Francis Fukuyama: Smrt Hierarchie

Tok informaci mění autoritářské formy organizace na pracovišti. Jsou nahrazovány plošnými (flat) nebo síťovými (networkovými) organizacemi, kde klíčovým faktorem je sdílení hodnot. Pozoruhodně vysoký vzestup americké ekonomiky v 90. letech se opírá o významné změny v organizaci a řízení velkých společností. Zatímco zvýšená produktivita, takzvané nové ekonomiky, se obvykle připisuje nástupu vyspělých informačních technologii, minulé technické revoluce ukázaly, že k růstu dochází jedině tehdy, když se technika aplikuje do správného organizačního kontextu. Nejdůležitější změnou posledních let je rozvoj plošných nebo networkových organizací, namísto centralizovaných hierarchických byrokracii Zatímco odborníci na management tuto změnu úspěšně popisují a pomáhají ji uvádět do života, často nedovedou porozumět její paradoxní podstatě: network nahrazuje formální pravidla a organizace ne formálními.

Ve světě networků nadále záleží na hodnotách: Sdílené hodnoty, které společenské vědy označily jako "společenský kapitál ”, se stávají základní podmínkou organizací informačního věku. Centralizované autoritářské společnosti upadají ze stejného důvodu, z jakého dospěly k pádu centralizované autoritářské státy: Nedokáží zacházet s informačními požadavky čím dál komplexnějšího světa, ve kterém působí. Není náhodou, že se hierarchie dostaly do potíží právě ve chvíli, kdy se společnosti po celém světě transformují z industriálních na hi-tech formy výroby založené na informacích.

Zhroucení systému

Problémy, s nimiž se při zacházení s informacemi potýkají centralizované hierarchie, popsal před padesáti lety ve svém klasickém článku Friedrich von Hayek. Autoritářský vládce chce kontrolovat všechno ve svém dosahu a k tomu musí mít informace a znalosti, potřebné k rozhodování. Ale jak se hospodářství rozvíjelo a stávalo se složitějším, exponenciálně vzrůstaly požadavky na sumu informací potřebnou k vládnutí.  Moderní řízení vyžaduje mistrovské ovládání technologií žádný vládce nemůže ani doufat, že by takového mistrovství mohl dosáhnout vlastními silami, takže musí spoléhat na odborníky ve všem - od vývoje zbraní po vybírání daní. Nicméně většina informací, které se vytvářejí v ekonomice, je svou povahou místní: Pokud dodavatel vyrábí nekvalitní nýty pozná to spíš nýtovač než byrokrat na centrálně plánujícím ministerstvu nebo než viceprezident velké společnosti. Ale přenášení pravomocí směrem dolů, ať už na technické odborníky nebo na ty, kdo vytvářejí místní znalosti a využívají je, začíná rozmělňovat diktátorovu moc.

K takovémuto procesu došlo v Sovětském svazu, a to je jeden z důvodů, proč tam socialismus zkolaboval zevnitř. Stalin spoléhal na technické odborníky, na takzvané “rudé ředitele” a na pluky vědců, inženýrů a dalších odborníků. Techničtí odborníci mohli zadržovat znalosti a obchodovat s těmi, kdo měli politickou moc. To jim vykoupilo autonomii, a tudíž svobodu myslet vlastní hlavou. Tudíž navzdory tomu, že všechna rozhodnuti, týkající se cen a transferu materiálu, byla teoreticky kontrolována ministerstvem v Moskvě, centrum nedokázalo udržet krok se všemi místními znalostmi, které vznikaly na periférii. V důsledku toho úředníci na nižší úrovni, jako provinční straničtí tajemníci a ředitelé podniků, kteří měli blíž k místním zdrojům vědomostí, začali akumulovat značnou moc. Když v 80. letech nastoupil Gorbačov, totalitní model moci už byl zhroucený.

Ke stejnému procesu dochází ve společnostech, kde má vedení podobně autoritářskou moc nad zaměstnanci. Určití vedoucí pracovníci, především podnikatelé v první generaci, kteří vybudovali podnik z ničeho, mají tendenci kontrolovat všechno, co se v jejich podniku děje, a zacházejí se zaměstnanci, jako by to byli jen roboti, sestrojení k přijímání jejich rozkazů. Ale když se jejich podniky rozrostou a jsou vystavovány složitějším problémům, je tento typ rozhodování příliš nepružný a ze šéfa se stává kámen úrazu. Podniky stejně jako vlády musí delegovat moc osobnostem s rozhodovacími pravomocemi a odborníkům, kteří mají blíž k místním zdrojům informací.

Network není trh

Existuje významná literatura o vzestupu networku jako formy organizace zprostředkující mezi hierarchiemi a trhy. Pokud však nebudeme chápat network jako typ formální organizace, ale jako společenský kapitál, budeme mít mnohem lepší vhled do toho, jaká je skutečná ekonomická budoucnost networku. .Z tohoto pohledu představuje network vztah důvěry uvnitř skupiny jejíž jednotliví členové sdílejí neformální normy nebo hodnoty nad rámec těch, jež jsou nezbytné k běžným tržním transakcím. Network se liší od trhu, protože networky jsou definovány svými sdílenými normami a hodnotami. To znamená, že ekonomická směna uvnitř networku se bude dít na jiném základě než ekonomické transakce na trhu. Na druhé straně se network liší od hierarchie, protože je založen na sdílených neformálních normách a ne na formální autoritě. Všimněte si, že network chápaný v tomto smyslu, může koexistovat s formální hierarchií.

Důležitost společenského kapitálu v hierarchické organizaci může být chápána podle toho, jak se po ní pohybují informace. Jednotlivec uvnitř organizace se snaží maximalizovat svou moc v porovnání s ostatními. Každý, kdo pracoval v hierarchicky uspořádané společnosti ví, že tu probíhá neustálý boj mezi nadřízenými a podřízenými o kontrolu nad informacemi. Networky, definované jako skupiny, jež sdílejí neformální normy a hodnoty, jsou důležité proto, že vytvářejí alternativní informační kanály směrem do ní a uvnitř ní. Přátelé většinou nebazírují na svých právech na ochranu intelektuálního majetku, když se navzájem dělí o informace, a proto se ušetří náklady na nákup informací. Neformální, ba přátelské vztahy tudíž zjednodušují a uvolňují tok informací uvnitř organizace. Mezi přáteli se také neplýtvá energií na složité strategie vedoucí k maximalizaci osobní moci nad ostatními. Někdo z marketinku zná někoho ve výrobě a při obědě se svěří, že si zákazníci stěžují na kvalitu výrobku, čímž obejde formální hierarchii a rychleji dopraví informaci na místo, kde bude nejužitečnější.  V ideálním případě poskytuje firemní kultura každému pracovníkovi individuální i skupinovou identitu, což opět posiluje tok informací uvnitř organizace.

Společenský kapitál je klíčový pro řídící kádry vysoce kvalifikovaných dělníků, kteří zacházejí se složitými, neohraničenými, utajovanými znalostmi a procesy nebo s takovými, jež jsou jen nesnadno sdělitelné. Organizace od univerzit po strojírenské, účetní a architektonické firmy se obvykle nesnaží ovládat své zaměstnance detailními byrokratickými pracovními pravidly a standardními provozními procedurami. Většina softwarových inženýrů toho o své práci ví mnohem víc než lidé kteří je řídí. Jedině oni jsou schopni kvalifikovaně rozhodovat o své vlastní produktivitě. Takoví pracovníci obvykle dostávají důvěru, aby řídili sami sebe na podkladě vnitropodnikových profesních standardů. Profesní vzdělávání je tudíž důležitým zdrojem společenského kapitálu v každé rozvinuté společnosti informačního věku a stává se základem decentralizované horizontálně členěné organizace.

Neformální autorita

Pracoviště. počátku 20. století, jak dokazují továrny Henryho Forda a nespočet dalších velkých výrobních podniků, byly hierarchickou organizací, která se vyznačovala vysokým stupněm formálnosti. Fungovala v ní rozsáhlá dělba práce, zajišťovaná a kontrolovaná prostřednictvím centralizované byrokratické hierarchie, která zavedla spoustu formálních pravidel, podle nichž se měli jednotliví členové organizace chovat.

Zásady vědeckého řízení, které objasnil Fredexick Winslow Taylor a zavedl Ford. Vycházely z předpokladu, že se dá organizace účinněji řídit, když bude její inteligence segregována v manažerské hierarchii bílých límečků, než když bude rozptýlena po celé organizaci. V takovém systému nebyla potřeba důvěry, společenského kapitálu nebo neformálních společenských norem. Každému dělníkovi řekli, kde má stát, jak má pohybovat rukama a nohama, kdy si smí udělat přestávku a neočekávaly se od něj žádné projevy kreativity a žádné názory na věc Dělníci byli motivování ryze individuálními podněty ve formě odměn a trestů a jejich role byly lehce zaměnitelné. Modré límečky reagovaly na tento systém prostřednictvím odborů. Požadovaly formální záruky svých práv a co nejužší vymezení svých povinností. Odbory tak dospěly ke kontrole trhu práce a pracovní smlouvy byly tlustší než telefonní seznamy

Taylorismus byl účinným prostředkem “snad jediným prostředkem! - pro koordinaci činností nekvalifikované pracovní síly v průmyslu. V prvních dvou desetiletích tohoto století polovina Fordových modrých límečků byli přistěhovalci v první generaci, kteří nedovedli mluvit anglicky a ani, v 50. letech ještě 80 procent z nich nemělo středoškolské vzdělání. Ale taylorismus zasahoval do všech problémů velkých hierarchických organizací s pomalým rozhodováním, nepružnými pravidly na pracovišti a neschopností adaptovat se na nové podmínky. Přechod od hierarchických taylorovských organizací na organizace plošné nebo networkové znamená převod koordinační funkce z formálních byrokratických pravidel na neformální společenské normy. V plošné nebo networkové organizaci autorita nemizí, ale je zvnitřněna způsobem, který umožňuje, aby si pracovníci sami organizovali práci a sami sebe řídili.

Modrobílé límečky

“Zeštíhlené” (reengeeringované), nebo v režimu “just-in-time” produkující automobilky mohou sloužit jako příklad plošných, post-fordovských organizací. Ve smyslu formálních pravomocí se modré límečky na montážní lince pracující v týmech, dnes ujímají celé řady funkcí, jež dříve připadaly na bílé límečky středních manažerských kádrů. Samotní dělníci v továrních halách rozhodují o každodenním rozvrhu práce, seřizování strojů, pracovní discipIíně a kontrole kvality výroby. Kromě štíhlé výroby v automobilovém průmyslu existuje ještě jeden příklad toho, že společenský kapitál má zásadní význam pro uplatňování plošné nebo networkové formy organizace. Je to americký průmysl informačních technologií.

Silicon Valley se na první pohled může jevit jako část amerického hospodářství, kde platí spíš soutěž než spolupráce, a kde efektivita pramení v práci racionálních maximalizantů funkčnosti, jež se setkávají v neosobních trzích, jak to popisuje neoklasická ekonomie. Společnosti jsou početné, malé a neustále se štěpí. Vyvěrají z ničeho a zase umírají v konkurenci, která jde soupeři přímo po krku. Zaměstnanecké poměry jsou nejisté a o celoživotním zaměstnáni či o loajalitě k podniku nemůže být řeč. Navíc, relativně neregulovaná podoba průmyslu informačních technologií spojená s dobře rozvinutými spekulativními kapitálovými trhy umožňují vysoký stupeň podnikatelského individualismu. Tento obrázek neomezeného soutěživého individualismu je však usvědčován ze lži řadou detailnějších sociologických výzkumů skutečné podstaty technologického rozvoje v Silicon Valley. Jednou z takových studií je Regional Advantage autorky Annalee Saxenianové. V moderním hospodářství nemusí společenský kapitál existovat jen v rámci jednotlivých společností, nebo být zabudován do praxe při celoživotním zaměstnání. Saxenianová staví do protikladu výkony v Silicon Valley a Bostonskou společnost Route 128 a zaznamenává, že jednou z podmínek úspěchu v Silicon Valley byla tamní odlišná kultura. Saxenianová dokazuje, že pod povrchem zdánlivě neomezené individualistické soutěže bylo široké spektrum společenských networků, spojujících jednotlivce v různých firmách zabývajících se polovodiči a počítači. Tyto společenské networky měly nejrůznější zdroje včetně toho, že lidé společně studovali (například na elektrotechnických fakultách v Berkeley nebo na Stanfordské univerzitě) nebo byli kolegy v předchozím zaměstnání (mnoho důležitých osobností v oblasti polovodičů jako například Robert Noyce a Andy Grove těsně spolupracovali v počátcích tohoto odvětví u firmy Fairchildské polovodiče) nebo vzešli z kontrakulturních komunitárních norem v Zálivu z konce 60. a ze 70. let.

Neformální networky jsou pro další rozvoj technologií z celé řady důvodů klíčové. Velká část znalostí je mlčky sdílena a nemohou být lehko zredukovány na komoditu, která se dá prodávat a kupovat na trhu intelektuálního vlastnictví. Mimořádná komplexnost základních technologií systémově integračních procesů znamená, že dokonce ani ty největší společnosti nedokáží generovat adekvátní technické znalosti pod vlastní střechou. Zatímco k transferu technologií mezi společnostmi dochází prostřednictvím fúzí, akvizic, cross - licencování a formálního partnerství, literatura o rozvoji technologií v Silicon Valley zdůrazňuje neformální podstatu velké části tamějšího výzkumu a vývoje. Společenský kapitál vytvořený takovými neformálními společenskými networky umožňuje, aby se v Silicon Valley dosahovalo takových výsledků ve výzkumu a vývoji, jaké nejsou možné ve velkých, vertikálně integrovaných skupinách.

Udržet se na špičce

Hodně toho bylo napsáno o kooperativní povaze japonských firem a o tom, jak se podílejí na technologiích členové japonských networku zvaných keiretsu. V jistém smyslu můžeme na celé Silicon Valley pohlížet jako na jedinou velkou networkovou organizaci, která dokáže využívat odbornost a specializované dovednosti, nedosažitelné ani při největší vertikálně integrované japonské skupiny působící v elektronice, ani pro jejich partnery v keiretsu. Význam společenského kapitálu pro rozvoj technologií má některé paradoxní výsledky Jeden z nich spočívá v tom, že navzdory globalizaci je nadále důležitá geografická dosažitelnost. Například Michael Porter zaznamenal, že bez ohledu na pokroky v komunikacích a dopravě zůstává především hi-tech výzkum a vývoj koncentrován v určitých lokalitách.

Jestliže je teď možné operativně využívat nové informace pomocí elektronických sítí, proč nedochází k větší geografické rozptýlenosti výrob? Zdá se, že neosobní sdílení údajů v elektronických sítích nedokáže vytvořit takovou vzájemnou důvěru a respekt, které pozorujeme v Silicon Valley. K tomu je nezbytný osobní kontakt a vzájemné závazky, jež jsou důsledkem opakované společenské interakce. Zatímco výroba nejrůznějšího zboží může být odsunuta do těch částí světa, kde je levná pracovní sla, je mnohem těžší udělat totéž s vývojem náročných, vysoce komplexních technologií. Max Weber tvrdil, že racionální, hierarchická autorita ve formě byrokracie je esencí modernosti. Ve druhé polovině 20. století naopak zjišťujeme, že byrokratická hierarchie je na ústupu nejen v politice, ale i v ekonomice, a je nahrazována neformálnějšími formami koordinace. To neznamená, že se svět vrací k jakémusi maloměstskému spolkaření. V globalizovaném hospodářství dokonce rozsáhlé a technologicky vysoce rozvinuté oblasti jako je oblast kolem města Provo v Utahu, která se stala domovem prudce se rozvíjejícího softwarového průmyslu, včetně momentálně selhávajících gigantů jako je Novell a Word-Perfect, může zjistit, že postrádá rozměr potřebný k tomu, aby se udržela na špičce. “Volné” vazby jsou nadále důležité. Pokud má docházet k volnému toku ideí a inovací, musí se networky navzájem překrývat. Na druhé straně je těžké převádět myšlenky na bohatství při absenci společenských souvislostí. I ve věku Internetu je potřeba čehosi vyššího než jen provázanost sítí a rychlé spojení.

Přeložila Naďa Klevisová, Mezititulky doplnila redakce redakce HN (13.8.1999)