Ustupovat už není kam

Pavel Dostál

(Autor je ministrem kultury)Právo 18.3.2002

Napětí mezi vládou České republiky a katolickou církví, projevující se v poslední době obzvláště nevybíravými útoky na ministerstvo kultury a také na mě osobně, je bohužel jen pokračováním strategie některých představitelů této církve.

Spočívá v démonizaci těch, kteří odmítají představy o jejím výsadním postavení v české společnosti. Na začátku tohoto sporu je ovšem hluboká frustrace z toho, že se po listopadu 1989 nenaplnila mocenská očekávání katolické církve v podobě získání zásadního vlivu ve společnosti. Ačkoli se církvím dostalo na straně jedné zcela oprávněně svobod maximálních, česká společnost jednoznačně na straně druhé odmítla tzv. polský model katolického státu. Nepochybně je pravda, že komunistický režim se vůči církvím provinil mírou vrchovatou, z čehož nutně vyplynula oprávněná nedůvěra církví vůči státu, která se ale bohužel přenesla i do polistopadových dob. Důležité ovšem je, že křivdy se po osmačtyřicátém roce děly celoplošně a postihly všechny vrstvy společnosti.

Katolická církev se bohužel ale po listopadu 1989 stylizovala do role jakési zvláštní oběti komunistické zvůle a naprosto zapomněla, že také její část s komunisty kolaborovala. A to značně. Občanská a lidská statečnost bývalého disidenta a dnešního biskupa Václava Malého či opoziční činnost a následné kriminály Václava Bendy nebyly v žádném případě standardním postojem katolické církve.

A tak pokud někteří její dnešní představitelé v době svobody dští na adresu svých odpůrců oheň a síru, napadá člověka výrok Adama Michnika: "Nebyl jsem s vámi zbabělý, nemusím být dneska s vámi statečný."

Katolická církev podle mého názoru promarnila po listopadu 1989 svou příležitost zaujmout v české společnosti postavení mravní autority mimo jiné také proto, že se zaměřila hlavně na získání majetku a zcela ignorovala protestantskou tradici českého národa, stejně tak jako specificky českou skutečnost, že velká část věřících prostě nepotřebuje žádnou církev jako prostředníka mezi nimi a Bohem.

Nemluvě o nevěřících, kteří jsou silným evropským trendem již od dob Francouzské revoluce. Zasvěcovat národ (který nikdy nevyznával "mariánský kult") Panně Marii byl akt zcela nešťastný, neboť národ není vlastnictvím nikoho, a tak ho ani katolíci prostě nemají právo komukoli zasvěcovat.

Navzdory uvedenému, anebo snad právě proto jsem se po svém nástupu do funkce ministra nesnažil řešit problémy silově, ale prostřednictvím diskuse. A právě proto vznikla vládní komise, která se měla zabývat otázkou vztahu státu a církví. Byl jsem ochoten v mnohém ustoupit a také jsem neustále ustupoval. V současné době už ale není ustupovat kam, neboť by to znamenalo nadřadit kanonické právo právnímu řádu České republiky, přistoupit na restituci majetku, který církvi zestátnil už Josef II., ohrozit suverenitu ČR, anebo se společně s katolickou církví dojemně shodnout například na tom, že hájenky jsou církevní majetek kultovního charakteru. Prostě se stát konfesním státem, ve kterém by vedle moci výkonné, soudní a zákonodárné působila také moc církevní.

Nedávno jsem dostal od předsedy České biskupské konference arcibiskupa Graubnera arogantní dopis plný osobních urážek a výhrůžek. A to navzdory tomu, že pár dnů předtím jsme se sešli a dohodli se, že ačkoli mám na projednávaný problém rozdílný názor, nebudeme z toho vyvozovat žádné závěry a počkáme na rozhodnutí soudu. Jde bohužel o typický příklad způsobů, kterých katolická církev zásadně již po deset roků používá při jednání se státními orgány. Myslím, že to dělá proto, že se prostě dohodnout nechce.

Zřejmě jí vyhovuje udržovat u katolické veřejnosti pocit, že je v této zemi neustále pronásledována. A že je to někdy horší než za komunistů, jak mi napsal pan arcibiskup Graubner.

Nemusím být s ním dneska statečný, podotýkám.