Evropské dědictví legračního státu

Vzpomínám si na jeden volební plakát z roku 1990. Děti se na něm hlásí o slovo a v obláčku nad nimi je napsáno "Paní učitelko, už nám nemusíte lhát". O čem museli naši učitelé nejvíce lhát? O politice a o naší minulosti přirozeně. Vzpomínal jsem před tím plakátem na učitele, kteří nám nelhali, my to poznali a milovali jsme je.

Filozof Miloslav Bednář prý řekl na jednání Česko-německého fóra v Berlíně, že existuje "osa Mnichov-Vídeň-Budapešť, která si přeje zvrátit poválečné uspořádání v Evropě". Účastníci fóra se po těch slovech na sebe vyděšeně dívali a řečník prý byl vyzván, aby se "za svou nehoráznost omluvil". Některé připomínky k Bednářovu vystoupení měly prý "povahu výhrůžek". Výhrůžek? Křičeli na něj snad "Váš postoj bude mít nedozírné důsledky!", jak bylo kdysi v Berlíně zvykem? Budou se muset omluvit i učitelé, kteří se odváží říci svým žákům, že "sudetští Němci byli pátou kolonou Hitlera", ačkoli o tom výmluvně hovoří mnoho dokumentů?

Vyvozuji z toho, že po dvanácti letech se u nás musí opět lhát o politice a o minulosti. Osa Mnichov-Vídeň-Budapešť je totiž naprosto zřejmá, vidí ji každý student mezinárodních vztahů, všimli si jí politologové, má hluboké kořeny v dějinách minulého století. Autor proslulé knihy a televizního dokumentu Jiná Evropa, francouzský politolog Jacques Rupnik, napsal, že ve třicátých letech byl černou bestií pravice ve střední Evropě "versailleský pořádek", dnes je to "postupimský pořádek" (Právo, 21. 3., Salon). Ostatně bavorský premiér Edmund Stoiber byl první, kdo hájil legitimnost účasti Haiderovy strany v rakouské vládě (třeba v italském tisku) a podpořil i stranu Fidesz Viktora Orbána.

Sám výraz "Benešovy dekrety" je účelová lež, která takticky snižuje pokus o zpochybnění důsledků postupimské dohody ve střední Evropě na regionální při o jakési "dekrety" nějakého Beneše.

Démoni se vracejí?

Nevidět makroregionální osu Mnichov-Vídeň-Budapešť, otvírající svou archaickou rétorikou dveře do střední Evropy starým démonům kmenového a pokrevního pojetí národa a státu, předpokládá pevně zavřít oči před skutečností. Je to snad podmínka pro účast na jednáních Česko-německého fóra? Osa Mnichov-Vídeň-Budapešť je jakási "diskurzivní koalice", která prosazuje takovou interpretaci minulosti, v níž by nové státy, ustavené v důsledku porážky centrálních mocností v první světové válce, i versailleská a trianonská smlouva byly počátkem všeho zla ve střední Evropě. Vídeň tehdy ztratila svou jedinečnou roli ve světě, sudetoněmečtí soukmenovci hájili své "přirozené" právo na odmítnutí loajálnosti k "pokrevně cizímu" Československu, jedna třetina Maďarů žijících dříve v zemích podmaněných uherským státem se stala součástí jiných politických národů a ocitla se tak mimo maďarský národní stát. Ta osa je z historie střední Evropy přirozeně vyvěrající koalicí na konzervativní převyprávění středoevropské minulosti jako křivdy na Němcích a Maďarech.

Dvě minulosti střední Evropy

Po celé minulé století ve střední Evropě putovaly téměř každé desetiletí mapy do stoupy a učitelé museli často začerňovat názvy a jména v učebnicích dějepisu, protože tu spolu vedly krvavý boj dvě nesmiřitelné verze minulosti. Podle jedné byla první světová válka světovou revolucí, v níž zvítězila demokracie nad aristokracií, zotročené národy se osvobodily z rakouské a uherské nadvlády a střední Evropa se přiblížila demokratickému Západu; podle druhé verze první světová válka zaplnila střední Evropu umělými životaneschopnými státy, jako bylo Československo ( Missbildung , "patvar"), skrze něž prosazovali Francouzi a Britové své velmocenské zájmy. Jedna minulost, ta západní, po dvou světových válkách nakonec zvítězila a stala se základem současné atlantické sjednocené Evropy.

Minulost poražená ale nikdy zcela nevyhasla, jak dokazuje třeba kniha současného maďarského historika Francoise Fejtö Rekviem za mrtvou říši (Academia, Praha). Osa Mnichov-Vídeň-Budapešť ji rozhodně oživuje - snad poprvé od konce druhé světové války v Evropě nedávno znovu zaznělo slovo "Lebensraum". Československo, vzniklé z vítězných idejí první světové války, bylo křehkým článkem historické proměny střední Evropy, plné démonů krve a půdy, v Evropu atlantickou, západní, občanskou, racionální, do níž se po dvou světových válkách a jedné studené vřadilo i samo Německo.

Je to nezvratný historický fakt, nebo by na tom mohl Edmund Stoiber v roli německého kancléře spolu se svými "osovými spojenci" něco změnit? Dne 17. září 1938 si Goebbels poznamenává do deníku: "Chce Praha mobilizovat? To by byl konec toho legračního státu." Zdá se, že dnes většina našich novinářů dává Goebbelsovi za pravdu: náš legrační stát byl podle nich od počátku křivdou na Němcích, s takovou zátěží nemůžeme chtít do Evropy. Československo bylo státem bolševicko-husitských hord, který znásilňoval Němce, psal dobový německý tisk.

Stav lidských práv v Česku je na úrovni Turecka (nemá ta věta rasistický podtext?), prohlásila nedávno představitelka národa, který si zvolil velkou většinou za prezidenta Kurta Waldheima, i přes jeho prokázanou účast na válečných zločinech, pro niž například byl persona non grata v USA. Lidé se dívají s dojetím na film Tmavomodrý svět, prezident Havel dal nespočet vyznamenání a řádů našim letcům v Británii. Mlčí ale, když muž, který obnovil rozbitý stát a bojovat jim tak umožnil, muž, který byl jejich vrchním velitelem, jehož příkazy plnili s nasazením života, muž, který byl partnerem Masaryka v boji o samostatnost v první světové válce a Churchilla, Roosevelta, De Gaulla a Stalina v nedohledné tragédii nejkrvavější války v dějinách světa, je prohlašován za válečného zločince a masového vraha. Byli zločinci i parašutisté, kteří zabili Heydricha na jeho rozkaz?

A nemylme se. Druhý prezident Československa je osou Mnichov- Vídeň-Budapešť prohlašován za zločince právě proto , že byl partnerem Masaryka a Churchilla. Mnoho lidí za náš legrační stát padlo, nechalo se mučit na gestapu nebo zase v komunistických věznicích, vznikla v něm největší díla naší kultury. Češi, ponížení v sedmnáctém století na pouhé etnikum ve vlastním státě, se dokázali za dvě století stát znovu vedoucím politickým národem svého státu a osvobodit i Slováky z uherského útlaku. Bylo v Masarykově a Benešově legračním státě něco, za co stálo za to trpět a čeho chceme být dědici? Myslím, že ano.

Občané, nebo soukmenovci?

Československo bylo školou západního pojetí státu. Učitelé, pravda, nebyli příliš dobří a většina žáků chodila za školu, ale "škola zůstává školou, i když do ní nikdo nechodí", jak říkal hrabě Leinsdorf v Musilově románu Muž bez vlastností o rozpadajícím se Rakousku. Občanská loajálnost jako hodnota nekonečně vyšší než pokrevní soukmenovství je univerzálním poselstvím Masarykova legračního státu. Jsem hrdý na to, že jeho loajálním občanem byl i Thomas Mann, když mu domovské právo dala ves Proseč, poté, co radní města Liberec (tehdy Reichenberg) mu je jako špatnému Němci dát odmítli.

Československo byl stát ztělesňující vliv Francie, Anglie a USA ve střední Evropě, který tu měl omezit německý vliv, a to znamená vliv kmenového a pokrevního pojetí státu a evropského pořádku vůbec: "Soukmenovci, ... v roce 1919 nám bylo upřeno právo na sebeurčení a byl nám proti naší vůli vnucen český stát," řekl Henlein 15. září 1938. Ale tito Němci byli už po celá staletí součástí českého státu, království, jehož hranice a instituce existovaly více než tisíc let! "... hranice, které stanovila Mnichovská dohoda, byly z národnostního hlediska spravedlivější," napsal Bohumil Doležal 13. 2. v MF Dnes. Byly by nespravedlivé, prohlásila naopak ve své petici z roku 1938 česká kosmopolitní (a německé krve plná) šlechta, která jako politický český národ minulosti hájila územní celistvost státu - zemí české koruny.

Kořenem všeho zla ve střední Evropě, z něhož vyrostl nacismus, je neobčanské pojetí státu, představa, že subjektem práva na sebeurčení je "národnost", soukmenovství, a ne "politický národ", tedy občané, kteří se stávají národem ne na základě kmenovém nebo pokrevním, ale aktivní loajálností k institucím svého historického státu. "Právo na vlast" musí v atlantické Evropě znamenat jen právo všech k ústavě loajálních obyvatel získat snadno občanství státu, v němž žijí a pracují. Nikdy nic více.

Současná sociálnědemokraticko-zelená vláda se záslužně pokusila o reformu německého archaického zákona o občanství, aby tak zaručila přistěhovalcům "právo na vlast" neboli na občanství státu, v němž žijí. Musela ale ustoupit tlaku především ze strany CSU a svůj velkorysý návrh oslabit. Sudetští Němci tehdy nevystoupili masově na obranu reformy zákona o občanství, aby tak dokázali, že se poučili z naší společné tragické minulosti. Naopak, formuli "právo na vlast" dávají ve velké většině neobčanský význam "práva národů na jejich dědičná sídla". Dědičná od kdy a v jaké míře? Není snad podstatou demokratických států neomezená mobilita a neustálé promíchávání se občanů?

Jak zaslepující je tento archaický (a ve svých důsledcích nedemokratický) slovník, ukazuje tragický příklad Wenzela Jaksche, sociálního demokrata, který v britském exilu odmítl podpořit legitimnost obnoveného Československa v jeho původních hranicích, a tak (nechtěně) přispěl k prohloubení propasti, která vedla k odsunu. Jeho korespondence s Benešem v této věci je poučná: svou účastí ve vládě od samého počátku mohl nejen zabránit odsunu, ale i sovětizaci střední Evropy. Sudetští Němci jsou symbolem i obětí středoevropské tragédie, kterou nazvu umělým slovem "neobčanskost". Neuměli být občany RakouskaUherska, protože zabránili svým pangermanismem jeho postupné přeměně ve federaci podunajských národů (zpívali Wacht am Rhein místo Zachovej nám Hospodine , jak říká hrabě Chojnicky v jednom z románů velkého "postrakušáka" Josepha Rotha);

* neuměli být občany demokratického Československa, když v klíčové evropské krizi nebránili jeho demokratické instituce jako hodnotu nekonečně vyšší, než může být pokrevní loajálnost vůči "soukmenovcům (rasovým soudruhům)";

* fakt, že masově nepodpořili proti archaickému postoji CSU reformu zákona o občanství, kterou navrhla současná německá vláda, je v mých očích důkazem, že nemají smysl pro zakládající ideu nového občanského Německa, státu, který je ve všem podstatném určen poučením ze dvou světových válek;

* a v míře, v níž hlásají, že "právo na vlast" v jejich pojetí má být "základním kamenem Evropy" ( Den vlasti , 6. 9. 1998), nemají smysl ani pro občanské založení současné Evropské unie, která je vystavěna ze zcela jiných základních kamenů.

Poučení z naší společné středoevropské minulosti je jedno jediné: stát je občanský a politický, ne kmenový a pokrevní princip. Sudetští Němci by měli být hlavními zastánci (spolu s námi) "ústavního patriotismu", jak německý filozof Jürgen Habermas nazval podstatu politické loajálnosti občanů k poválečnému demokratickému Německu. Ale nejsou. Jak bychom je mohli převychovat my - a po roce 1945 to byl hlavní cíl Spojenců - když se to nepodařilo ani bohatému a mocnému novému Německu? Když je zničena politická smlouva, která dělá z kmenů a přistěhovalců všeho druhu jeden politický národ, když se z občanů stanou "soukmenovci", rozpadá se občanská důvěra a lidé se stávají obětí bezpráví. Právo je vztah mezi občany, nikdy ne mezi "soukmenovci".

Žádná minulost není mrtvá

Evropským dědictvím Masarykova státu je i silný smysl pro politickou roli kultury. Čechoslováci za svou krátkou politickou existenci zakusili, že kultura a politika jsou kategorie úzce propojené, zvláště ve střední Evropě. Největší lží v německo-českých diskusích je právě iluze, že existuje nějaká mrtvá minulost, o které můžeme diskutovat vně proměn evropské kultury a bez politických důsledků. "Minulost je pořád s námi a visí nad námi jako Damoklův meč," řekl velvyslanec Otto Pick na nedávném zasedání Česko-německého fóra. Ano, minulost bude nad námi vždy viset, protože přijímáme jako svou minulost určitou verzi světa jen proto, že patříme k nějaké kultuře, a hájíme projekt budoucnosti, který ta kultura legitimuje.

Chceme návrat práv na dědičná sídla kmenů a pokrevního pojetí státu do střední Evropy? Mají být třeba maďarsky mluvící příslušníci rumunského nebo slovenského státu "maďarskými soukmenovci se zvláštními právy" ? Bavorský sudetoněmecký projekt je vrátit německou menšinu do našeho pohraničí ne jako občany, kteří se rozhodli žít v českém státě v rámci idejí, z nichž vznikl, ale ve jménu archaického "práva na vlast" neboli "na dědičná sídla" kmene, a zajistit jim odškodnění za minulost, kterou na nás, na sebe a na celou Evropu přivolali.

To předpokládá, že se Češi vzdají své minulosti i kultury, v níž je zasazena, a že přijmou verzi světa, podle níž rozbili Rakousko a v roce 1918 jednostranně rozhodli o příslušnosti sudetských území k umělému Československu. Československá minulost je plná skvrn, ty ale nemohou nic změnit na tom, že náš legrační stát stál v obou světových válkách na správné straně v boji o střední Evropu. "Paní učitelko," mělo by dnes být napsáno v obláčku nad dětmi na volebním plakátě z roku 1990, "už nám zase můžete říkat, že minulost není jenom jedna, že je vždy volbou z mnoha možností, o něž se vede politický boj."

Žádná minulost není mrtvá, všechny může probudit k životu nové mocenské uspořádání světa. Některou minulost bychom si však nikdy nezvolili jako svobodní občané, může nám být vnucena jen podrobitelem. Aspiruje dnes v Evropě někdo na takovou roli? Čas vnucených minulostí snad už navždy ve střední Evropě pominul.



Václav Bělohradský (Autor je profesorem politické sociologie na univerzitě v Terstu) Právo 24.03.2002

Podivná pavučina

SLOUPEK Právo 24.3.2002

Podivnou pavučinu soukají občané z demokratické strany. Pavučinu ohrožení republiky z vnějšku a piklemi policejních sil zevnitř. Manévr staromódní:

Občané, nepřítel za hradbami i uvnitř nich, semkněte se kolem ODS, ona je zárukou, že všem nepřátelům Česka hlavu srazí! Stačilo málo. Nedomyšlená návštěva uniformovaných policistů na galerii pro hosty ve Sněmovně (a rázem z toho bylo ohrožení demokracie, ne-li pokus o nějaký "vítězný březen") a policejní převoz odsouzeného Šrejbra z nemocnice civilní do nemocnice vězeňské. Učiněný nikoliv z policejní rozpustilosti, nýbrž z příkazu soudu.

A nepřítel za hradbami? Podle ODS saň tříhlavá. Václav Klaus: "Lidé opravdu znejistěli jistým vnějším ohrožením. Za prvé přesně nevědí, co pro ně znamená EU. A za druhé znejistěli při jistém tlaku z Německa a Rakouska vůči nám..." Čerta starého ale! Ony dva případy vnitřního "ohrožení" prskly jako špatně vyfouknutá bublina. A to vnější "ohrožení" vyprodukovali hubou společnou a nedílnou předseda vlády a předseda Sněmovny.

První polkl návnadu k diskusi s někým, s kým slušný člověk nediskutuje, a druhý se ho chytil za šos patrně s nejhloupějším nápadem svého života, to jest aby nám platnost tzv. Benešových dekretů potvrdila Evropská unie. Bát se ale a cítit se znejistěn? Proč a čím? Jsou snad čeští občané ocáskové, na které stačí otevřít si hubu? Bez sebevědomí? S pocitem viny? S pocitem dluhu komusi?

Tady je na místě chlap, a nikoliv ukňouraný straširybka a vytloukač předvolebních preferencí. A je dobře pro českou vládu, že takového chlapa má a dokonce na místě ožehavém.

Velvyslanec Jiří Gruša rakouským novinám: "Když vedete válku a pak bezpodmínečně kapitulujete, jsou vaše požadavky pasé. Pokud mají tedy odsunutí Němci nějaké požadavky, musejí se odvolávat na české státní občanství, nikoli na právo na vlast. Musejí se jinak chovat: kooperativně, nikoliv se starou nadutostí."

Rozumíme ODS, proč činí, co činí. Sociální demokracie ještě s kampaní ani nezačala a už ji statistika umožnila ohlásit červenou stovku se sedmou nakonec. Potvrdila totiž, že české hospodářství příjemně roste a že se to projevuje i v kapsách (i když nikoliv všech) spotřebitelů.

Na tuto "bolest" ODS preventivně nasadila paralen nacionalismu. Konec konců česká společnost už je na něj zvyklá z dávných dob, kdy se to nepřáteli vnitřními i zahraničními přímo hemžilo. A u postrašených lidí zabírá lépe. Proto to znejistění, proto ty divné pavučiny.

JIŘÍ HANÁK