David Ondráčka (Transparency International):, HN 01.12.2003

Index vnímání korupce, který každoročně sestavuje Transparency International, znovu rozproudil diskusi o jejím rozsahu. Ačkoli index má své chyby a může být kritizována jeho metodika či subjektivita, přesto představuje nejkomplexnější globální výzkum srovnání míry korupčnosti veřejné správy a politiky.

Korupce svou skrytou povahou neumožňuje srovnávat státy na základě objektivních policejních a soudních statistik. Ty spíše ukazují kvalitu vyšetřování a justice než skutečnou míru korupce v dané zemi.

Účelem indexu však není sypat si popel na hlavu, ale hledat cesty, jak zkvalitnit a zprůhlednit fungování veřejné správy a omezit korupční příležitosti. Jednou z jeho motivací je zvýšit tlak na politické představitele, aby urychlili práce na nezbytných reformách.

Formy korupce se u nás mění a jejími hlavními znaky jsou postupné ubývání administrativní korupce, její koncentrace do veřejné správy a nárůst počtu a hlavně závažnosti případů velké politické korupce. Ačkoli si současná vláda stanovila intenzívní boj proti korupci a závažné hospodářské kriminalitě za jednu ze svých priorit, žádná revoluce se nekoná.

Kromě některých pozitivních změn (rekodifikace trestního řádu, zrušení několika neprůhledných obchodů a zakázek) je plnění jednotlivých úkolů vládního programu pomalé, formální a nehodnotí se jejich reálný dopad. Vláda by se měla zaměřit především na potírání velké korupce - úniky strategických informací, ovlivňování soutěží o velké veřejné zakázky, přidělování licencí a regulaci parlamentního i exekutivního lobbingu.

Je naivní si myslet, že je možné začít zametat odspodu. Korupční symbióza elit a klientelistické kartely jsou systémovou poruchou, která snižuje kvalitu naší demokracie.

Vyzkoušené protikorupční recepty existují. Přísnější zákon o střetu zájmů, testy integrity, institut korunního svědka, trestní odpovědnost právnických osob či vytvoření "černé listiny" firem, které se dopustily korupce v soutěžích o veřejné zakázky a z dalších soutěží jsou vyřazeny. Celá řada těchto opatření zatím zůstává pouze ve stadiu úvah a přípravných analýz.

Exekutiva je tu však od toho, aby zpracovala návrhy zákonů a organizačních opatření a předložila je Parlamentu, kde by se měly důsledně diskutovat. To se však neděje. Příkladem jsou testy integrity (kontrola majetkových poměrů a možnost řízených provokací). Člověk sledující problematiku pouze z novin má dojem, že už určitou dobu fungují. Do vlády však teprve v říjnu přišla analýza možností, kterou vláda vrátila k dopracování do června 2004.

Po ní teprve začne práce na paragrafovaném znění návrhů, ty musí projít připomínkovým řízením ministerstev, pak vládou a Parlamentem. Pokud vše půjde hladce, začnou platit od roku 2006. Ani opozice však alternativními návrhy příliš nesrší. ODS jako své řešení opakuje odbourávání byrokracie a snižování množství razítek. V tom má určitě pravdu, ale kde jsou její konkrétní návrhy na odbourávání nadbytečné regulace, zjednodušení úředních agend a dokončení reformy veřejné správy?

Lahůdkou, která všemu nasazuje korunu, je Česká konsolidační agentura. Této černé díře, na níž se přenesly hříchy transformace, je ponechána volná ruka k dokončení své práce. Způsob prodeje obtížně vymahatelných pohledávek představuje morální hazard, jenž probíhá na úkor daňových poplatníků a profitují při něm především zprostředkovatelé a samotní dlužníci. Vše se děje za tichého dohlížení poslanců v dozorčí radě, kteří pečlivě hlídají zájmy svých stran a finančních skupin.

Autor pracuje v Transparency International

Jan Činčura HN 2.12.2003

Právníci už ČSOB stáli .sto miliónů korun

Odhadované škody, které bude muset uhradit ČNB,převyšují 160 miliard korun.

Už více než sto miliónů korun vydala ČSOB na právníky, aby ji chránili v soudních sporech, jež jí přineslo převzetí zkrachovalé IPB. A tato suma dále roste.

Přestože IPB padla před třemi lety, objevují se další sporné případy: Po akcionářích IPB, finanční skupině Nomura i právníkovi Né­methovi nyní žalují banku .dědicové po známém prvorepub1ikovém podnikateli Josefu Wa1terovi, Těm ČSOB odmítá zrušit mi1iardovou zástavu z pozemku, který restituovali. .“Vzhledem k b3nkovnímu tajemství se k tomu nemůžeme vyjádřit.“ řekl mluvčí banky Pavel Hejzlar.

V obdobném sporu o zástavu žaloval banku ČSOB i Chrudimský městský úřad.:Radnice nakonec soudní řízení vyhrála, protože pro­kázala, že dům v centru Chrudimi byl zastaven neprávem. Na něj si nyní už zkrachova1á Transporta vzala od IPB úvěr v odhadované vý­ši kolem 15. miliónů korun. . „Transporta byla pouze uživate­lem domu, vlastníkem byl stát,« odůvodnila vedoucí majetko-správ­ního odboru Dana Chytilová. Už v průběhu sporu však banka převedla tuto pohledávku na Čes­kou konsolidační agenturu. Cel­kem na agenturu přešly z banky. špatné úvěry za zhruba 90 miliard.

 O další desítky miliard korun se jedná v pěti hlavních sporech, ve kterých banku žalují akcionáři IPB, Nomura, či bývalý právník WB Věslav Neméth Ten je vyšetřován policií pro podvod a advokátní komora mu pozastavila činnost. Németh si spočítal, že mu IPB dluží za právní'služby kolem šesti miliard korun. Po převzetí bankou ČSOB pak tuto.pohledávku rozprodal­ desítkám dlužníků CSOB, kteřísi ji započetli.

„Nyní.požaduji jen 600 miliónů korun smluvní pokuty“ řekl včera Németh s tím, že druhé stání bude 11. prosince. Némethovu pohledávku ovšem CSOB neuznává. Její spory s dlužníky, kteří se s po­mocí Németha snažili zbavit dluhů, převzala konsolidační agentura

Ta má například v lednu příštího roku soud s výrobcem tuků Setu­zou, která si započetla asi 1,8 'miliardy korun. Náklady na soudy si spojené se sanací IPB však ČSOB'ne- '

pocítí. Bodle smlouvy je totiž nako­nec vyúčtuje stát. Objem mož­ných škod,které CSOB bude chtít uhradit po České národní bance jJiž přesáhl maximální sumu 160 miliard korun, se kterou stát počítá.

Praha, 2. 12. 2003

Sabina Slonková

Před devíti lety v září poskytla Komerční banka pětadvacetimiliónový úvěr a jako zástavu přijala drahé kameny oceněné na dvaatřicet miliónů korun. Ty samé drahokamy se před pár týdny v dražbě prodaly za dva milióny. Za rubíny a safíry ze sejfů zkrachovalé Ekoagrobanky, která na ně poskytla sedmnáctimiliónový úvěr, dokonce zájemci v aukci zaplatili jen šedesát tisíc.

Definitivně se tak potvrzuje rozsah podvodů, při nichž tuzemské peněžní ústavy přišly nejméně o dvacet miliard korun. Princip byl vždy stejný - banky poskytly mnohamiliónovou půjčku a jako zástavu vzaly přeceněné kameny.
"Výsledky dražby prokazují, jak moc byly posudky nadhodnocené," říká Jan Molík, likvidátor jedné z firem, která si v bankách půjčovala.

Deset let poté, co celý podvod poprvé vyšel na světlo, navíc policie dostala novou šanci, aby kauzu dotáhla do konce. V Německu byl totiž zatčen Petr Winter, liberecký podnikatel, který stál na počátku machinací. Právě on vozil do Česka kilogramy diamantů, safírů či rubínů a následně je - vybavené nadhodnoceným posudkem - rozprodával zájemcům o bankovní půjčky. "Dostali jsme zprávu, že ho Němci zadrželi někde na hranicích," upřesnila Irena Státníková z Ministerstva spravedlnosti.

Do Česka se ovšem Winter nevrátí - před lety totiž utekl do Bavorska a získal německé občanství. Mnohaletému pobytu za mřížemi se nicméně nevyhne. Německá justice uznala trest českého soudu, který v roce 1999 poslal Wintera na devět let za mříže za jiné podvody a daňové úniky.

Přímo za drahé kameny už "dodatečně" potrestán nebude. "Bylo by to neúčelné. Nemá české státní občanství, ta věc by se musela předávat do Německa, což znamená letité průtahy. Považuji za dostatečný ten trest, který dostal za jiné podvody," vysvětluje liberecký státní zástupce Ivan Bernátek, který má případ podvodů s drahokamy na starost.
Dopadení Wintera je přesto pro české úřady důležité. Jeho svědectví je posledním dílkem, bez nějž nelze uzavřít případy jednotlivých podnikatelů, kteří levné drahokamy nakoupili a pak je nabídli bankám. Právě Winter může říct, jestli i oni znali skutečnou cenu zástav.

Výsledky policejní práce mohou zajímat i poškozené banky. Některé z nich se totiž nyní rozhodly, že se budou s podnikateli, kteří je připravili o stamilióny, soudit o náhradu škody.
Mluvit o tom však nechtějí - stejně jako dříve, kdy dokonce odmítaly přiznat, že naletěly podvodníkům. "Jedná se o případ, který dosud nebyl soudně uzavřen, a proto se k němu zatím nebudeme vyjadřovat," uvedla například mluvčí Komerční banky Marie Petrovová.

Za podvody s drahokamy padly pouze dva tresty

Všichni aktéři bankovních podvodů shodně tvrdí: my sami jsme obětí.

Praha, 2. 12. 2003

Sabina Slonková

Roman Tonev měl kdysi v Liberci prosperující firmu Bimex. Dnes je v důchodu a hrozí mu dlouholeté vězení. Ač žije s cejchem podvodníka, sám sebe označuje za oběť podvodu.

Tonev patří mezi ty podnikatele, kteří si v počátku devadesátých let brali úvěry v bankách a jako zástavu nabídli kolekce drahých kamenů. Rubíny, safíry a smaragdy však byly mnohonásobně nadhodnocené, a teprve když podnikatelé úvěry nesplatili, banky zjistily, že mají v sejfech bezcenné a prakticky neprodejné "kamínky".

Toneva už soud jednou poslal na pět let do vězení, on se však odvolal a případ se tak bude znovu řešit. "O tom, jakou mají ty drahokamy skutečnou cenu, jsem se dozvěděl až před pár lety. Já už je koupil s posudkem, v němž znalec určil jejich cenu. A banka s posudkem souhlasila," brání se Tonev, jehož podnikání aférou s drahými kameny definitivně skončilo.

Státní zástupce Ivan Bernátek uznává, že je těžké dokázat podnikatelům, že znali skutečnou cenu kamenů. Zkrachovalo na tom už několik trestních stíhání. V dokazování by mohl úřadům pomoci jediný člověk: Petr Winter, který do Česka drahokamy přivezl, vybavil je posudky a následně prodával podnikatelům. "Nyní ho zadržely německé úřady, uvidíme, co nám k tomu poví. Na jeho výpovědi vázne několik případů," řekl Bernátek.

Za oběť se přitom považuje i muž, jehož jméno nese většina znaleckých posudků, o které se banky opřely při poskytování úvěrů. Tím znalcem je Ivan Turnovec, který půjde před soud příští týden. Překvapivě dnes uznává, že jeho posudky byly značně nadhodnocené. "Ale já to tehdy nevěděl. Přišel za mnou Winter, kterého jsem vůbec neznal, a chtěl po mně posudky. Dodal k tomu kompletní dokumentaci a já podle ní vypracoval posudky. Ke stejnému závěru by v té době došel jakýkoli jiný znalec. Měl jsem prostě smůlu, že Winter zazvonil právě u mě doma," řekl Turnovec. Když má odpovědět na otázku, kdo tedy věděl, že jde o podvod, říká: "Pokud to někdo věděl, tak jedině Winter."

Petr Winter patřil mezi vlivné frýdlantské podnikatele a proslul pokusem o nelegální vývoz bitevních vrtulníků do válčícího Chorvatska. Soustředil kolem sebe zhruba desítku podnikatelů, kteří obchodovali především s Ruskem a policie jim připisovala i obchody se zbraněmi. Tajné služby byly navíc přesvědčeny, že i Winterova firma Ikona, která podnikatelům prodávala bezcenné kameny, je jen přepážkou pro ruské společnosti. Za podvody s drahými kameny nikdy nebyl obviněn. Teprve nyní čeká soud jeho nejbližší spolupracovníky, kteří mu v podvodném obchodu s drahokamy pomáhali.

Jediné dva pravomocné rozsudky - podmíněné tresty - dosud soudy v celé kauze vynesly nad dvěma podnikateli, kteří na drahokamy získávali úvěry.

Co říkají obvinění v kauze drahých kamenů

[*] Roman Tonev, podnikatel, který bance za úvěr zastavil nerosty:
"Sám jsem oběť. Neznal jsem skutečnou cenu drahokamů, koupil jsem je už se znaleckým posudkem a neověřoval jsem jej. Byl to pro mě výhodný obchod a teprve pak jsem zjistil, jak jsem naletěl.

[*] Ivan Turnovec, znalec, který většinu kamenů oceňoval:
"Měl jsem smůlu, že jsem byl doma, když u mě tehdy zazvonil Winter a chtěl ocenit kolekce kamenů. Dodal mi k tomu německou dokumentaci a věřím, že každý znalec v mé roli by tehdy udělal posudky na stejnou výši. Vycházel jsem prostě z toho, co mi předložili. Jediný, kdo od počátku věděl, že to je podvod, byl Winter."

Michael Rostock, HN 01.12.2003

Možná jsem špatným prorokem, ale budu rád, když za pět let touto dobou mi někdo připomene, že jsem se hluboce spletl. Ze setkání a jednání s mnoha majiteli a řediteli českých strojírenských podniků v posledních pěti letech jsem si odnesl několik poznatků, které mi nedají spát.

Patří mezi ně především silná závislost na práci ve mzdě a na produktech s nízkou přidanou hodnotou.
Nebude-li Česká republika schopna využívat nízkých nákladů na pracovní sílu ve srovnání se zeměmi v západní Evropě, zvedne se kurs koruny proti euru a dosavadní odběratelé se začnou poohlížet po levnějších zemích. V tom okamžiku může zhruba polovina českých strojírenských podniků skončit a jejich zaměstnanci se mohou postavit do fronty na podporu v nezaměstnanosti.

Problematická je i silná závislost na automobilovém průmyslu. Současný tažný kůň českého strojírenství, zahraniční automobilky a jejich primární dodavatelé se dříve či později začnou poohlížet po dodavatelích ze zemí, které dnes ignorují (Ukrajina, Rusko, Rumunsko).

Mrzet nás bude i neschopnost inovovat a exportovat. Lidé ve vedení mnoha strojírenských společností neumí hovořit cizími jazyky natolik dobře, aby se stali důvěryhodnými a rovnými partnery zahraničních odběratelů. Bez znalosti cizích jazyků až do úrovně středního managementu se nikdy takové podniky nedostanou do první ligy evropských strojírenských společností a budou, v lepším případě, plnit roli těch, na něž zbude práce, kterou nikdo jiný nebude ochoten dělat.

Podniků, jež si uvědomují nutnost investovat do vývoje a výzkumu, marketinku a posilování obchodních vztahů se zahraničím je u nás také zoufale málo. Kolik strojírenských společností je dnes schopno dodat (neřkuli vymyslet) kompletní produkt svému zákazníkovi a udržet si přitom vysoké marže?

Kdo přežije? Na tuto otázku existují dvě odpovědi.

Přežijí ti, co budou schopni komunikovat se svými zákazníky a dodávat jim včas to, co potřebují, za vysoké ceny a co jejich konkurence nebude umět vyrobit levněji.

Anebo přežijí ti, co se nebudou bát investovat do průmyslového designu, vývoje a výzkumu a zaměří se na další zvýšení kvality a preciznosti svých výrobků.

Autor je investičním bankéřem

Za mnohé z morálních výhod, které se v kapitalistických společnostech Západu považují za samozřejmost, vděčíme kapitalismu samotnému..

Jerry Z. Muller

Za naši svobodu i samotu může trh

Francouzský politik Clemenceau kdysi řekl, že válka je příliš vážnou záležitostí, než aby mohla být svěřena generálům. Obdobně platí, že morálka je příliš vážnou věcí, než abychom ji svěřili filozofům, obzvlášť jde-li o morálku trhů. Ti, kdo sami sebe vnímají jako ochránce morálky, nebudou pravděpodobně pro trhy mít mnoho sympatií, kdežto ti, kdo trhům straní, obvykle hovoří o produkci, distribuci a hmotném majetku, tedy o všem, jen o morálce ne.

Trh má nicméně mnoho pozitivních morálních rysů. Uvažme ten, který popsal Adam Smith, jmenovitě vztah mezi osobní autonomií a soběstačností zajišťovanou právně svobodnou prací. "Že se můžeme naobědvat, to není z dobré vůle řezníka, sládka nebo pekaře, nýbrž proto, že dbají svých vlastních zájmů," napsal Smith. "Nikdo nechce být závislý především na dobrodiní svých spoluobčanů, leda žebrák."

Tato pasáž je slavným vyjádřením užitku sobectví. Povšimněme si ale jejího tvrzení, že závislost je morálně ponižující. Marx a Engels napadali jak toto dovolání se sobectví, tak související růst vlivu peněžních vazeb jako nebezpečný útok na tradici, respektive zdroj odcizenosti člověka.

Existuje nebezpečí, že peněžní vazby mohou posilovat bezduchou odevzdanost práci a přesvědčení, že hodnota člověka pochází jedině z práce za úplatu, což může vést ke strachu ze závislosti na ostatních nebo k vyhýbání se důležitým, ale neplaceným činnostem.

Kladnou stránkou peněžních vazeb je ovšem svoboda a vlastní rozhodování, které vyplynulo ze svržení tradičních sociálních vztahů, jež jedince podřizovaly vůli pána. Peněžní vazby ho nepodřizují ani vůli státu. Tato nezávislost byla Hegelovi důvodem pro nezlomné přesvědčení, že živit se výdělečnou činností je jedním z klíčových způsobů získávání představy o sobě samém.

Tržní vztahy navíc coby kladný rys posilují poctivost. Obchodníci, kteří se snaží budovat své podnikání na pevné základně pravidelných zákazníků, se jen stěží zapletou do podvodu. Společnosti, jež chtějí přilákat investory a udržet si je, usilují o finanční transparentnost.

Asi nejdůležitější je to, že vytvářením stále pevnějších forem vzájemných vztahů přispívá trh k mezinárodnímu míru. Jak zdůrazňoval Smith, jakmile nás k cizincům váže obchod, začneme je považovat nikoliv za barbary, nýbrž za potenciální dodavatele a zákazníky. Kapitalismus dává vzniknout racionálnímu povědomí o jejich potřebách a zájmech.
Trhy také dokáží účinně obrušovat hrany náboženských a společenských antagonismů, a to vytvářením pobídek ke spolupráci s těmi, kdo se od nás liší. Vzhledem k tomu, že jsme prošli nejkrvavějším stoletím dějin, nejvyšší prioritou by mělo být rozšiřování pásma netečnosti vůči primárním cílům ostatních, nejsou-li namířeny proti nám.

Sobecká netečnost ovšem neznamená absenci oboustranného zájmu. Sobectví se k zájmu obou stran váže, kdykoliv se prodavač zeptá: "Čím vám mohu posloužit?" Tento obrat bývá často vysmíván jako falešný a manipulující - nikoliv ovšem těmi, kdo žili ve společnostech, kde prodavači zákazníky přehlížejí.

Komerčně motivovaná starostlivost prodavače skutečně postrádá altruismus. Avšak z historického pohledu je schopnost trhu vytvářet sobeckou úctu k ostatním bezesporu lepší než její alternativy.

Sobecká starostlivost může samozřejmě vyústit ve falešnost a pocit neustálého prodávání sebe sama. Neutuchající vytváření nových potřeb - není-li vázáno smyslem pro slučitelnost novosti s našimi životy - nás může uvázat k žentouru neutěšené spotřeby.

Kapitalismus ale oproti minulosti také vytváří novější a komplexnější formy individuality. V předcházejících společnostech bylo postavení rolníka, řemeslníka či kupce často tím, co jej zcela určovalo. Být například členem cechu s sebou přinášelo úplnou soustavu sociálních rolí - ekonomických, právních, politických, ba i náboženských. Moderní tržní společnost se naopak zakládá na volnějších, dočasných vazbách, založených za účelem uskutečnění určitých zájmů.

Tyto vazby vyžadují jen malou část jedincových zdrojů, někdy jen symbolický peněžní příspěvek. Výsledkem je to, že moderní jedinec může náležet k širší škále skupin, které jsou ovšem méně pohlcující. Jsem manželem a otcem, buddhistou, jazzovým fandou, molekulárním biologem, fotbalovým útočníkem a čtenářem modernistické prózy. Právě možnost být tímto vším najednou je historickou novinkou posledních několika staletí.

Z nemalé části ji je možné přičíst trhu. Riziko, jemuž čelíme, tkví v tom, že takto ohromný výběr může zrodit proměnlivé já bez pevných závazků ke komukoliv a čemukoliv, pro něž je v každé společenské smlouvě opěrným bodem úniková klauzule.
Vědomí tohoto nebezpečí by nás ale nemělo vést ke ztrátě vnímavosti vůči zásadní skutečnosti: Za mnohé z morálních výhod a koncepcí osobitosti, jež se v kapitalistických společnostech považují za samozřejmost, vděčíme z velké části kapitalismu samotnému.

Autor je profesorem historie na Americké katolické univerzitě ve Washingtonu
(c) Project Syndicate/Institute for Human Sciences  

Vladimír Kaláb

HN, Praha, 3. 12. 2003

Vývozy zlata, jejichž smyslem je získat daň z přidané hodnoty, policie vyšetřuje déle než rok. Podezřelé vývozy pokračují i po dobu vyšetřování a jen letos stát na vrácené dani vyplatil obchodníkům 185 miliónů korun. Přitom nemůže ve státním rozpočtu najít 150 miliónů korun pro vysoké školy.

"Chybějí nám doklady," vysvětlil délku vyšetřování ředitel hospodářské kriminálky v Plzni Josef Vachoušek. Policie zatím podle jeho slov nenašla všechny navazující dokumenty českých a německých obchodníků, firmy ale zná. "Jména zveřejnit nemůžeme, ztížilo by se dokazování," dodal Vachoušek.

V podobném stadiu je i vyšetřování ostravských kriminalistů, kteří na podivných vývozech zlata pracují. Podle poznatků policie vyvážejí neopracované zlato účelově založené dceřiné podniky zahraničních firem, které s drahými kovy obchodují jen několik let, tedy krátce.

"Podezřelí obchodníci nejsou diletanti, není pro ně problém zaplatit si špičkovou účetní firmu. Jsou o dva kroky před vyšetřovateli. Ti se teprve učí, co obchod se zlatem obnáší," míní ředitel inspekce Puncovního úřadu Dušan Bouša. Vyšetřování prodlužuje i nedokonalá koordinace státních orgánů. Puncovní inspekce v září nabídla policii některá svá zjištění, policie telefonicky zájem projevila, ale na Puncovní úřad dosud nepřijela.

Ministerstvo financí je přesvědčeno, že koordinace je v pořádku. Podle Marka Zemana, vedoucího tiskového odboru, celní a daňové orgány vyšetřují obchody se zlatem více než půl roku.

Podezřelé vývozy zlata ze země se ve velkém objevily teprve loni a Dušan Douša je připisuje blížícímu se vstupu republiky do Evropské unie. Obchod i oběh dokladů mezi zeměmi unie je podle něho mnohem přísněji kontrolován a fiktivní obchodování bude mnohem těžší, ne-li nemožné. Proto se nyní intenzita vývozu zlata zvyšuje, obchodníci chtějí využít posledních možností k obohacení na úkor státu.

Opticky se přitom obchod poněkud paradoxně omezuje. Loni se z Česka vyvezlo surové zlato za 1,6 miliardy korun, letos do konce září "jen" za 730 miliónů. Obchodníci totiž změnili celní kód a místo "surového" zlata vyvážejí "polotovary". Letos za 640 miliónů korun, což je třikrát víc než v jiných letech.

Ve všech formách se letos do Česka dovezlo zlato za 176 miliónů, vývoz však činí 1,4 miliardy korun.

"Je-li vývoz osmkrát větší než dovoz, děje se něco nenormálního. Stát a jeho orgány by urychleně měly chtít vědět, co," uvedl místopředseda rozpočtového výboru sněmovny Vlastimil Tlustý.

To, co platilo za nejmodernější myšlení o hospodářské politice, se zakládalo na některých nahrubo vytvořených empirických pravidlech.

Dani Rodrik, HN 3.12.2003

V posledních letech měli ekonomové více vlivu než kdykoli jindy v dějinách. Politiky centrálního plánování a státem řízeného hospodářství, jež v 50. a 60. letech zaváděly nově nezávislé státy, je možné označit za myšlenky komunistů, fabiánských socialistů a nacionalistů, nikoli studovaných ekonomů. Politiky deregulace, privatizace a liberalizace obchodu, přijímané v 80. letech, údajně znamenaly vítězství profesionálních ekonomů nad populistickými politiky.

Je paradoxní, že pro ekonomiku to výhrou nebylo. Posledních dvacet let přineslo ponuré výsledky. Kromě několika výjimek si země, kde získala vrch ekonomická technokracie vzdělaná v USA, vedly hůř než před nástupem 80. let. Důkazem jsou stagnující ekonomiky Jižní Ameriky. K největšímu rozvoji naopak docházelo v oblastech, jako jsou Čína a Vietnam, kde se západní ekonomické názory neprosadily.

Není hádankou, proč nás ekonomika zklamala, nýbrž proč ekonomové byli tak sebejistí. Vždyť každý postgraduální student ekonomie ví, že od deregulace, privatizace a liberalizace obchodu nelze očekávat hospodářské přínosy, aniž by byl splněn dlouhý seznam nepravděpodobných okolností.

V ekonomické teorii není nic, co by vedlo k přesvědčení, že angloamerické instituce správy obchodních společností či pružné trhy práce jsou v porovnání s firmami ovládanými po německém vzoru a institucionalizovanými pracovními trhy zdrojem hospodářské výkonnosti na jednoznačně vyšší úrovni.

Při důkladnějším přezkoumání zjišťujeme, že to, co platilo za nejmodernější myšlení o hospodářské politice, se zakládalo na některých nahrubo vytvořených empirických pravidlech.

Jižní Koreji se daří lépe než Severní Koreji, a proto víme, že trhy fungují lépe než centrální plánování a že obchod se zahraničím je lepší než soběstačnost. Je ale zapotřebí značné dávky víry, abychom z toho vyvodili, že nemůžeme udělat chybu, jestliže budeme deregulovat, privatizovat a otevírat domácí trhy, jak jen to bude možné.

Ekonomové, kteří se stali politickými poradci, jsou příznivci jednoduchosti a rovnocenných vztahů mezi vládou a soukromým sektorem, a to nikoliv kvůli ekonomickým teoriím či empirickým důkazům, nýbrž kvůli nevyzkoušeným předpokladům.

Jsou přesvědčeni, že vlády řídí darebáci, a tak je třeba jim svázat ruce. Úředníci jsou zavázáni zástupcům soukromých společností, kteří vyhledávají renty, a proto je třeba zamezit volnosti jejich rozhodování a zavést jednotné daně a pobídky.

Domácím politickým systémům není možné důvěřovat, je zapotřebí zákony a instituce importovat ze zahraničí. Vnější vlivy jsou příznivější než domácí, proto je nezbytné zajistit otevřenost vůči obchodu a investicím. Reformátoři disponují jen krátkým obdobím líbánek, reformy se tedy musí provádět rychle. Ekonomové tak provozují veřejnou správu.

Žádný ekonom, který vystudoval na Západě, nemohl předvídat systém odpovědnosti domácností ani okresní či obecní podniky, tedy inovace, jež jsou jádrem čínského zázraku. Kdyby byl roku 1978 vyzván kterýkoliv ekonom z Harvardu, aby poradil čínské vládě, prosazoval by recept na privatizaci a liberalizaci. Až při pohledu zpět vidíme, že čínské inovace byly reformami. Ekonomické principy nefungují na různých místech různě. Aby investoři mohli očekávat, že peníze, které vydělají, jim zůstanou, je vždy důležitý právní řád. Makroekonomická a finanční stabilita vyžaduje udržitelný vývoj zadlužení, opatrnou regulaci a zdravé peníze.

Těmito frázemi může každý ekonom ihned po příjezdu do cizí země zásobit své hostitele, aniž by se musel obávat, že sejde z cesty. Potíž tkví v tom, že tyto všeobecné principy se samy do praxe nepřevedou.

Například zásada, že by měla být chráněna vlastnická práva, říká jen málo o tom, jak toho v konkrétní společnosti dosáhnout. Uvažte nesmírnou investiční a podnikatelskou aktivitu, již Čína vyvolala prostřednictvím hybridního systému vlastnických práv, jenž je angloamerickému naprosto vzdálen.

Úlohou ekonomů je stanovit praktické dopady univerzálních principů pro konkrétní ekonomiky. Musíme vzít na vědomí podmínky i nahodilosti, abychom určili, které země by měly přijmout které politiky. Pokud to není možné, je nejvyšší čas, aby ekonomové přestali předstírat, že známe odpovědi na všechny otázky.

Autor je profesorem politické ekonomie na Harvardské univerzitě

(c) Project Syndicate