Co čeká naši ekonomiku po vstupu do EU?
Nežádoucím důsledkům lze předcházet, na šance se včas připravit - říkají autoři strategické studie

Sociální a ekonomické dopady vstupu ČR do EU zkoumal na základě zadání Rady vlády pro sociální a ekonomickou strategii tým expertů, kteří vypracovali rozbor základních problémů čekajících naši ekonomiku, výrobce i spotřebitele v době před přijetím i po přijetí do EU.

Praha, 6. 4. 2001 HN

S pěti hlavními autory studie uspořádala redakce HN rozpravu. Zúčastnili se jí Růžena Vintrová, vedoucí týmu, poradkyně odboru hospodářské strategie Úřadu vlády ČR; Martin Fassmann, vedoucí makroekonomických analýz a prognóz ČMKOS; Eva Klvačová, vedoucí Institutu integrace ČR do evropské a světové ekonomiky VŠE v Praze; Miloš Pick, ekonomický poradce ČMKOS, odd. analýz a prognóz; Jaroslav Ungerman z Fondu národního majetku ČR. Studii najdete na internetu www.vlada.cz.

OTÁZKA: Jak může studie přispět k informování veřejnosti, našich podniků i občanů?

Fassmann: Jde o to, aby se posuzovalo v celkových souvislostech, jak jednotlivé kroky naší přípravy na vstup do EU ovlivní konkurenceschopnost českých podniků a životní úroveň občanů. Z tohoto pohledu je "informační" role studie nezastupitelná a řada oblastí, které jsou v ní poprvé identifikované, měla být zkoumána mnohem dříve.

OTÁZKA: Vstup nás bude něco stát a něco získáme. Dají se naše náklady a zisky alespoň orientačně kvantifikovat? V čem se budeme muset ještě před vstupem polepšit?

Klvačová: Je paradoxní, že o nákladech vstupu ČR do EU toho víme více, asi proto, že náklady lze spočítat, zatímco přínosy jsou do jisté míry nespočitatelné. Přínosy ovšem nemá nikdo velký zájem počítat. Důvod je jednoduchý: Na náklady lze očekávat příspěvek státu nebo z EU. Přínosy malé nejsou, jakkoli nejsou kvantifikovatelné. Hodnocení ČR Evropskou komisí, MMF, Světovou bankou nebo Světovým ekonomickým fórem, vždycky zdůrazňují: ČR scházejí kvalitní instituce. Kvalitními institucemi se rozumějí nejen instituce formální, jako např. zákony, ale i instituce neformální: etika, nepřítomnost korupce. Instituce se obvykle vytvářejí po desetiletí. Kdybychom neměli vnější kotvu v podobě EU, tak bychom instituce tvořili daleko delší dobu. Acquis communautaire bude působit v roli vnější institucionální kotvy. Z tohoto titulu určitě vzniknou závažné přínosy.

OTÁZKA: Jednoho dne ano, ovšem zpočátku si přizpůsobení unijní Evropě vezme nějaké náklady.

Klvačová: Tak jednoznačné to není. Podnikatelé z pochopitelných důvodů zdůrazňují náklady, které ponesou. Budou však mít okamžitě také některé úspory. Každý minoritní akcionář bude mít bezprostřední úspory v okamžiku, kdy bude do českých zákonů aplikována zásada ochrany minoritního akcionáře. Každý český spotřebitel bude mít určitý přínos z titulu, že bude lépe chráněn jako spotřebitel. Každý podnikatel bude mít výhodu čistšího, průhlednějšího právního prostředí. Není to tak, že by na počátku byly jenom náklady a přínosy až za desítky let.

Vintrová: Hlavním nekvantifikovatelným přínosem je celková kultivace tržního a sociálního prostředí, zajištění mezinárodní bezpečnosti a ekonomické stability země, její větší důvěryhodnost pro zahraniční investory. To vše může být spojeno s rychlejším přenosem inovací a urychlenou transformací. Tyto neměřitelné přínosy jsou důležitější než ty měřitelné. Přímá finanční pomoc z evropských fondů může dosáhnout podle dosavadních pravidel maximálně 4 % HDP. V praxi, podle zkušeností ostatních zemí, čisté spočitatelné přínosy dosáhnou asi 2 až 2,5 % HDP.

Klvačová: V minulých dvou letech měla ČR rekordní příliv přímých zahraničních investic. Ten je dáván do souvislosti jenom s pobídkami. Není tomu zdaleka tak. Příliv do zemí před jejich vstupem do EU vždycky zesílil. V roce 1999 činil u nás téměř 12 % HDP a v roce 2000 více než 9 % HDP.

Pick: Na začátku budeme mít problém s naší nedostatečnou konkurenceschopností, se sbližováním cenových hladin, dodatečnými náklady veřejných rozpočtů, vyvolanými investicemi do životního prostředí, bezpečnosti práce apod. I když to není tak, že přínosy budou až někdy a náklady hned, přece jenom zkušenost nově přistoupivších jižních členů EU ukazuje, že přínosy převáží později. Jejich převaha se projeví zhruba po první dekádě po vstupu, zatímco náklady a rizika budou na začátku převažovat.

Vintrová: Není to ale dogma. Není vyloučeno, že u nás, vzhledem k přizpůsobivosti a inženýrsko-technické zdatnosti našich lidí, a také geografické blízkosti k vyspělým členským státům, se mohou přínosy dostavit dříve.

OTÁZKA: Zatím ovšem zaostáváme. Předně jde o konkurenční schopnost. Jak vypadá naše vstupní perspektiva z tohoto hlediska?

Pick: Základem zaostávání naší konkurenceschopnosti je především zaostávání produktivity. Jsme na polovině produktivity Německa. Ale to není hlavní problém. Hlavní je v tom, že u nás je extrémně diferencovaná, takže v odvětvích s nejnižší produktivitou jsme někde na pětině. Když bychom šli podle podniků, tak je to mnohde ještě horší. Nejhorší jsou složitější kvalifikované výroby, nadprůměrné jsou spíše jednoduché výroby. Ekonomika se na začátku transformace adaptovala především tím, že se nejvíce oslabovaly složitější výroby. Nejvíc kleslo strojírenství, na 40 %. Po transformační krizi se to napravovalo. Rychleji rostly složitější výroby. Strojírenství začíná být úspěšné v exportu, překonává strukturální sestup k jednodušším výrobám a odvětvím. Jenže jsme zase vytlačováni do jednodušších výrobních fází. Výroba zatlačená do této struktury je dovozně velice náročná, takže náš vývoz zpracovatelského průmyslu je ze 70 % pohlcen dovozy kooperačních dodávek a komponentů. Jenom ze 30 % je to čistý vývoz. Je to nový zdroj nerovnováhy zahraničního obchodu. Současně s tím se zpracovatelský průmysl polarizuje. Na jedné straně je rozvojový pól, který představuje asi 40 % podniků, ale na druhé straně máme 30 % podniků trvale ztrátových. V ohrožení je tak až 400 tisíc pracovníků.

Vintrová: Ano, produktivita práce je poloviční než v Německu, když ji měříme HDP na pracovníka v paritě kupní síly. V ČR jsou však přitom pouze šestinové mzdy, počítáme-li je přes nominální kurs k marce. Na jednotku reálného produktu tak připadají jenom třetinové "markové" pracovní náklady, takže cenová konkurenční schopnost je dobrá - rozhodně není naším hlavním problémem. Je mírně lepší než v Polsku a jenom o málo horší než v Maďarsku. Problém české ekonomiky s průmyslovými tradicemi je, že je na tom po půlstoletém odtržení od vyspělého světa špatně v necenové, kvalitativní konkurenční schopnosti. Naše výrobky nemají požadovanou technickou a inovační úroveň, jejich prodej není zapojen do mezinárodních odbytových sítí, chybí jim proslulá značka, mají cenovou srážku za zboží z "východu". Příliv zahraničního kapitálu může dosti rychle překlenout tuto mezeru. Naše naděje spočívá v tom, že po hlubším propojení se světovými trhy konkurenční schopnost poskočí poměrně rychle kupředu.

OTÁZKA: Nejde jen o produktivitu jako takovou, ale o vztah produktivita, ceny, mzdy a schopnost prosadit se na trhu. Obhájí se naše podniky na integrovaném trhu?

Ungerman: Problém produktivity není v naturální produktivitě. Problém produktivity je v tom, že cenová srážka, inkasovaná při prodeji zboží v zahraničí je tak ohromná, že je větší než ztráta ve fyzické produktivitě nebo v kvalitativních parametrech. Přicházíme s naprosto neznámým zbožím, které vyrobili Češi a pod značkou, kterou nikdo v Evropě nezná. Nedělejme si iluze, že svět zná naše značky. Pro zboží originálně české je srážka veliká. Ve výsledné hodnotě ztrácíte možná 40 - 50 %. A to nemůžete překonat jiným způsobem, než že se na trhu stanete známými. To znamená, že musíte investovat do reklamy a marketingu i v zahraničí.

OTÁZKA: Značně je ovšem rozšířen názor, že vytváříme subdodavatelskou ekonomiku.

Ungerman: To je problém přidané hodnoty, kterou realizujeme. Pokud je odpovídající, myslíme si o ní, že je správná, tak je to normální. Jestliže chceme spolupracovat s podniky v EU, tak musíme mít jako malá země ohromné toky přes hranice v tom i onom směru. Jiná věc je, že podle analýz našeho zahraničního obchodu se otevírá problém dynamických a nedynamických odvětví. Česká chemie není dnes schopna exportovat ve vyšších etážích. Vytváří ohromné pasivní saldo. Daří se nám odstraňovat pasivní salda ve strojírenství, ale v chemii ztrácíme.

OTÁZKA: Dá se taková mezera zacelit?

Ungerman: Musíme si po nějakou dobu ponechat komparativní výhodu levné práce. Proč by sem kapitál jinak šel? Tuto konkurenční výhodu bychom neměli rychle ztratit. I když u nás půjdou mzdy rychle nahoru a celkový podíl mezd bude narůstat, tak přesto u nás bude pro nejbližších 10 až 15 let ohromný rozdíl vůči západní Evropě. Není tu moc možností udělat to jinak.

OTÁZKA: Některé podniky už dnes čelí argumentaci zaměstnanců: Děláme stejně dobré výrobky jako v západním Německu, dejte nám stejné mzdy.

Fassmann: To je otázka cenových hladin. Mzdy s cenami silně korelují. Pohybujeme se mezi dvěma problémy. Delší dobu bude levná pracovní síla naší specifickou konkurenční výhodou. Na druhou stranu dělat cílenou politiku ve prospěch toho, aby pracovní síla byla trvale levná anebo ještě levnější, není možné. Nejde jen o mzdy, ale o náklady práce. Ty mají dvě části, mzdovou a nemzdovou. Nemzdová úzce váže na sociální systém, důchodové a nemocenské pojištění atd. Jsme v kulturně historickém prostředí odpovídajícím evropské tradici. Jdeme do EU. Co nejvíc snížit náklady práce, potažmo sociální ochranu v nejširším slova smyslu, je škodlivé.

OTÁZKA: Proč? Jsou i jiné názory.

Fassmann: Poškodilo by to nejen naše občany, ale také nazírání na naši společnost z hlediska vnějšího. Dostáváme se do sporů, že děláme sociální dumping, že podhodnocujeme pracovní sílu záměrně. Velmi silně jsme se s tím potýkali, když jsme dlouhodobě měli minimální mzdu pod životním minimem. Nepřímo jsme tak říkali, že zaměstnanec si nevydělá ani na životní minimum, tzn., že ho dotuje stát. Každopádně musíme odmítnout názory, že naše mzdy jsou dumpingové. Je to historicky vzniklý rozdíl, který je jednou z mála našich konkurenčních výhod. Ozývají se hlasy v Německu i Rakousku: Vy děláte za 300 marek měsíčně, to je přece pod hodnotou pracovní síly. My musíme říci, že takto nelze srovnávat, že se musí srovnávat s přihlédnutím k cenovým hladinám, k reálným hodnotám.

OTÁZKA: Znamená to, že podniky v EU rozdílné cenové hladiny dost nevnímají?

Fassmann: Když chtějí, tak je vnímají. Má to úzkou souvislost s migrací. Sociální normy, které jsou v EU nastaveny, a které budeme přejímat v pracovněprávní a sociální oblasti směřují k tomu, aby snižováním sociálních standardů nevznikala pro některé země neoprávněná konkurenční výhoda. Druhý pohled na sociální dumping je vnější. Všechny vyspělé státy se snaží prosadit do mezinárodních smluv tzv. sociální doložku. Znamená to, že uplatňují úmluvy Mezinárodní organizace práce o zákazu nucené práce, dětské práce, o svobodném kolektivním vyjednávání atd. Všechny tyto úmluvy plníme. Hovořit o uplatňování sociálního dumpingu v ČR nelze. Co se týče výše mezd, tak zde je perspektiva poměrně jasná - tak, jak bude ČR překonávat rozdíly ve výkonnosti, tak se budou také sbližovat mzdové úrovně. Podmínkou tohoto sbližování je masivní a dlouhodobý ekonomický růst. K vyrovnání mezd nemůže dojít skokem, to by naše podniky zahubilo.

OTÁZKA: Názor, že může vzniknout kritická situace právě na základě rozdílů ve mzdách a cenových hladinách, má zřejmě své oprávnění.

Klvačová: Spolehněme se v prvé řadě na to, že tato ekonomika je privatizovaná a soukromí podnikatelé, domácí ani zahraniční, mzdám nedovolí, aby rostly způsobem, který by tuto ekonomiku makroekonomicky ohrozil. Důležité ovšem je, abychom se nedostali do tlaku likvidovat současný sociální systém. Je důležité zůstat na evropské úrovni a nepodlehnout snahám, že budeme daleko konkurenceschopnější, když bude možné dělat 10 hodin denně.

Pick: Mzdy nemůžeme vidět samostatně. Je tu hledisko konkurenceschopnosti. Jde o to, na co bude hospodářská politika klást důraz. Pokud by kladla důraz na defenzivní cestu, na nízký kurs a nízké mzdy tak, aby přežila i odvětví se šestinovou produktivitou, tak by mzda musela být nadále šestinová. Jestliže bude hospodářská politika klást důraz na posun ke složitějším výrobkům a výrobním fázím na základě zvyšování technické úrovně a kvality výrobků, a tím na docilování vyšších cen, tak úměrně tomu se budou rozdíly překonávat a mzdy půjdou výše. Má to jeden háček. Srazit kurs na nízkou úroveň bylo možné přes noc. Realizovat kvalitativní faktory, to trvá dlouho, a to i se zahraničním kapitálem. Musíme si vytvořit i vyjednat předpoklady, aby modernizační a restrukturalizační proces mohl pokračovat i po vstupu do EU.

OTÁZKA: Bude vyrovnání cenových hladin ve chvíli přijetí vážný problém?

Ungerman: Za určitých okolností a v určitých oblastech to problém může být. Sektorem, který bude silně problematický, je sektor zemědělských výrobků. Naše úvaha o vývoji cen potravin je postavena na myšlence, že v ČR bude muset v krátké době po vstupu dojít k vyrovnání cen zemědělských výrobců vůči Německu a Rakousku. I když ve spotřebitelských cenách z řady důvodů značné rozdíly přetrvají, vychází nám, že by se ceny mohly do roku 2005 - 2006 zvýšit až o 45 % proti roku 1999.

OTÁZKA: Čeká nás tedy dost strmý růst spotřebitelských cen potravin?

Ungerman: Jestliže horizont vstupu je 2005, tak to znamená 45 % za těchto 6 let. Možnost je jít skokem anebo postupně. Agrární koncepce směřuje k tomu, aby růst cen byl rozložen do celého tohoto období, aby byl akceptovatelný pro obyvatelstvo a neznamenal tak velký vzestup. Druhá věc je si uvědomit, že potraviny představují asi 28 % objemu spotřebitelského koše, čili 45% zvýšení cen nepředstavuje víc než 13 % v celkové inflaci a zvýšení životních nákladů.

Fassmann: Obávali jsme se, že se sbližováním rozdílných cenových hladin vznikne jakési nebezpečí šoku. Myslím, že jedním z velmi důležitých výsledků studie je, že se ukázalo, že ten skok se konat nebude, a to ani v případě, že nedojde k rozložení vzestupu cen potravin. I kdyby potraviny začaly vzlínat až po našem vstupu do EU, až po uplatnění společné zemědělské politiky, tak cenový vzestup nebude prudký. Druhé zjištění je, jak se váže na další parametry, hlavně mzdy a sociální systémy. Mzdy by měly podle našich předpokladů pokrýt cenové vzedmutí. Počítáme meziročně asi s 5 - 6 % inflace, takže by mzdy mohly růst ještě mírně nad inflaci. Pokryly by tedy inflaci a rostly reálně. Riziko, o kterém jsme se domnívali, že nastane, že vznikne jakýsi systém šoků, že cenový šok vyvolá mzdový šok, bez ohledu na produktivitu práce a všechno se pak dostane do nějakých dalších turbulencí, je podle našeho názoru minimální. Horší budou dopady z hlediska sociálních systémů.

Stranu připravil Vladimír Brabec

Učit se, učit se, učit se. Tak zní doporučení, které lze vyčíst z vize rozvoje české společnosti do roku 2015.

Připravila ji Rada vlády pro hospodářskou a sociální strategii

Kdy bude lépe: „Pesimisté tvrdí. že už bylo, . Optimisté z Rady vlády pro hospodářskou :s sociální strategii varují: Počkejte 15 let. Do té doby se stagnující českou ekonomiku podaří natolik zotavit., že se úrovní HDP na obyvatele dostaneme nas průměr Evropské unie v jejím nynějším složení.

Z posledních údajů Eurostatu ovšem vyplývá, že současná úroveň HDP na obyvatele ČR činí jen 64 procent průměru Unie. Navíc HDP v devadesátých letech podle ČSÚ ani jednou nedosáhl úrovně roku 1989.

Rada vlády pro hospodářskou a sociální strategii vypracovala Vizi rozvoje ĆR do roku 2015, v níž navzdory nepovzbudivé realitě  nešetří optimizmem česká společnost bude v polovině druhé dekády příštího století  vzdělaná ekologicky uvědomělá a ekonomicky konkurenceschopná..Bude tolerantní k cizincům a solidární vůči sobě navzájem. Úředníci státní služby mají být tou dobou již tak kvalifikovaní a dobře placení, že se občane nebudou trápit zdlouhavým obíháním úřadů. O to více se naopak začnou zajímat o veřejně prospěšné záležitosti v místě bydliště. Dokonce i policisté budou z velké části reprezentováni vysokoškolsky vzdělanými odborníky, aby mohli úspěšně čelit trestným činům, spojených se zneužíváním informačních technologií. Vzdělání, lze-li věřit vizi, se stane takovou modlou, že pro většinu lidí bude představovat formu trávení volného času.

Cílená podpora vědy a výzkumu státem se zaslouží o trvalý zdroj inovací pro restrukturalizovaný průmysl, který bude úspěšně vyvážet svou produkci do světa. Intenzivní export spolu s přílivem zahraničního kapitálu zajistí silné propojení domácího hospodářství se světovým. Průměrná roční dynamika HDP v roce 2015 dosahuje „relativně uspokojivého tempa růstu a pohybuje se kolem 4.8 procenta“ uvedla Rada vlády ve své vizi. ČR se tak podle ní dostala na průměrnou úroveň „staré“ EU.

ODPOVĚDNOST ZA VLASTNÍ OSUD

Východiskem k budoucí prosperitě české společnosti se nemá stát hledání třetí cesty, ale „příklon k tradičním hodnotám západní civilizace“. Základní hodnotou bude osobní svoboda a s ní související odpovědnost za vlastní osud. Ještě předtím se však budeme muset vypořádat s nedostatečnou pracovní morálkou a neúctou ke vzdělání.

Vládní vizionáři slibují,. že k zásadnímu zlomu dojde již počátkem příštího století. Na vzdělání, vědu a výzkum se konečně začne pohlížet jako na základní podmínku konkurenceschopné ekonomiky. Tomu bude předcházet důkladná diskuse o nejvhodnějším zaměření základního výzkumu a formě přímé i nepřímé podpory aplikovaného výzkumu.

Vzdělání se v roce 2015 stane základní podmínkou dlouhodobě uspěšného rozvoje jednotlivce. Učit se však lidé budou muset celý život, budou-li chtít ohstát na trhu práce. Znalost cizích jazyků je nezbytností. Značná část českých pracovníků bude v roce 2015 zaměstnána v nadnárodních společnostech. ve kterých čeština nebude jednacím jazykem, a vedoucí pracovníci budou cizinci. Řada cizinců bude naopak zaměstnána v manuálních profesích a službách. Část domácí populace, zejména mladší, odejde, alespoň na čas, do světa.

Do roku 2015 se také zvýší odpovědnost občanů za své zdraví. Stát jim na jedné straně zajistí péči o zdravé životní prostředí, nezávadné potraviny a podpoří sportovní aktivity. Na druhé straně si budou muset občané z vlastní kapsy čím dál ví připlácet na zdravotní péči, protože prostředky z pojištění nebudou stačit.

POTÍŽE NÁS NEMINOU

Vize klade důraz na společnost znalostí a informací. do níž v roce 2015 Češi vstoupí, nedává však konkrétnější představuo změnách, do té doby projít. Ty je nutné hledat ve střízlivějších pramenech. Rozpočtový výhled do roku 2005,který vláda  loni předložila Parlamentu, počítá se dvěma scénáři vývoje - prorůstovým a varovným. Zpracovaný dokument. Připravený za technické asistence Mezinárodního měnového fondu , je první součástí střednědobých koncepcí fiskální politiky státu a měl by posílit programovost vládní politiky .

Oba scénáře předpokládají další růst nezaměstnanosti. V optimistické variantě vystoupí na maximum v roce 2002 , kdy by měla činit 12,7 procenta, avšak má klesnou na 10,3 procenta v roce 2005. Podle varovného scénáře by se měla nezaměstnanost po celou dobu zvyšovat a v roce 2005 dosáhnout 14.5 procenta. Optimistický scénář počítá s růstem HDP po celou dobu, přičemž míra růstu by měla

Zvyšovat a v roce 2005 dosáhnout 5.7 procenta. Pesimistický scénář počítá v podstatě s pravidelným růstem HDP a dvě procenta od roku 2002.

Prorůstová varianta předpokládá hluboké strukturální reformy. které by měly přinést růst produktivity práce, investic a vývozu. Mzdy pudle toho porostou pomaleji než produktivita práce. Varovný scénář představuje variantu setrvačného pokračování nynějšího nepříznivého makroekonomického vývoje. Oba scénáře počítají v podstatě se stejnou inflací.

Z návrhu zákona o nových rozpočtových pravidlech státu vyplývá, že by se měl střednědobý výhled stát základním dokumentem o záměrech a cílech rozpočtové politiky na období dvou let následujího po roce, na který bude státní rozpočet předkládán.

S potížemi počítá i sama zmíněná vize. Podle ní nás čekají až do roku 2008. Budou souviset s nutností  zásadně modernizovat české hospodářství a s nástupem zahraničního kapitálu, konkrétně zahraničních majitelů do českých bank. Náročnou zkouškou se stane i předpokládaný vstup do EU.

V důsledku těchto změn vzroste v druhé dekádě 21. století význam principu solidarity. Nebude již organizován státem, ale bude mít podporu mezigenerační, sousedské, lokální a svépomoci. Ruku v ruce s tím poroste význam územních samospráv , jako organizačních článků partnerství soukromého a veřejného sektoru.

Prozíravým se ukáže zavedení krajů. Český stát projde radikální decentralizací, která mu prospěje.

ŠANCE A RIZIKA

Vize prozatím existuje v první verzi a má jen stručné teze, upozorňuje ředitel sekretariátu Rady ,lan Přikryl. Obšírnější a konkrétnější podobu by měla získat do února příštího roku, kdy do ní budou již zapracovány odvětvové politiky jednotlivých ministerstev. Vize by měla upozorňovat na šance a rizika vývoje vnějšího prostředí a vyústit ve formulaci společenských rozvojových priorit. Mají se stát inspirací pro všechny články veřejné správy. Přikryl nevylučuje, že by se nynější Rada vlády v budoucnu transformovala na Český institut strategických studií. Obdobným výzkumným zázemím, orientovaným na analýzu dlouhodobých trendů vývoje, pojmenování klíčových problémů společnosti a národního hospodářství, disponují všechny vyspělé země včetně členských států EU.

ALICE OLBRICHOVÁ Ekonom 18.2000.

Jak budeme žít v roce 2015

Jací budeme v roce 2015, co nám hrozí, jaké trendy nás ovlivní? A co je s tím vším možné dělat?

Bude vládnout nade vším trh a dveře k prosperitě budou otevřeny jen pro elitu? Anebo se u nás lidi nedokážou domluvit vůbec na ničem a zůstaneme zemí, která se stále jen veze na chvostu evropské vlny?

Možné je všechno, od katastrofických scénářů až po růžovou budoucnost, o jaké se nám dnes jen sní. Spíše však počítejme s pesimističtější variantou. Některé z možných variant tří scénářů naší budoucnosti nabízí včera pokřtěná kniha Vize rozvoje České republiky do roku 2015.

Například ideál rovné dostupnosti zdravotní péče bude stále nedosažitelnější, zvláště u náročnějšíc zdravotnických služeb. V nejhorší variantě se kvalitní zdravotní péče stane privilegiem, dostupným málokomu, většina obyvatelstva je odkázána na rozpadající se veřejné zdravotní služby.

Trh práce se zřetelně rozštěpí na nabídku dobře placeného uplatnění pro kvalifikované a flexibilní pracovníky a špatně placenou a nejistou práci pro ostatní. Nedáme-li se do práce, pak nevýkonné české hospodářství nebude stačit vytvořit dostatečnou nabídku na trhu práce, nezaměstnanost bude vysoká a chronická.

Vzdělávací příležitosti se zlepší především bohatším. Kvalita vzdělání se bude významně diferencovat. Nebo na druhém pólu: Dojde k petrifikaci negativních jevů českého školství (encyklopedičnost, malá efektivnost, odloučení od praxe) a k uzavírání školství některým světovým trendům. "U prognostických scénářů nikdy nejde o to, aby se uhodlo, co se doopravdy stane.

Smyslem prognózování je poskytnout způsob, jak domýšlet, co by se mohlo stát, kdybychom se chovali jistým způsobem," řekl Právu na včerejším křtu knihy Vize rozvoje České republiky do roku 2015 jeden z jejích autorů, sociolog Fedor Gál. Kniha autorského kolektivu v čele s profesorem Martinem Potůčkem vznikla v Centru pro sociální a ekonomické strategie (CESES) Univerzity Karlovy.

"Jsme v současné době na poloperiférii globalizovaného světa a hrozí nám tedy rizika, která jsou spjatá s tímto světem - ztráta kontroly nad národní ekonomikou z hlediska státu, nebo vůbec rozpuštění národní suverenity do nadnárodních organizací.

Hrozí nám také rizika globalizované ekonomiky - nečekané otřesy, možnosti náhlých zvratů na finančních trzích," soudí Jiří Přibáň z Právnické fakulty UK, který rovněž do textu knihy autorsky přispěl.

Tři scénáře možného vývoje, které kniha obsahuje, nejsou podle kmotra publikace, filozofa Erazima Koháka, "pokusy předpovídat, jak se věci budou vyvíjet, ale je to pokus předložit možné vize a položit nám všem otázku, ke které z těchto vizí bychom chtěli směřovat". "Je možné, že realita půjde ,do kýblu`, už se to v našich dějinách stalo, ale nám jde právě o to, abychom se postavili proti tomuto sklonu.

Proto otázka není, co bude chtít realita, ale co budeme chtít my, občané České republiky. Jde o to, aby si lidé uvědomili, že to není předpověď nějaké dějinné nutnosti, nýbrž tři možnosti, co bychom mohli mít, a ne, jaké karty nám osud rozdal," upozorňuje Kohák. Podle jeho názoru je budoucnost jako vrhcáby, není ji možné předvídat, minulost nepředvídá budoucnost.

V roce 1910 se také zdálo, že jsme na cestě nekonečného pokroku, na počátku věku elektřiny a páry, že se Německo demokratizuje, u nás jsou odborové organizace, v Rakousku je osmihodinová pracovní doba. "Vypadalo to na naprostý rozvoj.

A najednou v Sarajevu někdo vystřelil a je po tom. Proto si myslím, že takové předvídání je marná práce, nepokouším se o to. Zajímám se o to, čeho bych chtěl dosáhnout a co je třeba dělat v dnešní skutečnosti, abychom toho dosáhli. Já bych chtěl společnost svobodných lidí, tolerantních vůči sobě navzájem, chtěl bych sociálně spravedlivou a ekologicky moudrou svobodnou společnost, která by si do štítu dala především solidaritu, a ne chamtivost," říká Kohák.

Ze tří scénářů, které kniha nabízí, lze podle Fedora Gála vyčíst, co by se stalo, kdyby se tyto předpoklady splnily, a lze z nich vyčíst, jak se musíme rozhodovat, abychom se vyvarovali zbytečných katastrof, kolizí a konfliktů. "Těmito informacemi vybavený člověk, který se rozhoduje, který řídí, je zdatnější ve svém rozhodování, v řízení jako takovém než ten, který těmito informacemi vybavený není," tvrdí Gál.

První scénář studie je postaven na předpokladu, že trh bude vládnout nade vším a že budoucnost České republiky se bude utvářet v globálním kontextu. Otevírá dveře k prosperitě elity, tedy lidí, kteří se umějí pohybovat na globálních trzích, umějí manipulovat s informacemi a mají patřičné vzdělání, mobilitu a vůli. "Předpokládá válcující sílu globalizace, a tedy i to, že například pojem stát se stane víceméně kulturní kategorií, že budeme mít svůj jazyk, svoji kulturu, historii, ale že budeme částí jedné velikánského celku a ten velikánský celek se bude řídit pravidly trhu. Suverenita národních států, národních vlád bude nesrovnatelně slabší než moc, vliv a kompetence nadnárodních institucí. A tam nastupuje spousta dalších problémů," říká Fedor Gál.

Druhý scénář vychází z předpokladu, že instituce budou vládnout nade vším a kontext bude evropský. Otevírá dveře k normálním standardům života, k masovému publiku, nevytváří úzkou elitu. Předpokládá, že vplujeme velice pohodově do nové Evropy, že Evropa bude novým státoprávním celkem, že to bude nějaká konfederace, že Česká republika bude její organickou součástí, že budou platit sjednaná pravidla hry, kooperace, koordinace, že to bude prosperující celek "I tady vzniká spousta problémů. Ta Evropa může být klidně pevností proti imigrantům, proti bídě a neprosperitě v okolí, nebo může být jen přechodným stadiem mezi národními státy a nějakou globální civilizací, nevím," uvažuje nahlas Gál. Třetí scénář je postaven na předpokladu, že lidé se nedokážou domluvit vůbec na ničem a že naše budoucnost se bude vytvářet v národním kontextu. Ekonomicky se hodně podobá prvnímu, ale elita se tvoří z jiných důvodů, jinak, z nomenklatury. "Byla by to země, kde by periférnost zasahovala nejen masu obyvatelstva, ale i lidi, kteří by byli podle prvního scénáře elitou, takže vzdělaný informační pracovník by nacházel uplatnění na globálních trzích jenom jako emigrant nebo by byl součástí úniku mozků, a to není to, o co by nám mělo jít.

Třetí scénář, to je scénář xenofobních Čech, scénář ,Čechy Čechům`, scénář typu ,vykašlete se na ně, globalizace, ta nám jenom ubližuje, do Evropy se nám nechce, chceme si vládnout sami a na svém`. Podobné tendence jsem zažil na Slovensku," upozorňuje Gál a dodává: "Současně v té práci říkáme, že by to pro Českou republiku nebyla bůhvíjaká perspektiva, byla by to perspektiva izolace na periférii současného dění a nebyla by provázená prosperitou."

Ivana Cihlářová, Zdeňka Látková

ŠÉF CESES, PROFESOR MARTIN POTŮČEK, PRO PRÁVO:

Podobné prognózy, jakou je studie Vize rozvoje ČR do roku 2015, dělá běžně Evropská unie. Do jaké míry jste se podle nich orientovali?

Inspirovali jsme se studií Pět scénářů pro Evropu, kterou zpracoval Forward Study Unit při Evropské komisi v Bruselu. My jsme vypracovali tři hlavní scénáře našeho budoucího rozvoje. Jedna kapitola studie se přímo nazývá Procesy evropské integrace, kterými se zabýváme jako jedním z nejdůležitějších témat v budoucích letech.

* Od kdy počítáte s Českem v EU?

Bude záležet na mnoha okolnostech, jak se ČR podaří najít místo nejen v evropské integraci, ale i ve světovém procesu globalizace. Každý ze tří scénářů dává na vaši otázku jinou odpověď. Scénář Vítězné trhy předpokládá, že se ČR integruje poměrně rychle, ale Unie bude pro nás jen prostředek k uplatnění na globálních světových trzích a institucionálně nebude hrát velkou roli. Scénář Institucionální přizpůsobení aneb ČR - štika v evropském rybníce připouští začlenění do roku 2004 a to, že budeme umět využít všech příležitostí, které členství nabízí. Třetí scénář má název Mírný pokrok v mezích možného konsensu. I v něm se ČR do Unie nakonec dostane, ale až na konci prvního desetiletí tohoto století. Nepodaří se jí ale začlenit efektivně. Bude přetrvávat napětí a vnitropoliticky to bude složitý proces.

* Neuvažujete o tom, že bychom zůstali vně Unie?

Dospěli jsme k závěru, že je tu už teď tak intenzívní vazba a je to tak velká příležitost, že nemá smysl uvažovat, že bychom zůstali mimo.

* Jaký termín vstupu do EU pokládáte za optimální?

Na to nedokážu odpovědět a ani studie to nedělá, protože to záleží na mnoha okolnostech. Neformulujeme nějakou optimální budoucnost, ale snažíme se uvažovat alternativně, formulovat výhody i nevýhody, rizika i šance jednotlivých řešení.

* Co říkají jednotlivé scénáře vaší vize o české ekonomice v roce 2015?

Podle prvního scénáře by se hospodářství vyvíjelo velmi rychle a podařilo by se mu začlenit do globalizovaného světového hospodářství, ovšem za cenu zvyšování rozdílů mezi těmi, kteří se dokáží napojit, a těmi, kteří zůstanou někde stranou, což by zvýšilo sociální napětí. Ve druhém scénáři se hospodářský rozvoj nepředpokládá tak dramatický. Také by měl být velmi rychlý, ale předpokládá se vyváženější začleňování a sladění hospodářského vývoje se sociálním. V tom nám EU nabízí své vývojem propracované instituce. Nejhůř bychom dopadli, kdyby byl vývoj podobný třetímu scénáři, kdy z důvodu, že se nedokážeme sami domluvit na prioritách, nezvládneme nároky, které před touto zemí stojí, budeme vývojem vždy jen někam tlačeni a ekonomicky na tom nebudeme o moc lépe, než jsme dnes.

Helena Landovská

Rok 2015: Svět podle CIA

Třebaže Země dokáže uživit přes sedm miliard lidí, budou stamiliony, zvláště pak v subsaharské Africe, hladovět. Důvod je jasný - nedostatečná infrastruktura v těchto státech a distribuce potravin, politické rozbroje. Dále američtí odborníci upozorňují:

"Na rozdíl od potravin a energie bude klást nedostatek vody a její přidělování velké požadavky na vlády na Středním východě, v subsaharské Africe,jižní Asii a v severní Číně."

Na druhé straně však přibude zemí s tržním hospodářstvím. Vyspělé ekonomiky budou zápasit s trendy, které se už delší dobu projevují: s poklesem porodnosti a nárůstem průměrného věku, se stoupající cenou zdravotní péče a potřebou většího množství peněz pro důchodce i se zmenšujícím se počtem lidí v produktivním věku, zvláště v Evropě a Japonsku. Potíže se zajištěním sociálních služeb a s rostoucím přistěhovalectvím zabrzdí ve většině evropských zemí ekonomický růst.

Před patnácti lety málokdo čekal takové změny v informační technice, jakých jsme dnes svědky. "Většina odborníků se shoduje na tom, že revoluce v informační technice představuje největší globální transformaci od dob průmyslové revoluce, která začala v polovině 18. století," píše se ve zprávě.

Integrace či sepětí probíhající revoluce v informační technice, biotechnologiích, materiálových vědách a nano-technice (nová úroveň miniaturizace) přinese další nečekané možnosti, které budou dílem průmyslově velmi vyspělých zemí. Biotechnologie změní medicínu - zlepší se zdraví obyvatelstva a prodlouží věk. Geneticky modifikované rostliny uspokojí asi miliardu hladovějících lidí.

Miniaturizace všeho prudce sníží spotřebu energie.

"Navzdory padesátiprocentnímu růstu spotřeby energie ve světě budou její zdroje stačit," konstatuje zpráva, "poslední předpovědi předpokládají, že 80 procent ropy a 95 procent plynu zůstane nevytěženo v zemi." Hlavní zásobárnou ropy zůstane oblast Perského zálivu.

Američané se podle studie musí stále obávat atomového útoku ze strany Ruska a Číny, možná i Severní Koreje, Íránu a Iráku. Velkou neznámou zůstává Střední Asie, kde se střetávají zájmy Ruska, Indie, Číny, Iráku a Turecka.

Třebaže vývoj vědy a techniky přinese zlepšení života, může být také zdrojem rizik, připomíná zpráva. Není totiž jasné, zda rozšiřování nové techniky a její vedlejší efekty neznevýhodní určité skupiny lidí, etnika, náboženství a málo rozvinuté země.

KAREL PACNER (MF DNES 9.01.2001)

A kde vůbec bude Evropa?

B r u s e l (Od našeho zpravodaje, Právo ?)

Svět je složitý a bude ještě složitější. Podle ředitele Střediska evropské politiky Johna Palmera v něm nemá jediná supervelmoc šanci. Po dvaceti letech bude politický svět připomínat spíše velké staveniště, kde se lidé budou snažit spojit své evropské či jihoamerické "domy" ve světový celek.
Kdo muže v budoucnu dominovat světu - USA, EU?

Toto uvažování postupně zmizí. Svět je příliš složitý, aby mohl být ovládán jednou supervelmocí. Žádná nezůstane. Ostatně už teď velmi dobře vidíme, že i Spojené státy, které mají k supervelmoci nejblíže, mají velmi silná omezení. Není možné to přehlédnout. Takové signály můžeme číst zřetelně především od změny v Bílém domě. Bushova administrativa se snaží vyvázat z mnoha globálních závazku.

Opravdu nedáváte velmocím šanci?

Byl bych velmi překvapen, kdybychom za dvacet let žili ve světe velmocí, jak jej známe z osmnáctého, devatenáctého či počátku dvacátého století. Na to je svět příliš složitý a příliš vzájemně závislý. Navíc je v něm dnes příliš mnoho hráčů. Když se podíváte jen na Evropskou unii za pět či deset let, kdy bude mít 25 nebo třicet členů: bude nemožné, aby v ní kterákoli země usilovala o hegemonii. To by bylo nad její síly.

Jak muže za dvacet let vypadat sama Evropa?

Tou dobou asi uvidíme její faktické sjednocení - udivilo by mne, kdyby za dvacet let nějaká část Evropy zůstala mimo evropskou rodinu. Sjednocená Evropa bude mít mnohem těsnější vztahy, a dokonce i určité společné rozhodovací mechanismy, jež bude sdílet se svými velkými sousedy. Tyto struktury budou spojovat integrovanou unii s Ruskem, Ukrajinou, Tureckem a vytvářet jakýsi vetší "dum", který bude tvořit součást nové architektury celosvětové vlády. Myslím, že kolem roku 2020 bude debata o ní v plném proudu.

A co národní stát - ten v Evropě jen tak zanikne?

Bude hrát nadále svou roli, ale bude to jen jeden z mnoha hráčů: dalším budou regiony či menšinové národy uvnitř dnešních národních státu. Budeme žít v Evropě mnoha totožností. Člověk nebude jen Brit, ale i Skot nebo Angličan a Evropan.

Jaká bude role budoucí sjednocené Evropy ve světě?

EU bude přijímat rozhodnutí, jež nelze účinně přijmout na národní úrovni. V mnoha případech jde o záležitosti, jimiž se zabýváme už nyní: o společnou zahraniční a obrannou politiku, o jednotnou obchodní politiku. Unie bude hrát svou roli i při vytváření globální vlády. Podívejte se už dnes na Jižní Ameriku. Tam se v rámci zdejšího společného trhu, Merkosuru, diskutuje o jakési jihoamerické variante maastrichtské smlouvy (jež vytvořila Evropskou unii). Debatují i o tom, zda zavést společnou menu a jaké kroky k ní podniknout. O podobných otázkách se diskutuje i v jihovýchodní Asii. Setkáváme se stále častěji s tím, že lidé přihlížejí k evropskému modelu, když vytvářejí svůj vlastní.
Autor: MICHAL MOCEK

Hlavní poražení

FRANCIE a BRITÁNIE: tradiční velmoci se propadávají dál na žebříčku, přestože se udržely v první desítce. Jejich místa zaujmou jiní, Francie se však odškodní rolí v Evropě.- JIŽNÍ AMERIKA: obrovský potenciál lidí i surovin, ale přesto zůstává stranou, pouze Brazílie je na konci první desítky.- AFRIKA: vypadá jako beznadějný kontinent, občas v žebříčcích padalo jméno JAR, ale to bylo vše.- BLÍZKÝ VÝCHOD: rovněž téměř bez zastoupení, občas byl zařazen Izrael, Írán či Saúdská Arábie.

Co muže hrát roli

* Trvalý růst poptávky po palivech a stále větší spotřeba elektřiny mohou výrazně zasáhnout do ekonomického vývoje jednotlivých oblastí. V roce 2020 bude poptávka po ropě představovat 117,4 milionu barelu. Hlavním zdrojem elektřiny zůstane uhlí, třetinu spotřeby v Asii budou zajišťovat atomové elektrárny.

* Zvýhodněny budou ty státy, které včas investovaly do vývoje nových technologií. Tak například muže všechny evropské státy výrazně předčít Island. Ten se totiž podle všeho stane prvním státem světa, jehož ekonomika nebude závislá na fosilních palivech, ale bude využívat vodík.

* V mnoha průmyslově rozvinutých státech poklesne počet obyvatel a změní se jejich struktura. Zemí s nejstaršími obyvateli se stane v roce 2020 Japonsko - na ostrovech bude více než třicet procent lidí starších 60 let. Podobnému problému bude čelit i Indie. Evropská unie pocítí výrazný nedostatek pracovních sil - až o třicet milionů.

* Hrozí nedostatek vody v některých regionech - v severovýchodní Africe, na Blízkém východe, ve Střední Americe, USA, ale i na řade míst Asie a jižní Evropy. Pesimistické odhady nevylučují ani války o vodu.

* Nebezpečí válek patří, co se týče budoucnosti lidstva, k těm nejtíživějším. Podle jedné prognózy zpracované pro Pentagon hrozí rozsáhlé konflikty mezi Indií, Čínou a Pákistánem. Výsledkem by mohl být nový indický superstát, dominant Asie, blízký spojenec Spojených státu.

* Tvář planety muže změnit i nová vlna terorismu. Vlády rady zemí budou muset vynakládat mnohem vetší množství financí na ochranu civilního obyvatelstva, než je tomu dnes. Podle amerických expertu se počet teroristických činů v příštích dvaceti letech bude zvyšovat o 15 procent ročně a dojde při nich k nasazení chemických a biologických zbraní.

Autor: (mkr)