Kladivo na agenty a komunisty

Petr Uhl,Právo 18.8.2001

Návrh Senátu na zásadní novelu zákona z roku 1997 o zpřístupnění svazků někdejší StB vyvolává ostré polemiky jako vše, co se týká tajných služeb a komunismu. Některé části návrhu jsou v tak příkrém rozporu s ústavními a mezinárodními zárukami ochrany osobnosti, že si člověk klade otázku, zda samotný pokus předložit Sněmovně takový návrh stojí Senátu za ostudu, kterou státu a jeho demokratické pověsti přinese.

Hranici mezi ústavním právem na informace a rovněž ústavním právem na ochranu osobnosti vymezuje zákon. Úprava této ochrany je však v návrhu Senátu mlhavá a neúplná. Každému mají být podle něho přístupné i takové údaje o jiných, jako jsou politické a jiné názory, víra, společenský život a styky. A co znamená znečitelnění údajů o "jejich trestné činnosti"? To jako z pohledu StB?

Důkladná ochrana osobních údajů by vlastně zpřístupňování znemožnila. A přitom by ani neodstranila hlavní nesnáz: slovy evropské Úmluvy o ochraně lidských práv, kterou si ČR postavila nad zákon - proč je v demokratické společnosti nezbytné, aby se každý mohl podle zákona seznámit i se lživými údaji StB o odpůrcích režimu či osobách jím pronásledovaných?

Vždyť spisy tajných spolupracovníků, proti nimž vede Senát předčasnou předvolební kampaň, aby je konečně mimosoudně potrestal, obsahují především údaje o těchto lidech! Na to bude muset odpovědět český stát u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Já například si rozhodně nepřeju, aby se veřejnost o mé činnosti proti tehdejšímu režimu, o mých názorech, postojích atd. seznamovala z údajů agentů a z rozborů a zpráv StB. A pokud takový zákon vyjde, budu s chutí český stát žalovat.

Návrhem klesl Senát na úroveň periodika Rudé krávo, které vydalo tzv. Cibulkovy seznamy. Zveřejnit bez náležitého komentáře soupis osob, k nimž StB vedla svazky všech druhů, nenapsat, jak dlouho, pod jakým nátlakem, s jakými motivy a s jakými (možnými) škodlivými následky ona osoba spolupracovala (nebo tak byla jen vedena), bude hrubým zásahem do osobnosti těchto lidí. Řečeno s Karlem Čapkem - takový komentář by mohl napsat snad jen Pánbůh, člověk ne.

Senátní návrh je ukázkou plošného mimosoudního postupu, známého už z lustračního zákona, v němž si česká demokratická pravice tolik libuje. Bulvární tisk se již chystá na otázky, proč byl Václav Havel evidován i jako kandidát tajné spolupráce. Tak to totiž v seznamu podle návrhu Senátu bez vysvětlení vyjde.

Nehájím tajné spolupracovníky, mnozí způsobili četná neštěstí, hájím principy, které se u nás dosud neujaly. Je zřejmé, že pravda o minulosti je dosud i záměrně zastírána a že je nutno ji zpřístupnit co nejširší veřejnosti, především pronásledovaným a tomu, kdo má na uchovávaných údajích právní zájem. Ochranu osobnosti je nutno v míře nejvyšší poskytnout odpůrcům režimu a pronásledovaným, méně již tajným agentům a v míře jen nezbytné příslušníkům StB. O to se ale návrh Senátu ani nepokouší.

Má ale demokratický stát vůbec právo uchovávat údaje vzniklé protiprávně, ba někdy už tehdy trestnou činností příslušníků StB? Například odposlechy bytů a telefonů, čtením pošty, tajným vnikáním do bytů, vydíráním a jiným nátlakem ke spolupráci, lživým informováním nadřízených?

Sám si myslím, že za přísných zákonných podmínek a účinné veřejné kontroly nad touto správou toto právo má. Ale může stát "poznatky" StB využívat ke škodě různých skupin lidí - odpůrců režimu, jeho bezděkých obětí, těch, kdo pod nátlakem různé intenzity se s režimem různou měrou zapletli, a nakonec i příslušníků StB? Může jim způsobovat škodu tím, že údaje o nich zpřístupní každému, včetně redaktorů bulvárního tisku, nebo tím, že je využívá pro další činnost tajných služeb? Myslím si, že toto právo nemá.

Zástupci "tajných služeb" (tou nejtajnější je zřejmě archív ministerstva vnitra) se jako lvi bili v Senátu proti návrhu. Avšak ze zcela jiných pozic než autor tohoto komentáře. Prostě se domnívají, že vše by mělo zůstat utajeno a "tajné služby" (stát) by to měl bez zákonného omezení volně využívat. Ani veřejnosti (historikům, publicistům atd.), ani obětem represe do záznamů StB nic není. Podle toho jednají už léta. Snaha ublížit lidem a populismem získat nějaký bod obliby, nikoliv touha hledat právním způsobem pravdu o minulosti, vedla Senát k předložení tohoto návrhu.

Doufejme jen, že Poslanecká sněmovna bude rozumnější.

Kdy je propagace komunismu trestná?

Petr Uhl, Právo 14.8.2001

Na obzoru je první trestní postih pro propagaci komunismu.

V Šumperku bude z propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod obžalován 23letý David Pěcha z Komunistické mládeže Československa, šéfredaktor Nového Bruntálska. Shledá-li soud, že jeho komunismus tím hnutím jest, hrozí mu až osm let vězení.

Šumperský proces uvítají naši antikomunisté, jimž se dosud nepodařilo rozpoutat mimosoudní trestání činitelů starého režimu a státem potlačit komunistickou ideologii. Pár úspěchů ale slavili, při rozšíření skutkových podstat trestných činů o "třídní zášť" například.

Některé, jako zákon lustrační či antikomunistický a nynější senátní návrh na uzákonění práva každého na přístup k výmyslům a drbům agentů StB, jsou podle mne protiústavní nebo porušují závazné mezinárodní smlouvy.

A protože je KSČM strana parlamentní a umírněná, zaměřili se antikomunisté na radikální KSČ Miroslava Štěpána. Toho ale v únoru vyloučili a Ludvík Zifčák založil v Bruntále novou sektu, Komunistickou stranu Československa - Čs. stranu práce. Zákulisí rozhodného boje proti komunismu ukáže proces s Vladimírem Hučínem, jenž jako příslušník BIS prazvláštními metodami odhaloval zločinnou podstatu bruntálského komunismu.

Procházeje internetovou Pochodní, v níž podle obvinění Pěcha publikoval, poučil jsem se hodně o Stalinovi, VŘSR a Vítězném únoru. Nikde jsem tam ale nenašel popis přípravy násilí nebo výzvu ke konkrétním násilným krokům. Z témat současnosti převažuje odpor proti KSČM (jsou to hnusní zrádci), a také vůči NATO, EU a Němcům, jakož i divokému českému kapitalismu. Nechtějí však zničit demokracii, nýbrž doufají, že prostí lidé sami "smetou celý ten pseudodemokratický a prokletý kapitalismus vůbec".

Ani to, ani označování představitelů KSČM a dalších politiků za zločince a zrádce nemůže být v demokratické společnosti trestné. Zda Pěchův komunismus je oním hnutím, o němž se píše v trestním zákoně, bude muset rozhodnout soudce, neschovávaje se za znalecký posudek. Tím spíše, že ministerstvo spravedlnosti politologii za znalecký obor dosud neuznalo a posudek ve věci, vypracovaný pražskou filozofickou fakultou, která nemá ani pro žádný příbuzný obor znalecké oprávnění, nemůže být za důkazní prostředek vůbec uznán.

Názory Davida Pěchy považuje velká většina lidí za pošetilé, mnozí i za škodlivé. To však nesmí vést k útoku na svobodu slova, který by byl pro zásadní odpůrce režimu důkazem jeho nedemokratičnosti, ba dalším důvodem ke svržení, řečeno jejich slovníkem, "prokletého kapitalistického řádu třídním bojem". Tvrzení, že třídní boj existuje, že je historicky nevyhnutelný, ba dokonce aktuální, je jistě staromódní a zmatené, v demokracii však nemůže být trestné.

Trestné je (a navíc jen u nás) hlásat třídní nenávist, nebo připravovat Molotovovy koktejly (to všude ve světě).

Nejradikálnějším požadavkem bruntálských komunistů je zřejmě konfiskace nakradeného majetku. Tím je podle nich vše, co nebylo získáno prací. Skutečně má trestní zákon v pojmu "hnutí směřující k potlačení práv a svobod občanů" chránit právo každého na nepoctivě nabytý majetek?

Jediný právně přijatelný důvod pro trestní stíhání levicových radikálů jsou podle mých zkušeností fyzické útoky na policisty a příprava k nim, včetně ideové. A to David Pěcha nečinil. Od protikomunistických "zákazů", většinou pak zrušených Ústavním soudem, přes přijímání protiústavních zákonů až po dnešní šumperský pokus zneužít justice k potlačení svobody slova je to stále stejné - výsledkem je vždy mírné omezení práv a svobod lidí, značné rozkolísání právního vědomí společnosti a pěkná mezinárodní ostuda, ztěžující složitou evropskou integraci.