Inaugurační projev prezidenta republiky Václava Klause

DOKUMENT

Dámy a pánové, vážení vzácní hosté z domova i ciziny, pane prezidente Václave Havle, říkám záměrně pane prezidente, protože si myslím, že to tak lidé budou říkat vždy - a měli by. Dovolte mi, abych i dnes, v této slavnostní chvíli, řekl pár slov. Tato má slova nebudou ani opravou, ani zásadním doplňkem mých slov z minulých projevů. Chci své postoje pouze shrnout a zrekapitulovat. Chci současně přislíbit, že to, co jsem říkal ve svých projevech předvolebních, platí i dnes. A že to bude platit i zítra a pozítří.

Děkuji všem lidem

Začnu poděkováním oběma komorám parlamentu za důvěru, kterou mi vyjádřily. Neříkám to jako pouhou zdvořilost. V parlamentu a s parlamentem jsem v posledních letech žil tak těsně a tak důvěrně, že umím docenit význam toho, že jsem získal hlasy napříč celým politickým spektrem, čehož si opravdu velmi vážím. Je to dobrým závdavkem do budoucna. Chci poděkovat i občanům České republiky, kteří mi před volbou i po ní v tak velkém počtu vyjádřili svou podporu. Jsem přesvědčen, že jejich názor poslanci a senátoři, kteří mě volili, vyslyšeli. V posledních týdnech jsem před vás předstoupil třikrát a jako prezidentský kandidát jsem přednesl tři projevy. Říkává se, že jednou věcí je předvolební rétorika, druhou povolební realita. Chci vás ujistit, že něco takového je mi cizí, že se dnes veřejně a nahlas přihlašuji ke každému slovu, které jsem před vámi pronesl. Přesto bych se rád stručně vrátil k několika myšlenkám, které naznačují obraz toho, co bych - s jistou nadsázkou - označil za svůj prezidentský program.

Aktivní, ne aktivistický

Chci být prezidentem aktivním, ale nebudu prezidentem aktivistickým. Chci přispět květší důvěře občanů v naší politickou scénu, v naše demokratické instituce a v naše politické strany. Naši spoluobčané musí mít jistotu, že jejich zájmy reprezentují pro ně viditelní, jimi zvolení politikové a že se nerozhoduje v žádných tajemných seskupeních, která neprošla volebním ohněm. Z mé strany je to výraz mé hluboké důvěry v parlamentní systém. Rozhodně nemíním stát stranou politického života. Ambice být hybatelem politické scény však nemám. Politické procesy chci ovlivňovat jen nepřímo. Chci být uvážlivým svorníkem na vrcholu pyramidy našeho ústavního systému, nikoli jeho neuralgickým bodem. Významný prvek své práce vidím v roli reprezentanta zájmů České republiky v zahraničí. Mimořádně mi při tom půjde o posilování dobrých vztahů s našimi bezprostředními sousedy. Za další prioritu pokládám proces integrace naší země do Evropské unie, respektive obhajobu našich zájmů uvnitř tohoto seskupení. Důsledně budu vycházet z toho, že prezident musí být loajální především ke své vlastní zemi.

Chci rozjasnit tváře

Je řada konkrétních úkolů, které mají své přesné časové vymezení, ale je i úkol, který všechny časové dimenze obsahuje a současně přesahuje. Je jím pozitivní změna společenského klimatu v naší zemi. Chci přispět ktomu, aby se rozjas nily tváře a aby na nich byl optimistický úsměv, se kterým jde všechno lépe. To je snadné, když se daří, když stát dobře hospodaří, když jsou zdravé veřejné rozpočty, když roste životní úroveň a když mají občané ve své zemi pocit bezpečí a jistoty. To všechno musíme - společně - vytvářet. Prezident musí dodávat sebevědomí, optimismus a naději v lepší příští, i když se tolik nedaří. Rozladěně si povzdechnout a rozladěnost nechat zažrat pod kůži je snadné, ale náprava je pak dlouhá a bolestná. Mluvil jsem i o svornosti. Při respektu k legitimnímu demokratickému soupeření politických stran a zájmů, které reprezentují, chci od první chvíle - spolu s vámi - hledat nejvyšší společný zájem celé země a všech jejích občanů, neboli to, co nás - přes všechny naše rozdílnosti - spojuje a v jistém smyslu i přesahuje. Shodu na něm velmi potřebujeme. Navažme na všechno pozitivní, co u nás bylo vykonáno. Já sám mám za úkol navázat na všechno dobré, co vykonal můj předchůdce. Naši vlast čekají nelehké zkoušky. Půjdeme-li jim vstříc s dostatečným sebevědomím, s nerozhádaností, s jasným odhodláním obhájit naše nejvlastnější zájmy, ale i s patřičnou pokorou, uspějeme. Za sebe slibuji, že o to, abychom uspěli, budu po dobu svého funkčního období veškerým svým jednáním usilovat.

(Mezititulky – redakce Právo 8.3.2003)

(ČTK)

 Klaus je v řadě svých postojů bližší soc. demokracii než ODS

VICEPREMIÉR PAVEL RYCHETSKÝ ŘEKL PRÁVU: 8.3.2003

* Nemyslíte si, že když Špidlova vláda žádá Sněmovnu o důvěru, nejde jen o teatrální gesto?

Nejde vůbec o gesto. Po volbě prezidenta republiky se sdělovací prostředky v tuzemsku i zahraničí zcela přirozeně zamýšlejí nad legitimitou této vlády, protože v řadě případů přesně odhadly, že tajné hlasování ve Španělském sále nebylo ani tak o Václavu Klausovi či Janu Sokolovi, jako o Vladimíru Špidlovi a vládní koalici.   

* O Špidlovi a vládě v její současné podobě se bude zajisté záhy rozhodovat. Podle mne to ale nebude při veřejném hlasování ve Sněmovně, ale při tajných volbách na sjezdu ČSSD.

Ještě jednou opakuji. V situaci, kdy v naprostém rozporu s pravidly parlamentní demokracie nebyl zvolen prezidentský kandidát většinové koalice, se zcela právem média pozastavují nad legitimitou vládní koalice a vlády jako celku. Pro koalici jsou jenom dvě možnosti, buďto obnovit důvěru žádostí o její vyslovení, nebo se o to ani nepokoušet a podat demisi.

* Nebo se pokusit a důvěru nedostat.

Pak by vláda demisi podat musela, prezident by ji musel přijmout a pověřil by někoho sestavením vlády nové. V logice věci by prezident musel začít předsedou nejsilnější politické strany, tj. dosavadním premiérem Špidlou. Ten by měl ovšem mnohem širší prostor pro sestavení nové vlády a asi by zahájil normální běžná jednání jako po každých volbách napříč politickým spektrem, samozřejmě i s panem prezidentem. Nová vláda by pak mohla mít jiný tvar.   

* Milé varování. Nicméně už podruhé se vás ptám, zda si myslíte, že by někdo z koaličních poslanců veřejně položil vládu?

Půjde o potvrzení legitimity vlády.

Samozřejmě to má velký vliv i na nadcházející sjezd ČSSD.

* Tomu už bych rozuměla. Ani v úterý, stejně jako minulý pátek, nepůjde o vládu, ale o Špidlovu pozici v ČSSD.

Na prvním místě půjde o to, že vláda, která je právem zpochybněna, si obnovuje ústavní legitimitu tím, že získá novou důvěru, koneckonců proto takové ustanovení v Ústavě je. Nedovedu si představit, za jaké jiné situace by bylo správnější ho využít než nyní. Samozřejmě vůbec nepopírám sekundární vliv tohoto aktu - totiž když se současný předseda soc. dem. bude ucházet o znovuzískání svého postu na sjezdu jako premiér vlády, která čerstvě získala důvěru, bude jeho pozice nepochybně silnější než kdyby nejistota a pochybnosti trvaly celý měsíc až do sjezdu.

* Chcete tím říct, že když obhájí svou pozici premiéra, obhájí pak v ČSSD i svou koncepci koaliční vlády s lidovci a pravicovými unionisty?

Buďto půjde na sjezd s obnovenou důvěrou nejen od Sněmovny, ale zejména od poslaneckého klubu ČSSD, nebo na něj půjde jako představitel vlády v jiném složení, jiné koalice, která získala důvěru ve Sněmovně, a bude mít stejně upevněnou pozici.

* To asi ne. Podle mne by v případě jiné vlády šlo o potvrzení neúspěchu Špidlovy povolební koncepce, kterýžto stav by těžko mohl vydávat za upevnění své pozice.

Žádná situace není zcela neměnná a navždy zakonzervovatelná. Osobně jsem přesvědčen, že v úterý vláda důvěru dostane, ale nikoli na věčné časy. Nemohu zaručit, že dojde-li k válce, prohloubí-li se fiskální problémy ČR, nepodaří-li se intenzívním způsobem obnovit hospodářský růst a budou problémy se sestavením rozpočtu na příští rok, nastane okamžik, kdy bude soc.dem. hledat novou konstelaci vládního složení, která by stabilizovala ČR. Tuto vládní koalici naprosto nepochybně spojuje především společný cíl - vstup do EU. Jsem přesvědčen, že 15. června bude nejvýznamnější úkol naplněn hlasováním občanů v referendu. Nevylučuji, že si jiné okolnosti vynutí změny ve vládní koalici.

* V případě vámi jmenovaných okolností by ovšem menšinová vláda asi nebyla nejstabilnějším řešením. Nepřicházela by pak v úvahu spíš varianta velké koalice ČSSD a ODS?

To jste neuhodila hřebíček na hlavičku. Spíš bych si vzpomněl na slova Václava Klause o tzv. duhové koalici, tedy koalici složené z většího počtu politických stran než jenom ze dvou. Je ale dobré říct naprosto jasně a nahlas, že nebudou-li předčasné volby, jakoukoli vládu v této zemi může sestavovat pouze sociální demokracie. Takto voliči loni rozdali karty.

* Místopředseda ČSSD Zdeněk Škromach to s hřebíčkem a jeho hlavičkou vidí jinak. Podle něj je v ČSSD významná skupina lidí, kteří se zaměřují minimálně na bližší spojenectví s ODS, ne-li přímo na koalici s ní. Existuje takový proud ve vaší straně?

Tak já bych ho neuměl identifikovat, protože přece jenom nejsem členem poslaneckého klubu. Kdybych to bral podle senátorského klubu, moje odpověď by byla jednoznačně negativní. Mezi poslanci to nemohu vyloučit. Nepochybné je, že v soc. dem. je přinejmenším pnutí se zřetelem na to, že dnešní vládní koalice je nejen křehká početně, ale je také dosti nehomogenní. Unie svobody se deklaruje jako nejpravicovější strana a soc. dem. je autentickou levicí. To spojení je opravdu jenom účelové s ohledem na vstup do EU.

* Koalici ČSSD s ODS tedy nikdo ve vaší straně neprosazuje?

Jestli vnitřní pnutí v soc. dem. vyústilo u některých jednotlivců v požadavek dvoučlenné koalice s ODS, tím si jist nejsem, avšak nevylučuji to. Jasně ale deklaruji: bude-li Česká republika v problémech, bude-li zatažena do války, pak hlasy volající po stabilnější vládě a širší koalici už nebudou osamělými hlasy a já považuji v takové situaci za pravděpodobnější projekt Václava Klause, který v podobné situaci v minulosti hovořil o duhové koalici.

* Že by si Klaus tuhle vizi pojistil už předem a projednal ji s vlivnými členy ČSSD, kteří mu pak dali hlas v prezidentské volbě?

Těžko se mi odpovídá za Václava Klause. Řeknu tedy osobní názor. Myslím, že Klaus po zkušenosti ze Sarajeva nemá rád zrádce, ať už jsou z vlastní či jiné strany. Spíš se spoléhá na osvědčené mechanismy politické plurality a za své partnery považuje demokraticky zvolené předsedy politických stran než jejich disidenty.

* Třeba je natolik prozíravý, že ví, s kým by v tom případě jednal. Zkrátka že v době, kdy to bude připadat v úvahu, v čele ČSSD už nebude Špidla, ale Gross.

Kdyby byl prozíravý, věděl by, že tomu tak nebude. Kdybychom dnes odhadovali stupeň pravděpodobnosti, tak nejpravděpodobnější je, že březnový sjezd obnoví mandát předsedy Špidly. Je velmi pravděpodobné, že statutárním místopředsedou bude Stanislav Gross, stejně jako to, že v dohledném horizontu dalších let se stane předsedou ČSSD.

* Špidla má za sebou osm měsíců v čele vlády a je to dost tristní přehled neúspěchů - krach povodňového balíčku, vzápětí vládní krize a jako vyvrcholení volba čestného předsedy ODS prezidentem. Nedozrál čas na změnu už nyní?

Těžko přičítat Vladimíru Špidlovi vládní krizi, kdy jedna poslankyně vládní koalice nehlasovala s touto koalicí.

* Kdyby Špidla Hanu Marvanovou neoznačil za infantilní osobu, ale naopak předem s ní povodňový balíček projednal, mohlo to třeba dopadnout jinak.

V tomto případě si nedovedu představit, že Špidla by mohl být tím, kdo by měl nést jakoukoli odpovědnost za hlasování paní poslankyně Marvanové. Přímou souvislost tady nevidím. Co se týká prezidentské volby, šlo o selhání celé vládní koalice. Neznám totiž druhou zemi na světě, kde si strany vládní koalice stavějí proti sobě kandidáty.

* Ale, ale. Chcete snad říct, že Špidla nenese odpovědnost za fiasko vnitromimostranického soc. dem. referenda, za to, že nedokázal vybrat v předstihu kvalitní osobnost, kterou by prosadil jako koaličního prezidentského kandidáta?

Mám-li být upřímný, bylo těžké najít společného kandidáta pro takto široce rozkročenou koalici. Špidlovi se zdálo, že Jan Sokol takovým kandidátem je. Podle mých informací hovořil osobně s každým poslancem ČSSD a kromě dvou mu všichni slíbili Sokolovu podporu. Zhruba deset dvanáct tento slib porušilo, můžeme říct, vědomě zalhalo. Přitom nebyl problém sdělit, že ho volit nebudou, protože pak by Sokol nebyl kandidován, hledal by se prostě jiný, přijatelný kandidát. Ten problém není v osobě Vladimíra Špidly. Ten je v osobnostním profilu některých poslanců, kteří neměli odvahu se ke svému postoji přihlásit.

* Co s nimi?

Takový problém má každá politická strana, která je ve volbách příliš úspěšná. Při vzpomínce na Občanské fórum, které získalo 53 procent hlasů a jehož klub se pak rozpadl na několik politických stran, musím konstatovat, že úspěch ve volbách vůbec nezaručuje úspěch ve vládnutí. My máme poměrný systém, který stále preferuji, ale fakt je, že od poslanců nevyžaduje téměř žádné osobní nasazení. Pamatuji se, že za OF se do Federálního shromáždění dostali lidé, které opravdu vlastně nikdo neznal. My nemáme anglosaský systém, kdy v britském parlamentu existují tzv. poháněči, kteří neustále hrozí poslancům vládní či opoziční strany vyloučením ze strany a ztrátou mandátu.

* Kde je vzít a nekrást, že?

Já doufám, že je nikdy v této drastické podobě nebudeme muset mít, ale tento problém se u nás datuje rokem 1918. Připomínám, že za první republiky musel každý, kdo kandidoval, dopředu podepsat rezignaci na poslanecký mandát a odevzdat ji předsedovi strany. Problémem neloajálních poslanců žila naše společnost celé minulé století.

* Ani si netroufnu odhadnout, kolik rezignací by v tom případě v pátek večer předseda Sněmovny od Špidly dostal. Rozhodně si ale nemyslím, že by na nich byla jména jakýchsi neznámých jedinců, kteří se do Sněmovny dostali z dolních míst na kandidátkách. Koneckonců jedním ze vzbouřenců proti Janu Sokolovi byl například ministr Jiří Rusnok.

Ministr Rusnok alespoň nepodepsal tu kandidaturu a já pevně věřím, že byl jedním z těch, kteří nevolili nikoho.

* Rusnokovo jméno jsem zmínila i proto, že najednou ho je všude plno. Nejdřív se spekulovalo, že ho chce Špidla vyhodit z vlády, teď se dokonce říká, že nikoli Škromach či Gross, ale právě Rusnok by se mohl stát předsedou strany, potažmo premiérem.

Neznám tak detailně poměry uvnitř soc. dem., proto odpovím v obecnější rovině. Pokud jsou v sociální demokracii v tuto chvíli politikové, kteří reálně usilují o předsednické křeslo na tomto sjezdu a pracují na tom, tak je můžeme rozdělit na dvě skupiny - inteligentní a méně inteligentní. Ten méně inteligentní svou kandidaturu vyhlásí, a bude poražen. Ten inteligentní bude do poslední chvíle loajální k Vladimíru Špidlovi a bude se snažit zajistit, aby v tajných volbách na sjezdu nebyl současný předseda tolikrát zvolen, až nezbude, aby se obětoval a kandidaturu sám přijal.

* To hovoříte o prvním místopředsedovi vlády a ČSSD Stanislavu Grossovi?

Zdůrazňuji, že jsem žádné jméno nevyřkl. Pokud jste ale zašla do takového konkrétního detailu, pak musím říct, že Stanislava Grosse považuji za ještě inteligentnějšího. Jsem přesvědčen, že právě díky té inteligenci ví, že jeho chvíle zatím nepřišla. A nejde jen o to, že tak mladého premiéra naše země dosud neměla. Otázka hlavně stojí, co potom. Podívejte na Miloše Zemana. Jak se jednou stanete premiérem, těžko pak můžete zaujímat jiné místo než post předsedy vlády nebo parlamentní komory. Bývalí premiéři buď odcházejí pryč z politiky, nebo je-li kam, tak v politice ještě stoupají.

* Nebo odjíždějí objímat stromy, což je ale dost brzy omrzí.

Právě proto říkám - Gross ví, že pro okamžitý úspěch není dobré obětovat relativně dlouhý zbytek života.

* Ono ani relativně krátký. Problém sociální demokracie má v posledních měsících jméno Miloš Zeman. Frekvence jeho vzkazů se zvyšuje. Teď vzkázal, že na sjezdu by měli odstoupit Špidla, Gross a Zaorálek.

Miloš Zeman před třemi lety myslel upřímně svá slova o odchodu z politiky a odpočinku, ale já si nikdy nemyslel, že člověk tak aktivní a s takovými schopnostmi to opravdu dokáže vydržet. Způsob, jakým se pokusil o návrat, byl trochu nestandardní. Podle mého soudu měl zvolit běžnější postup a znovu se do sociální demokracie vřadit a usilovat v normální soutěži o obnovení svého mandátu. Mne mrzí, jak se k němu soc. dem. zachovala. Ale stejně tak mě mrzí, jak se parlament zachoval po posledních volbách k Václavu Klausovi. Já jsem prosazoval, aby se jako předseda nejsilnější opoziční strany stal předsedou Sněmovny. Klaus, jak jsem mnohokrát prohlásil, cítí odpovědnost za stát a je potřeba, což koneckonců páteční volba ukázala, tuto odpovědnost za stát v jeho osobě naplnit.

* Jenže Klaus je na Hradě, zatímco Zeman si líže rány na Vysočině.

Považuji za trestuhodné, jak se zachovali soc. dem. poslanci při jeho nominaci v druhé volbě. Mrzí mě ale, že když už posílá vzkazy z Vysočiny, nevzkázal, abychom ve třetí prezidentské volbě všichni volili koaličního kandidáta. To byla podle mne jeho povinnost.

* To nemyslíte vážně. Jan Sokol přece není ze Zemanova světa a po pravdě řečeno, nikdy se neměl stát soc. dem. kandidátem.

Jan Sokol a Miloš Zeman byli spolu v Občanském fóru a ve FS představovali dvojici, která vždycky kooperovala.

* O tom nepochybuji, ale Jan Sokol je křesťanský filozof spíše pravicového zaměření. Jako takový byl podle vás ideálním kandidátem pro ČSSD?

To je jiná věc. Opravdu se obávám, že vinou nehomogenní koalice bylo téměř nemožné vygenerovat kandidáta průchodného všemi stranami. Někteří sociální demokraté si mysleli, že to jsem já, ale vzápětí mě koaliční partneři vetovali, což mi samozřejmě udělalo radost, neboť pro sebe jsem takovou nominaci považoval za nepřijatelnou. Na druhou stranu je to příklad toho, že tato koalice asi nebyla schopna přijít s kandidátem přijatelným jak například pro Škromacha, tak pro unionisty Koláře, Rumla a Marvanovou.

* Vám ale moc nevadí, že je na Hradě zrovna Václav Klaus, viďte?

Já jsem nedávno řekl, že Klaus je v řadě svých postojů dokonce bližší ČSSD než ODS. Byl to postoj k vojenské akci proti Jugoslávii, zásahu v Iráku, k řešení česko-německých vztahů a koneckonců i ke katolické církvi a jejím restitučním nárokům. Takže si docela dobře dovedu představit motivy, které vedly poslance soc. dem. a KSČM, když mu dali hlasy. Je to zvláštní. Václav Klaus byl zakladatelem a dlouhá léta představitelem konzervativní pravicové strany, ale současně obhajoval v řadě zásadních věcí myšlenky, které byly bližší části politického spektra od středu doleva než jeho vlastní straně.

* Zkrátka takový ideální prezidentský kandidát ČSSD...

Myslím, že Václav Klaus je nepochybně důstojným nástupcem Václava Havla, je prezidentem, který nebude dělat žádné zásadní chyby. Prostě budeme v situaci tzv. kohabitace, tedy soužití levicové vlády a pravicového prezidenta. V opačném gardu to bylo za Mitterranda ve Francii a nijak ji to nepoškodilo. Jsem přesvědčen, že období, které nastává, může být érou, v níž může Česká republika dojít k vyššímu stupni prosperity i lepšímu mezinárodnímu zvuku.

* S Václavem Klausem ke světlým zítřkům? I za cenu, že se sociální demokracie rozpustí v kostce komunistického ledu? Vždyť předseda soc. dem. klubu Milan Urban po Klausově zvolení zvolal, že je to tragédie a pohřeb ČSSD. A koneckonců i vy jste mi před měsícem řekl, že strana s prezidentem za zády bude mít v příštích volbách velký náskok.

Nesouhlasím se slovy tragédie a pohřeb sociální demokracie, protože soc. dem. je nejsilnější, nejstarší a nejzavedenější politickou stranou nejen u nás, ale vlastně v celé Evropě. Na druhé straně páteční volba jasně ukázala hloubku vnitřních problémů ČSSD,  které si musí vyřešit. Za slovy, že je-li prezident představitelem jedné politické strany, dává jí to větší šance do příštích voleb, si stojím. Mohu k tomu dodat jediné. Pro soc. dem. by i tak bylo obtížné příští volby vyhrát. Nejlépe se do voleb chodí z opozice. Český občan není nikdy spokojen s vládou a vždy si myslí, že by to mohla dělat lépe, takže šance soc. dem. pro příští volby nejsou výrazné. Jde o to, aby soc. dem. neklesla na marginální stranu, na těch pověstných Horákových sedm procent.

* Pro Klause zatím máte jen slova chvály. Nevadí vám jako právníkovi, jak ODS v čele s Klausem poničila právní vědomí v této zemi, když se namočila ve finančních sponzorských aférách, které pak u soudu obhajovala milióny v desetnících od Pepy z Hongkongu?

Kladete otázku místopředsedovi vlády na prezidenta České republiky.

* Nikoli. Právníku a občanovi Pavlu Rychetskému na Václava Klause.

Já jsem se k těm věcem vyjadřoval v době, kdy byly aktuální. Považoval bych za zcela nekorektní, kdyby místopředseda vlády jakýmkoli způsobem veřejně hodnotil hlavu státu. Dominantní rys Václava Klause je odpovědnost za stát, a to za celou dobu jeho působení na politické scéně.

* Prezidenta Klause čeká už v červenci jmenování devíti ústavních soudců. Bude se s vámi o jejich jménech radit?

To neumím posoudit. Nevím, jakým způsobem přikročí Václav Klaus k nominaci devíti ústavních soudců v červenci, desátého v září a v lednu příštího roku jedenáctého, ale pevně věřím, že budeme mít Ústavní soud (ÚS), který bude mnohem lépe vnímat reálné politické souvislosti a reálný život lidí v této zemi než jak to činí ten současný.

* Václav Havel často ÚS používal jako nástroj ke zvrácení rozhodnutí zákonodárců. A byl úspěšný, neboť ústavní soudci mu vyhověli v sedmi z devíti podaných stížností. Klaus to velmi kritizoval. Bude se jako prezident chovat jinak?

Myslím, že Václav Klaus ví, že ÚS nemůže být politickým nástrojem a že by to bylo zhoubné. Role ÚS má být spíše zdrženlivá ve vztahu k zákonodárné moci. Jeho hlavní role je ve vztahu k občanům při jejich individuálních stížnostech, tam má poskytovat efektivní ochranu lidských práv a svobod. Mě mrzí, že Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku už ve dvou případech odsoudil Českou republiku za tzv. odpírání spravedlnosti, kterého se dopustil náš ÚS.

* V souvislosti s očekávaným jmenováním ústavních soudců jsou často zmiňována jména současných politiků - vaše, Křečkovo, Výborného, dokonce Pithartovo. Platí i tady na každém šprochu pravdy trochu?

Není právník, pro něhož by byla vyšší meta než Ústavní soud.

* Platí to i pro právníky - politiky?

To je dokonce normální. Když se podíváte na tyto instituce v jiných zemích, pak je vždy část ústavních soudců reprezentovaná lidmi, kteří prošli zákonodárnou oblastí, podíleli se na tvorbě zákonů a byli aktivními politiky. Posledním předsedou Ústavního soudu ve Francii byl Roland Dumas, bývalý ministr zahraničí v Mitterrandově vládě.

* Konzultoval už s vámi Klaus otázku amnestie?

Zatím nikoli. Mám pro něj připravený podrobný písemný podklad v řadě různých variant. Rozhodnout o amnestii je výsostné právo prezidenta republiky, ale na druhé straně ho nemůže použít bez kontrasignace předsedy vlády. Takže dosud jsem možné varianty amnestie i neamnestie probral s premiérem a předpokládám, že prezident Klaus hodlá jednání o této věci uskutečnit v okamžiku, kdy se ujme funkce.

* Doporučíte mu vyhlášení amnestie?

Dostáváte mě do choulostivé situace, protože nepovažuji za korektní, aby se to pan prezident dověděl dřív z novin než ode mne.

* Klaus už se nechal slyšet, že s institutem udělování milostí bude zacházet velmi obezřetně. Jakou v tomto ohledu očekáváte spolupráci?

Tady je především důležité, aby spolupracovala Kancelář prezidenta republiky a ministerstvo spravedlnosti. Žádostí o milost jsou tisíce. Prezident má ze zákona právo přenést na ministra spravedlnosti pravomoc odmítat žádosti o milost ve věcech, které si nevyhradil. Za nejdůležitější tedy považuji jednání s panem prezidentem Klausem o rozsahu přenosu pravomocí z prezidenta na ministra spravedlnosti, protože jinak by na Hradě nevydrželi.

* Jaký je poměr vyhrazených a nevyhrazených posuzovaných milostí?

Zatím byla tradice, že prezident si vyhrazoval rozhodnutí v žádostech o milost u nejzávažnějších trestných činů, u osob starších 60 let, žen s více než třemi dětmi a vážně nemocných. Ostatní nechával na ministru spravedlnosti. Bylo by logické, aby si prezident opět vyhradil ty nejvýznamnější věci a u nich pak jen čekal na stanovisko ministra spravedlnosti. Neznamená to, že se jím musí řídit. Pravda je, že v Havlově období se několikrát stalo, že si Hrad nevyžádal stanovisko ministerstva a my jsme se z novin dověděli, že někdo dostal milost. Doufám, že tato naprosto nepřijatelná praxe nenastane.

* Měl by prezident o svých rozhodnutích udělit milost veřejnost informovat?

Když se o milostech rozhoduje uvážlivě a když je informace na internetu dostatečně kvalitní, není to na škodu.

* Dobré jméno České republiky v zahraničí hodně poškozuje stav naší justice, pomalost v rozhodování soudů především. Jste odhodlán to řešit?

Potíže se soudnictvím nemáme jenom my, hlavně co se týká délky soudního řízení. ČR má navíc problémy s nejednotností soudní judikatury, s nepředvídatelností soudních rozhodnutí, což výrazně oslabuje právní jistotu občanů. Prvý problém je mimo jiné i otázkou vybavení soudů, organizace práce soudů, nedostatku vyšších soudních úředníků, takže na něj můžeme pomocí financí jakž takž dosáhnout. Naopak otázku nepředvídatelnosti soudních rozhodnutí a toho, že soudy mnohdy z formálních důvodů vracejí věci soudům nižšího stupně, se může ministr spravedlnosti snažit řešit jen kombinací zvláštních metod. Jednou z nich je změna procesních předpisů, o níž uvažujeme. Další je osobní vliv na soudcovskou veřejnost, porady s předsedy soudů a podobně. Fakt je, že český soudce, když obdrží spis, tak napřed hledá, jak zjistit, že mu to nepatří. Když se mu to nepodaří, tak hledá, jak věc z formálních důvodů vrátit a až na posledním místě ji začne meritorně rozhodovat.

* Proč tak činí? Mají toho objektivně moc nebo usnuli jako doživotně jmenovaní dobře placení představitelé soudní moci na vavřínech?

Je to návyk. Jako já se těžko zbavuji kouření, tak oni se těžko zbavují tohoto základního pracovního přístupu.

* Vy se nezbavujete, vy prostě kouříte, a to takřka permanentně. Což například u sportovně založeného Václava Klause opravdu nehrozí. Zato se lidé obávají, že se nezbaví své mimořádné schopnosti lidi rozdělovat a dávat jim najevo, jak vysoko nad nimi ční. Nebo vy si myslíte, že je schopen velké hradní proměny a bude českou společnost stmelovat?

Myslím, že to pro něj bude nesmírně těžký úkol, a sám jsem zvědav, jak se s ním dokáže vypořádat.

Kateřina Perknerová