O peníze jde až v první řadě

Na dohadování o peníze se v poslední době čím dál víc stáčejí debaty kolem rozšíření Evropské unie. Bude tomu tak jistě i na schůzce ministrů zahraničí EU, jež právě probíhá ve španělském Cáceresu.

Zřejmě logicky - přístupové rozhovory s kandidáty mají skončit již letos, a na pořad dne se dostávají kapitoly, jež se kolem financí tak či onak točí nejvíc. Uchazeči vzhledem k situacím vznikajícím kolem výhledů na dělení fondů jako by se občas ocitali v pozici chudých příbuzných chtivě očichávajících cizí špajz.

Potvrzuje to i rozruch, jejž vyvolal návrh Evropské komise, aby sedláci z nově přijatých zemí dostávali v prvních letech po vstupu v přímých dotacích pouze čtvrtinu toho co jejich západní konkurenti. Vyjednavači kandidátů zemí Visegrádu to hodnotí jako diskriminaci, jež farmáře v podmínkách otevřeného trhu osudově znevýhodní. Je ovšem pravda, že podle berlínského summitu v roce 1999 neměli nováčci dostávat dotací ani halíř. A je také pravda, že třeba Španělsko jako nováček také svého času nedostávalo plné zemědělské dotace. Zároveň ale nepochybně stojí za pozornost závěr Budapešti hodnotící situaci slovy: "Unie nás staví do role zemí druhé kategorie, uráží zásadu rovnosti evropských zemí a rovnost soutěže." Snaha kandidátů bránit se ale patrně mnoho výsledku nepřinese.

Brusel totiž hned na první známky jejich vzdoru zareagoval v duchu Buď berte tohle, anebo nedostanete nic. Když polský ministr zemědělství Jaroslaw Kalinowski nadhodil možnost uvalení odvetných cel na dovoz zboží z EU, vzkázal mu komisař pro rozšíření Günter Verheugen: "Pokud to uděláte, pak nelze dokončit jednání," s tím, že Polsko by se také mohlo do Unie dostat až za deset let.

"Je to iluzorní, škodlivé, nereálné. Nehledě na to, že Unie takové peníze nemá," řekl ČTK ke snaze kandidátů prosadit plné dotace generální ředitel pro rozšíření Eneko Landaburu na otázku, proč Brusel nechce nováčkům přiznat sto procent přímých plateb tak, jako je přiznává členům.

Příčin je řada. Za prvé se ukazuje, že nyní jde skutečně z tlustého do tenkého, protože - bohužel - proces rozšiřování vrcholí pro nás v nejméně příhodné době: Evropa prochází hospodářským útlumem, a nikdo nehodlá na drahé rozšíření doplácet.

Německo jako hlavní plátce si nemůže z různých důvodů dovolit platit víc. A ti, kdo už dotace berou, se o svůj navyklý kus koláče nechtějí víc dělit - zemědělci doma by například Paříži pěkně zatopili. Politický zájem o integrovanou, stabilní Evropu naráží na předvolební situace, v nichž slábne ochota řezat do vlastního, neboť všeobecně slábne i eurosolidarita západní veřejnosti, obávající se o svůj navyklý standard.

Haider dobře ví, proč hraje na "cizineckou" notu. "Je veřejným tajemstvím, že Unie není připravena nové státy přijmout," napsal minulý týden francouzský deník Le Monde s odkazem na stav reformy i financí.

Co ale s tím? Zastavit rozjetý vlak? Zbrzdit ho? Vystoupit? Smířit se s méně polstrovaným kupé? Že vstup do Unie konkrétně pro naši zemi nemá rozumnou alternativu, je ovšem naprosto jasné.

"Nevstup" znamená konec šancí na moderní společnost, znamená ukotvit na periférii. Ostatně, už samy přípravy na vstup, už samo přizpůsobování se evropským standardům v mnoha sférách přináší hodnoty možná nehmatatelné, ale nepochybně významné.

Lze například vážně pochybovat, zda by se v Česku tolik investovalo do ochrany životního prostředí, nebýt tlaku (i peněz např. na čističky) právě z EU, zda by se novelizoval zákoník práce ve prospěch zaměstnanců atd. atd. Na pořadu dne ale nyní budou čím dál více konkrétní podmínky. Ty, jež lze spočítat, změřit, srovnat.

Proto nezávidím tuzemským politikům, kteří - nyní již všichni v pozici výrazně proevropské - stanou v předvolební kampani tváří tvář veřejnosti a budou nuceni věcně odpovídat na otázky, co Česku členství přinese - a co třeba nikoliv. Anebo ne hned, jak se v původní euforii zdálo.

Tomáš Loskot, Právo 9.2.2002

Poloviční Evropa

Když americký prezident George W. Bush představil 4. února (přes demokratické senátory zatím neprůchodnou) vizi gigantického militárního rozpočtu USA na rok 2003, reagovali pozorovatelé v evropských metropolích jednoduchým srovnáním: narostou-li za Atlantikem výdaje na obranu o 15 procent, a tedy na hrozivých 379 miliard dolarů, stane se Evropa opravdovým "vojenským trpaslíkem".

Už teď se svými 144,4 dolaru obranného rozpočtu představuje méně než polovinu síly USA, které tento rok vhodí do kasy teroristy pobořeného Pentagonu více než 310 miliard.

Všimněme si: prvotní úvahy nesměřovaly k přemítání, zda pupek (svobodného) světa bude mít dost peněz k vymýcení teroristického podsvětí, o jehož ohavné podstatě není pochyb. Ne, základní přístup spočívá ve změření objemu určité moci a dopadů její pouhé existence na ostatní svět.

Pokud jde o Evropu, vyjádřil problém pregnantně Fran ć ois Heisbourg, prezident pařížského Fondu pro strategický výzkum: "Evropané budou mít čím dál méně prostředků k ovlivňování amerických rozhodnutí."

V Praze si s tím, zdá se, nikdo hlavu neláme. Možná proto, že se amerických rozhodnutí spíše dožadujeme. A technický problém, jak dopravit českou protichemickou rotu na kuvajtské pobřeží k americkému použití, je tady zřejmě daleko důležitější. A vrcholem samostatné "geostrategické" úvahy je zde nanejvýš přesun Svobodné Evropy do jiné, od ohrožených civilů oproštěné části města.

Ovšem, vyskakujeme si podle výše svých platů, ekonomického potenciálu a možná i dle počtu použitelných stíhaček - říkají si jistě intelektuální borci strategických studií.

A určitě nám to nemají za zlé. Mají ostatně se svou poloviční Evropou jiné starosti.

Není totiž vůči USA poloviční jen objemem obranného rozpočtu. Nebo jen tím, že je tak půl na půl po evropsku sociální a po americku liberální. Je také ekonomickým útvarem s jednotnou měnou bez odpovídajících politických institucí, a tedy v tomto punktu také jen způlky nedodělkem.

Navíc se stará dobrá patnáctka řadou zvláštních režimů (pro pracovní síly, zemědělské dotace atd.) vehementně hodlá oddělovat od nových členů. Není divu, že se pak vymezuje také vůči Americe. Jenže ani v tom není jednotná, ba ani rozpůlená, leč spíše rozbitá na fragmenty.

Proti Bushovu prostinkému nápadu antiteroristického boje s "osou zla" (Irák, Írán, Severní Korea) sice rozhořčeně cosi pípl i pravicový Aznarův Madrid. A dokonce i v Londýně se až "nahoře" šušká, že "druhý viceprezident USA" (Tony Blair), který vládne "americké Ukrajině" (Velké Británii), možná zašel v podpoře Američanů příliš daleko.

Ale naplno a od plic si ulevila jen Paříž. Tam je ovšem u moci vláda, kterou Wall Street Journal nedávno označil za - Klaus to vždycky říkal - ultralevicovou . Buď jak buď, jedině Jospinův vrchní diplomat Hubert Védrin měl ve středu odvahu říci, že americká redukce světa na boj proti terorismu nás ohrožuje .

Že USA odmítají omezit svá rozhodnutí, svoji svrchovanost, svoji volnost jednání. A že tedy svůj nesouhlas Evropa zformulovat musí . I my máme doma statečné muže. "Odmítám servilitu, kterou se někteří politici nestydí vydávat za přednost," hřímal šéf Sněmovny a předseda ODS Václav Klaus 7. prosince do uší poslanců. Měl však na mysli jedině servilitu vůči Evropské unii. Úslužnost vůči Americe nevadí mu ani za mák. Však také ve svém památném - protievropsky neservilním a proamericky servilním - bruselském projevu spatřil Klaus kořeny terorismu i v antiamerických postojích a ideologiích , které zaznamenáváme kolem sebe , tedy - dovolím si zkompletovat - v Evropě.

Tohle je velký problém. Evropa se prostě dělí na jakési evropské "Američany" a na všechny ostatní. Ti i oni - a i z Česka - budou mít své zástupce v Evropském konventu, který má k jednotné monetární unii doplnit soudržně fungující půlku politickou. A který, jak se lze důvodně obávat, politický rozštěp jenom zdůrazní.

Martin Hekrdla,Právo 9.2.2002

Jsou kandidátské země nechtěnými dětmi EU?

Je to pořád dokola. Tu někdo podmiňuje náš vstup do Evropské unie odpojením temelínské elektrárny, tu - když první téma poněkud vyčpí - jiný nebo tentýž zase mává Benešovými dekrety. A mezi tím probleskují zprávy o omezeném pohybu našich pracovních sil, o nízkých dotacích pro zemědělce atd. Jak budou nakonec za těchto podmínek Češi hlasovat v referendu o vstupu do Unie?

Začíná se totiž hovořit o kandidátských zemích jako o nechtěných dětech matky Unie a také o balvanech, kterými nám chtějí zatarasit cestu různé lobby odpůrců rozšíření. Jejich cílem by mohlo například být ovlivnění veřejného mínění u nás do té míry, aby sami občané ČR rozhodli o tom, že do EU nevstoupíme. "Vstup do Evropské unie je strategická záležitost s dost mimořádným významem a není to lehká věc. Všechny moje informace říkají, že oněch balvanů ubývá, i když ty, co zůstávají, nejsou malé," prohlásil vicepremiér Vladimír Špidla . Například předseda KSČM Miroslav Grebeníček však hovoří poněkud jinak. Jeho strana se prý dosud chovala ve vztahu k EU dost neutrálně. Až budou ale uzavřeny všechny naše přístupové kapitoly, chtějí si komunisté udělat jasno. "Je třeba vyhodnotit setkání předsedů parlamentních výborů Visegrádu pro evropskou integraci, protože postoj Bruselu vůči novým uchazečům v oblasti zemědělství je neakceptovatelný. Nemůžeme k tomu mlčet," řekl Grebeníček Právu. Poznamenal, že nedávno jednal s evropským velvyslancem Ramirem Cibrianem a tlumočil mu svoji ostrou kritiku Bruselu za jeho "vměšování" do regionálních problémů ČR, jako jsou Vítkovice, Nová huť a zmíněné zemědělství. "Mám plno dokladů o tom, že je třeba důkladně zvažovat, zda bychom se vůbec měli ucházet za takovýchto pro nás nevýhodných podmínek o vstup do EU. Musí o tom rozhodnout jednoznačně referendum," dodal.

Co by se stalo, kdybychom nevstoupili?

Ekonomický analytik David Marek z Patria Finance vidí tři oblasti, v nichž by bylo - z ekonomického hlediska - velmi nevýhodné pro Českou republiku zůstat mimo EU. První je nemožnost účastnit se jednotného volného trhu EU. "Účast umožňuje odstranění obchodních bariér, cel, různých dovozních kvót a podobně. Pokud bychom do EU nevstoupili, potom by samozřejmě členské země Unie obchodovaly raději vzájemně mezi sebou než právě s námi vzhledem k těmto překážkám v mezinárodním obchodním styku," říká analytik. Jako druhou nevýhodu vidí nemožnost využívat dotací strukturálních fondů Unie: "Dotace by výrazně pomohly, podpořily by i domácí regionální politiku, zejména v takových problematických oblastech, jako jsou severní Morava a severní Čechy." A třetím důležitým aspektem je podle Marka jakýsi neoficiální rating České republiky. Jde o to, že pro zahraničního investora, například ze zámoří, je možnost vstupu do silnějšího hospodářského bloku, jakým je EU, vnímána jako silné plus. "Pokud by ČR do EU nevstoupila a například Polsko, Maďarsko, Slovensko či Slovinsko ano, lze očekávat i přesměrování přímých zahraničních investic, které mohly původně jít do České republiky, právě do těchto zemí." To by podle Marka znemožnilo udržet a nastartovat ještě silnější hospodářský růst a zvyšování životní úrovně v ČR. "Neúčast v tomto uskupení by byla podle mě pro Českou republiku osudová," dodal analytik.

Málo praktických informací

Socioložka Miluše Rezková z Centra pro výzkum veřejného mínění je přesvědčena, že určitá nejistota lidí v ČR v tom, jak se mají v otázce vstupu do EU zachovat, souvisí se stále nedostatečnou informovaností. "Lidé mají málo praktických informací, nevědí, jaký bude poměr cen a platů, o čemž už politici a ekonomové mají určitou představu. Z těch praktických věcí se k nim dostávají spíše informace negativní, jako že bude zakázáno prodávat utopence nebo guláš. Ale pozitivní informace, jako že bude lepší ochrana spotřebitele, to už se nedozvědí. Lidé prostě touží po konkrétních infomacích, a když se o některých negativních dopadech příliš nemluví - očekává se například vyšší míra nezaměstnanosti - tak si to zjišťují svými kanály a to je daleko horší," řekla Právu socioložka. Podmínky, které si EU klade vůči novým zemím, nevidí Rezková jako záměrné překážky na cestě k rozšíření. "Jde spíš o to, vyjít vstříc zájmům některých skupin voličů ve vlastních zemích. Jsou za tím spíš jejich vlastní zájmy, než že by jim přímo šlo o to, vystupovat nepříznivě, neochotně vůči kandidátům. Chtějí ochránit své domácí prostředí, případně si ještě posílit svou pozici," dodala Rezková.

Dvě rozdílná témata

"Musí se rozlišit dvě věci - Temelín a Benešovy dekrety vůbec nesouvisí s EU, jsou tu zkrátka jisté vztahy mezi státy, které ale samozřejmě mohou mít vliv v referendu. Jiná věc je přechodné omezení volného pohybu pracovních sil a přímé platby v zemědělství," řekla Právu politoložka Markéta Pitrová z Masarykovy univerzity v Brně. Podle ní by bylo prospěšné, kdyby se právě o druhém tématu mluvilo v kontextu s předchozími rozšířeními EU v historii. "Musíme si uvědomit, že přechodná období na zemědělství a na volný pohyb pracovních sil měl kdekdo v historii Unie, vůbec to není namířeno proti České republice či dalším novým kandidátům vstupu. Měli ho Španělé, Portugalci, a to na sedm, osm let, což byla dlouhá období. Ze strany členských zemí EU je to jen snaha ochránit svůj trh a tento princip uplatňovaly vždy. Na druhou stranu i my žádáme o mraky výjimek v různých oblastech. A jestliže chceme výjimky, musíme dát právo ochrany idruhé straně," soudí Pitrová. Pokud se lidé tyto souvislosti nedozvědí, hrozí podle politoložky nebezpečí, že se při hlasování v referendu budou rozhodovat emotivně. "Dosavadní kampaň není moc šťastná, není příliš konkrétní a předpokládá, že občan přijde pro informace. Ale tak to není - informace musí přijít za občanem. Všichni říkají, že informace jsou dostupné v regionálních informačních centrech. Ale copak občan půjde po městě a zastaví se v infocentru, aby si vzal letáček o volném pohybu osob? Tak to nefunguje, je nutné dát informace, letáčky přímo do schránky nebo je uvést v televizi ve vrcholně sledovaném čase." Ani ona to nevidí tak, že by nám kladla EU záměrně překážky do cesty. "Chápu počínání Unie spíš tak, že bere na sebe obrovský závazek tím, že přijímá postkomunistické státy a že jich bere tolik, a že tím pádem musí chránit své zájmy. Zastupuje zájmy občanů Evropy, svých občanů, my tam ještě nejsme. Je tady proto, aby chránila jejich zájmy. EU v sobě vlastně zahrnuje patnáct zájmů členských států, a proto je to tak komplikované a možná málo čitelné," tvrdí politoložka.

(gö, vu, zde)Právo 9.2.2002

Kameny a mraky na naší cestě do Bruselu

Rozšíření zůstává prioritou Evropské unie. Neopomene to zdůraznit nejen každý z dvaceti eurokomisařů, ale i nejvyšší politikové všech patnácti členských zemí s tím, že je třeba dodržet harmonogram - tedy přijmout připravené kandidáty v roce 2004. Na této modré obloze se ovšem rýsují i mraky. Ukazuje se, že Unie není na rozšíření připravena institucionálně, a hlavně - že nemá pro nováčky potřebné finance. Pro přijetí dalších chudých zemí navíc pochopitelně příliš nehoruje veřejné mínění a závěrečná jednání mohou letos zkomplikovat volby ve dvou stěžejních zemích Unie - ve Francii a v Německu. Zakopnou kandidáti o kameny na cestě do Bruselu - nebo je úspěšně překonají?

Mezi nesplněnými úkoly dominuje reforma institucí

Reforma institucí, jíž Unie rozšíření zásadně podmiňuje, dosud nevstoupila v platnost. Smlouvu z Nice o ní ještě neratifikovala ani polovina členů EU, a čas na to už mají jen letos. Otazník navíc visí stále nad Irskem, které ji loni na jaře v referendu dokonce ratifikovat odmítlo. Bude-li v Irsku opravné referendum a kdy, není ještě vůbec jasné - nehledě na to, že ani teď není zaručen pozitivní výsledek. Česká diplomacie také stále ještě doufá, že se podaří odstranit diskriminační rozhodnutí z Nice, podle něhož má mít Česko a Maďarsko v Evropském parlamentu jen dvacet poslanců, zatímco stejně lidnatá Belgie a Portugalsko jich mají 22.

Šídlo leze z p ytle ven: ch ybějí peníze

O nedostatku financí na rozšíření se začalo mluvit poslední dobou velmi hlasitě. Naposledy to tento týden otevřeně potvrdili jak francouzský ministr zemědělství Jean Glavany, tak generální ředitel pro rozšíření Eneko Landaburu. Na problém bylo zaděláno už na jaře 1999 v Berlíně, kdy patnáctka s obtížemi schválila rozpočet na léta 2000-2006. Na jedné straně sice přidělila pro eventuálních šest nových členů už od roku 2002 určité částky ve strukturálních fondech, ale zamítla veškeré návrhy na subvence jejich zemědělcům. V jiné podobě byl rozpočet pro členy nepřijatelný. Mnozí navíc nevěřili, že by některý z kandidátů byl přijat před koncem rozpočtového období. Až dosud bylo rozšíření víceméně bezbolestné, protože po členských státech nikdo nechtěl, aby na jeho oltář vyložily víc ze svých peněženek. A europolitikové dodnes výslovně připomínají, že rozšíření nesmí Unii oslabit. V překladu to znamená, že nesmí snížit úroveň dosavadních členů. Pro nové přitom má vytvořit podmínky, aby se mohli rychleji rozvíjet - ale pokud možno převážně vlastní pomocí. Proto také Evropská komise nyní navrhla poskytnout nováčkům z unijního rozpočtu první rok jen určité procento částky, na niž má člen nárok, a jen velmi postupné je zvyšovat v dalších deseti letech. "To jde nad rámec rozumné úvahy," reagoval státní tajemník pro evropskou integraci Pavel Telička, pro něhož je nepřijatelné určovat nyní a priori rámec pro financování do roku 2013, když Unie o své rozpočtové politice na léta 2007-2013 začne jednat až někdy napřesrok. Navíc do těchto jednání by už měli mít právo zasahovat i kandidáti, kteří budou přijati v roce 2004 za členy, a ke schválení tohoto rozpočtu bude nutný i jejich hlas.

Landaburu: Kandidáti věděli, do čeho jdou

"Všichni kandidáti přesně věděli, co bylo dohodnuto před třemi roky v Berlíně," namítá na sílící nevoli kandidátů Eneko Landaburu, který je jedním z hlavních autorů návrhu financování nových členů. Dodává navíc: "Pokud na návrh Komise přistoupí, zajistí si jisté peníze hned a vyšší příjmy po roce 2007. Když ne, nedostanou v prvních letech žádné přímé podpory - a nikdo neví, co bude pak." Věřit v získání sta procent subvencí je jistě iluzorní. Není to podle komisaře "prostě reálné, nehledě na to, že Unie takové peníze nemá", jak zdůraznil ve středu pro ČTK.

Mínění v zemích členů velmi kolísá

Jasná není ani podpora veřejného mínění v EU. Loni v červenci na otázku, zda jsou pro rozšíření, odpovědělo ano jen 43 procent občanů patnáctky. Teprve když byla v říjnovém průzkumu otázka položena jinak, zda jsou pro přijetí toho či onoho kandidáta, odpovědělo pozitivně kolem 65 procent. Vyjádřili ale také obavy, že rozšíření přinese větší nezaměstnanost v jejich zemích a že ztíží rozhodování na evropské úrovni. O schválení smlouvy o přijetí Česka do Unie sice nebudou v členských zemích referenda, jak potvrdil velvyslanec Evropské komise v Praze Ramiro Cibrián. Ale veřejné mínění hraje roli při parlamentních volbách. Ve Francii jsou ohlášeny na letošní jaro, v Německu na podzim - tedy na období, kdy budou s kandidáty probíhat jednání o velmi citlivých finančních otázkách v kapitolách zemědělství a regionální rozvoj.

Helena Landovská, Právo 9.2.2002