Představa, že rovná daň pomůže zvýšit odvody na daních z příjmů, je iluze: Polovina živnostníků-fyzických osob a zhruba sedmdesát procent právnických osob ji stejně neplatí.
S blížícími se volbami se objevuje mnoho nápadů, jak přilákat nerozhodnuté voliče. Jako trumf byla znovu oprášená i myšlenka rovné daně. Již ne ve výši původně navrhovaných dvaceti procent, což by znamenalo vyšší zdanění zhruba 63 procent občanů, kteří pobírají mzdu pod úrovní celostátní průměrné mzdy, ale pro změnu na první pohled líbivých patnácti procent.
Rovná daň je světově ojedinělý unikát, který nepoužívá žádná ze zemí západního světa. V zemích Evropské unie je zdanění progresívní s různými daňovými sazbami. Návrh rovné daně je v podstatě motivován snahou o "umělou" výrobu jakéhosi středoevropského daňového ráje, který má obdobu například na Bahamských ostrovech.
Za současné legislativní situace se však domnívám, že daňovým rájem již Česká republika ve skutečnosti je. Ovšem nikoliv pro slušné investory, ale v mnoha případech pro podvodníky, kteří zde vzhledem k trestní nepostižitelnosti představitelů statutárních orgánů právnických osob zakládají firmy s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje, jejichž jediným předmětem "podnikání" je zejména praní špinavých peněz, nákup nemovitostí pro vlastní potřebu, či jiné závažnější aktivity hraničící s porušením řady paragrafů trestního zákona.
Argumentem pro zavedení rovné daně je výrazný nárůst odvodů do státního rozpočtu, který má nastat po počátečním poklesu. Není však jasné, z jakých prostředků by stát v několika příštích letech zajistil své účelné fungování, neboť již dnes má peněz - i při vysokém zadlužení - naprostý nedostatek.
Stejně mylná je v tuzemských podmínkách i iluze o vyšších odvodech na daních z příjmů fyzických a právnických osob: Asi polovina živnostníků-fyzických osob a zhruba sedmdesát procent právnických osob stejně žádnou daň z příjmu neplatí. Proto by při současné možnosti snížení daňového základu téměř o cokoliv nakoupeného (byť mnohdy pro potřebu vlastní či rodinných příslušníků) pravděpodobně nedošlo k platbě ani oněch patnácti procent.
Na cenách konečných produktů či služeb fyzických a právnických osob by se rovná daň z příjmů nijak neprojevila, ale napomohla by pouze zvýšení zisku. To by následně vedlo k umělému zvýšení uplatněných výdajů tak, aby daň z vyššího příjmu nemusela být odvedena. Zákonných možností, jak snížit základ daně, aby se nemuselo na dani z příjmů (ale ani na dani z přidané hodnoty) nic platit, je u nás opravdu mnoho.
Bylo by dobré tyto praktiky omezit. Například snížením možnosti odepisování některých položek, jako třeba luxusních automobilů (jako je tomu na Slovensku, v Německu i jinde). Další možností by bylo zamezit vrácení odpočtu daně z přidané hodnoty například z terénních osobních automobilů (v technickém průkazu vedených jako užitkové), motocyklů a podobně.
Pokud by však měly být zachovány současné sazby daní z příjmů, mělo by dojít k výraznějšímu snížení základní sazby daně z přidané hodnoty, která má v západní Evropě obdobu pouze v některých zemích Skandinávie. Dále by bylo potřeba upravit některé daňové formuláře, aby jej byl schopen vyplnit i poplatník, který nedisponuje IQ vyšším než 150. Rovněž by bylo vhodné převzít model některých zemí západní Evropy, kde například stačí podat přiznání k daním z příjmů vždy jednou za dva či tři roky za celé uvedené období.
Jako na první pohled zajímavou, leč ve skutečnosti kontraproduktivní myšlenkou je zavedení rovné daně u daně z přidané hodnoty, což by v praxi znamenalo skokové zvýšení cen všech potravin a služeb, které jsou nyní zařazeny ve snížené pětiprocentní sazbě. Je velmi pravděpodobné, že ceny průmyslových výrobků by nepoklesly o sedmiprocentní snížení základní sazby daně z přidané hodnoty, ale pouze by se těch sedm procent ceny přelilo do vyššího rabatu (tak tomu bylo při snížení sazeb DPH u restauračního stravování z původních 22 na procent procent). Přijetím jednotné sazby by se pouze zamezilo vracení tzv. nadměrných odpočtů daného současným vysokým rozdílem sazeb této daně, zejména u stavebních profesí. Tomu by se však dalo zamezit výraznějším přiblížením obou sazeb daně (nikoliv sloučením na patnácti procentech, které by mělo nepříjemný dopad pro koncového spotřebitele).
Zavedení rovné daně by Českou republiku zařadilo mezi experimentující země východní Evropy, nikoliv mezi vyspělé státy Evropské unie. Za současného stavu návazných legislativních norem by navíc neznamenalo žádnou výhodu pro běžného občana. Naopak by přineslo výhody pro vyšší příjmové skupiny - například pro dobře placené manažery společností, kteří pracují v závislé činnosti jako zaměstnanci a jejichž plat je zdaněn nejvyšší sazbou daní z příjmů, a také pro některé společnosti, které řádně odvádějí svou daňovou povinnost v dnešní sazbě 31 procent.
A tak mohu jen doufat, že diskuse o rovné dani je pouze předvolební rétorikou a že případný pokus o zavedení rovné daně nemá v českém Parlamentu velkou naději na úspěch. Podobných "alchymistických" objevů totiž musela tato země v uplynulých letech vydržet řadu a výsledek dnes vidí asi každý.
