Kampaň zadarmo

SLOUPEK, Pravo 15.3.2002

Tak nám zatkli Pepu z Hongkongu, paní Müllerová, řekl by Josef Švejk, kdyby stál ve středu před plzeňskou nemocnicí.

Takové praktiky se hodí do hlubokého komunismu, říká den nato předseda ODS Václav Klaus a kritizuje tak způsob, jakým byl eskortován odsouzený podnikatel Milan Šrejber pár hodin po operaci. Teď suďme, co se to vlastně stalo, obyčejná švejkovina, nebo nám sem zavál větřík z časů málem zapomenutých? Jako obyčejně ode všeho trochu.

Někdejšímu sponzorovi ODS, kdysi slavnému tenistovi, se do vězení očividně nechce. Však komu by se chtělo? Sebrat člověka ještě z nemocničního lůžka a odvézt ho do péče vězeňské služby je aktem sice samoúčelně drastickým, a už starý pan Aristotelés podobné výstřelky nedoporučoval vkládat do slavných dramatů, na druhé straně to však vypovídá o sympatické razanci, jíž je schopna naše policie.

Ta sdělila jasně veřejnosti: spravedlnosti se nikdo, ani proslulá osobnost, vyhýbat nebude! Jenže Václav Klaus má tentokrát pravdu, když upozorňuje, že zatímco s bývalým sponzorem jeho strany se policie na příkaz soudu nepárá ani chviličku, dělají si různí estébáčtí vysloužilí vyšetřovatelé ze soudů i policie bohapustou psinu a spravedlnosti unikají. A taková otázka tu skutečně znepokojivě visí ve vzduchu: proč Šrejber ano, zatímco třeba Grebeníček senior nikoliv?

Vždyť po operaci ošetřovaný podnikatel si mohl klidně ještě pár dnů v plzeňské nemocnici poležet, a jistě nebylo nutné, aby z jeho zatčení policie udělala efektní tyjátr pro předvolební hlediště, ani trochu se nehodící do civilizované země ve střední Evropě.

A tak to vypadá, že mezi ODS a policejními složkami pod sociálně demokratickým ministrem to od středy začalo znovu jiskřit. Jako na potvoru v ten den napochodovali uniformovaní policisté do "Klausovy sněmovny" sledovat hlasování o služebním zákonu, a jen slepému by to mohlo nepřipadat jako demonstrace síly, i když to tak nemuselo být myšleno. Václav Klaus je navenek postupem policie rozhořčen, ale v nitru duše je jistě spokojen. Policajti mu dělají předvolební kampaň. Zadarmo a efektivně.

PAVEL VERNER

Liberální nebo konzervativní? Liberálně-konzervativní!

Ladislav Možný

1. Úvodem

Cílem této statě je zmapovat myšlenkové kořeny moderního liberálně-konzervativního myšlení a vyjasnit základní pojmy a jejich definice. Nejprve bude nastíněn problém ideologie jako takové, dále budou rozebírány konzervativní zdroje, posléze liberální. Ve čtvrté části bude předmětem zkoumání Hayekova liberálně-konzervativní syntéza a nakonec bude učiněno shrnutí.

2. Nezbytnost ideologie pro praktickou politiku

Otázka z titulku se zdá v dnešní hektické době jakoby předmětem odtažité akademické diskuse a hnidopišské chytání za slovíčka. Není tomu ale tak. Právě v dnešních dnech, kdy se jedná o osudu pravicové vlády v České republice, je vhodné zamyslet se nad politicko-filozofickými kořeny, ze kterých česká pravicová politika vyrůstá.

Politická strana nikdy nesmí podlehnout iluzi, že nejvhodnější doktrínou je bezpáteřní pragmatizmus, i když samozřejmě praktická politika jako umění kompromisu se nemůže vždy důsledně řídit čistými ideologickými zásadami, na druhou stranu kompromis má také vždy svoji cenu a tím je rozřeďování image politické strany. Na okraj je třeba poznamenat, že pozice politického pragmatizmu je na české politické scéně již stejně obsazena a je dováděna jeho reprezentanty k nevídané dokonalosti.

Právě z těchto důvodů není účelné podléhat volání sdělovacích prostředků po vládě odborníků, bombardování pojmu ideologie imperativy, jež odkazují na komunistickou tyranii, a je třeba trpělivě vysvětlovat, že politická strana je tu také od toho, aby reprezentovala - ať už více či méně určitý - ucelený světonázor. Časté volání novinářů i mediálních expertů po odideologizování sporů v politice a jejich posazení na věcnou bázi je pastí, do které se politická strana nesmí nechat dlouhodobě chytit, neboť jinak hrozí ztráta odlišující tváře od soupeřů či politických partnerů.

Kdo sleduje vývoj ve společenských vědách a zvláště v ekonomii, jistě už narazil na problém empirických důkazů, které mají podpírat tu takový tu onaký názor. Jistě i v médiích není problém najít politický spor, ve kterém obě strany vrší účelově vybraná fakta, jež "dokazují" správnost právě jimi navrhovaného řešení.

Právě v takových situacích je užitečné se obrátit k filozofickým kořenům zastávaného postoje jako k normativům, od kterých odvozujeme svoje názory, zkrátka odvolat se na zásady tolik kritizované ideologie.

Dnešní doba zdánlivě preferuje odborníky, úředníky a experty, ale je nutné si povšimnout, jak z takovéto šedi vystupují a dokáží zaujmout velké osobnosti s jasně vyhraněným názorem. Nelze nezmínit velikány zde diskutovaných ideologií, jako byli a jsou Margareth Thatcherová, Ronald Reagan a u nás Václav Klaus.

To, co tedy dnes nazýváme liberálním konzervatizmem, je politicko-filozofickým postojem, jež v sobě integruje významné myšlenky obou těchto směrů.

3. Konzervativní krédo – důraz na instituce

Podívejme se nejprve na konzervatizmus. Základním zdrojem konzervativního náhledu na svět je dílo Angličana Edmunda Burka (1729 – 1797), současníka a přítele jednoho ze zakladatelů klasického liberalizmu Adama Smithe. Dalšími, kdo přispěli k formulaci myšlenek konzervatizmu, patří Francouz Alexis de Tocqueville (1805 – 1859) a anglický ministerský předseda Benjamin Disraeli (1804 – 1881). V tomto století pak bývá ke konzervativcům řazen Fridrich August von Hayek (1899 – 1992), ale jeho dílo lze považovat spíše za syntézu s liberalizmem. Mezi současnými konzervativními filozofy významně vyčnívá Angličan Roger Scruton, jehož díla jako Smysl konzervatizmu či Krátké dějiny novověké filozofie jsou přeložena i do češtiny resp. slovenštiny.

Co se týče základních myšlenkových postupů konzervativců, je třeba na prvním místě zmínit jejich přístup k historii – dějiny jsou pro ně akumulovaná zkušenost, jejímž vyvrcholením je právě aktuální přítomnost. Je třeba zmínit se o široce tradovaném (především mezi novináři) názoru, že konzervatizmus je zásadním odpůrcem změn – není tomu tak konzervatizmus je odpůrcem zásadních změn. V jeho přístupu se uplatňuje důsledně evolucionizmus, nikoli bourání stávající institucí a stavění nových, ale systematické opravování odstraňování jednotlivých součástí, které se prokazatelně neosvědčily a zachování těch, které slouží dobře. Konzervativci zásadně odmítají změnu pro změnu samotnou, ať je tato změna jakkoli vzrušující.

Jako aplikaci této v historii nasbírané moudrosti lze vidět druhý významný rys konzervatizmu, a to dnes často zmiňovaný postoj k vztahu jedince a státu. Tento vztah konzervatizmus doplňuje o třetí složku, kterou tvoří různá sdružení jednotlivců, na prvních místech jsou to především rodina a církev, dále pak různé spolky, cechy a podobně. V dnešní terminologii bychom mohli říct, že konzervatizmus velmi lpí na evolučně vzniklých společenských institucích, důsledně je brání a obává se jejich narušování, ať už např. ze strany liberalizmu redukcí tohoto trojstranného vztahu na vztah dvojstranný jednotlivec – stát, či ze strany socializmu který preferuje stát na úkor všech ostatních složek společnosti. Co se týče vztahu k ekonomickému uspořádání, preferuje konzervatizmus laissez-faire, tedy nezasahování do ekonomického života ze strany státu, ale konzervatizmus se primárně nezaměřuje na vytváření ekonomických teorií a jeho moderní interpretace v oblasti ekonomie je úzce spojena s klasickým liberalizmem.

To, co bylo řečeno, jsou velmi stručně řečená konzervativní kréda, jejichž aplikací na další témata společensko-politických věd lze objasnit konzervativní životní filozofii. Z politického hlediska se samozřejmě jedná o různorodou směs vzhledem k nutnosti praktických kompromisů. Jistě bychom našli i protichůdné momenty u britského ministerského předsedy Disraeliho a amerického prezidenta Reagana, ale důraz na tradiční prověřené hodnoty je spojnicí velké části jejich názorů i praktické politiky.

Zásadní je vztah konzervatizmu k vlastnictví a soukromé vlastnictví je pro konzervativce posvátná a nedotknutelná záležitost. Možnost disponovat soukromým vlastnictvím je právo zcela srovnatelné s právem na život. Zásadní odlišnost mezi člověkem a zvířetem spatřují mimo jiné právě i v možnosti disponovat vlastním majetkem.

Útok na soukromý majetek považují konzervativci vždy za snahu o narušení elementárních lidských práv a pochopitelně mají pochopení pro jeho náležitou obranu. To dokumentuje např. Robert Nisbet ve své knize Konzervatizmus: Sen a realita, když nejprve cituje Paula E. Morea ve vztahu k majetku tak, že vlastnická práva jsou důležitější než právo na život a pokračuje: "Je zajímavější si připomenout, že autor napsal výše uvedená slova jako přímou kritiku Johna D. Rockefellera; nikoliv ovšem jako kritiku Rockefellerovy role v takzvaném ludlowském masakru v Coloradu, při němž byli na Rockefellerově důlním pozemku zabiti dělníci, kteří odmítli uposlechnout policejního příkazu, aby se rozešli. Vůbec ne! Prohlášení, že majetek je důležitější než život, vyprovokoval Rockefeller tím, že podle Moreova názoru obhajoval svou akci na obranu vlastního soukromého majetku příliš neprůbojně, nejistě a váhavě."

Tato nedotknutelnost majetku pochopitelně logicky vede i k zásadnímu odporu vůči jakémukoli přerozdělování, neboť to se bytostně týká narušování soukromého vlastnictví. Na okraj lze poznamenat, že konzervatizmus tím, že odmítá přerozdělování prostřednictvím státu, v otázce sociálního zabezpečení spoléhá na dobročinnost a záchytnou síť vytvářenou právě na úrovni přirozeně vzniklých institucí, jako je rodina a církev.

Postoj k majetku je logickým vyústěním evolucionistického přístupu, neboť instituce soukromého vlastnictví je jedna z těch, které se prokazatelně v lidských dějinách osvědčily a slouží naprosto bez výhrad.

Na druhé straně je ale třeba podotknout, že ač je vztah k majetku velmi podobný, jaký prezentuje liberalizmus, je zde přece jenom rozdíl. Jako konzervatizmus stejnou měrou lpí na soukromém vlastnictví, lpí i na jeho rodinné a spolkové formě. Konzervatizmus shledává v předávání majetku z generace na generaci jeden ze zásadních prvků kontinuity života rodiny a života obecně, čemuž ovšem liberalizmu ze své individualistické podstaty nevěnuje pozornost, nebo se ve svých socializujících podobách dokonce staví proti dědickému právu. Podobně je to se spolkovým majetkem – zakladatel konzervatizmu Edmund Burke mohl sledovat průběh francouzské revoluce a zásadně ji odmítl i vzhledem ke konfiskaci majetku církve a cechů v revoluční Francii a její snahy redukovat majetkový vztah pouze k jednotlivci.

Původně konzervatizmus pochyboval o majetku převedeném na peníze a preferoval především majetek ve formě půdy jako tradiční spojení člověka se zdrojem jeho bezprostřední obživy, ale tento motiv s vývojem lidské společnosti více méně vymizel. Závěrem o majetku a konzervatizmu lze shrnout, že postoj k majetku je zcela zásadový, a majetek a zacházení s ním je ztotožňováno s lidskou svobodou. Likvidace soukromého majetku je pro konzervativce likvidací svobody a nutno říci, že novodobá historická zkušenost České republiky a celého bývalého socialistického bloku to potvrzuje na sto procent.

Co se týče svobody, konzervatizmus ji považuje za nedotknutelnou, ale na druhé straně ji nechápe jako osamocenou hodnotu, ale hodnotu, která koexistuje s řádem a ctností, jež ji také podmiňují. Tato svoboda pak není zcela bez hranic, ale právní i společenský řád klade nutné meze pro omezení vášní a citů.

Na rozdíl od liberálů však konzervatizmus přisuzuje velkou roli nejen interakci jednotlivce a státu, ale také interakci se sektorem přirozených institucí, jako jsou rodina, církev, spolky a pod. Úkolem státu je logicky ochrana těchto institucí a jejich majetku. Stát je v konzervativním pojetí malý, ale silný, nepřekáží svým občanům, neřeší za ně jejich problémy a koncentruje se na udržování veřejného pořádku, klidu a správu veřejného majetku. Zásahy státu do ekonomiky jsou považovány za zcela nežádoucí.

Konzervativní pojetí práva a společenského vlastnictví se úzce odvíjí od konzervativního pojetí svobody a majetku. Nedotknutelnost soukromého majetku je potřeba samozřejmě zajistit, což je právě úloha právního řádu a jeho vynucení ze strany státu. Právní systém je pochopitelně v konzervativním systému přísně evoluční, není možné jej měnit nějakými revolucemi, ale za správné je považováno jeho dílčí vylepšování tam, kde se jeho jednotlivé součásti neosvědčily, pokud však slouží změnám je třeba se vyhýbat.

Společenský systém je v konzervativním pojetí tedy tvořen svobodnými jedinci, kteří však nejsou chápáni jako nezakotvená individua, ale jako součásti evolučně vzniklých institucí, jimiž jsou rodina a církev a zároveň i různých na státu nezávislých dobrovolných sdružení a? už profesních nebo zájmových.

Velmi zajímavé je v dnešní době konzervativní pojetí trestu. Trest za zločiny není chápán jako prostředek nápravy zločince, ale jako institucionalizovaná odplata. Institucionalizace trestu ve společnosti má za cíl vyloučit řešení, kdy se postižený osobně mstí na pachateli a má za cíl určení mantinelů pro odplatu zločinců, tak aby vyhovovala přirozenému pojmu spravedlnosti, tak jak ji většina z nás intuitivně chápe, tedy aby odplata byla vykonána v odpovídající míře.

4. Liberalizmus – individuum středem zájmu

Co se týče liberalizmu, je nejprve zcela nezbytné zavést pořádek do používané terminologie vzhledem k existenci některých pojmů, jejichž význam je často interpretován různým způsobem. Budeme jej dále používat ve významu klasický liberalizmus v anglickém pojetí.Mezinárodní komunita publikující, komunikující a diskutující na síti Internet však pro tento myšlenkový směr používá častěji pojem libertarianizmus (libertarianizm), který však v Čechách není zažitý, zatímco pojem liberalizmus vyhrazuje pro socializující směry myšlení. To je dáno velkým vlivem Spojených států na tuto komunitu, kde jsou pojmy používány právě tímto způsobem.

Za základní myslitele liberalizmu lze považovat v první řadě anglické osvícenecké filozofy Johna Locka (1632 – 1704) a Davida Huma (1711 – 1776) a také skotského ekonoma a myslitele Adama Smithe (1723 – 1790). Z jejich úvah vykrystalizoval jako ústřední motiv vztah jedince a vlády, otázka lidské svobody a optimálního ekonomického uspořádání společnosti. Za klíčovou zakládající postavu socializujícího liberalizmu můžeme považovat Angličana Johna Stuarta Milla (1806 –1873), ale tento směr prošel odlišným vývojem a nebude předmětem dalšího zkoumání.

Za základní přirozená negativní lidská práva liberalizmus považuje právo na život, právo na svobodu a právo na majetek. Tato práva jsou nazývána negativními z toho důvodu, že aplikace těchto práv vyžaduje od ostatních jedinců pouze zdrženlivost, nikoli akci či uskrovnění. V tom se tato práva liší od práv pozitivních – např. práva na práci, na vzdělání, na bydlen, na spravedlivou mzdu – jejichž realizace nutně vyžaduje uskrovnění se od ostatních na úkor těch, jež tato práva využívají.

Celý liberalizmus se na rozdíl od konzervatizmu bytostně orientuje na jednotlivce a jeho svobodu, jež bývá často v protikladu k působení státu. Adam Smith si všiml kladného vztahu mezi svobodou jednotlivce, který uspokojuje svoje ryze soukromé cíle a růstem bohatství společnosti, jako nezamýšleného efektu činnosti jednotlivců. Tento koncept se obecně označuje jako koncept spontánního řádu.

Spontánní řád je kardinálním tématem, který leží v základech ekonomické vědy a je logické, že významní liberálové 20. století se rekrutují z řad ekonomů. Jen namátkou tři nositelé Nobelovy ceny za ekonomii Rakušan Fridrich August von Hayek (1899 – 1992), Američan Milton Friedman (1912 - ), Američan James Buchanan (1919 - ) či Rakušan Ludwig von Mises (1881 – 1973). Pokud moderní ekonomie něco odhalila s jistotou, je to právě souvislost mezi svobodou jednotlivce čili možnostmi jeho svobodného rozhodování a bohatstvím společnosti.

Tento směr myšlení se postupně dopracoval k pojmu metodologický individualizmus, tedy zjednodušeně řečeno k přístupu, kdy je problém společenské vědy zkoumán vždy až na úroveň lidského jednotlivce a naopak odmítá pracovat s takovými pojmy jako je společnost či veřejný zájem.

Ústřední pojem svoboda je chápán ve svém syntetickém trojjediném významu svobody ekonomické, tedy možnost jednotlivce sledovat vlastní ekonomické cíle bez zbytečného vměšování státu, dále svobody politické, tedy možnosti nenásilným způsobem ve volbách vystřídat vládu v pluralitním systému politických stran a konečně svobody občanské, tedy možnostem svobodně vyjadřovat svůj názor a svobodně se scházet a spolčovat.

Protože je moderní liberalizmus propagován především významnými ekonomy, je nasnadě, že na rozdíl od konzervatizmu jsou jeho doporučení z velké části orientována na trh a ekonomické uspořádání. Za optimální je považována svobodná společnost, která dává jednotlivci prostor pro realizaci na co nejméně omezovaném trhu. Vláda je malá, ale silná podobně jako u konzervativců a dbá především o dodržování pravidel, aniž by intervenovala v něčí předem známý prospěch. Liberálové z téhož důvodu odmítají asistenční stát, který je zdrojem neefektivnosti a plýtvání zdroji všeho druhu.

Stejně jako u konzervatizmu nacházíme celou řadu odstínů u jednotlivých autorů, ale jednotícími pojmy jsou svoboda, jednotlivec, odpovědnost a vztah jednotlivec – stát.

5. Hayekovská syntéza

O syntézu mezi konzervatizmem a liberalizmem se úspěšně pokusil již zmiňovaný Fridrich August von Hayek (např. v díle Osudná domýšlivost, omyly socializmu), který ač původně ekonom, se v druhé polovině svého života věnoval společenské koncepci spontánního řádu, jenž je ve svém evolucionizmu zcela jasně inspirován také konzervatizmem a tuto ideu s ním sdílí. Na jedné straně individualizmus a maximalizace osobního prospěchu na trhu a vedle (nikoli proti) toho vzájemný altruizmus ve vztahu k příslušníkům malých skupin, na prvním místě samozřejmě rodiny, ale i další ohniska svobodného sdružování ve svobodné společnosti.

Hayek tak do prostředí spontánního řádu a svobody jednotlivce zakomponoval evolučně vzniklé instituce, jako jsou rodina a další malé přirozeně vzniklé komunity a zaplnil bílé místo liberálního myšlení.

Z praktického hlediska lze shrnout, že konzervatizmus a klasický především ekonomický liberalizmus výstižně shrnutý do hesla "free trade" se pro potřeby politické doktríny ideálně doplňují, neboť konzervatizmus se zabývá společenskými institucemi a jejich vývojem a sází na osvědčené hodnoty, zatímco liberalizmus detailně rozpracovává ekonomické záležitosti, tedy prostor, na kterém je konzervatizmus poměrně stručný. Důležitý je jednotící prvek všech tří typů svobody, absolutní nedotknutelnost soukromého vlastnictví a důrazu na malý, ale silný stát, který má vymezovat a vynucovat pravidla hry.

6. Shrnutí

Na závěr můžeme říci, že dnešní politická a ekonomická situace ve světě jasně ukazuje, že kombinace politické a ekonomické svobody se stává podmínkou pro udržení se ve společnosti vyspělých států a dnes tolik skloňovaná globalizace trhů pomáhá protlačovat zásadu "free trade" bez ohledu na krátkozraké nebo oportunistické postoje některých vlád. Izolacionizmus a uzavírání se světu tedy dnes vede jen k zaostávání.

Liberální konzervatizmus jako vůdčí ideologie, která formovala českou polistopadovou transformaci, je tedy pořád ideologií, o kterou se lze dobře opřít při tvorbě politického programu a při formování stanovisek k závažným společenským problémům. Problémem české společnosti roku 1997 není přebytek ultraliberalizmu, jak se snaží tvrdit socialistická opozice, ale naopak přebytek dosud ve značné míře přežívajících reliktů socializmu.

Ve světě na konci 20. století totiž může uspět pouze stabilní společnost institucionálně zakotvených svobodných jedinců. Pro politickou stranu pak shora uvedené myšlenky tvoří pevnou oporu pro praktickou politickou činnost i formulování dlouhodobých vizí.