Americký spisovatel Gore Vidal:

Jsem dokonalý příklad cenzury

Často mluvíte o téměř neviditelné a přitom v praxi velmi účinné oligarchii, která vládne ve Spojených státech. Myslíte si, že Američané si toho jsou vědomi?

Jednou se kdosi zeptal Jamese Madisona, který v roce 1789 vlastně vytvořil americkou ústavu, co se stane, až počet obyvatel Spojených států dosáhne sta miliónů, to znamená, že do Kongresu a do Sněmovny reprezentantů bude voleno pět set poslanců. Jak se proboha dokážou na něčem dohodnout? Přes půl tisícovky lidí? A Madison mu tehdy odpověděl: "Nezapomínejte na železné pravidlo oligarchie, které platí vždy a všude: o všem vždycky rozhoduje jen několik mocných - bez ohledu na instituce, bez ohledu na stát."

Americká ústava byla pečlivě navržena tak, aby vyhovovala majetným bělochům, od té doby sice byla ústavní práva rozšířena i na mládež, černé Američany a na ženy, ale většina lidí si to díky všudypřítomnému působení naší oligarchie neuvědomuje, lidé se to nemají kde dozvědět.

Po druhé světové válce se Spojené státy rozhodly stát se světovou říší; byl to Harry Truman, kdo tehdy poručil svrhnout dvě atomové bomby na Japonsko a kdo vytvořil stát ovládaný vojensko-strategickými zájmy a militarizovanou ekonomikou. To všechno si ale Američané vůbec neuvědomují a dodnes si myslí, že Amerika je svobodná, otevřená země, ačkoliv tehdy se Amerika rozhodla, že si udrží svoji vojenskou moc, aby mohla zasahovat kdekoli na světě.

Jenže kdo se tak tehdy rozhodl? Byli to ti, kteří jsou tradičně velmi bohatí - ono jedno procento Američanů, jak se jednou odvážil ve své prezidentské kampani podotknout můj bratranec Albert Gore, kteří vlastní prakticky veškerý majetek v zemi. Toto jedno procento vládne. Vládne prostřednictvím dvaceti procent, kteří jsou na tom velmi dobře - to jsou lidé, o kterých se píše v novinách, kteří jsou dosazováni do Kongresu a do Bílého domu. Zbývajících osmdesát procent lidí je na tom velmi špatně a žije v chudobě.

Řekl jste, že o svržení atomových bomb rozhodl Harry Truman. Ale za Trumanem byli přece ještě další lidé. Myslíte si, že prezident Truman byl jen jakousi loutkou mocnějších sil?

Myslím si, že v našem systému je každý prezident loutkou mocných finančních sil, které vlastní celou zemi nebo které jí vládnou. Mozkem, který stál v pozadí vlády prezidenta Trumana, byl Dean Acheson, muž nebývale inteligentní, schopný a velmi rozhodný ve smyslu: "Každého, kdo se nebude chtít Spojeným státům podřídit, musíme zničit."

To byl jeho názor. Byl vyznavačem minulých časů, ale právě on pomohl Trumanovi militarizovat ekonomiku, založit NATO, vytvořit CIA, ovlivňovat volby, ignorovat prvních deset doplňků americké ústavy (Bill of Rights).

Já neříkám, že to udělal takto přehledně a v tomto pořadí, ale toto je výsledek. Vojenské kruhy, jejichž vědci v Los Alamos vyvinuli ony mimořádně ničivé zbraně, uskutečňovali nátlak na jejich vyzkoušení. Truman na jedné straně váhal, neboť si byl velmi dobře vědom, že Japonsko je dávno poraženo, ale na druhé straně mu bylo jasné, že jejich použitím se změní způsob vedení války. A tak jsme udělali velký humbuk kolem "bezpodmínečné kapitulace". No dobrá, bezpodmínečná kapitulace - nakonec se ukázalo, že Japonsko se po dvou bombách totálně zhroutilo, ale bylo zajímavé, jak se ke svržení atomových bomb kdo postavil.

Eisenhower se veřejně vyjádřil proti. Admirál Nimitz, velká postava Tichomoří, byl proti. Dokonce i Curtis LeMay, velký milovník válčení a bombardování, odsoudil atomovou bombu.

Všichni říkali totéž: žádnou atomovou bombu jsme nepotřebovali. A už vůbec ne dvě. Japonci by se vzdali tak jako tak. Pokud vím, mezi všemi americkými generály nebyl jediný, kdo by svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki schvaloval, a všichni velmi rychle veřejně odsoudili svého vrchního velitele - prezidenta Trumana.

A ten měl pro své rozhodnutí jediný důvod, a to bylo zastrašit Stalina, vyřadit ho z války v Tichomoří, nenechat mu žádný podíl na míru, který jsme Japonsku vnutili, a vůbec obecně ho udržovat v napětí. Což se podařilo. A pak o rok nebo dva později jsme rozdělili Německo a vzali si nejlepší část pro sebe, a ze Stalina jsme udělali světového nepřítele číslo jedna, abychom ospravedlnili svoje zbrojení, které jsme tehdy znovu zahájili a které pokračuje dodnes.

S tím souvisí i sovětská okupace východní a střední Evropy. Byly sice různé pokusy se proti ní vzepřít, nejprve v roce 1953 ve východním Německu, pak v roce 1957 v Budapešti, rok 1968 v Praze... Jak se díváte na sovětskou okupaci ve východním bloku - počínaje Stalinem až k Brežněvovi?

Jako bedlivý pozorovatel Ruska - až k Petru Velikému - jsem toho názoru, že jejich politika byla vždycky reakční. A reakcionářská. Oni měli pořád hrozný strach, koneckonců byli několikrát ze Západu napadeni a připadali si úplně bezbranní.

V Jaltě jsme jim slíbili 20 miliard dolarů válečných reparací a pak jsme to ještě jednou potvrdili v Postupimi. Nikdy je ale nedostali. Slíbili jsme jim, že je zahrneme do Marshallova plánu. Neudělali jsme to. A tak se postavili do pozice protivníka, kterému jsme vyhlásili válku tím, že jsme rozdělili a začali znovu vyzbrojovat Německo, což byla hrozba, které se skutečně báli.

Pokusili se nás sice vytlačit z Berlína, ale to se jim nepovedlo, pak jim byl proti mysli letecký most, ale s tím také nic nezmohli. Nezbývalo jim nic jiného než ovládnout státy na svých hranicích a učinit z nich své nárazníkové území. Jistě, prováděli v nich hrozné věci. Prostě je zabrali, vezměte si například Československo - tehdy jsme tam měli úplně natvrdlého velvyslance, Steinhardt se jmenoval, a ten dělal v jednání s Rusy jednu chybu za druhou, dost možná jsme tehdy mohli Československo před sovětskou nadvládou zachránit, ale on to celé zpackal a dodnes nikdo nezná skutečnou pravdu.

Takže Sověti byli prostě rozhodnutí zajistit si ve východní Evropě pás států, které by jim zcela podléhaly. Kromě toho jim také potřebovali ukrást peníze a průmyslové podniky, protože jim samotným po válce nic nezbylo. Když se postupně začali z východní Evropy vracet domů, neměli dost nákladních vozů ani traktorů, takže museli používat na odvážení svých děl do svaté matičky Rusi koně - tak na tom byli špatně.

Ztratili 20 miliónů lidí. Byli proto mnohem víc paranoidní a se svými satelity zacházeli mnohem hůř než Američané se svými, protože my jsme byli mnohem bohatší a bylo pro nás snazší italskou komunistickou stranu zkorumpovat, než tam poslat armádu, aby komunisty postřílela, jak by to udělali Sověti. Obě strany se chovaly podle svých finančních možností.

Co si myslíte o studené válce? Nebyla to jen iluze?

Právě naopak, byla to tvrdá realita. Ovšem založená na iluzi, že Sověti se nás chystají napadnout. Tahle propaganda se držela dlouhá léta a nikdy nepřestala platit. Ukončil ji teprve Gorbačov.

Amerika tento mýtus podporovala jedině proto, aby mohla zbrojit - i teď, když spolu mluvíme, jde padesát jedna procent z celkového rozpočtu Spojených států na válečné výdaje, a přitom Amerika nemá žádného nepřítele. A ty výdaje neustále porostou, protože dnes v Americe vládne vojenská junta z Pentagonu.

Viceprezident Cheney je náš kancléř Bismarck, na ministerstvu obrany je jeho kumpán Rumsfeld, na zahraničí Colin Powell - Americe vládne Pentagon. A ten chce jen stále víc a víc zbraní a víc a víc nepřátel.

Jednou je to Kaddáfí, pak Saddám... Skvělý americký historik Charles A. Beard, mimochodem vyškrtnutý z učebnic, řekl: "Americká poválečná politika je velmi jednoduchá - Spojené státy vedou trvalou válku za trvalý mír." Posledních padesát, šedesát let nic jiného neděláme.

Náš vzdělávací systém je v troskách, naše veřejnost je nejméně vzdělaná ze všech vyspělých zemí světa; nefunguje zdravotnictví; jsou potlačována občanská práva; šikana obyvatel ze strany státních institucí je větší než kdekoli jinde na světě, snad s výjimkou ryze komunistických zemí, kde je kontrola nad veřejností jednodušší a lacinější.

V Americe jsou povinné testy vzorků krve a moči na pracovištích - mohou k nim být kdykoli pozváni obyčejní zaměstnanci v továrně, kde se nevyrábějí žádné tajné zbraně. Vedeme totiž válku proti drogám, což v praxi znamená, že můžeme zatknout kohokoli kdykoli, a to také děláme.

V Americe je 6,6 miliónů lidí ve vězeních, neboli nápravných zařízeních, jak se tomu říká. To jsou tři procenta dospělých obyvatel. V Americe se staví víc věznic než škol, a školy, které máme, jsou v koncích, pokud jde o vzdělávání obyčejných lidí. Ti z nás, kteří patříme k poněkud vyšším vrstvám, máme lepší přístup ke vzdělání, ale také se nám dostává mnohem rafinovanější indoktrinace.

Jak je možné, že se z člověka jako vy, vynikajícího esejisty, kritika, ale nepochybně také velkého obdivovatele Ameriky, stane téměř outsider? Nepřipadáte si osamělý?

Upřímně řečeno, nevadilo by mi, kdyby nás bylo víc. Už nevím, kdo to řekl, kdysi v devatenáctém století, že intelektuálové jsou jediná elita, jediná menšina na světě, která si přeje rozmnožit své řady.

Většina elitních skupin si přeje být co nejmenší, aby na každého zbylo víc, jenom my bychom chtěli, aby nás bylo co nejvíc. Jenže systém, který v Americe panuje, ona oligarchie, o které jsme mluvili na začátku, je příliš účinná.

Zhruba od padesátých až do osmdesátých let jsem byl ve státní televizi doslova součást inventáře. Kdykoli potřebovali liberální - nebo jaké adjektivum bylo zrovna v módě - názor, zavolali mě.

Moje vystoupení měla poměrně velkou sledovanost. Jeden čas jsem měl dokonce svůj vlastní program. Jenže poté, co Reagan uchvátil prezidentský úřad, jsem v televizi skončil. Nemám šanci. Oni vědí, že moje vystoupení přitahují pozornost, že na moje přednášky chodí davy lidí. Ovšem tisk o tom mlčí a televize mě nezná; nanejvýš si mě někdy pozve nějaká malá liberální rozhlasová stanice.

Noam Chomsky nikdy neměl takovou příležitost jako já, nikdy neměl tolik čtenářů, ale já jsem pochopitelně díky svým knihám a filmům a divadelním hrám a samozřejmě svým esejům tuto šanci měl, jenže dnes se mě nikdo na nic neptá, protože bych mohl dělat potíže. Protože bych mohl říci něco, co by je uvedlo do rozpaků, a to je prakticky cokoli, co bych mohl říci o poměrech v naší zemi. Myslím, že mohu zodpovědně prohlásit, že jsem dokonalý příklad cenzury, která ve Spojených státech panuje.

Přesto se jim nepodařilo vás umlčet. Žijete střídavě v Itálii a v Los Angeles, teď jste tady v New Yorku - jak to, že vás nezničili, tak jako zničili spoustu jiných lidí?

No, asi jsem pro ně tvrdší oříšek než většina jiných lidí, a vždycky si dovedu nějak poradit. A snad mě také podporuje dost velká část veřejnosti, řekl bych. Troufám si říci, že většina myslících obyvatel této země, což je nejméně pět procent, je stejného názoru jako já. Jsou to lidé, kteří si kupují moje knihy, chodí na moje přednášky. A pak - oni na mě dost dobře nemohou. Patřím totiž k oné vládnoucí oligarchii, a proto si na mě netroufnou. To samozřejmě neznamená, že se nepokusí čas od času zkritizovat mou knihu, otisknout na ni zdrcující recenze, tu a tam mě pomluvit a vytvářet o mně obraz jako o ztělesnění Ďábla. To se děje neustále, ale oni to dělají s tolika lidmi, že na tom vlastně nezáleží. Koneckonců, totéž udělali s Clintonem, a jeho popularita byla na konci jeho volebního období ještě větší než na začátku.

Přeložila Zuzana Mayerová

GORE VIDAL (1925) - nekompromisní prozaik, dramatik a "zlý muž" amerického románu. Narodil se a vyrůstal v prostorách vojenské akademie West Point a jeho "mariňácké" zážitky se odrazily také v prvotině Williwaw (1946), jež se svezla po první vlně nadšených románových epopejí o "velké válce".

Podle rodinné tradice se tento vzdálený příbuzný Ala Gora pokusil dvakrát kandidovat do Senátu, nicméně neuspěl. Předvolební frašku pak zachytil ve hře The Best Man (1960; 1964 film s Henrym Fondou; česky ji uvádělo Divadlo pod Palmovkou pod titulem Ten nejlepší).

Vidalovy radikální názory se projevily zejména v jeho šťavnatých pohledech na motivace jedince v dějinách, jimiž se prvně zaskvěl v portrétu odpadlického římského císaře Juliana (1964, č. Julianus, 1992) a poté v cyklu procházejícím mladičkou mytologií USA.

V pentalogii Washington, D. C. (Hlavní město Washington, 1967), Burr (1973; č. Skandální život Aarona Burra, 1990), 1876 (1976), Lincoln (1984) a Empire (Impérium, 1987) nabídl "jiný" pohled na národní velikány a "nacpal přitom americké akademiky do salámu". V taškařici Duluth (1983, č. 1993 pod názvem Amerika!) se dosyta vysmál ne konečným TV seriálům o texaských naftařích a další zbohatlické havěti. Naposledy se českým čtenářům tento plodný a břitký ironik představil rozšafným apokryfem Live from Golgotha (1992; č. Přímý přenos z Golgoty, 1995), v němž si nenechal ujít lákavé sousto a aktualizoval Kristovu velikonoční kalvárii do podoby paranoidního masmediálního mumraje.

Spolu s rozhovorem představujeme Vidala na straně 3 tohoto Salonu také doslovem k jeho zatím poslední knížce The Golden Age (Zlatý věk, 2000). Přestože v 90. letech navštívil Vidal Prahu hned dvakrát, jako kdyby o něj exhumovaný český kapitalismus ztrácel zájem. "Uvízl" tu tudíž i avizovaný překlad jeho satiry Myra Breckenridge (Myra Breckenridgeová, 1968) z éry sexuální revoluce. Svůj pověstný šibeniční humor však neztrácí. Když byl nedávno v jedné anketě tázán, kterou knihu má nejraději, pravil, že "losangeleský telefonní seznam", protože tam prý najde odpověď na každou otázku.

Čeští čtenáři se budou moci s Vidalem setkat během 11. Festivalu spisovatelů Praha hned třikrát na večerech v pražském Studiu Ypsilon - ve dnech 1. až 3. dubna.

MICHAEL MARCH, New York

11. Festival spisovatelů Praha

GORE VIDAL Recenze k románu „Zlatý věk“

Ti, kdo se mylně dívají na dějiny jako na pravdivý záznam skutečnosti a na román jako na syšlenku (někdy to může být přesně naopak), nepokládají "historický román" za rozpor podobiého řádu, jako jsou slavná „pravdivá fakta" Thomase Jeffersona. Přesto je podle mého názoru zcela namístě položit autorovi následující otázku:

"Co jste si vlastně vymyslel a co jste převzal s obecně uznávaných historických pramenů?"

Jako autor románu ZIatý věk jsem se ocitl v neobvyklé situaci. Psal jsem o době, kterou jsem prožil. Byl jsem osobně přítomen na sjezdu kde byl nominován Willkie. Osobně jsem znal řadu historických postav, o kterých píši. A jako člověk který vyrůstal ve Washingtonu jsem samozřejmě dychtivě sledoval všechny zákulisní klepy a fámy, kterými toto město žije. Později v dospělosti, jsem měl příležitost naslouchat některým nejvýraznějším hlasům i v docela jiných situacích. Exposé Eleanor Rooseveltové na téma žárlivosti možná neodpovídá docela přesně tomu, co mi řekla kdysi počátkem šedesátých let v Hyde Parku, a1e dovolím si tvrdit, že můj záznam jejích tehdejších slov je mnohem přesnější než dejme tomu, rekonstrukce Periklovy řeči, byť tak výtečným, třebaže nikoli nestranným, kronikářem, jako byl Thukydides.

 Příběhy mých zcela smyšlených hrdinů, jakými jsou Karolína a Blaise a Petr Sanford, se prolínají s životy skutečných" lidí, jako byl například Roosevelt a Hopkins (...).

Jsem si vědom toho, že ve svých románech o historii Ameriky, které jsem v průběhu let napsal, porušuji mnohá tabu. Například v Lincolnovi (1984) se Abraham Lincoln svěřuje svému příteli a kolegovi Williamu Herndonovi, kde a od koho se kdysi nakazil příjicí. Protože o tom píši stejnými slovy, jakými o tom psal sám Hemdon, měl jsem za to, že je věc jasná - rtuť se tehdy opravdu používala jako "lék" na syfilidu a Lincolnova melancholie a podivné neduhy ve stáří mohly být docela dobře způsobeny otravou rtutí. Je mi líto, že příslušníky Lincolnovy brigády moje "nechutné pomluvy' tak pobouňly. Zdá se, že žádný z našich Velkých Američanů si nikdy nemohl uhnat pohlavní chorobu, být nevěmý manželce nebo něco podobného. Tehdy jsem si uvědomil, kolik statečných romanopisců odpočívá v hájku múzy Kleió, ochránkyně historiků.

V zasvěcených kruzích se od samého počátku dobře vědělo, že prezident Roosevelt Japonsko k útoku na Pearl Harbor vyprovokoval. Upřímně řečeno, Charles A. Beard, jeden z našich předních historiků, se touto dějinnou událostí zabýval již v roce 1941 ve svém pojednání „President Roosevelt a vyhlášení války“. Není třeba :zdůrazňovat, že obránci říše se ho po padesát let vytrvale snažili umlčet. Marně. Nakonec, věděl Roosevelt vůbec, že onen nevyhnutelný první úder dopadne na Pearl Harbor a ne, řekněme, na Manilu?

Odpověď na tuto otázku ponechávám otevřenou.

V průběhu let mi bylo veřejně vytýkáno a to nikým menším než slovutným Dumasem Malonem, že žádný muž, pokud byl gentleman, by se v době před občanskou válkou na jihu Spojených států nikdy nevyspal s černou otrokyní, a protože Thomas Jefferson byl opravdu velký muž a rozhodně pravý gentleman, je vyloučeno, že by mohl mít se svou otrokyní Sally Hemingsovou nějaké děti. Jak snadno se rodí národní mýtus z falešných předpokladů. Všechno, co jsem napsal o vztahu mezi Jeffersonem a Hemingsovou (Burr, 1973), bylo nedávno pomocí testů DNA prokázáno jako pravdivé. Autor prozatím posledního akademického životopisu Aarona Burra mi rovněž dává za pravdu v tom, že vše, co v mé knize o Aaronu Burrovi říká Hamilton a co nakonec vedlo k onomu tragickému souboji, se ve skutečnosti patrně stalo přesně tak, jak jsem si to "vymyslel".

Ale dost vychloubání. Tady nejde o moje zadostičiněn,í ale o záhadu proč se tolik amerických historiků tak hysteńcky zlobí, je-li některá americká modla postavena do příliš ostrého světla.

Prezident Eisenhower možná znal na tuto otázku odpověď, když nás varoval před vojensko-průmyslovým mocenskými strukturami. Eisenhower nejprve konstatoval jak jsou moderní zbraně drahé; a vzápětí dost nečekaně upozornil na vliv, jaký tyto struktury vykonávají na americké univerzity, někdejší "gejzíry svobodných myšlenek a vědeckých objevů". Toto se mění, prohlásil.

"Vzhledem k obrovským finančním sumám, které s tímto vlivem souvisejí, dnes vládní zakázky postupně doslova vytěsňují intelektuální zvídavost...

Představa, jak jsou naši vědci podřízeni státním institucím a projektům, kde jde výhradně o peníze, se vtírá na mysl stále neodbytněji a my s ní musíme vážné počítat." Tak tomu Je nebo alespoň donedávna bylo.

Nedozírné sumy peněz, které vláda vynakládá na výzkum a vývoj ve vědeckých odvětvích, se nutně musejí odrazit na křehkých humanitních oborech. Zde je původ neustálého přehodnocování naší historie a nevyhnutelného pobouření, jehož jsme tak často sv8dky, je-li otevřeně vyslovována pravda.

Nemyslím si že si ctihodný profesor Dumas Malone připadal jako hrdina bez bázně a hany bojující za svou vlast, když psal svůj životopis Thomase Jeffersona na druhé straně ovšem vím, že agenti "intelektuální" sekce CIA v té době s oblibou mluvili o svém velmi vytíženém pracovišti v Langley ve Virginii jako o "ministerstvu kultury", z něhož zakládali a řídili literární časopisy, jako byl v Evropě například Encounter, financovali americkou kulturní scënu, či dokonce vyráběli hollywoodské filmy jak:i Qrwellovu Farmu zvířat s cílem démonizovat našeho nepřítele, který se - jaká podlost! - v roce 1990 sám zhroutil a nechal naše propagandisty totálně na holičkách, takže dnes můžeme mezi mladými absolventy univerzit pozorovat prvni i smělé náznaky rodících se skuteůných histońků - anti-ideologů, jako jsou Richard Hofstadter a Wilłiam Appleman Williams. S trochou štěstí se možná před námi otevírá nový zlatý věk , historiků, který romanopiscům uvolní ruce, a my se budeme moci vrátit ke skutečně velkým tématům: - jak je citlivý, hluboce charakterní hrdina neprávem nařčen z politické nespolehlivosti ,- v důsledku toho nezíská profesuru na michiganské univerzitě a k tomu všemu mu uteče manželka s milencem...

Shakespeare by nám mohl závidět!

Přeložila Zuzana Mayerová http://www.pravo cz/salon.html