Na jaké to křižovatce stojíme?
JIŘÍ LOBKOWICZ, autor je místopředsedou US
Reaguji tímto na včerejší článek pana Václava Klause K interpretaci dnešní křižovatky.
Jako občan této země cítím povinnost varovat, že stojíme před křižovatkou, ale ne takovou, jak ji interpretuje pan Václav Klaus, tedy mezi levicí a pravicí, ale mezi moderní demokratickou dynamickou společností a starým prohnilým nomenklaturním centrálním státem, představovaným tvůrci opoziční smlouvy.
Jako občan této země je viním z toho, že se stávají hlavními herci našeho dramatu demokracie. Toto drama s sebou nese prohlubování politického cynismu, korupce a růst zničujících forem individualismu a etatismu stejně jako ztrátu víry v potřebu vybudování občanské společnosti. Demokracie vyžaduje zákony a ústavní procesy, avšak ve skutečné demokracii velmi záleží na každodenních aktivitách a duchu lidí.
Opoziční smlouva znamená vytvoření kultury nedůvěry posilované politickými skandály a veřejností s jejím neukojitelným apetytem po dalších a dalších skandálech. Tato kultura nedůvěry podporuje klesající chuť angažovat se v politice a je příčinou od dob revoluce nevídané výše volebních preferencí komunistické strany.
Naši občané začínají politiku nenávidět při pohledu na to, jak je náš politický život ponořen do morbidního protidemokratického tance dvou individuí, která pošlapávají náš ústavní demokratický étos. Moc, vykonávaná na základě opoziční smlouvy, má tak rušivou povahu, že neumožňuje a ani nestimuluje angažovanost aktivního občana, je destruktivní pro naši občanskou důstojnost a fatální pro naše práva na demokratickou samosprávu.
Viním je rovněž z toho, že centralizací moci a zaséváním individualistického egoismu zničí naši demokratickou kulturu, a tím se zpronevěří demokratickým právům na "civitates". Současná politická konstelace neumožňuje občanům pěstovat demokratické ctnosti, ale naopak dezintegruje lidskou důstojnost a sebezodpovědnost, která je středem demokratického života. Jako občané jsme nyní izolováni, bezmocní a vydáni napospas.
Viním je také z toho, že bez skrupulí likvidují každý politický prostor nezapadající do hranic centralizovaného státu. Opoziční smlouva usiluje o pošlapávání a rozvrácení občanské společnosti a doufá v rozrušení projevů politické plurality. Chce vytvořit etatistického občana bezvýhradně loajálního vůči státu ve smyslu "stát jsem já".
Viním je rovněž z toho, že jejich konečným záměrem je vytvoření etatistické společnosti, v níž bychom byli figurkami na šachovnici, vždy po ruce při různých mobilizacích mocného centralizovaného mechanismu, a nikoli občany - muži a ženami.
Namísto debat o vládě udržující demokratickou kulturu a demokratickou individualitu slyšíme všudypřítomné cynické úvahy, narážky a rádobypokusy o hodnocení protidemokratických změn ústavy, reinženýringu volebního zákona a náhubku pro mnohomluvné novináře.
Drama opoziční smlouvy, které vypovídá více o strachu než o naději, tříští společnost, jejíž příslušníci se stále obtížněji mohou ztotožňovat s politickou elitou. Rostoucí cynismus ve vztahu k politice tak podněcuje ztrátu legitimity státu, kulturu nedůvěry, atmosféru, v níž každý chce pro sebe urvat co nejvíc, a obavu ze společné budoucnosti.
Tato úzkost je provázena obavami, že život příští generace nebude lepší než život generací předešlých; strachem, že naše postavení v Evropě a ve světě bude slábnout. Tyto obavy se ukazují ve stále častějších projevech nacionalismu, xenofobie, nebo dokonce nezastíraného rasismu jako snaha hledat viníky našich ekonomických a sociálních problémů mezi cizinci či nepřáteli uvnitř.
Chtěl bych před svými spoluobčany vyslovit varování, že žije-li člověk ve světě neustálého vše zachvacujícího strachu a úzkosti, sám v průběhu doby dozraje pro protidemokratická řešení. Právě toto dva aktéři českého rádobydemokratického dramatu předjímají s cílem prezentovat jako hotovou věc, že problémy země jsou totalitní, a stejně totalitní musí být tedy i jejich řešení. Jejich rétorika nás již připravuje na skutečnost, že neexistuje jiná alternativa než ta, kterou s brutálním cynismem v posledním roce konstruují.
Tato politicky životně důležitá dohoda mezi opozičně-koaličními konstruktéry prezentovaná jako jediná schůdná alternativa je možná jedině proto, že byla zinscenována v zákulisí tak, aby jim znemožnila odkrýt před veřejností a médii utajovanou agendu a aktivity.
Ti, kdož nesouhlasí s jejich "politikou", jsou ztělesněním zla a stávají se z nich osobní nepřátelé. Podstata jejich revoluce je založena na odcizeném "vítěz bere vše" a spočívá v porážce otevřených oponentů i zničení skrytých nepřátel. Již nerozlišují mezi soukromým a veřejným, jejich politikou je aspirovat na absolutno.
Avšak politika bez hranic nakonec zahubí naši demokracii samu.
(Jiří Lobkowicz, místopředseda Unie svobody)
Strategie hospodářské politiky vlády, předkládaná místopředsedou vlády Pavlem Mertlíkem, neobsahuje základní řešení situace. Strategie hospodářského vývoje vyžaduje soulad silné ekonomiky a efektivního fungováni státu a zájmu podnikatelů i zaměstnanců.
Kabinet musí přikročit k řešení tří typů deficitu:
Státní úředníci
V naší zemi je potřeba svést tvrdý boj o redukci počtu státních úředníků, škrty ve vládních programech a snížení počtu státních agentur. Musíme znovu definovat a revidovat veškerou činnost státu tak, aby byla vytvořena vysoce účinná ministerstva a vládní agentury. Náš stát stojí na pokraji bankrotu a my jej musíme z této situace dostat.
Všeobecné cíle hospodářského růstu by proto měly směřovat politické úsilí, a nejen ke snižování počtu nezaměstnaných, nesoustředit se jenom na úzce definované fungování trhu práce, ale i na širší zaměstnanecké prostředí se zvláštním zřetelem na opatření v daňovém a rozpočtovém systému, který ve svých důsledcích umožní vytváření nových pracovních míst.
Solidarita
K získání nových pracovních příležitostí na základě ekonomického růstu, jakého můžeme dosáhnout, . bude zapotřebí nové solidarity mezi těmi, kteří práci mají, a těmi, kteří ji nemají; jakož i mezi těmi, jejichž příjem pochází z pracovní činnosti, a těmi, kteří mají příjmy z investic. Musíme vzít v úvahu fakt, že trh sám o sobě nemůže vyřešit problém nezaměstnanosti.
Podpory
Nejde jen o deregulaci trhu pracovních příležitostí. Spíše by mělo jít o moderní, racionální a zjednodušený systém regulace á podpor, který by přispěl k tvorbě pracovních příležitostí, aniž by jeho důsledky negativně pocítily už tak slabé skupiny na trhu práce.
S koncem hospodářské recese neskončí problémy se zaměstnaností. Globalizovaná, vysoce konkurenční světová ekonomika bude vyvíjet silný tlak na restrukturalizaci našich podniků. To povede k eliminaci stupňů tradičního managementu, snížení rozsahu pracovních kategorii, snížení výroby a distribuce a zprůhlednění administrativy. Dojde k posílení produktivity a zvýšení konkurenceschopnosti, což však může vyústit rovněž až ve 40 procentní pokles pracovních míst ve velkých podnicích a jak ukazují příklady zemí EU.
Tento proces bude revolucí ve světové ekonomice a bude v nejbližších 20 letech představovat pro ČR problém, při němž může v daném období dojít ke snížení celkového počtu pracovních míst v zemi až o čtvrtinu. Je zapotřebí důkladná reforma trhu práce.
Poptávka a nabídka
Proaktivní politika zaměstnanosti se musí soustředit na tři hlavní aspekty První z nich se týká služeb pro uchazeče o zaměstnání, jde na př. o rozšíření a zdokonalení úřadů práce a vytvoření lepší vazby mezi poptávkou a nabídkou pracovních sil pomocí těsnějšího vztahu podniků a lokálního trhu práce nebo pomocí zakládání soukromých agentur práce. Perspektivy v oblasti zaměstnanosti se otevírají s rozvojem služeb náročných na pracovní síly a zavedením nových činností, např. v oblasti sociální a kulturní, a celkově ve snaze o zlepšení kvality života. Konečně bychom měli požadovat prověření systémů sociální podpory
Nezaměstnanost
I když se zaměstnanost ve výrobě během období rychlého růstu na konci příštího roku začne opět zvyšovat, dlouhodobá tendence růstu zaměstnanosti ve výrobním průmyslu včetně zemědělství bude klesající. Rostoucí zaměstnanost ve službách částečně kompenzuje ztrátu pracovních příležitostí v jiných oblastech ekonomiky. Již se však ukazuje, že dosavadní tempo růstu zaměstnanosti i ve službách je déle neudržitelné. Především je třeba zdůraznit, že i služby se podílejí na naší ekonomice takovým dílem, že zisky plynoucí z vyšší produktivity práce podniků nebudou dostatečně vysoké, aby financovaly vzestup zaměstnanosti v jiných oblastech.
Další nárůst příjmů z velké části bude muset vycházet ze zvýšené produktivity práce v samotné oblasti služeb. Nárůst příjmů je možný a bude zřejmě založen na kombinaci úspěšného využití informačních technologii a nových metod organizace a na tlaku mezinárodní konkurence u firem. Měli bychom usilovat o odstranění překážek měnícím se trendům, preferencím a požadavkům zaměstnanců a zaměstnavatelů, které se týkají systému práce a pracovní doby.
Mělo by jít o opatření, mezi něž patří:
Uzpůsobení zákonného rámce tak, aby ti, kdo jsou ochotni pracovat na zkrácený úvazek, nebyli postiženi ztrátou sociální ochrany a zaměstnaneckých výhod; hledání rovnováhy v sociálních výhodách mezi zaměstnanci na plný a částečný úvazek, která by měla předejít rozporům a pomohla by zaměstnancům a zaměstnavatelům k vytvoření modelu pracovního úvazku vyhovujícího oběma stranám.
Uskutečnění úspěšného přechodu k post tržní sféře bude záviset hlavně na schopnosti našich politiků efektivně přesunout co největší část tržního sektoru do terciálního sektoru, posílit a prohloubit místní svazky a infrastrukturu. Jedině vytváření silných, soběstačných místních společenství - základních prvků na státu nezávislé občanské společnosti - bude naše společnost schopna snášet dopady technologického transferu a globalizace trhu.
K interpretaci dnešní křižovatky
VÁCLAV KLAUS, autor je předsedou ODS
Mediální komentátoři a spolu s nimi ti politikové, kteří jsou - a to jen a jedině svou vlastní vinou mimo dnešní klíčová politická jednání, se předhánějí v pokusech o interpretaci záměrů ODS a musím trvat na tom, že to většinou dělají špatně.
Buď se opravdu mýlí neúmyslně, nebo to říkají chybně záměrně, to nechci posuzovat, ale v každém případě nás viní z úmyslů, které jsou jiné než naše úmysly skutečné. Pokusím se proto k těmto jejich interpretacím přidat pohled aktivního účastníka právě probíhajících jednání.
Cílem ODS, která minulé volby nevyhrála a která v současnosti nevidí partnery, kteří by s ní chtěli jít do většinové koaliční vlády, je - v tomto volebním období - zabránit posunu naší země směrem doleva, jinak řečeno, je to obrana statu quo. Říkám tím velmi zřetelně, že právě teď nevidíme žádnou možnost jak pokračovat v účinném prosazování našeho pravicového programu, jak status quo měnit k obrazu našemu.
Jednoduše řečeno, není s kým. Jestli měly tři měsíce našeho poctivého sondování možností vyřešit jinak naši politickou situaci vůbec nějaký výsledek, pak to bylo právě definitivní potvrzení nemožnosti jít jinou cestou. Překvapuje mne, že to někdo neví. Někteří lidé (a to nepochybně i uvnitř ODS) se s reálným hodnocením možností, které plynou z aktuální podoby politické scény, nechtějí smířit, protože by chtěli, aby to bylo jinak. Nezapírám, že to od nich považuji za málo promyšlený postoj. Je to spíše postoj typu "přání otcem myšlenky" než realistické vyhodnocení naší dnešní situace.
Chtěl bych ještě upřesnit, kde - v tomto volebním období, respektive s tímto rozložením politických sil ve sněmovně - vidím největší levicové nebezpečí. Vidím ho v možné menšinové vládě sociálních demokratů s lidovci (s tichou podporou komunistů). Teprve to by znamenalo vytvoření výrazné politické síly, a to nejen ve vládě, ale i v parlamentu.
Té bych se bál, jejímu vzniku chceme zabránit za jakoukoli - pro nás přijatelnou cenu. I za cenu dnešních politických jednání, která nás samozřejmě také něco stojí, ale mohou nám také leccos přinést. Všechno, co jsem dosud řekl, platí při daném rozložení politických sil, neboli bez předčasných voleb.
Bez příkras a záludností říkám, že pro nás dnes předčasné volby nejsou výhodné a v žádném případě to nezakrýváme tvrzením, že předčasné volby nejsou výhodné ani pro naši zemi jako celek - jak z důvodů vnitřních, tak z důvodů našeho úsilí o vstup do Evropské unie v první vlně rozšiřování. O těchto vnitřních a vnějších důvodech jsme hluboce přesvědčeni. Naše země potřebuje - ve velmi chatrné ekonomické situaci - elementární politickou stabilitu a stejně tak potřebuje, a to už letos, lepší posudek Evropské komise (cokoli si myslím o kvalitě těchto posudků, ale tu schopni ovlivnit nejsme).
Při relativním mediálním úspěchu kritiky reality devadesátých let naší země mimopolitickými, mimostranickými seskupeními nedávné doby, inspirovanými zejména lidmi kolem Hradu a pana prezidenta, pro nás není výhodné pustit se do předčasných voleb, protože cítíme, že by mohly ohrozit naši, relativně ideologicky dobře strukturovanou politickou scénu - komunisté, socialisté, lidovci, unionisté a ODS - a mohly by nás vrátit o deset let zpět, na sám začátek. Mohly by nás vrátit do éry Občanských fór či hnutí, do temných zákoutí nepolitické politiky (znamenajících dojednávání věcí na hradech, dřevíčích a amáliích).
Mohly by nás zásadně otočit doleva. Výrazně levicové, etatistické, neliberální, standardními demokratickými mechanismy pohrdající, kýčovitě moralizující, realitou nepoučené, nepraktické a nepragmatické seskupení Vlastimila Ježka, Moniky Pajerové, Vladimíra Mlynáře, Martina Mejstříka, Michala Lobkowicze, Cyrila Svobody, Tomáše Halíka, Jiřího Peheho (a řady dalších) je pro mne - z ideového hlediska - pro naši zemi nemenším nebezpečím než dnešní sociální demokraté.
Říkám-li nemenším, říkám tím, že sociální demokraté nejsou nebezpečím větším. Současně říkám, že se předčasných voleb nebojíme a že zůstávají - za jistých okolností - i pro nás možným východiskem. Zejména tehdy, jestli by se někdo v dnešní situaci příliš pohodlně uvelebil a chtěl ji zneužívat. Naše politická scéna je stále ještě velmi mladá a zpětnou vazbu voličů a politiků pro své zrání velmi potřebuje.
Z tohoto hlediska by se mohly stát přínosem i volby, které by žádnou změnu v rozložení politických sil nepřinesly. Určitě by nás zbavily některých mýtů, pověr a nerealistických očekávání.