Evropská unie: Jedno téma, dva názory

Konvent EU se dohodl na preambuli k evropské ústavě - v záhlaví je citát ze starořeckého válečného zpravodaje Thukydida, v němž se praví, že "naše státní zřízení se nazývá demokracií, protože moc je v rukou většiny, nejen několika málo jednotlivců".

Dále v preambuli najdeme pár floskulí o "Evropě jako nositeli civilizace, o ústřední roli jednotlivce , o našich nezcizitelných právech a úctě k rozumu a zákonu". Dvě klíčové otázky rozšiřující se Unie nám ale nová ústava řešit nepomáhá.

První se týká vztahu rozšíření a prohloubení. Prohloubení se většinou chápalo až do sud jako směřování k federaci, bez níž by nebylo možné efektivní rozhodování v třicetičlenné Unii. Práce konventu skončila velkým vítězství protifederalizačního proudu, který téměř všechny kandidátské země podpořily - slovo federace bylo z ústavy vy škrtnuto.

Je ale možné prohloubení bez federalizace, lze třeba dlouhodobě "mluvit jedním hlasem v zahraniční politice" bez federálního evropského státu? Dovedu si prohloubení bez federalizace dobře představit. Mělo by začít například solidaritou celé EU vůči těm členským státům, jimž USA vyhrožují potrestáním za samostatný postoj v otázce války proti Iráku. Podle preambule k připravované ústavě na něj měly "nezcizitelné právo". Prohloubení by mohlo pokračovat úsilím o podřízení ekonomického růstu nějakému sdílenému kulturnímu modelu, když už se v preambuli mluví o "kulturním, náboženském a humanistickém dědictví Evropy".

Druhá otázka je nejzávažnější otázkou celé evropské integrace: Má EU v ostré opozici vůči americkému impériu hájit multilateralismus jako podmínku zachování demokracie v éře ekonomické globalizace, nebo se má poslušně začlenit do amerického imperiálního pořádku?

Rozhodujícím znakem impéria je rozdíl mezi centrem a periferií: v centru je imperiální moc omezena zákony a pravomocí různých institucí, na periferii vystupuje naopak bez omezení jako svévolná síla. Evropa se ocitla po válce v Iráku na periferii impéria.

Má usilovat o větší blízkost centru, nebo o jiný než imperiální pořádek na naší planetě, který nikdy nemůže být efektivním rámcem demokratizace světa? Bude rozšířená Unie schopna si tyto dvě otázky alespoň vážně položit? Řekl bych, že ne.

Profesor Bělohradský ve svém komentáři formuluje dvě zásadní otázky. Evropská unie se jimi zabývala a má na ně už konkrétní odpovědi.

Pokud jde o první, je třeba uvést, že v Evropské unii dochází jak k rozšiřování, tak k prohlubování. Při realizaci obou těchto cílů hodlá EU uplatnit stejný postup, jaký vždy vedl k dosažení pokroku ve vývoji EU - jde o postupné pokroky prostřednictvím smluv podepsaných a ratifikovaných všemi členskými státy. Nynější rozšíření EU je v pořadí už páté. Pokud jde o tvorbu ústavních smluv, měli jsme v EU jen jedno "revoluční" období: byla to padesátá léta minulého století, kdy se prakticky z ničeho zrodily první smlouvy o Evropských společenstvích.

Evropská unie od té doby prošla několika milníky prohlubování ústavotvorných snah, které našly svůj výraz v Jednotném evropském aktu a ve smlouvách uzavřených v Maastrichtu, Amsterdamu a Nice. Smlouva, na jejíž přípravě pracuje Konvent, bude dalším takovým milníkem.  Hovořit v souvislosti s Konventem o vítězích a poražených je předčasné, protože Konvent svou práci ještě neskončil; je to i nesprávné, protože Konvent a následující mezivládní konference přinesou rozumné kompromisy. A kde jsou takové kompromisy, tam jsou jen vítězové. Federalismus není tím správným slovem, kterým bychom měli operovat při hovorech o záležitostech EU. Jeho význam je příliš ovlivněn podobou nynějších federativních států.

Evropská unie nikdy neměla ambici stát se federativním státem. Nehovořme o federalismu, ale položme si otázku, zda se v budoucnu rozšíří okruh oblastí, kde členské státy EU úzce spolupracují a kde efektivně rozhodují na základě kvalifikované většiny. Už nyní lze na tuto otázku dát jednoznačně kladnou odpověď, i když je možné, že ony nové oblasti většinového rozhodování budou souviset spíše se sférou justice a vnitra než se sférou zahraničních vztahů a obrany.

Také na druhou otázku profesora Bělohradského lze dát jednoznačnou odpověď. EU zastává názor, že je třeba, aby se USA angažovaly ve světě všestranně a aby s nimi EU úzce spolupracovala dvoustranně.

Pokud jde o Irák, přikládá EU zásadní význam nedávno přijaté rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1483. V této rezoluci se totiž odráží nový duch  spolupráce v rámci mezinárodního společenství, zaměřené na obnovení úlohy OSN při rekonstrukci Iráku. EU je také odhodlána úzce spolupracovat s USA na realizaci "cestovní mapy" pro Blízký východ, na potírání mezinárodního terorismu, na odstranění zbraní hromadného ničení a na úspěšném dokončení jednání Světové obchodní organizace o Rozvojové agendě z Dauhá.

Tyto významné problémy světa lze řešit pouze v úzké spolupráci USA a jednotné Evropy. Ostatně Evropská unie je vystavěna na pevných základech demokratických a humanistických principů. Podle nich EU může prosazovat pouze takový hospodářský růst, který je udržitelný a citlivý k životnímu prostředí. EU je odhodlána udržovat svůj vlastní sociální model tržního hospodářství, který je sociálně spravedlivý a finančně udržitelný.

EU proto nikdy nesmí přistoupit na myšlenku podporovat ve světě jakoukoli formu neoimperialismu nebo neokolonialismu. Právě naopak - Evropská unie je odhodlána zlepšovat životní podmínky obyvatel třetího světa výhradně prostřednictvím stále rozsáhlejší rozvojové pomoci a udržitelných forem mezinárodního obchodu. I o realizaci těchto cílů chce Unie usilovat v rámci mezinárodních institucí společně s USA.

Západní civilizace ve vlastní pasti

Jiří Pehe www.ihned.cz 6.6.2003

Vojenský zásah v Iráku není projevem pyšné expanzivnosti západní civilizace, ale spíše nepřímým důsledkem skutečnosti, že se chytila do vlastní pasti. Západní industriální civilizace vytvořila technologie, které jsou schopny nejen sloužit pokroku, ale také zabít najednou statisíce i milióny lidí.

Zbraně hromadného ničení bývaly dostupné jen nejbohatším zemím. Nyní je poměrně snadno získají i režimy, v jejichž rukou se stávají smrtelným nebezpečím právě pro civilizaci, která je zplodila.

Euroatlantická civilizace, zejména USA, čelí reálné možnosti, že zbraně, které sloužily především k odstrašení Sovětského svazu (s užitím se počítalo jen v naprosto krajním případě), by mohly použít režimy nebo organizace, které vede militantní fanatismus mnohem intenzívnější, než byl ten sovětský.

Komunistické režimy byly v konečném součtu racionální - nechtěly spáchat sebevraždu, ke které by použití těchto zbraní proti Západu vedlo. To není ale možné říci o režimech, které jsou ovládány náboženským fanatismem a navíc spolupracují s organizacemi, pro které je nábožensky motivovaná sebevražda bojem se západním satanem. Západ nevěděl, jak tomuto druhu fanatismu čelit už v době, kdy se omezoval jen na Střední východ.

Jedenáctého září 2001 teroristické sítě, používající sebevraždu jako zbraň, ukázaly, že dokážou udeřit přímo v srdci USA. Američané si uvědomili, že závodí s časem. V něm jim nepomáhá nepružná struktura mezinárodního práva a institucí vytvořených pro řešení konfliktů mezi vesměs racionálně jednajícími národními státy.

Doktrína vzájemného zaručeného zničení, která odrazovala Sovětský svaz a která drží na uzdě Čínu, v případě teroristů nefunguje. Nepřátelské režimy jim mohou poskytnout zbraně anonymně. Bez dalekonosných nosičů se sice rovná jejich užití sebevraždě i pro útočníky, to jim ale nevadí.

USA se po 11. září rozhodly, že zřejmě jediný způsob, jak aspoň částečně zaručit, že se tato noční můra nenaplní, je zbavit se režimů, které mohou způsobit reálnou smrtelnou hrozbu západní civilizaci.

Na seznamu nebyl jen Irák, ale všechny režimy, které by se mohly chovat tak neracionálně, že by byly schopny zbraně hromadného ničení samy použít proti Západu nebo je poskytnout teroristům.

Navíc se USA rozhodly, že není vždy možné čekat na absolutní důkazy o existenci těchto zbraní a vůbec ne na okamžik, kdy by byly použity. To je důvod, proč se najednou mluví o preventivní válce.

S tím je také spojena snaha demokratizovat Irák. Není to chápáno jako vývoz dobra, ale bezpečnosti. Američané věří, že režimy i s třeba jen částečnou demokratickou vládou jsou racionálnější než fanatické tyranie. Nukleární zbraně v rukou polodemokratického Pákistánu nebo demokratické Indie nejsou stejným nebezpečím, jakým by byly v rukou Libye nebo Sýrie.

V tomto kontextu dává smysl i postup vůči Severní Koreji. Ta je režimem totalitním, ale v podstatě racionálním. Užití prostředků hromadného ničení by vedlo k jejímu zničení. A něco takového nemají komunističtí vůdci, na rozdíl od náboženských fanatiků, v úmyslu. Otázkou tak spíš je, jak zabránit, aby zbraně neposkytli teroristům.

To, s čím bojují USA, je v konečném součtu důsledkem neodpovědnosti vlastní civilizace. Myslitelé dávno varovali, že rozvoj technologií bez morálního kontextu může skončit katastrofou. Západní civilizace naštěstí byla po druhé světové válce schopna postupně přijmout demokratické zřízení, které svou podstatou téměř vylučuje vzájemné války. Nebyla zatím ale schopna zabránit šíření těchto zbraní do diktátorských islámských režimů. Snaha tyto země násilně zdemokratizovat (a tím zracionalizovat) vojensky či politickým tlakem může nakonec být už jen marným závodem s časem proti démonům, které jsme sami stvořili.

Autor je politologem
na Newyorské univerzitě v Praze

Ransdorf se znovu chystá přednášet v USA o levici
aneb Máte v tom pěkněj hokej amigos.

Kdyby se čtyři krajani žijící v USA nepostarali o vykázání poslance a místopředsedy KSČM Miloslava Ransdorfa jako "nežádoucí osoby" z newyorské krajanské restaurace Bohemian Hall, zřejmě by se nevědělo, že je za oceánem na přednáškovém turné na pozvání Střediska evropských studií Newyorské univerzity.

Po zmíněném incidentu jsem byl adoptován jinými krajany a naše přátelství se utužilo," svěřil se s úsměvem po návratu do Prahy komunistický představitel.

Zalitoval jen, že studenty zastihl v době, kdy jim zrovna končil školní rok. "Nevadí. Vše se napraví na podzim, neboť mám opakované pozvání a můj pobyt bude mnohem  delší," prozradil Ransdorf.

Poznamenal, že tamní studenti i profesoři mají nejen zájem o přednášky o "české levici a hlavních proudech světového marxismu", ale chtějí se mnohem více dozvědět, co se děje ve střední Evropě a i ve společenskovědní oblasti. Bedlivě v New Yorku sledoval Ransdorf podle svých vlastních slov kampaň proti předsedovi VS OSN Janu Kavanovi.

Ke svému krátkému setkání s generálním tajemníkem OSN Kofi Annanem Ransdorf uvedl: "Řekl mi: vyřiďte ČR, že váš Jan Kavan zde odvádí dobrou práci". Ransdorf ani Kavan nebyli na části květnové schůze Sněmovny. Vzájemně se "vypárovali".

(gö)  

Pane Švejnar, pane Švejnar: EU – loterie pro bohaté?

„U nás i v době recese byl ekonomický pokles kompenzován vydáním státního majetku, privatizací, restitucí“- tedy:krach transformace nemusí občany tížit, byli na druhé straně bohatě odměněni vydáním státního majetku v privatizaci!!!

Z makroekonomického hlediska pana Švejnara je tedy zřejmě naprosto nerozlišitelné toto: na někoho dopadl krach a na někoho úplně jiného připadl podíl na privatizaci.

Jestli lze z makroekonomického hlediska chápat výhody vstupu do EU podobně, pak tedy „No tě bůh!“

Chceme-li zažít krach, odmítněme reformu i EU

EKONOM JAN ŠVEJNAR ŘEKL PRÁVU:

* Kde je největší riziko, že reforma veřejných financí zkrachuje?

Přesto, že reforma vyvolává logicky vlnu nesouhlasu u těch, kterých se nějak dotkne, největší nebezpečí vidím v možném nejednotném postupu vlády. Reforma může být totiž úspěšná jen tehdy, když se vláda a politická reprezentace sjednotí, předem si vyjasní názory a následně reformu jednotně prosazují.

* Zatím ale odstoupil ministr obrany se slovy, že sice reformu podporuje, ale bohužel se dotkla jeho resortu.

Když nebude vláda táhnout za jeden provaz, nemá reforma velkou šanci, že projde. Protože rozporů začnou využívat různé zájmové skupiny a složky obyvatel k protestům. Budou požadovat pro sebe různé výjimky atd. Je třeba, aby vláda vytyčila jasnou strategii, jak krátko- tak dlouhodobou, a pak ji také uskutečnila. Jinak to bude polovičatá reforma, která má často mnohem horší dopady než reforma radikální. Protože 80 % reformy nedá 80 % výsledku ale spíše 20 %. Já bych si prostě v ekonomické situaci České republiky nezahrával s reformou ani se vstupem do EU.

* Co by se tak hrozného mohlo stát?

Například Švýcarsko není členem EU a nijak netrpí. Problém je, že my nejsme Švýcarsko. Odmítnutí vstupu do EU by velmi zkomplikovalo naše hospodářství. Došlo by například k odlivu zahraničního kapitálu, protože by vypukla mezi investory obrovská nejistota. ČR není v pozici, aby si jako Švýcarsko bilaterálně vyjednala výhodné podmínky. Švýcarsko je totiž prakticky v plné ekonomické integraci s Unií.

* A co se místo na Evropu zaměřit se na USA?

Všechny možné výhody v obchodu s USA již republika má. Další výhody nemůžeme moc reálně očekávat. Navíc je zde velká vzdálenost. Přes noc obchod se západní Evropou nenahradíme. Obchod s USA se sice rychle zvyšuje, ale z malého základu, takže to nehraje tak velkou roli. Ovšem zcela souhlasím s tím, že je třeba na tento trh pronikat, protože postupně by se mohl stát druhým významným trhem - po Evropě.

* Jak vlastně hodnotíte současný vládní návrh reformy veřejných financí - zatím do něj bijí zprava i zleva. Pro jedny to není vůbec reforma, pro druhé je příliš radikální.

Na nějakou reformu jsme čekali plných dvanáct let a bez výsledku. Už proto je to krok správným směrem. Být vládou, tlačil bych všechny oponenty, nejen aby zcela jasně své propočty dopadů na obyvatelstvo i ekonomiku zveřejnili, ale i na to, aby zveřejnili, jak si reformu za současné ekonomické situace představují oni.

* Je správné přistoupit k reformám v době, kdy zrovna světová ekonomika neprosperuje a okolní západoevropské země mají spíše ekonomické potíže?

Schodek rozpočtu navíc doposud pomáhal k růstu - nejen u nás, ale i například v Maďarsku. Reforma je ale rozvržena na několik let dopředu. Ve chvíli, kdy začne mít efekt, bude světová ekonomika pravděpodobně někde jinde, než je momentálně v tuto chvíli.

* Co by se stalo, kdyby reforma neprošla?

Problémy by se znásobily. Schodek by se zvyšoval, zadluženost také, demografická situace by se zhoršovala. Takže budoucí řešení problémů by byla ještě drastičtější. Za 5-10 let by nastala v české ekonomice kritická situace. Tak trochu něco jako krach.

* Nehraje někdy roli, že obecně nepociťujeme nutnost reformy, spíše fakt, že jsme na rozdíl od Polska či Maďarska vlastně v ekonomice nezažili nějaké problémy?

Svou roli to může hrát. Poláci se potáceli v potížích, které postihly velkou většinu populace více než deset, možná 15 let. U nás i v době recese byl ekonomický pokles kompenzován vydáním státního majetku, privatizací, restitucí. Dopad na občany nebyl na rozdíl od Polska a Maďarska tvrdý. Nakonec vidíme na příkladech Japonska a Německa, že existuje velká nevole k tomu, aby se postupně začaly reformy, které začínají ořezávat nadměrné výdaje, prosazovat. I když by se postupně zvýšil životní standard a urychlil růst ekonomiky.

* Za jakých podmínek by tedy naši občané přijali reformu se všemi dopady i do svých peněženek?

Když bude jasná, čitelná, precizně koncipovaná, bude mít jasný cíl, který podpoří všechny hlavní síly politické scény. U nás to ale byla vždy právě politická reprezentace, která byla nerozhodná, pomalá, váhavá, nejednotná k reformním krokům. Proto je současný tah směrem k reformám zajímavý, proto má podporu mezinárodní, i když reforma má vady na kráse.

*Jak velkou šanci má slovenská vláda, že se jí podaří její radikální reforma, která výrazně snížila sazby daně z příjmů až na 19 procent?

Velkou. Politická reprezentace postupuje za prvé jednotně. Už jen proto na Slovensko směřuje hodně zahraničních investic. A ten příliv se ještě zvýší, což přispěje k hospodářskému oživení. Slovensko je v současné době obecně považováno za perspektivní zemi se vším, co s tím souvisí. Tedy i s přílivem kapitálu.

* Do České republiky směřoval zahraniční kapitál také!

Jenže kapitál je těkavý a vybírá si podmínky, které jsou ještě příznivější. Teď si vybírá Slovensko a bude se o ně zajímat dlouhodobě. Zejména pokud sousední státy nepůjdou v reformách přibližně stejně rychle a stejným směrem. Proto bychom neměli moc otálet se snížením daní z příjmů. V daních musíme být konkurenceschopní nejen se Slovenskem, ale i se zbytkem světa.

* Hrozí přesun českých firem na Slovensko? Protože, upřímně řečeno, přesun větší firmy zase tak jednoduchý ani levný není, což by mohlo efekt nižší sazby vyrušit.

Vše bude záviset na vývoji situace a daňových sazeb u nás. Pokud budou sazby z příjmů právnických osob jen mírně rozdílné, tak se nevyplatí nějaké zásadní přesuny. Pokud ale převládne názor, že rozdíl v daních bude výrazný, nebo se dokonce bude ještě zvětšovat či že česká strana daně na slovenskou úroveň řadu let nesníží, pak výhoda spojená s přesunem je velká a dlouhodobá a náklady na ni pouze jednorázové.

* Když se v rámci reformy sníží výdaje státu, poklesnou příjmy občanů. Ty ale současně táhnou růst české ekonomiky.

Tempo růstu se skutečně může zpomalit, ale jen krátkodobě. Pokud se světová ekonomika dostane opět do větších obrátek, mohl by být tento pokles vyrovnán větším exportem. Také by pomohlo, kdyby se čeští exportéři začali už nyní více dívat i na jiné trhy než jen ty evropské.

Jiří Vavroň

Chceme-li zažít krach, odmítněme reformu i EU?

Klidně, vždyť krach už je za námi!