Kapitálové zločiny

George Soros

Deník Guardian, 18.1.1997

V knize Filozofie historie poukázal Hegel na znepokojující historický vzorec: civilizace se rozpadají v důsledku toho, že dojde k morbidnímu zintenzívnění základních zásad, na nichž jsou založeny. I když jsem vydělal velké bohatství za finančních trzích, obávám se nyní, že neomezené zintenzívění zcela volného kapitalismu a rozšíření tržních hodnot do všech oblastí života ohrožuje naší otevřenou a demokratickou společnost. Hlavním nepřítelem otevřené společnosti, jsem přesvědčen, už není komunistická, ale kapitalistická hrozba.

Pojem "otevřená společnost" vytvořil Henri Bergson, ve své knize Dva zdroje morálky a náboženství (1932) a obecněji ho do povědomí rozšířil rakouský filozof Karl Popper, v knize Otevřená společnost a její nepřátelé (1945). Popper ukázal, že totalitní ideologie jako komunismus a nacismus mají jedno společné: tvrdí, že vlastní absolutní, všeobsáhlou pravdu. Protože však lidstvu není k dispozici absolutní, všeobsáhlá pravda, tyto ideologie musejí používat útlaku k tomu, aby vnutily svou vizi společnosti.

Popper postavil proti totalitním ideologiím jiný pohled na společnost, který uznává, že nikdo nemá monopol na pravdu. Různí lidé mají různé názory a různé zájmy. Je potřeba, aby existovaly instituce, které jim umožní žít spolu v míru. Tyto instituce chrání práva občanů a zajišťují svobodu volby a svobodu projevu. Popper nazval tuto formu společenské organizace "otevřenou společností". Totalitní ideologie byly jejím nepřítelem.

Popperova kniha Otevřená společnost a její nepřátelé vznikla za druhé světové války a vysvětlila, co podporovaly západní demokracie a za co bojovaly. Vysvětlení bylo vysoce abstraktní a filozofické a termín "otevřená společnost" se nezačal široce užívat. Nicméně byla Popperova analýza pronikavá. Když jsem ji koncem čtyřicátých let četl jako student, poté, co jsem zakusil z první ruky nacistickou i komunistickou vládu v Mad'arsku, kniha byla pro mě zjevením.

Přimělo mě to, abych se ponořil hlouběji do Popperovy filozofie a abych se zeptal, proč nemá nikdo přístup k absolutní pravdě? Odpověď byla jasná: žijeme v tomtéž vesmíru, který se snažíme pochopit a naše chápání může ovlivnit události, na nichž se podílíme. Kdyby naše myšlenky patřily do jednoho vesmíru a to, o čem uvažujeme, do jiného, byla by nám možná pravda na dosah. Mohli bychom formulovat výroky, které odpovídají faktům a fakta by sloužila jako spolehlivá měřítka k rozhodování, zda jsou výroky pravdivé.

Existuje jedna oblast, kde tyto podmínky vládnou: přírodní vědy. Ale v jiných oblastech lidského snažení není vztah mezi výroky a fakty tak jasný .V sociálních a politických záležitostech pomáhá vnímání jejich účastníků rozhodovat o skutečnosti. V těchto situacích nejsou fakta nutně spolehlivými měřítkyy pro posuzování pravdivosti výroků. Existuje dvojí spojení - mechanismus zpětné vazby - mezi myšlením a událostmi. Nazývám to "reflexitivou". Vytvořil jsem si z toho teorii dějin.

At' už je ta teorie správná či nikoliv, velmi mi pomohla na finančních trzích. Když jsem vydělal více peněz, než jsem potřeboval, vytvořil jsem nadaci. Uvažoval jsem o tom, na čem mi skutečně záleží. Vzhledem k tomu, že jsem prožil nacistické pronásledování i komunistický útlak, dospěl jsem k závěru, že nejdůležitější je pro mě otevřená společnost. Nazval jsem nadaci Fond pro otevřenou společnost a definoval jsem její cíle jako otevírání uzavřených společností, napomáhání tomu, aby byly otevřené společnosti více životaschopné a podporování kritického způsobu myšlení. To bylo v roce 1979.

Poprvé jsem začal pracovat v Jihoafrické republice, neměl jsem tam ale úspěch. Systémem apartheidu tak bylo všechno natolik prosáklé, že ať jsem dělal cokoliv, stal jsem se tím součástí tamějšího režimu a nedařilo se mi ho změnit. Pak jsem přesunul svou pozornost do střední Evropy. Zde jsem měl větší úspěch. Začal jsem v roce 1980 podporovat v Československu Chartu 77 a v roce 1981 Solidaritu v Polsku.

Založil jsem samostatné nadace v mé rodné zemi Maďarsku v roce 1984, v Číně v roce 1986, v Sovětském svazu v roce 1987 a v Polsku v roce 1988. Má práce zintenzívněla s rozkladem sovětského systému. Nyní řídím síť nadací, které působí ve více než 25 zemích (už ne v Číně, tamější nadaci jsme zrušili v roce 1989).

Když jsem působil v komunistických zemích, necítil jsem nikdy potřebu vysvětlovat, co znamená "otevřená společnost". Ti, kdo podporovali cíle nadace, tomu rozuměli lépe než já, i když samotný pojem neznali. Cílem mé nadace v Mad'arsku bylo například podporovat alternativní činnosti. Věděl jsem, že vládnoucí komunistické dogma je falešné, právě proto, že to bylo dogma, a že nebude schopno přežít, pokud bude vystaveno alternativám.

Tento přístup byl účinný. Nadace se stala hlavním zdrojem podpory občanské společnosti v Maďarsku a jak se občanská společnost rozvíjela, komunismus začal chřadnout. Po rozkladu komunismu se poslání sítě nadací změnilo.

Uznali jsme, že otevřená společnost je pokročilejší, složitější a inteligentnější formou sociální organizace než uzavřená společnost (protože v uzavřené společnosti je občanům vnucováno jen jediné řešení, kdežto v otevřené společnosti je nejen občanovi dovoleno, aby samostatně myslel, ale je to přímo základní požadavkem). Nadace tedy přestaly podvracet a zahájily konstruktivní práci. To nebylo zrovna lehké, vzhledem k tomu, že ti, kdo věřili v otevřenou společnost, byli zvyklí vyvíjet podvratnou činnost.

Většina mých nadací dělala dobrou práci, ale více méně sama. Otevřené západní společnosti neprojevily příliš velký zájem o podporu otevřených společností na území bývalého sovětského impéria. Naopak: převládl názor, že by se tamější obyvatelstvo mělo nechat, ať se stará samo o vlastní věci.

Na ukončení studené války reagoval svět zcela odlišně než na ukončení druhé světové války. Nebylo ani možné, aby někdo navrhl nový Marshallův plán. Když jsem tento návrh učinil na jaře 1989 na konferenci v Postupimi (tehdy ještě ve Východním Německu) doslova se mi vysmáli. Rozkladem komunismu bylo uvolněno pole pro všeobecné rozšíření otevřené společnosti, ale západní demokracie na to nereagovaly.Nové režimy, které vznikají v bývalém Sovětském svazu a v bývalé Jugoslávii se otevřené společnosti skoro vůbec nepodobají. Západní aliance jak se zdá ztratila veškerý směr , protože se už nemůže definovat jako protějšek komunistické hrozby. Neprojevila skoro žádnou iniciativu přijít na pomoc obhájcům otevřené společnosti v Bosně, ani jinde.

Co se týče lidí žijících v bývalých komunistických zemích, toužili možná po životě v otevřených společnostech, když trpěli útlakem, nyní ale, po pádu komunismu, je plně zaměstnávají problémy přežití. Po pádu komunismu došlo k všeobecnému vystřízlivění a odmítnutí univerzálních pojmů. Otevřená společnost je univerzální pojem.

Ze všech těchto důvodů jsem byl donucen znovu kriticky analyzovat svou víru v otevřenou společnost. Po dobu pěti nebo šesti let po pádu berlínské zdi jsem věnoval prakticky veškerou svou energii na přeměnu bývalých komunistických zemí. V poslední době jsem znovu zaměřil pozornost na naši vlastní společnost. Sí't nadací, které jsem vytvořil, dál dělá užitečnou práci. Nicméně jsem pocítil naléhavou potřebu znovu kriticky promyslet pojmový rámec, který mě přiměl k založení těchto nadací.

Má nová kritická analýza vedla k závěru, že pojem otevřené společnosti neztratil svůj význam. Naopak, je možná ještě užitečnější pro chápání současné chvíle v historii a pro poskytnutí praktického návodu k politické akci, než jak tomu bylo v době, kdy Karl Popper psal svou knihu -

celou věc je však nutno od základu přemyslet a přeformulovat.

Má-li totiž otevřená společnost být i nadále ideálem, o nějž stojí za to usilovat, už nemůže být definován prostřednictvím komunistického nebezpečí. Pojem musí dostat pozitivnější obsah.

Nový nepřítel

Pokud v naší dnešní společnosti existuje vůbec nějaké dominantní přesvědčení, je to víra v kouzlo trhu. Doktrína volného tržního kapitalismu tvrdí, že obecného blaha je nejlépe dosaženo neomezovaným úsilím o vlastní prospěch. Pokud však toto přesvědčení není omezeno uznáním, že společný zájem musí mít před individuálním zájmem přednost, našemu nynější mu systému - ať je jakkoliv nedokonalý, je to otevřená společnost - hrozí rozklad.

Chci ale zdůraznit, že nedávám volný tržní kapitalismus do stejné kategorie jako nacismus či komunimus. Cílem totalitních ideologií je úmyslně zničit otvřené společnosti. Tržní kapitalismus může otevřené společnosti ohrozit, ale jen mimochodem. Friedrich Hayek, jeden z apoštolů volného tržního kapitalismu, byl také vášnivým stoupencem otevřené společnosti.

Nicméně, protože byly komunismus a dokonce i socialismus naprosto zdiskreditovány, zdá se mi, že je dnes hrozba od volného tržního kapitalismu mocnější než hrozba totalitních ideologií. Užíváme s potěšením vpravdě globální tržní ekonomiky, v níž se pohybuje zboží, služby, kapitál a často i lidé zcela volně. Neuznali jsme však, že je zapotřebí podporovat hodnoty a instituce otevřené společnosti.

Režim volného trhu, který vznikl před sto lety, zničila první světová válka. Na scénu nastoupily totalitní ideologie a koncem druhé světové války mezi státy neproudil už skoro žádný kapitál. Jak daleko pravděpodobnější je, že se rozloží nynější systém, pokud se nepoučíme ze zkušenosti!

I když doktriny volného tržního kapitalismu neprotiřečí zásadám otevřené společnosti tak, jako marxismus-leninismus či nacistické myšlenky o rasové čistotě, všechny tyto doktríny mají jeden důležitý společný rys: všechny se snaží vytvořit dojem, že jde o absolutní pravdu, a to na základě vědeckých důkazů. V případě totalitních doktrín lze tento falešný dojem rychle prohlédnout.

Jedním z velkých úspěchů Karla Poppera bylo dokázat, že teorie jako marxismus nesplňuje rigorózní požadavky vědy. V případě volného tržního kapitalismu je obtížnější proti nároku na absolutní pravdu argumentovat, protože je tvrzení založeno na ekonomických vědách a ekonomie má ze všech společenských věd nejlepší pověst. Avšak já tvrdím, že ideologie volného tržního kapitalismu je stejným zpotvořením údajně vědeckých pravd jako marxismus-leninismus.

Ekonomická teorie je axiomatický systém. Pokud platí základní předpoklady, následují důsledky. Avšak když podrobněji zkoumáme ty základní předpoklady, zjistíme, že nemají nic společného s realitou. Původně formulovaná teorie dokonalé konkurence - přirozené rovnováhy mezi poptávkou a nabídkou - předpokládala dokonalé znalosti, stejnorodé a lehce dělitelné výrobky, a dostatečně velké množství účastníků na trhu, aby jediný účastník sám nemohl ovlivnit tržní cenu.

Ukázalo se, že předpoklad dokonalých znalostí je nereálný, a tak ho nahradila geniální pomůcka. Usoudilo se, že poptávka a nabídka jsou dány nezávisle. Tato podmínka byla prezentována jako metodologický požadavek, nikoliv jako předpoklad. Argumentovalo se, že ekonomická teorie studuje vztah mezi poptávkou a nabídkou, a tak musí předpokládat, že poptávka a nabídka existuje.

Jak jsem ukázal jinde, podmínka, že poptávka a nabídka jsou dány nezávisle, je neslučitelná s realitou, alespoň pokud jde o finanční trhy. A finanční trhy hrají klíčovou roli při rozdělování zdrojů. Kupci a prodejci na finačních trzích nakupují podle odhadu budoucích podmínek, které ale závisejí na jejich vlastních rozhodnutích. Tvar křivky poptávky a nabídky není možno přijmout jako jednou provždy nezávisle daný, protože poptávku i nabídku ovlivňují očekávání ohledně budoucích událostí, které jsou utvářeny těmito očekáváními. Mezi myšlením účastníků trhu a situací, o níž přemýšlejí, existuj dvojsměrná zpětná vazba - "reflexivita". To způsobuje, že účastníci mají nedokonalé porozumění (uznání, že tomu tak je, je základem pojmu otevřené společnosti), a že proces, jehož se účastní, má neurčitelný průběh.

Jestliže nejsou křivky poptávky a nabídky dány nezávisle, jak jsou tedy tržní ceny určovány? Podíváme-li se na chování finančních trhů, zjišťujeme, že ceny nesměřují k rovnováze, ale jsou neobyčejně proměnivé, a to podle očekávání prodejců a nákupčích akcií. Existují dlouhá období, kdy ceny směřují pryč od jakékoliv teoretické rovnováhy. I když nakonec projeví tendenci se k rovnováze vrátit, vzniklá rovnováha není tatáž, jaká by byla, kdyby nedošlo k přechozímu vychýlenému období. Přesto však přežívá představa, že existuje rovnováha. Je lehké určit, proč tomu tak je: bez toho by totiž ekonomie nedokázala určit, jak vznikají ceny.

Jestliže však neexistuje rovnováha, tvrzení, že volný trh vede k optimálnímu rozdělování zdrojů, ztrácí své oprávnění. Ukazuje se, že údajně vědecká teorie není ničím jiným než axiomatickou strukturou, jejíž závěry jsou obsaženy v jejích předpokladech a nejsou nutně podporovány empirickými důkazy. Podobnost s marxismem, který také tvrdil, že jeho poučky jsou vědecké, je nepříjemně blízká.

Ve snaze napodobovat přírodní vědy se staží ekonomická teorie o nemožné. Teorie sociálních věd se vztahují ke zkoumanému předmětu studia reflexívním způsobem. To znamená, že ovlivňují události způsobem, jimž je přírodní vědy ovlivňovat nemohou. Slavný Heisenbergův princip nejistoty vyvozuje, že pozorujeme-li něco, ovlivní to chování kvantových částic. Ovšem tento vliv vzniká působením pozorování, nikoliv prostřednictvím samotného principu nejistoty. V sociální sféře mají teorie schopnost změnit zkoumaný předmět studia, k němuž se vztahují. Ekonomcká teorie se úmyslně nezabývá studiem reflexivity. Tím zkreslila svůj zkoumaný předmět studia a otevřela se vykořisťování ideologií volného trhu.

To, co umožňuje ekonomické teorii, aby byla přeměněna v ideologii, nepřátelské otevřené společnosti, je předpoklad, že její znalosti jsou dokonalé. Nejprve se to otevřeně konstatuje a pak se to skryje v přestrojení metodologického nástroje. Působnost tržního mechanismu je velmi účinná, není to však proto, že jsou trhy dokonalé. Je to proto, že ve světě, jemuž vládne nedokonalé chápání, poskytují trhy účinný mechanismus zpětné vazby, který nám umožňuje zhodnotit výsledky našich rozhodnutí a opravit chyby.

Ať už má jakoukoliv formu, tvrzení, že něco je absolutní pravda, je v přímém rozporu s pojmem otevřené společnosti (která uznává, že naše chápání naší situace je samou svou podstatou nedokonalé). Vzhledem k tomu, že tento argument je abstraktní, musím popsat konkrétní způsoby, jimiž mohou myšlenky volné tržní ekonomiky ohrozit otevřenou společnost. Soustředím se na tři otázky: ekonomickou stabilitu, sociální spravedlnost a mezinárodní vztahy.

Druhá část

Ekonomická stabilita

Ekonomické teorii se podařilo vytvořit umělý svět, v němž jsou (a) preference účastníků a (b) příležitosti, nabízející se účastníkům, na sobě navzájem nezávislé, a ceny mají tendenci k rovnováze, a tak se dostávají i obě síly do rovnováhy. Ale na finančních trzích nejsou ceny jen pasívním odrazem nezávisle dané poptávky a nabídky. Hrají také aktivní roli při utváření preferencí a příležitostí. V důsledku této reflexívní interakce jsou finanční trhy svo samou podstatou nestabilní. Ideologie volného trhu popírá tuto nestabilitu a staví se proti veškerým vládním zásahům na zachování stability. Historie nám ukázala že dochází k rozkladu finančních trhů a že to působí hospodářské krize a sociální nepokoje. Tyto krize vedly k vzniku ústředních bank a jiných forem regulace.

Ideologové volného trhu rádi argumentují, že krize byly způsobeny špatnými předpisy, nikoliv nestabilními trhy. Ale jejich argument je nepřesvědčivý, protože nevysvětluje, proč tedy byla trhu vůbec vnucena regulace. Vyhýbá se jádru otázky a užívá přitom jiný argument, takto: vzhledem k tomu, že regulační mechanismy jsou nedokonalé, neregulované trhy jsou dokonalé. Argument spočívá na předpokladu dokonalých znalostí: jestliže je řešení špatné, opak musí být správný. V situaci, kdy nemáme dokonalé znalosti, jsou však špatné nejen regulační předpisy, ale i trhy. Stabilita může být zachována jen potud, pokud systematicky usilujeme o její udržení.

I tak bude občas docházet ke krizím, protože státní politika často dělá chyby. Pokud jsou to skutečně vážné chyby, z krize mohou vzniknout totalitní režimy. Nestabilita se rozšíří daleko za finanční trhy - ovlivní hodnoty, které vedou činnost lidí. Ekonomická teorie argumentuje, že hodnoty jsou jednou provždy dané.

V době, kdy se zrodila ekonomická teorie, ve věku Adama Smithe, Davida Ricarda a Alfreda Marshalla, to bylo rozumným předpokladem, protože lidé skutečně měli pevně dané hodnoty. Adam Smith sám sloučil se svou ekonomickou teorií morální filozofii. Pod jednotlivými preferencemi, které byly vyjadřovány chováním lidí na trhu, se lidé řídili morálními zásadami, které ovlivňovaly jejich chování mimo trh.

Ale jak tržní mechanismus rozšířil svou moc, fikce, že lidé jednají na základě netržních, daných hodnot, je už jen velmi obtížně udržitelná. Reklama, marketing, balení výrobků mění preference lidí, takže lidé už dávno na ně jen nereagují, jak tvrdí tržní ideologie. Lidé si už skoro vůbec nejsou jisti, 'kde jsou hodnoty, a tak stále více spoléhají na peníze jako na měřítko hodnoty. To, co je dražší, se považuje za lepší. Hodnota uměleckého díla se posuzuje tím, kolik se za ně dá utržit. Lidé si zaslouží respekt a obdiv, protože jsou bohatí.

To, co bývalo nástrojem výměny, se zmocnilo základních hodnot a obrátilo tak vztah, postulovaný ekonomickou teorií. To, co bývalo profesí, se změnilo v byznys. Kult úspěchu nahradil víru v zásady Společnost ztratila své zakotvení.

Sociální darwinismus

Tím, že považujeme podmínky poptávky a nabídky za jednou provždy dané a prohlašujeme, že vládní zásahy jsou zlem, volná tržní ideologie v podstatě zakázala přerozdělování příjmů a bohatství. Souhlasím, že veškeré pokusy přerozdělovat bohatství ochromují efektivitu trhu, to ale neznamená, že bychom se o to neměli snažit.

Argument volné tržní ekonomie spoléhá na tentýž mlčenlivý předpoklad absolutní dokonalosti jako komunismus Tvrdí, že jestliže přerozdělování vytváří neefektivnost a zkresluje ekonomické toky, problémy lze vyřešit zrušením přerozdělování - tak jako komunisté tvrdili, že podvojnost výroby při konkurenci je zbytečná, a tak bychom měli mít ústředně plánované hospodářství.

Ale dokonalost je nedosažitelná. Bohatství se shromažďuje v rukou majitelů a neexistuje-li mechanismus pro přerozdělování, nerovnost se stává nesnesitelnou. "Peníze jsou jako hnůj. Nejsou dobré na nic jiného, než na to, aby byly rozprostřeny po prostoru." Francis Bacon byl velký ekonom

Argument volného tržního mechanismu proti přerozdělování příjmů spoléhá na doktrínu, podle níž přežije ten nejschopnější. Tento argument ovšem ochromuje skutečnost, že bohatství se dědí z generace na generaci, a druhá generace je málokdy tak schopná jako první. A stejně je hluboce pochybené učinit zásadu, že přežít mají jen ti nejschopnější, řídícím principem civilizované společnosti. Tento sociální darwinismus je založn na zastaralé teorii evoluce, obdobně jako ekonomická teorie rovnováhy je inspirována newtonovskou fyzikou.

Princip, na němž spočívá vývoj druhu, je proměnlivost, a proměnlivost fu guje daleko složitějším způsobem. Jednotlivé biologické druhy a jejich prostředí na sebe vzájemně interaktivně reagují. Jeden biologický druh přežívá jako součást prostředí pro jiné biologické druh. Funguje tu mechanismus zpětné vazby, obdobný mechanismu reflexivity v historii, s tím rozdílem, že v historii není motorem tohoto mechanismu proměnlivost, ale chybné myšlenky. Zmiňuji se o tom, protože sociální darwinismus je chybno myšlenkou, která dnes řídí lidskou společnost.

Chci zdůraznit, že součástí systému je spolupráce, stejně jako konkurence, a heslo "přežijí jen nejschopnější" celou záležitost zkresluje.

Mezinárodní vztahy

Ideologie volných tržních vztahů sdílí chyby jiné pochybné vědy, geopolitiky. Státy nemají zásady, jen zájmy, argumentují geopolitikové, a tyto zájmy jsou určovány geografickým rozmístěním zemí a jinými základními fakty. Tento deterministický pohled na věc je založen v zastaralém názoru na vědeckou metodu z devatenáctého století. Trpí alespoň dvěma do očí bijícími nedostatky, které tolik neplatí v oblasti ekonomických doktrín volných tržních vztahů.

Jednou chybou je, že geopolitika považuje stát za nedělitelnou jednotku analýzy, tak, jak zachází ekonomie s jednotlivcem. Je poněkud rozporné, když vyhostíme stát z oblasti ekonomie, avšak v oblasti mezinárodních vztahů ho učiním absolutním zdrojem autority.

Existuje naléhavý praktický aspekt tohoto problému. Co se stane, když dojde k rozkladu nějakého státu. Geopolitičtí realisté jsou na takovou situaci zcela nepřipraveni. To se stalo, když se rozložil Sovětský svaz a Jugoslávie. Druhou chybou geopolitiky je, že kromě národního zájmu neuznává žádný společný zájem.

Po rozkladu komunismu lze popsat nynější stav věcí, ať je jakkoliv nedokonalý, jako globální otevřenou společnost. Nečelí hrozbě zvenčí, od totalitní ideologie, která by chtěla ovládnout svět. Hrozba pochází zevnitř, od místních tyranů, kteří chtějí ovládnut zevnitř určitá území prostřednictvím vnějších konfliktů.

Hrozba otevřené společnosti také může přijít od demokratických, suverénních států, které prosazují sobecký vlastní zájem na úkor společného zájmu. Mezinárodní otevřená společnost je možná sama sobě svým největším nepřítelem. Studená válka byla neobyčejně stabilní strukturou. Dva mocenské bloky, představující opačné pojmy sociální organizace, spolu zápolily o převahu, avšak musely navzájem respektovat životní zájmy druhého bloku, protože byly schopny se zničit v totální válce.

To velmi efektivně omezilo rozsah konfliktu: všechny místní války byly ale zároveň součástí globálního konfliktu. Tento neobyčejně stabilní světový pořádek skončil, protože se jedna supervelmoc rozložila. Žádný nový světový pořádek nevznikl. Vstoupili jsme do období nepořádku. Ideologie volných tržních vztahů nás nevybavila k tomu, abychom tento problém vyřešili. Neuznává potřebu světového pořádku. Pořádek má vzniknout tím, že státy budou usilovat o realizaci svých sobeckých zájmů. Avšak podle principu, že přežije nejsilnější, se státy usilují především o to, aby byly co nejschopnější v konkurenci, a nejsou ochotny dělat jakékoliv oběti pro společné dobro.

Není třeba činit pochmurné předpovědi o tom, že se nakonec globální obchodní systém rozloží,. I bez toho můžeme dokázat, že ideologie volných tržních vztahů je neslučitelná s pojmem otevřené společnosti. Stačí si jen uvědomit, jak svět totálně selhal a vůbec nepomohl postkomunistickým zemím po rozkladu komunismu. Systém zlodějského kapitalismu, který se zakořenil v Rusku, je tak zločinný, že tamější lidé možná podpoří charismatického vedoucího politika, který jim přislíbí národní obrodu na úkor jejich občanských svobod.

Plyne-li z toho nějaké poučení, jde o to, že rozkladem represívního režimu automaticky nevzniká otevřená společnost. Otevřená společnost není pouze absencí vládních zásahů a útlaku. Je to složitá, sofistikovaná struktura, a je zapotřebí soustředěného úsilí, aby vznikla. Vzhledem k tomu, že je složitější, než systém, který má nahradit, je zapotřebí pomoci zvnějšku. Ale součinnost ideologie volných tržních vztahů, sociálního darwinismu a geopolitického realismu, která zavládla ve Spojených státech a ve Velké Británii, ochromila veškerou naději, že by v Rusku mohla vzniknout otevřená společnost.

Kdyby bývali vedoucí představitelé těchto zemí měli jiný pohled na svět, mohli vytvořit pevný základ pro globální otevřenou společnost. Když se rozložil Sovětský svaz, vznikla příležitost zajistit, aby OSN fungovalo tak, jak mělo původě fungovat. Michail Gorbačov navštívil OSN v roce 1988 a vysvětlil své představy o tom, jak by obě supervelmoci mohly spolupracovat a vytvořit na světě mír a bezpečnost.

Tato příležitost byla promarněna. OSN byla zcela zdiskreditována jako mírotvorná instituce. Bosna udělala OSN totéž, co udělal Habeš Společnosti národů v roce 1936. Naše otevřená společnost nemá instituce a mechanismy nutné na její zachování, a neexistuje vůbec žádná politická vůle takové mechanismy vytvořit.

Viním z toho převládající postoje. Lidé se domnívají, že neomezené usilování o naplnění jejich sobeckých zájmů nakonec vytvoří mezinárodní rovnováhu. Jsem přesvědčen, že tento názor je mylný. Věřím, že pojem otevřené společnosti, která potřebuje instituce na svou ochranu, je lepším vodítkem k akci. V nynější situaci není zapotřebí příliš velké představivosti, abychom si uvědomili, že nynější globální otevřená společnost bude pravděpodobně jen velmi dočasným jevem.

Příslib omylnosti

Je jednodušší identifikovat nepřátele otevřené společnosti než dát pojmu pozitivní význam. Ale bez takového pozitivníh významu se stane otevřená společnost obětí svých nepřátel. Musí existovat společný zájem, který stmeluje společnost dohromady, ale otevřená společnost není tradiční komunitou.

Je to abstraktní idea, univerzální pojem. Jistě, existuje globální komunita, existují společné zájmy na globální úrovni,jako ochrana životního prostředí a prevence válek. Ale tyto zájmy jsou relativně slabé ve srovnání se zájmy jednotlivých zemí. Těm se nedostává ve světě, skládajícím se ze suverénních států, širší mezinárodní podpory. Kromě toho, otevřená společnost jako univerzální pojem jde mimo veškeré hranice.

Společnosti stmelují sdílené hodnoty. Tyto hodnoty jsou zakořeněny v kultuře, v náboženství, v historii a v tradici. Když nemá komunita hranice, kde nalezneme její sdílené hodnoty? Věřím, že existuje jediný možný zdroj: samotný pojem otevřené společnosti.

Má-li splňovat tuto roli, pojem otevřené společnosti je nutno nově definovat. Namísto dichotomie mezi otevřenou a uzavřenou společností vidím otevřenou společnost jako systém, který se zabydlil na centristickém území, kde jsou zaručena práva jednotlivce, ale kde také existují určité sdílené hodnoty, stmelující společnost. Toto centristické území je nyní ohrožováno ze všech stran. Z jednoho extrému hrozí komunistické a nacionalistické doktríny nadvládou státu. Z druhého extrému hrozí kapitalismus volných tržních vztahů velkou nestabilitou a nakonc rozkladem. Existují další varianty. Singapurský Lee Kuan Yew navrhuje takzvaný asijský model, který slučují tržní ekonomiku s represívním státem.

V mnoha částech světa je vláda statu tak těsně spojena s vytvářením soukromého bohatství, že lze hovořit o tom, že zlodějský kapitalismus neboli "gangsterský stát" je novou hrozbou otevřené společnosti . Vidím otevřenou společnost jako společnost, otevřenou dalšímu zlepšování.

Začneme tím, že uznáme, že jsme omylní. To se týká nejen našeho myšlení, ale i našich institucí. To, co je nedokonalé, je možno zlepšovat, metodou pokusu a omylu. Otevřená společnost toto nejen umožňuje, ale dokonce to podporuje. Základní podmínkou je v ní svoboda projevu a ochrana nepříjemných názorů.

Otevřená společnost nabízí výhled směrem k nekonečnému pokroku. V tomto ohledu je podobná vědeckým metodám. Věda má ale k dispozici objektivní kritéria - hlavně fakta, podle nichž lze posuzovat procesy. Bohužel, v lidských záležitostech neposkytují fakta spolehlivá měřítka pravdy, přesto však otřebujeme určité obecně přijaté standardy, podle nichž bude možno posuzovat proces pokusů a omylů.

Všechny kultury a všechna náboženství nabízejí takové standardy. Otevřená společnost se bez nich nemůže obejít. Inovací v otevřené společnosti je to, že zatímco většina kultur a náboženství považuje své vlastní hodnoty za absolutní, otevřená společnost, která je si vědoma mnoha kultur a náboženství, musí považovat své vlastní sdílené hodnoty za věc debaty a volby.

Má-li být debata možná, musí existovat všeobecná shoda alespoň v jedné věci: že otevřená společnost je žádoucí formou sociální organizace. Lidé musejí být schopni svobodně myslet a jednat a jediným omezením smí být jen společný zájem. Metodou pokusů a omylů je nutno určit, kudy mají probíhat ta omezení.

Americká Deklarace nezávislossti je velmi dobrým přibližným vyjádřením zásad otevřené společnosti. Neměli bychom ale tvrdit, že tyto principy jsou samozřejmé (self-evident), měli bychom říkat, že jsou v souladu s naší omylností . Mohlo by vést poznání, že nedostatečně chápeme svět, k vytvoření otevřené společnosti jako žádoucí formy sociální organizace? Jsem přsvědčen, že ano.

Musíme podporovat víru v naši vlastní omylnost a dát ji takový statut, jaký normálně poskytujeme víře v absolutní pravdu. Ale jestliže není absolutní pravda dosažitelná, jak můžeme přijmout naši omylnost jako absolutní pravdu? Toto se zdá být paradox, ale lze ho vyřešit. První myšlenka, že naše chápání je nedokonalé, neprotiřečí druhé myšlence, že musíme první myšlenku přijmout jako článek víry.

Potřeba článků víry vzniká právě proto, že naše chápání je nedokonalé Kdybychom byli schopni získávat dokonalé porozumění realitě, nepotřebovali bychom víru. Máme-li však být schopni přijmout tuto argumentaci, musíme hluboce změnit náš postoj k pojmu víra. Historicky vzato sloužily různé víry k ospravaedlnění různého způsobu chování. Omylnost by měla vést k jinému postoji. Víra by měla sloužit k tomu, aby nám pomáhala utvářet život, nikoliv k tomu, abychom dodržovali určitá pravidla. Uznáme-li, že naše víra je výrazem naší voby, nikoliv absolutní pravdou, budeme daleko pravděpodobněji tolerovat jiné víry a měnit naši víru na základě nových zkušeností.

Ale většina lidí tak bohužel se svou vírou nezachází. Ztotožňují svou víru s absolutní pravdou. Prostřednictvím tohoto ztotožnění často definují vlastní identitu. Jestliže je donutí jejich zkušenost života v otevřené společnosti vzdát se své absolutní pravdy, pociťují to jako ztrátu Představa, že jaksi my sami zosobňujeme absolutní pravdu, je hluboce zakořeněna v našem myšlení.

Máme možná určité kritické schopnosti, ale jsme neodlučitelně přivázáni sami k sobě. Možná jsme objevili zásady pravdy a morálky, ale především musíme reprezentovat sami sebe a své vlastní zájmy. Proto, existují-li takové pojmy jako pravda a spravedlnost - a my věříme, že ano - chceme je vlastnit. Požadujeme pravdu od náboženství, a poslední dobou od vědy.

Víra v omylnost je chabou náhražkou. Je to vysoce inteligentní pojem, s nímž se daleko hůře pracuje než s primitivní vírou, podle níž má moje vlast (moje rodina, moje firma) vždycky pravdu. Jestliže je pro nás tak obtížné přijmout, že jsme omylní, co nám tu myšlenku může zatraktivnit?

Nejsilnějším argumentem jsou její pozitivní důsledky. Otevřené společnosti více prosperují, jsou inovativnější, jsou zajímavější než uzavřené společnosti. Existuje ovšem nebezpečí. navrhuji-li, aby byl úspěch důvodem, proč bychom měli přijmout určitou víru. Protože platí-li moje teorie reflexivity, mít úspěch není totéž jako mít pravdu.

V přírodních vědách musejí být teorie pravdivé (v tom smyslu, že předpo vědi a vysvětlení odpovídají faktům), mají-li fungovat (v tom smyslu, že produkují užitečné předpovědí a vysvětelní). Ale v sociální sféře není to, co je efektivní nutné totožné s tím, co je správné, v důsledku reflexívnho spojení mezi myšlením a realitou.

Jak jsem se už zmínil, kult úspěchu se může stát v otevřené společnosti zdrojem nestability, protože může ochromit naše vědomí toho, co je správné a co je špatné. A právě to se naší společnosti nyní děje. Náš smysl pro právo a neprávo je ohrožen tím, že se soustřeďujeme na úspěch, poměřovaný penězi. Člověk má právo dělat cokoliv, pokud mu to projde.

Kdyby byl úspěch jediným měřítkem, otevřená společnost by prohrála v soutěži s totalitními ideologiemi - jak se jí to také mohdy stalo. Je daleko lehčí argumentovat na základě vlastního sobeckého zájmu než složitě postupovat abstraktním myšlením od omylnosti k pojmu otevřené společnosti. Pojem otevřené společnosti musí být pevněji zakotven.

Musíme přijmout pojem otevřené společnosti, protože je to správná forma sociální organizace. Věřím v otevřenou společnosti, protože nám umožňuje rozvinout náš potenciál lépe než společenský systém, který tvrdí, že vlastní absolutní, neomylnou pravdu. Přijmeme-li, že pravda je nedosažitelná, nabízí nám to lepší vyhlídky pro svobodu a prosperitu, než když to budeme popírat.

Natolik jsem angažován při hledání pravdy, že mě výše uvedené argumenty ve prospěch otevřené společnosti přesvědčují. Nejsem si jist, zda přesvědčí i jiné lidi. Vzhledem k reflexívnímu mechanismu mezi myšlením a realitou, k dosažení úspěchu nepotřebujeme pravdu. Je možné dosáhnout určitých cílů zkreslením pravdy či jejím popíráním a lidé možná budou mít větší zájem o dosažení určitých cílů než o pravdu.

Jenom na nejvyšší úrovni abstrakce, když uvažujeme o smyslu života, nabývá pravda největšího významu. I tehdy se může mnohým zdát, že je lepší dát přednost lži, protože život vede ke smrti a smrt je velmi obtížné přijmout. Ano, dalo by se argumentovat, že otevřená společnost je nejlepší formou sociální organizace pro co nejlepší využití života, zatímco uzavřená společnost je formou, nejlépe vhodnou pro přijetí smrti.

V konečné analýze je víra v otevřenou společnost otázkou volby, nikoliv logické nutnosti. To není všechno. I kdyby byl pojem otevřené společnosti všeobecně přijat, nestačilo by to k zajištění toho, aby převládla svoboda a prosperita. Otevřená společnost pouze poskytuje rámec, v jehož rámci je možno smířit různé politické a sociální otázky. Neposkytuje konkrétní názor ohledně sociálních cílů.

Kdyby to dělala, nebyla by to otevřená společnost. To znamená, že kromě víry v otevřenou společnost musejí lidé mít ještě i jiné víry. Jenom v uzavřené společnosti poskytuje pojem otevřené společnosti dostatečnou základu pro politickou akci. V otevřené společnosti nestačí být demokratem. Člověk musí být liberálním demokratem anebo sociálním demokratem anebo křesťanským demokratem nebo nějakým jiným demokratem.

Sdílená víra v otevřenou společnot je nutnou, ale nikoliv dostatečnou podmínkou pro svobodu a prosperitu a všechny dobré skutečnosti, která má otevřená společnost přinášet. Je zřejmé, že pojem otevřené společnosti je zdánlivě zdrojem nevyčerpatelného množství obtíží. To se dá čekat. Konec konců, otevřená společnost je založena na uznání naší omylnosti.

Je logické, že náš ideál otevřené společnosti je nedosažitelný. Mít pro ni konkrétní plán by bylo přece kontraproduktivní. To neznamená, že bychom o něj neměli usilovat. Ve vědě je také absolutní pravda nedosažitelná. A přesto pohled'me, jak obrovský pokrok jsme ve vědě učinili. Obdobným způsobem lze aproximovat i k ideálu otevřené společnosti.

Odvodit politickou a sociální agendu z filozofického a epistemologického argumentu se může zdát nemožné. Přesto se do dá dokázat. Existuje historický precedens. Éra osvícenství byla oslavou moci rozumu a poskytla inspiraci pro americkou Deklaraci nezávislosti a Chartu lidských práv. Víru v rozum přehnali do výstřelků ve francouzské revoluci, nicméně to byl počátek modernosti. Máme za sebou 200 let zkušenosti s Érou Rozumu, a rozumní lidé by měli uznat, že rozum má své hranice.

Čas dozrál k tomu, abychom vypracovali pojmový rámec založený na naší omylnosti. Tam, kde selhal rozum, možná povede omylnost k úspěchu.

(Přeložil Jan Čulík, Britské listy)

Egon Bondy: pohled na globalizaci   

Egon Bondy (vlastním jménem Zbyněk Fišer) - český filosof, básník, prozaik, od roku 1992 žije v Bratislavě. Filosofii a zejména ontologii, poznáván bytí, ,jsoucna, považuje za své hlavní životní postání. 20. ledna mu bude sedmdesát.

Rozhovor vedl ZDENKO PAVELKA

Během deseti polistopadových let jste ani na vteřinu nevypadl ze své předešlé role nepohodlného intelektuála. O nutnosti světové revoluce jste mluvit nepřestal nikdy, ale než se vás zeptám proč, řekněte mi, kam podle vás dospěl svět a Češi v něm za deset let po listopadu.

Deset let po listopadu 89 se bilance celého světa zhoršila a situace Československa a pak Česka a Slovenska pochopitelně víc, i když v jiných končinách jsou na tom ještě hůř. Před deseti lety měli lidé u nás i ve světě pocit, že můžou hledět do budoucnosti s nadějí a optimismem že se poměrné rychle bude dosahovat něčeho pozitivního v hospodářství, kultuře; ekologii, politice.

Po deseti letech je ale svět politicky daleko méně stabilní, hospodářství, i když pro laika skrytě, rovněž, ekologická devastace se nezastavila, demografické problémy se nevyřešily. Na rozkolísaných demografických křivkách jsou ty problémy vidět poměrně zřetelně. Na jedné straně se zcela vědomě a záměrně nechá vymírat nebo decimovat obyvatelstvo černé Afriky, na druhé straně nekontrolovatelně roste počet obyvatel v oblastech, na něž si nikdo nemůže nebo nechce mocensky došlápnout, ať už z těch či oněch důvodů. Zejména v Latinské Americe, protože je to slepice, která snáší zlatá vejce do americké státní pokladny na úrocích z dluhů,které pokrývají. velkou část amerického státního rozpočtu. Do Indie se každý šlápnout bojí, poněvadž to je jako šlápnout do mraveniště, a na Čínu se nikdo neodváží. Natalita stoupá pochopitelně i v muslimském světě. V takzvaně vyspělých zemích pozorujeme, že - řečeno termínem používaným ve Spojených státech podle politicky correct language - obyvatelstva bílé pleti rapidně ubývá a obyvatelstva barevné pleti přibývá.

Z toho vyvozujete co?

Do roku 1995 nebylo pro nezasvěcence, byt vzdělané, dost dobře pochopitelné, proč se po likvidaci totalitních režimů a neuvěřitelně rychlé, na první pohled nepromyšlené a neracionální restauraci kapitalismu v těchto zemích otevřel veliký trh, který není ekonomicky využíván. Dříve totiž cílem porážky nepřítele bylo sice také získání nových trhů, ale zároveň i zdroje levných pracovních sil - pokud možno všestranné ekonomické využití dobytého teritoria. Jenže teď se dělo něco jiného.

Přislíbené investice z části sice přišly a byly využity k nákupu státního nebo oficiálně všelidového vlastnictví. Hluboko pod cenou, proč ne - šlo o restauraci kapitalismu a čekalo se na nějakou novou konstrukci. Ve skutečnosti ale k žádnému oživení ekonomiky v dobytých oblastech nedošlo. Investice se ukázaly být pseudoinvesticemi, protože jenom zablokovaly ekonomický potenciál těch zemí, neumožňují, aby se tento ekonomický potenciál volně a spontánně, silou svých vlastních možností rozvíjel, blokují tyto možnosti a dokonce jsou ty investice stahovány zpět. Oblast bývalého Sovětského svazu není využívána ani jako řádný trh, nejedná se s nimi, ale ani. s námi, tradičním kapitalistickým způsobem.

Západní ekonomové si toho pochopitelně všimli již v první polovině 90. let a už tehdy začali hovořit o tom, že vůči oblastem bývalého sovětského bloku byla zaujata politika nikoli latinoamerikanizace, ale afrikanizace - ať si tam sami vychcípou hlady a válkami.

Nepřeháníte? Evropská unie řadě zemí bývalého sovětského bloku přece slibuje členství.

Zaprvé v Evropské unii ještě nejsme a za druhé do toho klubu máme vstoupit za několik let a za podmínek, které určují oni. Proto opakuji, že v první polovině 90. let se svět vyvíjel podle historicky skoro bezprecedentní strategie. Ta začínala být zřejmá teprve po roce 1995, když vyšlo už zjevně najevo, že správa světa přešla do rukou nadnárodních společností, jejichž nejznámějším, oficiálně už se deklarovavším reprezentantem je Multilateral Agreement of Investment - MAI, Mezinárodní dohoda o investicích. To je oficiální instituce pro naplnění programu globalizace.

Můžete to vysvětlit?

Globalizace je nám servírována jako všelék, jako jediná možná, dokonce jako nejlepší myslitelná perspektiva. Někteří dokonce zaměňují globalizaci s tím, čemu se kdysi říkalo mezinárodní dělba práce. že stačí globalizaci jenom dodat určitá sociální hlediska a že už by to byl skoro program podobný přechodu k socialismu nebo k nějaké jiné, prý spravedlivější formě společnosti, že globalizace bude schopna racionálními způsoby vyřešit například i demografickou problematiku. že jednou ze stránek globalizačního procesu by bylo i ekologické hospodaření s planetou, že vytvoří opravdu glohální trh, takže všichni budeme zahrnuti dostatkem zboží, že to bude oživení ekonomiky s volností pohybu obyvatel kdekoliv, kamkoliv, kdykoliv.

Nic z toho není pravda. Mezinárodní dělba práce znamená rovnoměrné rozmístění pracovních příležitostí ve všech oblastech, aby právě nebyly nutné migrace obyvatelstva - to mimo jiné znamená i víceméně přirozené podstatné snížení rizik etnických i sociálních napětí. Mezinárodní dělba práce skutečně pomáhá řešit celou řadu otázek, ale globalizace je něco jiného.

Předpokládám, že to nevyjádříte jednou větou.

Abychom porozuměli tomu, v čem je globalizace úplně nová, musíme ve vyprávění obrátit list. Již v 50. letech bylo známo, že zanikl proletariát - první na to upozornil Raymond Aron. Ale tehdy se zdálo, možná i samotnému Aronovi, že to platí pouze pro vyspělé země. Dnes to vypadá tak, že proletariát jako třída zmizel všeobecně, a to proto, že se změnila základní ekonomická struktura - došlo ke změně výrobního způsobu, k tak zásadní proměně technologie, že proletariát jako třída ztratil nosnou ekonomickou základnu, protože proletáři byli lidé, kteří nevlastnili nic než svoji vlastní pracovní sílu.

Proletariát není definován podle míry své chudoby, ale podle toho, jaký je jeho vztah k výrobním prostředkům. Jenže ona zanikla i kapitalistická třída, kapitalisté. Dlouho jsme si toho nevšímali, oni to také nijak nahlas nevyhlašovali, že přestali existovat. Podle všeobecně uznávaného klíče vlastnictví je totiž dnes vlastníky výrobních prostředků velmi nepočetná skupina, která nepředstavuje kapitalisty, ale finanční oligarchii. Tato finanční oligarchie byla americkými žurnalisty spočítána na 40 000 fyzických osob. I s příbuznými to je řekněme milión lidí - přitom nás je už víc jak šest miliard. Podle sociologických definic to je oligarchie. A vlastní 80 procent bohatství celé planety.

Marx napsal, že kapitalismus, když nebude politicky zabržděn ve svém přirozeném vývoji, dospěje do stadia takové koncentrace kapitálu, že všeobecným vlastníkem všeho bohatství na planetě bude úzká skupinka, která vytvoří cosi, co Marx, protože před 150 lety neměl k dispozici moderní terminologii, nazval státním kapitalismem. Ale charakterizoval to jako stav, v němž vládne úzká oligarchie, úzká mocenská skupina, která je s to pro vybraný počet obyvatelstva simulovat podobu jakési spravedlivé – ekonomicky - společnosti, která poskytuje jídlo a zábavu. Tehdy se zdálo, že jídlo je důležitější než zábava, dnes vidíme, že zábava je stejně důležitá, ne-li dokonce důležitější. Vládnoucí skupinka zásobuje svět v prvé řadě zábavou a teprve potom alespoň tu vybranou skupinu ještě i chlebem. Ale jde skutečně o vybranou skupinu - takzvané vyspělé země.

A zbytek?

Marx hovořil o tom, že demografickým zákonem kapitalismu je výroba přebytečných lidí. Sociologie to potvrzuje - při každé zásadní změně výrobního způsobu nebo zásadní technologické změně výrobních prostředků se demografická křivka zvedá - jakoby po schodech. Pokaždé jsou ovšem důvody prudkého populačního nárůstu motivovány ekonomicky jinak. Za kapitalismu jsou v prvé řadě motivovány tím, že jednak podnikatelé potřebují využít co nejvíc levných pracovních sil, poněvadž pořád rozvíjejí výrobu a pořád rozšiřují trh. Což se v právě uplynulých 90. letech nedělo - výroba se nijak moc nerozšiřovala ani ve vyspělých zemích, stačí se podívat na statistiky, a trh se už vůbec nerozšiřoval. Není kam.

Ale kromě toho, že klasický kapitalismus potřebuje hodně lidí kvůli tomu, aby je zaměstnal, vykořistil a něco jim také prodal a vydělal na tom, tak potřebuje ještě přebytečné lidi jako záložní armádu nezaměstnaných, třeba i skrytých, jako pojistku pro případ mzdových požadavků. Tohle trvalo sto let. Dnes ale technologie dospívá ke kompletní automatizaci výroby, takže pracovních sil, ani laciných, není třeba, lidí je takový přebytek, že už se nevyplácí pro ně vyrábět, poněvadž se v první řadě nevyplácí je živit. Aby totiž ti lidé mohli být živi, musely by se pro ně vytvořit pracovní příležitosti. Teprve když mají pracovní příležitosti, tak se mohou uživit a mohou si něco koupit. -Teprve pak jsou pro podnikatele lukrativní, teprve pak z nich podnikatel něco má. Ale dneska si podnikatel zajišťuje svoji míru zisku automatizací, aniž by rozšiřoval počet pracovních příležitostí a investoval do toho, že bude živit další lidi. Stavět nové továrny, rozšiřovat výrobu, čekat, až.se rozšíří trh, a pak teprve se něco prodá, to je všecko na dlouhé lokte - zbytečná investice. Zbytečná z hlediska příslušníka finanční oligarchie, který hospodaří s moderní technologií tak, že se prostřednictví m internetu obrátí na Zeměkouli v investicích každých 24 hodin 1600 miliard dolarů. Přitom v bankách - v hotovosti - leží 650 miliard dolarů. čili ten obrat, to jsou imaginární, virtuální peníze, proto se o tom také mluví jako o kasinovém kapitalismu.

To je velmi podobné situaci ve Spojených státech před černým pátkem v roce 1929. Jenomže dnes internet umožňuje finanční transakce rychlostí světla a díky tomu až čtyřicetiprocentní zisk. Tak na co by ten finanční oligarcha, který má finanční trh pod palcem, takže mu nehrozí bankrot, proč by stavěl někde pracně nějaké továrny pro další stovky, milióny dělníků - třeba v Africe a v Indii, i když tam má lacinou pracovní sílu - a pro ně vyráběl zboží, kteří oni si koupí. Vzhledem k tomu, že těch lidí je opravdu moc - víc jak šest miliard - tak je lepší trh redukovat. Zisky se nesníží. To je právě ta ekonomická podivnost současné situace, že zisky se finančnímu kapitálu nesníží, on nepotřebuje rozšiřovat trh - dokonce ho chce zužovat.

Taková situace nemá v dějinách žádnou paralelu? Nic podobného tu nebylo? Svět přece procházel nejrůznějšími krizemi.

Jediná analogie, na kterou poukazují západní sociologové a ekonomové, jsou poslední staletí římské říše po Konstantinovi, kdy se bohatství hromadilo v rukou úzké oligarchie cařihradského dvora. Jediné investice, které tato úzká oligarchie dělala, byl nákup ladem ležící půdy v provincüch, na níž kolóni, kteří tuto půdu obdělávali, už předtím vymřeli hlady a půda zůstala prázdná. Provincie Afrika, dnes je to několik států západně od Libye, patřila deseti rodinám. Kdysi to byla obilnice římské říše a v té době už to bylo prakticky pusté a málo obydlené, ale finančním oligarchům v Konstatinopoli to bylo jedno. V pozdně otrokářské antické společnosti byla základním výrobním prostředkem půda a proto do ní investovali. že ta půda nic nenese, to těm oligarchům nevadilo, a že tam nejsou lidé, to se jim docela hodilo. Proč by pro ty lidi měli vyrábět obilí, hlavně že mají půdu. Prostě takové ekonomicky i sociálně pervertované myšlení. Že se.jim to potom nevyplatilo jako státu i jako vládnoucí skupině, která také už přestala být třídou i podle současných nemarxistických sociologů, to ukázaly dějiny.

Dneska zrovna tak. Lidí je přebytek, má jich být míň. Rozšiřovat trh je nákladné a v důsledku toho zbytečné. Zisků Ize dosáhnout daleko jednodušeji finančními operacemi. Už v 60. letech si ekonomové všimli podivného jevu, že největší část investic se děje mezi vyspělými zeměmi. Například z Japonska do Německa, z Německa do Japonska. Tyto z hlediska selského rozumu podivné transakce přinášejí zisky. A vyplývá z toho, že redukovat trh, snížit počet pracovních sil a v důsledku toho i potřeba nějaké rezervní armády nezaměstnaných je pro současnou oligarchii naprosto zřetelným programem.

Dnešní finanční oligarchie je početně neobyčejně slabá. Nemá k dispozici jiné mocenské nástroje, než jsou žoldnéři, které si najme v tom kterém v té době momentálně vojensky nejvyzbrojenějším státě.

Dneska to jsou Spojené státy, zítra to může být Japonsko, později kdovíkdo. Oni sami ti oligarchové svůj vlastní stát nemají, vlastní armádu nevydržují, proč by to dělali. Z toho ovšem plyne, že jejich způsob manipulace a řízení všeho, jak ekonomiky, tak politiky, je mafiánský. To chápu jako technický termín.

Mafie je zajímavá organizační struktura a jediná, která zdárně vytrvala přes celé 20. století, dokonce se v jeho průběhu rozvinula a její vnitřní organizace je dneska velmi sofistikovaná. To už není ta primitivní sicilská klanová vendeta a pracuje s čistými penězi. V první řadě tuto organizační strukturu, která dnes řídí světovou ekonomiku, zajímá zábavní průmysl, pak zbrojní průmysl a samozřejmě nafta. V těchto odvětvích se mafiánská organizační struktura neprojevuje střílením po ulicích, stačí podepsat kus papíru a během týdne jsou ekonomiky fungujících kapitalistických zemí jako Singapur, Malajsie nebo Jižní Korea na lopatkách. Ze dne na den jsou tam zastaveny výrobní kapacity, které představují obrovské investice a jsou schopny podávat úžasný hospodářský efekt, přijdou tam o práci milióny lidí.

Tohle všechno jsou úplně nové jevy, které vrhají světlo na to, co se to v první polovině 90. let dělo, co se připravovalo a co nám bylo divné.

Tím myslíte MAI ?

Dnes už jsou základní body akčního programu - té MAI - známé. Oni se za to nijak nestydí. První bodem je vlastně Brežněvova doktrína, totiž zásadní omezení státní suverenity ve prospěch nadnárodních korporací, takže ústavní zákony jednotlivých států, které by odporovaly zájmům MAI, musí být zrušeny. To jsou například zákony na ochranu životního prostředí, ochranu potravin, dokonce se uvažuje o tom, že se to bude týkat některých ustanovení v oblasti lidských práv a společenských svobod. Program v podstatě nezakrytý a poměrně velmi brutální.

Západní intelektuálové si to právě až v 90. letech tváří v tvář tomu, co 90. léta přinesla, uvědomili. Zatímco my jsme tady byli v myšlenkovém, pocitovém, existenčním zmatku, tam se nic čtyřikrát nedělo, tak si toho všimli dřív. Jenom nám říkají: My jsme čekali, že dostaneme nějaké informace od vás, vy jste tam žili, v té totalitě, v tom nepovedeném pokusu o socialismus, tak nám povíte, proč se to vlastně stalo, proč to vzniklo i proč to muselo skončit.

Ale my jsme nebyli schopni ani podat výpověď o tom, proč se to vlastně stalo, jen jsme tady něco blekotali o nějakém útlaku, nesvobodě a totalitě. Analýzu toho, co tu vlastně bylo a proč to špatně dopadlo, jsme bohužel nepodali. Oni ti západní intelektuálové zase nejsou tak hloupí, aby si to neprostudovali sami, takže daleko dříve než my dospěli k poznání toho, jak to dneska ve skutečnosti vypadá. Jenomže pochopitelně obranu také neznají.

Vy ji znáte?

Zajímavé je, že všeobecně je právě na Západě pociťována věc, o níž jsem předpokládal, že k ní dojde, ale zdaleka jsem nečekal, že k ní dojde tak brzo. Na Západě si uvědomují, že to teoretické řešení je pravděpodobně vypracováno Marxem. Rorty není jediný, kdo u Marxe hledá zakopaný poklad. Jenomže jestli Rorty, kdysi ideolog neoliberalismu, nebo Derrida, nebo jiní, bojovně doporučují, aby se dětem četl Komunistický manifest, tak to dělají proto, že z Marxe většinou nic jiného nečetli. Taky kdo Marxe pořádně četl, to je třicet tisíc stránek, texty nejrůznějšího druhu.

Chcete říct, že společenskopolitickým myslitelům a filosofům nezbývá než poté, co byl restaurátory kapitalismu obžalován a odsouzen ze založení zločinné ideologie, vrátit se znovu k Marxovi?

K nesmyslům se vyjadřovat nebudu, na to nemám čas a vy místo, tak tu zločinnou ideologii připisovanou Marxovi vynecháme.

Kdysi se hlavní Marxův význam viděl ve striktní, vědecké ekonomické analýze, ale už koncem 19. století říkali mnozí, že je Marxe škoda, že se věnoval takové pitomosti, jako je nějaká ekonomika, a1e to bylo proto, že se tenkrát ekonomika v intelektuálních kruzích dost podceňovala. A že se měl věnovat filosofii, protože to byl filosof.

Dneska je Marxova ekonomická analýza v podstatě uznána za východiskovou analýzu kapitalistického výrobního způsobu i v nemarxistických kruzích. Buď otevřeně, nebo potichu - počínaje těmi pivními reformátory keynesovského typu, kteří pomohli Rooseveltovi zachránit Ameriku. Ale Marxe jako filosofa nikdo nezná. V 60. letech vyvolaly senzaci do té doby prakticky neznámé Ekonomicko-filosofické rukopisy, které byly ale interpretovány existencialisticky.

Dnešní úkol stojí tak, že je třeba přečíst celého Marxe a filosofické poselství z něho vytáhnout, bez komentáře, jen to dát dohromady. Prostě výbor z Marxe pro filosofy. A to musí udělat někdo, kdo bude politicky nezaujatý a kdo skutečně objektivně vytáhne Marxovy filosofické koncepce na světlo a v rozsahu tří set stránek je zpřístupní veřejnosti. To není otázka mého nápadu nebo mé svévole, taková je současná společenská poptávka, jistěže ani ne tak u nás, ale hlavně na Západě.

Zní to dost fantasticky, že by se v Marxovi z minulého století měl ukrývat klíč k pochopení globalizace a k problémům, které přináší. Ale budiž. Shrňte, prosím, to, co jste dosud ň'kal, z pohledu potřeby světové revoluce, která je podle vás nezbytností.

V 90. letech se ve světě zásadně nezměnily jenom nějaké povrchní politické poměry, ale sama struktura lidské společnosti, její profil, lidstvo vstoupilo do úplně nové vývojové fáze. Že tato fáze není ve znamení socialismu a beztřídní společnosti, nás nemusí zarážet. Před revolucemi dochází k technickým inovacím dřív - obvykle nejdřív přicházejí technické inovace a nové výrobní metody a způsoby, a pak dochází k politickým a sociálním revolucím a s nimi k redistribuci bohatství, ke změnám politických struktur a tak dále.

Kapitalismus jako Třídní struktura ukončil svůj vývoj, i když období, po které to může ještě pořád fungovat, může být relativně dlouhé. Mafiánský nebo kasínový kapitalismus, to už je opravdu ta poslední fáze, poslední možná vrcholová koncentrace. Jestli je to dneska 27 nadnárodních společností a vývoj bude spočívat v tom, že za padesát let to budou jenom čtyři, protože se navzájem požerou, to je kvantitativní změna a ne kvalitativní, na podstatě věci to nic moc nemění. Ale vzniká za této situace problém sebeobrany lidstva ve smyslu přežití, protože cílem globální strategie finanční oligarchie je v pivní řadě globální genocida, vyhubení lidstva, nebo řekněme neutrálně: uměle vyvolané drastické snížení počtu obyvatel Země. I v populárních ekonomických publikacích se píše o optimálním počtu dvou miliard místo dnešních více než šesti a dokonce v pradávných letech padesátých jsem četl o devíti stech miliónech.

Nepřeháníte trochu? Odkud ta čísla máte?

Z různých studií o výhledech lidstva. Jsou diskutována v médiích stejně jako v materiálech řady institucí navázaných na OSN, takže to vypadá jako úžasně racionální promýšlení problému. V praxi to vypadá jako nedávné přiznání OSN, že v roce 1994 nečinnost jejích orgánů výrazně přispěla ke statisícovým masakrům ve Rwandě.

Každá násilná regulace populace je z hlediska lidského genofondu a vůbec z hlediska fylogeneze, která platí pro celou biosférou, vždycky věc velmi riskantní. Jednak, když je dělána takhle narychlo, těžko si představit, že by při tom byl zároveň nalezen opravdu racionální klíč. Nadto se globalizátoři v podstatě nijak neskrývají s tím, že oni klíč mají a použijí ho, a ten klíč je jednoduchý - rasový, tedy podle barvy pleti, a klíč podle bohatství.

K tomu podle vás došel liberalismus?

Ano, to jsou poslední zbytky původních liberalistických koncepcí Johna Locka. On přišel s tím, že všichni lidi jsou si rovni a všichni jsou tedy v důsledku toho od přírody svobodní, ale platí to jen pro slušné lidi. Slušný člověk je ten, který má peníze. Kdo nemá peníze, tak pro toho už to neplatí, protože to není slušný člověk, protože to, že nemá peníze, je jeho vina. A jeho vina je v tom, že je línej, alkoholik, smilník, je to jeho morální vina. A co se týče těch, co mají jinou barvu, tak o těch Locke

příliš nemluvil, protože jeho majetek pocházel z obchodu s otroky, takže nějak moc asi nepočítal s tím, že rovnost svobody se vztahuje i na ně. I z tohoto pak vyplývá, že Lockova slušnost nemá s normální slušností nic společného - je to jen metafora pro vládnoucí vrstvu.

Klíč chudoby a barvy pleti je první po ruce, ale je to klíč iracionální a nutně se musí nevyplatit lidstvu jako biologickému druhu. Nezmiňuji se o nějakých humánních aspektech tohoto řešení, čistě z hlediska vědeckého to je velice nebezpečná hra vabank, horší než ruská ruleta. Přitom demografickou otázku lze řešit způsoby nejenom racionálními a humánními, ale výhodnými pro všechny. Tyto možnosti má ovšem jedině společnost, v níž je odstraněna skupina vládnoucích oligarchů, a to se halt nedělá nikdy jinak než formou světové revoluce.

Jak by měla vypadat?

V žádném případě to neznamená střílet na barikádách nebo v Peru v Andách nebo v Bolívii v pralese nebo vyhazovat do povětří mrakodrapy. Světová revoluce je změna celé společenské struktury, která ale musí jít tak do hloubky, že vykoření možnosti obnovy, restaurace vykořisťovatelské třídní struktury. Vykořenit možnosti obnovy, znemožnit to ekonomicky a zajistit legislativně tak, aby byly ekonomické kapacity v rukou menších samosprávných kolektivů. Ten pokus je potřeba udělat spolu s principem přímé demokracie, i když samozřejmě už z antiky víme, že přímá demokracie má svá rizika.

V Titově Jugoslávii se ukázalo, že jí například může být zneužito k takzvanému podnikovému egoismu, že jeden podnik vydělává na úkor druhého, což byl jeden z kořenů dezintegrace státu. Bez rizik se však v celém vývoji vesmíru neděje nic. Jediná spolehlivá metoda jak řešit rizika je normálně pokus-omyl-oprava. Žádné nové společenské zřízení jinak nevzniklo.

No ano - velmi prosté. Vlastně mluvíte o něčem podobném, čím se dneska míní občanská společnost. Ale tento termín vy nepoužíváte. Proč?

Protože občanská společnost byl odborný filosofický termín už před Hegelem, od začátku 19. století, od francouzské revoluce, pro buržoazní společnost. Ještě Marx používal termín občanská společnost v tomto klasickém pojetí jako termín pro buržoazní společnost, die bürgerliche Gesellschaft. Qbčanská společnost je špatný překlad, občanský je také bürgerlich. Je to chybný, anachronický pojem a nemůže být dnes naším cílem. Občanský, to je slovo dnes už vyprázdněné ze svého obsahu, pojem bez obsahu. Podmínky změnily tak, že bud společnost samosprávná - anebo diktatura. Diktatura monopolů nebo diktatura Hitlera nebo Stalina, to už není žádný velký rozdíl.

Až si tohle někteří lidé přečtou, asi jim prudce stoupne adrenalin.

Co je mi po tom.

Mlhavé ideje, že se vaše pradětičky budou mít dobře, jsou dneska k ničemu a nikoho neosloví. A říkat někomu My vás zbavíme vykořisťování ? To šlo tehdy, když jste dělníkovi, když dostal v sobotu mzdu, ukázal jeho vejplatu a řekl jste mu “Podívej se, kolik tady máš grošů v dlani, a tam naproti vidíš ten palác, tam bydlí kapitalista ”. Dneska nikdo z nás kapitalistu neviděl a asi v životě neuvidí. Jsou bohatí lidé, ano, ale to jsou příživníci na systému, to nejsou kapitalisti. Vykořisťování nikdo, abych tak řek, očividně necítí, jen každý pozoruje, že se má pořád hůř nebo že se má blbě.

Ale takhle bych mohl mluvit donekonečna.

Připomenu jen to, co je asi nejdůležitější:

nové ideje o nové společnosti. Marx jasně a zřetelně řekl, že bohatství společnosti se neměří kvantem materiálních statků, které dává společnost k dispozici člověku, ale mírou volného, svobodného času, který má jednotlivec k dispozici. Tedy Marx si cení jednotlivce daleko více než čehokoli jiného, jednotlivec je u něj na prvním místě a svoboda jednotlivce je to, oč jde. Když mluví o osvobození práce, osvobození člověka, osvobození pracujících, má na mysli tuto svobodu. Samozřejmě, k realizaci této svobody je potřeba člověku zabezpečit potravu, střechu nad hlavou, školství, kulturu, nemocnice. A to jsou věci, které zajišťuje společenské vlastnictví výrobních prostředků. Tedy ekonomická báze obsažená už v raných socialistických teoriích. Ale to může být jen báze, to není závěr našeho cíle a našeho snažení, naší pouti dějinami, jen nutný předpoklad. Samozřejmě, že je to pivní krok při realizaci revoluce, ale to není její podstata, na tom se to nemůže zastavit.

Zvlášť pro dnešního člověka je důležité zdůraznit,že toto je prostředek, ale ne cíl a závěr, a tím cílem a závěrem je udělat člověka kultivovaným.

Proč zrovna kultivovaným?

Protože kultivovaný člověk získává mnoho výhod. Nebojí se ničeho, ani smrti. Je velmi invenční, kreativní, život se mu líbí. A je to osvědčený přístup - celá čínská a buddhistická tradice, které trvají tisíce let, to dosvědčují. To jsou právě věci, které by nám globalizace všecky brala, protože globalizace nahrazuje sebekultivaci vnucovanou zábavou. Když už mě nutí jíst otrávenou potravu, pít otrávenou vodu, dýchat otrávený vzduch, tak je to zlé. Když mě globalizace obírá o peníze a dělá ze mě nezaměstnaného, tak to je taky zlé. Ale když už mi bere můj vlastní mozek, tak to je z člověka zombie, živá mrtvola bez svého vlastního já.

Já jsem utrpením vykořisťovaných lidí samozřejmě nespokojen a pohnut, ale koneckonců jsem filosof a říkám: Pominem, pominem. Tady ovšem existuje nebezpečí, které může přivést k zániku lidský rod. To se mě jako filosofa dotýká daleko hlouběji než cokoliv jiného a dívám se na to, jako kdyby bylo naplánováno, že my všichni půjdeme do plynové komory během několika málo generací. A to už se děje před našima očima, Afrika už je prakticky dnes zadrátovaná v jednu velkou plynovou komoru.

Jugoslávie, kde jsem byl přes léto, to byl pokus exemplárně celému světu ukázat, co s vámi provedeme, když nebudete poslušní. A ukázat, že koncentrák je málo, že to umíme ještě líp.

A co z toho podle vás vzešlo? Co jste v Jugoslávii viděl?

Že je to nepokořilo a že je pro ně státní suverenita naprosto nenahraditelná hodnota. A příklad vzepření se globalizaci. Pro dva milióny uprchlíků odjinud, z velké části etnicky ne-Srbů a náboženských nepravoslavných, to znamená muslimů dnes už i z Bosny, kteří přišli do Srbska za těch několik let a stejně jako Srbové se hlásí k Srbsku, našla vláda způsob, .jak jim umožnit obživu. Ve třech válkách poražený stát, zmenšený asi na pětinu původního území, dokáže zaopatřit v krizové situaci za blokády zaměstnání pro živitele dvou miliónů lidí. A každá rodina má kde bydlet. Odkud na to berou peníze? Zřejmě z toho, jak mají zdaněné šedotržníky. Ne kramáře, co prodávají na ulici nějaké drobnosti, ale miliardáře, kteří se živí zásobováním celého státu naftou. Stát zapojil velice funkčním způsobem armádu k tomu, aby okamžitě začala s nápravou ekonomických škod. Vláda nevládne jenom byrokratickými způsoby a je flexibilní. Neříkám, že to je ideál nebo vzor, má to vlastně taky kriminální základ, ale je to na druhé straně náznak toho, že se lidi dokážou postarat. Inspirace je v tomto: nečekat, až vláda přijde s řešením, řešte si to sami, ale dovolte jenom takovou vládu, která vám legislativně umožní, abyste se o sebe mohli starat.

Jenže situace Jugoslávie je vlastně vynucená - byl bych dost opatrný hledat v ní nosné prvky pro budoucnost.

Nejde o situaci Jugoslávie, ale o způsob, jak se jednotlivé drobné samosprávy vzájemných kooperací můžou slučovat ve velké regionální, národní i dokonce internacionální celky. Samospráva a přímá demokracie, to je dneska jak na pracovišti, tak v místě bydliště i v celostátním měřítku věc technicky realizovatelná. Ale zase - přímá demokracie neznamená, že budeme mít systém parlamentních partají s buržoazním parlamentem, a doma budu mačkat knoflíky, kterou stranu volím - to je nesmysl. To si můžeme zajít o ulici dál do volební místnosti, jednou za čtyři roky si zvolit, jak ňkal Marx, ty, kteří nás budou zastupovat a zašlapávat.

Protože nic jiného ti zvolení zástupci lidu nedělají, než že nás takzvaně zastupují a ve skutečnosti zašlapávají. Ne ve svůj osobní prospěch, ale ve prospěch těch, jimž skutečně slouží, a to je dnes finanční oligarchie.

Přímá demokracie je něco jiného. Že mám možnost svůj názor obhajovat, prosazovat, agitovat pro něj, mám do určité míry právo veta. Samozřejmě, když demokracie, tak se musíme dohodnout na nějakém většinovém nebo podobném principu, to je otázka experimentu a dohody. Ale principiálně je to něco jiného než rozhodovat se mezi několika byrokratickými organizacemi - a politické strany jsou v podstatě jen byrokratické organizace sloužící těm či oněm cílům. Parlamentní demokracie, jak je dodnes praktikována, je historický relikt dob, kdy skutečně buržoazie a její jednotlivé zájmové frakce vládly samy nad státem.

Ve Francü za Ludvíka Filipa po roce 1830 byla buržoazní demokracie a z 25 miliónů Francouzů mělo volební právo 250 000 lidí, podle majetkového cenzu. To byli příslušníci buržoazie. Jejich rozhodování v parlamentu bylo pro tu třídu reprezentativní a mělo smysl. Ale když se dneska tento systém, který má sloužit vykořisťovatelům, aplikuje v podmínkách takzvaného všeobecného volebního práva, tak je na nic.

Ukazuje, že všeobecné volební právo,jehož se před sto Iety tak báli, protože by pracující, jichž je většina, mohli převzít moc ve státě, je v podmínkách buržoazní společnosti k ničemu.

Všeobecné volební právo je na nic? Budiž. To ale znamená zrušit ho. Jakým systémem ho nahradíte?

Všeobecné volební právo pochopitelně nikdo nebude rušit, ale je třeba udělat z něho to, čím mělo původně být, to jest přímou demokracii - názor, hlas nebo stanovisko jednotlivých lidí nebudou zpaušalizovány do velkých bloků, které si vytvoří reprezentace byrokratických partají, v nichž se simuluje, že vyjadřují jeden jediný názor, každá ta jedna partaj - my máme 20 % hlasů, tak reprezentujeme 20 % obyvatelstva. Víme, že to tak ve skutečnosti není.

Pro většinu lidí je existence MAI - Multirateral Agreement of Investment, Mezinárodní dohody o investicich - pojem neznámý. Ve vašem podání vypadá jako krutý bůh, jako neznámá saň, jako by se to řídilo samo. Co to je? Odkud se to vzalo?

Jde o realizaci toho, co Marx odvodil z velmi striktní, pro laika prakticky nečitelné analýzy kapitalistického výrobního způsobu jakožto systému; zákonité struktury kapitalistického výrobního způsobu, který vzniká po zavedení a po proběhnutí jediné revoluce, kterou Marx uznává, což je zavedení strojní výroby. Tato struktura si staví nutně, přirozeně - to je její motor - svůj cíl: zisk. Bez zisku - žádný kapitalismus. Zisk čerpá z nadhodnoty a chce jej stále zvyšovat. Proto rozšiřuje trhy, vytváří další pracovní příležitosti, investuje, buduje na principu volného, svobodného trhu, tržního hospodářství. V podmínkách tržního hospodářství je to neviditelnou rukou trhu všechno seřízeno a ekonomika se s výkyvy vyrovnává do průměrné mzdy, průměrné ceny, všechno průměrně stoupá.

Takhle to vypadalo v 19. století, propast mezi vykořisťovanými a bohatými se stále zvyšovala. ale nejbarbarštější formy, které byly horší než otroctví, se překonaly, poněvadž to

moc řvalo. Ano, tam ta neviditelná ruka trhu fungovala, poněvadž tam byla zaručena svobodná, volná konkurence na trhu. Proto ekonomové a ideologové liberalismu tvrdili, že trh je zárukou všech svobod a rovných příležitostí pro všechny - můžete se o tom dočíst v každém úvodníku v Lidových novinách.

Ale tento systém naprosto zákonitě, ne ze svévole nějakých zločinců, ale přirozenou cestou - tak přirozenou, jako je fylogeneze, jako je cesta biologického vývoje od první aminokyseliny až k člověku - vede ke koncentraci kapitálu. Koncentrace kapitálu pokračovala a dneska existuje jen několik desítek nadnárodních monopolů a nepracují tak, že konkurenta odpraví. Jak už jsem říkal, položí ho čistě virtuální operací přes internet.

Nadnárodní monopoly jsou finančně, ne ekonomicky, ale finančně nejsilnější organizace a ovládají svět. V tom je rozdíl, který laikovi není hned tak jasný.

Tak to vysvětlete.

Finanční kapitál a průmyslový kapitál jsou dvě různé formy využívání kapitálu, který Marx přesně rozlišoval a analyzoval, a od té doby to platí. Stačí si to v tom Kapitálu přečíst. Finanční kapitál se sejde poměrně lehko, poněvadž svoje záměry může rychle koordinovat a je velice operativní. Dnes je pro něj charakteristické, že národní zájmy jsou mu úplně ukradené.

Jeden nadnárodní monopol má investice ve všech možných druzích podnikání. Od zábavního průmyslu přes zbraně až třeba po výrobu syrečků. A to má rozestrkané po všech možných zemích. V představenstvech monopolů sedí národnostně rozliční lidé, ze všech koutů světa. Spojuje je jeden jediný zájem - zisk. Tady dochází k určitému pervertování lidské psychologie, podobně jako u konstantinopolských oligarchů. To nebyli etničtí Řekové, tím méně Římané, to byla směs různých všelijak zbohatlých barbarů ze všech končin říše, kterým na jejich etnicitě vůbec nezáleželo - řada z nich neuměla ani řecky, ani latinsky, ale bohatstvím se přeřadili k věrchušce.

Perverzní je to proto, poněvadž přirozený lidský cit váže lidi k určitému etniku nebo regionu a podobně. To tady mizí, zájem zisku vystupuje do popředí. Já to dost dobře nechápu, poněvadž ten cit mám, ale zřejmě jsou lidé, kteří zisk stavějí na nejvyšší příčku hodnotového žebříčku. Myslím, že to je redukce lidské psychologie ad minimum, ale bohužel to tak fakticky je. Cítění členů správních rad je globální. sedí tam zástupci islámského, arabského světa, poněvadž to jsou reprezentanti naftového kapitálu, sedí tam Japonci jako zástupci elektronického průmyslu Američané, Němci, ale myšlení mají společné. Budou se jistě nějakým způsobem ještě víc mezi sebou spojovat, dneska se říká fúzovat, a světovými válkami už mezi sebou problémy řešit nebudou, to už je pro ně zastaralé. Ale stanoví si racionální cíl, který si představují asi takto: Vytvořmme lidstvo, které bude na slušné životní úrovni, bude dobře živené, dobře zásobené, postaráme se o jeho volný čas. Poněvadž nepotřebujeme tolik pracovních sil, tak se to může redukovat na relativně malý počet obyvatel, planeta bude tím pádem ekologicky ochráněná a všichni se budeme mít dobře. Tak to vypadá na první pohled jako úžasně ideální řešení.

A není?

Jsou dvě otázky. Za jakou cenu se bude toto ideální řešení realizovat? Představy, že to půjde hladce, nejsou reálné. Ale nebudeme věštit z křišťálové koule, budiž, co kdyby se jim to nakrásně podařilo relativně hladce. Jak ale taková společnost bude vypadat? Nebude samosprávná, ale bude pod tvrdou diktaturou té úzké oligarchie, která bude mít za sebou armádu vysoce placených bezprostředních sloužících - manažerů, vědců, generality. A pak bude lid, který by se měl "mít dobře". Ale aby měl možnost a právo projevit svoje skutečná přání a potřeby? Na to se bude dbát, aby k tomu nedošlo, a to manipulací jeho vědomí prostřednictvím masmédií. Manipulován bude i jeho volný čas, způsob jeho chování a tak dále.

O tom není ani stopa po skutečně humánním řešení a zatím k tomu směřujeme: v žádných z otázek lidstva, počínaje takzvanou mezinárodní dělbou práce a konče rovnoprávností a svobodou všech lidí, nedojdeme k řešení, ale k mase uměle udržované ve stavu bezmyšlenkovitosti a bezduchosti, což může rychle vést k retardaci myšlenkového, intelektuálního, kulturního vývoje lidstva, a při klíči, podle něhož bude genocida prováděna, to může vést k tak hlubokému poškození biologického genofondu lidského rodu, že ten může být ohrožen ve své biologické existenci a vyhyne během několika krátkých úsíc let, poněvadž jeho genetické rezervy budou zničeny.

O svobodě individua v takové společnosti může být asi taková řeč jako u Orwella a ještě přesněji to popsal Huxley.

A Bondy napíše co?

Nejsem humanista, jsem filosof. A jako filosofovi mi záleží na existenci lidského rodu jakožto.takového, poněvadž je to velmi významný článek v soustavě celého univerza. Porušit nebo deformovat tento důležitý článek je pro mě poškozením struktury celého univerza, které se v první řadě nevyplatí nám samotným. Poněvadž univerzum, abych tak řekl, ne že by to byl pánbůh, ono je autoregulativní samo od sebe a ve své autoregulaci si nedá zase srát nějakým lidstvem na hlavu a tak ten poruchový článek vyškrtne. To se přece stalo s dinosaury a děje se to dál. Co přestane být funkční nebo pervenuje, s tím se autoregulativní proces, jímž univerzum je, moc nepáře. Zárodek rakoviny odstraní chirurgicky.

Když si přitom uvědomíme, že ve skutečnosti má lidstvo ohromné rezervy tvořivosti a invence, nám dosud prakticky zcela neznámé, a jsme na samém prahu jejich využívání, tak zničit svévolně takovýto opravdu zdárný pokus, to je zločin. Kdybych byl humanista, tak bych tady mohl pronášet ještě dvě hodiny tirády na to, jak je to proti pánubohu a proti desateru přikázání a proti všem těm přátelům psů a koček a květinek a přírody - a byla by to taky pravda. Všichni tito lidé, kteří poukazují na to, že podobný program, který mají globalizátoři, je po všech stránkách proti vší etice, mají stoprocentně pravdu. Přece nebudeme tak blbí, že si sami na sebe, na celé lidstvo ušijeme koncentráčnická kritéria výběru podle chudoby a barvy pleti a tím zničíme předpoklady vývoje lidstva do budoucnosti.

Svoboda jednotlivce nemůže být principiálně zaručena při vládě mafiánské oligarchie, kterou například líčí Huxley. I kdyby ji tam někdo chtěl dejme tomu nějakým ústavním zákonem zaručit, nemůže být dodržena. To odporuje struktuře mafiánské oligarchické společnosti. Ona to v důsledku své struktury nemůže povolit i kdyby měla tisíckrát dobrou vůli, tak to nejde. To je asi tak, jako kdyby za kapitalismu pořád někdo chtěl pokračovat dál v hospodaření tolstojovského typu nebo pokračovat v malovýrobě. Kde by byl Microsoft nebo Apple Macintosh, kdyby zůstaly na úrovni svých začátků?

Moderní struktura mafiánské oligarchie prostě nevytváří prostor pro svobodu ani společnosti, ani jednotlivce. Ona si toho je vědoma, že tady něco chybí, a nahrazuje to zábavou. Jenže to znamená vymytí mozku, proti kterému je ideologické vymývání mozků za různých totalitních režimů v minulosti úplné nic. To je pro celé lidstvo nebezpečí ztráty lidskosti.

Opravdu si myslíte, že jsme právě v tom okamžiku - na křižovatce k zániku nebo ke kvalitativně vyšší existenci?

Možná, že ještě ani dnes není technologie úplně na takové výši, aby umožnila samosprávu, léčbu světovou revolucí. Ale jestli ten moment prošvihneme a z lidí se stanou mluvící opice, bude pozdě. Celému světu hoří pod prdelí, nejenom nám tady.

Neoliberalismus velmi nepřesně vnímá charakter zla

Prof. JUDr. František Šamalík

Úvahy o současné úloze politické levice dnes koresponduji s novodobou erupci neoliberalismu. Kde však jde o státní politiku, tam jsou ideologie podřízeny právním limitům. To lze také konstatovat v souvislosti se statí V. Klause (H.N l. 2. 2000) o třetí cestě a Z. Sudy (H.N 4. 2. 2000) o levé alternativě neoliberalismu.

Euforie vyvolaná koncem studené války a rozkladem evropského komunismu podnítila i iluzivní představu o konci dějin a téměř - na dějinné zákonitosti založenou - apologii kapitalismu. Kapitalismus, jehož tvar v 19. století zrodil a umocnil teoretickou a politickou socialistickou opozici, je rehabilitován ve své moderní formě, v níž socialistická opozice ztrácí vůbec nebo z větší části své dějinné oprávnění. “Kapitalismus ” - psal Z. Suda v HN – “ze všech soustav co jich dějiny poznaly, dokázal nejúspěšněji mobilizovat podnikavost a pracovní úsilí. Uznat tento fakt a jednat podle toho je dnes podmínkou přežití levice.” Levice může tedy přežít jako souhlas, nikoli jako negace, avšak mezi těmito krajnostmi je škála reformní'ho kriticismu.

V levici nechybí vstřícnost k tomuto souhlasu, poukazuje se na nový přístup Blaira a Schrodera k předpokladům ekonomické efektivnosti, nutné i pro socialistické programy Koncepce “třetí cesty ” a “nového středu ” je konec konců logickým důsledkem uznáni kapitalismu. Tato varianta modernizace - nelze odhadnout, která se nakonec prosadí - sice vyvažuje distanci od staré levice distancí od neoliberální pravice, ale - jak ukazují její kritici - dosahuje modernosti levice na úkor její emancipační potence.

Ve světle této kritiky je modernost synonymem ústupu a taková situace může nepochybně nastat. Tento ústup se prohloubil v letech studené války, a jak se zdá, dá se v něm pokračovat jen radikálním přesunem orientace na kritéria ekonomického růstu. V důvodech posunu do středu je i zřetel k přízni voličů, ale ta sotva může být bez nebezpečí nadřazena všeobecnosti emancipační mise levice.

Její strategická a taktická vize pokulhává za expanzívností neoliberalismu, před nímž neobstojí ani sociální stát jako kompromisní směs liberálních asociálních idejí, diktovaná či umožněná specifikou poválečné situace. Má být osvobozen od zatěžujících sociálních sítí a byrokratického paternalismu neboli od etatismu a nesvobody Etatismus staré levice a sociálního státu odmítají i stoupenci třetí cesty Podle některých z nich je sociální stát “principiálně nedemokratický ”, neboť spočívá “na přerozdělování prostředků shora dolů ” , Není samozřejmě sporu o tom, že obrana proti byrokratické rozpínavosti státu je permanentním úkolem, ale podstatné je to, který typ svobody má být převažujícím kritériem. Svoboda, kterou postrádají, je odvozena z ekonomiky, nikoli z lidských práv.

Z půldruhastoletého emancipačního úsilí socialistů vyzvedává Z. Suda jako nejpodstatnější “spravedlivější rozdělení rizik a výsledků ekonomické reprodukce ”, Vezmeme-li však v úvahu všechny důsledky degenerace liberalismu jako filozofie svobody v bezuzdné manchesterství, imperiální kolonialismus či militaristický nacionalismus, bude nám jasnější obrovská šíře emancipační ofenzívy. I to, proč levice nutně byla a proč nutně také bude etatističtější než ideologové “neviditelné ruky ”.

Spravedlnost a rovnost

Brutalita hospodářského liberalismu, který obnažil sociální nerovnost jako kardinální problém průmyslové společnosti, vedla k takové přestavbě morálky, která vyloučila soucit jako motiv opravňující veřejnou (státní) sociální péči. “Lenost ” byla morálně diskvalifikována, “práce ” i za nejhorších podmínek - včetně dětské práce - morálně akceptována. V klimatu této morální otrlosti vzešla iniciativa k nápravě a k veřejné kontrole z konzervativního prostředí. Konzervativní třídy podaly příklad pozitivních možností etatismu.

Nynější dominance lidských práv obdobnou moralizaci vztahů mezi “prací a kapitálem ” vylučuje. Odtud prameni tendence vymanit ekonomiku a kompetence morálních soudů. Neoliberálové obrňují ekonomiku - říši čistě ekonomických kalkulů - jako jakousi druhou přírodu před průniky neadekvátního moralizování i před vlivem toho, co se nazývá lidskou a duchovní dimenzí. Jeho emancipační energie uvolňuje - v tomto prostoru “mimo dobro a zlo ” - motivační zdroje včetně ziskuchtivosti. Mírnění nerovností předpokládá “přerozdělování ”, jež je pro neoliberální fundamentalisty - z pozice nedotknutelnosti “spravedlivého soukromého vlastnictví ” - nerovností i krádeží.

Je sice nutné zavrhnout “utopii radikálního rovnostářství ”, nikoli však trend k mírnění nerovnosti; jestliže - jak napsal R. Aron - západní svět uznal princip rovnosti, musí účinně působit proti růstu nerovnosti (progresivním zdaněním, přerozdělováním apod.). Encyklika Jana Pavla II. Laborem exerceus (1981) ztvrzuje primát práce a člověka před kapitálem a věcmi ve výrobním procesu a zdůrazňuje, že křesťanská tradice nikdy nechápala právo na vlastnictví jako absolutní a nedotknutelné – nevylučovala ani socializaci. V právní sféře je primát člověka a práce stvrzen lidskými právy - veřejná funkce soukromého vlastnictví je vyjádřena normativní formulí “vlastnictví zavazuje ”.

Kritické oblasti

Posuzujeme-li rovnost příležitosti z hlediska všech předpokladů, jež ovlivňují pracovní a společenské uplatnění, vystoupí do popředí nerovnost. Její mírnění si vyžádá rozsáhlé transformační, emancipační i technické programy Podstatné je to, že v mnohém překračují individuální možnosti. Teze o maximu štěstí pro maximum lidí má moderní podobu: největší životní příležitosti pro největší počet lidí. Jak toho dosáhnout a jak to udržet nejen v situaci nerovnosti, ale i v situaci vymykající se možnostem jednotlivců? Neoliberalismus je bytostně (z podstaty doktríny) neschopen postihnout - řečeno slovy uvedené encykliky -, že nezaměstnanost je v každém případě zlem, neboť právě prací se člověk uskutečňuje jako člověk.

Neoliberalismus rozsévá představu, že jakási míra nezaměstnanosti je prospěšná tržní konkurenci, přirozeným produktem, s nímž se musíme naučit žít. Levice může vstoupit do prostoru tohoto tržního fundamentalismu jako činitel, disponující možností působit na celý komplex příčin tohoto zla: Ne jako “doplněk ” k nedostatečné starosti a vlažnosti neoliberalismu. Nyní jsou inspiračním ohniskem české levice lidská práva a potud také není úkolem tento levý syndrom překonat.

Existuje levá alternativa k neoliberální politice?

Zdeněk Suda, Univerzita Pittsburgh

Může demokratická levice v Evropě hrát významnou úlohu i po studené válce? Odpověď není vůbec jednoduchá, protože levice musí překonat vlastni doktríny.

Vymezení role stran, které jsou tradičně považované za "levé " v postkomunistické Evropě, a to jak vyřeší svá dilemata, bude záležet na tom, zda strany správně pochopí poučení ze studené války a budou se jimi řídit.

Hledíme-li zpět na půldruhého století socialistických snah, budeme asi nejblíže pravdě, řekneme-li, že socialisté vždy usilovali o to, co považovali za "spravedlivější rozdělení rizik a výsledků ekonomické reprodukce průmyslové společnosti ". Hlavním zájmem těch, kteří chtějí spravedlivěji rozdělovat, by mělo být zajištění podmínek dostatečné výroby. Kdo mluví o výrobnosti, o produktivitě, mluví také o motivaci k výrobě.

Komunismus byl poražen ekonomicky především proto, že "demotivoval ". V tomto ohledu je poučení ze studené války nejpřesvědčivější. Nic, pranic - nejméně ze všeho pak jakési vágní vědomí pracujících, že "výrobní prostředky patří lidu " nemůže nahradit vyhlídky na osobní prospěch jednotlivce jako hnací sílu tržního hospodářství. Dá-li se mluvit o geniu socioekonomických systémů, pak genius kapitalismu je právě zde. Uznat tento fakt a jednat podle toho je dnes podmínkou přežití levice. Z postojů a politiky socialistických stran na Západě lze usoudit, že nahlédly alespoň první část této rovnice.

Nedávno vydaný dokument, inspirovaný společně G. Schroderem a T. Blairem, zdůrazňuje produktivitu jako nezbytnou podmínku úspěchu socialistického programu. V zájmu intelektuální poctivosti by ovšem bylo, aby levice výslovně a velmi nahlas připustila i její druhou část, dotýkající se účinné motivace.

Rozpoznat úlohy

Přijmeme-li nezměnitelná fakta o tom, jak funguje kapitalistická ekonomie - která zatím jediná v dějinách ukázala reálnou možnost emancipace člověka z bídy - neznamená to, že průmyslová společnost nemá větší problémy. Již její první teoretikové (A. Smith) si všimli její dynamické rozpornosti, se kterou si politický systém musí umět poradit. Vyhlídka na zisk nebo jiný prospěch je její kouzelné zaříkadlo, ale nesmí se vymknout z ruky Proto kontrola ekonomiky veřejnou mocí - přičemž "kontrola " znamená dohled, nikoli řízení - je podmínkou konečného úspěchu průmyslové revoluce.

Vláda práva

Klasický liberalismus i neoliberalismus se domnívaly, že tento problém je vyřešen jednou provždy vytvořením tzv. vlády práva a že od té chvíle má být hospodářský systém ponechán sám sobě. Potíž je v tom, že právní rámec nemůže zůstat trvale beze změny, je nutno jej neustále přizpůsobovat novým a nepředvídatelným změnám, technologickým, sociálním a jiným. O to společnost dbá prostřednictvím politického mechanismu, který je ekonomickému systému nadřazen.

V tomto ohledu jako by se zdálo, že kritikové liberálního přístupu se připojují k typickému liberálnímu požadavku přísného oddělení politiky a ekonomiky Situace je složitější, ale jisté je, že zde může demokratická levice vzít neoliberály za slovo.

Vzájemně "se nedotýkat"

Jde však o víc než o striktní rozlišení obou systémů, o pouhý příkaz vzájemně "se nedotýkat ". Politická moc ve svobodné společnosti nemůže určovat produkci, spotřebu ani ceny, ale jinak může a musí zasáhnout vždy a všude, kde je ohrožena rovnost příležitostí. Možností takového ohrožení je celá řada. Nic nenasvědčuje tomu, že některé jakkoli vážné by zvlášť palčivě pociťovala politická pravice. Levice by to neměla přehlížet, protože právě tam se pro ni rýsují v dnešním světě významné úkoly.

Rovnost příležitostí

Zkušebním kamenem rovnosti příležitostí, kde si člen svobodné společnosti v praxi nejčastěji a nejnázorněji ověřuje platnost pravidel ekonomické hry, je oblast pracovních příležitostí. Zde je také neuralgický bod legitimity pluralitního systému s tržním hospodářstvím, protože pracovní role je v průmyslové společnosti naprosto dominantní jako zdroj obživy, identity a statusu. Komu je tato příležitost odepřena, je sociálně vyloučen. Právě v postkomunistickém údobí se hrozba vyloučení rozšířila. K nezaměstnanosti občasné, cyklické, které by snad bylo možno úspěšně čelit větší svépomocí pracujících (pojišťovací fondy), přibyla jednak nezaměstnanost technologická, strukturální, jednak nezaměstnanost vytvořená soutěží pracovních sil na globálních pracovních trzích.

Neoliberalismus si v tomto ohledu nezdá dělat příliš velké starosti. Demokratické levici je však tato problémová oblast důvěrně známá, tradiční, do které by jí nemělo připadnout zatěžko vstoupit.

Česká levice

Otázky a dilemata, před kterými stojí demokratická levice na Západě, jsou otázkami a dilematy i pro levicové strany v bývalé oblasti sovětského vlivu. Než se však s nimi budou moci vyrovnat, budou muset vyřešit celou řadu specifických problémů vytvořených zvláštní historickou zkušeností, jakož i zvláštními okolnostmi, za nichž byl ukončen neúspěšný komunistický experiment a uskutečněn přechod k novému politickému a socioekonomickému pořádku. Pro postavení demokratické levice v tomto regionu byl zejména směrodatný způsob, jak vznikla nebo se udržela. Nelze popřít, že tam, kde demokratická levice se po listopadu 1989 ustavila zcela nezávisle na vedení a členstvu vládnoucí strany - např. v ČR - osudy a vyhlídky ba i politický program a strategie této levice byly a dosud zůstávají ovlivněny osudem komunistického hnutí. Tento vývoj není ukončen.

Demokratická levice ČR, představovaná hlavně ČSSD, je současné provizorium, bude patřit minulosti teprve tehdy až se vyřeší osud komunistické strany

Jinak sdílí všechny problémy, charakteristické pro levicové skupiny ve střední a východní Evropě.