Stát vyplatí kampeličkářům až 400 tisíc náhrady
Členové zkrachovalých kampeliček dostanou
za své vklady mnohem vyšší náhradu, než na jakou měli
dosud nárok. Rozhodla o tom v pátek proti hlasům ODS
Sněmovna.
Odškodnění se zvyšuje na 90 procent vkladu a maximálně
může činit 400 000 korun. Zatím měli členové
družstevních záložen podle současného zákona nárok jen na
80 procent vkladu, nanejvýš na sto tisíc korun. Zvýšení
náhrad znamená, že dostanou od státu navíc podle
předběžných odhadů 2,2 až 2,5 miliardy korun.
Celkem přijde odškodnění kampeličkářů na více než sedm miliard korun. Změnu prosadili poslanci ČSSD, KDU-ČSL, US a KSČM, z jejichž řad také vzešel návrh. ODS se vždy ostře stavěla proti. Tvrdila, že lidé si měli dávat pozor, kam peníze dávají. Pro vyšší odškodnění hlasovalo nakonec sto poslanců ze 153 přítomných. Zastánci vyššího odškodnění kampeličkářů naopak argumentovali tím, že stát nese velkou vinu za to, že kampeličky se dostaly do potíží. Upozorňovali i na to, že všichni klienti zkrachovalých bank byly odškodněni až do čtyř miliónů korun.
Potřebné zdroje na náhrady kampeličkářům
budou zajištěny vydáním státních dluhopisů. "Je to
pozitivní krok, v tomto okamžiku se podařilo udělat pro
záložny maximum možného. Je to současně přiznání, že
kampeličky zabředly do těžkých problémů i z viny
státu," řekl v pátek Právu Dušan Bouša, předseda
kontrolní komise z Družstevní stavební záložny
Praha. Zvýšení nároku z 80 na 90 procent vkladu navrhli
Miroslav Kalousek (KDU-ČSL) a Svatomír Recman (KSČM). Týká
se všech poškozených kampeličkářů, tedy i těch, kteří
již náhradu podle dosavadního zákona obdrželi. Zvýšení
limitu ze 100 000 na 400 000 korun pocítí asi 27 procent
kampeličkářů s vyššími vklady. Pokud někteří z nich
již náhrady obdrželi, zbytek dostanou rovněž dodatečně.
Nebude to však hned, neboť jde o velké množství lidí.
"Peníze plynoucí ze zvýšení náhrad dostanou lidé
nejpozději v průběhu příštího roku," řekl Právu
Oldřich Zajíc, tiskový mluvčí zajišťovacího fondu
družstevních záložen. Podle jeho slov bylo podle dosud
platného zákona odškodněno již asi 79 000 z 87 000
poškozených kampeličkářů, tedy 91 procent.
Zatím bylo vyplaceno asi 4,5 miliardy
korun. Trvalo ovšem více než půl roku, než se návrh
podařilo prosadit - skupina poslanců ho předložila už v
září loňského roku. Již předtím se poslanci dlouho přeli
o to, z jakých zdrojů se budou náhrady pro kampeličkáře
financovat. K dohodě došlo až na konci roku 2000, čímž se
výrazně zdržely výplaty náhrad. Včerejší zvýšení
náhrady na 90 procent vkladu, maximálně na 400 000 korun, se
vztahuje i na členy těch družstevních záložen, které
případně v budoucnu nebudou schopny dostát svým závazkům
vůči vkladatelům.
Vladimír Čechlovský, Právo 23.3.2002
Banky do záchranných člunů, kampeličky do moře! |
| Vláda odmítá vypomoci družstevním
záložnám (kampeličkám), ačkoli s nekonečnou
shovívavostí a trpělivostí zachraňuje lecjakou
banku. Proč ten dvojí metr? Vláda tvrdí: kampeličky jsou družstva a lidé, kteří do nich ukládají své peníze, jsou zároveň spoluvlastníky těchto družstev. Měli tudíž možnost vedení kampeličky kontrolovat. Ti, kteří o své vklady přišli, mohou si za to sami: nebyli dost obezřetní. Ostatně riskantně sázeli na vysoké výnosy. Vláda je tedy nechá na holičkách. Jinak by prý ospravedlnila jejich nečinnost, nedostatek obezřetnosti a lehkomyslné riskování. Jak je tomu u bank? Vkladatelé v bankách nejsou spoluvlastníky banky a nemohou banku kontrolovat. Na druhé straně stát na banky dohlíží - v podobě zvláštního útvaru České národní banky. Tento útvar (tzv. bankovní dohled) ovšem celá dlouhá léta dohlížel zcela nedostatečně, takže banky špatně půjčovaly, špatně zajišťovaly ručení, špatně vymáhaly pohledávky. Se strany státu tedy rovněž nečinnost či nedostatek obezřetnosti. Stát ovšem banky zachrání a jejich vkladatelé dostanou v nejhorším případě alespoň něco. Proč jiný metr na kampeličky a jiný na banky? Také nad kampeličkami má přece dohled specializovaný státní úřad, jehož ředitele jmenuje ministr financí. Také tento dohled dohlížel zcela nedostatečně: nesignalizoval, že se v kampeličkách dějí věci nepřístojné (riskantní investice jejich problematicky založených dceřiných společností), že nejasný zákon už dávno vyžadoval opravit a doplnit. Vkladatelé v kampeličkách jsou v obrovské většině drobní střádalové. Žádní zbohatlíci, žádní tuneláři. Poctiví lidé střední třídy, na kterou všichni přísahají jako na solidní základ národa. Setkávám se s nimi ve svém volebním obvodě na Chrudimsku a Havlíčkobrodsku. Tuší, že jim nepomohu, ale přesto mi přicházejí říci (často se slzami zoufalství a bezmoci v očích), že politiku státu nechápou. Proč tady najednou stát necítí žádnou spoluodpovědnost? Třeba za nedostatečné zákony o kampeličkách? Za nedostatečný dohled nad nimi? Proč ovšem naopak cítil odpovědnost za krachující banky? Nestojí mu ti lidé za to? Představuje těch sto deset tisíc členů – vkladatelů jen zanedbatelný zlomek voličských hlasů? Nebo jde o lidi málo vlivné? Anebo jsou to banky, které si tiše přejí, aby se kampeličky jako jejich konkurence nezachránily a aby celá myšlenka družstevního ukládání, založená na úctyhodné tradici, ale hlavně na přístupu k neobyčejně cenným tzv. primárním vkladům, se již nikdy nevzpamatovala? A vláda jde i v tomto bankám na ruku? Šlo by dohromady o tři miliardy korun, které by Konsolidační banka půjčila do Pojistného fondu kampeliček. Poslanecká sněmovna vyzvala vládu, aby tak učinila, ta to však odmítla. Tunel v Komerční bance, způsobený „nepodařenou“ operací s jedním jediným partnerem rakouským B.S.I.), je trojnásobný. Peníze na záchranu vláda najde. Pro banky, alespoň ty větší, zatím vždycky peníze našla. Kampeličky do moře! Postoj vlády neumím nazvat jinak než pokrytectvím a cynismem. Drobnému lidu se z výšin moci vzkazuje jako obvykle: máte-li pohledávku s pouze čtyřmi či pěti nulami, nezajímáte nás. Nedůvěra ke státu, který jedněm znovu a znovu hází lano a jiné hned napoprvé odstrčí veslem, se nakonec vymstí všem. I těm, kteří tentokrát nic neztratili. Stát přistupující na dvojí metr, rezignující tedy na spravedlnost, vždy nezadržitelně ztrácí autoritu a nezbude mu, než sázet napříště na holou moc. Stát, jehož moc není oděna autoritou, je ovšem slabý, nevýkonný stát, a tak jeho občané dříve či později pocítí neodolatelnou potřebu postavit si do čela nějakého rázného chlapíka s tvrdou pěstí. Pak ztratíme všichni. Protože ten se s demokracií, a tedy ani s námi, párat nebude.
(Uveřejněno: ZN noviny, Slovo, 15. 4. 2000) |