Česká cesta skončila ve slepé uličce

Dodnes platíme za chyby v privatizaci klíčových podniků

Lidovky 18.8.2001

Prodat podniky na dluh českým manažerům se státu v drtivé většině případů nevyplatilo. Přišel o továrny i o peníze.

PRAHA - Když se špatně hospodařící české banky ocitly v krizi, příčina byla většině ekonomů jasná. Odhlédneme-li od neblahého vlivu některých bankéřů, na vině bylo především oddalování privatizace bankám scházel schopný, přísný a zkušený majitel.

Ztráty způsobené opožděným prodejem státních bank jsou teď největší na dlouhém účtu vystaveném českým vládám za chyby při budování tržní ekonomiky. Ani jiná odvětví, která se vládní ekonomové nebáli svěřit do soukromých rukou, na tom dnes nejsou nejlépe.

Privatizace zdaleka ne vždy vedla k ideálnímu cíli, totiž k proměně socialistického, centrálně řízeného a mnohdy zcela zdecimovaného podniku ve vysoce efektivního, produktivního a flexibilního hráče na českém nebo dokonce evropském trhu. Stovky miliard, které nyní platíme za ztráty, jež se nahromadily za devadesátá léta v bankách, jsou do značné míry právě výsledkem nevydařených privatizačních projektů, do nichž banky vložily peníze. Mezi nejznámější přešlapy při prodeji státních podniků patří příběhy o privatizaci takzvanou českou cestou. Vydaly se po ní průmyslové giganty, pro něž vlády Václava Klause vybraly v první polovině devadesátých let jako nejvhodnější privatizátory jejich vlastní manažery.

Privatizace na dluh

Manažerská cesta však nevedla k úspěchu.

Část privatizátorů nesplácela kupní cenu a stát od nich musel privatizovaný podnik znovu převzít, tak jako v případě brněnských strojíren Královopolská. Mnohem častěji se však stávalo, že na privatizační úvěry, které jim ochotně poskytovaly polostátní banky, musely vydělávat podniky samy. Odčerpávání peněz z podniků pak znamenalo, že nezbývaly prostředky na restrukturalizaci, na rozvoj a mnohdy ani na samotný provoz.

V řadě podniků došlo toto zadlužení tak daleko, že málem éru svých prvních soukromých vlastníků vůbec nepřežily. ˝Vzápětí po volbách v roce 1992 byla náhle ukončena slibně se vyvíjející jednání s Mercedesem (Tatra Kopřivnice), s Renaultem (LIAZ Jablonec), se Siemensem (Škoda Plzeň), se zahraničními oceláři (Poldi) a tak dále. Nová vláda se vydala českou cestou. Nepovedená privatizace nebyla výsledkem spiknutí ani popletené profesorské učenosti, dokonce ani pravicového ideologického zápalu, ale důsledkem ubohého upatlaného populismu.

Šlo o to, kdy se přijde na to, že žádné poctivé české miliardy neexistují a že je nakonec naši drzí privatizéři vytáhnou z kapes voličů,˝ řekl o české cestě před časem senátor a bývalý premiér Petr Pithart. Česká cesta dopadla nejtíživěji na strojírenství a hutnictví. Odnesly ji podniky jako ČKD, Vítkovice, Nová huť, Poldi Kladno ocel, Škoda Plzeň, Zetor, Tatra Kopřivnice a například i Junkův Chemapol. Smrtící nákaza předluženosti ale postihla i podniky, které byly privatizovány kuponovou metodou a přes investiční fondy se dostaly do vlastnictví polostátních bank, které do nich ochotně lily stamilionové úvěry, aniž by se staraly o to, proč podnik neprosperuje.

Jak vyšachovat stát
Privatizace se nezdařila ani v případech, kdy se stát svým pasivním přístupem dostal na vedlejší kolej a přechod firem na soukromé majitele nemohl nijak ovlivnit. To se stalo v podnicích, které šly do kuponové privatizace a stát si v nich neponechal majoritu.

Klasickým případem podobné živelné privatizace je černouhelná společnost OKD, kde zprvu neznámí investoři skupovali podíly od drobných akcionářů a od obcí a v roce 1998 stát definitivně odstřihli od rozhodování. Podobným způsobem přišel stát také o Mosteckou uhelnou společnost. Stejné kořeny má i případ Investiční a Poštovní banky, kde se majorita vysmekla státu z rukou a následný prodej japonské Nomuře situaci v bance nezachránil - naopak, poslal ji do kolen.

Největší privatizační neúspěchy devadesátých let

Nová huť
Podobně jako u ostatních severomoravských hutí byla před pěti lety Klausova vláda přesvědčena, že Novou huť bude nejlépe svěřit do rukou jejímu tehdejšímu managementu. V roce 1996 proto prodala jedno procento akcií firmě Rafis Trading. Ta zároveň získala rozhodující vliv na řízení podniku. Po pěti letech si mohli manažeři přikoupit další podíly pod podmínkou, že podnik povedou dobře.

Podmínky zdvojnásobení akcií a provedení restrukturalizace ale nesplnili a museli nakonec nadvládu nad hutěmi vrátit státu. Nová huť je nyní nejproblémovější ze tří hutních kolosů. Stát, popřípadě nový vlastník, bude muset na oddlužení vynaložit přes sedm miliard korun.

OKD
Cesta OKD z náruče státu do rukou současných vlastníků je typickým příkladem divoké privatizace. Akcie největší černouhelné těžební společnosti nabídla vláda občanům už v první vlně kupońové privatizace. Stát si ponechal ve Fondu národního majetku jen 46 procent akcií. Většina nestátních˝ cenných papírů se pak sešla v rukou IPB, respektive Bankovního holdingu a firmy Eurobrokers.

Poté, co k nim společnost Prosper Trading přikoupila klíčových 5 procent akcií, které stát přenechal obcím, koupila celý kontrolní balík firma Karbon Invest Viktora Koláčka. Existuje podezření, že právě nákup rozhodujícího podílu od obcí financoval Prosper z peněz, které pocházejí z dolů.

Investiční a Poštovní banka
Privatizace Investiční a Poštovní banky by mohla vstoupit do učebnic jako odstrašující příklad toho, jak se nemá privatizovat banka. Stát totiž svou liknavostí při navyšování základního jmění v polovině 90. let přišel o většinový podíl v bance, kterou ovládli přes několik spřízněných firem manažeři IPB.

Při rozhodování o prodeji svého podílu tak vláda v roce 1997 již nerozhodovala o privatizaci, kdy by hledala pro banku strategického partnera. Prodávala jen menší podíl a byla navíc tlačena ke zdi i nepříznivým vývojem hospodaření IPB. Jak se později ukázalo, Nomura neměla na zvýšení efektivity dost síly. A navíc ji po úspěšném prodeji tuzemských pivovarů k lepšímu řízení banky ani nic nenutilo.

Tatra Kopřivnice
Kopřivnická automobilka se stala obětí bankovního socialismu. Poté, co prošla kuponovou privatizací, získaly ji investiční fondy velkých polostátních bank. Žádný z nich nedržel majoritní balík a žádný z nich nebyl schopen úspěšného řízení podniku. Na Tatrovce si vylámali zuby i speciálně najatí američtí manažeři.

Podniku nepomohlo, ani když ho v roce 1996 koupil Lubomír Soudek a zapojil jej do svého průmyslového konglomerátu Škoda Plzeň. Tatra se stále utápěla v miliardových dluzích. Krize vyvrcholila v roce 1999, kdy jí osm měsíců hrozil konkurs a nemohla udržet plynulou výrobu. Později se podařilo státu v Tatře získat zpět majoritu a zařadil ho do revitalizačního programu. Tatra by brzy měla získat nového vlastníka.

Poldi Kladno
Privatizace kladenských oceláren Poldi je modelovým příkladem neúspěšné české cesty. Naděje na úspěch českých manažerů v roli vlastníků přitom právě v Poldovce vzaly zasvé neobvykle rychle. Chloubu českého ocelářství koupila v roce 1993 firma Bohemia Art v čele s Vladimírem Stehlíkem, který do té doby neměl s ocelí nic společného.

Vládě se tehdy nezdálo podezřelé, že Stehlík nabízel za majoritu v Poldovce více než dvojnásobek toho, co za ni byly ochotny zaplatit světové ocelářské firmy. Už v roce 1996 si Vladimíra Stehlíka a jeho syna odvezla z Poldovky policie kvůli podezření z nezákonného převádění majetku, krácení daní a neplacení pojistného za zaměstnance. Za Stehlíkem zůstaly mrtvé ocelárny s osmimiliardovým dluhem.

Škoda Plzeň
V roce 1992 začal pád největších českých strojíren - plzeňské Škody. Tehdy přišel do Škodovky vládou vybraný privatizátor Lubomír Soudek, aby dokázal, že český manažer dokáže přinejmenším to, co jeho zahraniční kolegové. V prvních letech si Škoda pod Soudkovým vedením držela zisk a expandovala na nové trhy.

Pak ovšem Soudek začal nakupovat ve velkém. Do impéria přiřadil automobilky Tatra, Liaz a bývalou Škoda Diesel. Podnik neudržitelně zadlužil a přišla doba rekordních ztrát. V roce 1998 už byla Š kodovka na pokraji krachu. Soudek byl z čela svého impéria odvolán a osud Škodovky zůstal v rukou bank, které do té doby ochotně financovaly Soudkovy smělé plány.