Doženeme EU v životní úrovni dříve než za 30 let?

I když české hospodářství poroste stejně rychle jako v roce 2001, dostane se na úroveň Evropské unie nejdříve v roce 2031, tvrdí analytici. Znamená to, že i na vyrovnání životní úrovně si musíme počkat stejně dlouhou dobu?

tyři rodiny, které jsme se rozhodli po celý rok sledovat společně s Českým rozhlasem 1-Radiožurnálem, televizí Prima a Ekonomem, nepředstavují statistický průměr, ale jejich životní styl a spotřební koš vypovídá o rozdílech. Ty existují i mezi jednotlivými členskými státy EU, ale zejména mezi nimi a kandidátskými zeměmi.

Statistický spotřební koš obsahuje přes sedm set položek. Nemůžeme porovnat všechny, ale začněme od těch, jichž si nejdříve všimneme, když k někomu přijdeme na návštěvu: Jak mají zařízený byt. Někdo by řekl: Zadýchaný, protože jde také o to, jaká atmosféra na vás dýchne, i když se vždy nedá statisticky vyjádřit.

Zaostáváme v bydlení

U Charronů, jako všude ve Francii, se hosté nezouvají. Vešli jsme tedy hned do obýváku. Před televizí stojí gauč s nastlanými polštáři. To je místo pro hlavu rodiny Jacquese, který tu u televizních zpráv pravidelně usíná. Za jídelní stůl se s rodinou vejdeme pohodlně i my. V kuchyni jsou dokonce dvě elektrické trouby, myčka nádobí, další příslušenství. Zabydlené jsou i dětské pokoje a Jacquesova pracovna s knihovnou, počítačem a haldami papírů.

U Müller-Spanků jsme se zouvali, protože tak činila celá rodina. Ve velkém, proskleném obýváku bylo nepřehlédnutelné pianino a gauč před velkou televizí (to je zajímavé, jak se všude používá místo prášku na spaní). A na opačné straně místnosti protáhlý jídelní stůl s lavicí a židlemi kolem, vedle kuchyňský kout s linkou včetně myčky nádobí.

Zařízení obou rodinných domků není nijak exkluzívní. O vyšším standartu německé rodiny svědčí zejména to, že stěny jsou pokryty originály obrazů, to Charronovi nemají.

K Holobrádkům se sice jde do prvního poschodí nepříliš vábným vchodem drážního činžáku, ale pak vstoupíte do prostorného bytu. Dominantou obývacího pokoje s kuchyňským koutem a stejně velkého dětského pokoje jsou truhlářské výtvory Romana a kresby staršího syna, jinak vybavení je klasické. Samozřejmě se zouváme.

Bytu Kiernozowých vtiskla šarm Elžběta svými nápady se zarámovanými pracemi z kůže, které sama vytvořila. V předsíni visí v takovém koženém rámu i hodiny. Není známo, kolik její výtvory pokrývají metrů čtverečních stěn, vlastní třípokojový byt s kuchyní má celkem něco málo přes 60 metrů. Televize tu mají dokonce dvě - v obýváku a v dětském pokoji.

Oba byty mají srovnatelné vybavení elektrospotřebiči, chybí jen myčky nádobí. A každý z nich má svou atmosféru.

Naše rodinky ovšem nejsou typické ani počtem dětí - mají nejméně o půl dítěte více, než předpisuje statistika. Ale nechceme půlit ani Jeana-Baptistu či Anne-Sophii, tím méně pak třeba Holobrádkovy či Kiernozowy zbavovat jednoho z kluků a Müller-Spankovy jedné z děvčat.

Přesto naši statistici tvrdí, že v životní úrovni doženeme členské země EU někdy v roce 2031. Co nám tedy chybí do tohoto standardu?

Obě rodiny na západ od našich hranic si své bydlení vybírali na trhu, který jim poskytoval mnoho možností. Také si mohli peníze půjčit, jako to udělali Müller-Spankovi, a to celkem bez rizika, jaké u nás stále ještě představují firmy typu H-systém.

Protože k bydlení budeme mít samostatnou kapitolu, vraťme se jen k vybavení bytů jako části spotřebního koše. K tomu se přesouvá pozornost u nás až v poslední době, v západní Evropě to je trend posledních třiceti let. Ekonomický růst a s ním zvyšování životní úrovně (ve Francii za období 1962-94 o trojnásobek) přispěly k tomu, že se spotřební koš značně změnil. Ubyl v něm podíl potravin a základních potřeb, přibylo vybavení domácností a vůbec zlepšování standardu bydlení, služby a volný čas.

Trh je doslova zavalen relativně levnými elektrickými přístroji a elektronikou, která se stává součástí základní vybavenosti domácností.

Potraviny se ovšem kupují dál. A nejí se nikde hůře, třebaže například Charronovi a Müller-Spankovi preferují maso a naopak Holobrádkovi dávají přednost zelenině a dalším potravinám. Rozdíl není ani tak v množství a kvalitě kupovaných potravin, jako v tom, že Charronovi jako Francouzi činí z jídla obřad, zatímco v Emmeringu sice jedí dobře, ale bez obřadu. Oběd Němci zapijí obvykle vodou, zatímco Francouzi sklenkou vína.

I když pominuly časy, kdy ve francouzských zájezdních hospodách nejen v Burgundsku stávalo upozornění: "Prosíme řidiče, aby před jízdou nepili více než dva litry vína."

Teď to už neplatí, pravidla jsou přísnější. U Charronů děti nedostávají dokonce ani vinný střik, ačkoliv se v jiných rodinách a školních jídelnách nalévá.

Místo obchodníků supermarkety

Ještě koncem šedesátých let bylo i v Paříži jen několik velkých obchodních center. Zato v uličkách bylo malých obchodníků jako máku. Ale začala éra super- a hypermarketů, která změnila styl nákupů. Také ovlivnila výrobu: Obchodní řetězce dávají přednost výrobním řetězcům.

Dotklo se to i potravin. Francoise Charronová vzpomíná s nostalgií na éru, kdy nákup byla malá společenská událost. Teď jezdí zejména do nákupní zóny nebo nanejvýš do tržnice Carnot v ulici generála de Gaulla, kde se ještě drží drobní výrobci a prodavači v jedné osobě.

Doris Müller-Spanková zůstává v Emmeringu věrná malým obchodníkům. Je totiž ráda, že vůbec jsou - pár kroků od domu dostane vše, co potřebuje. Jen občas si také zajede do tří kilometrů vzdáleného Penny.

Ještě v roce 1991 německý vnitřní obchod tvořilo 42 procent maloobchodníků, v roce 1999 už to bylo jen 32 procent. Ale stále ještě polovina obchodů má jen dva prodavače a v devíti z deseti pracuje méně než deset lidí. Celkově se obchod podílí 10 procenty na HDP a v tomto odvětví pracuje 4,6 miliónu zaměstnanců. Německo zasáhly nejen vlastní, ale také mezinárodní obchodní řetězce - např. americký Wal-Mart nebo francouzský Intermarché. Obchod po internetu dosáhl obratu 1,5 miliardy eur. V posledním období však Němci rozvíjejí program finanční podpory malého a středního podnikání, zejména na východě země.

Pro nás nebo Poláky byly supermarkety ještě před deseti lety téměř neznámý způsob prodeje. Ani pražská Bílá labuť, Kotva či Máj nemohly nabízet to, co dnes poskytuje Billa, Albert a další, pokud mám na mysli ty, které v posledních letech vyrostly v Břeclavi. V polské Radomi převažují firmy typu E. Leclerc, MI či Carrefour. Nejrozšířenější v celém Polsku je síť francouzských super- a hypermarketů. Ovšem Poláci, na rozdíl od Čechů, stále upřednostňují malé pultové prodejny. Nakupuje v nich více než 50 % z nich.

V Břeclavi si všichni chválí, že ze středu města zmizelo mnoho let rozestavěné monstrum obchodního domu, na jehož dostavbu nebyly peníze. Teď je to Shopping centrum (český název by asi nezněl dost atraktivně). Ale v něm se uchytil jediný místní obchodník s potravinami Šmíd, ostatní to už vzdali.

V jedné z opuštěných hal cukrovaru se usídlila tržnice. Není to ta Carnot z Nevers, je převážně vietnamská s českou hatlapatlalkou, jakých máme všude nepřeberné množství. Jestliže v obchodních řetězcích si v ničem nezadáme se zeměmi EU, dokonce je jejich počtem předčíme, do tržnic by bylo třeba ještě vnést větší kulturu prodeje. I když tržnice, stejně jako "samohrabky", existují všude v Evropě a vůbec ve světě.

Kdo spasí domácí produkci

Vyrážíme s Jacquesem Charronem a jeho dětmi na nákup. Francoise jim napsala celkem úctyhodný seznam, co mají přinést. Ale Jacques potkal hned na začátku své známé. Jak je tu zvykem, políbil se s nimi a dal se do řeči. Sice představil i nás, ale brzy jsme se tiše vytratili.

Hlavně nás lákalo zvláštní oddělení potravin, onen program kvality, který tato firma rozvíjí ve svém řetězci prodejen už více než deset let, protože si to prostě zákazníci vyžadují. Opírá se přitom hlavně o obchodní vztahy s místními výrobci, dokonce malovýrobci, pokud je jejich produkce kvalitní a originální.

Mají zde oddělení věnované jen burgundské produkci. Jde o zvláště chutná kuřata z Bresse, hovězí z krav plemene Chaloraise, paštiky ze žabích stehýnek a hlemýžďů, med s pomerančovou marmeládou a samozřejmě vína z proslavených vinic. Dokonce vajíčka se tu odlišují podle toho, čím se na jaké farmě krmí slepice.

Ani u zeleniny nechybí její původ, lokalita. Není to bezdůvodné. Například brambor se ve Francii pěstuje na 400 druhů. A kolik sýrů se vyrábí? Francouzi ho snědí nejvíce na světě. V průměru na jednoho obyvatele 25 kg ročně.

Zde sice nevidíme tisícovky tun, zato nám až oči přecházejí z druhů, které tu nabízejí. Přesto tu něco chybí.

"Pane, ochutnejte tenhle, tak jemný brie jste ještě určitě nejedl," nabízeli sýraři svým stálým zákazníkům ještě před třiceti lety. Každý měl desítky druhů - není divu, vždyť jen kozích sýrů je na šedesát druhů. Dal ochutnat nové, doporučil, jakým vínem je svlažit, poradil, jak je správně skladovat, aby ještě dozrály a měly jak sametovou plíseň, tak zlatavě žlutou barvu a chuťový říz. Kozí byly nejlepší se zešedlou a zelenavou navinulou plísní.

Tohle kouzlo zmizelo všude, i v Nevers. Za posledních třicet let zavřel krám v Burgundsku každý třetí obchodník. Supermarket sice vydává letáky s texty, vysvětlujícími, na čem se krávy pásly a čím se dokrmovaly v zimě i noviny s mnoha recepty. Prodavači však většinou o zboží nevědí víc, než jsme si přečetli sami.

Zákazníky si supermarket získává tím, že soustřeďuje nejrozmanitější produkci. Jejím velkonákupem sráží ceny tak, že drobní prodejci nemohou obstát. I když v krámě prodává celá rodina od rána do noci. Vydržet mohou leda pekaři, protože zejména bagety je třeba péci několikrát denně. Také řezníci, neboť si někteří zákazníci přivykli nakupovat maso jen po jednom dvou plátcích a ty vám velkoobchod nepřipraví. Ačkoliv i to přestalo být pravdou: Zákazníci supermarketu vidí, jak se v přípravně krájí jednotlivé plátky masa a automaty je balí do fólií. Jen dosud nevidíte pást se krávu a neslyšíte chrochtat vepře. Ale kdo ví, třeba nám to brzy budou pouštět alespoň na videokazetách.

Jednotlivé markety bývají součástí obchodních center, kde rodina může strávit celý den. Vedle nákupu se tu občerství, může zajít do kina a využít nejrůznějších služeb včetně kadeřníka, čistírny, fitness. Pro řadu rodin bohužel rodinné výlety na místo toulek přírodou začínají a končí v bludišti butiků obchodního centra, totiž shopping centra.

Rozdíly se stírají, ale nesetřely

V čem jsme cítili největší rozdíly oproti Čechám? Dnes už není tak obtížné najít ve velkých obchodech zahraničních firem i domácí produkci. Mnohé ji vyrábějí levněji u nás, například Danone, Nestlé a další. Kromě toho můžete i v sedmi českých obchodech Carrefouru najít stejný program kvality domácí produkce, ale tísnící se nenápadně až přehlédnutelně vedle zboží ze zemí EU.

I tak je to výjimka, většina supermarketů u nás nedbá na to, aby zvýraznila domácí produkci. V Polsku si ji naopak velmi považují. Na výrobcích visí dokonce zvláštní etikety, že dané zboží je polského původu.

Mohou Holobrádkovi a Kiernozowi dohnat rodinu Charronových a Müller-Spankových dříve, než budou dědečky a babičkami?

Cena celkového spotřebního koše není už tak rozdílná, jako je zatím výše platů. Příklad: Jacques Charron platí jen za nájem domku 37 procent svého platu. Poláci a Češi jsou na tom podle oficiálních údajů zhruba stejně: za bydlení včetně energií zaplatí zhruba čtvrtinu svých příjmů. Pokud například porovnáváme vodné a stočné, břeclavské se od emmeringského či neverského podstatně neliší / 44 korun vůči 2 eurům, resp. 61 koruně/.

Ceny základních potravin, jak jsme si je sami porovnávali, jsou u nás v průměru dvojnásobně nižší, v Polsku jsou zase o zhruba třetinu vyšší než v Česku. V restauracích jsou rozdíly výraznější. Levnější menu stojí v Nevers či Emmeringu kolem 500 korun, u nás kolem 100, v Polsku 200. Příjem Holobrádkových je třiapůlkrát nižší, než Charronových. Müller-Spankovi výši příjmů neuvedli. V Polsku je průměrná mzda okolo 2200 zlotých. Elžběta si vydělá o něco méně, Radoslav je výrazně pod touto hranicí.

Lišíme se ovšem i v jiných záležitostech. Zatímco si v německé a francouzské rodině nemohli vzpomenout na příklad, kdy museli některé zboží reklamovat, nebo měli s touto reklamací problémy, Holobrádkovi mají po ruce hned několik příkladů. Třeba nákup rotopedu, který pro poruchy museli firmě Quelle třikrát vrátit, než dostali zpět své peníze. Stejně tak Kiernozowi. Radoslav musel reklamovat boty, které se po měsíci nošení rozpadly. Až napotřetí se domohl svých peněz.

"Boty jsem si mohla vyměnit i po půl roce, když jsem zjistila, že jsou nekvalitní," uvedla Doris Müller-Spanková
Rozdíly tedy stále existují, byť se mnohé setřely. Můžeme unii dostihnout dříve, než tvrdí analytici.

A nemusí to být tak, jak se vtipkovalo, když Chruščov vyhlásil, že Rusko dožene Ameriku: Jen prý ji nesmí předehnat, aby se nevidělo, že má holý zadek.

Stránku připravili: Milan Syruček a Monika Richterová – Ekonom, v HN 13.4.2002