v různých pramenech shodné, protože mnoho
lidí se stěhovalo mimo rámec výměnné akce. Za relativně
věrohodný údaj je možno pokládat odchod necelých 90 tisíc
Maďarů do Maďarska a příchod 72 tisíc Slováků do ČSR, z
toho 59 477 osob podle mezistátní dohody. Osoby podléhající
výměně obyvatelstva si směly odvézt veškerý movitý
majetek a přijímající země jim měla nahradit opuštěný
nemovitý majetek, limitovaný u zemědělské půdy 50 hektary.
Konfiskace majetku se netýkala antifašitů
Maďarská politika anexí, účasti ve válce po boku
fašistických zemí a národnostního i sociálního útlaku
vyvolala v okolních zemích ostré protimaďarské nálady,
jejichž výsledkem byly v ČSR prezidentské dekrety z roku 1945
o odnětí, přesněji řečeno o neobnovení čs. státního
občanství Maďarů a o konfiskaci jejich majetku. Postih se
netýkal antifašistů. Vypovězeni byli přistěhovalci na
jižní Slovensko z období po vídeňské arbitráži. Začala
"reslovakizace" části Maďarů odůvodňovaná tím,
že jde o osoby, které podlehly maďarizačnímu tlaku.
Vyhlášená pracovní povinnost se sice týkala i Čechů, ale
na část maďarské menšiny (kolem 50 tisíc osob) dolehla
drsněji tím, že byla vykonávána daleko od domova v českém
pohraničí a delší dobu než např. tříměsíční pracovní
povinnost dvou ročníků české mládeže v zemědělství v
roce 1946. Napjaté vztahy s Maďarskem pokračovaly i po podpisu
mírové smlouvy až do roku 1948, kdy po změnách režimu v
obou zemích došlo rychle k jejich zlepšení. Na podzim 1948
bylo Maďarům vráceno čs. státní občanství, byla
pozastavena represívní opatření včetně pracovní
povinnosti, oživily se styky s Maďarskem a Maďarsku byla
odpuštěna do té doby nesplacená část reparací. Na
Slovensku se postupně rozvíjelo maďarské školství, byly
budovány národnostně orientované kulturní instituce, byl
obnoven maďarský tisk aj. Půda maďarských rolníků byla
sice v roce 1945 formálně zkonfiskována, ale většina z nich
na ní dál hospodařila a na podzim 1948 jim byla vrácena do
vlastnictví až do výměry 50 ha, což byla hranice
uzákoněná všeobecně na jaře 1948 při třetí etapě
pozemkové reformy. Reslovakizace a nedobrovolný přesun
maďarských pracovníků do českého pohraničí se stal
předmětem kritických hodnocení už v první polovině 60.
let. Další demokratizaci vztahů k národnostním menšinám
přinesl rok 1968 spolu s federativním uspořádáním státu.
Ještě předtím měla nemalý psychologický vliv na maďarskou
menšinu rychlá celonárodní pomoc při výstavbě Žitného
ostrova po katastrofální povodni v roce 1965, při níž byly
zničeny desítky vesnic a úroda. Vztahy k Maďarsku
dlouhodoběji nenarušila ani účast maďarské armády při
srpnové invazi Varšavské smlouvy do Československa v roce
1968. Koncem 80. let ovlivnila vlna nacionalismu v
postkomunistických zemích i vztahy mezi Československem a jeho
nástupnickými státy na jedné straně a Maďarskem na druhé
straně.
Kauza Temelín jako Gabčíkovo
V ČSFR byly vyzvedávány úspěchy maďarské transformační
politiky k tržní ekonomice, hledala se shodná stanoviska k
mezinárodním otázkám, ale vystupovaly i třecí plochy. Z
Maďarska opět zaznívaly hlasy požadující revizi hranic.
Tehdejší útoky proti přehradě u Gabčíkova připomínají
současnou temelínskou kampaň v Rakousku a náhodná asi není
časová shoda v kampani Rakouska a Maďarska proti Benešovým
dekretům. Gabčíkovo se také stalo nástrojem ve
vnitropolitickém boji v Maďarsku; nebyla respektována
uzavřená mezistátní dohoda o výstavbě vodních děl
Gabčíkovo-Nagymaros na Dunaji a maďarská vláda požadovala
ultimativně likvidaci již téměř dokončené horní části
soustavy, která byla financována především z čs. zdrojů,
aniž by nabídla úhradu této likvidace. Přitom nedlouho
předtím Maďarsko naléhalo na urychlení výstavby.
Pozdější mezinárodní soudní proces vyzněl pro Maďarsko
zoufale a také katastrofické hrozby ekologů se nepotvrdily.
Maďarský odpor však dodnes znemožňuje plně využívat
energetický potenciál gabčíkovského díla a snížením jeho
efektivnosti poškodil obě země. Historici posoudí, zda
"maďarskou kartu" nevyužívali někteří tehdejší
politici v obou částech ČSFR v závěrečné etapě její
existence k rozvolňování vzájemných vztahů - na Slovensku k
vyhrocování poměru k maďarské menšině neodpovědnými
výroky a v České republice odmítáním podpory Slovenska v
obraně proti nepřijatelným akcím z maďarské strany. Nyní
je naopak nechtěným výsledkem Orbánových a Mádlových
požadavků sblížení stanovisek nejen české a slovenské
zahraniční politiky, ale i hlavních politických sil v obou
republikách ve snaze čelit pokusům o revizi výsledků druhé
světové války.
Václav Průcha
(Autor je profesorem VŠE Praha) Právo 25.3.2002
Orbánovi sázka na emoce vyšla
Sázka premiéra Viktora Orbána zabrnkat výzvami na zrušení čs. dekretů na maďarskou nacionalistickou strunu podle posledních průzkumů veřejného mínění vyšla. Necelé dva týdny před prvním kolem parlamentních voleb (7. dubna) jeho Maďarská občanská strana FIDESZ vede před opoziční Maďarskou socialistickou stranou už o deset procent.
Přitom ještě před měsícem byly šance obou velkých stran zcela vyrovnané. Jinak premiér vyvolal doma svými protidekretovými výpady značně protichůdné reakce. Opozice ho ostře kritizovala. "Neohrabanými diplomatickými urážkami se podařilo Orbánovi postupně rozhněvat Prahu, Bratislavu i Varšavu. Pohybuje se v diplomacii jako slon v porcelánu," shrnul odmítnutí opoziční deník Népszabadság. List podotkl, že "Orbán úplně znemožnil myšlenku Visegrádu, a stává se hrobařem tohoto uskupení". Řada maďarských politiků i historiků naopak ocenila jako správný krok, že premiér Pandořinu skříňku s dekrety otevřel.
Například historik Károly Vígh na
stránkách listu Vasárnapi újság označil dopady dekretů na
německou a maďarskou menšinu v poválečném Československu
za "surová a antidemokratická" opatření. "Byla
to bezpříkladná opatření. Maďarům byl na základě
dekretů zabaven majetek, Maďaři byli propuštěni ze státní
správy, nedostávali od státu důchod, maďarština se nesměla
používat v kostelích ani ve školách, byly rozpuštěny
maďarské kulturní a společenské organizace, maďarští
kněží byli ze Slovenska vystěhováni, vysokoškoláci
maďarské národnosti vyloučeni ze škol," upozorňuje
Vígh, aniž by - stejně jako další - rozebíral, co dekretům
předcházelo a jaké byly dobové důvody jejich přijetí.
Učebnice: Beneš nenáviděl Maďary
To, že až do Orbána dosud ani jedna z maďarských vlád od
změny režimu oficiálně nevznesla požadavek na zrušení
dekretů, považuje Vígh za ostudné. "Našim vládám se
nepodařilo nastolit tento problém v Organizaci spojených
národů. Tady se měla požadovat rehabilitace Maďarů,"
soudí. A co se o dekretech a prezidentu Benešovi učí studenti
maďarských středních škol? Například v učebnici Konráda
Salamona se tvrdí, že Beneš Maďary přímo nenáviděl.
"Po druhé světové válce si vzala československá
politika za cíl vytvoření národního státu. Proto chtěla
zlikvidovat třímiliónovou německou a osmisettisícovou
maďarskou menšinu vystěhováním nebo asimilací,"
uvádí v učebnici. Podle autora se odehrávaly pobuřující
snahy o slovakizaci Maďarů na Slovensku. "Slovenskou
národnost získal prakticky každý, kdo o ni požádal. Znalost
slovenštiny nebyla nutná. Této možnosti využilo 150 tisíc
Maďarů, čímž zachránili majetek a vyhnuli se odsunu,"
uvádí autor. Za "hlavní cíl československé politiky v
poválečném období" pak označuje "asimilaci
příslušníků německé a maďarské menšiny".
Ivan Vilček, Budapešť, Právo 25.03.2002
