Někdy okolo roku 1980 se stala, podle tehdejšího denního tisku, následující událost. Stará paní, bytem v Praze, napsala dopis do Národního Musea se zdvořilým dotazem, zda by znalci musea byli schopni vystavit znalecký posudek na starožitný šperk a vyhotovit ho v angličtině a francouzštině.

Dostala kladnou odpověď a následující scéna , když se stařenka dostavila, mohla vypadat přibližně takto. "

"Proč chcete, milá paní, vystavit posudek v cizím jazyce? "
Stará paní se domnívá, že v Československu by šperk nikdo nekoupil.
"Proč?"
"Kvůli ceně!"
"Babičko tady jsou lidi co mají peněz, to byste ani nevěřila! "

Babička nevěřila a aby dodala svým slovům váhu, vytáhla z kapsy šátek a vybalila šperk -briliant - v hodnotě bodle zběžného odhadu 40 milionů dolarů. Pořadí největších velikosti diamentů světa je Blue Hill, Cullinan, Koh-I-Noor, Orlov a briliant , který ležel před pracovníky NM na stole. Čtvrtý největší na světě, protože Orlov v minulém století navždy zmizel, pravděpodbně rozbroušen na menší kusy. S těmi penězi měla babička pravdu. Hledat kupce nemělo v té době u nás smysl, NM nemělo šanci a ani vláda by takovou částku nemohla uvolnit. Nakonec koupilo Národní museum šperk za symbolické dva miliony korun a protože babička mezitím zemřela, byly peníze vyplaceny pozůstalým. Vývozní povolení v časech totality nepřicházelo v úvahu. Po roce 1989 snad ano?

Diamant, do té doby naprosto neznámý, měl podle novin a znalců asi tento osud, Indie, Rusko (12. století) , vlna ruských emigrantů, Praha.

Babička jej dostala od své dávno mrtvé matky. Staroindický brus, 12-14 století. Nažloutlá barva.

Dalo se to považovat za novinářskou kachnu. Kdo by si chtěl ten článek vyhledat, má možnost. Až do okamžiku než jsem se ocitl náhodou v pracovně manažera diamantového dolu v Matale o deset let později.. Na stole ležel katalog diamantů a tak jsem do něj nahlédl. Zmínka tam skutečně byla i když většina údajů chyběla (váha v karátech -odhad, jméno-bezejmenný,...ale site - Prague).

Omluvil jsem se v duchu novinářům. Víc jsem o něm pak nikdy neslyšel.

Až pak najednou v 95 se o něm psalo několik dnů ve všech novinách našich i světových. V oddělení drahých kamenů, londýnské aukční síně Sotheby's, byl na prodej čtvrtý největší briliant světa, TV Nova a MF Dnes ho dokonce ukázala v barvách. Staroindický brus, nažloutlá barva. Prodejce si přeje zůstat anonymní a bezejmenný kámen koupil kuvajtský emír za 30 mil. dolarů. Asi ten pochybný původ!

Vzhledem k tomu, že velký kámen tohoto druhu se najde jednou za 700 let, náhodná shoda veliosti, tvaru a zabarvení je zcela vyloučena. Jaký byl jeho osud mezi rokem 80 a 95 lze těžko odhadnout. Ale kupodivu se nikdo v době jeho prodeje neozval, neptal.

Přitom se jednalo většího bratra Růžového Pantera a záhadu hodnou komisaře Kluzó, hodnotu národního majetku srovnatelnou snad s hodnotou korunovačních klenotů. Mimochodem, kdybych je, ty korunovační klenoty, viděl někde ve frcu na Alte Stadt v Norimberku,  nebyl bych překvapen více.

A to v té době ministr vnitra pan Ruml vřele doporučoval občanům pro osvěžení paměti číst staré noviny.

Stalo se.