Banky do záchranných člunů, kampeličky do moře!

Vláda tvrdí: kampeličky jsou družstva a lidé, kteří do nich ukládají své peníze, jsou zároveň spoluvlastníky těchto družstev. Měli tudíž možnost vedení kampeličky kontrolovat. Ti, kteří o své vklady přišli, mohou si za to sami: nebyli dost obezřetní. Ostatně riskantně sázeli na vysoké výnosy. Vláda je tedy nechá na holičkách. Jinak by prý ospravedlnila jejich nečinnost, nedostatek obezřetnosti a lehkomyslné riskování.

Jak je tomu u bank? Vkladatelé v bankách nejsou spoluvlastníky banky a nemohou banku kontrolovat. Na druhé straně stát na banky dohlíží - v podobě zvláštního útvaru České národní banky. Tento útvar (tzv. bankovní dohled) ovšem celá dlouhá léta dohlížel zcela nedostatečně, takže banky špatně půjčovaly, špatně zajišťovaly ručení, špatně vymáhaly pohledávky. Se strany státu tedy rovněž nečinnost či nedostatek obezřetnosti. Stát ovšem banky zachrání a jejich vkladatelé dostanou v nejhorším případě alespoň něco. Proč jiný metr na kampeličky a jiný na banky?

Také nad kampeličkami má přece dohled specializovaný státní úřad, jehož ředitele jmenuje ministr financí. Také tento dohled dohlížel zcela nedostatečně: nesignalizoval, že se v kampeličkách dějí věci nepřístojné (riskantní investice jejich problematicky založených dceřiných společností), že nejasný zákon už dávno vyžadoval opravit a doplnit.

Vkladatelé v kampeličkách jsou v obrovské většině drobní střádalové. Žádní zbohatlíci, žádní tuneláři. Poctiví lidé střední třídy, na kterou všichni přísahají jako na solidní základ národa. Setkávám se s nimi ve svém volebním obvodě na Chrudimsku a Havlíčkobrodsku. Tuší, že jim nepomohu, ale přesto mi přicházejí říci (často se slzami zoufalství a bezmoci v očích), že politiku státu nechápou. Proč tady najednou stát necítí žádnou spoluodpovědnost? Třeba za nedostatečné zákony o kampeličkách? Za nedostatečný dohled nad nimi? Proč ovšem naopak cítil odpovědnost za krachující banky?

Nestojí mu ti lidé za to? Představuje těch sto deset tisíc členů – vkladatelů jen zanedbatelný zlomek voličských hlasů? Nebo jde o lidi málo vlivné?

Anebo jsou to banky, které si tiše přejí, aby se kampeličky jako jejich konkurence nezachránily a aby celá myšlenka družstevního ukládání, založená na úctyhodné tradici, ale hlavně na přístupu k neobyčejně cenným tzv. primárním vkladům, se již nikdy nevzpamatovala? A vláda jde i v tomto bankám na ruku?

Šlo by dohromady o tři miliardy korun, které by Konsolidační banka půjčila do Pojistného fondu kampeliček. Poslanecká sněmovna vyzvala vládu, aby tak učinila, ta to však odmítla. Tunel v Komerční bance, způsobený „nepodařenou“ operací s jedním jediným partnerem rakouským B.S.I.), je trojnásobný. Peníze na záchranu vláda najde. Pro banky, alespoň ty větší, zatím vždycky peníze našla.

Kampeličky do moře! Postoj vlády neumím nazvat jinak než pokrytectvím a cynismem. Drobnému lidu se z výšin moci vzkazuje jako obvykle: máte-li pohledávku s pouze čtyřmi či pěti nulami, nezajímáte nás.

Nedůvěra ke státu, který jedněm znovu a znovu hází lano a jiné hned napoprvé odstrčí veslem, se nakonec vymstí všem. I těm, kteří tentokrát nic neztratili.

Stát přistupující na dvojí metr, rezignující tedy na spravedlnost, vždy nezadržitelně ztrácí autoritu a nezbude mu, než sázet napříště na holou moc. Stát, jehož moc není oděna autoritou, je ovšem slabý, nevýkonný stát, a tak jeho občané dříve či později pocítí neodolatelnou potřebu postavit si do čela nějakého rázného chlapíka s tvrdou pěstí.

Pak ztratíme všichni. Protože ten se s demokracií, a tedy ani s námi, párat nebude.

Petr Pithart         
místopředseda Senátu PČR

(Uveřejněno: ZN noviny, Slovo, 15. 4. 2000)