Až bude Zeman prezidentem, ocení, že nejsem robot na podpisy

VÁCLAV HAVEL PRO PRÁVO O SVÝCH KONTROVERZNÍCH KROCÍCH
Právo 19.5.2001

Grégra vicepremiérem budu i přes výhrady jmenovat * Někteří představitelé ODS vystupují nadrzle * Nová strana není hradním spiknutím

Prezident Václav Havel se tento týden v rozsáhlém rozhovoru pro Právo poprvé vyslovil k některým svým kontroverzním politickým krokům. Obhajoval své právo vystupovat v politice podle své úvahy, bez ohledu na možnou kritiku.

* Pane prezidente, budete souhlasit, když řeknu, že vaše pojetí role hlavy státu se v posledním funkčním období dost změnilo?

  Zatímco dříve jste stál nad politickou scénou, nyní jste její součástí. Na hřišti, jehož větší polovinu ovládají strany opoziční smlouvy, vás lze skoro vždy vidět mezi jejich protihráči. Já absolutně nemám pocit nějaké změny svého chování nebo změny své politiky. Stojím za týmiž hodnotami, za kterými jsem stál celý život. Co se možná změnilo, je prostředí, v němž se pohybuji a které je nyní zvláštním způsobem zpolitizováno - takže zastávání určitých hodnot, které se dříve nejevilo jako prudký vstup do konkrétní politiky, se tak dnes jeví.

* Mluvíte o hodnotách, ale těmi se ohánějí všichni, ať už patří do kteréhokoli tábora. Zvláštní je, že těm hodnotám vždycky prospívá to, co posiluje jejich vlastní pozice. Lze se pak divit, že veřejnost považuje proklamované motivy politiků za účelové a zástupné..., a to leckdy  i ve vašem případě?

Říká se:  Podle skutků poznáte je. Samozřejmě, jsou jisté obecné hodnoty, k nimž se verbálně hlásí každý politik, ale zdaleka ne každý je skutečně promítá do svých činů. Například: všichni mluví o demokracii, o pluralitě - ale když pak dvě strany sepíší takový volební zákon, jaký nedávno zamítl Ústavní soud, zákon, který prokazatelně uzavíral politický systém, dá se o nich říci, že skutečně sledují tyto ideály?
Já jsem se proti tomu zákonu nepostavil proto, že bych sledoval nějaké osobní cíle, ale protože jsem přesvědčen, že ten systém musí být otevřený, aby zrcadlil pluralitu společnosti, její měnící se atmosféru, zájmy lidí. Že musí umožňovat proměny politických subjektů, popřípadě jejich zanikání a vznikání nových... V tržní ekonomice to bereme jako samozřejmost, ale ono to platí i v politice, neboť to patří k životu, k jeho dynamice.  

* A váš souboj s vládou o způsob jmenování Bankovní rady ČNB? Spousta lidí určitě mávla rukou nad vašimi i premiérovými věcnými argumenty a řekla si, že prostě bojujete o pravomoci...

  Lidé jistě mají právo podezírat mě, z čeho chtějí, a já bych se dokonce divil, kdyby tomu tak nebylo. Jsem nejdéle sloužící prezident v Evropě, straším tady na Hradě už jedenáct let, a už to samo o sobě je podezřelé, že? Ale uvažujme logicky: když už za rok a půl končím, potřebuju ještě bojovat o nějaké pravomoci? To by spíše mělo zajímat ty, kteří chtějí být prezidentem po mně. Zda chtějí být roboty na podepisování, nebo zda chtějí, aby ta funkce měla pro tento stát nějaký smysl. Já nebojuji za své pravomoci - bojuji, jestli to lze nazvat bojem, za  respekt k vnitřní logice ústavy, k rovnováze ústavních institucí, za respekt k hodnotám, které ústavní systém ztělesňuje. Pokud jde o tu banku, to je velmi složitá historie, která dosud neskončila - vláda a já v té věci proti sobě staneme před Ústavním soudem... Nemá smysl, abych zde probíral všechny její roviny a nuance, ale zdá se mi, že bych měl upozornit na jeden aspekt, kterého si zatím nikdo nepovšiml a který jsem si i já uvědomil teprve s jistým odstupem: totiž že tu šlo mimo jiné také o generační spor. V té konfrontaci proti sobě stáli lidé, kteří prožili své mládí v komunistické straně, a lidé, kteří studovali na Harvardu, v Oxfordu... Já tuto skutečnost pouze konstatuji; vůbec tím neříkám, že by ti druzí měli být automaticky morálnější, slušnější nebo kvalifikovanější než ti první. Jestli se někdo narodil o pět let dříve nebo později, to je prostě věc náhody. Nicméně ten konflikt tady zřetelně je - a já mám pocit, že právě on je vysvětlením toho prazvláštního faktu, že v opakovaném podání vlády k Ústavnímu soudu je kontrasignace premiéra vyžadována v případě jmenování guvernéra a viceguvernéra ČNB, kteří v komunistické straně nebyli, a není vyžadována v případě druhého viceguvernéra, který v ní byl dlouhá léta.  A tak mě napadá: pořád mluvíme o vyrovnání se s minulostí..., ale co když ten konflikt starého s novým probíhá v podobách, v nichž ho nevnímáme, a ve sférách, kde bychom to nejméně očekávali? Neděje se něco podobného třeba v armádě, v justici a různých jiných oblastech? Nebojují tady dnes vlastně jedny životopisy sdruhými?

* Ještě jedna otázka související s vašimi pravomocemi: Proč odkládáte jmenování Miroslava Grégra místopředsedou vlády?

  Mám pocit, že to dělám pro své nástupce, pro budoucí prezidenty České republiky. Protože si myslím, že prezident není od toho, aby mu ve čtvrtek řekli:  V pátek jmenuješ toho a toho! A on aby hned všechno zrušil a utíkal to podepsat, aniž by si to promyslel. Kdyby tomu tak bylo, pak by opravdu bylo namístě klást si otázku, nač prezidenta máme. A zda ty peníze, které stojí, nejsou vyhozené.  

* Máte možnost to jmenování nepodepsat?

  To je věc výkladu ústavy. Já si ji vykládám tak, že jsem povinen odvolat ministra, kterého si premiér už nepřeje mít ve vládě, ale u jmenování nových ministrů to není tak úplně jisté. Přesto jsem se i zde vždy držel toho, že návrhu premiéra vyhovím. Vyhovím mu i v případě pana ministra Grégra... Ale jak z důvodů praktických,  tak z důvodů znakových  - a znakovost je v politice velmi důležitá! - si na to chci vzít určitý čas.  

* Řeknete mi o těch důvodech něco konkrétního?

  Já mám proti panu ministru Grégrovi výhrady. Ty výhrady nejsou ani osobní, ani politické, jsou to výhrady filozofické. Já prostě nesouhlasím s jeho viděním, s jeho pojetím ekonomiky - jeho "technologické zóny" považuji za ničení naší země. Mohl bych o tom dlouho mluvit. Přesto jej místopředsedou jmenuji, ale tím odkladem chci cosi naznačit. A chci si také cosi zjistit, cosi prověřit, musím si ten návrh určitým způsobem osvojit... Tak to prostě je. Kdybych seděl na Hradě jenom kvůli tomu, abych podepisoval, co přede mne jiní položí na stůl, pak bych tu svou funkci zesměšnil. A až se pan předseda vlády Zeman jednou stane prezidentem, určitě by se na mne zlobil, že jsem dopustil, že takovouto roli musí hrát i on.

* Vraťme se ještě k vaší představě o politickém systému a politice jako takové. V pojetí, které u nás prosazuje především ODS a její předseda, je politika jednoduše soubojem stran o přízeň voličů - soubojem, který nesmí být nikým a ničím omezován, byť by důvody pro to byly jakkoli bohulibé. Tahle formule sice nezní příliš vznešeně..., ale nemyslíte, že vystihuje podstatu parlamentní demokracie?

  Myslím, že bychom měli rozlišovat mezi nástrojem a cílem. Já jsem vždy chápal demokracii jako soutěž politických sil - ale ta soutěž by měla sloužit uskutečňování představ o lepším světě. Proto mi vadí, že u nás stále zřetelněji převládá pojetí politiky jakožto technologie moci; prostředky jsou poznenáhlu povyšovány nad cíl a skutečným cílem není prospěch společnosti, nýbrž prospěch vlastní strany. O tom jsme už mluvili - teď ještě dodám, že z historického hlediska se tu vlastně setkáváme s jednou z variant scientismu, k nimž patřil i marxismus. Všimněme si té podobnosti: ekonomická základna je opět tím hlavním, a morálka, kultura, právo jsou považovány jen za jakousi legrační nadstavbu.  Mimochodem: V tomto vidění společnosti a světa - které já považuji za nebezpečné - mají k sobě Václav Klaus a Miloš Zeman dost blízko. Všimněte si, že projevy pana premiéra mají strukturu jakýchsi lekcí z formální logiky; dnes už se ale ví, že na vysvětlení záhad světa tento aparát nestačí.  

* Dovolte mi polemizovat v méně filozofické rovině: Je opravdu nutné, aby každý politik byl altruista, toužící měnit svět k lepšímu? Politik přece může získat přízeň voličů jedině tehdy, když jim nabídne řešení jejich problémů - a oni s ním pak tím, že ho zvolí, uzavřou férový obchod. Jeho skutečné motivy je nemusí zajímat. Není tohle pojetí politiky reálnější?

  Ano. Kdyby ti politici nabízeli řešení konkrétních problémů, a opravdu ty problémy řešili, a to bez ohledu na to, zda jim to osobně prospěje, či uškodí, pak by to bylo OK. Sám ale víte, že skutečnost je často jiná. Navíc: Mluvím-li o hodnotách a ideálech, mluvím o tom, co je vodítkem při řešení konkrétních problémů. Žádný problém nevyřešíte, když nemáte nějaký názor na svět - jedině od něj se může odvozovat politika, která k řešení těch problémů vskutku směřuje.  

* Když jsem na této stránce naposledy mluvil s Václavem Klausem - bylo to nedlouho po vašem projevu k 28. říjnu - obvinil vás z "děsivého nepochopení spontánnosti vývoje lidské společnosti" a z "přání, aby tento vývoj byl dirigován někým moudrým, strašně chytrým". Vy jste na to tenkrát nereagoval - můžete reagovat dnes?

   Začnu trochu zeširoka. Už mnoho let čtu v novinách, že politický život naší země je poznamenán osobním sporem mezi mnou a Václavem Klausem. Nemohu novinářům zabránit, aby si toto klišé navzájem nepředávali, ale prostě to není pravda. Já se necítím být účastníkem takového sporu a nikdy jsem se jím necítil. Pravda je, že v poslední době Václav Klaus zřejmě pociťuje potřebu recenzovat každý můj projev a komentovat - začasté velmi nekvalifikovaně - každý můj ústavní krok. Nevím, proč jsem se v závěru své politické kariéry stal v jeho očích takto důležitý, ale to je jeho věc, nechť v tom pokračuje. Já takovou potřebu vstupovat s ním do nějakých polemik necítím; toto je poprvé - a doufám nadlouho naposledy - co se k tomu vyjadřuji. A teď k věci samé. Svět se jistě může vyvíjet spontánně... a je docela možné, že spontánně spěje do záhuby. Některé vývojové trendy k tomu směřují - a já si myslím, že lidé, kterým jejich výchova, vzdělání a rozhled umožňují vnímat širší souvislosti jevů a nebezpečí v nich skrytá, jsou povinni před těmito nedobrými trendy varovat a bojovat s nimi. Jsem hrdý na to, že se zdvořile neskláním před spontánním během věcí, ale snažím se dělat něco pro to, aby svět byl lepší. Dělal jsem to po celou éru komunismu, dělám to nadále. Jiná věc je, s jakými výsledky - přísluší ostatním, aby to posoudili.   

* Ve zmíněném rozhovoru předseda ODS také prohlásil, že vaše názory jsou "extrémně levicové, extrémně antitržní, extrémně antikapitalistické" . Máte někde zásobu dlažebních kostek, pane prezidente, nebo jste jen extremista-teoretik?

  Tyto nálepky jsou určitě zábavné, ale já bych se, když dovolíte, vyjádřil raději k obvinění, které pan předseda na mou adresu vyslovuje častěji a které na první poslech nezní tak absurdně: k jeho tvrzení, že jsem intelektuální elitář . Ve skutečnosti to obvinění není o nic méně absurdní než ta, která jste citoval. Skutečnost je totiž taková, že po většinu svého života jsem pracoval manuálně..., a proto mi připadá dost humorné, když mě z intelektuálního elitářství obviňují lidé, kteří prožili celý život na vysokých školách, ve vědeckých ústavech a v kancelářích a prací svých rukou se neživili ani den!  Připomíná mi to, jak jsem byl z téhož hříchu obviňován v éře komunismu: o tom, jaký jsem intelektuální elitář, jsem se dočetl v novinách ve vítkovických železárnách, kde jsem pracoval jako vězeň.  Za nebezpečnou demagogii považuji, když je mezi pojmy intelektuál a elitář kladeno rovnítko. Kdo to je intelektuál? Podle mne je to člověk, který hledá hlubší souvislosti jevů a cítí potřebu informovat o výsledcích tohoto hledání své bližní. Člověk, který se necítí být jen příslušníkem či vůdcem své strany nebo hnutí, ale i obyvatelem této planety. Pakliže definujeme intelektuála takto , pak si myslím, že intelektuálové jsou v politice po čertech zapotřebí!   

* Možná jste teď předjal mou další otázku. Václav Klaus není jediný, kdo zpochybňuje vaši politickou filozofii. Vladimír Špidla mi před časem vysvětloval, proč pro vás nehlasoval při volbě prezidenta, slovy:  "Mám pocit, že Václav Havel sám pro sebe čerpá svůj mandát jakoby z jakéhosi vyššího poslání, že necítí tolik ten klasický přímý mandát od voličů."  Má pravdu? Mluvil jste právě teď o onom "vyšším poslání"?

  Svůj prezidentský mandát jsem samozřejmě dostal od těch, kteří mě prezidentem opakovaně zvolili..., ale pokud pan předseda Špidla měl na mysli můj mandát plést se znovu a znovu do věcí veřejných, pak měl pravdu; ten opravdu nečerpám jen z toho, kolik lidí pro mne zvedlo ruku. Jeho zdroj je kdesi v mém svědomí. Když vidím, že se děje něco špatného, nebezpečného, tak mi to prostě nedá, abych se tomu nesnažil zabránit... a naopak, když vidím, že se dá udělat něco dobrého, mám nutkání tomu nějak pomoci. Vždycky jsem se to snažil dělat způsoby mně přiměřenými, a to zcela bez ohledu na to, zda jsem náhodou prezidentem, nebo něčím jiným.  

* V poslední době se mluví o možnosti vzniku nové strany, přičemž někteří z lidí, jejichž jména v té souvislosti zaznívají, patří do okruhu vašich bývalých či nynějších spolupracovníků. Zamlouvalo by se vám, kdyby ta strana byla "hradní"?

  Podívejte se: kdo chápe politiku jako pletichaření, popřípadě ji tak i provozuje, automaticky interpretuje jako pletichaření také veškeré počínání druhých. A tak co chvíli slyšíme zvěsti o "hradním křídle", o "hradní partě", kdekdo - od čtyřkoalice přes ČSOB až po stranu, která ještě ani neexistuje - je podezírán, že je se mnou v jakémsi tajemném spiknutí. Mohl bych se tomu smát, ale nesměju se, naopak mne to velmi mrzí, protože to svědčí o hlubokém poklesu politické kultury v naší zemi. Je smutné, když je politika chápána už jen jako hra nějakých spiklenců. Je smutné, když se pan předseda Poslanecké sněmovny stane patronem bulvárního deníku Super a asistuje tak u tohoto poklesu kultury veřejného života.  Tolik obecně - teď konkrétně k té nově straně. Ano, v tom okruhu lidí, kteří uvažují o jejím založení, je můj bývalý spolupracovník Jiří Pehe..., a pokud vím, je tam také můj dobrý přítel a též můj spolupracovník Michael Kocáb. Ale vyvozovat z toho, že tady vzniká jakési další hradní spiknutí, je nesmírně nebezpečné, protože -

* Promiňte, pane prezidente, já jsem nemluvil o žádném spiknutí ani o pletichaření - měl jsem na mysli otevřené spojenectví.

Dobře, tak tedy: úvahy o tom, že to jsou moji spojenci, jsou nebezpečné tím, že odvádějí lidi od přemýšlení o tom, proč vůbec chce někdo založit novou stranu. Podle mého názoru ta myšlenka vznikla jako reakce na ono "technologické" či "technokratické" pojetí moci, o němž jsem mluvil před chvílí a které reprezentují strany opoziční smlouvy. Mnozí lidé, jimž toto pojetí nevyhovuje, patrně viděli jakousi alternativu ve čtyřkoalici, jenže ta v posledních čtyřech nebo pěti měsících zásobuje občany hlavně informacemi o své vznikající a měnící se stínové vládě a boji o stínová ministerstva, čímž se vlastně přihlašuje k témuž typu politiky: politiky, v níž nejde o ideály, ale o křesla.  Ale já nejsem pesimista: věřím jak v dobré síly uvnitř čtyřkoalice a uvnitř obou stran opoziční smlouvy, tak v dobré síly, které eventuálně založí tu novou stranu. Nevěřím v ně proto, že se s nimi chci spojit či spiknout - ale proto, že koncept otevřeného politického systému je mi bližší než koncept technologický, účelový, pragmatický. Když už o těchto věcech mluvíme, asi bych se měl zmínit ještě o jednom svém pocitu - o dojmu jakési zvláštní nakyslosti, nadrzlosti, protivnosti, jímž na mne v poslední době působí vystupování některých představitelů ODS. Vzpomeňte si na televizní přenos z jednání Poslanecké sněmovny o České televizi. Jak tam vystupovali jako secvičená parta - bylo to takové divné, nepříjemné. Všichni měli plná ústa zastupitelské demokracie..., ale zároveň jí nesmírně ubližovali, protože pokud zastupitelská demokracie může působit truchlivě, pak to bylo právě v těchto okamžicích.  Použil jsem slovo nadrzlost ; abych ilustroval, co mám na mysli, vyslovím aspoň jedno konkrétní jméno. Extraktem tohoto nemravu je pro mne Petr Štěpánek, místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání - z něho to, kdykoli promluví, přímo čiší... Ten člověk je ke všemu ještě rocker; pro mne je hanbou rockové hudby! Čím to je, že se v naší politice rozšiřují takovéto způsoby? Proč tak klesá její kultura? Odkud se bere ta podivná podezíravost, agresivita, pomlouvání? Mne tyhle věci nesmírně trápí..., a nechť občané a soud historie posoudí, do jaké míry jsem já sám za ně odpovědný. Protože já v té nejvyšší funkci jsem už opravdu dlouho - takže jistou míru spoluodpovědnosti za toto všechno nedobré musím na sebe vzít.

* Jistě víte, že občané se v soudech o svém prezidentovi rozcházejí; většina vám stále důvěřuje, ale málo není ani těch, jejichž pocity vůči vám jsou velice negativní. Leckteří ve vás vidí dokonce hlavního viníka všech svých trápení...

  Vím o tom, a do značné míry to chápu. Hlava státu je u nás tradičně vnímána i jako ztělesnění konkrétního systému, konkrétních politických poměrů. To je cosi, co se táhne od pradávných dob monarchie... Ano, ti lidé opravdu prožívají tisíc a jednu trpkou věc, a pakliže mě za to činí přímo či nepřímo odpovědným, vůbec se jim nedivím. Spíše se divím tomu, že podpora mé osoby je stále ještě poměrně veliká - když jezdím po republice, po městech i po vesnicích, dostává se mi často skutečně dojemných projevů vlídnosti a sympatií...  Přitom jsem si vědom ještě jedné okolnosti: že jsem typickým nositelem nepopulárních  idejí. Všichni chtějí trest smrti... a každý ví, jak výrazně jsem se zasadil o to, aby u nás byl zrušen. Byl jsem to já, kdo otevřel svého času velmi nepopulární téma odsunu Němců... a v tomhle výčtu nepopulárních věcí, které jsem dělal, bych mohl pokračovat dál a dál. Když to všechno sečtu, musím se divit, že vůbec mám ještě nějaké sympatizanty.

* Je to paradox: Předseda ODS vás označuje za levičáka... a lidé, na které nejvíce dolehla tíha pravicové politiky, nenadávají jemu, ale vám. Vysvětlení je patrně v tom, že vás podezírají z pokrytectví: zatímco Klaus jim odjakživa bez obalu říká, že si se svými problémy musí poradit sami, vy jste zpočátku ujišťoval, že náš nový stát bude sociálně spravedlivý, že se nemusí bát nezaměstnanosti... Lidé si tyhle vaše dávné výroky stále pamatují a v dopisech, které dostáváme do redakce, je citují.

Tohle je složité. Napůl platí, že si pořád myslím to, co jsem říkal v prvních dnech, týdnech a měsících svého pobytu v prezidentské funkci - možná že jsem vskutku jakýsi zakuklený levičák nebo pololevičák... Pravda je ale i to, že jsem v těch chvílích, kdy šlo o všechno, asi volil opatrnější formulace, než bych volil dnes, a že někteří lidé se těmi formulacemi mohou cítit oklamáni. To je možné. Možné je ito, že mé názory se od té doby trošku proměnily, vyvinuly - ale na tom není nic špatného.  Řeknu to takto: Pro tržní ekonomiku, pro samostatnost ekonomických subjektů a pro jejich soutěž jsem byl vždycky, dávno před tím, než se bůhvíodkud vyrojili všichni ti polistopadoví vášniví antikomunisté a přátelé kapitalismu. Vždycky jsem ale také byl přesvědčen, že má-li stát mít nějaký smysl, musí některé věci zajišťovat a hlídat. Že musí umět vytvářet nejen ekonomický, ale i právní, kulturní a především morální prostor tak, aby se příliš nespravedlivě neprohlubovaly sociální rozdíly. Je jasné, že vždycky budou někteří lidé bohatší a někteří chudší - ale určitě není nutné, aby ti druzí měli pocit bezmoci tváří v tvář podvodníkům a tunelářům. To jsem si myslel vždycky a myslím si to stále. Nebojoval jsem za kapitalismus -

* Uvědomujete si, pane prezidente, že teď říkáte titulkovou větu?

  Počkejte, ta věta není celá. Nebojoval jsem za kapitalismus, protože to slovo je matoucí, zavádějící, komunisty zneužité a překroucené, takže mnozí ekonomové ho vůbec nepoužívají. Bojoval jsem za respekt k lidským právům, za demokratický politický systém... a k tomu v moderní době patří i tržní ekonomika, hra tržních sil. Ale žádná hra, má-li mít smysl, se neobejde bez pravidel - a v tomto případě je to stát, jehož povinností je zajistit, aby ta pravidla byla dodržována. Když to shrnu: připouštím, že některé mé postoje byly dobově podmíněné, tomu se přece nevyhne nikdo - ale zároveň tvrdím, že mé základní ideály se po celý můj život nezměnily. Pokud o tom někdo pochybuje, nechť si přečte mé rané texty.

* Postoje řadových občanů ke známým osobnostem silně ovlivňují média. Nejvlivnějším médiem u nás je patrně TV Nova, a ta vám - mírně řečeno - nefandí...

Víte, když jsem nedávno slyšel generálního ředitele Novy pana Železného, jak si stěžuje, že se stal objektem štvavé mediální kampaně, vytanul mi na mysli název jednoho z prvních snímků světové kinematografie: Pokropený kropič. Já nevím, co pan Železný provedl a zda něco provedl, to mi nepřísluší posuzovat. Ale mohu posoudit, jak Nova pod jeho patronací a vedením po léta zacházela se mnou a hlavně s mou ženou. Jak neustále sháněli, co by na nás kdo práskl, jak dezinterpretovali a překrucovali všechno, co jsme řekli či udělali. Když už ale mluvíme o Nově: to podstatné na ní samozřejmě není, zda honí nebo nehoní Václava Havla. Koneckonců, ona už mě tak nehoní... Mnohem významnější na fenoménu, jímž tato televize je, je jakýsi druh mentálních archetypů a typů kultury, které dnes a denně šíří a pěstuje. Takové to zvláštní novácké pseudobratrství všech se všemi. Všichni jsme kamarádi - jeden je moderátor, druhý herec, třetí zpěvačka, čtvrtý hokejista, pátý spřátelený politik... a všichni tvoříme jednu partu, protože se nám líbí Nova. Každý člověk má samozřejmě právo na své gusto - ale na mne z toho vane něco podivně šosácky provincionálního, cosi pro mne osobně velmi, velmi nepříjemného. A abyste si nemyslel, že si na pana Železného dovoluji přes vás: To, co říkám teď vám, jsem už několikrát řekl přímo jemu.

* Pane prezidente, co byste chtěl ještě stihnout nebo dokončit v čase, který vám v nejvyšší státní funkci zbývá?

  Vidím před sebou dva dost důležité úkoly. První: napomoci v rámci svých ústavních pravomocí a politických iosobních možností tomu, aby po parlamentních volbách v roce 2002 byla sestavena smysluplná koalice a smysluplná vláda. Druhý: udělat, co bude v mých silách, pro úspěch summitu Severoatlantické aliance, který se na podzim roku 2002 bude konat v Praze. Toto ohromné shromáždění, na které by mělo přijet 46 hlav států, ministrů zahraničí a ministrů obrany, poprvé proběhne v zemi, která se donedávna nacházela za železnou oponou; asi nepřeženu, když to označím za jeden z velkých symbolických okamžiků v moderních dějinách planety. Jakožto představitel hostitelské země cítím jistou odpovědnost za průběh, aranžmá, klima a dobré politické výsledky tohoto setkání... a vzhledem k tomu, že se uskuteční dva nebo tři měsíce před koncem mého prezidentství, je to pochopitelně i jakýsi bod, k němuž se upínám.

* Co řeknete na názor, že pro naši společnost by bylo zdravé, aby ji příští prezident už nevedl za ruku - aby to byl obyčejný ouřada?

  Jaký má být prezident, to je věc názoru. Jaký typ prezidenta odpovídá našim historickým tradicím, očekáváním občanů a tak dále. Já si myslím, že hlava státu by měla být osobou konsensuální, ať už bude mít větší, či menší pravomoci a ať už to bude spíše úředník, nebo výrazná kulturní či vědecká osobnost, nebo politik. A ještě o jedné věci jsem přesvědčen: že je třeba, aby politické strany řekly, koho chtějí za prezidenta, už před parlamentními volbami. Koho chtějí kandidovat nebo koho jsou připraveny podpořit. Myslím, že tyto informace jsou pro voliče důležité a že na ně mají právo. Pokud to strany neudělají, bude to vítězství politiky povolebních handlů: Když ty mně dáš to a to, já ti dám prezidenta . Já mám za to, že s nejvyšší ústavní funkcí by se kšeftovat nemělo. Představa, že se po volbách sejdou nějací straničtí vůdci a domluví se, kdo bude premiérem, kdo prezidentem a kdo tím či oním, se mi hrubě nelíbí.

Prezident Havel při interview s redaktorem Práva Alexandrem Kramerem.

Alexandr Kramer