Daňovým podvodům stát jen přihlíží

Vybírání daní potřebuje nové zákony
Česká legislativa je podle berních úředníků i kriminalistů příliš liberální k daňovým podvodům. Policejní a finanční experti jsou přesvědčeni, že daňové podvody omezí jen legislativní změny.

Zdena Balcerová, Jan Hrbáček HN, Praha, 7. 2. 2002

Kvůli podvodům při placení daně z přidané hodnoty vyšetřovali loni policisté přes šest set podezřelých. O míře tohoto nelegálního podnikání svědčí případ ze Strakonicka - do daňových machinací tu bylo zapleteno více než sto lidí.

Na fingovaných vývozech stát každoročně ztrácí miliardy korun. Analýzy kriminalistů i finančních expertů, které mají HN k dispozici, přitom tvrdí: Dokud se nezpřísní zákony, stát bude o peníze přicházet.

Nic na tom nezměnila ani sociálně demokratická vláda, která - podobně jako jiné strany - slibovala, že únikům zamezí. Parlamentem přitom dosud neprošla úprava, která by po vzoru Evropské unie svázala daňové zákony s trestním a obchodním právem. Přitom náklady na výběr daní jsou v Česku nejvyšší na světě. Sto vybraných korun přijde stát na dvě koruny padesát.

Daňoví odborníci ve svých zprávách připouštějí, že k únikům dochází ve všech zemích. Zatímco v unii se nevybere zhruba deset až třicet procent, v tuzemsku je to podle Ministerstva financí kolem patnácti procent. Česko však zcela selhává v boji s podvodníky, kteří prostřednictvím fiktivních firem okrádají stát například na dani z přidané hodnoty.

Srovnávací analýza přitom dokazuje, že změny možné jsou - na Slovensku, které vycházelo ze stejných zákonů jako Česká republika, už některé podvody zákon téměř vymýtil 

Kriminalisté prokázali podnikům daňové podvody za 150 miliónů

HN, Praha, 7. 2. 2002

Policisté dokončují případ rozsáhlých daňových podvodů jedné firmy ze Strakonicka. Lidé kolem této firmy jsou podezřelí, že stát připravili přibližně o padesát miliónů korun. Ochránci zákona v rámci této kauzy už obvinili kolem stovky lidí. "Jedná se o firmu, která se specializovala na daňové podvody. K těm docházelo v rámci přefakturovávání, které bylo mnohdy i fiktivní," uvedl policista, jenž se případem zabývá.

Firma působí na celém území České republiky a figurují v ní cizí státní občané. "V rámci této kauzy jsme obvinili i jednoho Belgičana. Jedná se o případ, který je v šetření, v dohledné době jej uzavřeme," řekl kriminalista.

Dalším ze závažných případů podvodů s daní z přidané hodnoty, který policie vyšetřovala, byl fiktivní vývoz alkoholu nakoupeného v lihovaru v Mladé Boleslavi a likérce Glenn Hill v Dolním Bousově.

Dva čeští obchodníci odebrali v letech 1994 a 1995 v uvedených provozovnách likéry a rum, který rozprodali na stáncích ve Středočeském kraji, přičemž na celnici v Mladé Boleslavi deklarovali vývoz lihovin na Ukrajinu a do Kazachstánu. Stát tak na daních připravili o více než 100 miliónů korun.

Policie se domnívá, že oba obchodníci byli jen nastrčené figurky, v pozadí stála jedna z ruskojazyčných mafií. "Toto podezření se nám ale u soudu prokázat nepodařilo, soud oba muže poslal za mříže s osmiletými tresty," dodal kriminalista, který kauzu vyšetřoval.

(bal, hrb)

 Miliardy mizejí v sítích fiktivních firem

Na Slovensku, které vycházelo ze stejných federálních zákonů, jsou daňové předpisy přísnější než v Česku.

Zdena Balcerová, Jan Hrbáček



Praha, 7. 2. 2002

Finanční úředníci, kriminalisté i lidé z Nejvyššího kontrolního úřadu tvrdí: Výběr daní se v České republice nezlepší, pokud se nezmění současné nepružné a příliš liberální zákony.

V roce 2001 bylo podle informací kriminalistů stíháno například 632 plátců daně z přidané hodnoty. Škoda, kterou policejní vyšetřovatelé prokázali, se vyšplhala téměř na dvě miliardy korun.

Případů, v nichž se peníze vůbec nepodaří dohledat, je však podle policistů stále mnoho. Z letitých zkušeností bezpečnostních a finančních expertů vyplývá, že české trestní a finanční právo zůstává - i přes řadu upozornění - stále bezzubé.

Ze srovnávací analýzy daňového zatížení podnikatelů v České a Slovenské republice, kterou mají Hospodářské noviny k dispozici, přitom vyplývá, že daňovou kontrolu zlepšit jde.

Zákony ve východní části bývalé Československé federace jsou dnes podstatně přísnější než v tuzemsku. Slováci už v roce 2000 přijali opatření, která podnikatelům berou možnosti, jak obcházet stát.

Například si nemohou - tak jako v Česku - snižovat daňový základ o plnou hodnotu luxusních předmětů (drahých automobilů a podobně). Omezení se vztahuje i na leasing.

Také nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty si může slovenský podnikatel nárokovat až po tom, co byla daň do státního rozpočtu opravdu odvedena.

V České republice se například nadměrný odpočet vrací do třiceti dnů od jeho vyměření. Podle analytiků je to příliš rychle na to, aby si kontroloři mohli vůbec ověřit, zda na údajný přeplatek má žadatel nárok.

Experti z Ministerstva financí přitom připouštějí, že české zákony upravující výběr daní se velice podobají legislativě zemí Evropské unie. S jednou zásadní výhradou: Nejsou dostatečně provázané s normami, které s vymáháním daní bezprostředně souvisejí - zejména s trestním řádem a obchodním zákoníkem.

Ten ještě po celý předloňský rok umožňoval, aby si jeden člověk založil hned několik společností s ručením omezeným. Do začátku minulého roku navíc stačilo složit jako základní kapitál jen sto tisíc korun.

Od loňska se tato částka sice zvýšila na dvojnásobek, podle policejních expertů je to však stále málo. Většina podvodů - především u plátců daně z přidané hodnoty - totiž dál probíhá právě přes tento typ firem.

V uměle vytvořeném několikanásobném řetězci "eseróček" se snadno zamění zboží s vyšší dvaadvacetiprocentní sazbou za artikl se sníženou daňovou sazbou pět procent.

Následně je navíc velmi složité dokázat údajnému plátci daně z přidané hodnoty, že některé vykazované služby či třeba prodej informací skutečně proběhly.

Na počátku i konci řetězce podle kriminalistů stojí firmy, které sice právně existují, ale finanční úřad nebo policie jejich sídlo nikdy nenajde. Často jde o společnosti s adresou v cizině. Na zboží, které bylo údajně vyvezeno, ale ve skutečnosti zůstalo v Česku, si potom "vývozce" nelegálně nárokuje vrácení částky odvedené na DPH.

Kdo bude čelit podvodům?


Na výběr daní slyšíme jen nářky. Terčem kritiky jsou především berní úředníci. Vyčítá se jim nízká kvalifikace, nezkušenost, malá snaha. Politické strany se předhánějí ve slibech, jak na neplatiče přitlačí. Jenže...

Málokdo však také ví, jak sliby splnit. Vláda Miloše Zemana vsadila na kvantitu. Dnes máme nejnákladnější finanční správu na světě. Jedna stokoruna vybraná na daních tak státní pokladnu přijde až na dvě koruny padesát.

Podvodníci, kteří okrádají státní pokladnu, existují v každé zemi. Neubrání se jim ani vyspělé evropské ekonomiky, které tuto sumu vyčíslují na deset až třicet procent z částky, která by měla být zaplacena na daních. Rozdíl je pouze v tom, jak snadnou cestu k daňovým podvodům umožňují platné právní předpisy. A právě děravá legislativa, ne špatně odvedená práce, je podle úředníků z českých finančních úřadů hlavním důvodem nízké efektivnosti daňových odvodů. Za pravdu jim dávají i kriminalisté, kteří podezření z krácení daní vyšetřují.

Nejde však jen samotné daňové předpisy, ale i o zákony, podle kterých by neplatiči měli být trestáni. Nebo o příliš liberální obchodní zákoník, který umožňuje snadno a lacino založit firmu, která plnění daní pěkně zhusta zamlží.

Kdo tedy sáhne na bolavé místo a podvodníkům zmaří jejich kejkle? Kdo najde odvahu zkomplikovat vykazování fiktivních společností, zakáže zakládat nové firmy podnikatelům, kteří opakovaně "krachují", neplatí daně a nezanechávají za sebou nic víc než dluhy? Kdo zvedne ruku třeba pro omezení odpisů při koupi drahých luxusních automobilů - jak je to například na Slovensku? Měl by to být parlament, který vzejde z letošních voleb. Jenže zájmy různých lobbistů bývají silnější než zdravý rozum. A největším nepřítelem často logických právních úprav jsou zájmy, které se táhnou napříč politickým spektrem.

V takovém případě se dá jednoznačně říci: Opravdu potřebujeme sladit právo s Evropskou unií. A nejen to, hlavně svoji podnikatelskou čest a morálku.

zdena.balcerová@economia.cz

Martin Denemark: Rusnoka v kauze Harvard asi oklamali


Ministr financí Jiří Rusnok se rozhodl zasáhnout do pravomocí nezávislé Komise pro cenné papíry. Dopisem apeloval na předsedu Františka Jakuba, aby komise zvážila další nutnost zákazu obchodování s akciemi Harvardského průmyslového holdingu, a. s. v likvidaci.

Počátkem prosince se představitelé Harvardu snažili pokoutně převést zhruba miliardu korun, která náleží akcionářům společnosti, na Kypr, což banka oznámila jako podezřelou transakci. Ministerstvo financí dalo pokyn policii a ta účet i s penězi zablokovala.

Ve stejnou dobu se vedení Harvardu obrací na ministra Rusnoka s žádostí o "zásah, respektive pomoc". Poslední prosincový den tedy Rusnok píše Jakubovi dopis. V polovině ledna se objevují na internetu informace, že ministr jednoznačně podporuje snahu vedení Harvardu dosáhnout zrušení zákazu obchodování, a jistě jen pouhou shodou okolností je obsah dopisu v den konání valné hromady Harvardu otištěn v novinách. Jak se vlastně dopis dostal na veřejnost? A kdo se domníval, že z toho bude mít prospěch?

Komise při zastavení obchodování s harvardskými akciemi jednoznačně sdělila, proč k tomu dochází. Hlavním důvodem je naprosto nejasná situace v hospodaření společnosti a výši jejího majetku, což vzhledem k počtu akcionářů může znamenat hrozbu velkých ztrát. Za celý rok platnosti zákazu se vedení Harvardu nepokusilo nesrovnalosti odstranit. Jen se opakovaně domáhá obnovení obchodování s tím, že KCP brání akcionářům v přístupu k majetku. Vzdor soudnímu rozhodnutí nadále ukrývá doklady, z nichž se zřejmě jen pouhou část podařilo policii zabavit při zásahu v pražském sídle společnosti. Což jen dokládá, že rozhodnutí komise trvat na zákazu obchodování je důležitou ochranou zájmů a práv akcionářů.

Ministr Rusnok se přesto domnívá, zda "se již nejedná o zásah do vlastnických práv akcionářů a jakousi až násilnou ochranu akcionářů, která ve svých důsledcích směřuje proti nim". Argumentuje, že vedení Harvardu akcionářům nabízí vyplatit zálohu, která pro ně nyní může znamenat víc než mnohem vyšší částka v budoucnosti. Jestliže byl ministr lidmi z Harvardu informován, že společnost chce akcionářům vyplatit nějakou zálohu (může jít jen o zálohu na likvidační zůstatek), byl hrubě oklamán. Na programu vzrušené valné hromady nebyla o záloze ani zmínka.

Právě o vyplácení zálohy na likvidační zůstatek z peněz (kde a odkud jsou, nikdo neví), o nichž vedení tvrdí, že jich má dostatek, usiluje likvidátor společnosti Zdeněk Častorál i Ochranné sdružení malých akcionářů - OSMA. Likvidátora ovšem představenstvo neuznává, přestože byl jmenován soudem. Jenže toto řešení lidé z Harvardu odmítají, ačkoliv to je jediný způsob, jak se akcionáři mohou dostat k penězům i při trvajícím zákazu obchodování a pokračující likvidaci. I s nárokem na dodatečné vyplacení podílů z výtěžku likvidace.

K tomu by ovšem muselo vedení Harvardu respektovat zákon, soudní rozhodnutí a předběžná opatření. Místo toho odmítá vydat doklady, a z jejich hlediska není divu. Po vydání by se ukázalo, co se s majetkem akcionářů dělo a za co členové představenstva mohou nést odpovědnost. Určitě však nesou odpovědnost za pokoutní ukládání majetku na účet soukromé osoby, ačkoliv patří na účet holdingu, a snahu o manipulování s tímto majetkem. Stejně tak za koupi společnosti Daventree Resources, tedy svého dlužníka, čímž se holding stal vlastně kuriózně a především protiprávně sám sobě věřitelem i dlužníkem. Společnost v likvidaci totiž nesmí investovat. Ke skutečnosti, že Harvard je v likvidaci, jeho představitelé navíc mají svérázný přístup. Vzdor usnesení Nejvyššího soudu i rozhodnutí Vrchního soudu o jmenování likvidátora mají "jiný právní názor", takže Harvard v likvidaci podle nich není.

Maně přitom napadá - dlouhá léta nebyla ve společnosti daňová kontrola. Nebylo by lepší místo zasahování do kompetence komise uvažovat o jejím provedení? Při úzkostlivě utajovaném stavu hospodaření by byla rozhodně na místě.

Tlak na nezávislost Komise pro cenné papíry sílí. Vláda na místa dvou členů prezídia komise navrhla kandidáty se stranickou příslušností, zcela v intencích opoziční smlouvy. Princip nezávislosti a nutné nepolitičnosti komise zůstal kdesi zapomenut. Nelze se ubránit vzpomínce na dobu, kdy straničtí představitelé rozhodovali o všem, co je a není pracujícímu lidu prospěšné.

Autor je předseda Ochranného sdružení malých akcionářů - OSMA